Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,Oh, nelíbilo se ti to divadýlko? Škoda, není s tebou zábava. Už je jasný, proč tě nikdo nemá rád a každej má radši tvou druhou stránku." Zadívá se na něj a ušklíbne se. ,,Nemáš z toho občas komplexy? Nebolí tě u srdíčka?" Zase roztáhne úsměv do typického šklebu, který je přinejmenším děsivý.
,,Oh, ale já vím, že po mne toužíš. Ve své hloubi mysli si jen představuješ, jaké by to mohlo být, užít si se mnou," šeptla mu do ucha a mírně jej zkousla. Zase se odtáhla a vítězně se usmála.
,,Vidíš, tvému druhému já se líbím. Taky se mi líbil víc. byl o hodně komunikativnější a příjemnější než ty. Ale na druhou stranu, menší výzva pro mne," zazubila se.

,,Nebo já mám tebe, kde tě chci mít, zlatíčko," mrkla na něj a mávla ocasem. Když uslyšela, jak vedle ní scvakly zuby na prázdno, zasmála se. ,,Špinavče? To mne chytlo za srdíčko. Oh, jak jsi mi ublížil," teatrálně se skácela k zemi a začala se smát. Podívala se na něj a ušklíbla se. Pomalu kolem něj začala zase kroužit. ,,Já se mám snažit? Můžu mít kohokoliv lusknutím prstů, i ty mne chceš, přiznej si," šeptla mu do ucha a zasmála se. ,,Tak kdo by se tu měl více snažit?"

,,Já už na samečky jsem poměrně dlouho," zasmála se a mávla ocasem. Sledovala ten jeho pohled. Stále v něm viděla jistou touhu po vraždění a to se jí víceméně i zamlouvalo. ,,Ohoho, ty se snažíš mě vyprovokovat k činům? Ale to by ses chlapče, měl snažit trochu více, než urážkami a planými slovy." Úšklebek, který měla na tváři, byl vítězný. Pomalu se k vlkovi přiblížila a otřela se o něj svými boky. Ocasem jej občas pleskla. Když jej celého obkroužila, kousla jej jemně za kůži na krku.
,,Mám se bát tebe? Takového poseroutky?" Ušklíbla se. Jediným jejím cílem bylo to, aby jej obměkčila. Aby prosil o to, aby mu dopřála kousek ze sebe samé.

,,Špatně střelenýho srnce? to připomíná spíš tvůj ksicht, když se snažíš tvářit drsně." Pousmála se, jako by snad vyhrála. Tahle blízkost, kterou udržovali, ji mírně zneklidňovala. Možná spíše v tom dobrém. ,,No, ubožejší než tvý druhý já být nemůžu. Smůla, že jste jedna a ta samá osoba." Podívá se kolem. Už se pomalu začalo rozednívat, vítr zhoustl a jakoby začalo být tepleji.
,,Oh chápu, nemáš rád vlčice. Holt smůla, když je někdo na samečky, bránit ti nebudu." Ušklíbla se. No neboj, jediný, kdo bude kňučet budeš ty, budeš kňučet o to, abys dostal více mé pozornosti, až s tebou skončím.
,,Poskoka? Ale to nee mladíku." Měla s ním jiné plány.
Když jí zkousl ucho, neudělalo to s ní nic, avšak teatrálně vzrušeně zakňučela. Pak se mu vytrhla, podívala se na něj a začala se smát. ,,Opravdu? Tohle bylo to nejlepší, co máš?"

,,Ale ano. Nerozhodnout se změnit pozici, ještě teď by sis myslel že jsme malá naivní vlčice co se snaží být milá a vzbudit tvého druhého... já," ušklíbla se. Jeho úšklebek co napodoboval, ji donutil se hlasitě zasmát. Byl to řezavý a pronikavý smích, takový, ze kterého tuhne krev v žilách. ,,A to mělo být co? TOHLE," teatrálně předvedla jeho úškleb ,,bylo to nejubožejší co jsem kdy viděla," zasmála se.
,,Ale ale, někdo nemá rád vlčice? Copak ti kdo udělal? Mamča tě neměla ráda? Tvoje jediná láska ti zlomila srdíčko? Nebo jsi snad stále panic?" Zasmála se znovu a ukázala svoje krásně bílé, ostré zuby.
,,Ale ne, je tak krásně naivní, že by se dal použít na tolik krásných a zábavných věcí," zastříhala ušima. ,,A vzhledem k tomu, že jste jeden, užili by jste si to oba dva," mrkla na něj.
,,Nechám, když pěkně poprosíš," stále měla na tváři svůj vítězný úšklebek.

Jeho smích se jí docela zamlouval. Ušklíbla se tak, jak umí jen ona. Byla přeci jen Usměvavou, tak ji v bratrstvu pojmenovali. Právě kvůli tomu dlouhému, širokému úšklebku, který byl na pohled děsivý. Když ji švihl ocasem, olízla si čumák. Zastavila se a mávla ocasem. ,,Ale ale, jsem výborná lhářka. To jen tohle tvé zlé já je velmi nedůvěřivé. Škoda. Mohli jsme se výborně bavit," zazubila se. Kdyby se probojovalo dopředu jeho hodné já, mohla jej alespoň trošku zneužít. Takhle moc šancí neviděla, ačkoliv, ona uměla každého vlka přimět, aby ji MĚL RÁD.
,,Ale ale," přiblížila se k jeho uchu ,,takovou výzvu přeci nemohu odmítnout," šeptla k němu a odskočila dozadu. ,,Notak. Myslím že po pár chvilkách by ti můj kožíšek byl velice libý. A nejen on," mrkla na něj.
,,Zlatíčko, mám ho ráda. Tedy vás. Tak pěkně stavěný vlk, s hebkým kožíškem a krásnou stavbou se nevidí jen tak. Zakousla bych se. Nebo se nechala kousnout," šibalsky se zazubila.

Mohla ještě čekat. Provokovat více a dočkat se toho sladkého vítězství ve formě agresivního útoku. Ač na ni vrčel a byl nepřátelský, udělala kolem něj pár kroků a začala jej obcházet, jako dravec svou kořist. Ušklíbla se. ,,Možná čucháš sebe. Můj kožíšek je čistý a krásný." Její tón se z milého a naivního přepnul na vážný a sarkastický. Střepala ze sebe zbytky písku, který hanil její skvostnou srst. Točila se kolem něj, sem tam se o něj otřela. ,,Jak smutné, že tak roztomilý vlčík jako ty, nemá rád pěkné vlčice. Mohli jsme si spolu užít spoustu zábavy," zazubila se a ještě se o něj jednou otřela, poté poodstoupila.
,,Smečky? Ale ale, chlapče. Já nemám smečku." Byla to pravda, smečky byly soudružné a pořád se někde zdržovaly. Ona byla v krvelačném bratrstvu.

Vlk se najednou začal smát. Nebo tedy, byl to zvláštní, škodolibý smích. I ona jej uměla. Přeci jen, byla Usměvavá. A nebylo to zrovna kvůli milému úsměvu. Už už by si myslela, že ji prokoukl, ale dodatek, že každá vlčice je čubka ji utvrdila v tom, že tenhle vlk, druhá stránka má asi nějaký mindrák. Nemáš rád vlčice, protože ti žádná nedala? už už by tuhle narážku řekla, ale sevřela zuby a držela tlamu.
,,Já se neválela, on se na mě nalepil! Je to písek! Kdyby sis lehl, taky bys ho na sobě měl!" Neznělo to výhružně,, spíš mile, naivně, jako malé štěně co vysvětluje rodičům, že ono nic neudělalo. Ač ji vnitřně vlk už sakramensky vytáčel, držela se. Chtěla se bavit s tou zlou stránkou zlým způsobem.

Sledovala jej. Ten boj mezi dvěma vědomími, kdy jedno mělo očividně převahu nad druhým. Udržovala si stále tu pozici milé a hodné vlčice, která je naprosto mírumilovná. Ještě však nebyl čas tu masku sundat. ,,ale to vůbec nevadí," pronesla k jeho omluvě. Když však uviděla, že se jeho oči změnily a najednou viděla jakousi divokost. Tohle se jí líbilo, přitahovalo jí to. Ačkoliv Vlk asi nebyl její přítomnosti nakloněn, odradit se nenechala. Hodná Áva prostě bude naivně bojovat pro spásu zlého vlka. "Nemohu se na vás snad dívat? Udělala jsem vám něco zlého? OH, pokud ano, omlouvám se"

Zakoukala se do těch tmavě rudých očí. Opravdu to bylo, jako by se mísila jedna rudá barva s druhou. Na jeho omluvu kývla a stále si držela svůj příjemný úsměv. Ten "miloučký" vlk ji až nepříjemně iritoval, ale ta druhá stránka... ta se ji zamlouvala více a nemohla se dočkat až ji pozná v plné síle. ,,To je velmi zajímavé," pronesla a mávla ocasem. Nemohla se dočkat až se ten druhý dostane na povrch. Urážel ji. ON JI OPRAVDU URÁŽEL. Nemohla si nepřiznat, je ji tohle spíše vybídlo k tomu, aby si pohrála s jeho druhým já. Ano, ta naivní stránka byla milá, přívětivá, lehká na manipulaci. U té druhé si může ale hrát více. Provokovat. A možná ukázat své pravé já - ale ještě ne. nebyl ten čas. Teď byl čas si hrát. Hrát to, jak se říká, na obě strany. ,,Oh, děkuji. To vy také. Vůbec mi to nevadí, rozumím tomu," pronesla s tím naivním, nacvičeným úsměvem.

,,Ale ano, je tady spousta krásných míst." Pousmála se a mávla ocasem. Vstala a ač měla srst zašpiněnou od písku, s nelibostí to přešla. Oklepala se, trochu písku z ní spadlo, avšak ona neměla bohužel čas se zabývat svou krásnou srstí. Měla práci. Vlk jakoby měl snad nějakého temného ducha, nebo něco... Najednou vlk začal vrčet, hned po tom, co onen vlk řekl, že velí. Měla už tendenci reagovat tak, že by zaútočila. Ale držela se. Zaryla drápy do písku, vypadala jako by snad byla nervózní, avšak se pouze jen držela, aby mu neroztrhala jeho pěkný krček.
Musela uznat, že svou tělesnou stavbou, velkou jizvou přes hlavu a zbarvením se jí vlk docela líbil. S tímhle kouskem to bude ještě zábavička, pomyslela si. Prohlížela si jej. Jako by snad byl... posednutý? Pousmála se. ,,Takže ne duch, ale zlé já?" Vlastně se docela těšila, až uvidí to druhé já. Pokud bylo z poloviny stejné jako ona... nu... mohli si užít spousty zábavy.

Vlk, jakmile ji nejspíše uslyšel, leknutím odskočil. Měla chuť se smát, ale udržela si svůj neutrální výraz, ačkoliv tedy měla opravdu namále, aby se nezačala válet smíchy po zemi. Když uslyšela "buď zticha" lehce ji to zarazilo, ale došlo ji, že nejspíše mluví "s tím jiným".
,,Ale ano, tahle krajina je opravdu přenádherná. Měl byste se podívat na hory, tam se pokocháte úžasným výhledem na celý tento ostrov," a nebo při nejlepším spadnete a rozmlátíte si hlavu o špičatý kus skály a vaši mrtvolu rozežerou supi. Pokusila se o milý úsměv. ,,Když ne tedy duch, tak s kýmpak mluvíte?"

Užívala si naprostého klidu, když tu najednou uslyšela hlas. Otočila se na vlka, který byl naprosto zahleděn do okolí, že si ani nevšiml, že tam leží ona. To ji vnitřně poměrně vytočilo. Vždyť nevěnovat jí pozornost, to je přeci zločin! Zamračila se, avšak vlk ji stále neviděl, ač ona na něj upínala své rudé, propalující oči.
Rozhodla se změnit výraz. Najednou nahodila své neutrální já, jako by snad její rozhořčení ze sekundy na sekundu pominulo. Sledovala jej a přemýšlela, jestli se má ozvat. A jestli bude hrát hodnou Avanté, nebo zlou Usměvavou. Oblízla si čumák. Měla chuť si trochu pohrát. Jen vlk se jí zdál zvláštní. Mluvil, jako by tu s ním snad byl ještě někdo jiný. ,,Mluvíš snad s duchy?" Snažila se, aby její hlas byl co nejvíce přívětivý. ještě svůj šarm neztratila.

-> Zauberwald

Vyšla z kouzelného lesa a ocitla se u velkého jezera. Ocas měla svěšený, pomalým, avšak velice ladným krokem se přesunula k vodě. Sklonila svůj krk a napila se vody. Byla příjemně osvěžující. Ačkoliv bylo v noci docela jasněji než přes den, stále bylo velice chladno. Chtěla, aby už přišlo teplo. Neměla ráda chladná období.
Podívala se na nebe. Měsíc doslova bil do očí. A ona se, ač spala skoro celý dne, cítila unavená. Lehla si na břeh a přemýšlela. Musela jít najít své bratry. V bratrstvu byla větší zábava někoho trýznit. A možná se jí objeví nějaká oběť, která by za to stála.

Vstala ze země a otřepala se od prachu a špíny, co na zemi byl. Pohoršeně se prohlížela, zda na ni nezůstalo jakési smítko čehokoliv, co by hyzdilo její náramnou srst. Zastříhala ušima a rozhlédla se. Chvíli spala, jen chvíli! To ji nemohli její bratři vzbudit? Byla pohoršená. Oni jí utekli! Odešli bez ní. Ukázala své bílé tesáky a pohodila ocasem. Cítila pachy Scara i Angela, ale otočila se jiným směrem. Cítila vodu, dostala žízeň.

-> Long