Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Zlaťák (přes Bažiny)
Přišla přesně ta otázka na kterou se tehdy ptal i on a očekával, že se musel ptát každý. "Lépe by ti to asi vysvětlili oni, ale za to, že udělali nějakou velkou kravinu dostali od bohů trest. Jsou obdařeni symbolem svého hříchu a stále pociťují ty pocity jej provázející. Harlequin byl třebas lenost. Díky polštáři, který měl na něm levitoval a skoro ani nechodil. Někdy prospal i dny." Nevěděl o tom moc, vždy se pouze ptal na to důležité. Možná až jednoho dne potká Raziela, dozví se právě od něj více. Zmínil se o tom, že když ho potká, tak už bude vědět o koho se jedná. Pokýval hlavou. Ale ta další věta ho donutila ještě více zmlknout. "Slyšel si někdy o démonech?" Zeptal se ho, nevěděl jak moc je to zde běžné. Hodně věcí se tu mohlo lišit od jejich části. Pamatoval si, že se tam dostal také podobnou náhodou jako sem.
Slova, která vyřkl byla pravdivá. Musel to tedy nechat jak to Noir cítil. Vymlouvat mu něco by bylo na extra dlouho. Lepší ho nechat věřit tomuto. Ale těšilo ho to, ne že ne.
Nořili se bažinami, ale Cerumovi to nevadilo. Našlapoval tam, kde věřil že to bude nejlepší cesta. Našlapoval opatrně a vždy si své kroky rozmyslel. Dorazili až do Mangrovů, místa kde ještě nebyl. Zadíval se okolo nich. Bylo to tu opuštěné. "Nemyslím si.. že tu ještě nedávno byl." Odvětil mu na větu, že tu tábor není. Vypadalo to tu skutečně neobyvatelně v delší časové periodě. Stál tam a sledoval okolí, mezitím co se Noir ponořoval do vzpomínek. "Avšak teď tu není nic jiného než vzpomínky." špitl tiše.

<< Zubří pláň (přes Baštu)
Tiše kráčel vedle něj. Pamatoval si toho dost, ale bude to stačit pro malého vlka? Již dlouho svou sílu nepoužil, vyhýbal se jí jako koníčku, který se prostě pověsí na hřebík. Ale věděl že to v sobě ještě má. Věděl že kdyby se skutečně snažil, mohl by se zase zpět vypracovat do původní síly rychle. Zavrtěl hlavou, zahnal tím myšlenky co následovali. Řekl si, že už to nepotřebuje. Že nechce dále bojovat.
Vypadalo to, že jej Noir poslouchal, dokonce vyjádřil i svůj zájem o toto. Musel se tedy pousmát. Byl rád, že příběhy co jednou v minulosti tak moc hltal mohou slýchávat i jiní. Zamyslel se. "Více by ti ale mohli říct hříchy, žijí déle než je pro nás běžné vlky možné. Viděl jsem jednoho ze členů tady, já osobně jsem poznal jeho bratra, ale myslím si že ani tento není špatný. Poznáš ho podle lišky na tváři a rozpůlenosti." Doporučil mu kontakt na jednoho z vlků. Nevěděl jeho jméno, tedy jasně, znal Harlequina, ale zbytek sourozenců si nějak neměl jak zapamatovat podle jejich výrazů, ale jejich jména už dříve právě z úst toho třetího slyšel. Naučil ho zajímavé techniky léčení, měl k tomu dokonce i magii. Když řekl, že roli Jacea rozumí nechápavě se na něj podíval. Nakonec to co řekl ho donutilo se usmát. Když se snaží dělá zázraky. Opravdu mu pomohl? "Tvá slova mě těší." Odvětil nakonec.
Zastavili se nad tou mrtvolou a tiše na ní koukali. Cerum teda zkoumal co by to mohlo být.
A nakonec se Noir ještě vyjádřil k Paní Půlnoci. "Ano, její krása byla skutečně něco, ale.. dokážu se ovládat. Mnozí jiní ale měli s tímto problém." Odvětil mu nakonec Cerum to co chtěla slyšet po delší odmlce. Nerad tyto věci přiznával.

Příležitost dne:
Hladina se jemně leskla pod svitem hvězd. Z okouzlení jezerem ho probrala otázka Noira. Otočil se na něj a zadíval se na hlodavce. Opatrně se k vodě naklonil a přičichl k její hladině. Následně si všiml i stop drápů ostatních vlků. "Kdyby byla otrávená, vlci by zde rozhodně nepili. Navíc to není jed, který by byl cítit." Zhodnotil Cerum a pokusil se napít. Nechutnala ani jinak, klasická sladká voda. "Ani změnu chuti to nedělá pokud je to jed." Dal si pouze malý lok, který by ho rozhodně neskolil, ale zle by mu udělal. Co vše léčitel neudělá pro vědu. Nakonec i on se jal do pohřbení mrtvolek, co Noir neviděl. Neváhal a vyhrabal jim menší díry do kterých je také umístil. "Nevypadají ani jako že by umřeli fyzickým násilím. Že by nemoc?" Zeptal se Cerum jenž zase následoval Noira.
>> Mangrovy (přes Bažiny)

(--- Krápnková jeskyně (přes Sněžné Tesáky)
Cesta byla složitá, asi stejně jako do té jeskyně. Tesáky zrovna nebyli nejlepším terénem na prozkoumávání. Podíval se na Noira, který zkoumal očima terén. Nebo spíš tím svým jedním, druhé neměl stejně jako Cerum. "Ale tak své tělo můžeš vytrénovat vždy, co si umyslíš. Horší je vytrénovat svou mysl." Dodal Cerum. Vždy si uměl zase získat svou dávno ztracenou formu zpět a věděl že teď to nebude o nic jiné. Říkal že cesta na ostrovy je patrně náročná, pokýval na to pouze hlavou. Spousta věcí byla náročných, jde jen o to jak se s tím jeden popere. "Trápit se maličkostmi co jeden lehce změní je.. malichernost. Avšak mnohé trápí i malichernosti." Odvětil mu nakonec. Měl na to svůj názor. Když řekl že mu bude pak něco moci ukázat přikývl. "Až se někde zastavíme." Dodal nakonec. Všiml si jeho zavrtění ocasem. Tak přeci jen v sobě měl nějaké city. Ale nedával je najevo. Byl jako pandořina schránka. Ale on to nehodlal nějak měnit, nelze měnit to co se nejspíše už zarylo tak hluboko, že by to zanechalo nenávratné změny.
Nakonec se dostali až k té debatě o bozích. Podíval se na nebe. Začínala noc, ale to by nesměl zakopnout o mrtvolu zvířete. Zarazil se a díky tomu neodpovídal Noirovi. Vypadalo to, že ho nic nezabilo. Nelíbilo se mu to, kdyby našel další asi by ho to více zneklidnilo než uklidnilo. "K tvé otázce. Pouze nejvyšší bůh může učinit vlka plnohodnotným bohem za jeho zásluhy. Ale ostatní bohové z vlka mohou udělat poloboha za jeho zásluhy. Byl jsem svědkem pouze jednoho vlka, co se díky tomu stal polobohem a.. prý to obsahovalo hodně světla a zjevení snad pěti bohů, kteří mu následně sdělili jeho roli a schopnost. Jayce je polobůh vědomostí a celkově mysli. Stará se o myšlenky ostatních vlků. Uklidňuje jim je.. nikdy jsem jeho roli moc nepochopil." Přiznal se Cerum. Nakonec se ho ptal zdali je tak krásná že by se neovládl. Musel se nad tím zamyslet. Ano, byla to pěkná vlčice, její křídla měla barvu hvězdné oblohy a dokonce to vypadalo, jako by obloha na nich skutečně žila, ale... ona měla svého druha. Partnera, který jí byl věrný jako stín noci. Vskutku, byl to pán stínů. "Ne, to ne. Má svého partnera už tisíce let." Odvětil mu nakonec svou odpověď.
Ptal se ho zdali půjde na to místo, kde přišel o oko. Přikývl a vydal se za ním. Mlčky. Nemělo proč se k tomu vyjadřovat, pouze tam bude pro něj.
--) Zlaťák (přes Baštu)

Díval se naposled do jeskyně, na ty čmáranice které tohle i dost možná způsobili. Doufal že to co tady prožili jen tak nezmizí, ale zároveň někde uvnitř část v něm se modlila ať je tohle jen poblouznění, ze kterého se vyspí jako z alkoholu, či jak by se dali ty zkvašené ovoce občas nazvat. Noir vypadal spíše jako kdyby ničeho dneska tady nelitoval.
Odpověď na to, že tu vinu chápe ho možná lehce uklidnila. Doufal i v to, že chápe jeho minulá traumata. On chápal jeho. Otázka na to, že býval tím elitním bojovníkem ho donutila se usmát. "Ano, je to už pár pěkných let. Mohl bych tě něco naučit. Nejsem sice už tak zdatný jako předtím, ostrovy mi sebrali vše jako většině co sem přišla, ale.. teorii si jeden pamatuje furt." Neměl problém si na to vzpomenout. Neměl problém absolutně s ničím, teda jo, s tím teď mít s Noirem vztah, jelikož ho stále viděl jako to malé vlče. Pokýval hlavou nad svými myšlenkami. Vlci tady neslyšeli nikdy o paní půlnoci nejspíš. "Je to příběh vlčice, která před tím, než se stala bohyní noci byla normální obyčejnou jako my. Je to hodně starý příběh, ale na každé legendě je aspoň trochu pravdy a jednou jsem jí opravdu viděl tu bohyni. Její krása je nepopsatelná slovy." Povzdechl si Cerum. Měl rád tuhle podivnou entitu, leč někteří jí popisovali jako strašnou mrchu.
Jeho odpověď ho donutila se usmát. Bylo to milé, milá slova jej vždy dokázala pohladit po duši. "Brzy se ale oddělíme zase. Ještě musím potkat léčitele jiné smečky." Dodal k Noirovi nakonec. Ale menší procházka mu ještě neuškodí.
--) Zubří pláň (přes sněžné tesáky)

Zarazil se nad jeho dotazem. Podíval se na něj a pokýval hlavou. "Minulost. Vše co uděláš má nějaký dopad. Kéž bych tohle věděl když jsem byl mladší." Dodal Cerum, znovu zopakoval že doufal aby to věděl jako mladší. Pár chyb sem, pár chyb tam a už se to neslo. Ta tíživá vina, co pociťoval při vzpomínání. Když slyšel další Noirova slova, uchechtl se. "Ano, ale vždy můžeš cítit vinu. Ale což, špatné vzpomínky se stávají vždy dobrou zkušeností." S tím se oklepal. Bylo těžké vzpomínat na věci, co by teď udělal tisíckrát jinak a mnohem lépe. Čemu by mohl zabránit.
Podíval se na něj s pozvednutým obočím. "Slyšel si někdy o Paní půlnoci?" Zeptal se ho na otázku ohledně specifické bohyně, kterou znala jen hrstka vlků co poznal. Její příběh slyšel až teprve od mladého Taylora a jeho rodiny. Byl sám překvapený tím co se od nich naučil.
Když byl na odchodu, slyšel ta slova zda mu chce utéct. Zarazil se a zadíval se na něj. "Netušil jsem, že budeš chtít jít se mnou dál. Když to kouzlo pomalu mizí." Odvětil nakonec Cerum.

Pokýval na slova díků. Bylo to zasloužené ho pochválit. Prožil si toho hodně, od malého drobečka, kterému odešli rodiče a nechali ho samotného v jeskyni až po lehce starší vlče, kterému ostatní vzali oko. A teď před ním stál zase někdo jiný. "Ale jedno je vždy důležité si pamatovat. Historie tě vždy pozoruje. Je to.. bolestivé říct, ale je to pravdou." Dodal nakonec. "Nemusíš být kdejaký hrdina, ale ostatní vždy budou říkat tvůj příběh, i když padneš." Varoval ho ještě. Možná lehké varování na to, že je vždy dobré si uvědomit své akce před reakcemi. Možná to bylo sobecké, ale on by to jako mladší věděl rád.
Když řekl že mu pomohl, přikývl. Možná že se konečně o něm začnou vyprávět příběhy, za které by se nemusel stydět, ale on nemá slovo v tom, kdo bude žít, kdo zemře a kdo bude vyprávět jeho příběh dál. Když řekl, že si dobře vybral, usmál se. Zvedl pohled k němu. "Kéž bych to věděl dříve." Chyby co udělal se nedají odpárat, proto mu možná dal tu radu, že se na něj vždy něco dívá a zapisuje jeho příběh. "Ovšem není proč plakat nad rozlitým mlíkem." Dodal nakonec. A taky že není nikdy proč nad ním plakat.
Když se ozval ohledně toho polibku, ulevilo se mu. "Noire, vždy bude spousta chyb, kterých budeš litovat, ale o tom je život. Nikdy není vlka, co by chyby nedělal. Ale můžeme se z nich poučit. Jak jsem říkal na začátku. Dobré časy se stanou dobrými vzpomínkami, ale ty zlé se zase stanou dobrými lekcemi." Dodal nakonec. Bude toho litovat? Ne, prostě se tak stalo. Pokud je to nezabilo, nebylo proč toho litovat. Další Noirova slova jej zarazila, ale přesto pokýval. "Rozhodně mě ale pak nehledej v horách. Ale až přijde, rozhodně se naše cesty spojí." Odpověděl mu klidným hlasem a vydal se směrem k východu. Toto byl nejspíše konec, že? Těsně před ním se zastavil a otočil se ještě na Noira. Chtěl mu něco říct?

Pokýval hlavou nad jeho rozhodnutími. Nejspíše to bylo vlče tuláků, měl z toho takový pocit. "Většina mladých neumí ani to. Takže jsem rád, že ses rozhodl pro toto." Odpověděl mu s úsměvem. Taková Ricca za to ale nemohla. Rodiče jí nic nedali, ale přesto se mohla snažit. Jenže nechtěl více ničit její pokrok. Rozhodně bylo úžasné, že tak dlouho vydržela naživu jen sama za sebe. Podíval se na další malbu. Byla to kresba katakomb. Nebyl tam ještě a rozhodně se tam nechystal. Na té kresbě šli s Noirem bok po boku tisknouce se na sebe a nejspíše umírali strachy. Nedivil se, na kresbě byli vyobrazené různé kosti těch, kteří tam nalezli svého konce. "Nepomohl jsem snad i tobě?" Usmál se na něj. Pomohl mu s jeho hlubšími problémy tím, že uměl poslouchat a vedl jej pomalu k rozřešení uvnitř něj. Možná si to ani Noir neuvědomoval. Většina vlků si tohohle nevšímala. Byla vůči tomu slepá.
Sledoval jeho reakci po tom polibku. Nejspíše se v něm honila tuna pocitů co neznal a nejspíše ani neví jak si je přebrat. Cerum musel uznat, že kdyby skutečně byl Noir starší nebránil by se tomu už vůbec. Takhle se cítil příšerně jako kdyby zneužíval naivní vlče. Jenže jemu byli skoro tři. Zavřel oči a zavřel hlavou, aby se zbavil té myšlenky. "Bylo to takové jaké sis představoval?" Zeptal se ho aspoň. Nevěděl co od toho očekával, většina mladých neví ani co to láska je jak se mu potvrdilo a mnozí se to ani nikdy nedoví.

Pokyvoval hlavou. Měl pravdu, nejspíše se nikdy ani pořádně nezaměřil na něco co by chtěl dělat on. "Víš co bys vlastně chtěl dělat ty za profesi do budoucna?" Netušil jestli mu Noir řekl, jestli je součástí nějaké smečky, ale předpokládal že dost možná je. Podíval se na něj ještě jednou. Byl dost silný, aby se dokázal postarat sám o sebe? Teď už rozhodně ano, ale dříve s tím nějak nepočítal. Podíval se zase na malby. Něco se mu zdálo na nich okouzlující, ale zároveň mu to dělalo zle od žaludku. Jak zvrácení mohou být místní bohové? "Na léčení je pěkné to, že vidíš výsledky postupně časem. Někdo nepotřebuje jen léčení ran, protože i tvoje duše může utrpět ošklivé rány, léčitel by se měl starat o obojí. Jinak nikdy nemůže být prospěšný. A možná to se mi na tom líbí." Pousmál se na Noira. Sobecký to důvod proč se zajímat o léčbu zlomených duší. Květiny měl rád, dělal si z většiny prospěšných i čaje, tedy to bylo v době, kdy ještě uměl ovládat svou magii lépe.
To co pak řekl Noir ho donutilo se zamyslet. Když to tak skutečně chtěl. Nahnul se k němu a věnoval mu teda ten vlčí polibek, pořádný, aby o nic nebyl ochuzený. "Stížnosti už neberu. Bylo to tvoje rozhodnutí." Podotkl nakonec, kdyby si to přeci jen chtěl černo-bílý rozmyslet a žalovat ho třeba za napadení. Jenže on k tomuto měl konsenzus a ještě se ujistil jednou zdali tomu tak skutečně je.

Tuna myšlenek pobíhala jeho myslí jako nezastavitelné hryzavé potvůrky. Mohl tohoto vlka zranit slovy? Zas s Noirem nechtěl zacházet zase moc v rukavičkách. Byl dost starý na to, aby pravdu dokázal strávit. Aby dokázal strávit životní příběhy, které ne vždy vyjdou tak jak jeden chtěl. Tak jak by si přálo každé malé dítě snící o velkém "a žili šťastně až do smrti." Občas se stane, že se něčí cesty rozdělí až příliš brzy. Podíval se na Noira a tiše povzdechl. Měl pravdu. Byl volný. Ale za jakou cenu? Vždy něco mělo cenu toho druhého. "A přesto bys měl názor. Stina říkala podobné věci, ale zase jako bojovnice nepochopila proč už nemohu dále bojovat." Přiznal. On by zase nepochopil jiné. Rodiče co své děti jen tak odhodí a více je nezajímají, polobohy, kteří trpí s každou další smrtí v rodině a čím dál víc si uvědomují svojí nesmrtelnost. Ale toho chápal. Muselo být příšerné sledovat všechny ostatní umírat stářím a ty? Ty vlastně nemůžeš na to stáří zemřít jako oni. Jeho pohled do očí, musel své oko odvrátit. Nakonec přišli slzy, což on nechtěl. Nechtěl ho rozplakat. Ale občas tahle slova bolí. Stáhl své uši k hlavě. On nemohl brečet, jeho slzy už za ty roky skoro vyschly a pouze velký smutek mu je mohl přinést a ten byl většinou, když za své milované zapálil vonné usušené bylinky.
Tiše čekal, až jeho slzy ustanou. Čekal a doufal, že pochopí jeho důvody. Chtěl se nadechnout a odpovědět mu na ta slova, ale pak přišla ta otázka. Zarazil se a nakonec přeci jen musel mluvit. "A nebudeš toho litovat až tohle omámení magií skončí? Nebudeš si vyčítat svou chybu?" Zeptal se ho. Potřeboval to vědět. Nechtěl, aby ho pak nenáviděl jen protože teď se cítil Noir polapený city co ani nemuseli být jeho.

Tiše se zasmál nad radou od Noira. "Osud řídí mé cesty po celou dobu. Já a Eleanor jsme se k sobě možná tak měli jen díky tomu, že.. jsem byl její sluha. A já a Kie? Potkal jsem jí na svých cestách, zraněnou. V té době jsem se ještě řadil mezi elitní bojovníky. Kdyby mě osud neposlal za těmito dvěma, tak jediné co dělám je to, že hledám svou rodinu. Společně jsme se vydali do smečky, která nás přijala a tam jsem poznal skutečně divné věci. Čtyři alfy a každá vždy za jeden slavný rod. Heh, ale nelituju. A já a ty? Jsme tu sloučeni osudem a magií, která mučí mou mysl. Která mě sžírá oheň." Možná se lehce rozvášnil. Ale málokdo by v dnešní době řekl, že se Cerum řadil mezi jedny z bojových elit, někdo kdo dokázal mnohé. "A ne prosím, neříkej jako Stina, že dále mohu být bojovníkem... další krev na mých starých packách nechci." Poprosil jej tiše. Uvědomoval si až moc dobře, co za ty roky vykonal. Navíc léčit zraněné duše jej bavilo mnohem více než je tvořit. Mlčky se zadíval na jeden obraz. Jeho scenérie jej fascinovala. Zlaté stromy. Byl tam jednou? Minimálně z dálky je viděl a zamiloval si je. Tohle uklidňovalo jeho mysl, která znovu vzpomínala na ty tváře těch, které rozdrtil. Mohl se dříve vydat lepší cestou? Nebo ho osud musel potrestat válkou? Aby si konečně uvědomil svých chyb.
"I kdybychom byli ztraceni, našli bychom svojí cestu. Ta ale zde najít pouze tím, že půjdeš za svým srdcem." Zamumlal tiše Cerum. Vzpomínky na všechny, kterým už dříve pomohl. Vzpomínky na sebe samotného zhruba v Noirovo věku. Povzdechl si. "Noire, být mladší, tak bych tě miloval. Byl bys pro mě ta správná partie" Zamumlal nakonec poraženě. "Ale nemohu si dovolit mást hlavu vlčeti. Proto tato slova ber jako povzbuzení. Někdo se do tebe bude moci zamilovat podobně jako já bych byl už teď schopný milovat tebe, ale nemohu ti slíbit kdy v budoucnu to bude, jestli to vůbec někdy přijde v řádu roků. Možná budeš čekat až do konce života, ale rozhodně nebudeš sám. Minimálně se vždy budeš moci stavit v Namarey a pokecat o tom." Dodal nakonec ze sebe. Bylo to něco jako vyznání lásky za které se nemusel Cerum stydět? Rozhodně ano. Cítil se za to příšerně? Ano. Ale magie si s ním dělala své, i když se s ní snažil bojovat.
Když se zeptal na tu otázku, pokýval hlavou. "Vášeň a někdy prostě čistá láska nás donutí zaklesnout." Dodal nakonec Cerum s lehkým úsměvem.

Poslouchal jeho slova. Bylo to něco suprového, když se jejich role vyměnili. Teď Cerum mohl poslouchat jiné pohledy na tu stejnou věc. Říkal mu že není ztracený, ale Cerum moc dobře věděl své. "Přes několik let hledám svou rodinu. Hledám dokonce i pár let svou partnerku. Kdyby mi osud říkal, že mám šanci, tak by mi jí dal. Netuším kde je ta šance." Věděl však že tímto možná věci nekončí. Možná by měl přestat mít takové velké morální hranice a dát tomuhle poblázněnému vlkovi šanci. Podíval se na něj, když řekl že si myslí, že je slabý. Možná to bylo něco s tou magií, co teď pociťoval, ale nakonec i on zabořil svůj čumák do jeho srsti. "Nejsi slabý, prostě si s tebou jen hraje osud." Vysvětlil Noirovi. "Kdybys byl slabý, rozhodně toho neprožiješ tolik, ale už si dávno mrtvý." Dodal nakonec vlastní zkušenost. Pak řekl o tom jeho kamarádovi. Docela zajímavá forma družení se, kterou nejspíše Cerum jen tak nepochopí.

18 + SEKCE RADĚJI KVŮLI POJMŮM
Nakonec mu řekl, že je více připravený než ten jeho kámoš. "Prostě to čím čůráš strčíš samici tam kde ona čůrá. Během toho však může vzniknout spojení pokud se vystříkáš. Jinak pro samce, tak tomu to strčíš do.. díry odkud... se vyprazdňuje." Dodal nakonec Cerum.

Když mu řekl tu báseň, tak zkoprněl. Zamrkal a díval se na něj. "Co to.. Noire.. magie. Působí na nás magie." Dodal nakonec tiše. Bolelo to přiznat po tak pěkných slovech.

Podíval se na Noira, dobře se chytl jeho myšlenek. Mohl jen stát a pokyvovat hlavou. Skutečně žák předčil svého mistra. Nemohl tomu jinak říct. "Vždy jsem věřil v druhé šance, ve třetí šance. Ale u sebe vím, že tolik dalších šancí si nezasloužím." Zamumlal tiše Cerum. Tolik promarněných šancí, které vždy využil, ale úplně na prd. Povzdechl si stejně jako několikrát předtím. Když řekl, že by ten zájem musel projevit on nebo spíš mohl, zasmál se. "Neboj, svůj zájem jsem vždy projevil, ale na vztah musí vždy zájem projevit dva. Jinak se to dá brát jako obtěžování." Vysvětlil mu a nakonec zašlehal ocasem. Netušil koho dalšího by si měl vybrat. Stinu? Ne, to byla suprová vlčice, ale měla dosti jiné názory na celý ten svět. Co taková Peisia? Ne, to byla na takových padesát procent jinak orientovaná vlčice. Podobně jako on. Nehodlal zapřít to, že se mu líbili i samci. Takový Taylor, kdyby nebyl trouba, vybral by si dříve v minulosti jeho.
Zasmál se jeho poznámce a pak zvážněl, když se ptal co je to kojtus. Musel zastřihat ušima. "Sex, tvoří se během toho vlčata. Teda pokud to nejsou dva samci. Jsi dost připravený na přednášku pro dospělé pokud nevíš dál co je to sex?" Zeptal se ho, aby se uměl zorientovat na tom, co vlastně toto vlče vědělo. Už ne vlče, dospělý samec. Skoro dospělý. Když mu zabořil hlavu do krku, napnul veškeré svaly. "Noire..."

Na jeho příběh přikyvoval, neměl důvodu nějak reagovat. Noir to ze sebe prostě potřeboval dostat. Jestli mu tohle pouhé vykecání se pomůže, bude jen rád. "Jo. Občas nám forma dominance, kterou projevujeme i těm okolo může připadat jako ta nejvíce drsná věc, ale ve skutečnosti je to jen hloupé chování v jejich očích." Dodal nakonec nějaké to moudro. Moudro se vždy hodí. Sám jich měl v kapsách tolik, že proto se možná před lety rozhodl pomáhat i celkově vlkům. Jak duševně, tak i fyzicky. Nikdo si nezasloužil být zničený.
Když řekl, že není všem dnům konec, ušklíbl se. "Rád bych řekl že není, ale pomalu už vidím stín zubaté. Avšak i tak neztrácím naději, někdo se dost možná najde, kdo projeví zájem." Odpověděl mu tak jak to cítil. Nebyla třeba to ještě házet do žita. ale také bylo třeba přiznat si realitu. Když se zase rozpovídal o svých myšlenkách, přikyvoval. Možná toho prožili na stejno, sice Noir za kratší časový úsek. ale přeci jen. Nakonec se vinil z toho, že se nechával obskakovat. "Dobré časy se stávají dobrými vzpomínkami, ale zlé časy se stávají dobrými lekcemi." Tohle byla poučka, kde které se mohl řídit jestli chtěl. Nebo na ní mohl zapomenout, že vůbec existovala.
Protočil očima, oni to vlče ještě chtěli zdrogovat. "Super. Sject vlče bobulemi a čekat co se stane. Pedofil je někdo, kdo vyhledává jen přítomnost mladých, je s nima a má s nima i kojtus. Je to věc, co se nedá tolerovat." Vysvětlil mu paki ve zkratce a pak přišla ta otázka, které se nejvíc bál.
"Vyznat lásku je to nesložitější. J8 osobně vždy volím slova, postupem času už ani nemá cenu si tu lásku vyznávat, ale prosté miluji tě, jistě stačí. Pokud má ráda drsňáky, hlavně jej ze sebe nedělej pokud jím nejsi. Je to to nejhorší co můžeš udělat." Doporučil mu.
"Bohové mi nutí pocity. které mi nejsou vůbec příjemné. Možná proto." Odvětil nakonec.

Nejspíše se pomalými kroky někam dostávali. Už si sdělovali proč jim chybí oči. Ironie osudu. Nechat dva bez stejného oka setkat se na stejném místě, které ještě doplnil o upravené obrázky skrytých míst, jako tu největší ironii osudu. Nakonec ho ale příběh o vydloubnutí oka překvapil. "Bože, kolik traumat si zdejší vlčata musí projít. Je to nějaká zkouška dospělosti?" Zeptal se Noira a zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mu ani trochu to co mu zde říkal. Měl díky tomu chuť si všechna vlčata vzít pod vlastní křídla a nedovolit jím žádná další traumata.
Když se dostali k tématu rodiny, musel se pousmát. "Mě osud nepřeje. Obě dvě vlčice, co jsem miloval jsou pryč, takže já se vlastní rodiny asi za svůj život nedočkám." Povzdechl si tiše. Chtěl rodinu, to ano. Ale s kým? Když mu všichni z jeho života utíkali?
Pak zjistil, že se tady Noir narodil. Takže neměl tendence odcházet, chápal to. Pouze s úsměvem přikývl. Ale ptal se na to co je jistota. "Ani ta smrt není jistota, pokud blbě řečeno 'povýšíš', polobozi neumírají na stáří, ani bohové. Takže když to dotáhneš až tam, nic není jistota." A nebylo to více méně dobře? Aspoň jeden neusl na vavřínech díky tomu.
Udělalo se mu zle od žaludku z jeho pohybů. "Dospělí tě neučili o pedofilech?" Zeptal se ho na rovinu. Mohl ho někdo varovat před predátory. Přeci jen.. pořád tu byla ta možnost, že někdo prostě mohl využít jeho naivity. Ptal se zdali je k vášni potřeba lásky. Zavrtěl hlavou. "Ne. Opravdu ne." Dodal nakonec ještě slovně a uvažoval nad tím, jestli si díky tomu vypsal rozsudek smrti.

Posadil se také, přeci jen to bylo příjemnější. Dívali se na sebe a povídali si. Tohle bral jako příjemnou změnu na rozdíl od toho všeho chaosu, který se všude děl. Uznal, ho jako rodiče? Nechápal to moc, ale rozhodně ho to potěšilo. Možná si až moc všiml, že mu civí na oko. Povzdechl si. Znal tu nevyřčenou otázku. "Kierannie, když se proměnila nepoznávala mě. Naštěstí mi vzala jen oko. Od ní bych se v ten moment nechal i zabít. To s tebou udělá láska." Vysvětlil mu nakonec Cerum. Moc dobře chápal tyhle otázky, byl si vědom, že to není neobvyklé. Zvědavost si přeci jen vždy najde cestu napovrch. "Je to běžná otázka, není se za co stydět." Vysvětlil pak, aby se necítil trapně. Jednou během tohohle setkání musela přijít. A on se za ztrátu oka leckdy styděl. Kvůli tomu už nechtěl být elitním bojovníkem, kvůli tomu nechtěl patřit mezi vlky na výsluní.
Když se dostalo na ta vlčata, nazval to prokletím ostrovů. Musel se tiše zasmát. "Nejspíše se tu toho děje tolik, že většina vlků zapomene na to, že vlastně měla mladý, což moc nechápu." Povzdechl si tiše a zavrtěl hlavou. Možná to byl problém těchto ostrovů. Vlci prostě zapomínali. A on v tom nebyl sám. Měl by se skutečně Ricce omluvit, až moc se nechal rozptýlit svými vnitřními pocity. Nakonec padl názor, že když se sem nějak vlci dostávají, musejí taky odcházet. "Jo.. to se bohužel nedozvíme. Protože ti co to ví, tu už dávno nejsou." Zamručel tiše a nemohl se zabránit smutku. Chyběla mu i Eleanor, mohli se z nich stát partneři a vše by bylo dokonalý. Ale nedalo se nic dělat, ona byla pryč. Když řekl, že z jeho slov je cítit, že jí měl rád, slabě se usmál. "Měl jsem rád spousty vlků a nakonec jsem skončil osamělý. Život je plný náhod a nic není jistota." Dodal nakonec. Kdo mu vlastně zůstal? Skoro nikdo. A tady? Jedině Taylor. Pokud měl pořád zájem o to se stýkat.
Naslouchal jeho slovům o pocitech bratra a přikyvoval hlavou. Nemohl dělat nic více, než ho navést na správnou cestu. "Tyto pocity si musí urovnat v sobě jen on. Viděl jsem spousty vlků, jako ten, kterého si teď popsal a vždy si museli vybrat svůj osud jen oni sami." Zamyslel se, co by ale mohlo na toho mladého vlka sedět. "Ale.. někdy spousta zrady ze strany našich milovaných zapříčiní to, že se jeden distancuje a myslí si, že vše zvládne sám. Ovšem jestli je i on tenhle případ, tak si na to, že na nic není sám bude muset přijít." Vysvětlil Noirovi nakonec.
Sledoval ty malby, připadali mu zvrácené. Ale něčím takové uklidňující. Příjemné. Bože, za to může to okouzlení. Zavrtěl hlavou a snažil se těch pocitů zbavit. Když padla otázka na ten erós, musel se pousmát. "Vyložit si to můžeš jak chceš ty." Dodal mu nakonec.
To co ale nečekal bylo to, co přišlo pak. Tahle otázka ho donutila se rychle nadechnout, tak že vdechnul slinu a začal se dusit. Když se po chvíli intenzivního kašle mohl nadechnout, vrhl pohled na Noira. "Jsi si vědom, že bych ti mohl dělat otce? Jsi si vědom, že nás dost možná dělí pět let? A pět let je dost." Zeptal se ho. Byla to seriózní otázka podaná seriózním tónem.