Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ovocný lesík

Dostal se z nebezpečného lesa jako první, Rain zůstala vzadu. Zastavil se tváří k lesu a čekal, jestli se vrátí. Už tolik nedůvěřoval té hezké tvářičce. Možná, že neměla tlapy v padání kamenů a zemětřesení, to i jemu přišlo trochu přemrštěné, avšak stejně si dával větší pozor, než předtím. Polevil v ostražitosti a nechal se příliš unést vlastním egem. Někdy se mu to stávalo, ale vtloukal si do hlavy, že se to teď stát nesmí. Přicházely nejspíš nebezpečné časy a on musel zůstat bdělý - a nevěřit nikomu. Když se snesla z nebe, tvářil se neutrálně, ale už se tolik nesnažil vypadat jako plyšový medvídek. Byl ostražitý. Pokud Rain byla nebezpečná a pokud měli spolu trávit čas, než tohle skončí, potřeboval, aby věděla, že není tak hloupý, jakým se staví.
Jen co přistála, zavalila ho záplavou slov. "Nová pevnina, nové ostrovy, sopky? To nezní jako něco, co by svedla padající hvězda," podotkl. "Nebylo to spíš zemětřesení?" navrhl místo toho. Teorie o hvězdě se mu zdála nepravděpodobná, ačkoliv pořád ještě nerozuměl ani polovině z toho, co Rain říkala. "Ať to je cokoliv, je to mimo naši kontrolu," shrnul Wissfeoh. Ze severu se sem nesl pach ohně. "Někde nahoře něco hoří, ne?" otázal se, protože on neoplýval křídly jako Rain. Pak se vrátil k původnímu tématu: "Každopádně si nemyslím, že je to záhada, jakou bychom mohli rozluštit. Musíme to jenom přežít." Jako v odpověď na jeho slova se mu země pod nohama zatřásla.

//Jižní hory

Následoval Rain napůl zvědavě, napůl rozmrzele, ale raději už moc nepřemýšlel a zkrátka šel. Tlapy je donesly do prosluněného lesíku. Žádnou díru do země nebo vlnu vysokou jako kopec Wissfeoh nikde neviděl, což mu jen potrvzovalo jeho teorii, že malinká tečka na obloze, jako je hvězda, nemohla nic takového způsobit. Dlouho mu to však nevydrželo. Země pod tlapami se jim totiž rázem roztřásla a ozvalo se další rachocení, načež se začali pohybovat - ne však vlastní vůli, nýbrž spolu s celým kusem země, který se kamsi rozjel. "Co je to?" zabručel nevrle Wissfeoh někam směrem ke svým tlapám a poprvé tak na okamžik mírně narušil svou masku umírněného hlupáčka. V příští chvíli se Rain odrazila od země a vzlétla nad stromy. Past. Vlákala tě do pasti, ty idiote. Nedokázal uvěřit, že se nechal chytit do tak hloupé léčky, ale na to teď už bylo pozdě. Zapřel se pevně nohama do třesoucí se země, aby neupadl. Kdesi nedaleko zaslechl praskání dřeva. Tak jo. Musím odtud zmizet. Znova už zavalený stromem být nechtěl. Než se ale otřesy uklidnily natolik, aby vůbec mohl jít, byla Rain zpět. Možná to tedy přece jen nebyla léčka? Či se jen v poslední chvíli rozmyslela? Wissfeovi se spíš zdálo, že se hroutí svět, než že by to bylo dílo vlčice, ale tady si nikdo nemohl být ničím jistý. "Viděla jsi něco, tam shora?" otázal se, ale Rain si mohla povšimnout určité odtažitosti v jeho hlase, která tam předtím nebyla. Země se znovu zatřásla a opět cosi zapraskalo. Jestli nechtěli zahynout, museli rychle pryč. "Fajn. Pojďme odtud," souhlasil okamžitě a vyrazil za vlčicí někam, kde bude možná bezpečněji. Nemohl si dovolit běžet příliš rychle, jeho záda stále nebyla úplně v pořádku, byl však dost rychlý na to, aby si zachránil kůži, než mu z ní nějaký strom nadělá fašírku. Na to byl dost rychlý vždycky.

//Luka

Wissfeoh plně nechápal, proč by se měli otravovat a jít ten šutrák hledat jen proto, aby věděli, co se stane, když to se dozví tak jako tak, ale neprotestoval. Nic lepšího na práci stejně neměl, tak co. Stále se tvářil jako milius, když šel po boku Rain směrem pryč z hor. "Tak hrozné to snad nebude," prohodil. Aby se potápěl ostrov? To se mu nezdálo. A i kdyby, oni byli v horách nejspíš relativně v bezpečí. A navíc. Hvězdy jsou přece mrňavé. Zas až takovou škodu to udělat nemohlo, ne?
Poté se Rain na chvíli pohroužila do mlčení, což poměrně ocenil. Nerozuměl polovině věcí, které říkala a začínalo mu to jít na mozek. Od chvíle, kdy byl v této zemi, měl neustálý pocit, že přichází o zdravý rozum. Když promluvila, uviděl černý vlk, že si vůbec není jistá, tím co dělá. Rozhodně si však byla jistá tím, co říkala a Wissfeoh konečně došel k závěru, že si z něj nestřílí. Přinejmenším ne úmyslně. "Jestli je tam tak velká vlna, uvidíme ji už z dálky," podotknul a kdesi se mu podařilo vyšťourat jakýsi povzbudivý úsměv. Rain teď mohla být ráda, že byl tak dobrým hercem, protože uvnitř rozhodně necítil touhu se povzbudivě usmívat. Ale co už mohl dělat. Jednou se do toho navezl, tak nehodlal teď couvat. "Půjdu s tebou a kdyžtak uteču pěšky." Kdyby mě tak ta vlna chtěla spláchnout. Jeho kůže mu byla docela drahá, stejně jako jeho mizerný život, avšak existence mezi takovými divnými jevy pro něj byla přinejmenším vyčerpávající.

//Ovocný lesík

"Dobře," pokrčil rameny. Bylo mu vcelku jedno, kterým směrem půjdou, potíže je nejspíše čekají všude. "Veď mě. Neznám zdejší kraj." Samotného by ho asi nikdy nenapadlo vůbec na pobřeží chodit. Co by tam taky dělal? Moře, jen kupa slané a nebezpečné vody a děsivé, temné hlubiny. Znovu opatrně vstal, pořád napůl očekával, že mu v páteři opět praskne, ale nestalo se tak. Učinil pár opatrných kroků, ačkoliv před pár okamžiky řekl Rain, ať ho vede. Ohlédl se na ni a čekal, až s ním srovná krok. To by nemělo být nic těžkého, šel stále poněkud ztuhle a našlapoval zadníma nohama opatrně, už ho ale nebavilo se povalovat v horách a nechat se šlehat větrem do obličeje. "I kdybychom ale našli to místo, kam ta hvězda - ten kámen - spadl, nejspíš se s tím už stejně nedá nic dělat, ne?" otázal se. Moc se mu nelíbilo, že tady Rain machruje s věcmi, které se pohybují zcela mimo oblast jeho veškerého dosavadního chápání a zájmu, ale byl ochoten jí to prominout. Pro teď. Moc mu ani nezáleželo na tom, jestli se ta protržená ochranná vrstva země či co bude dát opravit nebo ne. Čím déle chodil po tváři světa, tím více si říkal, že nějaká pořádná katastrofa by nemohla uškodit. Prostě to všechno zbořit a začít odznova. Nebo ještě lépe - nechat to být, nechat temnotu ať si vezme, co jí náleží.

Začal se dozvídat spoustu věcí, které mu zněly dost nepravděpodobně. Šutry? A na nebi? Obal země? Rain o tom mluvila dost přesvědčeně, ale Wissfeovi to celé nějaké divné. Hvězdy byly hvězdy, ať už padaly, nebo ne. Nemohly to přece být kameny, vznášející se a svítící na obloze. Buď vlčice opravdu věděla něco, co on ne, anebo si z něj dělala blázny a zkoušela, jestli jí skočí na špek. Nemohl se rozhodnout, co je pravděpodobnější. Odložil to na později.
"Myslím, že ano," odvětil a hned to vyzkoušel. Trochu ho překvapilo, že se mu doopravdy podařilo vstát bez velkých problémů. Pořád cítil určitou bolest a napětí v daném místě, avšak rozhodně na tom byl lépe, než předtím. "To se podívejme," pronesl potěšeně. "Teď ti tedy vážně jsem zavázán." Ovšemže. Zdálo se, že teď tedy vážně musel vyrazit se svou novou společnicí na průzkum onoho divného jevu. Inu, co. Hvězdu ještě nikdy zblízka neviděl. A pokud se věci stanou příliš zvláštními, nic mu nebrání celou věc odpískat a zkrátka se sbalit a zmizet. Přinejmenším rozhodně ne morální zábrany. Když viděl, že si vlčice lehá, posadil se. "No, takže," začal zvolna, "chceš jít zjistit, o co jde?"

Pozorně poslouchal, jak mu Rain popisuje onu Iris, aby ji hned poznal, kdyby na ni náhodou narazil. I sama vlčice nakonec přiznala, že Iris žádná bohyně nejspíš není. Pochopitelně. "Netušil jsem, že padající hvězdy může doapadnout až na zem," opáčil. "Myslel jsem, že se zkrátka rozplynou na nebi." O vesmírných záležitostech neměl příliš velké povědomí, zabýval se povětšinou věcmi pochopitelnými a uchopitelnými. Poslední dobou ale musel hodně přehodnocovat, na co se vlastně v životě zaměřuje. "No, já osobně bych tomu na kloub přišel docela rád," chytil se toho hned. Popravdě - ano, byl zvědavý, co se to dělo. Navíc, kdyby se vydal s Rain za řešením záhady, mohlo by se mu podařit udržet si ji poblíž déle. A to by se mu mohlo hodit. Byl rád, že v ní prozatím nejspíš neprobudil žádné podezření. Prozatím ani neměl důvod tak činit. Pozornost, která mu byla věnována, si užíval. Pro tu chvíli byl spokojen. Obzvlášť poté, co mu Rain nabídla dokonce svačinku v podobě hlodavce. "Ach, to jsi nemusela. Ale děkuji ti," vystřihl na tváři okouzlující úsměv. Nikdy nechápal, co vedlo takové dobré duše k tomu, aby se pro ostatní téměř rozdaly. Rain toho byly zářným příkladem. Našla ho tu, nabídla mu pomoc, masírovala mu záda, dokud jí tlapa málem neupadla a pak mu ještě věnovala svou kořist. Wiss tomu nerozuměl, sám byl svou duší spíše pravým opakem, ale byl rád, že takoví existují. Díky nim proplouval životem poměrně snadno už nějaký ten pátek a hodlal v tom nadále pokračovat. Zavrtěl nad tím hlavou a pustil se do jídla.

Poměrně se uklidnil, když ve výčtu schopností vlčice nezaslechl nic o čtení mysli či odhalování skrytých úmyslů. Zdálo se mu to celé však poněkud neuvěřitelné - ovládání vody či přírody byla jedna věc, ale zářit ve tmě? Jestlipak mě nevodíš za nos. Jeho pochybnosti však byly rozprášeny ve chvíli, kdy od něj Rain odstoupila a po chvíli soutředění si nechala na zádech vyrašit křídla. Wissfeoh zamrkal v nepředstíraném úžasu, pak se zazubil. "Působivé," pravil uznale. Pak pokračoval ve svém vyzvídání. "Kdo je ta... Iris?" Vlčice ji zřejmě považovala za bohyni, avšak ani poté, co zhlédl ukázku něčeho, co by mělo být nemožné, Wissfeoh na bohy věřit nezačal. Byly věci, které se nemění. Nejspíš je to obyčejná čarodějnice. Hodlal-li tu nějakou dobu zůstat, což nejspíše hodlal, neboť jaksi netušil, jak vleký je tento kraj a zda je vůbec možné se odtud dostat, možná by se měl nějkými kouzly taky obrnit.
Teorii vlčice o tom, co se to tady kolem k čertu dělo, nerozuměl už vůbec. Neměl ponětí, co je to atmosféra, natožpak ozónová vrstva a do té chvíle ani netušil, že země má nějaký štít. Zdálo se mu to celé jako sbírka příliš chytrých keců a jediné, co si z toho vydedukoval, bylo, že z nebe spadl kámen a všechno podělal. Na to by přišel i sám. "Mohlo to tak být," opáčil však, stále zdánlivě přátelsky naladěn. "Takovéhle věci se ale jistě jen tak nevidí. Ani v takovém magickém kraji, jako je tento." Nad její další otázkou se zamyslel. Vlastně přesně nevěděl, kdy vkročil do této země. Předpokládal, že tehdy, kdy se kolem něj začaly dít divné věci. "Jen pár dní," pronesl nakonec. "Nejsem si jistý. Hodně se toho událo."

Tvářil se zaujatě, když mu vykládala o elementech, ač to byly věci, které již věděl. Myslí, že jsem hlupák? Svůj element, pravda, ovládal velmi omezeně, ale vždy předpokládal, že jde jen o otázku tréninku a času. Zaujalo ho však, když řekla, že má i další schopnosti. "Další schopnosti? Snad se nejedná o příliš troufalou otázku, ale jaké například? O tom jsem nikdy neslyšel." Zmocnila se ho mírná nejistota. Co když se mu nějak dokáže hrabat v hlavě? To by bylo nebezpečné. Na druhou stranu by z ní možná mohl vytahat, kde získat "další schopnosti". Mohly by se hodit. Obzvlášť pokud je tento kraj tak nebezpečný, jak vyplývalo ze slov vlčice.
Když se mu podařilo ulehnout, vlčice si sedla těsně k němu a začala mu cosi provádět se zády. Stiskl pevně čelisti, protože opět pocítil bolest, ale musel uznat, že to není zcela nepříjemné. Nemohl si stěžovat. "Ne. Žádné zemětřesení. Jen ta hrozná rána a divné počasí," odvětil. "Máte nějaké teorie?" otázal se. Vlčice mu nadále masírovala záda a on opravdu pociťoval jistou úlevu. Možná bych na ni nemusel být potom zlej, začal přehodnocovat své plány. Je šikovná a mohla by se hodit na mé straně. Navíc, stěží se ubránil lišáckému úšklebku, se evidentně neštítí tělesné blízkosti. Zabral se do myšlenek natolik, že málem přeskočil její jméno, včas se však vzpamatoval. "Jistěže mohli," usmál se. "Těší mě, Rain."

"Ale jistěže bude," zavrněl Wissfeoh, který se do své role vžíval zcela přirozeně a královsky se přiotm bavil, ačkoliv jeho záda skučela bolestí. Nebylo to ovšem už tak hrozné, pokud se nesnažil příliš pohybovat. Dle jejích slov tu vlčice již nějaký čas strávila. Bozi? To určitě. Wissfeoh v bohy nevěřil, maximálně tak v peklo a démony, neb věděl, že tam jistě jeho prohnilá duše jednou skončí. Ne, že by mu to vadilo. Spíš se na to těšil. Bude tam spousta takových, jako on. "Takže tyto nadpřirozené jevy tu nejsou ničím zvláštním, říkáte?" Z tónu mu zaznívala zvědavost a pro jednou to nebyla úplně přetvářka. Vskutku ho to zajímalo. Pokud je to tady tak prolezlé magií, možná by se tu úplně neměl zdržovat. Byly to věci, kterým nerozuměl a to, čemu nerozuměl, ho rozčilovalo. Připadal si pak hloupý. Pro tuto chvíli však měl jiné problémy k řešení. "Ovšem," zaculil se a začal si opatrně lehat. Opět - nic příjemného. Zajímalo ho, co s ním ta dáma hodlá provádět. "Jistě. Slyšel. Nedala se jaksi přeslechnout," řekl, když se mu podařilo poskládat se do lehu. "A i počasí, jak se zdá, se nám trochu zbláznilo." Zamžoural k rozzářené obloce bez mráčku. "Mimochodem," stočil zrak zpět k vlčici, "jsem Wissfeoh."

Vlčice k němu přistoupila s úmyslem mu pomoci. Viděl v jejích pohybech ostražitost, ale byl si jist, že ta brzy odezní. Byl nebezpečný, ale uměl se tvářit, jako že není. Čímž byl možná nebezpečný ještě víc. Vlčici však od něj žádné nebezpečí nehrozilo, nehodlal jí ubližovat. Hodlal, samozřejmě, využít veškeré pomoci, kterou mu bude ochotna nabídnout a pravděpodobně jí to nikdy neoplatit, ale to byly v jeho očích dvě naprosto odlišné věci. Teď navíc neměl příliš myšlenky na vymýšlení nějakých zapeklitých podrazů, cítil se vpravdě mizerně. Vlčice se s tím příliš nepárala, okamžitě mu začala opratně rejdit čenichem v srsti na zádech. Nemohl říct, že by se mu to nelíbilo, dokonce i když trpěl bolestí, dokázal ocenit blízkost pěkné vlčice. Slečna se toho nebojí, pomyslel si pobaveně, pobavení ale rychle přešlo v krátké bolestivé syknutí, když se dotkla bolavého místa. "Dokážete s tím něco dělat?" tázal se hlasem plným hlubokého zájmu. "Byl bych vám navždy zavázán." To určitě. Pak, samozřejmě, padla otázka toho, jak se mu to vlastně stalo. "To je celkem dlouhý a složitý příběh," pravil. "Málem na mě spadl strom, ve zkratce. A potom tenhle vítr a hory, nedobrá kombinace." Zavrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. "Dějí se tu moc zvláštní věci, slečno. Měla byste být opatrná, abyste nedopadla jako já." Sladce se pousmál a upřel na ni pohled zelených očí.

Nadále stál a čekal. Do kožichu mu mocně dul vítr. Tohle tedy měl za to, že vysvobodil lesního ducha z jeho vězení? Dobré skutky. Takhle to pak dopadá. K čertu s nimi. K čertu se vším. Zdálo se mu, že se už nikdy nedokáže pohnout. Že bídně zhyne na úbočí nějaké zatracené hory, či ještě lépe, že mu v zádech křupne tak nešikovně, že zůstane navěky věků paralyzován. Což by ve finále vedlo ke stejnému konci, jenom mnohem pomaleji. Po zoufalé chvíli, kdy s ním zmítala pouze bolest a vztek na všechno kolem naštěstí bolest začala trochu, velmi pomalu a pozvolna ustupovat. Dobře. Tak snadno mě nedostanete. V tu chvíli spatřil, že se k němu kdosi blíží. Byla to tmavá vlčice se zelenýma očima, na krku se jí houpal přívěsek a v tlamě cosi nesla. Wissfeoh zvětřil příležitost a ačkoliv měl ze všeho nejvíc chuť někoho seřvat, aby si mohl vybít aspoň část hněvu, který se v něm hromadil, rychle se ovládl. Když k němu vlčice přistoupila, už se tvářil jako příjemný gentleman, který se octl v nesnázích, bez ohledu na to, co pociťoval ve svém nitru. Byl nadaným hercem. Nevěřil, že by jeho úmysly šly prokouknout. "Zdravím," odvětil stejně zdvořilým tónem, jakým promluvila ona. "Obávám se, že jsem se octl v, řekněme, prekérní situaci," pronesl téměř omluvně. Vida, vida, liboval si v duchu. Jeho plán měl sice jisté potíže, ale zdálo se, že už je zase na dobré cestě. Hledal laskavou dušičku, kterou by mohl okouzlit a využít a zdálo se, že právě tu našel. Bude hrát divadýlko klidně celý týden, bude-li třeba. Šlo mu hlavně o to přežít. A ideálně neochrnout. Navíc, řekl si v duchu, tahle vlčice je vážně moc pěkná.

//Les u Mostu (přes Ovocný lesík)

Jen co opustil skryt lesa, uvědomil si, že ta rána nebyla jediná podivná věc. Slunce pražilo jako uprostřed července a jediný důvod, proč se nepekl ve vlastním kožichu, byl divoký vichr, který nemilosrdně bičoval všechno kolem. "Zatracené čáry," zabrblal si pod vousy. Nerozuměl tomu, jakto že skočil zpátky v čase do obzvláště větrného letního dne, když by se příroda měla spíše připravovat na zimu. Tlapy ho zjevně donesly do obzvláště nebezpečného a nevypočitatelného kraje. Skoro ho zamrzelo, že s ním nešel Raashi. Kdyby měl toho chladného vlka po boku, možná by se cítil jistěji. Inu, co naplat. Raashi byl pryč a Wissfeoh ho nepotřeboval. Vystačí si sám, jako už tolikrát. Neměl ani žádný obzvláště velký strach - trocha divného počasí mu nejspíš ublížit nemohla. Raději se soustředil na svůj prázdný žaludek a na to, jak ho rychle a snadno zaplnit, tedy - najít někoho, kdo to pro něj udělá a ještě bude rád.
K jeho zklamání se však před ním zvedly hory. Ale ne. Wissfeoh se zrovna necítil na šplhání po vrcholech. Připadal si po pravdě spíše jako artritický stařec, jak se vlekl kolem a v naražených zádech mu pravidelně vystřelovala bolest. Nehodlal se ovšem nechat zastavit hromádkou kamení. Vracet se nechtěl a obejít to by trvalo týdny. Zatnul tedy zuby a začal kráčet nahoru po pěšince mezi kameny. Jak předpokládal, nebyl to zrovna milý zážitek, bolest se tím jenom zhoršila. Nebyla však nesnesitelná a nějakou dobu se mu zdálo, že bude opravdu v pořádku. To však jen do té doby, než ho obzvláště silný poryv větru vyvedl z rovnováhy. Černému vlky podklouzly tlapy a sjel po svahu pár metrů dolů. Byl to pád celkem neivnný, avšak jeho poraněná záda toho měla tak akorát dost. Když se pokusil postavit, vystřelila mu v kříži hotová exploze bolesti. "K čertu, sakra, sakra," zavrčel. Teď byl tedy doopravdy v průšvihu. Se zaťatými zuby to zkusil znovu, tentokrát se na bolest předem psychicky připravil a tak ji dokázal vydržet. Stál nejistě a pevně tisknul čelisti k sobě, vyčkával, až nával bolesti poleví. Nevěřil už ovšem, že se dokáže dostat přes hory živ a zdráv.

Probudil se se škubnutím. Nebo spíše - něco ho probudilo. Hrozná rána, která se rozlehla nad celým krajem. Rázem byl úplně vzhůru bez sebemenší známky ospalosti, ostražitý a v plné pozornosti. "Co to k čertu bylo?" zavrčel. Neměl náladu na žádné další nepřirozené jevy, ale zdálo se, že se jim zkrátka není možné vyhnout. Začal se tedy hrabat na nohy. Nebylo to ovšem nic příjemného. Naražená záda mu ve spánku pěkně ztuhla a tak teď trpěl bolestí ještě víc, než předtím. Procedil pár nadávek skrz pevně stisknuté zuby. Jeho život se čímdál víc podobal špatnému vtipu a on z toho neměl pražádnou radost. Kam se to jen dostal? Měl by odtud zmizet. Řešení zdejších podivných problémů s radostí přenechá těm, kteří touží být hrdiny. Wissfeoh sám sebe vždycky spíš viděl na pozici padoucha, či přinejlepším nějakého nezaujatého neutrálního pozorovatele. Už teď byl zraněný a hladový. Jeho plán byl jasný - najít nějakou dobrou dušičku a zahrát jí trochu na city, aby mu ulovila něco k snědku. On sám si nejspíš pár dní ještě nezaloví. Opatrným krokem, aby příliš nepodráždil bolavá záda, vykročil z lesa ven.

//Jižní hory (přes Ovocný lesík)

//Temný les (přes Most)

Opustil temný les stále ještě kulhavým krokem. Kost naražená od větve stromu jej stále bolela, zrovna tak jako množství drobných ranek, které získal - zdálo se mu však, že ty se hojí jaksi nezvykle rychle. Příliš o tom nepřemýšlel a snažil se ani nezabíhat příliš myšlenkami zpátky k tomu, co se v lese stalo. Bylo to celé zkrátka úplně mimo jeho chápání. Nechtěl na to myslet vůbec, avšak to bylo téměř nemožné - nedalo se zkrátka jen tak přejít, že právě vysvobodil jakéhosi ducha z těla lesního monstra. To je život, odfrkl si podrážděně a rozhlédl se, kam ho to nohy pro změnu donesly. Zdálo se, že se dostal na bezpečnější místo. Na'arashe nikde neviděl, vlk ho nejspíše nenásledoval. No, jeho problém. Wissfeovi by jeho společnost nevadila, zdálo se mu, že hnědý je podobného ražení jako on sám a mohli by si možná rozumět. Ale co se dalo dělat. Třeba ho ještě dožene. A pokud ne, pak se bude protloukat dál sám. Bylo mu to jedno. Společníky nepotřeboval a věděl, že bude-li chtít, nějakého naivního ovlivnitelného pitomečka si kolem tlapy může omotat kdykoliv. Pro tuto chvíli však toužil pouze po odpočinku. Dobelhal se k vysokému stromu a lehl si na lesní půdu vedle něj. Zavřel oči a cítil, jak pomalu odplouvá do říše snů. To bylo teď jediné, na čem mu záleželo.

Ta racionální část jeho mysli na něj hulákala, co to u všech čertů dělá, avšak marně. Wissfeoh byl veden jakýmsi instinktem, když strčil tlapu do pukliny v lebce a zabral za ni. Netvor na něj neútočil, nedělal vlastně vůbec nic kromě toho, že blýskal očima. Trvalo jen pár chvil, než kostěná maska křupla a spadla. Ze tvora se vyřítila nesmírně mocná rudá záře. Vlk zavřel oči a odvrátil zrak, nesnesl pohled do tak silného světla, které bylo jen umocněno temnotou panující všude okolo. Když oči znovu otevřel, uviděl něco, co bylo zhola nemožné - byl tam vlk, vypadal dost prastaře a dokonce čímsi obrůstal, to by však ještě dokázal pochopit. To, že se vznášel nad zemí a vypadal značně nehmotně, to už Wissfeovu mysl mátlo. Co je tohle za čáry?
Pozorně naslouchal slovům ducha a pomalu si uvědomil dvě věci. Za prvé - přežil. Oba přežili, opravil se, když zamžoural na Raashiho, který jako by přirostl k zemi. Nedivil se mu. Sám si připadal, jako by se nějak propadl do divného snu. Za druhé - zdálo se, že vykonal dobrý skutek, který původně vůbec neměl v plánu. Inu, třeba se mu to někdy přičte k dobru. Bohové vědí, že dobrých skutků černý vlk konal poskrovnu. Ani netušil, proč udělal tenhle. Vlastně ani nevěděl, co dělá, připadal si, jako by se probíral z nějakého transu. Než vůbec stačil duchovi něco říct, zamával a byl pryč. Chvíli upíral zelené zraky na místo, ze kterého se vypařil, pak dvakrát pomalu, ale rozhodně zavrtěl hlavou. Tohle místo je pěkně prohnilé. Otočil se k Na'arashimu. "Měli bychom vypadnout," pronesl, aniž by se jakkoliv vracel k tomu, co se právě událo. Měl dojem, že když o tom bude moc přemýšlet, přijde o rozum. Připadal si zmlácený a unavený a nemohl se dočkat, až odtud zmizí. Nevěděl, jestli s ním hnědý vlk půjde, nebo ne, ale on se tu nehodlal zdržovat ani o chvíli déle, než bylo nezbytně nutné. Mírně kulhavým krokem zamířil směrem, o kterém tušil, že by ho mohl zavést k okraji lesa.

//Les u mostu (přes Most)

//Taky moc děkuji :)