Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že černý narazil na pěknou hysterku. Slečna na něj vrčela, jako kdyby jí snad tu smradlavou mršinu už žral. Hm. Tohle nemám zapotřebí, pomyslel si Wissfeoh a hodlal se otočit k odchodu, jenže sněhová nadílka z jeho strany už byla pro zrzku zřejmě příliš a vrhla se po něm jako nějaká fúrie. Rafla mu po čenichu - černý instinktivně škubnul hlavou, což nebyl zrovna chytrý tah, protože tím rány jen protáhl - a odskočil od ní jako popálený. Teď už teda zrovna neměl na výběr. Naježil se, přikrčil a rovněž obnažil svoje tesáky v hlubokém hrdelním vrčení, jenže než stačil cokoliv udělat, už se po něm hnala znova. A zdálo se mu, že ho chce snad vykastrovat. Na přemýšlení neměl čas. Prostě uskočil, dost nešikovně, protože musel reagovat rychle, naštěstí ale rovnováhu neztratil úplně a skočil po rezavé, aby ji svalil. Doufal, že ji jeho útok vyvede z rovnováhy a že jí případný pád do sněhu trochu zchladí tu horkou hlavu. Nechtěl, aby z toho byla rvačka na život a na smrt. S vlčicemi se navíc rval nerad. Už teď mu ale podle palčivé bolesti na čenichu bylo jasné, že z tohohle sporu neodejde nepoznamenán.

Podařilo se mu nakonec popadnout dech. Několikrát zamrkal, aby z očí konečně dostal sníh a slzy, které mu do nich vhrkly při onom kýchacím čísle. Začínal pomalu proklínat den, kdy se narodil, takovéhohle blbce ze sebe už neudělal dost dlouho. Když teď konečně mohl zase dýchat a navrátil se mu víceméně ostrý zrak, spatřil, že zrzečka na něj zahlíží celkem nepřátelsky a naježeně stojí v obranné pozici nad jakousi polorozpadlou mršinou. "Jen se neboj," zabručel bezvýrazně Wissfeoh, jehož den byl už teď dokonale zkažený, namísto pozdravu. "Já ti to žrát nebudu. Nemám to zapotřebí." Neobtěžoval se mluvit nějak přehnaně mile. Neměl náladu vytahovat svou masku slušňáčka - nevinňátka. Přeměřoval si vlčici pronikavým pohledem od shora dolů a přemýšlel, jestli se s ním hodlá prát, když se na něj tak ježí. Otřásl se, aby si z kožichu sklepal sníh, který se mu do něj nalepil při tom krkolomném sešupu takovým stylem, že řádná část toho, co mu z kožichu odletěla, dopadla na zrzavou. Neudělal to úmyslně, vlastně si toho skoro nevšiml.

Ač to původně neplánoval, nakonec stejně usnul. Probudil ho až fakt, že mu ve spánku čenich sklouzl z předních tlap do sněhu a brzy mu začal pořádně mrznout. To ho probralo řádně. Otevřel oči, zvedl hlavu ze sněhové pokrývky a znechuceně si tlapou otřel sníh z čumáku. Tak jo. Konec flákání. Vstal a se zamručením se protáhl, až mu v některých kloubech zapraskalo. Zašklebil se nad tím. Asi už vážně nebyl takový mladík, jak by si rád nalhával. Kecy. Jsem v nejlepších letech.
Sotva vstal, udeřil ho do čenichu pach. Vlčice. Neuniklo mu, jak lákavý, jak svůdný ten pach byl, avšak Wissfeoh v tomto směru momentálně neměl o nic zájem. Chtěl být sám a mít klid. Vlčice však byla blízko, jak se ukázalo, byla jen kus pod ním, na spodní části svahu. Černý vlk přišel blíž k okraji a shlédl na dlouhoocasou krémovou vlčici, jak si to šine sněhem. Měl v úmyslu se otočit a odkráčet stejnou cestou, odkud přišel, aniž by se s ní dával do řeči. Jak tomu ale už v jeho životě bývalo, všechna pekla se mu vysmála. Na okraji svahu mu na namrzlém povrchu podjely tlapy a už se vezl - byl to sešup hodný kdejakého lyžaře, kterým však otrávený a mírně vyděšený Wissfeoh nebyl. Sesunul se po sněhem zapadaném kopci dolů a překulil se do závěje. Očima plnýma sněhu jen velmi rozmazaně viděl, že padnul rezavé prakticky pod nohy. Začal se hrabat do stoje. Neexistovala nejmenší naděje, že by si vlčí dáma nevšimla jeho nešikovného vstupu na scénu, nezbývalo mu tedy, než to zahrát tak, jako že to bylo schválně. Otočil se k ní, pořád napůl oslepený sněhem, a už se nadechoval, že řekne něco velice oduševnělého, když mu chomáč vloček nalepený na čenichu vlétl do nosní dírky a on se místo řeči nekontrolovatelně rozkýchal.

//Ostříží zrak přes Irisin ráj

Hory se před ním tyčily mohutně a zdálo se mu, že se netváří zrovna přátelsky. Polibte mi oháňku, zamračil se na špičaté vrcholy a vyskočil na kámen pokrytý vrstvou sněhu. Však od vás nic nechci. Jenom místo, kam by mohl na chvíli zalézt a oddechnout si. Doufal, že hory jsou místem v zimě dostatečně nepopulárním, aby se tam dočkal chvíle klidu a samoty. Přál si mít klid alespoň jeden zatracený den a kdoví, kdo byl zodpovědný za to, že se mu to prostě nemohlo a nemohlo povést. Přeskočil na další kámen, dával dobrý pozor, aby mu nepodjely nohy, a začal stoupat jakousi kozí stezkou vzhůru k místu, kde spatřil skalní převis, který by mu mohl poskytnout úkryt. Když tam došel, musel uznat, že to není žádné terno a že ho to nejspíš ani neubrání před sněhem. Věděl ale, že si nemůže vymýšlet a vždycky pohrdal těmi, kterým nikdy nic nebylo dost dobré a proto si lehl co nejblíže ke skalní stěně a žádný další úkryt nehledal. Teď mu na kožich aspoň sněžilo jenom z jedné strany a o poznání méně, než na otevřené pláni. Položil si hlavu na přední tlapy a pozoroval padající vločky. Nechystal se spát, pouze odpočíval. Fakt doufám, že na mě někdo nestoupne. Alespoň chvilku klidu bych prosil.

//Rokle přes Baštu

Tlapy ho zavedly na otevřenou pláň, na které ho okamžitě zboku udeřil náraz větru a vmetl mu do očí pořádnou dávku sněhu. Wissfeoh prskl a zašklebil se. Nebylo to nic příjemného. Otřepal si z kožichu přebytečný sníh, ačkoliv tak nějak tušil, že je to úplně zbytečný čin a že na něj za chvíli nasněží znova. Příliš si však stěžovat nemohl, zima byla prozatím celkem vlídná, když pominul fakt, že se nedávno málem rozpadl svět nebo co že se to vlastně stalo. Začínaly ho však už bolet nohy, nachodil toho celkem dost a z určitého pohledu prakticky bezvýsledně. Nic neulovil ani nikoho nepotkal. Objevil ale zajímavá místa. Až se budu potřebovat někoho zbavit, můžu je zavést do toho tunelu, ušklíbl se pro sebe. Zajímalo by ho, s jakým racionálním vysvětlením by přišla Rain pro existenci takových míst. Mohly ta to taky zemské desky? Černý si to nemyslel. Potřásl hlavou a začal se raději poohlížet po nějakém místu v závětří, kde by si mohl v klidu odpočinout. Nechtěl zůstávat tady na téhle větrné pláni, za těch pár minut byl už úplně obalený sněhem. Stočil tedy směr svých kroků k horám – nevypadalo to jako nejmoudřejší volba, ale přesto se mu zdálo, že tam bude mít větší šanci najít nějakou skulinku, do které si zaleze.

//Severní hory přes Irisin ráj

//Katakomby

Vylezl opět na světlo. Po temnotě, která panovala v tunelech, ho bílý sníh venku přímo praštil do očí. Bolestně se zašklebil a přimhouřil víčka, než si jeho zrak opět přivykl na světlo. Bylo další ráno a on byl zase… kdesi. Tyhle končiny neznal, byl ve zdejším kraji jen krátce, ale zdálo se, že se tu nějakou dobu zdrží. Stejně netušil, jak by se odtud měl dostat. Byly to přece ostrovy. Dostatečnou záhadou mu bylo už jen to, jak se dostal sem. Pokud šlo o něj, mohl tady klidně zestárnout, na tom, kde zrovna je, mu nikdy zrovna dvakrát nesešlo. Jen doufal, že ty magické výstřelky, co tady krajina předvádí, se konečně uklidní. Tím totiž zrovna dvakrát nadšený nebyl. Nikde jinde nic podobného nezažil. Rozhlédl se kolem sebe jen zběžně – zdálo se, že vylezl na povrch v nějaké hluboké rokli. Povzdechl si a začal se odtud šplhat pryč. Nerad by, aby na něj dolů spadla nějaká lavina nebo něco.

//Ostříží zrak (přes Baštu)

//Nerovy vodopády

Jak šel dál, světla ubývalo a brzy se octl v naprosto neprohlédnutelné sametové tmě, černé stejně jako jeho kožich. Udělal ještě dalších pár kroků a pak se zastavil. Neslyšel nic, kolem panovalo naprosté ticho. Slyšel jen tlukot vlastního srdce a svůj tichý dech. Připadalo mu, že ho tma objímá a slévá se s černí jeho kožichu. Bylo to, jako by existoval jen napůl. Zvláštní pocit. Netušil, co leží před ním a to ho trochu zneklidňovalo, věděl, že podzemní chodby mohou být zrádné a že by se mu snadno mohlo stát, že se ztratí pod zemí a jeho kosti ani nikdo nenajde. Ne, že by je někdo vůbec hledal, ušklíbl se a s tím vykročil opatrně vpřed. Vracet se mu nechtělo. „Hej,“ křikl zkusmo do tmy před sebou z náhlého popudu. Jeho hlas se mu vrátil ozvěnou, nic jiného se však neozvalo. To ovšem nic neznamenalo. Jestli na něj v temnotě něco číhalo, nejspíš to číhalo v tichosti, bez ohledu na to, jestli tady huláká nebo ne. Dobře to věděl. Třeba mě uslyší někdo, kdo je tady ztracenej. To bych mohl udělat další dobrý skutek, ne? Ještě ze mě tohle místo udělá hrdinu, u všech pekel, ušklíbl se ironicky. Měl by se asi s někým porvat, aby misky vah zase trochu vyrovnal. No vážně, co se s ním dělo od té doby, co se sem dostal? Vysvobozuje duchy, loví vlčicím zajíce… Zavrtěl nad sebou hlavou. Začínám už stárnout? Zrovna bujarý mladík už nebyl, tohle byla jeho šestá zima, ale do hrobu se nechystal. A stát se na stará kolena dobrodincem už vůbec ne. Zatímco se zabýval těmito myšlenkami, ucítil zpředu závan čerstvého vzduchu a tma se začala stávat o něco méně temnou. Černý měl zase jednou štěstí. Prošel temným tunelem bez nehody a začal se blížit opět k povrchu.

//Rokle

//Křišťálové jezero

Wissfeoh kráčel klidně a příliš ani nepřemýšlel o tom, kam jde. Byl jen rád, že se konečně může pohybovat bez bolesti v zádech. Tlapy ho nakonec dovedly na místo, které ho zaujalo. Černý v životě naplněném toulkami už vodopády párkrát viděl, tenhle však patřil mezi ty největší. Momentálně byl však, pochopitelně, zmrzlý, stejně jako jezírko, do kterého dopadal. Černého vlka popadla dobrodružná nálada – byl si jist, že ho to rychle přejde, jakmile se zase dostane do nějakého průseru, kterými byla tahle země evidentně prolezlá. Prozatím však byl zvědav, co tohle místo skrývá. Byl si jist, že něco ano. Téměř to cítil, tak jako cítil nepochybné zlo v lese, kde narazili s Raashim na monstrum a kde vlastně úplně omylem vykonal dobrý skutek. Vydal se tedy na led a opatrně, aby mu nepodjely tlapy a on nepadl na tlamu na led, dokráčel až ke zmrzlému a třpytícímu se proudu vody. A vskutku. Něco se tady nepochybně skrývalo. Za ledem Wiss viděl průchod. Jen se k němu dostat. Tlapami a zuby se mu povedlo odlámat části ledu a procpat se dovnitř. Jak se ukázalo, vchod vedl do jeskyně, která byla bohatě osvětlena zcela nevšedními krystaly. Černý se domníval, že každý, kdo má v hlavě aspoň trochu rozumu, by se otočil a odešel, on ale místo toho zamířil hlouběji. „Ty se asi nikdy nepoučíš, co?“ pronesl sám k sobě a potřásl hlavou. Co si měl počít? Nemohl si prostě pomoct.

//Katakomby

//Luka

Rain ho, jak si po chvíli všiml, na jeho výpravě za hledáním slunce nenásledovala. Nebyla to žádná tragédie, protože slunce nakonec stejně vyšlo samo. Navíc zase začalo sněžit. Chm. Vrhl pohled přes rameno, jestli se vlčice neobjeví, ale vypadalo to, že se po nějaké době octl zase sám. Rozhodně neměl v plánu se vracet a přemlouvat ji, aby šla s ním. Koneckonců od ní dostal všechno, co chtěl. Rozhýbala mu záda, dokonce mu věnovala potkana, nebo co to bylo. A on jí zase dal zajíce, tudíž dokonce i jistým způsobem vyrovnal druh. To nedělal často. Takže teď pokračoval dál o samotě. Nepotřeboval se loučit. Věděl, že Rain mu brzy stejně vyklouzne z mysli, tak jako spousta dalších vlků, které potkal předtím – bude si ji pamatovat, ale nebude mu vadit, když už se nikdy nepotkají. Stejně byla nějaká moc chytrá. Polovinu času ani neměl ponětí, o čem Šedá mluví. V tomto směru se mu vlastně celkem ulevilo. Navíc byl rád, že si už nemusí hrát na slušňáka. Touto myšlenkou byl se záležitostí kolem Rain hotov.
Rozhlédl se kolem. Sněhu napadlo opravdu dost a jezero, ke kterému právě došel, bylo pokryté silnou vrstvou ledu. Zkusmo na něj šlápnul. Pod jeho vahou se led ani nepohnul, Wissfeoh přesto neriskoval a nešel dál od břehu. Uprostřed led nemusel být tolik pevný. Kromě toho, že udeřila pravá zima, neshledal černý vlk nikde nic divného. Zdálo se, že ta podivná zemětřesení, požáry, divoký vítr, ztracené slunce a tohle všechno, zmizelo. Zkrátka se to vyřešilo samo. Pokud šlo o něj, byl s tímto chodem událostí zcela spokojen. Nadechl se zhluboka chladného vzduchu a vykročil kolem jezera dál, zjistit, kam ho tlapy zanesou. Tenhle kraj nepochybně skrýval mnoho dalších tajemství.

//Nerovy vodopády

Sledoval koutkem oka, jak si Rain pochutnávala na jeho kořisti, zatímco stále stál pár kroků opodál, natočen k ní mírně zády. Zdálo se mu, že na to, jak se předtím bála o jejich drahocenný svět, se teď celkem uklidnila a vypadalo to, že plánuje se tu jen povalovat a spát. Wissfeoh proti tomu v zásadě nic moc neměl, co by taky jeden měl dělat, když slunce zhasne a končí svět? Pobíhat kolem v panice? To ničemu nepomůže. Rain ale jeho teorii o konci světa smetla ze stolu s naprostým klidem. Celou dobu vlastně vůbec nebrala vážně to, co on říkal - pořád ty její chytré teorie. Černého to začínalo dopalovat. No, doufat můžeme, ale co to tedy znamená? "Jenže kde je tedy Slunce?" zabručel. "Mělo dávno vyjít. Tahle noc trvá až moc dlouho." Oklepal si sníh z kožichu a popošel ještě pár kroků do tmy, dokázal si představit, že ve všudypřítomné temnotě nejspíš zmizel Rain z očí. Pak se zastavil. Zavětřil, jako by snad světlo mohl vyčenichat, avšak k ničemu mu to nebylo. Byla to zkrátka další záhada. Wissfeoh si povzdechl. Co teď? "Jdu se po něm podívat. Někde být musí," oznámil Rain a vykročil. Předpokládal, že vlčice půjde s ním. Osobně nevěřil, že by Slunce mohl najít - věřil, že zkrátka zhaslo. Kdyby však Slunce přece jen našel, třeba by vlčici dokázal, že ne všechno na světě je způsobeno padajícími kameny z nebes, nějakými deskami země a ještě kdoví čím. Navíc ho už nebavilo kopat se do zadku na téhle louce. Jestli má svět opravdu skončit, Wissfeoh chce být na nějakém lepším místě.

//Křišťálové jezero

Ze sna ho probudil hlas Rain. "Hm?" Zvedl hlavu a zamrkal, v rozespalosti mu chvíli nedocházelo, o čem vlčice mluví. Pak si ovšem vzpomněl na zajíce. Naklonil hlavu. "Je to jen zajíc," opáčil, protože nestál o díky ani vděk. Z takových pohnutek to vskutku nedělal. Vstal, protáhl se a dlouze zívl. Nespal moc dlouho, avšak cítil se osvěžen a zvláštní pocit v zádech už ho taky pomalu opouštěl. Nechybělo mu tedy mnoho ke spokojenosti. Udělal pár kroků, zastavil se a zvedl hlavu k nebi, ze kterého vytrvale padal sníh. K nebi, které bylo temné a zůstávalo temné. "Nejspíš na nás zanevřelo už i slunce," konstatoval. Nedivil by se, kdyby to slunce odpískalo s tím, že se na tenhle brajgl nemůže už dívat. Nic nedávalo smysl, ani co by se za dráp vešlo. "Asi tu máme konec světa," pronesl klidně, skoro spokojeně, jako by se ho myšlenka možné apokalypsy vůbec netýkala. Ve skutečnosti to pro něj vlastně byl úleva - padající hvězdy, zemské desky, kdesi cosi, to nechápal ani za mák. Konec světa bylo alespoň něco, co jeho mozek dokázal pevně uchopit. Nevěděl, jestli k tomu Rain bude mít zase nějaké logické vysvětlení, kterému neporozumí, jeho teorie však byla taková, že se všechno zkrátka propadalo do pekel, odkud to nejspíš taky původně vzešlo. Měl jsem si užít slunce, dokud ještě existovalo, napadla ho mrzutá myšlenka. Pokud se ovšem řítí vstříc záhubě, už to bude stejně jedno.

Jeho omluva byla přijata klidně a bez přehnaných emocí. Pak nastalo ticho, ve kterém okřídlená vlčice upadla do dřímoty. I Wissfeoh se pokusil spát. Moc se mu ale nedařilo. Po pár minutách neklidné dřímoty ho vždycky cosi vzbudilo a trvalo zase několik minut, než se spánek vrátil. Byl to odpočinek nevalné kvality, ale byl alespoň nějaký. Dlouho ho však tyto marné snahy nebavily. Brzy mu došlo, že teď se prostě pořádně nevyspí, ať chce nebo ne. Vstal tedy a lehce si otřepal sníh se srsti. Protáhl se - ve stále ještě lehce ztuhlých zádech mu přitom hlasitě, ale nebolestivě luplo. Zašklebil se. Už zním jako stařec. Koutkem oka mrknul na spící Rain a pak se potichu rozešel do tmy, která zřejmě nikam nehodlala mizet. Pohrával si s myšlenkou, že tam vlčici nechá a vypaří se, tak jak to udělal už tolikrát. Nakonec ale došel ke stejnému závěru, jako předtím. Teď to ještě neudělá. Nevěděl, co ho u ní vlastně drží, rozhodně k ní nepociťoval žádnou velkou náklonnost, vždyť jí málem skočil po krku. V žádnou lepší společnost teď však doufat nemohl, obzvlášť, když z Raashiho zbyly nejspíš jen ohořelé kosti a zdálo se, že Rain má alespoň mozek v hlavě a nesnaží se ho vyhnat a nejspíš ani podrazit, jak ji předtím podezíral. Jinak by určitě takhle klidňounce nespala.
Poodešel od místa, kde vlčice ležela, pěkný kus, ale až když mu do čenichu zavál pach zajíce, uvědomil si, proč to vlastně dělá. Měl hlad. Kolem cítil pachy dalších vlků, kteří zřejmě utekli z hor a lesů před zkázou, která nastala, Wiss se jim ale vyhýbal. Připlížil se místo toho k ušákovi tak blízko, jak si jen troufl a poté vyrazil. V zádech mu znova luplo, ale žádná bolest se nedostavila a s trochou štěstí Wissfeoh zvíře dostihl. Jedno škubnutí hlavou a zajíc dodýchal. Už se chystal pustit do jídla, když ucítil pach dalšího zajíce. Nejspíš narazil na neopatrý páreček. Aniž by o tom příliš přemýšlel, vydal se černý vlk i za druhým pachem a brzy k prvnímu úlovku připojil druhý. Jednoho zajíce spořádal hned, jeho družku pak popadl do tlamy a odnesl zpět k místu, kde spala Rain. Věnoval tomu jen polovinu myšlenky, pak svůj nadbytečný úlovek takřka lhostejně pohodil kousek od předních tlap vlčice a tiše si odešel lehnout o několik metrů dál. Bylo to z jeho strany jednání čistě praktické, za kterým se neskrývala žádná hlubší emoce. Neopatrná zvířata. Snadná kořist. A úlovkem se nemělo plýtvat. Sám dalšího zajíce nechtěl a bude raději, když ho sežere Rain, kterou alespoň znal, než aby se na něm živili mrchožrouti nebo nějací cizáci. S touto myšlenkou konečně usnul.

Zastavila se a jemu se ulevilo. Nevěděl, jestli by se dokázal ovládnout a přesto, že nebyl zrovna vtělením dobra, ublížit jí nechtěl. Naštěstí k tomu nedošlo, Rain se stáhla zpět na své místo a ulehla. Černý se opět posadil, v hlavě mu pořád tepalo nepochopitelnou zlostí. Nestávalo se mu to často. Byl popudlivý, ne však nepředvídatelně výbušný. Jenže za poslední dny se toho událo tolik, že by se ani nedivil tomu, kdyby mu z toho definitivně přeskočilo. Možná je tohle začátek.
Zahleděl se na ležící vlčici, která se kryla křídly před sněhem. Vypadalo to, že je myšlenkami jinde, tak jako Wissfeoh. Jak se jeho emoce zklidňovaly, zalitoval, že na ni tak vyjel. Nevypadala uraženě ani vyplašeně, ale stejně. A co ti na tom vůbec najednou tak záleží, ty pitomče? Objevil jsi v sobě snad svědomí? Pochybuju, zavrtěl hlavou sám nad sebou a lehl si do čerstvého sněhu. "Promiň," zabručel směrem k Rain, kupodivu celkem upřímně. Teoreticky mohl už klidně odejít. Vlčice mu poskytla všechno, co od ní potřeboval. Byl však unavený a stejně nevěděl, kam v tomhle neklidném světě jít. Proto místo toho složil hlavu na tlapy a sledoval padání sněhu z temné oblohy.

Všiml si, že nejen on už toho měl dost. I na Rain byly viditelné známky únavy. K jeho úlevě se už nevrátila k zapleteným teoriím o vesmíru, o kterém nic nevěděl. Poodešla od něj a uložila se na zem. Wissfeoh si ještě lehat nehodlal, seděl, nechal na sebe padat sníh a mžoural k potemnělé obloze. Myšlenky mu hlavou plynuly pomalu a přesýpaly se tam jako zrnka písku. Co se to dělo s jeho životem? Netušil. A teď ještě k tomu Rain. Koutkem oka na ni pohlédl. Schovávala se pod svými křídly. Přemýšlel o ní. Byla chytrá a kdo byl chytrý, mohl být nebezpečný. Rain nebezpečně nevypadala, nezdálo se, že by mu chtěla ublížit - ba naopak, doteď mu jen pomáhala, ale on už znovu nechtěl udělat tu chybu a polevit v ostražitosti.
Jako by vlčice věděla, že na ni myslí, zvedla hlavu a upřela pohled na něj. Zeptala se, jestli mu není zima a jeho to kdoví proč hrozně naštvalo. Ten náhlý úder vzteku byl jako kopanec do žaludku, který překvapil i jeho samého. Znal se sice dobře a věděl, že jeho emoce jsou jako divoká zvířata, ale přesto, byla to jen dobře míněná přátelská otázka. Nebyl důvod, proč by ho to mělo rozčílit. To nic neměnilo na faktu, že vyskočil na nohy a o krok couvl. Pozvedl hlavu. "Jsem v úplném pořádku," odvětil, chladný podtón se mu nepodařilo zamaskovat, ač se o to v poslední chvíli pokusil. V očích se mu zablesklo. Mířila k němu, nejspíš s dalším laskavým úmyslem, ale on cítil, že by to nesnesl. Proto doufal, že se Rain zastaví a nebude na něj sahat. Na pár chvil zavřel oči, aby se zase srovnal a získal kontrolu nad emocemi. Nechápal, co se s ním právě stalo. Jsem přetažený. Mám toho dost.

Černý vlk zkrátka přijal fakt, že má asi dost odlišnou představu o tom, co jsou vlastně hvězdy zač, než Rain. Debata o tom ho už unavovala a trochu dráždila. Zdálo se mu, že vlčice k němu mluví, jako by byl idiot, přesto však nepřestává používat obraty, které prostě neměl šanci pochopit. Jako třeba zemské desky. Jaké zase u všech horoucích pekel desky? Rozhodl se, že se bude tomuto tématu snažit co nejvíce vyhýbat. Ačkoliv to bude asi dost těžké, protože změny se děly všude kolem. "Aha," opáčil pouze, jako kdyby všemu rozuměl.
Temný les. "Na'arash," zamumlal a stočil pohled k severu - hnědého vlka naposledy viděl, když byl právě v onom lese.Víceméně mu na jeho osudu nezáleželo, byla však i jistá část jeho já, která zadoufala, že odtamtud odešel, než požár začal. Společné dobrodružství je v jistém smyslu sblížilo. Stočil pohled z obzoru zase zpátky k Rain. Zdála se mu celou záležitostí dost rozházená. No, aby ne, jestli jí tady na tom místě záleží. V tomhle to měl Wissfeoh, který si mnoho citových vazeb nevytvářel ani k jiným vlkům, natožpak k místům, jednodušší.
Po nějaké chvíli se mu zazdálo, že se roztřesená země začala uklidňovat, zato však pocítil na vlastní kůži značné ochlazení. Z nebe se snášely první vločky a Wissfeovi se zdálo, že je nějaká tma. Wissfeoh si povzdechl a usadil se do sněhového poprašku. Už měl dost pobíhání a byl unavený neustálými změnami a výstřelky. "Zdá se, že se to uklidňuje," zabručel a tlapou prohrábl vločky, které spadly na zem. "Měli jsme štěstí." Doufal, že tímhle to skončilo, ale sám tomu nevěřil. Nebyl takovým optimistou.