Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černý vyčkával v temnotě za zavřenými víčky. Čekal, ani vlastně nevěděl na co. Přijde mu tvor z lesa urvat hlavu? Udělá si z něj kožešinku před krb? Jisté bylo, že se mu samovolně ježila srst na hřbetě a vůbec z toho neměl dobrý pocit. Litoval chvíle, kdy sem vkročil. Někde hluboko v něm hlodal vztek, který se vší silou snažil udržet na uzdě. Věděl, že ve chvíli, kdy by nad sebou ztratil kontrolu, mohlo se lehce stát, že se vrhne přímo do náručí smrti. Pořád se držel naděje, že se odtud možná dostane živý. Jen musel zachovat klid...
Jenže když se odkudsi ozval ten sladký, konejšivý hlas, Wissfeoh cítil, jak pohár jeho trpělivosti zvolna přetéká. Nebyl idiot. Nehodlal otevírat oči. To, že někdo dokáže mluvit laskavým tónem ještě nemusí znamenat, že je dobrý, o tom černý něco věděl, byl toho sám chodícím důkazem. "Tak nic není, jo?" řekl. Moc nahlas. Musel se uklidnit. "A ty seš jako co?" Pořád mluvil moc hlasitě. Ztrácel nervy, sám to viděl, cítil, ale nedokázal to zastavit. "Myslíš, že jsme blbí? Podíváme se na tebe a co? Pověz, co?" Koleduješ si o průser, ty starej idiote. Marně se hlas rozumu v černého hlavě snažil. "Vyteče nám mozek ušima, nebo si taky skočíme do stromu jako tamta vlčí dáma?" Mimoděk udělal krok směrem, ze kterého hlas vycházel. Nevěřil mu ani slovo. A bylo možné, že jeho původce teď naštval. Nemohl si ale pomoct, měl už tady toho skutečně plné zuby. Chvíli uvažoval, že se snad začne prát s tím, komu hlas patří, ať je to kdokoliv, pak si ale jen odfrkl, otočil se a začal klopýtat tmou pryč.

Na Khanovu přítomnost černý už začal pomalu zapomínat, když se ten floutek opět připomněl svou hromadou keců. Kéž by ses ty chtěl jít nabodnout na větev, protočil otráveně oči. Černobílý vlk zase pronesl řeč natolik uhlazenou, až měl z toho Wissfeoh hořko na patře. Pomalu, ale jistě, ho začínali štvát všichni. Potřeboval odtud vypadnout, než to začne být on, kdo vyvolává spory mezi vlky. Bolestivě se tedy kousl do jazyka, aby mu neunikla nějaká nepříjemná poznámka. A můj nápad se zas nikomu nelíbí, pomyslel si. Jistě, vypadalo by to stupidně, ale takhle se určitě někdo oddělí a zabije. Ale jemu to vlastně mohlo být jedno, pokud jeho lebku nic neprorazí. Zavřel tedy oči a neochotně vykročil za černobílým a barevnou. Nedošli nikam daleko - to zjistil, když narazil do něčího zadku. Předpokládal, že to byl ten vlk. "Au," zahučel místo omluvy, protože do jazyku se kousal už předtím a teď si ho jen víc zcvaknul. Byl by se moc rád rozhlídl, netroufl si ale na nic víc, než na občasné zamžourání na zem, pod vlastní tlapy. Ve vzduchu cítil napětí a nebezpečí. Cítil krev a zdálo se mu, že slyší, jak ve stínech něco chodí. Ježil se mu hřbet. "Něco se děje," zamumlal a natáčel hlavu do všech směrů, bojoval s touhou otevřít oči. "Myslím, že se něco blíží." Nevěděl, proč se vůbec obtěžuje něco říkat, stejně ho nikdo neposlouchal. Udělal dalších pár opatrných kroků dopředu, pak znova zastavil. Ano. Byl si nepochybně jistý, že nějaký tvor chodí kolem. Pochyboval ale, že to bude takový lesní duch, se kterým se už setkal a kterého vysvobodil. Černý měl dojem, že na tamtoho ducha bude po tomhle ještě s láskou vzpomínat.

//Tým 2

Ulevilo se mu, když jim Metablablofolus, nebo jak se vlastně jmenoval, prozradil, že uhádli a pustil je dál. Wissfeoh neváhal. "Tak nashle," zabručel a okamžitě zamířil k východu, který jako by se před nimi zrovna zhmotnil. Povšiml si, že stín vlka chodícího po dvou coši špitá barevné vlčici, ale neposlouchal. Chtěl odtud jen co nejdřív zmizet. Stoupáním do kopce se nakonec dostal na povrch - alespoň to tak vypadalo na pohled. "To pochybuju," pohlédl na udýchanou vlčici, která se mu zjevila po boku, když se zeptala, zda je to jen obyčejný les. Připadalo mu, že se zde ve vzduchu vznáší podobná atmosféra, jako v temném lese, kde se setkal s Raashim. Neměl ale moc času o tom přemýšlet, přiběhla k nim totiž panikařící vlčice a začala je zmateně varovat před něčím, na co se nesmějí podívat. A potom... zemřela. Černému poskočilo srdce, když viděl, co vlčice udělala, ale ne zas tak moc. Měl pocit, že ho obestírá závoj apatie. Odvrátil se od nepřijemné scény k černo červené vlčici. "Nejspíš musíme. Ale jestli půjdeme poslepu, ztratíme jeden druhého a pak nás ta věc, ať to je cokoliv, dostane určitě," pronesl ponuře asi nejdelší řeč od chvíle, kdy se octl v téhle šlamastyce. Povzdechl si, protože byl nucen vyřknout slova, ze kterých neměl radost: "Musíme spolupracovat. Nejlépe se držet jeden druhého." Už jen z představy, že jdou temným lesem poslepu v zástupu jako kačenky a drží se jeden druhého za ocas, na něj padala deprese. Skoro si začínal přát, aby za života konal víc dobra a nemusel skončit v pekle. Bylo to vůbec peklo? Byli živí či mrtví? Netušil. Ale rozhodně se nebavil.

//Tým 2

Rain jim nabídla pomoc v podobě toho, že by je přes zeď stínů přenesla na zádech. Wiss se už chystal podotknout, že je to ideální plán možná tak na to nechat se zabít, až spadnou přímo mezi ně, ale nedostal se k tomu, protože jeho vlastní plán, ať se mu zdál jakkoli hloupý, zafungoval. Démoni se vrhli stranou, čímž vytvořili průchod. Černý vlk se do vzniklého prostoru vrhl a nezastavil se, dokud nebyl na druhé straně. Cítil hrdost vůči svému stéblu trávy, které jim všem zachránilo krk. Velkých díků se mu ale nedostalo - mohl si ovšem vychutnat další dávku podivností. V prvé řadě vlka bez tlamy, uvězněného v kleci. Asi měl moc blbých keců. V druhé řadě pak příchod vlka s kloboukem na hlavě a s dost nezapamatovatelným jménem. Metalfosilius? Černého zajímalo, na čem jeli jeho rodiče, když mu jméno dávali, pokud nějaké vůbec měl, ale to konec konců nebylo podstatné. Důležité bylo, že se zaprvé vysmál Khanovi (což černý oceňoval) a zadruhé jim položil hádanky (to oceňoval o poznání méně). Rain se začala s vlkem hned dávat do řeči a zabředávat do spletitých úvah. Rozhlédl se po ostatních - barevná vlčice vypadala vyčerpaně, černobílý se škaredil a Khan se přiblble uculoval. Na Wissově tváři se usadil zadumaný výraz. Hádanky neměl rád. "Slyšel jsem, že na Měsíci jsou moře bez vody," prohodil, ačkoliv nikdy neslyšel o tom, že by tam byly i pouště a lesy. Mapy mu na mysl ani nepřišly, nikdy o nich totiž neslyšel. "A ten poslední je vítr, nebo meluzína." Co mohla být druhá odpověď netušil. Naštěstí se zdálo, že černobílý a Rain v tom mají více jasno, než on. Snad je tedy ten podivný patron pustí dál a brzy dojdou na konec - ať už je jakýkoli. Možná stále existovala šance, jak vyváznout živí.

Tým 2

Zatímco se Wissfeoh prostě plížil, protože nic jiného dělat nemohl, postřehl okolo sebe podivné jevy. Tak například - černorůžová vlčice doslova prosvištěla na druhou stranu, zatímco Rain rozepjala křídla a chystala se to celé přeletět. Nepřišlo mu to zrovna fér, vzhledem k tomu, že on se pachtil po zemi jako největší lůzr. Nelíbilo se to evidentně ani Khanovi, který svou nelibost dával najevo mnohem hlasitěji. Protočil oči. Toho idiota mi byl čert dlužen. Stíny se vlnily všude kolem a on s černobílým vlkem byli jediní, kdo byli odsouzeni k tomu doplácat se na druhou stranu bez magie. Už začínal věřit tomu, že to vyjde, než se před nimi stíny zcelily v neprostupnou zeď. "Sakra," procedil skrze zuby a věnoval pohled černobílému, který se dal s vervou do nadávání. Wisse sice na týmovou spolupráci neužilo, ale musel uznat, že v tuto chvíli by se hodila. Když se ale černobílý dostal na konec svého proslovu, došlo mu, že asi žádné eso v rukávu nemá. "No, asi tě zklamu, ale žádnou šokující schopnost jako ony nemám," zabručel, přemýšlet ale nepřestával. To, že nemá supr čupr efekty ještě neznamená, že je k ničemu. "Slyšíme," opáčil na zvolání vlčice na druhé straně. O něco se tam asi pokoušela, ale Wiss její plán prokouknout nedokázal. Obrátil se opět na svého společníka, uvězněného s ním na špatné straně barikády. "Neměli bychom na ně nejspíš sahat, ale možná by šlo odvrátit jejich pozornost jinak." Podezíral démony, že jsou slepí a hluší, tudy tedy cesta nevedla. Zamyslel se. Svou magií mohl maximálně tak démona pošimrat na břiše... ale nebylo to zrovna to, co potřebovali? Když se jich něco dotkne, možná je to na chvíli rozptýlí a my proklouzneme. Nechal tedy vyrašit co nejdelší stébla trávy přímo pod démonickou zdí několik metrů od nich, tak daleko, jak jen mohl. Nechával rostliny růst a kroutit se, aby se stínů dotýkaly co nejvíce, doufal, že když démoni pocítí, že na ně něco sahá, hned nepoznají, že nejde o vlka, ale jen o pouhou trávu, a stočí svou pozornost tím směrem, alespoň na chvíli. Připadal si ale trochu jako idiot. Byl to ten nejhloupější plán, o jakém kdy slyšel.

Jeho návrh na to rozdělit se vyšuměl skoro do prázdna. Pokud si dobře povšiml, zareagovala na něj jedině Rain a Krémový. Jemu ale bylo víceméně jedno, jestli s ním ostatní souhlasí nebo ho otevřeně ignorují, už se rozhodl, že zkrátka půjde tou cestou, na které není Khan a o nic víc se zajímat nebude. Nehodlal zůstat do konce věků uvězněný v pekle s tím nesnesitelným idiotem. Proto, když spatřil, že se Khan s dalšími vlky vydal doleva, spěšně se připojil ke skupince mířící na druhou stranu. Nebo se o to alespoň pokusil. Jenže, jako obvykle, jeho přání nebyla vyslyšena a všechno se pokazilo. Přímo před nosem se mu zablesklo a najednou před ním místo průchodu stála stěna, která mu odřízla přístup k ostatním. To je snad zlej sen, zapřel se o zeď předníma nohama, ačkoliv mu bylo jasné, že to nebude mít žádný efekt. Byl přeci v pekle, to mu vycházet vstříc nebude. A taky že ne, stěna se ani nepohnula. Neměl na výběr, rezignovaně se otočil a došoural se ke skupince, která k jeho nelibosti obsahovala i Khan-faniho. Postřehl tam i Rain, o té ale moc nevěděl, co si myslet. Jestli na něj zase spustí s tou svou neochvějnou logikou, asi ho už vážně naštve. Většina jeho podráždění ale pramenila z rezavého vlka. "Asi se mě jen tak nezbavíš," procedil skrze zuby, když ho rychlým krokem míjel - za chvíli ale už litoval, že se tak hnal dopředu, protože to, co spatřil, mu náladu nijak nevylepšilo. Místnost, do které cesta vedla, byla sice světlá, avšak cosi temného v ní poletovalo a ať to bylo cokoliv, Wissfeoh věděl, že se s tím nechce zaplétat. Jenže otočit se zpět nemohl. Cesta byla zatarasená. Existovala jen cesta vpřed, do které se mu nechtělo. Netušil, co se stane, kdyby se ho některá z těch věcí dotkla. Možná by to mohl zkusit někdo jiný. "Hej, Khane, nechceš si s nimi jít zkusit přátelsky pokecat? Možná je svou výřečností přesvědčíš, aby nás nechali projít," obrátil se na rezavého, ale naději, že by mu zrzek dělal pokusného králíka, hned zahodil. Těžce si povzdechl. Budou se muset proplížit na druhou stranu... a tak se rovnou začal plížit, přikrčený k zemi, krok za krokem přes místnost. Stíny byly pomalé, ale on měl přesto pocit, jako by se ho každou chvílí měl některý z nich dotknout a nějaká jeho část věděla, že stačilo, aby se o něj ta věc jen otřela a v tu chvíli by Wissfeoh teprve poznal, co to znamená mít blbej den. Věděl, že se nesmí zastavit a tak jen hleděl upřeně před sebe a pomalu postupoval dopředu. Na ostatní se neohlížel. Dokud ho k tomu okolnosti vyloženě nenutily, nebyl zrovna týmový hráč.

Všichni vlci se začali naloďovat, neboť i jim nejspíše došlo, že nemají na výběr. Tedy až na jednoho. Wiss se pro sebe zaškaredil. Chtěl to celé mít co nejdřív za sebou, a tenhle nýmand to musel zdržovat. Naštěstí ho převozník trochu popostrčil a tak mohli vyplout. Brzy se všechno kolem ponořilo do tmy a černý vlk se ponořil zase do svých myšlenek. Co se to vlastně dělo? Vzdal se snahy pochopit zdejší podivné výstřelky. Jemu stačilo vědět, že se propadli do pekla, což nejspíš znamenalo, že budou brzy mrtví. Nejpozději ve chvíli, kdy loď přirazí ke břehu. Možná už teď byli jen dušemi a jejich těla ležela na zmrzlé pláni. Nevěděl, jak by to poznal. Mrtvý nikdy nebyl. Nelíbilo se mu ale, že se na onen svět musel vydávat zrovna v takové společnosti. Khan? Ten krémový machýrek, jehož jméno neznal, ale i tak mu šel na nervy? Výborné. Přímo skvělé. Možná, uvažoval, už i tohle je součást mého trestu.
Ztratil trochu přehled o čase, ale převozníkův bezvýrazný hlas oznamující jim, že jsou na místě, ho vytrhl ze zamyšlení. Když si všiml, že loď stojí, vystoupil na břeh, tak, jak se od něj nejspíš i očekávalo. Snažil se přitom zaujmout pozici pokud možno co nejdál od Khan-faniho. Ve světle modrého ohně si všiml rozdělující se cesty a na rozcestí vlka, který dle Wissova názoru asi zrovna neměl dobrý den. Nebo spíš řadu dní. Už si ho prohlížel jeden ze zde přítomných a tak i Wiss přišel blíž, ačkoliv na černobílého se sotva podíval. Oči mu totiž zabloudily ke slovům nad spoutaným. Nápis v černém vlku vzbudil jakési ponuré pobavení. Hrdost a pýcha mu nebyly cizí. Jak povzbudivé. Povšiml si, že vězeň ještě dýchá, avšak černý si nemyslel, že by pro něj mohli něco udělat. Nebo že by se měli snažit. Koneckonců to bylo peklo, kde si každý odpykával svůj trest podle toho, co si zasloužil. A v tom on se nechtěl rýpat. Odstoupil tedy raději od neznámého a rozhlédl se. Byly dvě možnosti, dvě cesty, kterými se dát. Která byla ta správná? "Možná bychom se měli rozdělit," navrhnul. Nedivil by se, kdyby obě cesty nakonec vedly na to samé místo, ale pokud se začnou rozdělovat, existovala alespoň malá naděje, že se zbaví Khana - ten byl teď sice rozptýlen a černého si moc nevšímal, ale on nechtěl riskovat, že se zrzek zase upne na něj.

Khan byl, což Wissfea potěšilo, na nejlepší cestě nechat se zabít, buď ostatními vlky, nebo nějakým démonem. Rovněž zaznamenal otázku, která byla mířená na něj - co je to peklo. "Tohle místo, očividně," odpověděl, ačkoliv ani netušil, kdo se ho na to ptal (nejspíš ten vlk, co kolem sebe metal blesky), místo se vlky začalo povážlivě plnit. Kromě Khana, ze kterého tímhle tempem bude brzo sekaná, poznal jen Rain. Celkem ho zajímalo, jaké logické vysvětlení má pro tohle. Ten hlas jsou skřípající zemské desky? pomyslel si uštěpačně, zatímco sledoval, jak si někteří vlci po odpovědi na hádanku začali ubližovat, aby byli puštění na loď. Nechtělo se mu do toho, ale viděl, že to musí udělat taky. Fajn, pomyslel si. Stejně si myslel, že tam skape, třeba aspoň uvidí něco zajímavého. Kousl se do tlapy, nechal pár kapek své krve dopadnout na kámen a beze spěchu se nalodil. Byla to jediná možnost, kterou viděl, cesta zpět byla zatarasená.

//Ice World

Jak předpokládal, Khana nepřímé přirovnání k vlčeti naštvalo. "Ty mi snad vyhrožuješ?" roztáhl koutky do nebezpečného úsměvu, provokoval. Situace ale nedostala možnost nijak dále eskalovat, protože se jim země pod tlapami začala povážlivě otřásat. Další zemětřesení? To už tady zažil. Jenže tentokrát se zdálo, že se země nejen třese, ale rovnou bortí. Za chvíli se na ledové pláni rozevírala zející propast, do které vedlo mnoho schodů. Wissfeoh to pozoroval už téměř bez údivu. Jak by se mohl něčemu divit? Za poslední týdny viděl tolik podivností, že by ho snad víc překvapilo, kdyby se tam žádná propast neotevřela.
Neviděl žádnou jinou možnost, než vejít dovnitř, pokud tedy nechtěl do propasti skočit. Což nechtěl. Třeba se konečně zbaví Khana. Vyrazil tedy po schodech dolů, ačkoliv celé téhle záležitosti moc nedůvěřoval. Jak šel dál, pocítil, že mu kožich zahřívá příjemně teplý vánek a také čím byl hlouběji, tím jasnější mu bylo, že pod zemí něco svítí. Cítil v kostech, že z toho nekouká nic dobrého, ale prozatím byl rád, že se po mraze venku alespoň ohřeje. Jestli se tady něco naučil, pak vážit si maličkostí, jelikož se všechno brzy zase pokazí.
Prošel místností s ohněm a pak úzkou chodbou až k řece, ve které se přelévalo cosi, co dokázal označit pouze jako duchy. Náhle mu kolečka v hlavě sklapla. "Peklo," vydechl a div, že se mu nerozzářily oči - na bohy nikdy nevěřil, na peklo však ano. A teď viděl, že měl pravdu. Asi by se ale neměl radovat. To, že je tady, asi znamená, že jestli není mrtvý, už brzy bude. Předpokládal sice, že se v pekle bude smažit, ale měl dojem, že je na to ještě mladý. Možná to byl jen omyl. Přesto nedokázal setřást nepříjemný pocit, který mu zalézal až do žaludku. Bylo tu nepochybně hodně magie a nemyslel, že by tady měli být. Jenže byli. Sotva se stačil rozkoukat, ozval se hlas, který položil hádanku. Než se vůbec zamyslel, jedna z vlčic už měla odpověď. "No jistě," zamumlal a přišel k vlčici blíž, zdálo se, že má v hlavě mozek a tudíž by mohlo být výhodné se u ní držet, "musíme zaplatit svou krví." Rozhlédl se. Neviděl nikoho, komu by svou krev mohl dát, hlas přicházel odněkud, kam neviděl. Ale říkal, že nejsme mrtví. Takže co děláme v pekle? Ať už to bylo cokoliv, teď už nebylo cesty zpět. Alespoň ne stejnou cestou, odkud přišli.

//Laica Mar

"To by ses divil," zamumlal Wissfeoh sotva slyšitelně. Jemu Khanův kožich zas tak světoborný nepřipadal. Bavilo ho ale, jak je princátko vztahovačné a sebemenší rýpnutí do jména či do kožíšku už ho pěkně nakrkne. Když už ho měl na sobě nalepeného, aspoň se mohl trochu pobavit.
Čím dál na sever šli, tím bylo pochopitelně chladněji a přibývalo sněhu. Netušil, co měla znamenat Khan-faniho poznámka o tom, že je na něj zvědavej, ale moc se tím nezabýval, prostě rázoval dál, ačkoliv se místy zabořil do závěje, což činilo cestu ještě náročnější. Brzy udýchaně funěl, ale zastavil se až ve chvíli, když na pláni spatřil a ucítil další vlky. Pro sebe se pousmál, protože ho napadlo nové divadýlko. "Dívej se, Khan-fani," otočil se s nevinným úsměvem na Khana a zaševelil slaďoučce, jako když matka mluví na své vlče - jako kdyby byl ryšavec úplně vypatlaný. "Vlci! A kolik! Co kdyby sis šel hrát s nimi a najít si nové kamarády, hm?" naklonil hlavu na stranu a zamrkal. Doufal, že tohle pitvořeníčko Khana pořádně vytočí, měl ho už plné zuby. Kdo ví, třeba by mohl rezavého nějak přimět, aby si za oběť vybral někoho z těch dalších a jeho nechal konečně na pokoji.

//Temný les

"Jasně. Už tam mám kupu kůží z takových, jako jsi ty," odvětil Wissfeoh, ačkoliv oba nejspíš věděli, že je to jen prázdné tlachání. Možná, kdybych se usadil tady, měl bych konečně pokoj, pomyslel si. Mohl se sám stát jedním ze strašidel, která se tam plížila stíny. Les ale záhy skončil a oni se octli na otevřené pláni. Byla vskutku rozlehlá a momentálně úplně pokrytá sněhem. Na takovém místě mohl černý zase zrychlit. Začínalo ho to otravovat a taky ho už celkem bolely nohy, protože už přešli pořádný kus světa. Khan se za ním však stále držel. Byl pomalejší než, on, ačkoliv černý se moc nezabýval tím, proč tomu tak je. Moc se na ryšavce neohlížel. Zajímalo by ho, jak dlouho ho ještě bude bavit táhnout se za ním, když evidentně neměl žádnou touhu se zastavit. Wissfeoh byl ochoten se klidně úplně ztrhat, jen pokud Khanovi uteče - a kdyby rezavec padl vyčerpáním první, bylo by to jenom plus.

//Ice world

//Most

Zrzoun sice zmlknul, nicméně ho pořád následoval. A Wissfeoh si náhle uvědomil, kde se octli. Ach ne. Ve chvíli, kdy mu to v hlavě scvaklo, se zarazil na okraji lesa a zaposlouchal se. Pak zavětřil. Nezdálo se mu, že by tu tentokrát mělo být nějaké monstrum. Věděl taky od Rain, že když se třásla země, někde v lese hořelo. Raashi tady určitě shořel, posteskl si v duchu, protože společnost hnědého vlka by teď uvítal mnohem více, než Khana. Kdo ví, možná že pořád běhal živ a zdráv po světě. Možná z něj taky nebylo víc, než hromádka ohořelých kostí.
Do lesa se mu nechtělo, ale když už sem došel, nedalo se nic dělat, musel jít skrz, pokud nechtěl vypadat jako třasořitka. Obrátil se na rezavce. "Věříš na duchy?" zazubil se zlověstně a vnořil se do temnoty mezi stromy. Nebylo to místo, na kterém by se chtěl zdržovat. Měl pocit, že mezi stromy něco chodí a sleduje ho. Ačkoliv jemu by zde nebezpečí hrozit nemuselo, osvobodil přece lesního ducha z jeho utrpení, ačkoliv tak trochu nedopatřením. Možná by mu to teď duch mohl oplatit a zbavit ho té přítěže. Kromě pocitu, že je sledován a občasného zašustění v křoví však kolem panovalo jen zlověstné ticho. Duch už zde asi nepobýval.

//Laica Mar

//Les u Mostu

Urážka jména ryšavce podráždila, zasyčel jako kočka, což ve Wissfeovi vyvolalo pocit hlubokého potěšení. Bylo mu jasné, že je na svůj původ a jméno velice hrdý. Pro něj tyhle věci nikdy tak úplně důležité nebyly, jeho rodina nebyla zrovna chvályhodná - snad krom sestry - a jméno je jen jméno. Aby na vás mohli ostatní nějak pokřikovat. "Co ty víš, co jsem s tím stromem udělal," odvětil, zatímco stále rázoval vpřed. "Mohl jsem mu pomoct magií a ty bys vůbec nic netušil. Třeba jsem zrovna teď na pokraji vysílení, jenom to umím dobře skrývat," vymýšlel si. Nohy ho donesly k vratkému mostu přes propast, on ale vůbec nezaváhal na něj vkročit. Kéž by se tak ten chytrák chtěl zřítit do díry, pomyslel si toužebně. Na mostě ale přece jen zpomalil, zdál se mu celkem vratký a ačkoliv ho život poslední dobou pěkně štval, určitě nechtěl zemřít před zraky tamtoho klíštěte, co se mu táhlo za patama. "Naučím se poslouchat, až ty se naučíš formulovat svoje žádosti." Pořád se udržoval relativně v klidu, nijak extra po rezavém ještě nevyjel. Už zase to v něm ale vřelo. Jakmile tedy jeho nohy dosáhly pevné země na druhé straně, vyrazil zase rychle vpřed. Zdálo se mu, že v takovém tempu mu Khan nestačí, takže ač se za ním pořád držel, aspoň nebyl tak blízko.

//Temný les

//Ovocný lesík

"Alespoň nezní, jako když se ti v krku vzpříčila tříska," odvětil černý předtím, než si zacpal tlamu jablkem a otočil se nazpět. Byl rád, že si předtím nedělal moc velké naděje na to, že se druhého vlka zbaví, jinak by totiž byl pěkně zklamaný. Khan-fani se za ním pochopitelně vydal a i nadále byl výjimečně otravný. Wissfeoh natáhl krok a nechal princátko, ať se vykecá. Mezitím se vrátili do lesa, kde se na něj tahle pijavice přilepila. Začínal to místo z toho důvodu nesnášet. Nemohl mít ani chvíli klidu, ani jeden jediný zatracený den. Když zrzek domluvil, černý se zastavil, položil si jablko do sněhu a věnoval mu zářivý úsměv - takový, jaký by vám asi věnoval bílý žralok. "Že sis teda neporučil větru," rýpnul si a jedním hltem schramstnul polovinu červeného ovoce. Když polknul, pokračoval: "Navíc jsem myslel, že cílem bylo sehnat si něco k jídlu, ne abych se já sedřel jako kůň. Splnil jsem, co jsi chtěl. Jestli jsi chtěl něco víc, smůla, měl sis říct dřív." Opět nastala pauza, protože Wissfeoh sežral i druhou půlku jablka. S tím se znovu rozešel co možná nejsvižněji, aby si i rezavý musel máknout, jestli s ním chce držet krok. Ani si skoro neuvědomil, že les se svým stromem nechává za zády, skoro na něj zapomněl. Teď se chtěl především zbavit Khana. Jeho názor, že chodit samotný je otrava, rozhodně nesdílel.

//Most

//Les u Mostu

"Aspoň, že tak," zabručel. Ještě aby si princátko vymejšlelo. Táhnul se za rezavcem jako smrad a uvažoval, jestli se neměl v horách vážně raději vrhnout ze skály. Ušetřilo by mu to nejspíš spoustu starostí. Princátko si našlapovalo, jako by mu to všude kolem patřilo a zdálo se, že ho zrovna moc nerozhodil fakt, že černý se za ním šourá, jako kdyby měl každou chvíli padnout.
Poté se mu ryšavý konečně představil a vzal to skutečně zeširoka, bylo zřejmé, že je na svůj rodokmen velice hrdý. Wissfea ale výčet krkolomných jmen nijak neohromil, ačkoliv musel uznat, že jméno Khan-fani k rezavci sedí - znělo mu to, jako když se někdo dáví rybí kostí. Jména rodičů a sourozenců víceméně vypustil z hlavy, k ničemu mu nebyla. "Hm," opáčil bez zájmu, když Khan dokončil svůj výklad, protože doufal, že se ho to alespoň trošku dotkne - on si tam třepí hubu a k černému jako by to ani nedolehlo. "Wissfeoh," sdělil pak své jméno prostě a blýskl očima po Khanovi, který na něj krajně nepříjemně čuměl.
Dorazili do listnatého lesíku, který byl momentálně opadaný, protože panovala zima. Wissfeoh kolem necítil žádnou zvěř, Princátko ale zřejmě něco našlo. V mozku máš leda piliny, frajere, protočil oči v sloup, když pozoroval, jak se Khan zadíval na jablka, která navzdory zimě rostla na stromku nedaleko. Koukal na ně sice, ale to bylo asi tak všechno. Černý zavrtěl hlavou, došel ke stromu a opřel se předníma nohama o kmen. Netušil, jestli dokáže nějaká jablka sklepat, ale stromek vypadal celkem útle a když se do toho opřel, nakonec jich pár na zem spadlo. Zklamalo ho ovšem, že žádné rezavého nepraštilo do té jeho namyšlené palice. "Tak prosím," zabručel. "Tady máš tu svou kořist, užij si ji. Já jdu zpátky ke svému stromu. Nazdar." S tím si vzal do tlamy to nejhezčí jablko, co ze stromu spadlo, obrátil se, nakopl hroudu sněhu a zamířil zpátky do lesa, odkud přišli. Upřímně doufal, že tím je s Khanem vyřízen, obával se ale, že to nebude tak jednoduché.

//Les u Mostu