Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Květoucí louka

Ačkoliv byl všude okolo sníh, jeho tlapky se najednou začali do žlutého písku. Jednoho by udivilo, že uprostřed zimou zmrzlého ostrova se zde nachází poušť, ale Wyian... Wyian nad tím ani chvilku neuvažoval. Prostě pokračoval dále a za sebou nechával hluboké stopy, Kéžby se tak snadno nechávali vzpomínky, pomyslel si.
Nahlas vydechl ten přebytečný vzduch, jenž se mu v plících nahromadil a pak pomalu zvedl pohled. Do pohledu se mu vetřela šedá postava, jenž byla jeho druhu tak podobná. Vlčice nejspíš mu nyní stojí v cestě a on se tímpádem donutil zastavit. Oční kontakt nenavazoval. Možná byla skutečná, ale Wyian aktuálně věřil jen ve svou myšlenku, ale na druhou stranu, kdyby byla pouhým výplodem jeho fantazie odkud by si představil takovou skvostnou slečnu? Soudil tak i přesto, že je zaměřen pouze na její tlapky. Nemluvil, hleděl a stál jako kůl v plotě, možná jen nenacházel vhodná slova, jak by mohl mluvit s vlastním výplodem své fantazie? Možná nezvedal pohled, protože by se bál že by se rozplynula jako každý koho kdy poznal?

Od vlka tak podobnému jeho drahému Rosemu se Wyianovi odpověď nedostalo. Vlastně možná si říkal že se mu celá tahle chvíle jen zdála a tak se opět zklamán svými představami vydal dále. Tentokráte směrem, kterým ještě doposud nekráčel. Opět to byla černobílá kulička neštěstí. ''Asi chci po světě mnoho, když chci být jen šťastný...'' Vzdychl si. Jeho oči těkali mezi oblohou a zemí, možná by se cítil lépe, kdyby byl někde jinde i on? Možná kdyby zmizel, nikdo by si toho ani nevšiml. Všechny které pozval do svého srdce jej nechali samotného a on bloudil a neznal cestu ven. Shine, Rose, Eskel.. Kde všichni byly? Tolik chtěl věřit, že život nebyl takový krutý, že mu někdy nechá někoho koho bude moct chránit, že někoho bude moct milovat...
Ale došel k jednomu závěru, už se nechtěl znovu tolik otevřít. Ztráta někoho totiž tolik bolela a on to nechtěl prožívat znovu a zas, pořád dookola.
S těmito myšlenkami mizel z otevřeného prostranství, jeho tlapky bloudili stejně jako jeho myšlenky.

-> Poušť

Wyian snad při svých nešťastných myšlenkách usnul.. Dokonce si nevšiml vlčice, která na něj promluvila, dlouho čekala na odpověď a nakonec odešla, protože zamyšlený Wyian ji nezaznamenal. Možná to bylo dobře, už tak se utápěl v myšlenkách nešťastné samoty a když by zjistil že sám těmito myšlenkami zabil další společnost, kdo ví co by udělal. Když se jeho vnímání probudilo zpět do reality, probudil se. Byl mu chlad, ale kdo by se nedivil, usnul uprostřed louky, kdy počasí už nebývá zrovna nejteplejší. Se vzdychnutím se postavil na všechny tlapy a protáhl se. Už dávno nebyl malým vlčetem, byl z něj statný mohutný vlk.
Zavětřil. Jeden okolní pach mu připadal povědomý, začenichal ještě jednou, aby si byl skutečně jistý, že cítí to, co cítí. A skutečně! Najednou se nabil jakousi energií a šel po stopě. Brzy spatřil vlka, který je ztracený ve svých myšlenkách a roztržitý svým okolím. Dost jasně to byl on! Ale... Ten kožich, vypadal jinak. Normálně by se tedy celým nadšením za ním rozběhl, ale musel se ujistit, nadšeně ho obejmout může i později. ''Rose?'' Při vyslovení toho jména nadšeně očekával a vrtěl nadšeně ocasem. Zdálo se mu to jako věčnost co jej viděl naposledy a tolik si přál být zase s ním.

<- Začarovaný les

Tato hromádka neštěstí vyšla z lesa na louku. Dlouho také nedokázal najít žádné nové místo, protože pořád chodil v kruzích. Možná by mu prospěla procházka? Možná na jiné časti Moisu potká někoho jiného? Co kdyby zkusil najít Shine a povykládat si s ní o všech pocitech? Třeba by mu dokázala poradit.. Ale co když ani Shine nedokáže najít a nebo jej pošle pryč? Měl tolik nevyřčených otázek a žádnou odpověď.
Jako hromádka neštěstí se posadil kdesi na louce a sledoval poslední okrasné květiny letošního roku, než upadnout do podzimního spánku, který se jistě kvapem blížil. Slunce pomalu zapadalo za obzor a noční hmyz pomalu se probouzel na noční směnu. Světlušky, začali kolem něj poletovat. Kdyby nebyl tady sám a netvářil se jako hromádka neštěstí, možná by to místo v tuto chvíli bylo něčím kouzelné, ale zatím tuto krásu nedokázal vnímat..

Dřív než se vůbec nadál tak skutečně skončil zase sám. Společnost vlčice byla fajn, ale tahle očividně nebyla nic pro něj. Proto i on se otočil úplně jinde a nehodlal se k ní vracet jako k příští nadějné společnici. Možná za pár let, ale to bude už kdo ví co. Třeba může nastat apokalypsa...
Nad těmito myšlenkami pomalu kráčel mezi stromy a nechával příjemnou i nepříjemnou společnost za sebou. Mohl se vrátit to hor a zjistit zda tam třeba nebyl stále Eskel, nebo možná by mohl najít Roseho...
Ale nakonec jeho stopy vedli úplně jinam. Neměl k tomu sice odpověď, dost uvažoval proč pokaždé skončí sám. Jakoby si nedokázal udržet společnost. Jak by někdo takový mohl být vůdcem smečky, nedokázal si najít a udržet přátele, natož aby si dokázal udržet členy. V tuto chvíli byl na něj velmi smutný pohled, když se vláčel jako hromádka neštěstí.

-> Květoucí louka

Kdo ví jak dlouho si povídali, až Wyian ztratil pojem o čase a jednoduše.. usnul. Mezitím co se mu zdáli nejrůznější sny přestalo pršet. Když se pomalu probral tak si všiml, že mezitím zůstal v provizorním úkrytu osamocený. Nad tím si povzdechl a pomalu se postavil na nohy a pořádně se protáhl, než z úkrytu vyšel. Uvažoval tedy co by měl nyní dělat, ale nic jej nenapadalo a tak prostě se vydal některým směrem, kterým jej vedl čumák. Brzy jej mezi stromy začalo pomalu pálit sluníčko, které ještě vyšlo na oblohu a bylo tedy příjemné ráno.
Aniž by to plánoval brzy opět dohnal Aphrodite. Podíval se na ní a cítil, že snad není ve své kůži. Měl z ní takový zvláštní pocit, ale rozhodl se, že zkusí zjistit, proč ho tam nechala samotného.. Nebo minimálně s ní prohodí ještě pár slov. ''Už jsem myslel, že jsi utekla od mé společnosti.'' Začal ještě než k ní pořádně došel, prozatím si držel neutrální výraz.

Chvíli bylo ticho. Konkrétně to trapné ticho, kdy Wyian nevěděl co říct. Byl poprvé sám s vlčicí v úzkém prostoru. Na prázdno polkl a minuty se zdáli jako hodiny. Byla už poměrně tma a venkovní prostory stále trápily dešťové mraky a občas tím zaujatým pohledem ven stále spatřil, že kroupy se snaží ještě dostat ven. Bylo až šokující, že ráno málem vedrem odpadli a teď se teplota o dost snížila a kdyby neměl tak hustý kožich, tak by tou mokrostí úplně mrznul.
Po chvíli konečně bylo ticho prolomeno, když Aphrodite promluvila. Pomalu přesunul svůj pohled na ní a laskavě se usmál. ''Uh. Jsi teď asi.. devátá kterou jsem poznal?'' Jistý si číslem nebyl. Navíc nechtěl své známosti číslovat, ale rozhodně jich víc, vlků, neznal a tak neuměl dát přesnější odpověď. Dost možná byl však konkrétní víc, než dost. ''A ty?'' Oplatil ji dotaz, aby znovu nenastalo ticho a pak ho napadla další věc. ''A co smečka? Jsi v některé? Já nejsem, ale uvažuju o nějaké, ale.. nevím.'' Ptal se dál a zároveň odpověděl, kdyby se rovnou ptala na něj.

Cestou lesem se stále rozhlížel zda neuvidí něco vhodného pro skrýš, ale jeho společnice měla nejspíš mnohem větší štěstí, protože najednou trochu změnila směr a poté i on spatřil díru v zemi do které mířila. Na její slova se ušklíbl. "Tak to je fakt." I on by nemohl být v příjemné společnosti jednoduše mrzutý. Byl opravdu rád za své prozatímní štěstí na společnost, která ho nechtěla zabít, unést a kdoví co všechno mu později provést.
Když Aphrodite prohlédla skrýš a následně tam vešla asi usoudila, že je volná. Po jejím vzoru se také oklepal a dřív než mu znovu se kožich vodou naplnil tak proklouzl dovnitř za ní. Vypadalo to, že chvíli budou před tím nečasem chránění. Na vlčici se usmál a k jedné stěně skrýše si ulehl. Teď mlčel, nějak nevěděl jak reagovat k vlčici, kterou doslova znal pár minut a byly díky počasí teď spolu uvěznění v provizorním úkrytu. Jen ji věnoval vřelý úsměv na znamení že ji rozhodně neměnil ignorovat, jen nevěděl úplně přesně jak začít nějaké téma.

Celkem ho překvapovala ta její dobrá nálada, kterou v tomto dešti měla. To se rada procházela při takovém počasí? Jestli ano, tak ji celkem obdivoval. Přebytečná voda v jeho husté srsti mu naopak vadila a tak nebylo divu, když se znovu oklepal, i když to teď nemělo smysl, když během pár vteřin to bylo zas to stejné, ale lepší než nic. Na její slova se ušklíbl. "Um. Jistě. Stejně taky hledám něco." Řekl mile a rozhlédl se. V místě kde stali nebylo nic a tak se za ní vydal, protože nejspíš byla toho stejného názoru. Její jméno mu znělo zajímavě. "Hezké jméno k hezké vlčici." Lichotil sice každému a každé, ale i tak myslel své lichotky dost upřímně a byl překvapen, že měl pokaždé čím dál hezčí společnost. Akorát škoda, že s ní nedokázal nikdy vydržet déle, nebo ona společnost s ním. "Máš ráda tohle počasí, když si tak v klidu?" Zeptal se po chvíli, aby mezi nimi nevládlo ticho, které narušoval akorát vítr a kapky klepající o listí, které díky podzimu každou chvíli začne ze stromů padat.

Počasí stále a pořád nevypadalo, že by se mohlo každou chvíli vyčasit a tak nebylo divu, když ze sebe chůzí celkem často vyklepával přebytečnou vodu, protože se svým hustým kožichem s kombinací plné vody se chodilo jinak jen velmi těžko. Pohled měl sklopený k zemi, aby co nejvíc zabránil vodě stékající do očí. Ale přesto nebyl slepým, když se blížil k vlčici čím dál více. Překvapilo jej, že se jen tak směle prochází a nehledá úkryt před nepřízní počasí. Dokonce jej překvapilo i to, že chtěla začít konverzaci. ''Jo, to máš pravdu.'' Nakonec tedy zvedl hlavu a narovnal se. I když byl mladým, byl to celkem urostlý kus vlka. ''To by dáma jako ty v tomhle počasí, neměla trávit čas uprostřed lesa.'' Prohodil jednoduše a šlehl ocasem ze strany na stranu a na pár vteřin po udeření blesku a zaznění hromu sklopil uši k zátylku, inu řekněme, že se celkem lekl, ale díky své společnosti na to zareagoval pouze pohyby uší. ''Jsem Wyian.'' Dodal nakonec.

<- Tichá Zátoka

Dřív než se Wyian vůbec nadál tak se mu podařilo Nusu ztratit z dohledu. Bohužel ani její pach díky silnému dešti nedokázal pochytit, aby ji dohnal. Tak nakonec se rozhodl zastavit a zkusit se rozhlédnout tak jak to dovolovali okolnosti. Cítil se opět trochu smutně, protože pokaždé když se něco přižene tak ztratí svojí společnost. Eskel, od toho se ztratil cestou z hor, Roseho, toho taky tratil cestou zase do hor, Nusu teď při bouřce.. Jak byl tento vlk ještě smolný? Vždyť si chtěl najít jen kamarády se kterými by dokázal trávit i čas v budoucnu. Své známosti bral jako své přátelé, ale s tím jakou smůlu měl setkat se s Rosem a zůstat s ním mnohem dýl nevěděl kdy Eskela, nebo Nusu zase uvidí. Nakonec i přesto všechno tiché litování, neztrácel svůj úsměv a snažil se najít sobě skrýš. Mířil směrem, kterým stála světlá vlčice...

Kdo ví proč, ale Wyian se s Nusou celkem zapovídal. Taktéž i on si všiml přicházejícího deště až když přišel. Nejdřív si toho nechtěl všímat tu a tam přece jen vždycky pršelo. Ale Nusa z toho byla pěkně nervózní a tak na její varování vyšel z vody také a brzy si všiml, že se blížil bouřkový mrak, byl obrovský. Jeden by si řekl, že vždyť o co jde, že bude malá bouřka, což patřilo ostatně do přírody ve které celý život žili a tu a tam se bouřka přežene, že? Ale neevozita Nusy, která by se stupňováním začínala dát krájet, dost znervozňovala i Wyiana. "Vždyť je to jen bouřka." Snažil se uklidnit, těžko říct jestli Nusu, nebo i sebe samotného. Avšak i přesto se vydal do lesa za ní, i když zrovna tam se mu vracet příliš nechtělo.

-> Začarovaný les

Wyian chápavě kývl hlavou. ''Ale, když někdo chce, tak je pro něj ten vztah dosažitelný, ne?'' Naivní otázka. Někteří možná chtěli tak moc, že to taky nebylo zrovna ideální? Možná. Kde však na tyto zvědavé otázky chodil, to bylo záhadou. Měl by si užívat a vůbec nestavit své životní priority toho, co chtěl v životě dosáhnout.
Na její další slova musel nadšeně zavrtět ocasem. ''To by bylo skvělý! Třeba bys mi možná to ukázala zase z jiného úhlu jak na můj element koukat.'' Eskel ho naučil, že v magii musel cítit svobodu, musel vzduch brát jako svého přítele. Co by mu mohla říct asi Nusa? Nebo má na to každý stejný nazor? Co ho však zaujalo, že umí kromě toho ovládat i led. ''To jsem si myslel. Jsi taková už na pohled zimní vlčice.'' Hádal to jako první element, ale zdálo se, že vzduch je s ní vrozen a led až později, nebo je měla zároveň?
Nad jejím uvažováním kývl hlavou. ''Myslím, že když žijeme ve světě kde je vůbec možné ovládat tyto elementy, že někde existují i jiné magie. Třeba to můžeme objevit někdy.. někde.'' Zauvažoval. Možná to bylo nereálné, ale Wyian se většinou takových věcí chytal hned. To Rose ho naučil chytit se maličkosti a udělat z toho velkou věc, pro lepší pohled na svět. ''To abychom se pak hodně snažili, aby byl svět bez takových věcí.'' Byl mladý, ale vnitřně věděl, že příroda byla ta nejmocnější čarodějka vůbec a tak by bylo těžké její přírodní magie udržet pod kontrolou magií obyčejných smrtelníků.

23.

Chápavě na její slova přikývl. Takže vždy se najde někdo, kdo bude závidět komukoliv, cokoliv. Kdo ví, jestli naneštěstí, ale on nevěděl o ničem co by mu mohl kdokoliv jiný závidět. Nebo ano? "Může někdo závidět vztah s někým jiným, nebo tak?" Napadlo jej. Vyjma hlubokého vztahu s Rosem, asi neměl nic jiného, co by mu mohl někdo závidět a když řekla, že tomu kdo mu bude závidět cokoliv má jednu prostě fláknout, tak se jednoduše zasmál. "Beru na vědomí, to bude nejrychlejší řešení." Dodal v mezismíchu.
Nakonec mu téměř přikázala, že se má přesunout do vody a cákla na něj vodou. V tom případě už neměl na výběr, tohle musel vrátit! Když se postavil, už se cítil lépe a proto přešel do vody až k Nuse, a vodou po ní cákl, když naposledy vystrčila hlavu. Zatvářil se u toho pěkně nevinně. Sám se pak ponořil až mu čouhala jen hlava. Osvěžení to bylo vskutku příjemné! "Vzduch.
Respektive, teprve se ho učím ovládat, se základy mi trošku pomohl vlk jménem Eskel." Odpověděl na její otázku. "A ty? Dodal rychle i tu svou, ale podle očí ji typoval také vzduch, ale mohl se mýlit, protože když Wu dokázal měnit barvu kožichu, jistě to dokázal i s očima.

22.

Nad jejími slovy jednoduše mávl tlapou. "Símtebe, náhodou je taková rychlost úžasná!" Řekl, takový tupci co nedokázali ocenit, když je vlčice v něčem dobrá, takových bylo hodně. Proto se Wyian snažil na každém najít něco dobrého a na téhle vlčici toho našel už spoustu a proto se mu příjemně s ní trávil čas. Možná to bylo osudové, že měl se zrovna on objevit u jejího boje s liškou, pomoci ji a teď se mohli v rámci zpřátelit.
Sledoval ji jak kráčí vodou směrem k němu, slovům které řekla vůbec nerozuměl, a tak jim nevěnoval pozornost. Spíš měl co dělat s tím se udržet, aby se nezačal smát. Když došla blíž a dosmála se, se slovami omluv. Opět nad tím zavrtěl tlapkou, "S trochou tréninku bys jezerní vlčicí i mohla být. Atmosféru kolem sebe na to máš." Zazubil se a konečně se odhodlal zase postavit. Už se na tlapách držel zase o něco lépe. "Je tu celkem příjemně." Rozhlédl se okolo. Tady ještě nebyl a celkem ho to zdejší ticho zaujalo.