Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tyree se viditelně nelíbilo to napomínání všech. Nejspíše si myslela, že ona byla v právu. Jenže Elva ještě neměla hlavičku na takové věci. Nechápala ani důvod toho škádlení. Prostě jen věřila tátovi. Že to bylo to klasické kamarádské, případně v jejich případě sourozenecké škádlení. Aspoň prozatím. Následně se dostali k lovu králíků. Táta jí zběžně pach popsal. Jen až teď zjistila přímo ten pach. Jakmile je zahlédli a ona je mohla více zavětřit. Vážně měli dlouhé nohy. Byli asi určitě rychlejší, než vlci. Takže kdyby se najednou rozběhli pryč. Asi by je nechytili. Aspoň vlčata ne. Měli ještě všichni více nemotorné nožky. Pak tu byl místy sníh. V kterém se brodit pro ni bylo celkem těžké, nepříjemné. Ale zatím je zajíci neucítili. Jen tak si skákali v klidu. Možná hledali i něco k snědku. Elva se připravila. Sledovala pohyby hlavně svých rodičů. Aby věděla, co dělat. Moc nerada by je vyplašila. Byla tiše a už se na nic neptala. Mohli by ji zajíci slyšet. Jenom s veselýma očima přikývla. Těšila se na jejich první úlovek. Nejvíc se naučí nakonec praxí. Od svých rodičů hlavně.

Tyree ji teda měla jen škádlit. Jinak ji měla mít ráda. Bude tátovi věřit. Jenže pořád nevěděla. Jak na tohle škádlení reagovat. Zda-li ji to oplatit. Nebo se usmát. Nebo ji ignorovat. Bylo jí jen blbé se už ptát. Když se na ni teda Tyree zašklebila. Zkusila se usmát a zamávat přátelsky ocasem. Nechtěla s nikým mít spory. Už vůbec ne se svou sestrou. Chtěla mít klidnou, idylickou rodinu. Možná to bylo ale moc optimistické. To bílé byl tedy sníh. Ale momentálně táta mluvil o zajících ušácích. Takže obrátila pozornost znovu k němu. Také jim vysvětloval, že byli zajíci plašší. Lehce jim mohli utéct. Pokud nebudou dávat pozor. „Lozumím. Budeme tiše a budou za-jíci,“ přikývla. Určitě ukáže. Jaká bude šikovná. Její sourozenci taky. Budou skvělé lovící trio. Samozřejmě s rodiči. Potom začala napodobovat rodiče, taky začala větřit. „Jak páchne zajíc?“ zeptala se najednou. Vlastně to nevěděla. Nevěděla, co měla pořádně větřit. Jaký pach zachytit. Přeci musela vědět. Podle kterého pachu jít.

„Uh,“ ucedila. Jakmile do ní Tyree znovu strčila, silněji. Takže se Elva už rozplácla na zemi. Nechápala. Jakto, že je na ni takhle zlá. Byla příliš malá. Takže ještě tolik nerozuměla mezivlčím vztahům. Tyree tomu asi rozuměla. Jen si nemyslela, že by jí to řekla. Bezdůvodně do ní strkala. To vypovídalo vše. Třeba to. Že by jí takové věci neříkala. Třeba se to dozví od někoho jiného. Snažila se ale. Aby jí to nezkazilo náladu na zkoumání. Bratr Skadir ji ale podpořil. Takže se na něj usmála a zavrtěla ocáskem, pokračovala dále. Zastavila u táty. Podívala se na něj. „Ploč může mít jeden vlk dluhého nel-rad?“ zeptala se ho. Když byla sestra opodál, klouzala se na ledu. Hned se v její mysli tohle vyrojilo. Že jí vlastně sestra neměla ráda. Že se ji snažila od rodiny vystrčit. Na druhou stranu se Elvy zastal táta i bratr. Ale bála se, že to nevydrží navždycky. Že jednou skončí sama. Jen to neměla odvahu vyslovit. Prozatím. „Jooo! A čo najdeme víče dole?“ zajímalo ji. Prozatím jen zkoumala to bílé. Sníh. Studilo to, to měl Skadir pravdu. Snažila se tím nenechat vyvést z míru. Chtěla přeci poznat své okolí.

Takže byli smečka. Alateyská smečka. Ostatní vlci nebyli hrozbou. Když patřili také do smečky. „Jsme se na-rodili do smečky,“ řekla, skoro až vesele. Budou mít hodně kamarádů. Hodně ochrany. „Hmhm,“ zabručela pouze na tátu. Museli počkat na maminku. Vyplázla jazyk na Tyree. Která se na ni šklebila. Netušila, proč. „Čo je?“ kvíkla na ni. Ale to už přišla maminka. Mohli ven. „Šupeeer,“ vykřikla už úplně nadšeně. začala cupitat velkou jeskyní. Jejich úkryt byl vážně velký. Jen si ho neprohlédla pořádně. Sledovala díru v jeskyni. Která vedla ven. Sestra se jí snažila předběhnout. Takže do ní strčila. Elva, ať už pod přílišným nadšením, nebo zmatením. Do ní strčila zpátky. Možná to byly závody. Hrát si bude moc ráda. Jen teď se vydala co nejrychleji ven. Určitě to tam bude moc krásné. A zajímavé. Plno věcí na objevování. Těšila se. Honem ven.

> Alateyská smečka

Elva rostla. Čím dál více ji zajímalo všechno okolo. Hlavně po tom, co odešla maminka. Mohli teď také prozkoumat větší část úkrytu. Viděla hodně vlků. Byli taky velcí. Skoro všichni přítomní. Podle táty se jich nemuseli být. Patřili do smečky. „Smečka...“ vyslovila to slovo. Nerozuměla mu příliš. Jen věděla, že všichni ti neznámí vlci patřili do této smečky. Třeba byli jedna velká rodina. Plno tatínků a maminek. Ale to znělo divně. Maminku měli jen jednu. Ta je celou dobu opečovávala. Nikoho jiného kromě táty u sebe dosud neměli. Tohle určitě nebudou další maminky a tatínkové. Protože se o ně nestarali. Protože je neznala. „Šihni jďou pl-yč,“ řekla. Pozorovala to. Jak mnoho těch neznámých vlků zmizelo z úkrytu. Někam do neznáma. Někam, kde to neznala. Chtěla to tam taky poznat. Chtěla poznat všechno. „Ťaky půjděme?“ zeptala se táty.

Sestře se to nelíbilo. Jak bylo předpokládáno. Začala jít Elvě útočně po břiše. To šlo samozřejmě cítit, tak kníkla, popošla dál. Vlčata nadále stárla. Elva už věděla, že dva tito velcí vlci byli máma a táta. A tito dva malí její bratr a sestra. Žili si klidný živůtek, i když bylo jasné. Že brzy jim tento malý prostor nebude stačit. Byli vlčaty, ta byla hodně zvědavá. Ráda poznávala. Elvu už celkem zajímalo, jak vypadala celá tato jeskyně. Taky svět za tou jeskyní. Určitě neexistovala jen tato jeskyně. Mamce prostor už taky nestačil. Někam najednou odešla. Našpicovala ouška. Mohla je vzít přeci s sebou. Takhle je tu jen nechala. „Kam...ma-ma? ozvala se také. Natáhla hlavičku, co nejvíc mohla. Za roh, určitě ji tam zahlédne. Jenže neviděla přes roh. A pořád byla poslušná holčička. Určitě by jen tak neutekla od zbytku své rodiny. Utekla by, jen kdyby tady zůstala sama. Následovala by instinktivně toho, koho zatím znala. Ale tady sama nebyla. Takže se zdráhala někam jít. Asi by ji ani nenechali.

Skadir jí její útok oplatil. Začal ji žužlat za krkem. Chystala se ho užužlávat taky, jen ho najednou zaujal táta. Který někam odešel. Bratr se rozhodl za ním jít, Elva se spíše strádala. Ale nakonec se vrátil, přičemž nesl v tlamě nějakou neznámou, hnědou věc. Skadir to začal okamžitě okusovat, Elva to jen očuchala. K jídlu to nebylo, to si byla jistá. Když znovu zvedla hlavu, tentokrát na ni zaútočila Tyree. Čumáčkem se jí snažila dostat na zem. Jakmile se jí to povedlo, Elva ji chytla za jednu přední tlapku, začala ji ožužlávat stejně jako předtím jí Skadir zátylek. Při hřeobčas vydala zvuky, které mohly vyjadřovat radost, případně pobavení. Jakmile jí tlapičku pustila a sestra se rozešla za bratrem, chytla ji za ocásek. Nenechá ji přece jen tak odejít. Chtěla si hrát. Takže si vytvořila z jejího ocasu kořist. „Hih,“ radovala se přes chlupy. Byla to zábava. Jen byla ještě moc malá na to, aby si uvědomovala, že mohlo být tahání za ocas nepříjemné.

Její čin směrem ke sestře nezůstal bez odplaty. Jakmile se zvedla. Elvě to oplatila. Ta se tím pádem taky svalila na zem, její tlapičky ji ještě neměly šance udržet. Rozplácnutá na zemi vydala jeden nesrozumitelný zvuk, ale následně se taky zvedla, s úmyslem vrátit se zpět k velkým vlkům, rodičům. Došlo jí, že už byla příliš daleko. To jí nepřipadalo správné. Docupitala zpět a svými trochu fialovými očkami na všechny postupně pohlédla, přitom zavrtěla trochu svým malým ocáskem. Tohle byli její nejbližší vlci, kterých se teď musela držet. Kteří ji ochrání v tomto věku, kdy byla nejvíc zranitelná. Nemohla vědět, že byli v úkrytu velké smečky. Cítila sice plno pachů, ale nedokázala je zatím k čemukoliv přiřadit. Upoutal její pozornost i její malý bratr, který si chtěl hrát. Elva na výzvu reagovala. Hravě chňapla Skadira u tlapky, pak uskočila. Čekala vesele na odplatu.

Dny i týdny ubíhaly. Elva nadále sílila, už měla aspoň devadesát procentní šanci na přežití. Aspoň zatím. Zrovna měla otevřená očka, rozhlížela se okolo. Věděla, že se měla držet poblíž dvou vlků u všech tří sourozenců. Jeden jim dodával jídlo a potřebné teplo. Druhý na ně dohlížel. Pohlížel na ně pohledem, který neznala. Jako neznala celý svět. Její sourozenci se začali zvedat na nožičky. Byl čas. Byl to popud. Aby i ona se postavila na své malé tlapičky. Zkoušela to postupně. Prvně to moc nešlo. Pořád se pod ní podlamovaly. Nevěděla, jak je udržet stabilní. Nakonec stála. Stála na svých vlastních tlapkách. Bohužel stačily dva kroky, aby zase spadla. Nevzdávala to. Postavila se znova. Snažila se chodit, jen to bylo ještě hodně nemotorné. Pronásledovala další své vrstevníky, jediné, které znala, jediní, kteří s ní byli od narození. Kromě dvou vlků poblíž. Jenže její instinkty věděly, že byli spolu propojení, příbuzní. Jen to ještě neuměla úplně pojmenovat. Cestou šťouchla tělem do své sestry Tyree, i když vůbec ne schválně. Její kroky byly přece ještě nemotorné, při chůzi se hodně kolébala. Bylo tím pádem možné, že bude nějakou dobu narážet do všeho možného.

Malá Elva otevřela očka jako poslední. V první chvíli spala. Jenže všudypřítomné pohyby jejích sourozenců a rodičů ji znovu uvedly do stavu bdělosti. Dlouze zívla, ale její očka už nezůstala zavřela, jako doteď. Postupně se jí odlepovala, dokud všechno okolo nepohlížela modrofialovýma očkama. Prvně její oči vnímaly pouze stíny, až pak se jí začal zrak plně zaostřovat. Kromě malých tělíček její sestry a bratra. Tady byly další dvě velká těla. To byli její rodiče a jí se to tak instinktivně brzy vsune do hlavičky. Nadále ale byla její jediná potřeba hlad, tak svou potřebu uspokojila. Velká vlčice jim dávala každodenně jídlo. Druhý vlk tu seděl, koukal. Jen nebylo v její mysli ještě místo na to, aby o tom jakkoliv přemýšlela. Pachů tu bylo cítit plno. Pro Elvu byly všechny neznámé. Což bylo logické. Zatím ale nešla cokoli zkoumat. Užívala si neomezený přísun jídla a teplo těl její mamky a sourozenců. Zatím byl její život hodně jednoduchý.

Svět, do kterého se narodila, byl úplně jiný, než "znala" při svém vývoji. Najednou cítila chlad. Chlad, který se jí dral až pod kůži. Už instinktivně našla teplo, vyzařované větším, mohutnějším tělem. Vedle sebe cítila další pohyb. Jenže malá vlčice si ještě neuvědomovala, že to byli její sourozenci. Že to velké, co ji zahřívalo, byla matka. Jejími prioritami bylo zatím teplé mléko, teplo a spánek. Bylo to vždycky stejné. Najedla se, zahřála se, usnula. Jinak nic jiného nedělala, i tak neměla zatím sílu na nic více. Jenom jíst a spát. Vlčka se sice narodila poslední, šlo vidět, že byla menší, než její dva sourozenci. I tak už postupně začínala nabírat sílu, každým dnem více a více. Možná bude menší, ale přežije. To bylo hlavní. Momentálně se znovu napapala, následně se přitiskla k tělíčkům poblíž ní, zívla, znovu se chystala spinkat. I když každým dnem cítila energie více. Stejně jako síly.