Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu jsem se drápal do hor, když jsem zaslechl jakési rozčilené hlasy. Znělo to, jako by se někdo rval. Normálně bych se asi tomu místu vyhnul obloukem, jenže přesně tím směrem mě vedla horská pěšina a já se rozhodně nechtěl zřítit kamsi dolů z hor jenom proto, že bych se pokoušel se na vlastní pěst někam drápat.
Brzy se mi vyskytne výhled na vlka, jak statný vlk stojí nad vlčicí a evidentně to mezi nimi přátelsky moc nejiskřilo. Nebýt mé nedávné minulosti, prostě bych šel dál, ale... po známosti s Peisou, Merlin... a obecně všema... mohl jsem tu tu vlčici jen tak nechat? Mně samotnému nejednou někdo pomohl a nemusel. A tak si tiše povzdychnu a pomalu dojdu k dvojici. Přitom nasadím svůj pohrdavý úšklebek. "Máš pocit, že jsi silný, když si dovoluješ na očividně slabší vlčici? Oh, jak ubohá ukázka síly..." řeknu znuděným sarkastickým hlasem. "Navíc... stačí zavětřit abys cítil, že páchne stejně jak blízké hranice smečky... možná teď mají na starost něco jiného, ale jak se asi budou tvářit, až z blízkosti jejich hranic ucítí krev svého člena? Oh, nechtěl bych být na tvém místě..." prohlásím s velmi dobře hraným nezájmem a kouknu se směrem k hranicím, které nebyly daleko. Bylo těžké nasadit si masku, kord když všude byl ten hnusný zpropadený sníh a má pouštní srst toho rozhodně nebyla fandou.

Mírně skloním uši dozadu. Ublížil jsem jí, stejně jako ublížila ona mně, když jsem jí viděl, že má někoho jiného. Byl jsem za to vlastně rád, ale na stranu druhou... něco v hrudi mě jednoduše zabolelo. Pomalu směrem k ní kývnu. "Omlouvám se a dobrá." řeknu slova, která jsem říkal málokdy. Vlastně od svého mladého věku jsem se jen tak někomu neomlouval, jenže... Merlin musela být zdrcená mým odchodem. Mohla to napravit slova, že zrovna ona, Peisia a Ushari byly jediným hnacím motorem, proč se vrátit? Proč tamní vlčici nechat daleko za sebou a přijít sem? Vrátit se do smečky abych zjistil, že se sem přistěhovala celá má nenáviděná rodina? A odsud portál zpět neexistoval... nebo tu alespoň nebyl onen přístroj, který jsem zprovoznil tam. Povzdychnu si a pak se rozejdu hlouběji do úkrytu a jdu spát.

Když jsem se vzbudil, řady trochu prořídly, lehce se protáhnu a nakonec se vydám kamsi pryč. Ať už jsem chtěl nebo ne, musel jsem do těch zpropadených zmrzlých hor.

→ Hraniční pohoří

Vlastně jsem byl rád, že jsem měl klid a mohl jsem o všem přemýšlet... O Sivatagovi, Nito, Ushari a Camiye. Přemýšlel jsem, jestli bylo skutečně dobré se vrátit, ale... přežil bych zimu v horách? Odkud pocházela má matka? Mohla mi narůst třeba v chladném počasí hor hustší srst? A jak se mi honily myšlenky o portálu a o světě za portálem, ubíhaly mi i pohledy k Merlin, aniž bych chtěl. Možná jsem směrem k ní koukal, ale moc jsem toho nevnímal krom toho divného bodnutí, o kterým jsem také neustále přemýšlel. Jenže... to se mi náhle Merlin dostala do zorného pole.
Zježí se mi srst úlekem. To jsem na ní koukal tak okatě? Na chvíli ji pohlédnu do očí a pak uhnu pohledem, než odpovím na její otázku. "Jo... povedlo se mi se vrátit." odvětím, protože... co jsem měl k sakru říct jiného?

Ležel jsem dál od své rodiny. Možná jsem ze sebe vyvrhela dělal sám, jenže... Nito jsem stále zatím nevěřil, i když se zdálo, že se opravdu změnila. Nebo změnil? Byl jsem dost zmatený z toho, jak se o sobě občas vyjadřovala. Nesoudil jsem však... bylo to divné, ale zrovna já se staral o předsudky vůči své rodině úplně jinak.
Camiya mi vyloženě lezla na nervy a pak tu byla... Merlin. Stále jsem se jí uhýbal pohledem, ale když přišla ta slepá vlčice a jeden vlk, o kterých Merlin mluvila, přeci jen se konečně jejím směrem podívám a zkoumavě prohlédnu i příchozí, kteří k Merlin patřili. Našla si snad partnera? Netušil jsem proč, ale ucítil jsem zvláštní bodnutí v srdci. Jako bych ztratil něco, co jsem nikdy neměl... To bodnutí tam nemělo být... A hlavně jsem netušil, co to bylo... jediné co jsem věděl bylo to, že to bylo velmi podobné bodnutí v hrudi, jaké jsem cítil, když jsem nechával onu vlčici za portálem... Co se to se mnou dělo?
A pak tu byl Sivatag. Dokonce mě... pozdravil. Pohlédnu na něj a mírně přimhouřím oči, ale jeho postoj... chování... Mírně naklopím hlavu na stranu. Zdálo se mi to, nebo mi snad chtěl něco říct? Naznačit... no.. nic dalšího neřekl a tak k němu jenom kývnu. Neznal jsem ho tolik, ale pamatoval jsem si jeho občasné návštěvy a věděl jsem, jak moc se měl k mé největší noční můře...
Uhnu pohledem a pak poslouchám dění okolo nové Alfy. Když je zvolena Ushari, na tváři se mi objeví velmi vzácný upřímný úsměv. Věděl jsem, že bude spravedlivá. A hlavně to byla alfa, u které jsem věděl, že nedopustí to, co se dělo u nás v rodné smečce... A samozřejmě... na post lovce kývnu a vstanu. "Rád se ujmu této pozice."

← Namarey

Následoval jsem všechny, byť o něco pomaleji. Abych pravdu řekl, netěšil jsem se do jakéhokoliv úkrytu, kde bych musel být blízko svých dvou sester. Nito bych možná ještě snesl po všech těch omluvách, i když jsem jim nevěřil, ale Camiya? Chovala se stejně jako jsem ji viděl naposledy. Sobecká bestie, které patřil celý svět. Jenže tenhle svět... BYL MŮJ. Já tu byl první. A oni? Oni tu neměli co dělat.
Možná ty myšlenky byly sobecké, ale cožpak jsem si nezasloužil klid? Cožpak jsem, si nezasloužil místo, kde bych měl od své minulosti pokoj? Od vzpomínek na veškerou šikanu? Asi ne...
Pomalu vstoupím do jeskyně, která již byla porostlá mechem. Pohledem jsem lehce zpražil Camiyu, která přišla evidentně přede mnou a pak.. pak jsem ztuhnul na místě jako solný sloup, když jsem zahlédl Merlin. Cítil jsem, jak mi vyschlo v krku. Věděla... věděla že jsem zmizel? Věděla, že jsem to neudělal schválně, abych od ní utekl? Vypadala... vypadala zoufale... Uhnu proto rychle pohledem a ačkoliv to ode mě bylo možná ještě sobečtější než předpokládat, že na tenhle svět mám nárok já a ne má šikanátorská rodina, snažil jsem se Merlininu přítomnost nevnímat. Styděl jsem se? Možná. Byl jsem rozrušený? Ano. Bál jsem se, co z toho všechno bude? Ano.
A tak pomalu a najistě dojdu blíž k Peisie a pomalu si lehnu na vytvořený mech a poslouchám vše kolem. Ať už jsem se snažil přítomnost Merlin ignorovat jakkoliv, stejně mi k ní občas sklouzl zrak. Měl bych se omluvit? Ano...

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

Vítání se díky mé poslední nevlastní sestře stalo v opět pro mě velmi nepříjemnou věc, která mi naježila srst na hřbetě. Probodávám svým zeleným jedovatým pohledem odchozí Camiyu. A pak? Pak jsem zaslechl opravu mého jména, kterou jsem nečekal. Ten hlas jsem znal, patřil Nito. Mírně naklopím hlavu na stranu a podívám se překvapeně na ní. Pak mírně nedůvěřivě přivřu oči. Opravdu se změnila? Opravdu litovala svých činů? Nebo to byla jedna z jejích dalších masek? Z jejích tváří a her? Chtěla mě ještě víc ranit v budoucnu?
Vnitřní hlásek mi říkal, ať ji dám šanci, ale rozum? Rozum vzpomínal na všechny pasti, do kterých jsem naletěl, když jsem vyrůstal ve smečce pod její matkou a naším společným otcem. Bylo pro mě šíleně těžké věřit, že by něco mohlo být jinak... kord když mi někdo konstantně připomínal, že to možné není. Třeba právě Camiya...
Byl čas jít. Nic jsem neřekl, protože slova, která by ze mě lezla, by bylo asi prskání a nadávky za to, že je moje rodina tu... a tak jsem jen kývl na to, že byl čas jít a vydal jsem se za ostatními.

→ Slané jezero (rychlý přesun přes Kvetoucí louku a Hraniční pohoří)

Když po mně Nito střelí pohledem, odpovím jí na to jen varovným přimhouřením očí. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Já jí dal šanci a zatím její chování bylo... matoucí a rozhodně nic nenapravovalo. Pak navíc ještě vyjela po Ushari. Mírně se naježím, ale než stihnu cokoliv říct, začne jí Ushari odpovídat. Střelím po Nito pohledem teď pro změnu já, co si to k Ushari dovoluje, ale nakonec neřeknu ani slovo navíc.
A pak? Pak Ushari řekla něco, co mě trochu ranilo. Rozdělit se. Pohlédnu na ní a jen kývnu. Netušil jsem kam šla, ale asi pro to měla dobré opodstatnění. Co mě ranilo bylo to, že mě tam nechala s těma dvěma. Jen je sjedu pohledem a pak si spíš všímám toho neutichajícího otravného deště. Možná jsem ho pomalu začínal nenávidět víc než sníh.

Netušil jsem, kolik uplynulo času, když se sem pomalu začali scházet vlci a... Uslyšel jsem hlas, který jsem dobře znal. Nastražím uši a prudce pohlédnu tím směrem. Peisia. Ocas se mi rozkmitá radostí a má zakaboněná tvář se rozjasní v přátelském úsměvu. A pak udělám něco, co bylo obvyklé snad jen v přítomnosti Ushari. Zvednu se a s kmitajícím ocasem ze strany na stranu vyjdu vstříc betě smečky. "Jsem zpět, Peisio" řeknu a na tváři se mi objeví samolibý hrdý úšklebek. Jo, dokázal jsem to.
Na větší vítání nebyl čas, protože se sem scházelo více a více vlků a vrátila se i Ushari, který byla evidentně vděčná za to, že jsme se tu nesežrali. Jen se na ní ušklíbnu a můj úšklebek z tváře zmizí hned po tom, co se mezi příchozími proplete i má poslední nevlastní sestra.
Úšklebek se změní ve vyceněné zuby a tiché hrdelní zavrčení, když se ozve její hlas a má přezdívka... Lišák... Takže tu byla i Camiya a opět si to nakráčela do místa, které jsem se snažil považovat za domov, jako kdyby jí to tu celé patřilo... a ještě ke všemu jsem ji nestál za nic víc, něž jen pouhou urážku mojí existence prostřednictvím té přezdívky...

Odmítal jsem se na svojí nevlastní sestru podívat, protože by pak má slova byla... ještě reálnější. Už takhle jsem sám nemohl uvěřit tomu, že jsem je řekl. Jenže... pak jsem periferně zahlédl pohyb a tak prudce otočím hlavou a mírně vycením tesáky. Vetřelec, na území... Bylo mi jedno, že se představil jako Morpheus, ten o kterém má nevlastní sestra mluvila. Na území neměl co dělat a to jsem dal vyceněním značně najevo. Už jenom to, že začal prvně mluvit na Nito místo aby se rovnou omluvil...
Jenže to už promluvila Ushari, takže jsem pořádně nemohl ani výhružně zavrčet. Šlehnu po ní pohledem. Vážně jí to nevadilo? Cizinec na území? I když jeho činy byly asi nějakým způsobem ušlechtilé? Přimhouřím oči. Jenže to už´promluví i Nito... jenže způsobem, nad kterým mi zůstával rozum stát. Najednou o sobě mluvila jako o samci? "Touhou po krvi tyranů nic nenapravíš. Nic to nedokazuje. A už vůbec tím nic nespravíš." řeknu se stále lehce nakrčeným čumákem v tichém varování. Byla to pravda. To, že mluvila o tom, že chtěla všechny zabít... nebyl to důkaz, omluva, ani nic.
Ushari pro jistotu změnila téma a já se na ní podívám. Konečně se trochu víc uklidním a cosi zabručím o tom, že mění téma... Ale byla pravda, že tohle počasí se řešit muselo. Ten déšť byl... divný. "Z hor při tomhle počasí bude stékat mraky vody...otázka je, jestli to tudíž v blízkosti hor nebude ještě horší." odpovím Ushari. Přeci jen jsem v horách posledních půl roku strávil a když se přihnala silná přeháňka, stékalo to z hor jako proudy řek a rozvodňovalo to řeky či potoky pod nimi. "Ale nalovit zvěř, pokud ještě všechna nezalezla do úkrytů před tímhle nečasem, by bylo potřeba."

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Jen varovně zavrčím, když se ke mně Ushari přiblíží. Měl jsem i sto chutí jí uhnout, ale neuhnul jsem. Zůstal jsem stát a nechal jsem jí, aby se o mně otřela. Cítil jsem, jak mé srdce poskočilo, na chvíli se zrychlil tep a pak se začal uklidňovat, spolu se vztekem. Možná jsem v tu chvíli svou nevlastní sestru až skoro nenáviděl za to, že nade mnou má takovou moc. Jen opět tiše zavrčím, ale už to bylo spíše jen zamručení, než výhružné zavrčení. Naježená srst opět lehla na můj hřbet a já tam stál jen jako solná socha, která se snažila nepřipouštět, jaký vliv její přítomnost na mě má. Dokáže mě někdy nějaká vlčice podobně zkrotit? Dokážu k nějaké vlčici někdy cítit to co k ní? Mé myšlenky se rozběhly k Merlin... a k vlčici za portálem... i u nich jsem se cítil... jinak, ale... nikdy to nebylo tohle. Mohlo za to to, že byla až příliš dlouho mou jedinou oporou v mém životě? Možná...
Jenže to už se pak náhle ozval známý hlas. Tiše opět zavrčím a střelím pohledem na svou druhou nevlastní sestru. Vypadala... jinak. Vypadala... zkroušeně... zlomeně. Jenže... mohl jsem jí věřit? Ne. Přimhouřím oči a po jejích slovech po ní střelím pohled jasně říkající "klidně si běž, já tě tu nechci..." jenže to už přede mě předstoupila Ushari. Můj pohled sjede na ní. Sleduji jí a poslouchám slova, co říkala. Druhá šance... druhá šance... jenže, nedostal jsem tuto šanci já vlastně taky? Možná dokonce třetí, kdy se zprovoznil ten zatracený portál?
Střelím pohledem zpět k Nito. Už už jsem chtěl zahlásit, jak jí mám věřit, jestli to není její další maska, ale co to říkala? Že našla vlka, který nechce, aby reflektovala? To snad odhodila masku?
Uhnu pohledem. Nechtěl jsem se na ní dívat... a rozhodně ne ve chvíli, kdy jsem nakonec pronesl slova, kterým bych sám přes rokem třeba nevěřil. "Jsem ochoten ti dát druhou šanci... taky jsem jí dostal."

← Duny

Jen se na Ushari sebevědomě ušklíbnu, když mi řekne, že je ráda, že jsem zpět. Věděl jsem to... stejně jako jsem věděl, že ten divný hluboký cit, který jsem k ní cítil, nebyl úplně správný, ale... nemohl jsem si pomoci. Byla jedinou vlčící, u které jsem se cítil... sám sebou.
Pomalu jsme šli směrem na území smečky, když se náhle Ushari ozvala. Pohlédnu na ní a ve chvíli, kdy vyslovila ta slova... ztuhnu na místě. V mých výrazně zelených očích se mihne zlost... nenávist... Srst na hřbetě se mi naježí a čenich nakrčí tak, až jsou vidět mé tesáky všem v okolí na obdiv. Z hrdla mi vyjde tiché zavrčení. 'Vážně jsem se vrátil na místo... které by mohlo být můj domov... A STAHUJOU SE SEM VŠICHNI TI ZMRDI?!' něco takového přesně říkal můj pohled, který jsem zapíchl do Ushari. Nemohla za to... ale... jak jinak jsem měl reagovat? Měl jsem chuť všechny zasypat pískem a nechat je shnít. A místo toho? Místo toho mě má sestra, kterou jsem miloval nadevše, prosila, abych jim nevystartoval po krku?
V mých očích kromě vzteku a nenávisti probleskla bolest. Věděla, oč mě žádala?

Informace o Tundře a portálu byly zajímavé. Jen se na chvíli zamračím a kývnu. Takže ta vlčice to neudělala schválně. Měl jsem tušení, že mi někdo něco podobného na začátku říkal... že ten portál byl starý a občas... občas si dělal co chtěl. "Ten portál byl pěkně zapeklitý, ale... jsem rád, že jsem zpět." řeknu.
Když si však vzpomenu na Merlin? Měl jsem chuť ucouvnout? Ztratit se? Ani jsem nevěděl proč. Na jednu stranu mi teď zpětně bylo velmi nepříjemné, že mě natlačila do vztahu, na stranu druhou jsem se cítil až moc provinile za to, že jsem ji tu takto nechal. Proč? Proč jsem se najednou zabýval i o ostatní?
'Protože mě přijali...'
Povzdychnu si a lehce se oklepu. Kývnu děkovně za oznámení, že jí Ushari neviděla. Vlastně se mi ulevilo, že ji snad v blízké době třeba nepotkám a nebudu ji muset čelit. "Ne, to asi nebude třeba... možná bychom se měli vrátit na území? Pokud budeme hledat a mezitím členové přijdou tam, bude to trochu... k ničemu." řeknu s úšklebkem na její otázku ohledně hledání.
Starost o ostatní jsem nijak nekomentoval, přeci jen... kdo to ode mě vlastně očekával byl hlupák, co mě neznal. Ano, doufal jsem, že členové Namarey budou v pořádku, ale... stále jsem všechny neznal a většině tudíž nedůvěřoval, tak proč bych se o ně měl bát jinak, než jen vnitřně? A tak po paměti zamířím směrem, kde by snad mělo být území. Pokud jsem si to dobře pamatoval.

→ Namarey

Křenil jsem se svým obvyklým proradným způsobem, avšak v mých očích se ukrývalo štěstí i smutek. Sledoval jsem, jak se blíží. "Takže za to, že jsem skončil kdesi pryč, může nějaká... Tundra?" zeptám se a sleduji, jak se ke mně blížila. Tak moc jsem si přál, aby se ke mně přivinula... A taky se tak stalo. Jen se posadím a užívám si její blízkosti. Její vůně... Byla záplatou na divné prázdno uvnitř mého srdce. A když se čumákem dotkla mé tváře? Na chvíli se zaseknu. Merlin... "Uhm... promiň, že ti do toho skáču, ale... Merlin... viděla jsi jí?" byla tu ještě tato vlčice, která... která ode mě chtěla něco, co jsem jí nemohl dát a přesto to částečně dostala. Věděla o mém zmizení? Bál jsem se, že si něco udělala... S jejím vnímáním světa jsem měl tak nějak pocit, že si to přebrala tak, že jsem od ní utekl... a ne že mě vcucnul portál bez mého svolení.
Setřesu ty myšlenky, na to byl čas jindy. Navíc... přeci jsem nebyl zodpovědný za vlky kolem... nikdy nikdo neprojevil zodpovědnost za mě... krom Ushari. Pohlédnu na zatažené nebe, ze kterého se sypala voda. "Jak dlouho už tu prší?" zeptám se a pohlédnu na sestru. Pokud měla strach, že ten déšť byl divný... věřil jsem jí. Proto kývnu na její otázku. Samozřejmě, že s ní půjdu. "Oh ano... Peisia... bylo by dobré jí oznámit, že žiju... poslední její výraz rozhodně nadšený nebyl." odpovím a s tím si opět stoupnu a lehce se tak otřu o bok Ushari.
"Měli bychom se při jejím hledáním možná ale podívat i po okolí za hranicemi smečky... pokud takhle prší všude... možná se přihrne voda i odjinud." ano, tohle byla poušť. Ano, tady s vodou nikdy takový problém nebyl, jenže... pokud pršelo tolik zde, dokázal jsem si po půl roce stráveným v horách představit, jak to vypadá v jiných částech. Třeba na loukách pod horami. A pokud v okolí hranic za pouští teče nějaká řeka, mohlo se kdykoliv stát, že se vylije ze svého koryta a vznikne nové rameno... které bude chtít dorazit až do moře.

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1b

Viděl jsem tak nějak všechno rozmazaně. Aby ne... přechod portálem byl... divný. Nezvyklý. Znovu si nespokojeně odfouknu, abych dostal zbylá zrnka písku z čenichu, když náhle uslyším hlas. Velmi známý hlas. Prudce mi vylétnou uši nahoru a já se pomalu zvednu. Doufal jsem, že si se mnou místní poušť jenom nezahrává a já nemám nějaké halucinace.
Pomalu natočím hlavu a když se mi pohled zaostří a já uvidím svou sestru... zazubím se. Nejen na ní, ale na celý tenhle zatracený svět. Dokázal jsem to! V mých zářivě zelených očí se zablýskne a můj hlas, trochu ochraptělý pískem prohlásí jednu jedinou větu. "Ahoj... Oasis."
Věděl jsem, že jí nikdo jiný takhle neříká. Bylo to mé jméno pro ní... Vyjádření toho, co pro mě znamenala... A i když jsem cítil zvláštní bolavé prázdno po vlčici, která mi pomohla zprovoznit portál, vidět Ushari, mou nevlastní sestru... Vynechalo mé srdce snad pár tepů? Možná. Jak hluboký cit jsem k ní cítil? Možná až nezdravě velký. Ale teď nebylo třeba nad tím nijak více přemýšlet. Důležité bylo, že byla tady... a to divné prázdno v hrudi se rozhodlo uhnout citu, který jsem choval k Ushari už od malička.

← Neznámo odkud

Konečně... konečně se povedlo to, oč jsem měsíce usiloval. Konečně se portál otevřel a já? Nechal jsem za sebou dalšího vlka, který si našel k mému srdci. Proč to všechno tak divně bolelo? Tu zvláštní díru ve své hrudi jsem neuměl stále popsat, stejně jako jsem ji nechápal, když mě portál vtáhl na toto místo a já viděl poslední výraz Peisie... zoufalství. Teď? Teď tu stála vlčice se smutným úsměvem... ale já stejně musel jít. Kývnu na ní a pak pomalu vstoupím do portálu...

Jak se dalo očekávat, mé první kroky dopadly na písek. Na nic jsem nečekal a uháněl jsem co nejdále od portálu v zoufalství, kdyby se náhodou ten zpropadený krám rozhodl mě vcucnout zpět. Když jsem konečně měl pocit, že toto nebezpečí je zažehnáno, jednoduše se mi únavou podlomily nohy a já v písku udělal díky škobrtnutí několik kotrmelců, než jsem se konečně rozplácl s tlamou i čumákem plným písku. O srsti ani nemluvě. Cosi zamručim a odfrknu si, abych alespoň z části dostal otravný písek z dýchacích cest. Teprve pak pomalu otevřu oči, které jsem při pádu zavřel a rozhlédnu se. Byl jsem zpět? Povedlo se to? Byl jsem na správném místě?

Poslouchám její slova o vlčatech a na mé tváři se mihne výraz, který se tam objevoval skutečně jen zřídka kdy. Lítost. Smutek. To co říkala, mi vůči ní nepřipadalo fér. Podívám se na ní. "To mi nepřijde moc fér vůči tobě. Ta vlčice, kterou jsem potkal... sice tvrdila, že tě nezná, ale... po tomhle příběhu se musím zeptat. Bylo to jedno z tvých vlčat?" podívám se na ní. Ne, nebyl jsem blbý a i když jsem té Evelyn řekl, že to asi byla náhoda, Peisia se o ní až moc zajímala během srazu. Nahlas jsem ale neřekl, že ji nemají proč nenávidět. Sám jsem dobře věděl, jak snadno a rychle vzniká nenávist jenom pouhou existencí vlka. Rozhodně jsem navíc nebyl ten typ, který by dával plané naděje. Na to jsme byl... asi až moc upřímný.
"Děkuji Peisio... za vše... upřímně se snad poprvé v životě cítím někde doma." pohlédnu na ní a pak náhle se mi pohled stočí na divný oblouk jasného světla. "Huh?" stačím jen naklopit hlavu na stranu, než náhle pocítím, jak mi začínají podjíždět nohy a začíná mě to táhnout do toho oblouku, ze kterého bylo cítit moře. Prudce se otočím směrem od toho a zaryji tlapy do písku vy snaze se od toho dostat. Vyděšeně se snažím z toho všeho dostat, ale... síla toho vtahování byla silnější než všechno o co jsem se pokoušel. Nestihl jsem se vlastně ani rozloučit. Mé zelené oči se jen zahleděly s úlekem a možná i krapet zoufalstvím na Peisii... a pak jsem byl pryč...

→ Neznámo