Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Will all great Neptune’s ocean wash this blood
Clean from my hand?"

Vlčata se chovala jako vlčata. Bratři si tu vrčeli a matka vypadala se svým šklebem asi tak jako obvykle - z toho co mohla Artume soudit. Nelíbilo se jí, že jí někdo krade její úsměv, ale teď nebylo na čase si stěžovat.
"Pokud si chceš poměřit síly, máš štěstí že je tu kdosi, kdo tě může pozvat," prohodila a ležérně mávla ocasem. "Jak do arény, tak do Chaosu. Nevím, jestli musí členy přijímat i Milost, ale řekla bych že i tak je docela úspěch mít hned prvních padesát procent za sebou, co říkáš?" Artume mlaskla a podívala se dolů na vlčata. Mezitím dorazil otec. Už mu to dobře šlo - musel být pěkně rychlý.
"Vidíš - už je tady," zakřenila se na matku a oči pak stočila k Alduinovi oči. "Otče, toto je Yrsi. Nějak se tu objevila... tak jsme jí s matkou vysvětlily pár zásadních věcí." Jako: nedovoluj si na silnějšího, nebo umřeš. Jednoduché. A k tomu stačil jen matčin nástup a Yrsi už věděla tenhle bod přesně. Pak hnědá vlčice stočila hlavu k úkrytu. Kde se Dallius flákal? Urazil se snad?
"DALLIUSI, VYLEZ!" křikla po něm, otráveně protáčející očima.

"Oh prosímtě," Artume si otřela krev z čenichu a ranka se uzavřela, jakoby to bylo nic. "Kdybych si nechtěla nechat ublížit, nedotkla by se mě." Krev se odlepila z jejího kožichu a jednoduše ji vlčice odmávla do slané vody kde se rozlila a brzy zmizela.
Pak si jen měřila němou interakci Yrsi, Amygdaly a její matky, ke které neměla moc co dodat. No co - cizí vlk přeci jen nebyl rodina. Takže pokud by něco zkusila, samozřejmě že by musela platit. A to ani netušila, že všichni dospělý vlci ještě z úkrytu ani nevyšli. Honili by ji jako lišku.
"Říkala jsi. Stejně vypadá, že ji krev přitahuje," mlaskla Artume. "Další věc co máme společnou, zdá se."
Artuminy uši sebou škubly směrem ke šplouchnutí a brzy si všimla tmavé sestry, která si hrála na parybu a moc jí to nešlo. Pobaveně si odfrkla a pak upřela oči zpátky na Yrsi, která měla nějaké ty dodatečné otázky. Měla by jí Artume povědět víc? Možná... proč ne? Ale nic moc konkrétního, přeci jen ji pořádně neznaly.
"Společenstvo je místo pro vlky, kteří nemají zájem o tvou klasickou smečku. A taky pro ty, co nemají... hm, nudný život, pokud víš jak to myslím," odfrkla si pobaveně. "A vlci si jsou rovni, blablabla. Moje matka je jedním ze zakladatelů a tedy jedna z alf, jak se už představila. V Chaosu najdeš víc vlků jako jsi ty nebo já. Přesněji řečeno... našich povah."

"Možná má kuráž," souhlasila Artume, "a nebo nezná své limity." Oboje mohlo být pravdou. Přeci jen nebylo odvahy beze strachu. A kdo byl hloupý, ten strach necítil. Zahleděla se zpátky na stále se usmívající vlčici. Nebolely ji z toho svaly? Oblízla si tlamu a zahleděla se po chlupatých koulích, které zjevně nová situace fascinovala.
Matka se představila, ovšem ne jménem, ale přezdívkou a svým titulem. Fér. Artume měla skoro tu chuť ji napodobit. Jenže jak by se představila? Tak, jak zmínila své jméno Waleanovi? Ale ne, to by před matkou bylo docela trapné. Měla by teda říct své jméno? To se jí taky zrovna nechtělo...
"Hezké jméno," oznámila nakonec, protože se nemohla rozhodnout. Její pozornost teď na chvíli uchvátila vlčata.
Lilith se válela v těch kapkách krve, co skončily na zemi, a Artume si ji zamyšleně prohlížela. Že by se přeci jen něco přeneslo i na mladší sourozence když už ne úplně? Jak matka vůbec věděla, že nikdo z nich element krve nemá? Nebylo by to brzy? Sklonila se k Lilith a přišlápla ji k zemi a zahleděla se jí do očí. Modrá... s trochou vylité červené. No tak nic.
Z dvojice Amygdala a Alastor měla rudé oči jen bílá vlčice, ale ty byly oproti Artuminým až moc výrazné. Nebylo divu že se matka už přesvědčila, samozřejmě. Trávila s nimi přeci jen o něco víc času než Artume.
"Každopádně mám ten pocit, že je na tebe matka zvědavá v aréně, jinak by poměřování sil Chaosu nezmínila," mrskla Artume ocasem a nechala Lilith zase jejímu válení se. "Možná by to nebylo špatné. Sotva jsi sem přišla a rovnou si vybrala Chaosana k bitce... třeba by se ti ve společenstvu líbilo, drahá~"

Jak laškovní! Někdo by možná i prohlásil, že spolu vlčice flirtují když prolévají svoji krev. Kdo ví, třeba to tak i bylo - Artume si byla ale docela jistá, že i kdyby se jí na to začala Yrsi dvořit, stejně by pro ni ve svém životě nenašla místo. Nenašla by ho pro nikoho.
Vlčice ji pleskla tlapou a tak tak se dotkla měkkého čenichu a rozřízla ho. Artume to však nijak nevadilo a byla by se do vlčice pustila dál, jenže ta už se soukala pryč a brzy na to i Artume uslyšela hlas. Otočila hlavu, od čumáku jí stékal jediný krvavý proužek a jinak vypadala zcela v pořádku.
"Pokud nechceš být večeře, měla bys prvně zesílit. Jsou tu mnohem silnější vlci než já," podotkla Artume. Matčin zásah jí zkazil chuť. Udělala pár kroků bokem, aby nestála tak blízko u cizí vlčice. "Proč ne," byla odpověď na druhou část. Ale jak řekla, musí zesílit.
"Tahle zmáčená čtyřnožka sem právě byla vyplivnutá odjinud," spravila matku, aby nemusela moc dlouho čekat na podání vysvětlení. "A moc ráda by věděla, kde je. Povíme jí to?"

Artume se podařilo druhou vlčici srazit k zemi. Nejspíše to bylo směsí kluzkého písku nebo toho, že Artume jednoduše zesílila. Vlčice nebyla o tolik vyšší a i to dělalo docela divy. Velikost měla často co dělat i s hmotou.
Zakousla se a trhla. Zakousla se trhla znovu. Škubala chlupy, pouštěla se do kůže a trhala ji. Vlčice do ní zaťala drápy zadní nohy a i když vlčí drápy nebyly tak děsivé jako drápy velkých koček, Artume zasyčela. A překvapivě se jí tělem rozlehl poměrně příjemný pocit. Ano... ano, tohle se jí líbilo. Jen tak dál!
Vlčice se dokonce pokusila do Artume zakousnout a vlčice jen zvedla hlavu aby se dostala krkem dál zatímco vlčici zkusila přišlápnout k zemi. Jen si kousni - ale drž se dál od důležitých míst, drahá! Tak či tak, plece a nohy byly stále přístupné. Artume se je nesnažila skrývat. Jen čekala, zda se druhá vlčice zakousne a jestli bude víc krve než těch pár odřenin které s trochou snahy změní v oděrky a následně drobné ranky na břiše. Jen ať teče krev - bylo jí jedno čí.

Oh? Vlčice krvácela a Artume cítila v tlamě chuť krve.
Krab poustevníček využil příležitosti a rozlezl se směrem k moři. Artume to nezajímalo. Jen se zahleděla na vlčici před sebou. Ani neslyšela její jméno a stejně znala chuť její krve. Půvabné. Měla by se takhle seznamovat odteď už normálně? Nebylo by to od věci...

"Ne, drahá, teprve tě vyzývám k tanci."

A tentokrát Artume už nešla jen pro pouhé zakousnutí. Její hubené tělo se vymrštilo vpřed a vlčice plánovala narazit do samice před sebou a cvakala a drápala po všem, co by se jí snad dostalo pod tesáky. Nezáleželo na tom. Chtěla víc krve. Víc chuti na jazyku. A především si přála, aby ji vlčice zranila zpátky. Nutně potřebovala vidět účinky své krve - ona zkouška s Citrou jí už velmi dlouho nebyla dost. Chtěla to vidět v opravdovém souboji.

Oho? Ono to má ostrý jazyk. Ostřejší než zuby? Těžko říct. Zatím se oháněla prázdnými slovy. Přišla k úkrytu její rodiny a snaží se jí poroučet? Má ostrý jazyk? Její srdce se rozbušilo. Ale ne vzteky, ne chutí vlčici vyrvat hrdlo. Kdepak. Na jazyku cítila krev. Věděla co nastoupí když ani jedna z nich nezohne záda a zvláštně ji ta představa vzrušovala.
Pohled oplácela, zorničky rozšířené. Dívala se přeci jen na něco, co se jí velmi líbilo.
"Mám?" zeptala se tiše a jeden by si skoro až mohl myslet, že ji druhá vlčice zaskočila a teď hodlala stáhnout ocas. Mluvila tak ticho, skoro šeptem a i úsměv se vytrácel, až se z něj stával téměř až zasněný pohled. Oh. Těšila se. A dokonce měla i záminku. U vlka jako byl Walean to nebyla zábava, nebránil se. Byl slabý. Ale tahle vlčice? Uvidíme.
"Jsi tak krásná když se zlobíš."
A pak Artume vyrazila. Nezavrčela. Nezatvářila se zlostně, ani neodhalila zuby. Ani nestáhla uši. Měla být královnou světa? Proč ne. Ale rozhodně si to užije, třebaže to měla být urážka. Zuby cvakla rovnou po hrdle - a pokud měla vlčice skloněnou hlavu, pak po její tváři.

Vlčice byla hloupá a nebo hluchá. Možná oboje. Artume se tak na její slova stočená ze své osobnosti, na právě tmavohnědou vlčku, jen zasmála. Jak zajímavé. Zda-li si s ní bude mít i matka co říct až opustí tu zadýchanou noru? S největší pravděpodobností by si s ní měl co říct i bratr - třeba ho zavolá, třeba mu moře vyplavilo budoucí matku vlčat! Jen ji musel chytit za krk a nepouštět ji dokud je nevyvrhne.
"A já budu hádat, že jsi takhle roztomilá s každým cizím vlkem," mlaskla pobaveně a hrábla tlapou směrem k sobě, takže ulitu s ukrytým tvorem zaryla víc do písku. "Můžu, jistě... ale co z toho budu mít já?" Co by mohla chtít? Křiknout na vlčici ať se plazí po zemi a prosí, že ji nepošle do stejné díry ze které ji vyvrhlo moře? Chm. Ne, to neznělo jako něco co by si zrovna Artume užila. I když...
"To bys přeci měla vědět že nemáš právo něco chtít od silnějšího aniž bys zaplatila správnou cenu. Zkus odhadnout jaká je ta moje." A aby vlčici ukázala jak moc ji má na háku ještě víc, jednoduše se posadila. Jen ať se pokusí vyběhnout a napadnout ji - nebyla tu sama a takové vyžle určitě zvládne i bez pomoci matky a bratra.

>> Úkryt

Artume nečekala, že vyleze do poměrně rychlé, ale za to studené spršky. V podstatě vystrčila čenich, udělala pár kroků ven, srst se jí smočila ledovými kapkami a zase couvla zpátky, podmračená.
Vlčata nejspíš ještě mohla do deštíku vyběhnout, stejně jako ostatní, co šli za Artume. Třeba se pak ještě vrátí, ty mraky byly poměrně zrádné. Co však voda znamenala bylo to, že by snad mohlo býti i lehčí tentokrát chytit pár ryb... a mrsknout je po sourozencích. V hlavně se jí uhnízdil plán a vyběhla do vlhkého písku a směrem k vodě. Začala v ní hledat a přehrabovat se v písku u svých nohou. Mohly tu být i jiné poklady které by mohla... inu, zabít.
Sotva si všimla drobného tvora, který se rychle schoval do své ulity. Chňapla ji, vyskočila a hodila s ní do vzduchu. To aby kraba poustevníčka co nejvíc vyděsila. Okysličená krev přeci jen chutnala líp.
Ulita dopadla do promočeného písku, když v tom si Artume všimla... vlka. Vyplaveného na pláži. Tedy, teď už ne. Teď ten vlk kráčel k ní. Přišlápla ulitu se zvířátkem uvnitř a pozorovala tu promočenou kupu... kostí.
"Ach? Přináší mi snad moře svačinku?" vycenila zuby v matčině úsměvu.

90

Vlčata byla aktivní a Artume se štěkanátky čím dál tím míň pozdávaly. Ještě takhle v uzavřeném prostoru. Potřebovala vyjít na vzduch, hlavně když jí matka vysvětlovala, že za magii je cena. Jaká cena? Něco, co zaplatila matka? Nebo něco, co teprve zaplatí ona? Inu, nebylo na čase nad tím uvažovat.
"Uvidíme. Chci trochu rozhodit sítě a uvidí se kdo se chytí. Angelovi synové jsou přeci jen k dispozici pořád," mlaskla a pak se nad tou myšlenkou zašklebila. "Jen se neboj, hodlám svého daru dostat do řad chaosu co nejvíc. Jsem si jistá že víc otců bude nakonec jen dobrou strategií. Ale stejně... zajímalo by mě, co jsou ti synové zač," a v očích se jí pobaveně zalesklo.
"Samozřejmě. Je dobré je naučit už v mládí že pokud si budou vyskakovat, mám ostřejší zuby. A možná... není na čase jim ukázat, že musí ve světě přežít samotní?" zakřenila se na matku, jenže to už někdo vešel. Zrzek. Zrzek, který ji předtím ignoroval. Chm. Bratr.
"Veselá kopa bych nás zrovna neoznačila, ale proč ne. Jsem ráda že můžou naši sourozenci cenit zuby i na naši blahořečenou mladou betu," vycenila mu zuby prakticky do obličeje, ač se zdálo, že si s Dalliusem spíš jen hraje. Přeci jen to byl její sourozenec. "A když jsme u toho, měl by sis najít někoho s kým přineseš novou krev Chaosu? Ty a náš bratr jste zjevně v tomto ohledu zpomalení, hm? Rodiče to musí dělat za vás." Přeci jen bylo rychlejší na někoho skočit než to odnosit.
"Jdu ven. Beru si vlčata, ukážu jim vodu. Třeba zjistíme jak moc jsou schopní v cizím prostředí," máchla ocasem a pak strčila čenichem do mladých slečen, které stály před otvorem na průchod ven.
"Nespěchej, Dalliusi~"

>> Zátoka

89

Amygdala. Artume se podívala zpátky dolů na vlče a střetla se s jejím pohledem. Kdyby vlci měli obočí, to Artumino by teď bývalo vyletělo vysoko. Podívejme na ni. Tak inteligentní pohled pro něco tak mladého a neschopného se bránit. Artume sklonila hlavu a pobaveně cvakla zuby. Amygdala se však rozbatolila pryč a její starší sestra ji se zájmem pozorovala. Cílevědomá. Budou si v budoucnu rozumět. K tomu na ni další vlče zkoušelo vrčet (Lilith). Možná že by měla být obětí dalšího chňapnutí?
"Magie dokáže ovlivnit velikost vrhu?" optala se matky, která zjevně v tomto ohledu měla informací než ona. Cosi jí začalo žužlat nohu, ale bílá kulička to nebyla. Ta už vesele nasávala u matčina boku. Na otcova slova pokývla a dál se věnovala tomu čemusi u svých nohou. Brzy se dozvěděla, že to je jeden z bratrů - jmenovitě Cain. Taky byl poměrně zvídavý, chm? To bylo jen dobře.
"Zvážila jsem tvou nabídku, odpovím ti, až se vrátíš," kývla ještě otci na rozloučenou a pak se její plná pozornost přesunula na Allvanté a Caina. Malého vlčka zlehka odstrčila tlapou aby viděla, jak moc se pokusí vrátit. Jak moc rychle se vzdá. Bojuj s větrnými mlýny, Quijote, možná si tím získáš nějaké uznání.
"Krev démona? Víš o tom elementu víc?" zahleděla se konečně zpátky na matku a po chvilce se prudce postavila, chňapla Lilith za kůži na krku a odtáhla si ji zase do jiného koutku, kde dalšího brouka vypustila na podlahu aby prozkoumala jeho reakce. Polekala se alespoň, kulička chlupatá?
"Vlastně jsem zvažovala, že bych si pořídila vlastní... tyhle," nabrala tlapkou nejbližší sestru a podívala se na matku. "To, co mi koluje v žilách, by mělo být sdíleno. Jen musím najít někoho hodného podobné výsady. Někoho silného, s dobrým rodokmenem možná..." Nebylo by od věci dosadit svého potomka jako budoucí alfu, ne? Možná by se mohla podívat, zda nějakého schopného samce ve svém okolí najde. Měla právo si vybírat, přeci jen samec jen něco daruje a zbytek obstará ona sama.

88

Amygdala, rodiče

>> Oáza

Artume dovnitř vklouzla bez jediné hlásky. Jeden by řekl že i bez pozvání, ale to jim konec konců otec udělil když zmínil, že se na sourozence mají přijít podívat. Nezaujatě přešla k nim a jedno si vyhlédla - ono bylo přeci jen těžké přehlédnout úplně bílý kožich.
"Vidím, že tentokrát jich máte docela dost." Když zvažovala, že předtím se narodila jen ona a dva bratři, tohle skutečně byl skok směrem nahoru. "Jak se jmenuje tohle?"
Skoro by si až myslela, že si matka skočila s někým jiným, ale i Dallius se žádnému z nich moc nepodobal. Možná nějaký skrytý gen? Tohle nebude pošťákovo, ne? Sledovala, jak si malá bílá srovnává pořádek s dvěma dalšími sourozenci. Hm. Měla před sebou alespoň nějakou tu budoucnost. A tak ji Artume prostě čapnula a zvedla, aby si ji odtáhla trochu bokem a mohla ji prozkoumat jako zajímavého brouka.
Odložila ji o kus dál, jakoby chtěla vědět, jestli se k matce dokáže doplazit sama a nebo není tak schopná, jak se Artume pozdávalo když si prosazovala svoje.
"Jak se jmenují... ti ostatní? Už vidí, co? A rvou se," vycenila zuby v úsměvu a postrčila svou bílou sestru, aby se plazila - a nebo se zvedla na nohy a vydala se po nich - za matkou.

>> Poušť

Oáza. Jaké to hezké, milé místečko. Artume se zvedla a vydala se napít. Hltala každou kapičku a nakonec se částečně do vody rozvalila - její tmavá srst v tomto horku neměla co dělat. Ale... ale. Musela tudy projít za rodinou. A přesně toto byl ten moment, kdy se rozhodnula, že tu chvíli zůstane a užije si klidu a pohody co poskytovaly palmy a jejich stín. Vlčice se tak na chvíli přesunovala a plánovala si schrupnout, když si všimla někoho dalšího. Byl to ten potulný prodejce. No... to byla dobrá zpráva, že?
Artume k němu přistoupila a rádoby pozdravila. Čas se trochu podívat na její magii a dát jí zase menší... vylepšení.
"Jednu tuhle a druhou tuhle," rozhodla nakonec a vypila celé dvě tlapičky. Hnus. No, co už. Brzy si odnese zase novější schopnosti. Těšila se.
Tak či tak, nakonec v oáze zůstala delší dobu. Povalovala se a chytala brouky. Proč? Bohové ví. Ale jakmile nabil dojmu, že její sourozenci nebudou už jen nudné, malé kuličky, vydala se do úkrytu za rodinou.

NÁKUP:
6. level do krve - 90kšm
3. level do tmy - 60kšm

Vlastním: 126kšm 10r

Převádím 3 rubíny na 30kšm.
156kšm - 150kšm = 6 kšm.

Schváleno

>> Tiché útočiště

>> Most

Artume na přímém slunci mhouřila oči. Bylo jí nepříjemné. Raději by chodila ve stínu a to slunce teprve vyšlo. Koho to ale zajímalo, jak vysoko bylo? Pražilo - a poušť v tomhle odpouštěla snad ještě méně než jako jiné místo. Kdepak. Tady bylo velmi nepříjemně i takhle po ránu. I proto uvítala myšlenku oázy... taky se nechtěla za rodinou tak moc hnát. Proč? Jen ať mají trochu času dospět. Alespoň ti menší sourozenci. Kdo ví, jak si s nimi hraje matka, ale Artume plánovala cvičit ty malé zákusky od narození. Rozhodně to nebude jemné a hezké. Ti droboučcí vlčci dostanou tvrdou lekci už od narození.
Oáza se blížila a Artumina žízeň se zvyšovala. Žízeň po čem, říkáte si? No, rozhodně ne žízeň po krvi, i když ta už taky pomalu přetékala.

>> Oáza