Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6. // Predátoři 4

Vyslechl si v rychlém momentu názor na Wisse. Nechápal, proč byl pro vlčici otravný. ''Já s ním problém neměl.'' Hlesl rychle, mezitím co se vyhnul jednomu z dalších útoků, ale dost neopatrně, protože na lišku zaútočila vlčice a tak do sebe vrazili. I on něco hlesl na omluvu, a sledoval kroužící lišku. ''Možná.'' Souhlasil s možností, že tu jsou někde v blízkosti její mladé. Proto si to tu tak ukrutně bránila před nimi. Jako dva by nejspíš lišku možná porazili, protože i na lišce už šlo vidět, že drží sotva krok, ale rozhodně se nevzdává. ''Nějak ji zadržet na místě a utéct.. Nebo jestli tu máš něco co potřebuješ, tak společný útok. Společným útokem, bychom ji mohli porazit.'' Navrhl a dal na výběr vlčici co ji víc vyhovovalo. On by utekl, ale ona.. třeba nechtěla se před mladým vlkem ztrapnit, do hlavy ji bohužel neviděl. Proto mezitím zavrčel na lišku, která znovu vystartovala po jeho krku. Sotva se ji vyhnul, ale útočila dál a co čert nechtěl, podařilo se ji pěvně seknout Wyiana do obličeje. Stihl minimálně uhnout tak, že mu to sotva minulo oko, ale cítil jak mu teplá rudá tekutina po obličeji. Bolestně zavrčel. Hodil po vlčici rychlý pohled, aby se rozhodla rychle co nakonec udělají.

5. // Predátoři 3

Liška očividně měla v oblibě tlapu bílé. Když zmínila Wisse, Wiyan švihl ouškem. ''Ty Wisse znáš?'' Zeptal se, ale z lišky pořád nespouštěl zrak. I Wyianovi skočila po tlapách, ale prvnímu útoku se vyhnul. Druhému už však ne a proto se i Wyianovo bolestné vytí na moment neslo lesem. Bylo třeba ji odlákat, nebo.. ''Ty a není.. tohle její teritorium?'' I vlci přece byly teritoriální, sice spíš jak žili ve smečce, ale i tak měli rádi své místečko. Třeba to tak měla i ta liška? Vlci ji vlezli na její místečko a proto si ho bránila? Mohli to jedině zkusit, stáhnout ocas mezi nohy a utéct. Wyian by to tedy udělal, jen aby nemusel bojovat. Ale jak moc byla hrdá tahle vlčice? Přece nemohl nechat dámu v nesnázích, ne? Mezitím jen vydržel stiskl lišky a snažil se ji zakousnout do ohonu, ale ne tedy příliš úspěšně. Byla obratná a to Wyianovi chybělo. Byl dospělým sotva chvíli, na síle i obratnosti měl ještě co dohánět, než by se dokázal rovnat normálnímu vlčímu jedinci, takže i na lišce šlo vidět, že pokulhával a už pomalu ztrácel ten prvotní adrenalin, když se připojil. Měli výhodu, že byly dva proti jedné.

4. // Predátoři 2

I v této situaci musel Wyian nechápavě, nebo spíš sarkasticky pozvednout obočí. ''To jako vážně?'' Copak si snad bílá vlčice myslela, že na to skočí? Ale teď nebyl čas se o tom hádat. Ryšavé zvíře na bílou neustále útočilo. Teď byl neskonale vděčný za to, že Wiss mu ukázal trochu jak se bojuje. Nakonec souhlasila s pomocí, i když.. vlastně ji tak úplně nenabídl. Ale což. Vyčkal si na správnou chvíli a v momentě kdy byla ryšavka zakousnutá v tlapě bílé, skočil ji na záda, se zavrčením se ji zakousl do krku a trhavými škuby ji chtěl ublížit. Ale tohle netrvalo dlouho, i když byla tak dvakrát menší, než Wyian, agresivita ji poměrně dávala sílu a tak se ji Wyiana podařilo setřást. Wyianovi zůstalo v tlamě pár chloupků poznačené pár kapkami krve.
Srst lišky vyplivl a znovu na ní zavrčel. ''Buď jsi ho musela.. pěkně naštvat.. Nebo se tu... něco děje s tím zvířetem.'' Hlesl k vlčici a varovně vrčel směrem k lišce, chodil s ní v kruzích, hledali na sobě místa na které se mohlo zaútočit. Ale Wyian neútočil, pouze vracel útok v sebeobraně.

3. // Predátoři 1
<- Hraniční pohoří (Přes Tajgu)

Nějakou hodnotnou chvíli kráčel v klidu stínem. Bylo tu o dost lépe, než bylo na přímém slunci, ale co mu nedošlo, že tohle si myslela většina zvířat, ne jen vlci. Možná by Wyian dále kráčel dál pod vlivem svých myšlenek, ale dost ho do reality přivolalo vytí. Bolestivé vytí. Nejdřív si myslel, že by se snad do toho neměl míchat, ale nakonec mu to nedalo a rozběhl se jak nejrychleji mohl směrem odkud vytí vyšlo. Čím víc se blížil, tím víc slyšel známky boje. Kdyby mu to v tu chvíli myslelo, asi by se na patě otočil, že do toho se určitě nechtěl plést, ale když spatřil sněhově bílou vlčici, jenž bojuje s něčím menším ryšavým, nezaváhal ani na vteřinu. Po ryšavé skočil, i když neúspěšně. Ale dost možná se mu podařilo ji na malou chvíli odlákat od vlčice. ''Co se tu děje?'' Zeptal se spěšně vlčice, mezitím co oči sledovali tu ryšavou rozzuřenou věc.

2.

Eskel stále mlčel, ale Wyiana už také nebavilo stát tak dlouho na jednom místě. ''Já jdu napřed se podívat, sejdeme se tam?'' Zazubil se a kývl na prozatímní rozloučení.
Pomalu seběhl skály a vyrazil k lesu, možná tam bylo menší vedro, než na vrcholu skal, kdy na vás slunce přímo pařilo. Jeho hustá srst také zrovna nebyla touhle letní variantou úplně nadšená. Vzdychl si. Měl by najít Roseho? Nebo by měl hledat onu Merlin? Proč sakra opouštěl Eskela? Teď byl zase sám. Byl sotva chvíli dospělým a chtěl tolik někam patřit, ale pořád se toulal ostrovem už od té chvíle co byl volný.
Nakonec přeběhl jednu část lesa, do druhého...

-> Začarovaný les (Přes Tajgu)

1.

Kdy slova Eskela potvrdili myšlenky Wyiana, cítil se být šťastný. Zdálo se, že vítr přesně toto představoval a tak Wyian pochopil víceméně jeho podstatu. ''Myslíš, že existují někde tací, jenž dokáží z větrem skutečně létat? Mít tu svobodu?'' Zeptal se zaujatě a na jeho pochvalu nadšeně zavrtl ocasy a usmíval se. Ne často jej někdo schválil a tak to vždy zahřálo u srdce, když se tak stalo. Měl svého nového přítele dost rád a bylo to co říct.
Na jeho návrh se zamyslel. ''Hm. Rose mi vyprávěl o své kamarádce Merlin, jenž je nadaná v používání magie. Možná když ji najdeme a skutečně by byla taková jako vždycky vyprávěl tak by nám možná mohla pomoci.'' Navrhl. Nevěděl kde by sice měl Merlin hledat a ani si neuvědomil, že si zaměnil vědění se schopnostmi, ale bylo to lepší, než nic. ''A když ji nenajdeme, třeba narazíme na někoho jiného a třeba ochotného.'' Dodal nakonec a znovu zavrtěl ocasem. Pak si všiml, že se Eskel rozhlíží kolem. ''Chceš změnit místo?'' Zeptal se trošku nejistě, na koukání okolo mohl mít více důvodů, že jo, myšlenky číst neuměl. Případně tedy čekal až by vybral směr.

Vnímal každé slovo Eskela, vnímal i ten nejmenší vánek, jenž se opíral do jeho těla. Co byl pro Wyiana vítr? Ten element, jenž skutečně se objevil už v době kdy se narodil a bude s ním až do konce jeho dnů, protože už zde nebyly žádní vetřelci, kteří jej unesli a nehrozilo, že po ovládnutí elementu jej odnesou kdo ví kde? ''Pro mě vítr je...'' Pevněji sevřel víčka k sobě. Cítil ve větru konečně tu svobodu, kterou mohl představovat. ''Svoboda. Když cítím vítr, cítím se jak kdybych mohl brzy vzlítnout a nechat se odnést kdekoliv bych si mohl přát.'' To byl pro něj vítr. V ten moment cítil jak se jeho směrem zvedá vítr, byl o kousek silnější, ale ne příliš. Avšak dost na to, aby poznal, že za to nejspíš mohl on. Jenže byla to jen dost krátká chvíle. Což pak znamenalo, že se mu to tak na půl povedlo? Určitě ano. Teď jen doufat, že další a další pokusy budou lepší. Pak se jen zazubil na Eskela. ''Je fakt super, že vítr ovládáš a můžeš mě učit. Sám bych se k tomu nejspíš nedokopal.'' Byl za něj rád hodně. Ne každý den se potkávají takoví fajn vlci. Měl by mu někdy představit Roseho! Mohl to být další skvělý vlk do jejich plánované party!

Wyian byl ze svého nového kamaráda nadšený, byl rad že zájem o kamarádství byl oboustranný. "Určitě nezklameš, a já věřím že nezklamu ani já!" Švihl svým ocasem ze strany na stranu ve znaku nadšení.
Wyian byl dost mladým vlkem, aby se vyznal ve světě nebo znal něco ze své minulosti, kterou si pamatoval jen matně. Jediný co měl dost jasně ve své mysli byl Yren. Jeho první nejlepší přítel. "Osud je asi dost nevyzpitatelný." Všechno byla jen spekulace.
Když se vrátili k magii, nasadil soustředěný výraz. Hltal každé slovo. Po chvíli se podíval kolem sebe a pak zavřel oči, začal zhluboka dýchat, vnímat jak si vítr hraje s každým kouskem jeho srsti, jak se dotýká jeho zad a hladí ho. "Vnímám ho." Řekl. Teď už jen musel překonat strach a přijmout jej.

Nad jeho odpovědí se Wyian zazubil také. ''To máš pravdu. Máme toho ještě dost co zažít.'' Souhlasil. Bylo zvláštní, že si tak rozuměli, ale dokud to ani jednomu nevadilo, bylo vše v pořádku. Víc zvláštní bylo to, že si Wyian myslel, že už nenajde nikoho dalšího komu by se mohl otevřít, ale setkání s Eskelem mu ukázalo, že to možné je.
Co se týče tréninku už neměli moc co probírat, snad už jenom jak to začnou, navíc, mohla to být i zábava. Wyian možná vypadal dospěle, ale stále byl o dost mladší, než byl Eskel, ale to nebránilo snad ani jednomu z nich z toho udělat zábavu. ''Tak jak začneme?'' Opět se zazubil a byl připraven téměř na všechno co mu myslí proběhlo.
Zdálo se, že na slovo přítel Eskel reagoval dost dojatě, což dojalo poměrně i Wyiana, tolik se snažil aby před ostatními vypadal drsně, ale nešlo mu to, proto i Wyianovi málem upadla slzička. ''Bude mi ctí, když budeme přátelé.'' Pověděl, bez okolků, přímo do očí. Byl upřimný a Eskel se mu líbil a proto by mu nevadilo, kdyby byly přátelé.
Následně přišlo zklamání, ze stejné smečky tedy nebyly, ale to nezabránilo, aby Wyian nadějně švihl ocasem sem a tam. ''Ah, třeba jsem byl tam někde ze smečky se kterou se ta tvá odmítala bavit.'' Zazubil se, prostě se mu líbila představa, že Eskel mohl být minimálně soused, i když to nemusela být pravda, ale kdo by ničil představu těch nadějných jiskřiček v jeho očích, že?

Wyian pobaveně zavrtěl hlavou. ''Nebyl jsem tak úplně sám. Vypadal jsem poněkud roztomile, tak jsem se vždy k někomu přidal a nakrmili mě, postarali se.'' Uvedl na pravou míru. ''Jen teď už nevypadám úplně jako vlče, že ano...'' Dodal se vzdychem. Ale Eskel vypadal jako nadějná společnost i když už Wyian jako vlče nevypadal.
Nakonec se koukali tváří tvář jako sobě rovní. Nad jeho lítostí však mávl tlapkou, ''Ále, co bylo, bylo. Mohl jsem skončit hůř, ale jsem tu.'' Zazubil se. Jeho minulost byla zahalená do roušky tmy a proto nad tím jen dokázal s úsměvem mávnout tlapkou. Když navrhl pomoct, napřímil uši a poslouchal tak, aby mu ten návrh neutekl ani o jediný slovo. Kdyby se nekontroloval, určitě by teď buď poskočil radostí, nebo váhavě udělal krok vzad, ale kontroloval se a tvářil se u toho jako úplný pohodář, ale ve skutečnosti mu mysl zaplavila vlna emocí a obav z toho, že by měl se učit ovládat svůj element. Nakonec však naprázdno polkl. ''Víš co? On to není úplně nejhorší nápad, kdybys mě učil. Chci se jednou stát vůdcem, a ten přece nesmí mít strach ze svého elementu.'' Prohlásil nakonec odhodlaně a byl přípraven být pilným studentem. ''A když mi takový skvělý přítel pomůže, jistě to nebude tak strašné.'' Zazubil se a pak si uvědomil co řekl. Mohl mu věřit natolik, aby ho nazval přítelem? Proto se to rozhodl zachránit rychle těmito slovy; ''Tedy pokud stojíš o přítele.'' Netušil zda to jde nějak zachránit, ale co už bylo vyřčené..
Vyslechl si o tom, kde žil. ''Páni. Ze severu.. Myslíš že tam by mohla někde být i má skutečná rodina? Možná jsme nějací příbuzní, jsme si tak podobní.'' Vypadlo z něj a nevědomky u toho nadšeně zavrtěl ocasem.

Byl Wyian poměrně novým na zdejším místě? Nad odpovědí se musel zamyslet. ''Záleží co je bráno jako nový.'' To si víceméně zabrblal pro sebe, ale slyšitelné to bylo. ''Jsem tu už ze pár měsíců, ne-li déle, ale stále tu znám spíš méně, než více.'' Odpověděl šedivému nakonec. Když vyjádřil lítost, Wyian nad tím se zazubením mávl tlapkou, ''To nic, není to poprvé a jistě ani naposledy.'' Řekl. Vlk se mu líbil, byl to takový pohodář, prozatím úplný opak Noira. Teď už jen stačilo, aby poznali zase nějaké vlčice, aby bylo jasno nad tím jak by se choval. Ale bylo by to zklamání, Eskel byl Wyianovi celkem sympatický, takže kdyby se začal chovat jako blb, nebylo by tu pro něj místo.
Eskel zmínil barvu očí. Wyian kývl, ''Nejspíš ano, ale nikdy jsem to vlastně ani nezkoušel.'' Přiznal se co se týkalo své miniaturní zkušeností s elementy, ''Víš, jako vlčata mě unesli, vlastně ani nevím odkud jsem, nebo kdo jsem byl ve skutečnosti, nepamatuju se, byl jsem příliš malý, nebo možná mi to jen namluvili... No, každopádně vlčeti kterému se projevil element, tak ho odvedli a už jsme ho neviděli nikdy v hnízdě. Takže nějak.. asi mám blok ten element použít ze strachu co se stane.'' Rozpovídal se o tom víc, než nejspíš chtěl, ale nějak mu to nevadilo, svou minulostí uneseného se netajil a ani se netvářil nad tím, že by potřeboval být litován, hovořil o tom upřímně a otevřeně. Co se mu přiznávalo těžko, byla až ta část s Yrenem. Nějak si usmyslel, že za jeho smrt může on. Mohl jejich útěk utnout, ale neudělal to, a byly za to krutě potrestání a kdo ví co by bylo s Wyianem, kdyby se tam Shine neobjevila a na druhou stranu... kdyby to zůstalo tak jak to je, nikdy by nepoznal Roseho, toho úžasného vlka, bratra, přítele, někoho koho by chránil svým životem. A teď měl poznat i Merlin, podle Roseho, tu nejúžasnější vlčici. ''A ty jsi odkud? Myslím že u nás se jelo taky hodně na vzduch, ale nic nemůžu říct stoprocentně.'' Vrátil se do reality, k Eskelovi.

Nezdálo se, že druhý vlk bude nepřátelského rázu. Naopak se zdál, že je Wyianovou přítomností zcela potěšen. Což mu zahřálo trošku jeho pomalu rostoucí ego, co si budeme. ''Tak to jsem rád.'' Zazubil se na jeho slova, že vůbec neruší. Pak přišlo trošku zklamání, protože Roseho neviděl. Navíc se Wyian rozhlédl a k druhému zklamání zjistil, že tohle není ten titán ke kterému za Merlin mířili. Ztratil se, díky tomu se musel sám sobě ve svém nitru zasmát. ''Cítím se být potěšen, že jsem druhý vlk kterého zde vidíš.'' Vlastně on na tom nebyl nijak lépe... ''Vlastně jsem taky moc vlků nepotkal, nějaké dvě divné vlčice, které si mysleli jak jsou vtipné, pak vlka kterému chybělo oko. A s tým béžovým nás jako vlčata zachránila taková úžasná vlčice. Kdybychom s ní strávili více času snad by byla jako naše matka.'' Hodně mluvil i on, ale to nikomu jistě nevadilo a proč by taky mělo? Hlavně stačí, že to nevadí Wyianovi. Pak se vlk představil jako Eskel. ''Zvláštní jméno. I když já mám co říkat.'' Zasmál se, ne že by se mu vysmíval, prostě... obyčejný přátelský smích. ''Rád tě poznávám Eskele. Já jsem Wyian.'' Nakonec se vlkovi představil také. Možná to byla šance na nového přítele, když už záminka o sourozenectví určitě nebyla na místě. ''S Rosem, tím béžovým, se sejdu jistě později.'' Dodal ještě ohledně pomoci s hledáním, chtěl poznat nového! To bylo zajímavější.

<- Květoucí louka

Wyian si dával pozor na každý zrádný krok, který vstoupal vzhůru. Cítil jak se zvedá různě vítr, díky tomu, že on sám má element vzduchu, dokázal poznat, že se nejedná o přirozený vítr, ale magický. Měl ten pocit prostě v sobě, i když sám svůj element ještě nikdy nepoužil. Šel k místu kde cítil tu přítomnost nejsilněji a spatřil tam vlka. Šedobílého, podobného jemu samotnému. ''Že by..?'' Zamumlal si s nadějí, že se možná jedná o nějakého ztraceného sourozence z dob, než jej unesli, ale tuto myšlenku zahodil hned v zárodku. Přece nemohl každý šedý vlk s elementem vzduchu být jeho ztracená rodina, nebo jo? Chvíli ho jen tak pozoroval a když už by to začínalo být divné a vlk by si jej mohl povšimnout se sám vydal ještě blíž, ''Em, zdravím, omlouvám se že ruším.'' Začal a rychle se snažil schovat svůj přemýšlivý pohled o tom kdo ten vlk je, ''Em, neviděl jsi tady náhodou takového béžového vlka? Strašně hubený a má svůj vlastní svět většinou.'' Hned se vymluvil na Roseho, možná ještě bude mít šanci zjistit kdo je tento vlk zač.

<- Nížina hojnosti

Byl zase o kus blíž k hoře, ovšem nevědomky k jiné, než původně chtěl. Po Rosem už se nerozhlížel, prostě až se znovu setkají tak se setkají, protože to tak osud asi chtěl. Kdo ví, třeba stihne Merlin poznat dřív, než mu ji Rose představí. Z jeho myšlenek ho vytrhl příchozí pach.
Zápis rychlohry s Shine
Po krátkém zjištění poznal, že se jedná o Shine, která ho zachránila před utonutím v jeskyních cizinců. Povídali si dlouho, o tom co se dělo když se tu dobu neviděli, o tom jak Wyian vyrostl, o smečkách. Wyian ji pověděl svůj plán o tom, že by se chtěl možná jednou stát vůdcem nějaké té smečky a Shine mu poradila, aby se do nějaké smečky přidal, aby se mohl učit, ale varovala ho, aby si dávala pozor na ty, jenž patří pod Společenstvo Chaosu, nejsou to dobří vlci.
Konec rychlohry
Poté co se rozdělili, opět pokračoval k hoře, už ho dělila jen cestička nahoru, kterou našel poměrně snadno a tak šel.

-> Hraniční pohoří

<- Jezero smrti

Aniž by si toho Wyian všiml, Rose mu zmizel z dohledu. Rozhlížel se po všech čertech, ale ne a ne jej spatřit. Vzdychl si. Půjde napřed a počká tam na něj? Možná, vždyť oni se zase jistě slezou dřív, či později. Dřív, než však to zamýšlel ztratil svůj směr a začal kráčet jiným směrem, k jiné hoře. Ani mu to nedošlo, prostě šel. Mlčky, tiše, z prázdnou myslí. Bylo to zvláštní, to náhle ticho. Na chvíli se zastavil a ještě jednou se rozhlédl zda Roseho nespatří, ale nestalo se tak, proto šel dál. Pohled byl upírán k hoře, ale ještě ho čekal kus cesty, ale do pár hodin tam mohl být a věřil, že to zvládne bez jakýkoliv dalších zastávek. Možná jen kdyby někoho potkal. Pořád byl s někým a nyní se ocitnul sám v tomhle velkém světě. Třeba Wissfeoha by mohl znovu potkat? Nebo Shine, tu už dlouho neviděl a to je zachránila z toho tunelu. Byla pro něj jako máma, kterou si nepamatoval.

-> Květoucí louka