Příspěvky uživatele

Podíval jsem se na mámu, zprvu zvědavě, když mě oslovila, ale jak mě začala kárat, stáhl jsem uši k hlavě a nahodil ublížený výraz. Poslouchal jsem, co povídá o aréně a rvačce, zatímco jsem tedy svůj pohled na to místo přenesl, ale nijak zvlášť mě to teda nebralo. “Mhm,“ šeptl jsem jí nazpět a jal se nenápadně odploužit pryč, stejně mě pobídla, abych se šel s těmi vlky seznámit sám. “Jdu zjistit ta jména,“ oznámil jsem. Sourozenci se pořád nějak hašteřili, a já na to neměl moc náladu. Radši bych vyrazil s někým dospělým někam do světa. Když jsem tak pozoroval Astaroth a ostatní, napadlo mě, že jsem trochu jinej než ostatní, protože se tolik neusmívám, ale nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně.
Osten, vlk s amuletem, si ale moji pozornost doplněnou o spokojený úsměv přeci jen získal. Ten tesák, který se mu houpal na krku, mě vážně zajímal, asi bych také chtěl mít takový. “A kdo je Wu?“ naklonil jsem hlavinku jemně do strany, “kde můžu dostat taky takový přívěšek?“ byl jsem jiný ještě v tom, že jsem dobře vyslovoval a dokázal jsem docela brzy plynule mluvit. Moji sourozenci žvatlali, ale já ne – byl to další příznak mé divnosti? “A kde na něj mám narazit?“ zavrtěl jsem ocáskem a podíval se přitom na sestru, kterou ten přívěšek taky celkem zaujal. Hmpf, alespoň něco jsme měli společného.

Jenže pozornost mi bohužel nevydržela moc dlouho a během chvilky, co se Osten věnoval ostatním sourozencům, jsem začal čumět po vejrech a zkoumat okolí po svém. Čenichal jsem, čenichání bylo prima. Ťapkal jsem poblíž ostatních a zkoumal s nosanem přicuclým k zemi všelijaké díry a další nerovnosti na zemi nebo nezvykle tvarované keře nebo květinky, které mi přišly náhodou do cesty, a ani jsem si tak nestihl uvědomit, že část mé rodiny zmizela pryč.

Jeden z bratrů se na mě nepěkně obořil a hned po něm i sestra (Al a As). Stáhl jsem uši k hlavě a nevěřícně na ně koukal. Nechápal jsem, proč se na mě tak zlobí, vždyť jsem nic neudělal. Očima jsem zatěkal z jednoho na druhého, až jsem nakonec otráveně zabrblal: “No jo pořád, tak už nekřičte,“ neměl jsem rád hluk, a oni oba byli moc hluční. A taky akční. Pořád někde hopkali, furt se na něco ptali, něco zkoumali. Byli takoví víc... Nároční, jak bych tak zhodnotil.
Postával jsem poblíž tátové přední pravé nohy, cítil jsem se víc v bezpečí, když jsem byl v jeho těsné blízkosti, nicméně, ať už jsem se choval jakkoliv a říkal cokoliv, jsem byl jenom malé vlče a jistá zvídavost ve mně stále ještě dřímala. Ten vlk s černobílým kožichem, který se představil jako Osten, mě celkem zaujal. Jeho hlas byl přívětivý a kožich takový neobvyklý. Ten zelenej znak na přední noze a ty divný věci na oku jsem si mlčky delší dobu prohlížel, než jsem se odvážil k němu udělat pár kroků blíž, abych se mohl dotknout toho cingrlátka, které mu viselo na krku. Hezky se to po mém doteku zaginglalo ze strany na stranu, proto jsem se mírně pousmál. Já se od svého narození zatím tolikrát neusmíval, takže když už jsem se usmál, značilo to, že se mi něco vážně líbilo. “Co je to?“ zeptal jsem se a pohled vysunul až nahoru do jeho očí. Ouška jsem natočil na něj a čekal, co mi k tomu řekne. “A co má vlastně být ta super zábava?“ dodal jsem s natočením hlavy do strany. Nějak jsem nechápala, co tím vlastně myslel. Čeká nás něco hodně super? Třeba válení se v loužích nebo skákání po máminé hlavě? Něco takovýho? Znova jsem se usmál a dokonce i zavrtěl ocáskem.

<< s tátou

Vzbudil mě pohyb. Taky pachy, které se mi vloudily do čumáčku, a v neposlední řadě také hluk. Zamžoural jsem, packou si otřel oči a pak zmateně rejdil očima z mamky na tátu a zase nazpět. “Kde jsme?“ pípl jsem a hned potom táhle zívl.
Zatím jsem se tak nějak potloukal poblíž své rodiny a neprojevoval o nic moc zájem, připadalo mi, že jsem pořád unavenej a bez nálady. Sourozenci skotačili, byli zvídaví, ale mě se moc nechtělo. “Chm, kdy se vrátíme domů? Chtěl bych si odpočinout,“ broukl jsem směrem k tátovi, na kterého jsem později i vzhlédl. Jasně, spal jsem, jenže to bylo za pochodu a pořád jsem tak nějak podvědomě cítil jeho pohyby. Byl jsem ale pořád jenom malé vlče, které zaujme ledacos, takže když na náš šeptl to těch vlcích, nastražil jsem ouška a očima je vyhledal. Pořád jsem jen ležel, nic jsem nijak extra nedělal a nevyvíjel aktivitu, která by mi zbytečně vzala moc sil, každopádně mi připadaly fakt zajímavé kožíšky těch vlků. “A jak se jmenujou?“ hlesl jsem tiše. Jo, dokonce jsem ani nahlas nemluvil, byl jsem celej takovej… Zpomalenej.