Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leto

Zvedl pohled k bratrovi. Nikdo na něj zatím nereagoval, takže to bral jako hotovou věc, že tím nic nezkazí. Snad. Pokývl mírně hlavou a zvedl se. "Promiň, že.." netušil, co chce vlastně říct. Jen mu to všechno bylo líto, a prostě.. Měl pocit, že brášku zklamal. "Nevím, jen.. Nějk poslední dobou všechno kazím" povzdechl si a stáhl uši vzad, než se otočil a vydal se tudy, kudy přišli. "Potřebuju na vzduch, tak to můžeme spojit s užitečným a najít nějaké to dřevo. A pak uklidíme to peří, pokud tu ještě nějaké zbylo" ohlédl se za sebe, protože neměl tušení, jestli Leto jde za ním. Nebo jestli vůbec ven může, ale Hanka předtím řekla, že na území se pohybovat mohou, nebo ne? Sám teď netušil a měl pochybnosti asi tak úplně o všem. A co hůř.. Prostě se měl zeptat, když to bylo tak složité a on ve smečce nikdy nebyl. Jeho radost a pozitivní energie, kterou vždy měl, prostě zmizela v momentě, kdy si uvědomil svou chybu. A zatím se nevrátila. Byl smutný, neměl náladu se smát nebo být veselý. I když.. Byl smutný, i když ztratil rodinu, ale to měl stále brášku. Jenže teď měl opravdu pocit, že Leta zklamal. I když Leto nedal najevo, že by byl naštvaný nebo cokoliv. Rozhodně ale pro smečku jednou bude Leto užitečný, věřil tomu. A on .. Možná se jednou vrátí k životu tuláka, aby přestal bratra brzdit. Bez něj.. By byl nejspíš mnohem dál. Zatřepal si hlavou, aby setřásl ty ošemetné myšlenky. Spíš by se měl soustředit na to, co mohl udělat, aby se sám zlepšil.

→ Území Alatey

Síla 3 %. Děkuji ^^

Zapsáno.

Seděl někde u stěny a ani nesledoval dění. Byl prostě zahloubaný v zírání do prázdna. Jen tiše poslouchal, co se dělo vše kolem, ale v hlavě mu toho stejně zdá se moc nezůstalo. Nějaké to povýšení, z vlčat byli učni, i když oni už vlčata nebyli. A pak znovu povýšení. A pak.. Bylo vše vyřešeno a byl konec důležitých věcí, které chtěl alfa říct. V ten moment zvedl pohled a pohlédl kolem. Uši měl tak nějak volně na hlavě, spíš mu plandaly vzad, než našel pohledem bratra. Slyšel, co Einar říkal a možná by bylo fajn začít s budováním důvěry hned. Sehnat dřevo na podpal by nebylo nic těžkého, co by snad nezvládl. Nebo ano? Pomalu se postavil, měl pocit, že mu tím sezením v koutě ztuhly nohy. "Já bych.. To dřevo mohl sehnat a přinýst" promluvil opatrně do davu, a rozhlédl se kolem. "Pokud.. Pokud můžu.. Pokud mi to dovolíte" nejistě se mu zachvěl hlas a pohlédl na brášku. Třeba by chtěl jít s ním, a třeba by si mohl chytit ještě někoho, koho znal a pokusit se něco zjistit o smečce. Vlastně se na to neptal nikoho a nejspíš to bylo složitější, než si myslel. Pomalu se nadechl a zahleděl se do prázdna, než opět zvedl pohled. Nic z toho, co se tu stalo, se mu nezdálo. Potvrzovala to Einarova křídla. A taky museli s bráškou uklidit to peří. A nebo mohl pro dřevo jít sám a bráška mohl zatím uklidit. A nebo.. No uvidí se. Sraz se pomalu rozpouštěl a vlci měli své úkoly. Určitě by se ujal toho trochu pomoct, pokud mohl.

Leto, Hanka

Čím déle tam jen tak ležel na zemi, tím více jeho panikařící hlavě docházelo, že se vlastně nic nestalo. Vlastně mu ten žár nijak neublížil, jen to v tý panice prostě nějak vypustil a jeho tělo se samo o sobě asi snažilo propadnout do země. Uši měl přilepené k hlavě, ještě nějakou dobu, než ucítil bratrovo žďuchnutí - v ten moment uši narovnal a pomalu zvedl hlavu. Na čumáku mu už zaschly slzy, které snad nikdo neviděl. Pohlédl vpřed a poslouchal rozsudek Hanky.
Byl si vědom toho, že to zpackal, proto by přijal jakýkoliv trest bez ostychu. Pomalu se vyškrábal na nohy a pohlédl na bratra, s kterým se předtím loučil jako kdyby měl snad umřít. Ale nic z toho se nestalo. Naopak dostal druhou šanci.. Mohl jen doufat, že po tom, jak důvěru všech zradil, mu někdo ochotný vysvětlit, jak to vše funguje. I když by si teď nejspíš jen přál být na chvíli neviditelný. Sklopil pohled a přikývl. Nepotkal Hanku na minulém srazu? Co se stalo, že mu připadala tak.. jiná?

Vittani, její rodina
Pohledem zabloudil k Vittani, která předtím odešla tak hrdě. Nedokázal pochopit, jak mohla být tak mladá vlčice tak silná, ale možná to bylo prostě tím, že on byl stále tak trochu vlče. Ačkoliv dospělé. Věnoval jí dlouhý pohled, plný vděčnosti, než pohledem sklouzl ke Xanderovi a stáhl uši vzad. Sklopil pohled, ve kterém bylo vidět, jak moc si je vědom své chyby a vyčítá si to. Ale neměl odvahu vstát a jít za nimi. Nebyl si ani jistý, který z dvojčat je Enigma, ale ten vlček, když byl malý, mu taky dal pěkně zabrat.
Nakonec se jen beze slov uklidil kamsi do rohu a vstřebával proběhlý zážitek, přemýšlel nad sebou a pohledem občas sklouzl k Letovi. Neměl ale odvahu se podívat na Stinu, která ho sem přivedla. Spíš tak zíral tupě do země před sebe a vymýšlel, jak uklidí s bratrem po srazu to peří. Protože tohle bude trvat snad celou věčnost! I když možná ne, když si všiml ostatních, kteří je začali sbírat. Musel se lehce pousmát.

Leto

Netušil proč to Leto řekl. Však ho měl na krku prakticky od malička. Táhl se za ním celý život. Ač nic jiného neznal, to nikdy Leto netoužil po tom být samostatná jednotka? Mít svůj život? Vždycky ho vtáhl do nějakýho problému. Ať tím, jaký nemehlo byl, nebo tím, jak byl slabý. Vždycky všechno nakonec zvoral.. jako teď. Na mysli mu vyvstala myšlenka, že by byl Leto bez něj šťastnější. Zvykl by si. Dlužil mu až příliš.. I svůj život. 

Einar

Nebylo náhodou, co řekl. Bál se, ale nejvíc o brášku, ani tak ne o sebe. On byl vždycky slabý nedochůdče. Jedinou smečku, kterou znal, byla ta, ve které se s bratrem narodili. Ale z těch dob si nepamatoval nic. Nebral si to tak, vždy na svět hleděl velkýma očima snílka a optimisty. Leto byl jediný vlk, kterého by vzal kamkoliv. Proto ho to ani nenapadlo, věřil mu bez kompromisů, úplně a čistě. 
Všechno, co se stalo.. To jak Einarovi narostla křídla, bylo fascinující a děsivé zároveň. Hleděl mu v ten moment do tváře, a jeho pohled, mu dával najevo, že ač je v tomhle něco magického, je alfa stejně smrtelný vlk jako on. Nebyl nic nadpřirozeného, co by nemohlo zemřít. Chápal čím dál více, že v tom, jak se zachoval, byl strach o něco, na čem záleželo. Cítil ten samý o brášku, který pro něj znamenal mnoho. Netušil proč vykročil vpřed, nemohl tu sedět, musel něco udělat, aby odčinil ty chyby. 

Leto, Einar

Ohlédl se na brášku a věnoval mu dlouhý pohled svých očí. “Vždycky všechno zpackám, Leto.. Vždycky.. Jsi tu byl pro mě a chránil mě. Je na čase, abych to udělal já pro tebe a vrátil ti tak vše, co ti dlužím” pronesl k němu a z očí se mu uvolnily dvě slané kapky, které smáčely jeho čenich. Vrátil pohled k alfovi. Byl připraven přijmout nejvyšší cenu a zaplatit ji. Svět fungoval stejně na principu silnějšího a chytřejšího. Slabí jako on, neměli na světě místo. Nechápal proč ho nezabila divoká voda v řece a nebo moře, proč se dostal sem.. Pohlédl na bílý plamen a vykročil vpřed. 

Vittani

Než ale stačil s ohněm přijít do kontaktu, skočila do toho Vittani. Pohlédl na ní nechápavě a v očích měl spíš čirý šok, který se pomalu proměnil ve zděšení, když se mladá vlčice rozhodla. “Ne, to nemusíš dělat. To já.. Já si tuhle cenu musím zaplatit sám za to, že jsem.. všechny ohrozil” zavrtěl hlavou rychle, ale nebylo to platné. Prakticky bez myšlení se vrhl do ohně za ní.. Neměla s tím nic společného. Za to on tu byl ten hříšník. Ten silný žár mu pálil tělo. Měl pocit, že jeho srsti a kůži škvaří na popel. Nesnesitelný žár, horko, pod kterým chtěl křičet. A přesto.. Nakonec zavřel oči, semknul pysky k sobě a čekal na konec.. 

Ten ale nepřišel. Sám maličký vlk se zhroutil na zem v šoku a zděšení, když světlo zmizelo a teplo pomalu prchalo z jeho kožichu. Neodvážil se otevřít oči. Byl v nebi? V pekle? Musel umřít. Čumák mu chtě nechtě smáčelo několik slz, a pak se odhodlal otevřít oči a upřít pohled vzhůru na podstavec. Poslechl si alfu i jeho rozsudek. Nedokázal zastavit slzy, které se mu kutálely po tlamě.. Byl vyděšený a v šoku, ale jinak naprosto v pořádku, ležel na zemi jak placka a netušil, jak vstát. “Nikdy.. Nikdy bych nikomu neublížil. Nikdy nikomu nechci ublížit..” zakňoural do davu a schoval čenich pod přední tlapky. Byl absolutně k ničemu. Zklamal, co mohlo být jeho rodinou. Kdo ví proč nikdo neviděl jeho touhu se učit a proč mu nikdo nedal šanci.. Proč neuměl své touhy nahlas říct. Jen si připadal jako největší selhání. 

Leto

Bráška nevypadal příliš jistě, a i přesto Yarovi nedošla žádná spojitost s tím, proč. Pohlédl na něj jak seděli vedle sebe a nad jeho otázkou přikývl. “Záleží hlavně, co by jsi chtěl ty Leto..” usmál se na něj jemně. Byli už dospělí, nebyl jediný důvod, proč by se jej měl bratr držet a nemohl žít svůj život. To ještě netušil, jak si v dalších minutách pohnojí všechnu tu naději, kterou získal. Mohlo to být vše konečně jinak nebo bylo vážně jeho osudem být navždy sám tulákem? 

Einar

Když Alfa vstal a zamířil k němu, prve ani nechápal důvod. Tázavě hleděl na všechny kolem jakoby hledal odpovědi na své nevyřčené otázky. A pak zastavil před ním a oslovil ho hlasem, který rozhodně nebyl přátelský. Zvedl k němu pohled, v očích měl strach, ale nejen to.. nechapavost, zoufalství. Co provedl? To se dozvěděl v dalších sekundách. “Já..” otevřel tlamu, kterou zase rychle zavřel. Jak mohl? On ani netušil, jak smečky fungují. Pro něj byl bratr vším, ale .. alfa měl pravdu. Nikdo z přítomných Leta neznal. Nemohli vědět, jaký je.. Kdo je.. Dušička v něm byla tak maličká.. Najednou cítil, že skutečně není na zemi místo, kam by patřil. Oči měl lesklé. “Omlouvám se, já.. Nechci se vymlouvat.. Měl jsem se zeptat, jak vše funguje.. Ve smečce jsem nikdy nebyl a.. Omlouvám se, bylo to naprosto hloupé..” dostal ze sebe upřímně a zvedl pomalu pohled nad sebe, kde se nad ním tyčil alfa. “Leto je můj bratr, on.. Je pro mě vším. Nikdy by nikomu neublížil. Dám za něj tlapu do ohně” řekl naprosto vážně. Musel se tomu postavit čelem, když už to zpackal. Měl pocit, že zklamal všechny. Nejvíc svého bratra.. Ohlédl se po Stině.. V uších mu hučela slova, která pro teď z hlavy vypouštěl. Potřeboval to odčinit, protože tohle vážně zvoral. “Já..” zmlkl, když se začalo dít něco zvláštního. Zraky upíral před sebe, nemohl odtrhnout pohled od toho, co se dělo.. Ale před ostrým světlem přivíral oči. A pak tam alfa stál s nádhernými křídly.. Byl úchvatný. Yaro chápal, že jen bránil to, co mu bylo drahé. A tak se pomalu postavil a zadíval se na něj. “Chtěl bych to odčinit. Pokud.. Mohu” vydechl a sklopil uši vzad. Z tohohle si mohl vzít jedině ponaučení. Jeho mladší já by se možná teď hroutilo v rohu, ale on.. Byl už dospělý. Byl nejvyšší čas postavit se na vlastní nohy. Chybu přiznal. “Nezasloužil bych si nic jiné, než vyhození nebo spálení, ale prosím.. Uznávám svou chybu a slibuju, že už to nikdy neudělám a budu opatrnější” promluvil nahlas. Do očí se mu tlačily slzy, ale on je statečně držel v sobě. Ztracená důvěra už nejspíš nešla vrátit.. Přijal by fakt, že by přišel o místo, kam konečně mohl patřit. Byla to jeho vinna a hloupost nezkušeného. 

← Území Alateyské smečky

Leto

Paměť mu říkala, kudy jít. Docela se divil, že si to pamatoval, ale nakonec i s Letem v závěsu dorazili do úkrytu. Vešel tiše, jako kdyby se bál. Vlastně jo, bál se.. Neznal tu skoro nikoho, ale teď měl za sebou brášku a věděl, že není sám. Navíc.. Zahlédl pár známých tváří. Stinu.. Viděl i Hanku. A pak Xandera s.. Vlčaty? To už byli tak velcí! Bylo to neskutečné. Musel být pryč dlouho. Sedl si někde vzadu na zem a pohlédl na brášku, do kterého šťouchnul čumákem, než odložil usáka před sebe. Připlácl ho tlapou. "Tak jsme tu.. Vypadá to, že akorát na schůzi" šeptl mu tiše, aby nepřerušoval a pohlédl před sebe. Díky své výšce toho stejně moc neviděl, takže si jen domýšlel, jak tam Einar stojí nahoře a poslouchal, jak promlouvá ke všem. Byl zticha, což bylo na jeho temperament možná trochu zvláštní. Ale uvědomoval si, že tu dlouho nebyl a pro smečku prakticky nijak nebyl přínosem. Zahlédl i kožíšek Vittani.. Přeci jen nebyl tak k ničemu, když jí s Letem ukazovali kousek z hor, ne? Pousmál se a zamával ocasem, když pohled stočil opět k bráškovi. "Chtěl by ses přidat do smečky?" napadlo ho. Vlastně spolu o tom přímo nemluvili, ale Yaro mu o smečce říkal. Doufal, že by se Leto třeba rozhodl být ve smečce s ním. To záleželo ale hlavně na něm.

← Hraniční pohoří

Přivíral oči, jak hnal kupředu až nakonec překročil hranici smečky. Cítil tu změnu, věděl, že je zpátky. Konečně se sem dostal od té doby, co se odtud vlastně ztratil. Co odtud odešel? Pamatoval si ho vůbec někdo? Nebyl tu dlouho. A jak mu slunce pálilo do očí, zakopl o něco.. chlupatého a chundelatého a rozplácl se na zemi. "Au" vykníknul bez myšlení, ono moc myslet ani nešlo, když se najednou válel na zemi. Zamrkal proti světlu a ohlédl se, než se pomalu vyhrabal na tlapy. Leto! Zakopl o něj! Ta chlupatá koule na zemi byl jeho bratr! "Leto! Kde ses tu? Jak ses sem?" vyjekl nadšeně. Tohle musel být osud nebo tak něco, že se setkali zrovna tady na tom místě a ještě ke všemu v tuhle dobu! Náhoda! Začínal si myslet, že náhody neexistují. A Leto měl pod sebou králíky. Sbíhaly se mu sliny, ale teď nebyl čas. Vrhnul se k bráškovi, aby ho obejmul a ožužlal mu ucho, než se na něj podíval. "Pojď, pomůžu ti s králíkama a .. ukážu ti smečku, kam mě přijali" zamáchal ocasem ze strany na stranu. Ukradl Letovi jednoho králíka a vesele se rozeběhl směrem k úkrytu.

→ Úkryt Alateyské smečky

← Tundra

To byl velmi zvláštní nákup, Yarovi začalo docházet, že se měl asi zeptat na to, co to dělá a co to je, ale to byl celý on. Ňouma a naivka. Nějak si s tím určitě poradí, něco o tom určitě zjistí a kdyžtak si šedého vlka najde a zeptá se ho. Na to teď neměl čas. Musel najít svou cestu. Cupital rychle, ale pomalu, aby se někde na svazích hor nepřerazil a stoupal výš a výš. Jakmile ucítil Letův pach, kiterý byl čerstvý, rozeběhl se plnou parou vpřed, jakoby ho to nabilo zvláštní energií. Musel tudy teďka někdy jít! Určitě tudy šel. A nebyl tu jenom jeho pach. Že by se scházela smečka? Možná mi bude stačit následovat pachy a najdu cestu! to znělo dobře, a tak se soustředil. Přitiskl čumák k zemi a následoval pachy, které se sbíhaly v jednu tlustou linii až k hranicím. A tam.. Uslyšel vytí. A nebylo jedno. Už byl celkem blízko, aby rozeznal hlas svého brášky a taky hlas někoho dalšího. Možná vůdce svolával členy.

→ Území Alateyské smečky

Vážně se mu líbilo, jak hezké barvičky vlčice měla. On byl zvyklý, že jeho rodina byla v béžových takových nevýrazných barvách. S tou myšlenkou si vzpomněl na brášku, který se toulal kdo ví kde. Mohl jen doufat, že se znovu setkají. Usmál se na ní a zakmital ocasem. I kdyby mu vlčice řekla, že jeho barvy jsou hnusné, neurazil by se. To Yaro neuměl, prostě si uvědomoval, že tisíc vlků, tisíc chutí. Nemohl se zalíbit každému, ale snažil se celý život k ostatním přistupovat v dobrém. "Děkuji. Je ti zima?" otázal se jí. Předtím si povšiml, že se zachvěla, ale mohlo to být čímkoliv, nejen zimou. Jenže on už byl hold takový. A pak mu v podstatě řekla to samé, na co se jí ptal. Pokývl hlavou pobaveně. "To ano, ale já to moc nevnímám. Mám hustou srst. Ale pokud ti je zima, možná bys měla zamířit na jih, kde je tepleji" zastřihal ušima. Jen co domluvil, do uší mu vniknul velmi zvláštní zvuk. Bylo to divné drncání, a když se ohlédl, viděl šedého vlka, jak táhne vozíček, na kterém bylo spoustu zajímavých věcí. Ale nebyl tu jediný. Ještě k nim došla šedá vlčice s zajímavými znaky! Pohlédl na ní s úsměvem. "Ahoj!" pozdravil jí zvesela, ocas mu zakmital ze strany na stranu. "Asi se půjdu podívat, co to támhle ten vlk má," rozhodl se naprosto bez myšlení a vyrazil. Ještě se ohlédl na hnědou vlčici. "Tudy dolů na jih" ukázal jí a usmál se. "A kdyby jsi potkala podobně zbarveného vlka jako já, je to nejspíš můj bráška. Já jsem Yaro, on Leto" uculil se, zakmital ocasem a doběhl k šedému vlkovi.
Prohlížel si všechny ty předměty, všechno, co tu šedavý vlk měl a pátral v paměti, jestli se mu o tomhle obchůdku někdo někdy zmínil. Měl pocit, že ano, ale nevěděl jistě. Nakonec se naprosto impulzivně rozhodl pro svůj nákup.

1. Stav účtu před: 240 kšm, 13 rubín, 14 mince
2. Převod - nic
3. Nákup: Magie zvěd 150 kšm + 2 rubíny, Přebarvení očí podle magie Zvěd 10 rubínů (domluveno s Barnatt na víkend)
4. Celková cena nákupu: 150 kšm + 12 rubínů
5. Stav účtu po nákupu: 90 kšm, 1 rubín, 14 mince

Schváleno

Vypil ten zvláštní lektvar a zatím necítil úplně změnu. Ale neměl nad tím úplně čas přemýšlet, protože se v něm opět probudila touha najít cestu zpátky do smečky a hlavně najít brášku. A tak se ohlédl po šedé vlčici s malým úsměvem. "Zajímavé věcičky, že?" usmál se. "Musím jít, jsem Yaro kdyžtak. Třeba se ještě někdy potkáme!" rozloučil se s ní zvesela a rozběhl se směrem k horám.

→ Hraniční pohoří

← Ledové pláně

Potřeboval se někoho zeptat, kde je a kudy zpátky. Třeba to ten vlk nebo vlčice, věděl. Začínalo pomalu svítat, takže díky světlu alespoň viděl více, než v noci. Což bylo jedině dobře. Pomalu zpomalil a už jen klusal, když dorazil do tundry, kde už jednou nejspíš byl. Nebo minimálně mu to tu připadalo trochu povědomé. Snažil se vzpomenout, s kým a kdy tu vlastně byl. Nejspíš to byla dlouhá doba na to, aby věděl přesně, ale to nehrálo roli. Možná tu kdysi byl s Jhinem? Kde byl jeho konec? Z myšlenek ho vytrhl až čerstvý pach vlčice, a tak se zastavil, aby vzhlédl hlavou. Stál kousek od ní. Ta barva kožíšku byla velmi zajímavá, ale tady na severu to vypadalo poměrně neprakticky. Ale neměl třeba alfa zrzavou barvu, která ve sněhu byla též vidět? Zatřepal hlavou a vydal se k ní. "Ahoj!" pozdravil zvesela a zakmital ocasem ze strany na stranu. Vzhlédl nahoru, měl pocit, že tu byl na celých ostrovech snad nejmenší vlk nebo žádného malého zatím nepotkal. Pousmál se, ale držel si odstup, kdyby vlčice třeba nestála o pozornost. "Máš hezké barvy, hrozně se mi líbí" přiznal k ní bez ostychu a pozvedl koutky tlamy do úsměvu.

← Kvetoucí louka (přes Tajgu)

Mířil na sever, netušil přímo proč, ale něco ho tam táhlo. Jako kdyby cítil, že tam zrovna potřebuje jít. Pach bratra ztratil už před nějakou dobou mezi dalšími pachy, které potkal při cestě. A pak se zastavil, když se pod jeho packami objevila doslova ledová krajina. Zachvěl se, musel být hodně vysoko. Ohlédl se po ledové pláni, vypadalo to tu daleko hůře než někde na jihu. Rozhodně tu byla zima. Nejspíš by tu zmrznul, kdyby se tu zdržel dlouho, ale naštěstí ho svým způsobem chránila srst. Přivřel oči a zastřihal ušima, zdálo se mu to, nebo v dálce zahlédl pohyb? Na nic nečekal a vyrazil tím směrem. Utíkal, co mu malé nohy stačily. Možná by bylo lepší se odtud dostat, co nejrychleji, než zase ztratí směr.

→ Tundra

← Kvílivec

Netušil jak, ale ztratil Leta z dohledu. Než se vzpamatoval a začal ho hledat, byl bráška pryč. Možná prostě jen byl moc pomalý a nestačil mu. Zastavil se a začmuchal do vzduchu. Netušil, kam brácha šel, ale on byl schopný, on se určitě neztratí. Ale i tak mu bylo smutno, že zbyl sám. Kdybych nebyl tak.. Ne ne ne! Nesmíš takhle myslet! napomenul se, protože skoro sklouzl k depresivnímu myšlení, jak je k ničemu. Ale nebyl! Přeci vyrostl a zlepšil se v mnoha věcech. Nebo ne? Trochu ho přepadl smutek, a tak se snažil svou pozornost upřít jinam. Možná ještě najde brášku podle pachu. A tak přiložil čumák k zemi a vydal se směrem, kam se slévaly stopy. Nebyl si jist, koho jsou, protože čím dále šel, tím více měl pocit, že stopu ztrácí a upřímně řečeno mu ten pach ani už nepřipadal stejný. Možná prostě jen přešel ze sledování jednoho pachu ke sledování jiného, aniž by mu to došlo. Možná nakonec bylo jen dobře, že vůbec jde a nestojí tam jako tvrdé Y. Odpočinku už bylo dost.. Musel jít dál. A určitě se bráška o sebe postará. Přeci nemohli být pořád spolu. Byli dospělí a .. třeba bráška chtěl objevovat krajinu a seznamovat se. Nikdy se ho na to neptal, co by vlastně chtěl.. Stáhl uši vzad a ocas mezi nohy.

→ Ledové pláně (přes Tajga)

Byla by možnost tlapku uschovat pro budoucí magii, prosím? Pokud ano, moc děkuji.

EDIT: tak prosím tlapku do Zvěda, děkuji

Byl občas moc emocionální, ale nezvládl by, kdyby o Leta přišel tak brzo po tom, co se opět shledali. Takže prostě ho ty emoce trochu sejmuly. Ten strach byl příšerný, ale už se nemusel bát, protože Leto byl živý a v pořádku. Jen možná stejně hladový jako Yaro. Chytat vločky byla docela zábava, ale co ho překvapilo bylo, když k němu Leto přiskočil a chňapnul ho po uchu. Překvapeně na něj vrhnul pohled, ale v další moment Leto odskočil a vrhnul se na ledovou plochu jezera. "Dávej pozor!" vyjekl na něj, když sebou tak plácnul a vyběhl jako neřízená střela za ním. On se natáhl hned na začátku, takže to zpátky na pevnou zem neměl tak daleko, jako Leto, ale tahle plánovaná záchranná akce se mu tím pádem moc nepodařila. Zahrabal nohama na kluzkém povrchu, kde aktuálně ležel na břiše s nataženou hlavou dopředu a nohama do stran, že spíš připomínal kožešinu, než živého tvora, dokud se drápky nezaklesnul do ledu alespoň natolik, aby vstal. Všiml si, že Leto si z toho pádu nic nedělá a ještě se tomu směje. Naštěstí nevypadal nijak potlučený, ani Yaro nebyl. Ale až potom si všiml krve na jeho kotnících. Vyhrabal se pomalu na nohy a opravdu hlemýždím tempem odcouval zpátky na nekluzký povrch. "Leto krvácíš," namítl k němu, když měl brášku u sebe a prohlížel si ho. Jenže Leto nevypadal, že by ho to nějak bolelo nebo mu to vadilo. Ocasem vrtěl stejně jako bratr, byl nadšený z těhle hrátek, ale pak když bráška zmínil hlad.. zakručelo mu vážně hodně v břiše. "I já mám hlad" kňuknul trochu a přivřel oči. Když se rozhlédl kolem, neviděl ani necítil žádnou potravu. Mohl by vyhrabat nějaké kořínky, ale to by jeho opravdu prázdný žaludek příliš nezaplnilo. Střihnul uchem, načež pohlédl zaujatě na Leta, který se někam rozběhl. "Počkej na mě!" křikl k němu a jak mu nožky stačily se rozběhl za ním, aby ho doběhl.

→ Kvetoucí louka