Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,Fajn, v tom případě, rovnou za nosem! tedy.. jestli si na něj vidíš, protože je tu opravdu hodně temno," zazubím se a jdu dál. Bylo zde vidět lépe než v tamté jeskyni, kdo ví proč. Řídila jsem se hlavně sluchem a čichem. Vypadalo to opravdu na starou jeskyň, která šla čim dál více do hloubky. ,,Myslíš, že tu něco žije?" zeptám se a rozhlédnu se kolem. Byla tady celkem silná ozvěna, takže jsem mluvila tišším hlasem. Šla jsem dál. Bylo to tu opravdu prostorné, kdo ví, zda-li to není podzemní jeskyně táhnoucí se až po celé louce, či možná až k horám. Ale to i přišlo asi až příliš. Cesty se zde nedělily, což bylo fajn. Byly zde malé výstupky a krápníky. Byl by to skvělý úkryt. Možná i pro nějakou smečku.

Olízla jsem si suchý čenich a rozhlédla se kolem. Jako bych cítila přívan vzduchu. Ale ten nešel zvenčí. Podívala jsem se na Triona, ležícího vedle mě a usmála jsem se. On se podíval na mě. ,,Hah... Neřekla bych zrovna, že jsem jí objevila. Ale i tak jsem ráda, že jsem do ní spadla. protože chodit po horách ve tmě je na zabití. A moknout venku taky není nejpříjemnější věc," řeknu jen a mrsknu ocasem. Poté jsem vstala a přešla po obvodu jeskyně. ,,Někde tady.. musí být i jiná místnost," zamyslím se nahlas. Skrytá místnost. Rozhlédla jsem se kolem a hledala onu škvíru. Poté jsem to ucítila. Došla jsem k jedné z hlíněných zdí a začala hrabat. A opravdu, zanedlouho jsem se prohrabala do vedlejší místnosti. Jeskyně byla mnohem prostornější, než jsem si myslela. ,,No.. Co říkáš na večerní prozkoumávání jeskyně?" zeptám se s malým úšklebkem.

,,Jo to jo. Takové velké lijáky nemám příliš v lásce,"řeknu a pousměju se. Venku už byla opravdová tma. Škoda že nebyly vidět hvězdy a vlastně skoro ani měsíc. Obloha byla úplně černá. Neviděla jsem ani na krok. Radši jsem si lehla a hlavu položila na tlapky. Déšť pomalu ustával, už jen poprchávalo. Ven se mi ale moc nechtělo, ještě pršelo a navíc nešlo vidět ani na krok. ,,Dneska je opravdu... temná noc," pronesu tiše a podívám se na Triona, který seděl vedle mě. Zastříhám oušky a podívám se směrem k otvoru.

Podívala jsem se nahoru, směrem k otvoru. Za chvíli jsem u ní viděla Triona. Ten pomalu slezl ke mě. Zastříhala jsem oušky a podívala se kolem. Vypadalo to tu vcelku útulně a aspoň jsme nemokli někde venku. Za to jsem byla vcelku ráda. Trionův výraz starostlivě. Pak se začal vyptávat, zda-li mi něco není. ,,Jsem v pohodě, akorát to byl trochu nečekaný pád," odvětím jen a trochu se pousměji. Ve tě nebylo nic moc vidět. Venku už se setmělo, takže z otvoru nepronikalo žádné světlo.

Trion běžel vedle mě. Trochu jsem se oklepala a rozběhla se dál. Zanedlouho jsem jej předhonila a doufala, že mému tempu bude stačit. Podívala jsem se směrem k horám, které již nebyly jen šedé šmouhy, ale už jsem je viděla dobře a zřetelně. Běžela jsem tak rychle, že jsem si nevšimla díry v zemi, která byla přede mnou a spadla přímo do ní. ,,Au" zavrčela jsem při dopadu na suchou zem. Spád nebyl moc vysoký, ale ani nízký. Nic jsem si ale nezlomila, díky bohu. Rozhlédla jsem se kolem. Byla to nějaká podzemní jeskyně. A bylo tu sucho. Oklepala jsem se.

Oklepala jsem se. Srst jsem měla zježenou, ale zase za chvíli zmokla. Trion pak pohodil hlavou směrem k horám. Já jsem je viděla rozmazaně. Jen jsem přikývla a rozešla se k nim. Šla jsem pomaleji a chůze se pomalu měnila v běh. Přesto to však nebyla má plná rychlost, jelikož jsem čekala na Triona. Můj kožich moknul čím dál víc, takže běh byl obtížnější. Nenáviděla jsem tohle počasí. S povzdechem jsem běžela dál.

Ani jsem si nevšimla, že se zatáhlo a setmělo. Navíc začalo pršet. Kapky mě začaly studit na kůži, ale nevnímala jsem to. Z myšlenek mě vytrhl až Trionův hlas. Usmála jsem se. ,,Fajn, bude to.. zabava," zazubím se a podívám se na nebe. Z tlamy mi vyjde při výdechu pára. Zase se ochladilo. Začala mi zase moknout srst. Z malého deštíku se stal liják a má srst mokla čím dál víc. Kapky deště jí zatěžovaly, takže se mi chodilo opravdu špatně. ,,Ano.. moc chmurné" řekla jsem při pohledu na rostliny, které se zase zavíraly. Aprílové počasí.. heh.. něco na tom bude. Podívala jsem se na Triona, který nevypadal zrovna nadšeně. ,,Myslím, že by jsme se měli schovat, nebo úplně promokneme." navrhnu a rozhlédnu se kolem, po nějaké malé jeskyňce.

Všude kolem bylo spoustu barev. Květiny tvořily společně s loukou dokonalý obraz. Rozhlédla jsem se kolem a nasála pachy. Vítr foukal od nás, takže nic moc nešlo cítit. Ale nedaleko jsem ucítila stádo, které se páslo. Sem tam jsem ucítila i zajíce, který pobíhal v trávě. Občas jsem jej zahlídla, ale spíš jako šedou tečku. kvůli krátkozrakosti. Začala jsem přemýšlet. Už dlouho jsem na takové louce nebyla. Hold v mé staré smečce to bylo spíš údolí s velkou jeskyní, kde všichni pospolu žili. Spousta rvaček, spousta mrtvých, boje o moc a spousta krve. Na takovéto louky jsme chodili za účelem lovu. A ten lov vždy končil bojem o maso. Povzdechla jsem si. Z myšlenek mě vytrhlo Trionovo kýchnutí. Pousmála jsem se. ,,Až bude zima, tak ti ukážu, jak se dá ve sněhu dovádět" zazubím se. Vzpomněla jsem si na ty kruté zimy, které jsme ze smečkou zažívali. Ale já byla vždy odolná. Kvůli tréningům. Zatímco ostatní mrzli, já ve sněhu dováděla. Rodiče a všichni ostatní byli většinou zalezlí v jeskyních a já jediná byla venku. To bylo jediné období, kdy jsem mohla skotačit a bavit se. A nikdo mě nepeskoval, nepoučoval a... nemusela jsem se s nikým rvát. Lovit jsem také mohla a nemusela jsem se bít o maso. Zima byla to nejlepší za celý rok. To bylo jediné období, kdy jsem měla svobodu.. volnost.

Znova jsem se musela oklepat, byla jsem až příliš mokrá a kapičky deště mě studily. Nebe bylo šedé, ale déšť pomalu ustával a obloha se začínala čím dál více vyjasňovat. Spokojeně jsem se pousmála a podívala se na Triona, který byl také promočený a musel se oklepat. Oba dva jsme vypadali jako mokré slepice. Nad tím jsem se pousmála a podívala se kolem. všechno tu vypadalo kouzelně. Po dešti se rostliny začínaly pomalu otevírat. Vypadalo to kouzelně. ,,Já mám ráda všechny období. Na jaře všechno roste a rozkvétá, v létě je teplo a je příjemně, na podzim jsou všude krásné barvy a deštík. No a v zimě se dá parádně zabavit. Pokud tedy nejsou všude břečky," řeknu jen a zazubím se.

← Zauberwald
Šla jsem pomalu za Trionem. Najednou se rozpršelo. V lesíku nás chránily stromy, ale jakmile jsem zpoza nich vyšla na prostornou louku, taky mě deštík neminul. Moje srst začala vlhnout a na kůži mě zastudilo hned několik kapek. Na takové počasí jsem byla zvyklá, déšť byl fajn, měla jsem ho ráda. Vzhlédla jsem k obloze a na mou hlavu dopadaly kapky. Bylo to vcelku příjemné. ,,Jo, moc hezká louka," řeknu směrem k Trionovi. ,,Ale ten sníh by mi zas tak nevadil. Vcelku mi chybí," zazubím se a oklepu se, jelikož už jsem měla promočenou srst. Vypadala jsem neuhlazeně. Povzdechla jsem si.

Ucítila jsem pachy několika vlků, kteří zde nedávno prošli a nebo jsou někde poblíž. Žádný z nich se ale nijak moc nepřibližoval, takže jsem to nechala plavat a radši si jich nevšímala. Navíc, vítr foukal směrem k nám, takže nás možná příliš neucítili. No a kdyby byli agresivní, nebo bojechtiví tak už by zde dávno přiběhli. A začala by rvačka. Mlsně jsem si olízla tlamu. Už jsem se tak dlouho s nikým neprala. Chyběla mi ta stránka mě, která by ráda cupovala a trhala. Byla to věc, kterou jsem měla prostě vžitou. Nešla oddělit. Stejně jako moje minulost. Některé věci nejde zapomenout. A to, co jsem se už od mala učila, co mi bylo vbito do hlavy, to také oddělit nešlo. Přestala jsem vnímat okolí a vnímala myšlenky. Zase jsem se vrátila zpět... do minulosti. Z toho mě ale vysvobodil Trionův hlas. Jen jsem přikývla a byla zticha. Najednou kolem nás les zřídl a v dáli šla vidět louka. Šli jsme s Trionem na ni.
--> Kvetoucí louka

<-- Long
Šla jsem stále vedle Triona. Cítila jsem trávu, která mě šimrala na tlapkách. Byla hezky měkoučká. Sem tam jsem šlápla na nějaký ten klacík, který křupl při došlápnutí. Podívala jsem se na oblohu, která moc nešla vidět, jelikož ji zakrývaly velké koruny stromů. Byla jsem zvědavá. Trion najednou promluví, což mě vytrhne z myšlenek. ,,Nevím. Možná nějaká řeka, nebo další les.. nebo louka plná různých zvířat," odpovím s úsměvem na jeho otázku a pokračuji pomalu dál. Les vypadal kouzelně. Byl plný rozmanitých barev a také zde šlo cítit spousta různých zvířat. Zdálo se, že zde by bylo velmi dobré místo k lovu.

Šla jsem stále dál, celkem pomalým krokem a koukala jsem se za sebe. Za mnou běžel Trion, který mě dohnal velmi rychle a tak jsem přidala do kroku. Pohazovala jsem ocasem a koukala se směrem k jezeru, které jsme pomalu opouštěli. Nad ním stále poletovaly malé vážky a všude kolem byl slyšet zpěv ptáčků, do kterého jsem se zaposlouchala. Většinu myšlenek jsem vyhnala z hlavy. Hlavně ty o minulosti. Nenapadalo mě žádné téma k hovoru, takže jsem čekala, že Trion zase začne nějakou konzervaci. mezitím jsme překročili hranici mezi jezerem a lesem.
--> Zauberwald

Kolem jezera bylo spousta zelených rostlinek a nad vodou poletovaly vážky. Větřík byl příjemný a klidný. Bylo vcelku dobře, teplota příliš neklesala ani nestoupala. Všude kolem bylo možno slyšet různé zvuky. Ať už zpívající ptáky nebo bzučení otravného hmyzu. A také zvuky, které vydávala zvířata. Poté Trion promluvil. Souhlasil s mým návrhem, což mě potěšilo. Dala jsem to najevo malým úsměvem. Také podal svůj návrh, který se mi zalíbil. ,,Jo, to by bylo fajn. Bylo by super prozkoumat další místo," řeknu a zastříhám ušima. Pomalu jsem se rozešla směrem, kterým Trion ukazoval.

,,Heh. Taky bych se asi flákala. Určitě je tu spousta kouzelných míst jako je toto, takže prozkoumat celé území by trvalo mnohem více než půl roku," řeknu s lehčím úsměvem a podívám se po okolí. Zavětřím. Vítr foukal směrem k nám a tím přinesl spoustu různých pachů. Srnky, zajíci... myšky. A taky tolik nových věcí. Vzduch se zdál vlhčí, jelikož jsme byli blízko vody. Jezero vypadalo kouzelně ráno i v noci. Celý tenhle svět byl... kouzelný. ,,Nechceš se jít podívat někam jinam?" změním téma. ,,Je tady určitě spousta dalších krásných míst," zazubím se a podívám se na jasné nebe.