Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice zůstala sedět a jen si zrzka prohlížela zkoumavým pohledem. Snad nikdy nepotkala nikoho tak obrovského a vážného vzezření. Fascinovalo ji to. A snad proto se soustředila spíše na své hloupé okounění, než aby vnímala to, co jí Ezra říká. Tedy, samozřejmě, něco málo pochytila, ale že by z toho byla kdovíjak chytrá, to se říct nedalo.
"Možná máš pocit, že jsou vlci zlí, protože v nich nedivíš to dobro, víš," pokývala hlavou a ačkoliv se tvářila jako prvotřídní mudrc, pravdou bylo, že jen tak plácala, co jí na jazyk přišlo. "Každý vlk je dobrý, když v něm to dobro udivíš," dodala a zamáchala ocasem. Vždyť to bylo tak jednoduché! "Třeba vím, že ty jsi taky dobrý vlk, protože hezky mluvíš a posloucháš a nenadáváš mi a nejsi protivný jako Popel." Snad to byla snaha o to složit Ezrovi kompliment, Zarrea ze sebe dle svého výrazu měla opravdu radost. "A že vlci jednají dřív, než myslí... dyť to já taky! To občas děláme všichni, ne?" pronesla nonšalantně a zvesela zastříhala ušima.
Stejně jako většinu toho, co zrzek říkal, i jeho slova o smečce nebo rodině vnímala tak napůl. "Hm... hory jsou nebezpečné, to jo," pokývala hlavou, "u nás bývala pěkná zima! No to jo, a ta poslední, to byla ledárna, to bys nevěřil! Všechno zr... zz. zmz... zmrzlo a pak mě to nějak dovedlo až sem... ale co, moje sestřičky a bráškové jsou určitě někde poblíž, jen je zatím necítím." Tahle vlčice se asi opravdu nedokázala strachovat nebo stresovat. Prostě se pořád culila jako měsíček na hnoji a vážnost situace, ve které se ocitla, si nepřipouštěla.
"Sám? No, ale to je jedno, teď už nejsi sám!" zazubila se na něj, když jí sdělil, že jeho rodina tu není. "Můžeme je spolu hledat, třeba tu jsou, jen o nich nevíš!"

Nebylo divu, že naivní a neznalá Zarrea si vážná slova zrzka moc nebrala k srdci. Ba co víc, naopak se jim spíše zasmála. "Že tu nejsou hodní a milí vlci? Nežli!" zavrtěla hlavou pobaveně a spokojeně zamávala ocasem. "V každém vlku je trocha do-dobra, to ví přece každý," mlela si stále svou a velmi rázně přitom kývala hlavinkou. "A p-proč by mi někdo prosukoval hrdlo? Vždyť to nedává smysl!" Ano, Zarrea skutečně nechápala základní principy přežití a života v divoké přírodě. Nikdy to nepotřebovala, protože znala jen svou rodnou smečku a krajinu, která ji obklopovala. A nějaké nebezpečí, krvežízniví vlci nebo nástrahy okolního světa? To pro ni byly jen fragmenty z říše snů, jen jakési výplody bláznivé fantazie.
Snad i proto si z Ezrových výstrah nic nedělala. Nechápala to, a proto jí to nepřipadalo důležité. "No dyť, říkám, Erza," zopakovala, nerozumějíc tomu, s čím má zrzek problém. Vždyť jeho jméno říkala správně, tak vo co gou? Otázka na rodinu následně donutila vlka se zamyslet, a Zarrea si pro jistotu kecla na zadek, kdyby mu to přemýšlení zabralo nějak moc času. "Jů, já žila taky v horách! Hele, kolik toho máme spolčenýho!" zajásala, zatímco stále máchala ocasem tam a zpět. Její nadšení však trochu opadlo, když Erza promluvil o své smečce. "Jak jako, že to není milá parta? Ty je nemáš rád?" zarazila se a nechápavě naklonila hlavu na stranu. Ona svou smečku a rodinu milovala. Cožpak to všichni vlci neměli stejně?

Zarrea si vlka změřila tázavým pohledem, když k ní s klidem promlouval a víceméně ji huboval, jako by se narodila teprve před pár minutami a o světě okolo pranic nevěděla. Což o to, vlčice toho opravdu moc nevěděla, ale... cožpak to dávalo tomu cizákovi právo ji takhle poučovat!? "N-náhodou...!" chtěla se ohradit, ale nějak jí ta slova nešla přes jazyk. "Nevím, na co jsi zvyklej ty, ale v mojí smečce tohle nikomu nevadilo. Spíš naopak! Všichni si se mnou rádi povídali, protože je to zajímalo, víš! No... nevíš!" zabrblala a zatřepala hlavou, až jí uši několikrát pleskly o hlavu. "A mluvit pomalu je hróóózná nuda," protáhla a zašklebila se. "Je toho tolik co říkat, tolik té-témat, o kterých můžeme mluvit! Není to vruzšující?" Hop hop, a zase byla u zrzka trochu blíž. "Erza je super jméno," pokývala hlavinkou, jako by ho právě prvotřídně nezkomolila. "Já jsem Zarrea... ale to už vlastně víš! No, super. A kde máš rodinu a smečku? Moc ráda bych je p-po-poznala! Třeba někde viděli moji rodinu! Jé, a pak bychom se mohli všichni potkat a popovídat si, to by bylo super!"

Nadskočila jako srna, když se za jejími zády ozval neznámý hlas. Vmžiku se otočila a to už hleděla do očí mohutnému vlkovi, který se vynořil vlkví odkud. Vypadal trochu jako zmoklá slepice, ale jelikož si pomocí magie právě sušil srst, přímo před Zarrčinýma očima nabíral na objemu. Ta na něj hleděla jako na svatý obrázek a pomalu začínala máchat ocasem. "Jé, další vepřelec!" zajásala, jen co konečně poskládala jazyk v tlamě a mohla zase normálně mluvit. "A nevím, o čem to mluvíš, já vůbec neřvu!" bránila se okamžitě a hned přiskočila k zrzavému vlčkovi trochu blíž. "Jen mě tu nikdo nechápe, chápeš? Já jsem se tu prostě objevila a se mnou i Mína, teda Cesmína, to no je moje makarádka, víš, a pak tam byl ještě Popel, takový šedý vlk, ale oba byli hrozně u-upá... uť... uťáplí! A vůbec se se mnou nechtěli bavit. Tak jsem se zvedla a šla jsem pryč, protože co já budu čekat, až si se mnou někdo bude chtít povídat, že jo!" Kadence její mluvy byla nezvykle rychlá, a to, že si šlapala na jazyk a mlela páté přes deváté už pro ni nebylo nic neobvyklého. "A ty teda nejsi zlej, říkáš, jo?" ujistila se raději a zastříhala ušima. "Protože zlý vlci, to já nerada... v mojí smečce byli všichni miloučcí. Máš taky smečku? Rodinu a tak? Já mám spoustu bratříčků i sestřiček! Jen nevím kde... neviděl jsi tu někoho?" ptala se dychtivě a neposedné tlapky ji stále posouvaly blíž a blíž k neznámému. "Jo, vidíš, já bych zapomněla! Jnemuju se Zarrea," představila se konečně a spokojeně máchla ocasem. "A kdo jsi ty? Odkud jsi? A co tady děláš?" Otázky, otázky a další otázky... inu, Zarrea potřebovala o zrzkovi vědět úplně všechno.

<<< Sněžné Tesáky přes Mlžné pláně

"T-taková drzost, pche!" mumlala si pro sebe, jen co opustila dvojici vlků a na chvíli zase osaměla. Nebyla zvyklá na to být sama, a ani si na to zvykat nechtěla. Jenže... jenže oni jí vůbec nerozuměli! Zarree nedocházelo, že celý život žila v sociální bublině své smečky, jejíž členové ji zkrátka tolerovali a brali takovou, jaká je. A nedocházelo jí ani to, že ne všichni vlci ve světě jsou tak vstřícní. "Tak já si chci dělat makarády a oni prostě nic. To... to je nemsysl," kroutila hlavou, zatímco mluvila sama se sebou a tlapky ji vedly někam do neznáma. "Jen jsem byla milá... a snažila se s nima mluvit. A oni né, všechno š-špatně! Tak říkám ne, bude to dobrý, prostě jen potřebujou chvilku času, to já taky někdy potřebuju, jakože mi něco trvá, ale jim to prostě trvalo moc dlouho! A Popel, Popel mě praštil! Normálně se po mně ohnal, no, to není norlámní! Aby mě tu fa-fac-fackoval jako malé vlče. Cha! Ale já jsem to vyřešila, prostě jsem šla jinam! Jo... jenže kde je jinam. HALÓÓÓ, JE TU NĚKDOOO?" V podobných intencích pokračovala její cesta dál, až došla k průlivu. A i tam nadále hulákala a hledala někoho, koho by mohla otravovat svou přítomností.

Zarrea sice hopskala tam a zpět a moc nevnímala, o čem Popel mluví, ale přece jen zaslechla něco o tom, že jsou na nějakých ostrovech, že jsou daleko a že se sem nedá dostat jinak než magií. "Hm, zajímavý," řekla jen a vlastně si z toho všeho nedělala moc těžkou hlavu. Proč taky? Prostě ostrovy, no bóže! Tak se sem nějak magicky dostala, tak se zase hezky dostane zpátky, jednoduchý jako facka... kterou následně dostala od šedého vlka, respektive od jeho tlapy, když se po ní ohnal. Zakňučela jako raněné zvíře a věnovala tomu surovci naštvaný pohled. "Ty- ty- ty- hultáve!" osočila ho a taky párkrát máchla tlapkami ve vzduchu, jenže naprázdno. "Já takovýhle cho-chování nemám za-... zapo... zapotřebí!" čertila se, zatímco si Popela měřila směsicí ublíženého a naštvaného pohledu. "A víte co? Já si váma nenechám zkazit den!" rozhodla se nakonec a odskočila stranou, až cestou švihla Cesmínu ocasem po tlamě. "Jé, no, promiň, to... to je jedno. Když se se mnou bavit nechcete, já si du najít někoho jinýho!" oznámila jim velkoryse a narovnala se v zádech. "Myslela jsem, že jsme makarádi, ale prej ne... tak fajn," pokývala hlavou jako postižený osel, načež se ani nerozloučila a rovnou odběhla neznámo kam.

>>> Průliv přes Mlžné pláně

DEŇÝČKUUU! Tomu neuvjeřýš! Hele jo, já jsem prostě bila jako doma jo, a ono to bylo prusový- teda, to, no, SUPROVÝ! Ale byla zyma, ona je u nás v horách dycky zyma, a je to pořádňe tvrdá zyma, já o tom ňěco vím! Protože mám hrozně jako ten no, neňuhatej kožýšek, tak se to říká! Fšichni moji sourozenci jsou prostě ňuhatí, jen já ne. Ale to nevadí! Já jsem totiž SYLNÁ VLČICE a zvládnu to. No, jenže prostě bila zyma aš jako moc velká, a ono to tam prostě fšecko zmrzlo a prostě jsme bily fšichny a pak už jsme nebily fšichny. Já sem se dostala ňěkam DO PRIČ, úplňe do ňákího jako jinýho svjeta prej, teda aspoň to říkal Popel.
Jo, POPEL! To je můj novej makarád. Já mám spoustu makarádů, ve smečce i mymo ni. No a já sem se sezmányla s Popelem, to je takovej šedí vlk, a pak ještě s MÍNOU!!! Mína je hrozňe fajn, ale ona je taková jakože se jobí... jo-... no, bojí! No ale pak snědla ribu a byla dobrá. Teda jako na jejý pomňeri. Ale to nevadí, ona je možná jen stidlyvá trochu, protože jako to víš no, ona neňý jako já. To uš i Popel se se mnou baví víc, a to je co řýct! Taki toho moc nema-... ne-... nena-... ach jo, jak to je? No prostě že mluvý málo, tak! Ale mňe to nevadý, já si s nima povídám ráda. Ale potřebuju pak najít svoji rodinu. Jo! Chtěla jsem uďelat rodinní srazýk, ale ťi dva se moc netvářyli. Dyvní. No, ale ještě bych ti chtěla-

Hej, co je-???
.
.
.

Cesmína s ní nekomunikovala a šedý vlk vypadal již opravdu otráveně. Snad v tu chvíli Zarree začalo konečně docházet, že je ve společnosti těchto dvou patrně ne zrovna vítaným hostem. Ustala v nadšeném mávání ocáskem a kecla si na zadek. "Daleko? Jak jako daleko?" nechápala Popelova slova a musela se opravdu hodně zamyslet, aby z nich něco pobrala. Opravdu byla pryč? A kam se teda poděli všichni z její smečky? Původní nadšení začalo nepatrně uvadat, když jí šedý vlk uštědřil další ránu v podobě odmítnutí jejich společného rodinného srazu. "Vy jste su-suchaři, jo!" vyhrkla nakonec a na malý moment se zamračila, než znovu vyskočila na tlapky a začala zase švihat oháňkou sem a tam. "Není s váma žádná svanda! Šranda! No, cokoliv, prostě žádná lergace!" osočila je a začala kolem nich poskakovat jako malé vlče. "Co je s váma? Trochu života do radosti! Teda... radosti do života! No tak, proč ty protáhlé ksichty?" hučela do nich jako roj vos a poskakovala od jednoho k druhému ve snaze je rozmluvit nebo rozveselit.

Cesmína snědla alespoň tu rybu, kterou Popel donesl, a Zarrea spokojeně doufala, že právě to bude stačit k tomu, aby se vyplavenina uklidnila a konečně si s nimi začala pořádně povídat. Ačkoliv to vypadalo, že jediný, kdo si chtěl povídat, byla právě žíhaná vlčice. Popel vypadal nanejvýš otráveně, což Zarrea samozřejmě neviděla, a vyděšený výraz druhé vlčice nevnímala zrovna tak.
Co už však vnímat dokázala, to byla poznámka šedého vlka, který pochyboval o jejich společných loveckých schopnostech. "Nemáš žádnou síru! Sílu! Víru! Nic z toho!" Zamotala se do toho a tak se snažila vlka přesvědčit, že vlastně nemá vůbec nic. Víru, sílu... no, nic. A oslovení naplavenina ji tedy taky úplně nelichotilo. "Na-na-naplaveniny!?" zopakovala po něm v mírném afektu. "Já tu mám rodinu, ty, ty, ty plavenino!" Snažila se mu kousavou poznámku vrátit, ale moc jí to nešlo. "Až ji najdu, to potom uvidíš! Je nás hodně, a rozhodně nejsme žádné napla-ve-plave... naplaveniny!" Ano, Zarrea stále věřila tomu, že je jen kousek od domova, a že její rodina je určitě někde poblíž. "Počkej až poznáš moje bratry a sestry! Určitě tě rádi poznají. Každý můj makarád je i jejich makarád. Jsme makarádi, že jo, Popele? Že jo?" naléhala na něj, oči vykulené jako dva oblázky, výraz plný naděje ve tváři.
Další pohled patřil Cesmíně. "A co ty, Míno, máš tu rodinu? Třeba můžeme udělat rodinný svaz! Teda... sraz! Ale ne jakože se srazíme, to by bylo nekraptický, ale prostě že se potkáme, pokecáme a tak! Jé, to bude super! Musíme sem jen všechny ty rodiny dostat... ale to půjde! Jdete do toho se mnou?" pídila se po odpovědích a nadšeně mávala ocasem ze strany na stranu. Kde jen se tahle vlčice vypíná...?

Vesele zamávala ocasem, když se jí vlčice konečně představila jak se sluší a patří. "Jo Cesmína! No proč jsi to neřekla hned?" vyhrkla vesele a stále přitom máchala ocasem jak střelená. "No tak Cesmína, to je mnohem lepší než Cecescesmína, to by ses fakt nadřela, než by ses někomu představila," pokývala hlavinkou a vrhla uražený pohled směrem k šedému vlkovi, který vzápětí přerušil její vyprávění. "Pf, si nějak troufáš, ne?" obula se do něj se zamračeným výrazem. "Náhodou, já jsem dobrý vol-lov-lovec! A budu ještě lepší, až zesílím a najdu svoji smečku... ono, ve vícero vlcích se vždycky loví líp, to ví přece každej. Společně bychom mohli ulovit něco většího, co myslíte? Něco pořádnýho, haha, to by bylo skvělý! Jak jste na tom s losem? Lovem! Jak jste na tom s lovem?" vyzvídala hned a koukala chvíli na vlčici, chvíli na vlka. Šedý zrovna vyplavenině nabízel tu rybu, a Zarrea tedy (výjimečně) na chvíli zmlkla a sledovala, co se bude dít. Vlčice totiž nevypadala, že by jí bylo zrovna dobře. Měla hlad? "Jo, jídlo pomůže," sekundovala hned Zarrea šedému vlkovi. "Jen si dej, my se vobejdeme, že jo, ty... Šedáku? Prachu? Hm... ne, počkat... Popel! Určitě se jmenuješ Popel, že jo?" Šedý se jí nepředstavil, tak co by si nezkusila jeho jméno uhodnout, že ano.

Komunikovat s nevýřečnou vlčicí bylo pro upovídanou Zarreu čiré utrpení. Samozřejmě nemohla spoléhat na to, že vždy narazí na vlky, kteří budou ukecaní jako ona a kteří s ní budou sdílet každičký detail ze svého života. Pravdou bylo, že mnoho takových vlků neexistovalo. Ale to by nebyla Zarrea, aby si naivně nenamlouvala, že všichni vlci jsou výmluvní jako ona a že si s ní chce každý povídat.
"Že to není tvoje jméno? Tak jaké je teda tvoje jméno? Já se v tom ztrácím." Naklonila hlavu na stranu a sledovala Cecescesmínu, která se asi vůbec nejmenovala Cecescesmína, zvědavým pohledem. To už se ale znovu přiblížil vlk, kterého Zarrea potkala jako prvního, jen ji potom zkrátka upoutalo něco jiného a pozornost jí zamířila jinam. Klasika. "Jé, no to je dost! Už jsem si myslela, žes vzal roha!" vítala šedého vlka s nadšeným zamáváním ocasu. "A ještě neseš jídlo, no nejsi ty hrozný? Teda hodný, chtěla jsem říct hodný!" Zase plácala páté přes deváté, načež se otočila na vlčici. "Dáš si? Rybky jsou mňam, akorát se blbě chytají. To já když jsem šla jednou lovit ryby..." Inu, ano, další příběh. Zarrea ráda vyprávěla o sobě, o své rodině, smečce a minulosti. Vůbec nic ji netrápilo, protože neviděla nabručený výraz šedého vlka, ani vyděšená očka vlčice naproti ní. Všechno bylo v jejím světě zkrátka ideální, krásné a bezproblémové.

Vlčice naproti ní byla pořád vyjukaná a neustále sebou cukala, snad jako by ji vlastní tělo neposlouchalo. Tak si to alespoň vysvětlovala Zarrea, jelikož k jejímu ptačímu mozečku ještě nedoputovala informace, že bylo mladé vlčici zkrátka nepříjemné všechno, co dělala. Zůstala však na místě, což byl pokrok, a možná se díky tomu vyplavenina trochu uklidnila. Zarrea by nejradši poslouchala, jak se její společnice dostala na ostrovy, co je zač, jak se jmenuje, kde má rodinu a kolik snědla za život zajíců, ale bohužel nenarazila na úplně sdílnou duši. Musela to tedy asi vzít na sebe. Příležitost k tomu se naskytla v momentě, kdy se vlčice naproti ní představila.
"Cecescesmína? Fíha, to je teda dlouhý jméno," přikývla hloupoučce a lehce naklonila hlavu na stranu. "Jak se s takovým jménem žije? Jakože, když se představuješ, tak to musí být docela vopruz, ne? Než to celý odříkáš a tak, no děs! Ale jako jméno pěkný, to jo." Když si Zarrea uvědomila, že se nějak rozjela, snažila se to zase rychle uhasit, kdyby si to vlčice chtěla vzít osobně. Všimla si, že se vyplavená chudinka pořád rozhlíží kolem sebe. "Hlodáš někoho? Teda, ne, hledáš někoho?" zeptala se Zarrea ihned ochotně. "Můžeme hledat spolu! Ve dvou se to lépe táhne, znáš to. Máš tu někde rodinu nebo smečku?" Pořád samé otázky... v tomhle byla žíhaná opravdu neúnavná.

Žíhaná si povzdechla. Vyplavenina by byla zcela očividně raději kdekoliv jinde než právě tady, ale bohužel s tím ani jedna nemohly nic dělat. A jelikož vlčice pořád couvala, Zarreu už nebavilo za ní neustále popocházet jako pitomec, a tak si kecla na zadek a nechala tu chudinku vyděšenou couvat, dokud nebyla dostatečně daleko. Asi. "Jestli se mě štítíš, tak jsi to mohla říct rovnou a ušetřily bychom si spoustu trápení," zamlaskala trochu napučeně, ale hned zase vesele mávala ocasem. "A už mi to došlo, ty totkáš! Teda, ne... jak se to říká... no, pomoz mi! Jo, koktáš! V naší smečce taky jedna vlčice koktala... teda jako když mluvila normálně, tak nekoktala, ale vždycky, když se představovala, tak říkala, že se jmenuje Lilie. Chápeš? Jakože se jmenovala Lie, ale říkala Lilie. Není to švanda? Pak to vypadalo, že se jmenuje jako ta kytka. No prostě parádní," rozvykládala se, a vůbec jí nedocházelo, že mluví o své smečce, o kterou přišla a která byla, inu, vlkví kde. "Když už jsme u těch jmen... jak se jmenuješ? Já jsem Zarrea z Modřínové smečky a jsem tu nová. Jako ty! No hele, už teď máme něco společného!" Další veselé mávnutí ocasem. Zarrea špatnou náladu opravdu neznala.

Vlčice podle všeho mrtvá nebyla, jelikož se opravdu rychle zvedla, jen co na ni Zarrea začala mluvit. Zmatená vyplavenina začala těkat pohledem všude kolem, ačkoliv na ni Zarrea pálila jedno slovo za druhým, jak už u ní bylo zvykem. Vlčice později potvrdila i slovy, že mrtvá opravdu není, což černobílá žíhaná katastrofa slyšela opravdu ráda. Co by taky dělala s mrtvolou, že?
"No sláva, už jsem se bála, že tě tu budu muset oživovat," máchla ocasem a naklonila hlavu na stranu, když od ní vlčice vyděšeně odstoupila. "Co je? Kam jdeš?" nechápala. "U všech šišek, klid, já ti nic neudělám! Jsem Zarrea z Modřínové smečky, jsem tu nová. Kdo jsi ty? Z mojí smečky nejsi... a stejně tě to tu vyplavilo taky. Není to zvláštní?" I když vlčice ucouvla, Zarrea jí nedala pokoj. "Není ti zima? Nějak se pře-pepře-třepeš, jo. Mně zima není, jsem docela otužilá. Vyrůstala jsem v horách víš." Zarrea se otřepala, aby z kožíšku vytřásla ještě poslední kapky vody. Zatím jí nedocházelo, že se jí vyplavená vlčice pravděpodobně bojí. "Hele, dýchej, bude to dobrý. Dokud se nenecháš protlít, nic ti nehrozí! Jo, a vůbec, kde ty máš smečku? Plaví se někde za tebou? Jé, to by bylo super! Kde jsou, no tak povídej!"

Tmavě šedý vlk byl patrně zaskočen kanonádou jejích slov, protože se na chvíli odmlčel. A toho využila další existence, která se rozhodla odkudsi zavolat. Zarrea nerozuměla, co se ozývá, a vlastně ani nedokázala určit, odkud se to ozývá. Udělala pár skoků stranou, načež jí pohled padl na vlčici vyplavenou opodál. "Tos volala ty?" houkla zmateně a dalšími pár skoky se dostala až k ní. Pokud vlčici nevzbudilo už to, že na ni Zarrea hulákala, tak ji muselo vzbudit poměrně rázné strčení čumákem, které jí žíhaná vlčice věnovala. "Seš mrtvá? Hele nebuď mrtvá, jo?" začala Zarrea zase mluvit, jelikož nikdy nevydržela zticha příliš dlouho. "Taky jsem se tu vyplavila, není to tak hrozný. Ale vlci jsou tu takoví divní. Jeden mě chtěl zalít, chápeš! Teda jako... to, no... zaklít, jo! Prostě na mě spustil nějaký divný pojmy, to je jasný, kletba jak vyšitá! Ale přežila jsem, takže ty přežiješ taky! Hej, dýcháš?" Chudák polomrtvá vlčice si už v bezvědomí mohla začít přát, aby se raději vyplavila jinde...