Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekal, že přijdou otázky. Byl by naivní, kdyby si myslel, že se tak konat nebude. Připravoval si tedy zase svou mysl a pocity na to co přijde, ne že by byl emočně nezralý, ale zrovna mluva o tomto mu dělala lehce problém. I po takové době to bolelo. "Kie.. je to s ní komplikované. Nikdy jsem netušil, jestli se to co se stalo jí může stát i její dceři. Nejistota a fakt, že jsem pořádně ani nevěděl, co to bylo za nemoc mi ale nakonec, jak říkáš ty, donutila jí dát někomu jinému. A přes to, že jsem tak udělal jsem s nimi byl, aby její aklimatizace nebyla tak těžká. Ale i ona sama pochopila, že to jinak nepůjde." Packou se opatrně dotkl svého chybějícího oka. "Mohl jsem jí vyčítat, že je její matka pryč. Mohl jsem jí odhodit, protože přeci jen nebyla moje krev, ale něco ve mě to nedokázalo. Ona věděla, že nejsem jejím rodičem, ale přesto.. jsem pro ní byl ta jediná otcovská role, co měla." Podíval se na Noira. Pamatoval si den, kdy jí sdělili s Kierannie, že on není jejím rodičem, ale že se o ně bude starat. V té době jí pomáhal s tím, aby usnula. Staral se o ní jako o vlastní od prvního dne, protože to chtěla více méně. Postupné změny na Kierannie do toho, bylo to psychicky vyčerpávající, ale nikdy kvůli tomu neodešel. Znal milion vlků, co by toho byli schopní, ale proč zrovna ne on? Když mu Noir sdělil, že přežil jen díky pomoci druhých, povzdechl si. Tohle si žádné vlče nezasloužilo. "Vidím, že většina vlčat zde má stejný osud. Pykáte za chyby svých rodičů a prosíte druhé, abyste vůbec mohli žít." Vzpomněl si během toho na Riccu. Vlče Taylora, které absolutně nic neumělo, ale stěžovat si jí šlo. Ale možná to na jednu stranu chápal. Neměl ve k ní v tu dobu takto zachovat. Neměl jí odehnat jen protože ho nechtěla poslouchat. Měl by dojít a Taylora donutit napravit své chyby, nebo se za ní staví pouze sám. Hlavně zkontrolovat stav Taylora. "Ricca, to je další vlče s podobným osudem tady na ostrovech. Horší je, fakt, že její otec tu sice fyzicky je, ale psychicky už nikoliv. Ne, že bych tím chtěl tvou situaci degradovat, ale děje se to tu až moc často. Až moc na to, že je to tu tak skromné." Povzdechl si. Co všechno s těmito zlomenými dušemi bude dělat? Nikdy neseskládá jejich kousky. Už u Noira se mu to zdálo nemožné. Ale to co bylo nemožným bylo i zároveň výzvou.
Jeho další slova ho překvapila. Než se stihl nadechnout a odpovědět, přišla ta otázka. Stáhl uši k hlavě. "Prošel jsem portálem. Takže nevím jak daleko je domov. Nevím jestli se dá nějak dostat tam, odkud je." Povzdechl si. "Ale kdyby to šlo, rád bych jí zase viděl. Stejně jako Kierannie, ale to musí chtít ony. Je to pouze jejich rozhodnutí, jestli naše osudy zase spojí." Jak se vlastně odsud vlci dostávali? Stejně nebo prostě jednoho dne proběhlo puf a byli pryč stejně jako sem přišli? Chvíli přemýšlel nad tím, jak moc se odsud dá dostat a jestli ví vůbec nějaké způsoby a pak se Noir zeptal na otázku, co jej lehce vykolejila. "Uhm, no.. možná tvůj bratr měl důvod. Náš svět je protkaný pavučinou lží, kterou si jeden vytvoří, jen aby se cítil lépe. Nic se neděje bezdůvodně. Možná si myslel, že se máš ty lépe a prostě záviděl, možná ho jiné okolnosti zformovali tak, jaký teď je. Hodně vlků má obrázek, že nepotřebují nikoho, podobně jako ty. Rozhodně to s ním nevzdávej. I to nejvíce ledové srdce postupně roztaje." Tahle rada byla možná lehce zcestná, co se týkalo Zeirana, ale Cerum ho nikdy nepoznal. Nebo spíš si nedokázal spojit, že ten necitlivý havran, co si vše chtěl udělat sám v zátoce byl právě on.
Na své rodiče se zlobil pořád, což bylo pochopitelné. Pokynul hlavou. "Máš na to plné právo, které ti někdo jen tak nemůže sebrat. Rád bych řekl, že šlo jen o nedorozumění, ale." Odmlčel se. Hledal vhodnější slova. "Někteří jedinci by neměli mít vlčata a ti, co si je skutečně zaslouží je nemají." Dodal nakonec. Tohle znělo i lépe než to co plánoval. Když sdělil, že otec je mrtvý nejspíše pokýval hlavou. Lepší vědět, že je mrtvý než postižený nemocí, kterou nikdo neuměl léčit.
A pak přišlo jeho nejméně oblíbené téma. Téma lásky. Noir už o tom prý něco slyšel a pak zmínil něco co se mu i stalo. "Pro každého je láska něco jiného. Pro mě a Kierannie to nebyli sladká slova, na ty ona nebyla, ale byl to fakt, že jsme si vždy po boku. Každou věc řešíme spolu a netajíme si naše pocity. Přátelům neřekneš někdy, že si zoufalý a nevíš jak já, ale partner je po tvém boku. Pro některé jak říkáš je láska plná lichotek. Pro jiné jsou to zase gesta, typu čištění partnerova kožíšku, tulení se k sobě. Ovšem láska o které teď mluvíme je Erós, láska vášnivá. Kryje se hodně s láskou rodinou, té se zase říká Storgé. Přeci jen od rodiny si vlčata také nechávají čistit kožich. Ono je faktem, že když si opravdu najdeš toho partnera, tvoříte spolu malou rodinu. Někdy i bez vlčat. Ale většina ráda říká, že krev není voda, co se týče rodiny." Pronesl svou vyčerpávající přednášku Cerum a olízl si seschlé pysky. Tušil že po tomhle přijdou ještě další otázky.

Cítil jeho pohled, cítil jak ho propaloval. Neuměl určit na tomhle vlkovi zda to byla nenávistný pohled nebo nějaký jiný. Nejspíše byl chudák zmatený a on se mu nedivil. Jen co vyvalil další větu, musel Cerum odkašlat, ale nechal ho mluvit. Nechal ho ze sebe vyvalit to všechno. Byl plný pocitů, kdyby je ještě více popustil, jistě by se pod jejich vahou klepal. Byli to pocity vlka, kterého zradila rodina. Byly to pocity malého vlčete, které se díky tomu cítilo zrazeno světem. Až moc je poznával, viděl je v minulosti už tolikrát. Když padla ta otázka, jen tiše povzdechl. Chvíli byl zticha a nechal mladého vlka, aby se vydýchal. Nakonec to ticho přerušil. "Makini, jmenovala se Makini. A ne, nevykašlal jsem se na ní. Udělal jsem rozhodnutí, které většina rodičů neumí. Měla magii, kterou jsem v životě neviděl a vzhledem k tomu, že její matka se díky neznámé nemoci proměnila na monstrum, neměl jsem ani jak jí zvládat. Vyhledal jsem tedy pomoc. Bylo to něco, co bych nepřál ani tomu nejvíce bezcitnému vlčeti. I když nebyla mojí krví, nechat jí v péči někoho, kdo jí opravdu mohl pomoc bylo neskutečně těžké. Ale já bych jí akorát tak uškodil. Jayce byl navíc polobůh, co se pohyboval v tomto odvětí mnohem lépe než já. Ten den, kdy jsem se s ní loučil, jsem jí slíbil, že jí jednoho dne zase uvidím a daroval jí šátek, který kryl moje oko. Obsahoval vzpomínky na její matku, veškeré, ještě než se narodila. A taky několik myšlenek mých, aby později pochopila proč jsem byl nucen udělat to co jsem udělal. Díky magii Jayce nebylo těžké takto ten šátek očarovat." Mluvil klidným hlasem, občas měl problém aby zadržel slzy. Avšak ani jednou se nezaklepal pod náporem pocitů. "Udělal jsem jednu z největších obětí svého života. Ale udělal jsem to, aby měla lepší život. Aby měla někoho, kdo jí dokázal vše vysvětlit. Někoho kdo jí mohl brát jako vlastní. Kdybych si měl znovu vybrat, udělám úplně stejně jako tehdy. Jen aby ona byla v bezpečí, na mých pocitech mi nezáleželo... Noire, ne všichni rodiče opouští své dítě a je jim jedno, co s ním bude. Vím, že slova mé lítosti roky ignorace a osamělosti nenahradí rodičovskou lásku, nevrátí ani čas. Máš právo se na ně zlobit." Oklepal se konečně. Bylo těžké tohle říct tak zlomenému vlčeti. Ale on miloval jak Makini tak Kierannie, obětoval by cokoliv co by mohl jen aby je zase viděl a byli by zase rodina pospolu. Otřel si packou slzu ze své tváře. Vždy když zavřel oči, viděl vzpomínku na ně.
Z myšlenek ho vyrušil hlas. Podíval se na černého, co si prohlížel obrazy. "Místní bohové mají zvrácený smysl pro humor, takže je to dost možný." Ještě byl lehce rozhozený ze vzpomínání, velmi bolestivého vzpomínání. Podíval se na malbu na kterou se ptal a rychle odvrátil pohled. "Romantická gesta,. zasvětil tě někdo do pojmu láska?" Zeptal se ho prvně. Až postupně se dostanou k rozuzlení té věci.

Ani neměl důvod proč sem šel. Možná to byla více než ironie osudu a měl by si dát pozor na tohohle mladého vlka. Líbilo se mu tady ovšem taky, dříve. Hlavně jeho sem ale zavedla vůně šeříků. Začenichal ještě jednou, ale už je necítil, Co za pochybnou hořkou ironii osudu tohle bylo? Ptal se co s tím věk jeho skoro dcery má co dočinění. Zamručel. "Ach, sentimentální vzpomínky. Hlavně si mi jí v něčem připomněl." Odpověděl nakonec a pokusil se na své tváři vykouzlit úsměv.
To co cítil uvnitř sebe bylo zvrácené, nenáviděl se za to a chtělo se mu z těch pocitů spíše vrhnout. Jeho hormony podpořené bůh ví čím říkali jednu věc, ale on na místě místo Noira prostě viděl jí. Cítil jak se mu navalilo lehce do úst a on byl nucen to polknout. Ne, pedofil nebyl. Však tohle bylo ještě vlče. Odpověděl mu kolik mu je a on pokýval hlavou. "To máš ještě celý život před sebou." Odpověděl na to a měl pocit, že to lehce pomohlo i jeho hormonům. Ne, nedokázal tohle s vlčetem. Fyzicky by se mu udělalo snad ještě hůř, kdyby se Noir o něco pokusil. Raději se zvedl a došel si jednu z maleb prohlédnout více. Nakonec přesto odvrátil zrak. "Co je tohle za zvrácenost." Špitl tiše.

Seděl a sledovat svůj odraz ve vodní hladině. Jeho srdce pořád bolelo. Možná díky tomu že si dneska zase vzpomněl více na jeho lásku. Možná proto ho sem osud poslal. Možná díky tomu se zde nacházel! Možná pozná někoho kdo zase dodá radost jeho dnům. Slyšel kroky směrem do jeskyně.
Otočil se na cizince. Uvědomil si, že je to ten od kaktusů. Noir byl mladý, Cerum si to uvědomoval dost dobře. Jeho pach měl pořád to, co měla většina mladých. "Docela ironie, že si mě našel... víš, je blbý to říct, ale.. si stejně starý jako by byla moje adoptivní dcera." Dodal pobaveně a podíval se po okolí. Obrazy. Z některých se mu udělalo i lehce zle, při pomyšlení, že by měl tohle dělat s vlčetem. I přes to, co se mu osud snažil vnutit za city jim odolával, držel je v sobě a překrýval je smutkem po jeho partnerce. "Předpokládám, že ti jsou teprve tři nebo čtyři." Dodal pobaveně.

(--- Sněžné tesáky
A tak se pár kroky dostal do jeskyně. Již tu v minulosti byl. Pohledem jí přejel a našel jediné, to co ho sem dost možná táhlo po celou dobu. Jednu již dávno seschlou větvičku šeříku. Přešel k ní a opatrně jí sebral. Srdce ho zabolelo při jediné vzpomínce na ty zelené oči. Stáhl uši k hlavě a nechal větvičku zase spadnout na zem. "Ach Kie.." Zamumlal. Až moc se zase utápěl ve svých myšlenkách, až moc si pamatoval veškeré jeho city. Levandule byli zase vůně Eleanor. Jeden si nemohl vybrat, každá květina značila jednoho, kterého ztratil. Možná byl čas se posunout dále. Možná proto ho sem dnes vůně šeříků zavedla. Nebo také si to jen mohl vsugerovat.
Opatrně se posadil na břeh a zadíval se na svůj potemnělý odraz. Tiše zase odvrátil svůj pohled. Nemohl se na sebe dívat. Ne, více už ne. Bylo to bolestivé, přímo trýznící jeho srdce rozervané na kousky.

(-- Tichá zátoka (přes Mlžné pláně)
Nebavilo ho to, pořád jít za čumákem. Už si chtěl někde odpočinout. Cesta okolo místa, kde navíc zažil tu největší jízdu tady, aneb že se z něj stala sova , nějak vytěsnil. Nelákalo ho na to myslet. Chtěl na to zapomenout. Ale na některé věci se nedalo zapomenout ani po tolika letech.
Zastavil se na úpatí hor. Cítil studený vzduch. Dokonce by přísahal, že v něm byla cítit vůně šeříků, takto na podzim to bylo dosti neobvyklé. Jako kdyby se mu osud snažil říct, že to ještě nemá vzdávat. Že se ještě má snažit o to nezanevřít na lásku. Nakonec ho právě ona vůně šeříků vedla pomalu a jistě do srázů. Packy mu občas lehce podklouzli na vlhkém povrchu, ale vždy do něj zaryl drápy, aby se úplně nedostal o pár metrů zpět. Musel jít dál, musel zjistit proč to tu vonělo tak nádherně povědomě. Oklepal se a zahleděl se za sebe. Měl se dál nechat vábit vůní co nebyla možná?
--) Krápníková jeskyně

(-- Pichl (přes poušť)
Proč se zase utápěl v těhle sladkých myšlenkách? Mělo to co dočinění s tím, že se cítil sám, i přes to že potkával spoustu vlků? Vzpomněl si dokonce i na Stinu. Byla smířená s tím, že jí osud přidělil partnera, kterého snad ani nemilovala. A nebylo to vlastně lepší? Ona se nemusela trápit, ona se nemusela vracet ve vzpomínkách do těch hřejivých momentů, ona prostě žila. Kolik by vlastně bylo jeho adoptivní dceři? Jak velká by byla Makini? Věřil, že by jí byli už skoro tři roky. Krásné tři roky. Možná by jim domů dotáhla taky někoho a oni by se strachovali, jestli si uměla dobře vybrat. Jestli její chlapec měl srdce ze zlata. Tiše si povzdechl. Jenže tohohle se asi nikdy nedočká. Byl zlomeným vojákem, který prožíval jen samé pády.
Pomalu zdolával poušť a dostával se až do zátoky. Ponořen do myšlenek, co vlastně mohlo být. Byla někde alternativní realita, kde jim to vyšlo? Byla vlastně ještě někde? Jeho milovaná Kie, Nebo Eleanor.
--) Sněžné tesáky (skrz mlžné pláně)

Nakonec měl pocit, že už tu dlouho otálí. Podíval se na vlky a kývl. "Myslím, že bych se měl vydat dál na cesty. Někdo jistě potřebuje mou pomoc. Rád jsem vás poznal pánové." S tím už se pomalu otočil směrem k poušti. Pro někoho kdo neměl Mois prochozený křížem krážem to mohlo být těžké se v poušti vyznat, ale on už díky tomu, že jí prozkoumával měl nějakou praxi. Ještě naposled se otočil na ty dva, zamával ocasem a vydal se dál. Směrem k probádané poušti a do jejího srdce. Netušil, kam ho osud zavede. Nechával se jím plně vést.
Cesta přes poušť nebyla zas tak klidná jak by si jeden myslel. Dříve mu po ní pohyb vadil, packy se mu nepovedeně bořily do písku s každým dalším krokem, ale teď? Jako ladná laň se pohyboval po dunách hledající toho, za kým ho osud vede. Možná si lehce vzpomínal právě na vlčici, která mu ukradla srdce. Proč si zase vzpomínal na ní? Ach, jeho Kie.
--) Tichá zátoka (přes poušť)

Strix pokýval hlavou, dobrá. Možná by se měl zase vydat dál, ale nechtěl se odtrhávat od takovéhle milé společnosti. Nebo spíše se zatím vlci zdáli jako milá společnost. Netušil jak moc přívětivý jsou ve skutečnosti.
Nakonec se Strix ptal zdali Noir znal ostrovy dobře. Nedostal odpověď, nebo spíš ne tak zřetelnou. "A co místní bylinky? Hledám nějaké léčitele z ostatních smeček, abych s nimi vyměnil své znalosti a získal nové vědomosti o místní flóře." Dodal a prohlédl si oba dva vlky. Možná by se mu mohli s nějakou bylinkou svěřit. Moožná. Případně si uloví někoho kdo se bude tvářit, že to umí.
Nakonec se bylo zmíněno o tom, že Noir Alatey zná. Ach jaká to náhoda. Musel se usmát. Nakonec svůj pohled ještě věnoval Strixovi, který se zmínil o Neith. "Se mnou se přidala Peisia, nepřehlídneš jí. Vysoká, nohatá, vypadá jako srna." Představil jí. Aspoň budou vědět oba kdo je to.

Jméno: Cerum
Preference: Nope.

Pokýval hlavou, nepotřeboval jeho pomoc. Lehce se zacítil zbytečně. "Dobrá, chápu. Kdyby si změnil názor, můžeme to vždy aspoň vodou vyčistit." Dodal nakonec, aby to nebylo úplně hozeno za hlavu, ale vlk věděl, že je mu pomoc stále možná poskytnout. Možná tu budou jiní vlci potřebovat jeho pomoc, ale teď ho zaujala tato dvojice vlků. Noir slyšel o smečce v poušti. Pokynul hlavou. "Vidíš.. je zde více smeček. Kousek odsud je jedna smečka v horách.." Nechtěl prozrazovat více než je třeba o jeho novém domově, stejně by nejspíše díky dunám nepoznal jeho lokaci. Ta sovička byla taky z Namarey. "Ach, jaká to náhoda. Aspoň poznávám dalšího člena smečky." Odvětil nadšeně. Co se dalo dělat jiného, zlobit se na něj nemohl že byl členem stejné smečky a ani to neuměl. Oba dva se představili a tak nezbývalo nic jiného, než také vyslovit jeho jméno. "Cerum." Dodal prostě. Pochyboval, že by se o něm Navin zmiňoval, takže mohl začít s čistým štítem. "Je spoustu míst, která jsem neprobádal." Dodal nakonec k tomu Noirovu cestovatelství.

Pokynul hlavou. Černo bílý vlk neměl moresy jako jeho přítel spíše hnědé barvy, nebo pískové? Byl to takový příjemný mix, v něčem mu připomínal sovu. Usmál se a snažil se působit co nejvíce přátelsky jak jen mohl. "Jistě, dovol mi se tedy zaměřit s tímto na tebe, hnědý příteli. Železitá vůně krve je dosti silná, připisuji to čerstvým zraněním." Dodal Cerum klidným možná až melancholicky znějícím hlasem. Jeho úsměv byl stále na svém místě. Noir se ptal, zdali je cestovatelem. Zavrtěl hlavou s úsměvem, který byl snad ještě větší. "Své služby jsem teď zasvětil Namareyské smečce." Dodal nakonec, nemělo cenu skrývat to, že byl členem smečky. Ještě by se ho mohl jeden snažit verbovat nějak podprahově. Pořád z toho podezříval Stinu, ale ta snad své štěstí nalezla. "Docela.. menší smečka. Avšak jeden se spokojí i s málem." Dodal nakonec po chvíli ticha. Možná o Namarey neslyšel, ale on většinou vlky jen směřoval na jimi vybranou cestu, neměl důvod tu básnit jak smečka v poušti byla skvělá, prostě.. jen byla.

(-- Poušť
A tak se dostal až sem, Pichl, místo které se mu nelíbilo už z dálky. Kolik pobodaných vlků bude muset díky těmto kaktusům řešit? Neuměl si to ani představit. Povzdechl si a podíval se pozorně na to místo. Byl tam někdo, byla tam dvojice vlků. Ihned se vydal k nim, dávajíc si pozor, aby na něco nešlápl, třeba na nějaký malý kaktus.
Zastavil se kousek od nich, ale dosti daleko od kaktusů. Cítil tu železitou vůni krve, nedala se zaměnit s něčím jiným, až moc dobře jí vnímal. Byla čerstvá. Prohlížel si oba dva vlky a uviděl že ten světlý, písečný měl na svém těle rány. "Zdravím. Omlouvám se, že narušuji, ale.. jsem léčitelem a nemohl jsem si nepovšimnout toho, že.. až moc nebezpečně se přátelíte s kaktusy. Jsou vaše rány hluboké? Dovolíte mi si je prohlédnout?" To byla první slova Ceruma pro cizince. Na své tváři měl milý, přátelský úsměv, který neznačil že by byl nějak nebezpečným. A to že byli nebezpeční oni? Jaký nepřítel či válečník by se šel dobrovolně nechávat popíchat od kaktusů? Leda že by byl sadista a měl by rád BDSM. S tím se na oba Cerum usmíval, stranu bez oka se snažil odklánět.

(--- Oáza
A tak se zase pohyboval sám. Pohledem hledal nějakou osamělou duši, dříve takhle narazil na Stinu. Nebo spíše ona narazila na něj, prostě se objevila tam kde byl on. Podíval se na nebe, dneska to vypadalo na opravdu pěkný den, možná jeden z posledních, kdy mělo být pěkně. Podzim se blížil sedmimílovými kroky a nešlo jej zastavit. Brzy zase začnou padat listy ze stromů, vše začne být tak příjemně voňavé, ale ta zima. Brr, nenáviděl skutečně zimu. Dlouho uvažoval o tom, že měl chladovou alergii, ale ta se u jeho druhu strašně blbě určuje a navíc měl srst. Ta to taky dost výrazně znepříjemňovala. Kéž by tu byl Navin, mohl by si s ním o tom promluvit. Podíval se na své packy. Chyběl mu, chyběla mu jeho rodina. Chyběla mu i Kierannie. Kde jí jen byl konec? Zabolelo ho u srdce, chyběla mu nehorázně. Láska jeho života.
Podíval se na písečné duny okolo sebe, vše bylo tak stejné, tak neměnné. Proto si jen odfrkl a vydal se zase dál. Jako kdyby se nic nedělo.
--) Pichl

Podíval se na Khana a pak na Peisiu. Více méně se nic moc nedělo, nic co by jej vyloženě tahalo ke slovu. Vybral si mlčení. Až když se Khan ptal zda se srnou půjde lovit, zavrtěl hlavou. "Raději se kouknu po zraněných." Odvětil a protáhl se. Podíval se na pouštního krále a pokynul si. Měnil si místo s černo-rudou vlčicí. Té taky více méně jen pokynul na pozdrav a vydal se pouští dál. Nebo spíše jeho první kroky byli k oáze, ze které se napil lehce teplejší vody. Nebyla příjemná jako ta ledová, vůbec mu nepomohla během panujících veder. Oklepal se, olízl si své pysky.
Vydal se zase dál. Směrem do pouště, hledat někoho, kdo by možná jeho pomoc mohl hledat. Byl tu někdo takový? Vnímal v dálce bílou vlčici a pak ještě divně zbarveného vlka. Nevypadali však, že by hledali pomoc a tak se skutečně vydal pouze do pouště.
--) Poušť