Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mercer
- Tříroček
- Čtyřroček
- Pisálek 200
- Vlčata (prosím 10% lov, 10% obratnost, 2 tlapky do ohně)

Zapsáno

Past? Byla to past? Hypnóza? Nezvyklá reakce organismu na prožitý stres? Ať to bylo cokoliv, Wiss s tím nedokázal bojovat. Skácel se k zemi jako podťatý, do objetí měkoučkého mechu. "Hmm," zabručel blaženě a usnul jako špalek.

Další, co si uvědomil, byl pocit pohybu. Někdo ho vlekl... někam. A kdosi řval. Proboha, rvalo to uši! Stěží otevřel opuchlá víčka. Svět kolem byl rozmazaný, ale okolí nebylo úplně neznámé. Snad by bylo lepší, kdyby ho nepoznával. Proč...?
Jen s obtížemi se orientoval v tom, co se děje, uvnitř něj však začal vřít vztek. Kam ho vlekli? Kdo s ním sakra takhle zacházel? Tlapami šmátral kolem sebe. Zarýval je do každého stromu, každé větve, do všeho, co se mu dostalo pod tlapy. Marně. S vyceněnými tesáky se pokoušel vykroutit. Marně. Cvakl zuby, zabořil drápy hluboko do kůry nejbližšího stromu. Chvilkový triumf proběhl zmatkem všech ostatních emocí - tentokrát se chytil skutečně hluboko, třeba, třeba- A pak veškeré naděje zhatila prudká bolest, která mu projela celou tlapou, jak se jeden z drápů zalomil. S ním jako by přišel i o všechno odhodlání. Srdce se mu divoce rozbušilo, uvědomil si s hrůzou vlastní bezmocnost. Co se to dělo? Kam ho vlekli? Kdo, proč, jak? A ten řev... Celou tu dobu vycházel z jeho vlastního hrdla? Wiss se několikrát rychle mělce nadechl a potom se rozkřičel nanovo. Zdálo se, že to je jediná věc, která mu ještě zbývala.

hod 2

Ani se neohlížel za sebe, jen prchal, až za ním pláštík plápolal. Pokud je ty věci doženou, pak to určitě poznají. Jestli tedy budou mít dost času na to vůbec si uvědomit, co se s nimi děje. I přes únavu a bolest těla cválal dál kupředu, funěl, v boku ho píchalo, ale měl pocit, že by ještě chvíli vydržel. Byli na tom podobně i ostatní? Díval se kolem jen letmo, ale měl pocit, že ne tak úplně. Co až někdo upadne? To byla vlastně zbytečná otázka. Dovedl si to představit moc dobře.
Wissovi nepřišlo nejmoudřejší zastavit hned u paty stromu. Nevěděl, jestli je sem ta monstra mohou následovat. Pokračoval dál přes kořeny, cítil, že ještě chvíli vydrží, ale... ale měkký mech pod tlapami byl tak příjemný a všude kolem se rozlévalo teplo. Příjemné vůně se stávaly silnějšími, píseň stromu uklidňovala rozbouřené nervy. Bylo to jako příjemné objetí. Jako pohlazení od mámy, pocit, na který už dávno zapomněl.
Klížily se mu oči a jeho útěk se stal nejprve poklusem, potom spíš ospalým bloumáním. Chtělo se mu spát. Spáááát... A přesto nějaká jeho nedůvěřivá část chtěla vzdorovat, bojovat dál, jako by nebyl schopen uvěřit tomu, že něco tak příjemného není zároveň nebezpečnou pastí. Bojoval se ztěžklými víčky. Viděl, že ostatní jsou na tom podobně. Sachi cosi mumlala, ale skoro jí nebylo rozumět. "Hmmghm... past?" zamrmlal otázku, která byla nesrozumitelná pomalu i jemu samotnému.

Vittani nad motivačním řečněním Sachi a Ořešáka jen dál soptila a Wiss se moc nedivil. Slova dovedla být naprosto k ničemu, ať už dobře míněná nebo ne. Někdy byl vztek všechno, co zůstalo... a někdy jeden ani nechtěl s ním bojovat. Tak či tak usoudil, že bude lepší se od hnědé stáhnout do bezpečnější vzdálenosti. Za poslední dobu byl zmlácený na spoustu způsobů a už ho to unavovalo. Tvář a přední část krku ho stále ještě pálily a kdoví, jak dlouho to bude trvat? Zdálo se aspoň, že Tymián s Heřmánkem nevěří, že by se vlčice měla proměnit v nestvůru. To bylo aspoň něco dobrého. Pokud se na to dalo spolehnout.
Nezapojoval se do debaty o Daénu, ba ani k ničemu dalšímu už se nevyjadřoval, i když všechno dobře poslouchal. Neměl už náladu na řeči, viditelně by byl mnohem raději kdekoliv jinde, než tady. Ono už toho stejně mnoho nezbylo, co by tlachání vyřešilo, protože z Temného lesa je sem někdo sledoval. Wiss se otočil, zaváhal, jestli se dát na útěk, ale když spatřil, kolik stínů se mezi stromy vyvalilo, už nepotřeboval žádné pobídky od Heřmánka, Sachi ani nikoho jiného. Dobře, ostatní klidně ať umřou hrdinskou smrtí, ale on mizí. Hned. Vykutálení kamarádi Sachi se po nich vrhli v celé hordě a Wiss se pustil okamžitě tryskem pryč. Automaticky směrem ke stromu. Jeho píseň pořád lákala, zelené světlo se zdálo slibovat bezpečí, a copak vůbec existovala jiná možnost? Strom měl v sobě alespoň závan nějaké naděje.

Dozvěděli se tedy, čí jsou duchové vlčata, ale Wissovi ta jména nic neříkala, alespoň ne na první zmínku. Zavrtěl jen krátce hlavou. Heřmánkův bratr nosil jméno Tymián a i po smrti ho sužoval kašel. To období si Wiss vybavoval. Další z katastrof, které postihly tento kraj. Neštěstí přicházelo v různých formách, ale nikdy neodešlo daleko. Takový už byl život.
Doslechli se něco málo o krystalech, ovšem Vittani nezareagovala zrovna nejlépe, když na ten její poukázal. "Klidni hormon," zavrčel krátce hluboko v hrdle, na moment odhalil špičky zubů a poodešel od vlčice, která byla evidentně dost špatně naložená. Ne, že by se jí divil. Asi by to s ním taky trochu zamávalo, kdyby viděl obličej vlastní mámy rozpustit se jako včelí plástev na sluníčku. Sachi pro ni měla další slova a přišlo mu moudřejší to nechat na ní. On nikdy neuměl říct tu správnou věc.
Nebo... za tím stálo něco jiného? Heřmánek mínil, že za to možná může ten krystal. Zamračil se. "Ale nemůže to z Vittani udělat něco takovýho, jako bylo tamto?" Zdálo se ale, že čas na otázky je u konce. Tymián se až zoufale snažil cosi vysvětlit a Heřmánek to pro ně přeložil. Vyhlídka na další krystaly nebyla příliš lákavá, ale postávat tu se mu líbilo ještě méně. "Taky bych šel. Musíme se pohnout dál," a krom toho zpěv stromu tolik vábil a lákal. No a co, jestli to byla nějaká hypnóza, nebylo to už fuk?
Jenže stíny se jim lepily na paty a problémy, které s sebou přinášely, zrovna tak. Ozval se příšerný kvil mnoha hlasů, které však ve výsledku tvořily jen jeden jediný. Sachi se zarazila na místě. Wiss naježil srst. "Vypadneme, než sem dojdou," pokoušel se je pobídnout, ale... byl čas? Když tak hleděl k lesu, nebyl si tím úplně jistý. Sakra.

//Temný les

Ostatní nakonec zamířili za mladými vlky a Wiss usoudil, že se mu dvakrát nechce tu zůstávat samotnému se skomírajícím monstrem. Vypravil se tedy také tím směrem a přitom uvažoval, proč se vždycky nechá zatáhnout do podobných záležitostí. Co to o něm asi vypovídalo? Že je nepoučitelný? Šel mlčky, kůže ho pořád pálila a už zaznamenal i štiplavý škrábanec na tlapě. Nebyl ovšem čas to moc zkoumat, mladí duchové je vedli dál a dál. Ke konci už toho měl Wiss vážně plné zuby, únava ho zmáhala, stejně jako zranění, chtěl si chvíli lehnout a mít klid.
Že by jeho přání bylo vyslyšeno? Před nimi se tyčil vysokánský strom. Jeho větve se musely snad opírat o samotnou oblohu. Nepatřil sem - nikdy dřív tu nebyl, ale... vlastně možná ano. Třeba to byl duch stromu, který zde rostl předtím, než se ze Spáleniště stalo místo, které černý znal. I v jeho nitru cosi tepalo. Zelená záře. Další srdce-krystal? Avšak zde se nevznášela vůbec žádná aura nebezpečí, naopak. Nastražil uši. Slyšel tiché zurčení potůčku skákajícího po kamenech, ve vzduchu se vznášela vůně mechu a pryskyřice, jako by dorazili k lesnímu prameni. Strom ho lákal blíž. Lákal k odpočinku.
Duchové se zatím dali do řeči. Alespoň jeden z nich. Sachi s ním navázala hovor a on ji nechal, aspoň zpočátku, avšak i v jeho hlavě se rojily spousty otázek. "Wissfeoh," představil se Heřmánkovi a jeho bratrovi, když se černý mladík zeptal. "Pomáháme Indri najít jejího syna," doplnil vysvětlení, když se Sachi o vlčici zmínila. "Možná nám můžete pomoct i bez potřeby se dotýkat světa živých. Nevíte něco o té věci tam? O té příšeře?" kývl čenichem za sebe, směrem, odkud přišli. "Nebo o tomhle?" poukázal pro změnu na rudý krystal, který se stále z nějakého důvodu držel poblíž Vittani. Muselo to být nějakým způsobem důležité. Otázkou bylo, co o tom mladí duchové věděli.

Na srdce se vrhli útokem všichni a brzy se ukázalo, že nějaký efekt to rozhodně má. Stvoření začalo vřeštět, pištět a vyvalila se z něj horká pára, která okamžitě zahalila i jeho. "Áh, ksakru!" vyštěkl vztekle černý a rychle couval z dosahu. Tentokrát to neodnesl jen čenich, pálil ho celý obličej a krk, méně i plece a přední tlapy. Bylo to nesnesitelné, na chvíli ani neviděl a že by si v tu chvíli vychutnával nějakou radost z úspěchu? To mu ani nepřišlo na mysl. Akorát prskal a nadával jako dlaždič, snad se ani nehodí to opakovat.
Snažil se co nejrychleji zase rozkoukat. Nepochyboval o tom, že je tvor ještě nebezpečný. Zamlžený zrak se mu pročistil natolik, aby viděl, jak se ta příšerná bytost zmenšuje, kvičí a smrskává, snažilo se to dosáhnout na pozůstatky svého srdce. Ale bylo to skutečně srdcem? Rudé úlomky teď kroužily kolem Vittani a jako nějaký orgán to vážně nevypadalo. Černý ale usoudil, že na tom moc nesejde. Bez toho příšera skomírala. Pořád ještě se kolem sebe oháněla a chrlila horkou páru. Čepel temnoty ho švihla po přední tlapě, ale skoro to ani nezaznamenal. Kůže ho pořád pálila tolik, že se všechno ostatní zdálo úplně nepodstatné.
Tiše si zavrčel pod vousy a rozhlížel se po jejich průvodkyni, která byla pořád někde pryč. Zato se však za nimi ozvaly hlasy. Nabručeně se po nich otočil. Stáli tam dva vlci. Dvě duše. Jedna se dusila kašlem, druhé šly od tlamy bublinky a Wissovi se moc nelíbil ani pohled na ten černý kožich a zelené oči. Co kdyby tady potkal někoho ze své rodiny? Nebylo by to k popukání? Vydat se za nimi bylo asi nejlepší rozhodnutí, ale... "Jak víme, že se taky nepromění v tohleto?" máchl tlapou k troskám temné bytosti, jejíž poslední hodina nejspíš právě udeřila. Pokud na to padne hlas většiny, nejspíš by se za duchy vydal taky, ale... teď právě byl v takové náladě, kdy nechtěl dělat nic. Jen sedět na zadku a dětinsky trucovat, protože měl bebí a tenhle výlet už ho vůbec nebavil.

//Spáleniště

Máta - 27 bodů
20 bodů - element země
7 bodů - 1 mince

Walean - 26 bodů
15 bodů - 3 tlapky do vzduchu
8 bodů - 1 tlapka do vzduchu
3 body - 1 rubín

Wissfeoh - 37 bodů
35 bodů - 70% sleva
2 body - 3 kšm

Mokoš - 13 bodů
8 bodů - tlapka do země
5 bodů - 4% do rychlosti

Mercer - 1 bod
1 bod - 1 kšm

Děkuji moc za akci, bylo to super, hru to pěkně okořenilo a některé moje postavy to posunulo zase o kus dál <3

hod 2

Ne, že by doopravdy počítal s tím, že ducha zažene pouhým slovem. Tak to mohlo fungovat ve fantastických příbězích, ale ne tady. Nečekal nicméně, že se ta věc začne měnit. Růst. Nafukovat se. Hlas té bytosti duněl okolím a bolel v uších, zdálo se mu, že otřásá jeho kostmi. Každopádně to otřáslo jeho kuráží. Všechno kolem tmavlo. Slzy monstra zářily jako roztavené zlato. Celé to byl dost strašlivý pohled. Černý se naježil a připlácl uši těsně k hlavě, zatímco cenil tesáky. Hrůza mu svírala srdce, ale ať se propadne, jestli před tou věcí začne prchat. Na moment se dokonce zdálo, že ta věc couvne před nimi. Konkrétně před jiskřičkami, které sršely ze zuřící Vittani, která nepřestávala vřeštět jako pominutá. Nechceš se spálit, co, parchante. Wissfeoh se snažil všechen okolní ruch vytěsnit. Snažil se přemýšlet. V tomhle virválu to bylo ještě těžší, než normálně.
Jiskry a zlaté slzy se zdály být jedinou září v temnotě, ale... ne. Bylo tu ještě něco. Rudá pulsující věc - srdce? Bálo se to ohně, možná... Platily by na to i ostatní magie? Monstrum dále hřímalo a bralo na sebe nové tvary, z toho přelévání temnoty se mu dělalo na nic a uvědomil si, že není čas vymýšlet, co by mohlo a nemuselo fungovat. Museli jednat. Hned. Tvor stáčel svůj děsuplný pohled k němu, pohyboval se opět vpřed. Oheň, který vzplanul u Vittani, ho mohl a nemusel zastavit. Wiss shledal, že nehodlá čekat a že ho vůbec nezajímá, co ta věc míní sdělit jemu. "Ach, ušetři mě těch keců," zavrčel a vyslal směrem k pulsující rudé záři bič tvořený ostnatým šlahounem (hod 4).

//Most

Přeběhli na pevnou zem a Wissovi se docela ulevilo. Nesnášel ten blbý most i za nejlepších podmínek, natožpak když se na něm měl handrkovat s někým neživým. Sachi se začala omlouvat, jako by to snad bylo celé její vina. "Kdo to moh tušit," odfrkl si s tichým odkašláním a ohlédl se, jestli se za nimi Indri už vrací. Pokud se vůbec mohla vrátit. Nevěděl, jak fungují boje duchů, kteří nemají hmotné tělo, ale došel k závěru, že si asi vzájemně ublížit nějak dokážou.
Zatím jim nezbývalo, než čekat. Tyhle lesy se však duchy jen hemžily. Stačilo zajít jen o něco hlouběji mezi stromy a další přízrak už na ně čekal. A tentokrát někoho z nich znal. Netrvalo dlouho, aby si dal dohromady, že tenhle duch je Vittanina matka... a jen o kousek déle, než se dovtípil i čehosi dalšího. Smečka, hranice? Nemohla to být ta vlčice, kterou- Jen to ne. Krucinál, jen to ne.
Vittani z toho byla otřesená, a kdo by nebyl? Setkání se ale vyvíjelo nepěkným směrem. Matka začala obviňovat dceru a Wissfeoh viděl, že je Vittani snad jen krůček od nějakého velkého emocionálního výbuchu, od nebezpečného zhroucení. Sachi hulákala, ať toho nechají, ale černý si jí moc nevšímal. Udělal pár kroků vpřed. Co se vlastně chystal dělat? A proč? No, proč bylo docela jednoduché. Vittani vypadala totálně zoufale. S tím, jak se zbavit pokřivených duchů, zkušenosti neměl, ale asi musí prostě něco zkusit. "Běž odpočívat v pokoji a nech ji být, co ty na to?" zavrčel tiše. "Už jsi jen... zmatený odraz," pronesl k dušici, i když ta slova mínil vlastně spíš pro Vittani. Tak mu zatím duchové připadali. Možná to byla skutečně duše její matky, ale ve smrti se mohlo něco ztratit. Pravděpodobně ty dobré části. Výsledek byl dost děsivý, to musel uznat sám.

Nepřekvapovalo ho, že se duchové nemohli dotknout živých vlků. Už by dávalo větší smysl, že to udělal někdo blízký - hádal, že vlčata častěji unáší někdo, kdo je zná, než zcela náhodní vlci, i když možné bylo cokoliv, po světě chodili různí blázni. No, a nebo to byla nějaká jiná nadpřirozená bytost. "Jo, viděl. Asi se drží spíš své vlastní sféry, ale co já vím," pokrčil rameny a důkladně si kýchl jako na potvrzení svých slov.
Duch na mostě je opravdu blokoval, ale co s tím mohli dělat? Museli se zkrátka zkusit dostat na druhou stranu. V řadě jako housátka vykročili na nejistou půdu. Stará vlčice si mumlala cosi o ohni a pletla se mezi nimi. "Jistě, já vím," odsouhlasil jí bez váhání, že tady hoří, i když bylo všechno spíš rozmočené na kaši. Šíleným duchům bylo nejspíš lepší odkývat cokoliv. Jenže to už se dostala až k Vittani - a křikem se po ní vrhla. "Hej!" zavrčel a začal se na úzkém mostě otáčet, ale v tu chvíli se do toho vložila Indri. Nenechal se dvakrát pobízet. Rozběhl se i se všemi ostatními na druhou stranu.

//Temný les

//Les u Mostu

I ostatní měli podivné sny, které prozradily, kam by se měli vydat dál. Ořešák únosce dokonce i zahlédl a Vittani zase tušila, kudy se pustil. Wiss se mlčky vydal za ostatními, čelo lehce zkrabacené. Nebylo mu moc do řeči. Jednak ho škrábalo nachlazením v krku, druhak byl ztracený v myšlenkách. Jakto, že to viděli? Bylo i tohle prací přívěsku, nebo jim snad sám Tyloo nějak napovídal, aby odhalili jeho příběh? Neměl nejmenší tušení. S duchy už se setkal dřív, ale upřímně řečeno nemohl tvrdit, že by chápal, jaká pravidla svět mrtvých má.
Indri zněla zoufale, což nebylo příliš překvapivé, ale černý cítil, že by se možná i ráda pomstila. "Třeba to byl démon," nadhodil ledabyle, jako by navrhoval, že se můžou stavit na sváču, než půjdou dál. Taková havěť tu taky chodila. Společně se spoustou jiných potvor.
Když dorazili k mostu, nebyli zde první. Na druhou stranu si to štrádovala i ztracená duše postarší vlčice. Mumlala si pro sebe a pohybovala se velice pomalu. Chvíli ji sledoval, otřel si čenich a otočil se k Sachi, která si to malovala až moc optimisticky. "Nemyslím, že nám pomůže," souhlasil s Ořešákem. Vznášelo se kolem ní něco divného. Plně věřil Indri, že mrtví tu nejsou v pořádku. "Ale možná ji přemluvíme, aby nám šla z cesty. A jestli se po nás vrhne... jsme čtyři. A ona je mrtvá." Už nedodával, že ten, kdo je mrtvý, vlastně nemá vůbec co ztratit a může být schopný všeho. Ne, že by se duchů bál, ale... Jo. Možná se jich trochu bál. Zcela jistě se s nimi nechtěl prát.

I Ořešák blekotal cosi na ochranu vlčice, ale Wissovi to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nepotřeboval to poslouchat. Tak byla posel - vznešenější výraz pro šmíráka, pokud šlo o něj. Kvůli tomu by ještě nikoho nezatracoval, ale vlk by si měl umět přiznat, čím je, ne?
Bylo na čase se pustit do hledání. Byli v tom všichni, všichni čtyři spolu, ať chtěli, či ne. Magické přívěsky visely na jejich krcích a první projevy nadpřirozena na sebe nedaly dlouho čekat. Těšilo ho, že se všichni jakž takž shodli na tom, že začít bude nejlepší na začátku. Ořešák k tomu doplňoval ještě vlastní teorie, ovšem na těch něco trochu nesedělo. Nezdálo se totiž, že by Indri volání vlčete slyšela. "Něco jsme nejspíš zaslechli všichni," kývl k ní hlavou. "Ale pochybuju, že by šlo o tvého syna." Možná jen meluzína... či duch, který neměl dobré úmysly.
Vyrazili skrze les k jeskyni. Wiss se zařadil vedle Vittani, která mu jako společnost byla momentálně nejvíc po chuti, i když se nijak zvlášť netěšil na rozhovor, co je čekal později. Mezi stromy se míhala modrá světla. Zbloudilé duše? Dělal, že je nevidí. Nebyly pro ně důležité.
Jeskyně nebyla daleko a nebyla ani příliš obří. Obyčejný příbytek pro vlčici se synem... ale uvnitř už to tak příjemné nebylo. "Ugh," ohrnul nelibě čenich a byl částečně i rád za rýmu, kvůli které měl nos trochu ucpaný. Smrdělo to tu hnilobou a zatuchlinou. Jo, tady určitě žili jen duchové. "Něco zajímavého?" prohodil k ostatním a čenichem začal odstrkovat liščí kožešinu, když ho zamrazilo za krkem a on se mimoděk otočil. Stačil ještě zaznamenat, že Indri je pryč, než se mu zamotala hlava a on se s žuchnutím zřítil k zemi.
Byl náhle malý. Maličký. A kdosi ho vlekl pryč. Tesáky se mu hrubě zatínaly do zátylku. Tohle nebyla máma! Vrtěl sebou, ale docílil pouze toho, že se zuby sevřely pevněji. Z tlamy mu uniklo hlasité zakňučení a únosce s ním praštil tvrdě o zem, aby ho umlčel.
Probral se na zemi a chvíli nevěděl, kde je ani kdo je. Pak spatřil své souputníky a všechno zapadlo na místo. Ale co se to právě stalo? Měl snad nějakou... vizi? "Jo," odpověděl zároveň Sachi i Indri. "Aspoň... fyzicky." Pořád se ale cítil otřeseně, jako by ho někdo praštil doopravdy. Sachi začala popisovat, co zažila, což navazovalo na to, co viděl on sám. "V mém... snu, nebo co to bylo, to vlče někdo vlekl z jeskyně ven. Praštil s ním o zem, tvrdě, ale nemyslím, že by ho tím zabil. Nejspíš ho k něčemu chtěl. A dal bych tlapu do ohně za to, že to vlče byl doopravdy Tyloo. Možná... jsme se nějak napojili na to, co se tu odehrálo." Jenže kam dál? "Nevím ale, kam ten únosce šel dál." Třeba ostatní viděli něco dalšího.

Hnědavá vlčice, která se představila jako Sachi, prohlásila, že není špehem, načež začala popisovat činnosti, které podle Wissova názoru zněly přecně jako něco, co by takový špeh dělat mohl. "Mhm, samozřejmě, a špehové nic podobného nedělají," protáhl tónem, který dával jasně najevo, že ho to příliš nepřesvědčilo. Vlastě jí i věřil, že tím nic nemyslela. Potřeboval si prostě rýpnout, ale poté, co se zjevil přízrak vlčice, už neměl chuť to dále rozebírat. Raději se zaposlouchal do toho, co jim říkala Indri - to znělo důležitěji, než ti dva.
Povyprávěla jim o tom, proč ji vlastně dovedou vidět a co se přihodilo jejímu synovi, který se ztratil už jako malý. Musel by být slepý, aby neviděl, jaká trýzeň vlčici spalovala. Nebyl zrovna citlivka, ale lhal by, kdyby se snažil tvrdit, že ho to nechávalo zcela chladným. Dušičky vlčat a vlčic kvílící trýzní mezi dvěma světy? To se mu fakt nelíbilo. Jestli s tím mohl něco dělat, těžko tu mohl jen tak sedět. Alespoň v tomhle se zdálo, že jsou všichni čtyři na stejné stránce.
Indri jim vyčarovala kouzelné přívěsky, které jim umožní vidět duchy. "Kdo by se jim divil, umřít asi s jedním docela zamává," zamrmlal si pod vousy a tlapou si přidržoval kamínek před čenichem, aby si ho prohlédl. Ještě, že to bylo jen dočasně, už tak byl ověnčený cetkami od hlavy po paty. Vzápětí stočil uši směrem, ze kterého přišel vlčecí hlas. První z duchů - nejspíše z mnoha, a docela pochyboval, že to bude hned Tyloo. Kdyby byl takhle na dosah, těžko by byli třeba. "Co takhle začít na začátku? Tam, odkud se ztratil?" nadhodil. "Po té potopě tady bude duchů plno. Když budeme běhat za každým hejkalem, co se ozve, taky bysme se nemuseli dostat nikam."

Trochu ho uklidnilo, když viděl, že se Vittani usmívá. Začínal věřit, že se k jejím uším fámy o jeho zapletenosti do vraždy vlčice z hor nedonesly. Toulala se, přestěhovala se, neposlouchala - to bylo fuk, hlavně, když to teď nebude znovu řešit. Jenže pak přišla otázka. Jaká, to se nedozvěděl. Prudce se otočil po zvuku cizího hlasu a podrážděně ohrnul pysk, aby odhalil špičky tesáků. "Šmíráci," zavrčel.
Dál se ovšem nedostali. Náhle se zvedl vítr a noc začala padat takovou rychlostí, že nemohl být nejmenších pochyb o tom, že se jedná o nepřirozený jev. Kolem tlap se jim ovíjela mlha, brzy přes ni a naprostou noční temnotu nebylo téměř vidět. Wiss připlácl vztekle uši k lebce, udělal půlkrok stranou k Vittani a zavrčel na ty dva tentokrát už důkladněji. Docházela mu trpělivost. "Co sakra vyvádíte?" Jenže... Ve světle světlušek, které se začínaly objevovat kolem, spatřil jejich tváře, překvapené, vyjukané výrazy. Jestli za to mohli oni, byli vážně dobří herci - a černý už tomu najednou nevěřil.
Světlušek se rojilo víc a více, lezly mu v srsti, šimraly ho po čenichu, odporná, nechutná, hrozná stvoření! Chňapal po nich a snažil se je vyklepat z kožichu, dokud to samy nevzdaly a neodletěly. Nedělal si ale iluze, že tím to končí. Nebyl tady první den a tak, když se mu otřel zvláštní závan za krkem, otočil se a spatřil levitující vlčici, nepocítil žádné zděšení a téměř ani překvapení, jako by něco takového očekával. Nitrem se mu rozlila pouze unavená rezignace. Je to tu zas.
Ti dva neznámí ze sebe začali sypat otázky, Vittani se k nim připojila vzápětí. Černý jen sledoval zbloudilou duši, která hledala svého syna. Odhadoval, že po potopě bude ztracených synů mnoho. Pokud ovšem ten syn nebyl také duchem.
Sám žádné otázky nepokládal, jen duši lehce kývl na pozdrav a otočil se k vlku hrajícímu nejrůznějšími odstíny hnědé. Ořešák? Ani se nepokusil zastřít fakt, jak mu "obočí" nad tím jménem vyjelo nahoru. "Wissfeoh," ucedil krátce a zauvažoval, že by se tiše vytratil. Když se ale tak díval na tu sebranku, co se tu sešla - obzvlášť na ty dva šmíráky... Tahle banda potřebovala zodpovědného dospělého. Bohužel nikoho takového po tlapě neměl, takže bude nejspíš muset stačit. Stejně věděl, že je odpor zbytečný. Tyhle věci vás vtáhnou, ať chcete nebo ne. Měl na práci jiné věci. Čím dřív se dají do hledání, tím dřív se k nim bude moct vrátit. Stočil zraky k Vittani a na tlamě se mu roztáhl hořký úsměv. "Jo. Promluvíme si." Nakonec nevyvázne až tak snadno, co? Pak stočil pohled k vlčí duši. "Nejspíš nemá cenu mařit čas, hm? Čím dřív se do toho dáme, tím dřív to máme za sebou," vyslovil nahlas svou předchozí myšlenku.