Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ten vlk byl vážně mimo. Ale aspoň chytil Zinkovu rybu! Ten spokojeně zavrtěl ocáskem a spokojeně se po ní natáhl hned poté, co byla uvolněna. Pustil se do ní. Byla fakt dobrá! Nejdřív ji usmrtil zuby a pak ji začal okamžitě utrhat. Ryba s sebou ještě párkrát plácla, jak svaly chvilku ještě fungovaly, ale pak zůstala nečinně ležet. A Zinek udělal... Něco fakt nečekaného.
,,Dík," zahuhlal s tlamou plnou ryby. Ještě by pak mohl zkusit chytit toho zajíce... Třeba by měl konečně nějaké normální maso, mimo rybí. Všechno by bylo fajn! Ale tyhle, mořské ryby, nebyly jako ty z jezer. Spokojeně zamlaskal a oblízl si zakrvácený čenich. ,,V té vodě jsou i dost příhodné rostliny. To by se mi ale muselo chtít plavat. Nemáš rád slanou vodu? Jsi z vnitrozemí?" optal se a spolkl další kus ryby, aby za sebou nakonec nechal jen hlavu, kterou jíst nehodlal. Že by si chytil ještě jednu rybku? Mohl by... Hladově se zakoukal na jezero.

Zinek... si dlouze povzdechl. Tak jako 'ježiši, na co já to mám štěstí?' a potřásl hlavou. Na další jeho slova se zatvářil tak jako... absolutně zmateně. Asi jako když tehdy chytil tu hnědou, malou věc, která mu následně zdrhla. Chm... ale to bylo fuk. Stejně mu ten vlk neříkal zajímavé věci. Jen to, že smečky tu jsou tři. To bylo snad o jednu víc, než o čem mu řekla Dorya... nebo ne? No, někdy se ho zeptá. Tahle země byla malá a už ho jednou stihl potkat.
,,To nemyslíš vážně, že ne?" zeptal se Zinek a zvedl jednou tlapku, aby si s ní protřel čelo. Hlavně nenápadně. Jsem obklopen idioty. Druhý vlk měl smůlu, že prostě narazil na takového mrzouta, jako byl tenhle šedý vlk. Ale třeba... by ho donutil hrát si. Zinek potřeboval upustit páru a ač to bylo vážně nečekané, hrát by si v této situaci dokázal. ,,Doporučoval bych, aby sis rybu chytil. Nechutná po moři, ale po rybině," ošklíbl se. ,,A třeba se ani nezadusíš na kostech..." a práskl hlavu do vody. Tentokrát z toho vyšel jako vítěz. V tlamě měl rybu a kráčel si spokojeně na břeh. Jenže... to už ho práskla ryba ocasem do oka, on trhl hlavou, rybu vyletěla a skončila na hlavě Variana, odkud zase rychle sletěla a plácala se po břehu, snažíc se zachránit si své holé šupiny.

Jen tak tam stál, nechával, aby mu kolem pacek vířila voda a oči klidně upíral na průhlednou hladinu. Byla skoro jako zrcadlo a Zinkovi se to moc nelíbilo. Ne. Jen sledoval nové jizvy na čenichu. Nessie mu dala fakt parádní ťafku. Svině malá zakomplexovaná. Frkl a už chtěl ustoupit, když se nějaká ryba ukázala přímo pod jeho čenichem. Trochu zmateně nastražil uši a ani se nehnul. Alespoň chvíli, aby ji neppstrašil. Pak však udeřil a voda se rozstříkla všude okolo. Vlk zafrkal. Bezúspěšný pokus. Tiše zavrčel a vydal se dál. Dál... Od místečka, kde si doteď chilloval. Bylo na řadě už tu mrchu chytit. Jenže zrovna, když se po další natahoval, ozval se hlas toho vlka a Zinek nespokojeně stáhl uši a podíval se na něj. Ne že by to byla jeho chyba, že ryba vzala čáru, ale Zinek sebou cukl. Nečekal, že tu bude jen tak někdo kecat do větru. Naštvaně na Světlo-tmavého vlka vejral. ,,A víš ty co? Sám si to zkus, když jsi tak chytrej. No prosím do toho! Chyť rybu! Jo a nezapomeň, že na to musíš být rychlej aspoň jak medvědi. Zatím tedy vypadáš na slemenjše."
Viděl medvědy spoustukrát chytat ryby. Však to byla jedna z jejich hlavních potrav, nebo ne? Taky žrali med... A tam jeho znalosti tak nějak jako končily. Už se pomalu chystal přesunout, ale pomalu k němu plavala další rybička. No tak pojď... Jen se neboj. To nejsou tlapky, ale kameny. Dnes z tebe bude má dobrá večeře...

Zinek si po nějaké chvíli ležení udělal z toho místečka příjemnější pelíšek a uložil se tak, že vyvalil břicho a položil hlavu. Zavřel oči a spokojeně se tak nechával hřát sluníčkem, zatímco kolem něj pořád levitovala taková nekonzistentní bublina vody. Kousek od něj mu však bublina praskla a skončila v písku. Zabručel a zavřel oči. Tak nějak čekal. Čekal, než se vysuší. To aby pak zase vlezl do vody a zase se zamokřil. Pak se však něco stalo. Dostaly se k němu. Pachy. Nebo spíš jeden pach a vedle toho pach popele a... Ne, tyhle znal. Znal je. Převalil se na břicho a nastražil uši.
Pach spáleniště, cizích vlků a ten pískovo-černý vlk. Přivřel oči a stáhl uši. On ho tam ale tehdy neviděl. Byl si jistý, že ho tam neviděl. Černá vlčice s modrými znaky, modro-bílý vlk, pískový vlk, ten hnědý s modrýma očima... Ne, víc si jich nepamatoval. Ale poznal by, že to je on. Dlouze vydechl a zabručel. Měl by jít blíž? Nebo ne? Nechtělo se mu moc povídat s dalším otravným tvorem, ale zrovna tak se mu nechtělo... No, zvedat. Zahánět někoho. Měl hlad. A i proto se zvedl. Nakonec. Prostě musel. Rozhlédl se a vydal se do vody, aby si chytil rybu, i když před pár momenty ještě odmítal jakýkoliv pohyb. Chtěl se válet, užívat si...

>> Ovocný lesík

Šel tam, odkud cítil vodu a vypadal... Tak nějak smířeně a spokojeně, když kolem byla taková masa vody a nikdo další. Slunce příjemně hřálo v kožíšku a Zinek vstoupil do vody. Rána na noze jej pálila skrz vodu, ta se všem k čumáku nedostala... Naštěstí. Zinek se nakonec do vody ponořil tak, že zůstával odhalený jen hřbet. Začal se plavit a kolem svého těla vytvářel malé vlnky.
Nakonec, když jej to přestalo bavit, odplaval na jeden z ostrovů a začal se věnovat vodě. Různě si s ní hrál, tvořil vlnky a byl... Docela se bavil. Noha přes nohu a nakonec si hlavu položil na packy. Rány na nose byly dosti čerstvé a bylo to poznat. Snažil se ho držet od slané vody. Měl ho potřený rozkousaným plazivec a tak doufal, že se mu ani na čumák žádná nedostane.

RYCHLOHRA S DORYOU A NESSIE

Dvojice vlčic... Zinka nutila být drzejší a drzejší. Docela s nimi soucítil. Jejich životy byly vcelku postavené na hlavu. Ach ano... Byl naštvaný, že se proti němu samice spikly, ale... Co měl dělat? Doryu hledal... A i přes rýpání do toho, že vypadá jako poblitá vílou, rád ji viděl. Ovšem, byly tu další věci, které šedého nerudu poněkud... Iritovaly. Třeba neustálá přítomnost Nessie a to, že Shay byla z obliga. Tak či tak, možná si našel smečku... A možná ne. Třeba se k Daénu nakonec přidá, ale teď na jeho území dorazit nechtěl, i když by asi mohl lehce následovat Doryu. Inu... Potřeboval svůj klid. A chtěl se věnovat své magii, třeba jen chvilku. Proto se i rozloučil, aby se mohl zase brzy vypařit.
Rozťapkal se za vodou, kterou cítil. Nebo aspoň... Za větší plochou vody. Chtělo to trošku magie. Nakonec si jen zívl a jednoduše zmizel.

>> Tajné ostrovy

Zacvakal zuby, ale pak byl náhle nakopnut a donucen zacouvat od ní. Pokus po ní skočit tak či tak však vyšel a Zinek se zahryzl do jejích zad. Cítil, jak proklouzly tesáky kůží a zabořily se do masa. Nejednalo se však o zas tak hlubokou ránu, konec konců se dvojice 'oťukávala'. I když by to v serióznější zranění samozřejmě přejít mohlo. Nikdy se nedalo čekat,
Za tlapu jej sundat ze sebe nemohla, jelikož se držel čelistmi jejích zad a tak si leda tak způsobila větší zranění, když jej touhle... Velmi podivnou metodou strhávala dolů. Vlk však nakonec skončil naproti ní, ocas vyzívavě zdvihnutý jako prapor. Bylo zřejmé, že je schopen ještě bojovat... No, asi jen vážně chvíli. Byl utahaný už z džungle, ale nával adrenalinu mu vrátil trochu sil. Ta vlčice před ním byla klasická ženská. Nehodlala couvnout, I když to celé byla její chyba. Cenil zuby, ale napřímil se a propaloval ji pohledem. ,,O co mi jde? O co mi jde?! No dost možná o to, že nenechám někoho, aby se po mě vozil svými drzými a uštěpačnými kecy. Já si zranění zahojit dokážu a co ty, ty jedna sněhová vločko?" zareagoval, hlas I postoj prosycen agresí.

Trefil se a ucítil její chlupy na jazyku, jak zcvakl zuby a pak z nich vyrval, aby za sebou nechal otevřené ranky. Stejně tak by nejspíš cítil potěšení, že zasáhl bok, prostě... Se teď tak nějak bil za svůj postoj k životu. Za své myšlení. Nedělalo mu to radost. Jednoduše... Takový byl. Ona jej však chytila a tak spíše začal litovat. Dobře a co teď? Čekal, že se ožene po něčem jiném než jen po tlapě, ale asi dávalo smysl, že ani ona se nervala z potěšení, ale skrz své postoje. A hlavně... Zinek zaútočil první. Tak či tak, neviděl to jako úplně dobrý tah, dokud se neohnala po jeho čenichu. Tedy, ona se prakticky po jeho čumáku neohnala, ale Zinek na pokousané noze klopýtl a tak mu přejela tlama po bílém čumáčku. Odrazila mu hlavu vpravo a do tlamy mu začala téct krev z prvního pořádného zranění. Noha... Ale samozřejmě taky bolela. Jen ji nebral zas tak vážně, vlčice neměly takový stisk, aby udělaly problém kosti... A nohy se zkládaly prakticky jen z kostí a trochy kůže.
S hlubokým a temným zařváním, dost podobnému tomu psímu, když se pustili na protivníka, else vrhl i on na bílou vlčici, aby ji svým tělem srazil na zem a nejlépe ji tam přišpendlil a dostal se k jejímu břichu. Pokud by se však stihla zvednout, vůbec by mu nevadilo pustit se drápy a zuby do jejích zad. Celá ta věc byla taková zvláštně nesourodá, ani jeden si souboj neužíval a přesto... Létaly chlupy.

Píšu první, aby nepsala Azrael první. :)
A samozřejmě se hlásím, FFS.
(Na postech se maká, snad bude brzy těch 70!)
Podmínky času splněné, slot bych chtěla na vlče Barnatt a Navina. Zinek mě zrovna zas tak nebere, je těžké za něj psát, ale věřím, že hrát si takové stěně, co sotva poznává svět bude skvělé - a kdybych náhodou zrovna nehrála, Barn mě zbije, protože chce aktivní dítě. :')

Myslela si, že ji nechá mluvit? Ne. Pokud si myslela, že jen uskočí a Zinek přestane, pak se neskutečně přepočítala. Udělal něco jiného. Nechal ji sotva se nadechnout a udělal další výpad. Tentokrát po její tváři a čenichu... Příliš si otvírala tlamu, takže si zasloužila na něm mít jizvy. Zasloužila si být zranění... Zasloužila si... Zasloužila si co?
Nevěděl, co si zasloužila. Jen se pokusil ji pravou tlapou udeřit přes bok, pokud znovu zkoušela uskočit. Nehodlal ji nechat utéct. Měla si nést následky za to, že je drzá a hloupá... Zinek to věděl, asi na rozdíl od ní. Kdyby se snad pokusila ohnat, hodlal toho využít, aby do ní narazil tělem a rozhodil její rovnováhu.

Podmračil se. Provokovala... Provokovala! Už jí někdy někdo zkusil vysvětlit, že takhle pokus přežít nefunguje? Ne, jistěže ne. Byla na to nejspíš moc hloupá, neměla prostě pud sebezáchovy. Takže... Co by udělal? Poslouchal, co mu slečinka řekne a pak už neměl problém zareagovat tak, jak to bylo v jeho přirozenosti... A vyjel po ní. Byl si téměř jistý, že je rychlejší a silnější než ona, i když nebyl ve špičkové kondici. Jeho tesáky nemířily sice po krku jako takovém, ale spíš po kůži na něm, aby mohl vlčici smýknout. Teď byla otázka, jestli měla víc zkušeností než on, větší fyzickou sílu a výdrž. Zinek si byl jist... Že vydrží hodně. Těžko říct, co tahle hubená mrcha. Zabít ji nechtěl, ale pokořit ano - pokud by to teda vyšlo.
Nikdy se neuměl dobře seznamovat.

Vlčice pod Zinkem začala vrčet, na což šedý mrzout zareagoval okamžitým vyceněním zubů, jako to dělala i ona. On však nevrčel, nevaroval. To ticho značilo jenom to, že je schopen udělat kdykoliv výpad proti vlčici, která pod ním ležela. To nebylo zrovna povzbudivé, že? ,,To není tvá věc," zavrčel nazpět. No, ona vlastně byla... Protože ji srazil na zem a vlčice se teď pod ním válela. Kdyby však chtěl, tak by ji docela lehce spacifikoval, ale zatím jen reagoval naježenou srstí a nastraženýma ušima, které dávaly najevo, že se vážně nebojí. ,,Uklidni se a nic se ti nestane." Docela vážné varování, Zinek neměl zábrany někoho potrhat, když mohl.

>> Svatyně

Zinek se hnul směrem v před a snažil se co nejrychleji dostat z té zatracené džungle. Byl absolutně vyplivlý a přitom se zdálo, jakoby se to všechno snad jen dělo v jeho hlavě. Co to k sakru bylo? A k čemu to bylo? Ale cítil se dobře. Unaveně, ale dobře. Co ho však překvapilo, byla přítomnost lesa, která... No, nedávala smysl. Co dělal takovýhle minisad vedle té džungle? Ten, kdo to vymýšlel, měl asi sakra smysl pro humor, avšak Zinek mu nerozuměl.
Tiše se procházel kolem toho všeho, co popadalo na zem, co pomalu a jistě rašilo... A byl docela zvědavý. Chodili sem vlci, aby ukojili svůj hlad na kusech ovoce? Možná... A možná ne. Brzy totiž ucítil něčí pach. Zinek nikdy nebyl zrovna družný, ale pak zahlédl bílou srst mezi stromy. Zarazil se a v další moment, aniž by si uvědomil, co dělá, už běžel.... ,,SEVERO!" skočil po vlčici, která však... Nebyla Severa. Nebyla to jeho družka. Ta byla... Mrtvá. V Zinkových očích se zračil jistý druh zmatení, ať už vlčici srazil, nebo ne. Měla černé ucho. To nebyla jeho Severa. Tohle byl... Někdo cizí.

5 mincí = 40%
Vytrvalost 12% - > 44% (+32)
Rychlost 13% - > 15% (+2)
Obratnost 13% - > 15% (+2)
Schopnost lovu 11% - > 15% (+4)

Zinek se pomalu proplátal podivným místem, hluboko v džungli. Celá ta věc s lesem byla zvláštní, ale Zinek měl ke všem druhům lesa neskonalou úctu a taky jistý pud, že by je měl chránit. Toto místo se však zdálo, že se ochrání samo.
Po nějaké době, kdy postupoval hlouběji tou zarostlou cestou, konečně stanul před svatyní. Vypadala staře, byla zanesená špínou a prorostlá kořeny. Nastražil uši a rozhlédl se po okolí. Nikoho neslyšel, jen viděl ten oheň, který plápolal na pochodních. Stáhl uši a vydal se tu podivnou budovu prozkoumat. Chvíli po ní chodil sám, ale nakonec ucítil cizí pach. Přišlo mu to... Zvláštní. Byl tu sám, byl tak častý, že absolutně překrýval i ty ostatní.
Zinek dorazil ke starému vlku a dost možná to byla aura, že Zinek sklopil hlavu a mistra si prohlédl. ,,Já... No... Zdravím." Obvyklý sarkasmus a nepříjemná, kousavá reakce na každého, byla nahrazena mírným zmatkem. Tak nějak tušil, co je vlk zač, aniž by o něm dříve kdy slyšel. Byl to instinkt, nebo snad magie, chcete-li.
,,Já... No, zeslábl jsem. Už nevydržím běhat tak daleko jako dřív a jsem naprosto marný v lovu. Můžu za to všechno nabídnout nějaké byliny, jsem... Léčitel..." Mistr na Zinka pouze chladně pohlédl a vlk polkl naprázdno, aby stáhl uši blíže k hlavě. S tím se však tak nějak okolí změnilo a Zinek se začal zmateně prohlížet. Byli na louce. Mistr upíral na chladného vlka pohled a pak kývl směrem k noře. Byl tak zajíc... Jeden, jediný zajíc. Spokojeně se vzdaloval od díry a Zinek se přikrčil. Konečně svačinka! Docela se těšil, až se na něm pochutná. Proto se pomalu plížil blíž. Schoval se v trávě, splynul v ní a uši měl nastražené. Nejspíš to neměla být zrovna promakaná... No, iluze, jelikož Zinek se přiblížil blíž a byl připraven zajíce skolit. Celá scéna se náhle změnila a zajíc se rozběhl, Zinek za ním. Než se nadál, ukázala se před ním hromada stromů. Zpomalovali zajíce, ale on byl zrovna tak zpomalen. Začal kličkovat a snažit se nezakopnout o vlastní nohy. V jeden moment se to však podařilo a Zinek udělal kotrmelec, aby zajíc kamsi zmizel. Vlk zavrčel, zvedl se a znovu se rozběhl. Dal do toho všechnu svou sílu a pádil vpřed, aby zajíce chytil. Brzy cítil, jak končetiny začínají protestovat. Musel si však udržet tempo! Tiše zavrčel a pokračoval v běhu, sprintoval vpřed a sem tam něco přeskočil, či se vyhnul. A pak... Zajíc byl tam! Zinek skočil a připlácl zvíře k zemi, aby jej zakousl. Už už se připravoval, že jej zardousí, ale zvíře zmizelo. Stáhl uši k hlavě a zakňučel. Mistr stál na vylidněné mýtině, která vypadala krásně na dlouhý, nespoutaný běh. Mistr tiše štěkl a rozběhl se. Zinek se rozběhl za ním, stejně jako předtím za zajícem. Snažil se udržet krok, ale šlo to dost těžko. Běh byl docela dlouhý a nakonec dvojice zastavila u hory, která se tyčila nad nimi. Stáhl uši k hlavě a dlouze oddychoval. Teď měl šplhat nahoru? Heh... Nechtělo se mu tam. Zatřásly se mu nohy a musel si na chvíli sednout.
Mistr nad tím jen zavrtěl hlavou a znovu pohlédl na horu, na kterou měl Zinek nyní šplhat. Ten povolil a vydal se nahoru. Pomalu, klidně, rozvážně. Jeho výšlap mu připomínal setkání se Shay... Když vlčice dorazila nahoru za ním. A stejně jako tehdy, i tentokrát začalo pršet. Zinek už byl po tom všem utahaný jako kotě, pomalu kráčel po římse a docela hluboce oddechoval. Uši měl u hlavy, vypadal, že si lehne a už nevstane. Krok za krokem, déšť mu smáčel srst a zakusovala se do něj zima. V jeden moment zastavil a zahleděl se dolů, do mlhy, která horu obklopovala. Zvládnu to. Nejsem srab. Nejsem slaboch. Příště to stěně zachráním.
Zaskřípal tesáky o sebe a pokračoval. Prudký pohyb jej unavoval a nakonec musel i přes potůčky vody skákat, drápat se po kamenech a často byl i sražen níž, jak mu pod tlapkami sklouzlo kamení a vlk vyděšeně vykřikl. Nakonec tiše zavrčel a donutil se vystoupat až na vrcholek. Dokázal to! On to... Dokázal!
Nechával déšť, aby mu chladil tělo a stál nahoře, nad tím vším... Než to zmizelo. Stál zase jen po boku Mistra, no únava byla stejná. Vlk mu tiše kývl a dal se na odchod. Zinek stáhl uši. Takže to... Asi byl konec. Dobře, nehodlal se handrkovat. ,,Tak... Asi naschledanou," zamumlal a on sám se vydal pryč. Potřeboval stále do toho Daénu.

>> Ovocný lesík

>> Les u mostu

Dorazil do míst, kde doteď nikdy nebyl. Bylo to zvláštní místo, podivné. Byla tu voda, ze které se napil, aby uhasil žízeň po všem tom běhu. Tohle nevypadalo, jakože tu sídlí nějaká smečka. Tak... kdo? Cítil tu nějaké pachy, i když staré. vybledlé. A to byl důvod, proč vlk zaměřil na toto místo pozornost. Stále bylo jeho nejdůležitějším cílem najít Daén a jeho členy, ale teď hodlal nabrat trochu dechu, možná tu něco ulovit, aby se nakrmil. To přeci nemůže trvat tak moc dlouho. A pak zachytil souvislý proud pachů, které mířily snad do středu tohoto místa - a kam se vydal? Myslíte správně, vydal se tam. Možná tu bude nějaký úkryt, který mu na nějakou dobu vystačí. Alespoň v to tedy doufal.

>> Svatyně