Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Poušť

O mé minulosti se mi nemluvilo lehko. Pokaždé, když jsem si vzpomněl na jakoukoliv snahu zapadnout do smečky a jaká byla odměna za mou snahu... Jak moc mě nenáviděla má nevlastní matka. To vše mi ježilo srst na hřbetu, byť jsem se snažil to na sobě nedat tolik znát. Má rodina v mé "rodné" smečce byli přesně vlci, kvůli kterým jsem byl takový, jaký jsem byl. Nedůvěřivý s potřebou už předpokládat, že ke mně ostatní budou hnusní, tak jsem na ně hnusný jako první. Abych nedostal další ránu.
"To asi ano... já vlastně vyšel z pouště až ve chvíli, kdy sníh skoro nikde nebyl, ale... všude bylo bláto. A začaly pomalu kvést květiny. Hezky voní, ale nutí mě to kýchat." řeknu svou zkušenost z té louky, která byla těsně za hranicemi smečky. Ono to taky nebylo nic divného... nebyl jsem na pyl z květin moc zvyklý.
Když se pak zeptala na stejnopohlavní páry, otočím k ní hlavou. Nikdy jsem o tom neslyšel, ale uměl jsem si představit, co tím myslí. Rozhodně jsem nebyl zabedněný. "Ummm... myslím, že by to nebylo úplně asi přijímáno. Ale já proti tomu asi nic nemám. Nemám potřebu soudit někoho, že se třeba vlčici líbí vlčice, nebo vlkovi vlci." Jak bych taky mohl někoho soudit? Já byl zase zamilovaný do nevlastní sestry co se mnou sdílela stejného otce.

← Namarey

Už když jsem vyběhl jsem pocítil, jak mám tělo od příchodu na ostrovy stále slabé. Dech se mi krátil a rozhodně jsem neběhal tak rychle, jako dříve. Trochu se nad tím zamračím a při otázce, jestli jí ještě stíhám, cosi zabručím, protože... nelíbilo se mi být takhle udýchaný. co to s mým tělem bylo? Co bylo s těmihle ostrovy, že musely sebrat mojí sílu? To jsem se měl cvičit jako malé vlče? Cosi si zabručím ještě pro sebe.
Když zpomalí, beru to trochu jako provokaci, ale... nemyslela to zle a tak ji po chvíli doženu a pak se v horkém pouštním vzduchu za chůze trochu rozdýchávám. Věděl jsem přesně kam našlapovat, aby mi tlapy nepodjely na sypkém písku o kousek dozadu. Věděl jsem ještě stále dost dobře, jak našlapovat. alespoň tohle mi nikdo nesebral. Když promluví, pohlédnu na ní. Byla oproti mě... velká. Ona ani Merlin vlastně nebyla drobátko. "Já se narodil a žil jen v poušti. I když matka prý přišla odjinud. Nepoznal jsem ji. Nebo si to nepamatuji. Otec si mě odvedl do své smečky a nechal mě tam." řeknu a v mé pauze jasně vyzněl zbytek slov. A nechal mě tam napospas všem. A všichni se ke mně chovali hůř než k písku pod tlapami. "Takže ano... sníh... první setkání se sněhem bylo... zlé. Vlastně jsem vyváděl jak šílenec. Je pro mě nezvyk chodit v něčem tak studeném a mokrém. Upřímně se mi ten pocit nelíbí, i když se mi Merlin snažila ukázat, že to není tak hrozné." přiznám se nakonec. Vlastně už jenom to, že jsem s Peisiou mluvil byla známka toho, nakolik jí věřím. Nakolik se tahle smečka stala i přes mou počáteční drzost rodinou. Novou rodinou. Skutečnou rodinou.

→ Duny

Když se pak ozval opět ten divný drzý vlk, opět se celý naježím a lehce nakrčím čenich. Mluvit však nechám Peisiu, avšak dával jsem mu jasně najevo, že tu není vítán ani mnou. Ano, nebyl jsem nijak vysokého postavení, však jsem byl před krátkou dobou teprve přijat, ale to, jak se ke mně zde chovali... no, rozhodně si svou smečku budu před podobnými týpky chránit.
Když se pak ke mně vydala Peisia, měl jsem potřebu ji... poděkovat za vše, což si vysloužilo, že se k nám náhle prodrala Merlin a přitulila se ke mně. Trochu jsem znejistěl, ale nakonec jsem jí to gesto opětoval lehkým otřením hlavou o tu její. Takhle otevřeně projevovat city pro mě bylo... skoro až nepříjemné, ale ona byla jednou z mála vlků, která si to zasloužila. Když pak odběhne, podívám se zpět na Peisiu. Své druhé sestře jsem dal předtím najevo, že s ní mluvit nechci, takže jsem ji již ignoroval a mou plnou pozornost měla nyní má Beta. Kývnu na ní v odpověď, že se s ní tedy projdu a když mě popíchne a rozběhne se? Po tváři se mi objeví úšklebek a pak se rozběhnu za ní. Písek jsem znal. Běhal jsem v něm celý život a tak jsem jí chtěl dokázat, že s tím nemám nejmenší problém.

→ Poušť

Bylo tu nějak mnoho vlků a dost z nich se mi nelíbilo. Hlavně ten, který si to sem nakráčel a ptal se po nějakém Khanovi. Postavím se, trochu naježený směrem k němu výhružně hledím. Pak však přišel další cizinec, který se choval o dost víc s respektem. Počastuji ho nedůvěřivým, ale rozhodně ne zlým pohledem jako jsem počastoval toho druhého. Peisia však podle všeho měla vše pod kontrolou. Trochu se uvolním a sleduji svou Betu. Zároveň mrknu trochu i po Serbii, která jako Alfa nechávala tohle na Betě.
Když ke mně zamířila Ushari, lehce zavrtím ocasem, ale to hned zmizí, když mi pošeptá ta slova. Zamračeně šlehnu pohledem po své druhé sestře. Promluvit si, to víš že jo... Vzpomínky ve mně vřely. "Až v poušti začne padat sníh..." zavrčím si spíš pro sebe jako odpověď, že si se mnou chce promluvit. Na mluvení měla čas celé mé mládí... a co vždy vyřkla, bohatě stačilo.
To už k nám zamířila i Peisia. Pohlédnu na ní s lehce naklopenou hlavou. Co po mně mohla chtít? Přivítám ji však s mírným zavrtěním ocasu. Přeci jen... byl jsem rád, že jsem měl smečku, kde jsem bráněn. Kde evidentně nejsem vyvrhel... Byl to zvláštní pocit.
Když obrátím pohled na Merlin, všimnu si, že se dala do debaty s tím slušnějším nováčkem. Kdesi v hrudi mě cosi píchlo. Nerozuměl jsem tomu pocitu, ale... Vypadalo to, že si spolu nějak rozuměly. Když se pak ke mně otočila a slabě se usmála, v mých očích se blýsknul úsměv také a i na mé tváři mohla slabý náznak vidět. Pokud by si našla příhodnějšího vlka, než jsem byl já, bylo by to jedině dobře. Moc dobře jsem věděl, že nikdy nebudu partner, kterého by si zasloužila.
S tím se podívám zpět na Peisiu. "Ehm... děkuji... za vše." vysoukám nakonec ze sebe. Děkoval jsem ji za přijetí, za to, jak nevraživě se dívala na mou druhou sestru. Vážil jsem si toho a doufal jsem, že z toho prostého poděkování to pochopí.

Trvalo mi nějakou chvíli, než se mi povedlo se více uvolnit v přítomnosti dalšího člena mé "rodiny". I tak jsem ji častoval nehezkými pohledy. Možná jsem si ji nejprve mohl vyslechnout, ale proč bych to měl dělat? Oni mě také nikdy nenechali něco říct na mou obranu. Nebo abych něco vysvětlil... Proč bych já měl být lepší než oni? Proč bych jí měl dávat druhou šanci? Mírně si odfrknu a když promluví Peisia, stočím pohled opět k ní. Když prohlásí ta slova o tom, že pokud mi nějak má sestra ublíží, dostane trest, překvapeně naklopím hlavu na stranu a v mých očích se mihne vděk. Vážně to tu fungovalo takhle? Byl jsem na začátku drzý, možná i teď jsem se choval podivně na člena smečky a přesto... přesto pro mě tahle slova znamenala víc, než si možná kdo uvědomoval. Domov. Vážně bych mohl začít od znovu? Pohledem vyhledám Merlin. Věděl jsem, že i ta by mě bránila. Ale... slyšet to od bety smečky pro mě znamenalo také hodně. Znamenalo to, že mohu vlkům zde věřit? Že nedostanu šikanu jenom proto, že existuji? Evidentně.
"Ano, vlčice byla tmavá, měla světlejší srst na krku a pak světlejší puntíky na zadku. Oči měla modré. Krátký ocas." odpovím Peisii na její otázku ohledně vlčice.
Nechám promluvit Ushari i Merlin, které si vybraly své funkce a pozorně poslouchám slova Merlin o jakémsi obchůdku a Wuovi a pak o mistrovi a svatyni. Musím ji pak poprosit, aby mi to vše ukázala. Přeci jen bylo potřeba trochu zesílit. Přechod na ostrovy byl zvláštní. Vlk se cítil jak malé vlče, protože najednou jako by mu všechnu sílu vzali.
Když obě domluví, pomalu vstanu. "Já jsem vždy vynikal v lovu. Pokud by mi to bylo umožněno, rád bych se opět stal lovcem." prohlásím s pohledem upřeným na Peisiu a Serbiu.
Pak poslouchám i debatu o květinách. Mlčel jsem, nic jsem neříkal, ale rozhodně jsem si z toho chtěl něco odnést. Hlavně ten Trychtýřek znělo zajímavě, protože když něco mohlo ohřát v zimě? Bylo to velmi užitečné.
V tom se však kus od nás objevil jiný vlk. Místo aby uctivě pozdravil, rovnou se vyptával na alfu. Na nějakého Khan-faniho. Vážně nepoznal obnovené hranice smečky? Vážně nepoznal, že tu nikdo toho jména není? Opět se lehce naježím, protože jsem to bral jako vyrušení. Narušení hranic. Příchod cizince na území bez pozvání.

← Kvetoucí louka

Ušklíbnu se na Merlin. Měla pravdu, musel jsem trochu prozkoumat i jiná místa než jen poušť, ale tak na to bylo času dost. A ty jarní květiny po kterých jsem tak pčíkal? Ty určitě za prozkoumání třeba stály.
"Tak se neboj... za to budu zase mlátit já tebe." ušklíbnu se na ní a s tím přejdeme jíž na území, kde se rozhlédnu.
Vlastně hned na to dorazila Peisia a o kus dál byla i Serbia. Oběma jsem nyní věnoval uctivé pokývnutí na pozdrav. Přeci jen vychování jsem měl a teď, když hranice byly obnoveny a já byl členem smečky, neslušelo se být opět nezdvořilý.
V závěsu za Peisiou pak přiběhla Ushari a... Strnu na místě, jako by mě právě někdo zmrazil a naježím se. Nitocris. Nakrčí se mi čenich a já tím odhalím ostré zuby. z hrudi mi vyjde tiché varovné zavrčení. Chvíli tam jen stojím a vrčím, než se mi povede se pohnout a pomalu dojít k jednomu ze zvláštně chladivých kamenů, na který sebou potom plácnu. Stále naježený tak, že jsem měl skoro dvojnásobný objem srsti. Nevraživě si svou nevlastní druhou sestru prohlížím se stále lehce vyceněnými zuby, než se pomalu podívám na Peisiu, která se chovala tak... mile.
"Označkoval jsem část hranic. Potkal jsem někoho, kdo mi tě, Peisio, připomínal... ale představila se jako Evelyn a prý tě nezná. A taky mě jarní květiny dráždí v čenichu." řeknu a trochu se na kameni rozvalím jako kočka, která si užívá vyhřívání na slunci a zároveň je spokojená, že má ochlazení zespodu. I srst zase klesla. I tak jsem ale po Nitocris sem tam hodil nenávistným pohledem. Přeci jen... byla jedna z mnoha vlků mé minulosti, kterým jsem nevěřil. A asi nikdy věřit nebudu.

Jen se na ní ušklíbnu. "budu tě brát za slovo." odpovím jí, když mi slíbí, že by se mnou klidně zůstala celou zimu v poušti. Zimu bych sice po jejím popisu rád znovu prožil, ale... taky mě to jednoduše najednou nesmí vrhnout do sněhu, ale potřebuju si pomalu zvykat. Nebyl jsem zrovna vlk, který by se rád do věcí vrhal po hlavě. Lepší byla ta rozvážnost a plánování než být zasypán sněhem.
Když začne rozvažovat, naklopím hlavu na stranu a mírně do ní šťouchnu čumákem. "Ne, nechej to být, ale podívat se určitě půjdeme." bylo mi jasné, že uvažovala o snaze nějak svolat vlky. Věřil jsem Peisii jako naší Betě stejně jako Serbii, naší alfě, že si to pohlídají. Přeci jen vypadaly dost schopně.
"To netuším, ale na území máme větší přehled." prohlásím směrem k ní a skoro radostně se vydám na území. Těšil jsem se, až zase ucítím písek pod svými tlapkami. Cestou na hranici ještě přeznačkuji na mě až moc málo výraznou značku hranic a pak vklouznu na území za Mer.

→ území

Ano, sníh opravdu asi nebyl můj kamarád, ale nejspíše to bylo tím neznámým studeným pocitem, který se mi jednoduše nelíbil. Jenže ten byl pryč ve chvíli, kdy mi vysušila tlapku. Naklopím hlavu na stranu a lehce se oklepu, abych ze sebe setřásl zbývající pocit zimy.
Lehce se na Merlin pak ušklíbnu. "Když zimu podáš takhle, zní skoro až kouzelně. Asi na ní nejsem jen zvyklý, ale hádám, že když se tu vrací opakovaně, tak si na ní stejně zvyknout budu muset." prohlásím a pak se rozhlédnu po okolí. Pomalu začínalo svítat.
Zvláštní, že nikdo ze smečky ještě nesvolával... neměli bychom se tam přeci jenom pomalu zajít podívat? Ne, že bych se do smečky hnal, ale... zas na druhou stranu, tady by to mohl být dobrý začátek pro nás pro všechny." ano, i přes nedůvěru vůči ostatním vlkům jsem měl vnitřní pocit, že zde to bude jiné než v rodné smečce. Přeci jen tu byla jenom Ushari a teď Merlin, která mě může vždy srovnat, kdybych začal vyvádět. Třeba se naučím i důvěřovat ostatním členům.

Jen se na ní pousměji, když promluví a kývnu. Na malou chvíli pak zavřu oči a tiše vydechnu. Ano... klid. Mé obvyklé ignorantské proradné já a nic neřešit. Když jsem takhle nechával vyplývat své vnitřní zazděné já na povrch, bylo to... těžké. Teď, když konečně jsme si to s Merlin vše vyříkali, do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky, jak jsem se kdysi snažil být milý ke všem a jak to dopadlo... Byl jsem šikanován, bit,... Jenom proto, že jsem nebyl potomek Deeny. Až teď jsem si uvědomil, jak mě z toho doslova všechno bolí. Ne úplně fyzicky, spíše psychicky. Po dlouhé době jsem se někomu otevřel a mělo to svou daň.
Když se zmínil sníh, byl jsem to opět starý já. S emocemi zamčenými pod pokličkou a přesto otevřenější kvůli přítomnosti Merlin. Nedůvěřivě na ní koukám a ještě nedůvěřivěji, když ke mně přisune kuličku tajícího sněhu. Zvednu tlapu a kouli rozplácnu. Okamžitě pak svého činu lituji a tlapou párkrát zamáván znechucen tím, jak to studí a mokré to je. Díky tomu ohodím pár kapkami i Merlin.

Když se mě zeptá na to, jestli to tedy zkusíme, pomalu kývnu. Ano, tohle jsem myslel vážně. Nechtěl jsem, aby na mě byla vázaná a já upřímně nevěděl, jestli dokážu být plně vázaný k ní, ale tohle byla možnost to zkusit. Být pro ni tím, co potřebuje a pomoci ji najít poslední dílky sebe samé. Třeba to vyléčí částečně i mě.
Usmívala se. Úsměv ji rozhodně slušel více než být ledovou sochou. Hlavně že ten úsměv byl upřímný. "Ne, občas nemůžeš, ale občas je srdce zmateno jen okolní situací." řeknu nakonec nahlas hlavní důvod, proč jsem se bál na ní vyhrknout "ano, buďme spolu".
Pak ale bylo potřeba zmínit, že bychom se opravdu měli přesunout na území smečky. Jenže... Merlin chtěla být ještě chvíli u mě a tak jen kývnu. Pravda byla, že stále nikdo nevolal a byli jsme vlastně hned u území.
Když se pak odtáhne z míní sníh, lehce se mi naježí srst. Ušklíbnu se. "Vážně si myslíš, že bych vystrčil čumák z pouště, kdyby tu bylo stále to bílé studené bahno?"

Když mě nechala se přiblížit a opřít se jí hlavou o čelo, rozlil se mi po hrudníku úlevný hřejivý pocit. Vyslechla má slova. "Nebylo to ani ano... ale zatím si mě můžeš půjčit na zkoušku... abys měla případně možnost mě vyměnit." lišácky se pousměji. Byl to upřímný úsměv a upřímná slova. Dobře... mám-li být jejím chybějícím kouskem, budu. Ačkoliv bych to nahlas asi jen tak nevyslovil, tímhle vším ze mě trochu spadnulo sebepohrdání za to, co cítím ke své sestře. Evidentně jsem něco podobného uměl cítit i k jiným... stačilo se mi dostat dostatečně blízko a tahle vlčice to nějakým mně neznámým způsobem dokázala.
Poslouchám její další slova a mírně se ušklíbnu. "Mer... já nikdy o vlčice ani vlky v mém okolí neměl moc zájem... jediné, co jsem si byl za vztah schopný vybudovat, je divně zvláštní vztah s mou sestrou, který rozhodně nebyl úplně správně. Vážně si myslíš, že bych zvedl ocas a šel za nějakou další?" zeptám se a pohlédnu jí do očí a když si pak položí na mě hlavu, mírně se o ní otřu. Bylo to divné. Mé poskládané já trochu křičelo, že není dobré si někoho takto pouštět k tělu a mé vnitřní malé vlče naopak poskakovalo radostí, že mám někoho dalšího, u koho může tohle malé vlče na povrch.
"Měli bychom jít na ten sraz." šeptnu nakonec po chvíli. Zatím jsem neslyšel žádné svolávání, ale přeci jen se chýlil čas, kdybychom tam měli být. Ne, že by mi na smečce moc záleželo, ale když už jsem se tam ocitl a byla mi naskytnuta příležitost se přidat... proč to nezkusit? Stála o to Mer a stála o to Ushari, alespoň podle chování, když jsme se tam všichni setkali náhodou.

Nechal jsem ji čekat. Už jenom to bylo celé špatně. Nebyl jsem ten vlk, který by se jí vrhnul k nohám a vykřičel do celého světa, že ano. Ale také jsem nebyl vlk, který by jí chtěl ublížit a podle všeho se mi to i tak povedlo.
Sledoval jsem, jak se jí to v hlavě všechno hroutí jak domeček z karet. Zavřela oči a pak trhaně chvíli dýchala, než se to celé urovná. A pak se odtáhla úplně. V jejím postoji možná nebyla žádná emoce ani ve výrazu, ale ty oči... ty oči křičely do světa, kolik bolesti jsem jí tím způsobil. Lehce sklopím uši a pozoruji to, jak se přede mnou mění v kus ledu. Opět potlačila veškeré emoce. "Mer... slíbilas mi, že přede mnou nebudeš skrývat emoce..." řeknu tiše. Bolelo mě ji takhle vidět. To, jak se vůči mně opět uzavřela pod vrstvou ledu. Znal jsem to. Pomalu nejistě k ní vykročím. Pokud se neodtáhla nebo neucukla, opřu si hlavu o tu její, nehledě na to, že byla vyšší. "To nebylo jako ne... a rozhodně jsem nechtěl, aby ses přede mnou ukryla pod vrstvu ledu. Jako ledová královna bys byla krásná... ale spíš ti sluší úsměv." šeptnu a pohlédnu jí do očí. "Jen se nechci do ničeho hnát, než mě poznáš se všemi stránkami... nejenom s těmi, které mám s tebou... To ale neznamená, že se mě zbavíš." zkusím tohle celé napravit. Ta bolest, která protkala mou hruď, když se odtáhla a změnila se v kus ledu s bolestným pohledem mě ničila. Vážně jsem k ní cítil něco velmi zvláštního, ale jak jsem jí to měl říct? Jak jsem jí to měl naznačit? Potřeboval jsem čas, ale ne stylem, že na sebe budeme koukat jak dvě ledové sochy. Chtěl jsem mít někoho, s kým jsem mohl být své vnitřní otevřené štěně jako jsem byl většinou s Ushari. Chtěl jsem jí ukázat, jaký jsem uměl být, ale... jak bych mohl, když ještě před chvílí poskládala kousíčky sama sebe? Jak mohla rozumět mému důvodu? Já se takhle zamiloval do Ushari. Do své vlastní sestry... přes veškerá pravidla i zákony přírody a měl jsem pocit, že to samé dělá právě teď Merlin jenom proto, že jsem jí pomohl.

Chtěl jsem ji pomoci. Přeci jen já měl na tohle Ushari, i když ta nedokázala spravit vše, co na mě smečka napáchala. Merlin měla možnosti jiné. Já se snažil být lepší, ale kvůli chování okolí to dopadlo jak to dopadlo. Nelitoval jsem toho. Možná to na začátku znělo, že se beru za něco méně díky tomu, ale nebral. Byl jsem pomstychtivý parchant, to ano, ale nebral jsem to u sebe jako něco špatného. Stalo se... nebylo to správné, ale pomohlo mi to přežit. Merlin ale měla šanci začít znovu a opravdu podle sebe. Proto jsem ji upozornil i na to sebepoškozování.
Když prohlásila, že "dobře.", maličko se usměji, ale úsměv mi zamrzne hned, když za tím přijde ale a pak, že za to něco bude chtít. Nastražím uši a pohlédnu na ní. Olízla mi ucho a já s ním lehce zatřepal, protože mě to lechtalo. Co tím chtěla naznačit? A pak přišla ta slova. Sobecky si mě nárokovat? Naklopím hlavu na stranu a když náhle poodstoupí a začne říkat ta slova, měl jsem pocit, že mé srdce párkrát vynechalo. Z šoku. Upřímně? Netušil jsem, co jí na to mám říct. Právě prohlásila, že se do mě zamilovala. Do mě... bastarda z pouště. Měl chuť jsem se rozesmát, jenže... podle ní jsem pro ni byl chybějícím kouskem. Kdybych se tu rozesmál, akorát by se rozsypala ještě víc, než předtím. Na druhou stranu jsem nevěděl, jestli jsem na nějaký vztah připraven. Ano... něco jsem k ní cítil. Sympatie... jiné než k Ushari a přesto mi tohle přišlo... správnější. Jakpak by ne, Ushari byla moje sestra. Tahle vlčice ne a rozuměla mi. Vzájemně jsme si pomohli. Ale byla tohle ta správná cesta?
Na tu malou chvíli, kdy jsem tam zůstal sedět zaskočně, mi došla slova. Co jsem jí měl k sakru říct? Ano i ne byly špatné odpovědi. Zůstanu na ní hledět svýma pronikavýma zelenýma očima, než konečně v hlavě poskládám nějakou odpověď. "Mer... na tohle je... příliš brzy. Není dobré se vrhat do něčeho, jenom proto, že jsem ti pomohl. Klidně budu tvým posledním dílkem, ale neber to jako definitivum. Já, klidně tu pro tebe budu, ale..." povzdychnu si a na chvíli zavřu oči. Proč bylo tak těžké najít správná slova, kterými bych ji neublížil, neublížil sobě a všechno se neroztříštilo v prach? "Na tyhle city je brzo Mer... mám tě rád... rozumíš mi víc jak kdokoliv jiný, ale na slova zamilovanosti je brzo. Sám moc dobře vím, že není správné se zamilovat v době, kdy je vlk roztříštěný na kousky. Nedělá to dobrotu." řeknu nakonec, když otevřu oči. Nemyslel jsem to jako odmítnutí a doufal jsem, že to jako odmítnutí nebylo, ale jednoduše jsem nebral za rozvážné tenhle vztah posunout někam dál, dokud ona nebude plně v pořádku. Dokud se nepoznáme líp. Dokud neuvidí ona všechny mé stránky a nebude si tímhle jistá.

Ano, museli se dát dohromady... jen já nikdy nevěděl, jestli bych mohl být tím vlkem, kterého Merlin evidentně potřebovala. Chtěla vlčata a já? Já o ně nikdy vlastně nestál. Jen na to kývnu a dál se k tomu nevyjadřuji, nebylo třeba.
Když ji oslovím jako Mer, zaleskly se jí slzy. Bylo na tom oslovení něco špatně? Ne, jen evidentně ji tak mohl oslovovat jen jeden vlk. Nezajímalo mě kdo, byla to její věc. Ale po schválení, že ji tak mohu říkat i já, se mírně usměji.
Na slova o shazování sebe sama už nic neřeknu. Teď to nebylo důležité.
Důležité teď bylo to, že se ke mně tiskla a slzy opustily její tvář i oči. Bylo to dobře. Hojila se. Když ji donutím říct nahlas, že je dobrá, na tváři se mi objeví úsměv. Ano, tak to bylo správně. "Mhm." zamručím jí po jejím olíznutí souhlasnou odpověď, jestli ta slova byla skutečně ta, která jsem chtěl slyšet. Možná to byla částečná lež, protože jsem hlavně chtěl, aby je slyšela ona, ze své vlastní tlamy. Vyřčená svými vlastními hlasivkami. Ale zčásti to byla pravda, tak jsem to tak nechal být. "Teď se tak začni prosím brát... přestaň si ubližovat." kývnu směrem k její tlapce, do které ještě před chvílí zarývala drápky. "Není dobré si ubližovat za to, že máš pocit, žes zklamala. Ale to už doufám víš. Jsi dost dobrá pro sebe, tak se za to netrestej."

Když mi více méně slíbí, že mi nikdy lhát nebude, kývnu k ní hlavou. "To je dobře, není dobré to dusit v sobě. Vždy tě vyslechnu... stejně jako jsi vyslechla ty mě." řeknu na její slova. Ano, možná jsem ji neuměl vždy utišit jako někteří vlci, ale občas dostat to ze sebe byl lék sám o sobě. znal jsem to, dost často jsem se takhle vymlouval Ushari v začátcích i později.
Debata se stočila k vlčatům a když jsem Merlin ublížil, měl jsem potřebu jí to vysvětlit. Na to přišla slova, že bych mohl být jiný. Možná. Možná ne, ale byl jsem připravený? Rozhodně ne... zatím určitě ne. Kdo mohl vědět, co přinese budoucnost? "Nevím Merlin... vím jen, že teď na to nejsem připravený." řeknu jí pravdu. Nebylo to ne, ale dal jsem tím dostatečně najevo, že dokud si nebudu jistější, dokud mě někdo nepřesvědčí o opaku, nebudu schopen se vydávat za otce vlčat.
Když ji pak ponoukám k pomstě, řekla mi něco, čemu jsem tak úplně nevěřil. "Mer... někteří vlci umí být zlí jenom proto, že chtějí... a nepotřebujou k tomu ani bolest minulosti... a ani minulost ty vlky neomlouvá." tím jsem vlastně shazoval sám sebe. Mohl jsem být milý, veselý a hravý jaký jsem býval jako vlče, jenže jsem nechtěl. Rozhodl jsem se pro tohle a takový jsem nyní byl. Uměl jsem si užívat utrpení jiných, byť aby k tomuhle došlo, museli by mi něco v minulosti udělat. Nebylo to správné a kdesi uvnitř mě, to malé hravé hodné vlče, to vědělo. Jenže to jsem zazdil pod zdi proradnosti a zlomyslnosti vůči všem, co mi kdy ublížili.
Pak se díky mým slovům sesypala a já ji nechal. Viděl jsem její zarývání drápů do tlapy, mohlo za to to její zvířátko, které mě na to upozornilo, když se ji snažilo od toho odradit. Jenže ona nevnímala. Nechal jsem ji tak ještě chvíli, než jsem k ní přišel a donutil ji se na mě podívat. A pak se ke mně přivinula se slovy, že pro ní nikdy nebudu parchant. Jen se mírně usměji a nechám jí se ke mně přivinout. "Nikdy bych se tak k tobě po tom všem nezachoval. Ukázalas mi své zraněné já, když já ho po tobě vyštěkl... pochopilas mě...neodsoudila mě." řeknu jí do srsti. Až teď jsem si uvědomil, že je vyšší než já. "A já jsem rád, že konečně vidím tebe... bez přetvářek a lží, že jsi v pořádku i když nejsi. Jsi silná, když jsi to dokázala ukázat, víš to?" řeknu a nechám se od ní objímat i když mi dá tlapu na záda. Když pak prohlásí, že je jí zbytek vlků ukradený, kývnu hlavou. "Tak a teď sama sobě řekni, že jsi dost dobrá... klidně to vykřič... ale řekni to nahlas." řeknu a nijak se od ní neodtahuji. Chtěl jsem, aby to řekla, protože sice činy většinou byli víc než slova, některá slova musela být vyřknuta, aby nabyla na váze. Aby si to i hlava a duše uvědomila, že je to skutečné.