Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel jsem se dát trošku dohromady. Jsem přece synem alfy! Nemůžu dělat ostudu... Napřímeně jsem držel tělo, nahlas jsem vydechl a poslouchal jsem, co mi vlčice řekne. Zajímavá situace. Neví, jestli je členkou smečky? "Jo takhle. To jsi v zajímavé situaci. A pardon, že jsem se vlastně ani nepředstavil. Jmenuji se Eren a jsem synem Lissandry, alfy Daénské smečky." Bylo zvláštní to říkat. Ricca byla první vlčicí, se kterou jsem se seznámil mimo náš rodinný okruh. "A abych pravdu řekl, tak jsem mámu, tedy... alfu... dlouho neviděl. Nevím, kde by tak mohla být," smutně jsem se zadíval do země, "naposledy jsem byl se svou sestrou Joseline." Poté jsem se dlouze zapřemýšlel. "A toho Nica bohužel neznám. Vlastně ostatní členy smečky, kromě své rodiny, taky moc neznám. Jen z vidění," rozhodl jsem se vlčici vysvětlit svou situaci.

V klidu jsem si užíval doušky vody, když v tom na mě někdo promluvil. Úplně jsem se vylekal, až mi zaskočilo! "Eh.. ah... ehmg... ahoj," odpověděl jsem na pozdrav se zakašláním. Sakriš, tak tady přeci jen nejsem sám. Měl bych být víc ostražitý. Prohlédl jsem si vlčici od konce ocásku až ke špičkám uší. Zajímavá vlčice. Nevypadá však nepřátelsky. No... mám štěstí. Mohlo to dopadnout hůř. Co kdyby na území přišel nějaký nepřítel?? Napadlo mě. Přemýšlel jsem nad tím, kdo je vlčice zač a co tady dělá. Dalo se to zjistit jediným způsobem. Ty jsi členkou Daénské smečky? Ještě jsem tě tady neviděl..." ušklíbl jsem se a stále jsem neznámou zkoumal. Ani mi nedocházelo, že jsem se nepředstavil. Chtěl jsem odpovědi! Hned!

<<< Daénská smečka

Pomalu jsem si vykračoval kupředu. Cítil jsem stopu sestřičky. Joseline... byla tady. Ale co tady pohledávala sama? Nebo sama nebyla? A kde jsou ostatní? Povídal jsem si ve své hlavě sám se sebou. Potichu jsem zakňučel. Bylo mi smutno. Takhle sám jsem se ještě necítil. Co teď mám jako dělat? A co máma?... zamkračil jsem se při té představě. Připadal jsem si, jako bych snad zaspal celý rok. Jako kdyby všichni zázračně zmizeli z povrchu zemského. Sešel jsem k jezeru, abych se napil. Měl jsem už takovou žízeň! Začal jsem tu vodu hltat, jako nějaký nevychovanec. Ale nikdo tady nebyl, že jo? Takže to bylo vlastně jedno.

Ani jsem se nenadál, a byla tady zima. Nastalo spoustu změn. Přišel nový rok. Cítil jsem se jinak. Byl jsem větši a silnější! Mí sourozenci jakbysmet. Ale jinak... vlastně se toho poslední dobou moc nedělo. Všichni byli hrozně zaneprázdnění, bylo pořád co dělat. Bohužel mě k moc věcem nepouštěli. Jsi ještě malý - říkali. Do toho musíš dorůst - říkali. Tak jsem dělal to, co mi nikdo upřít nemohl - přihlížel.
Vylezl jsem ze svého malého kutlochu, který mi posledních pár minut sloužil jako pohodlná postýlka. Podíval jsem se kolem sebe. "Haló?..." zavolal jsem, "je tady někdo?" ozval jsem se znovu. Ale nikdo nikde. Ticho po pěšině. Zůstal jsem tady sám? To je divné... Nějak se mi to nezdálo. Vždyť je tady vždycky až moc živo. Vzpomněl jsem si na své sourozence, kterých bylo vždycky všude plno. Při vzpomínce jsem se usmál. Co bych za to teď dal. Šíleně jsem se nudil. Tak jo. Musím je najít.

>>> Les Alf

Nad touhle myšlenkou jsem se musel pořádně zamyslet. No jo... však tatínek nikdy nekouzlil, nečaroval, ani nic tomu podobné! Znamená to, že nemá magii? Ajaj, snad nebudem po něm! Vždycky jsem obdivoval, co naše máma s těmi kouzly dokáže. Chci to umět taky! Smutně jsem se podíval na sestřičku. "To... to mě ani nenapadlo..." sklonil jsem hlavu. Potom jsem se ale zase vzchopil, když Joseline pokračovala. "Máš pravdu! A přece, táta nás vždy hlídal a máma byla ta, která nás učila novým věcem. Potřebovala nám ukázat kouzla, jinak by to nešlo!" usmál jsem se. Vzápětí mi úsměv opadl. Sotva si užívám konverzaci, a už do mě musí rýpat! Nenechal jsem se rozhodit. Sice mě zamrzelo, co řekla, ale věděl jsem, že to je na osudu. Může se stát, že magii nebude mít zrovna Jo. Nebo někdo další z našich sourozenců. Jen jsem se trošku zklamaně podíval na sestru, usmál jsem se se smutnýma očima a dál jsem nereagoval. Nějak se mi už nechtělo odpovídat.

Ach vy vlčice. Protočil jsem očima nad touto myšlenkou. A co by tím jako dokázala? Že by na mě poslala Lycana? Usmál jsem se. "Jo tak Lycana! A to se o sebe neumíš postarat sama?" zeptal jsem se, "a navíc, myslíš, že by mě přepral jo?" škádlivě jsem se naparoval. Byl jsem si jistý, že jsem z vlčat nejsilnější. Pořád mi to ale nevlezlo do hlavy, zatímco Jo to nemohla překousnout! Může být ráda, že ji brácha jako já vždy ochrání! Ale... vlastně mě to její věčné rozčilování i bavilo. Alespoň byla sranda.
V tom přešla řeč na magii, a to jsem jen nechápavě koukal, protože jsem toho sám o magii moc nevěděl. "Hm..." zamyslel jsem se hlasitě, "určitě bude něco takového existovat. Pamatuju si, když nám máma čarovala různé zvířata, nebo ovoce. Jsme přece její děti, to by byla škoda, kdybychom podobné schopnosti nezdědili!" usoudil jsem nakonec, ale nenechalo mi to hlavu chladnou. Nebo to tak nefunguje? Co když magii ani nemám? "Těžko říct, jestli k ní nějak přijdeme... nebo... nebo ona přijde k nám!" zavrtěl jsem nad touhle myšlenkou ocáskem. To by bylo tak super! Umět kouzlit!

Přišlo mi zábavné, jak se sestřička Joseline vztekala. Nemohl jsem sundat ten úsměv z tváře. Totálně sebou škubala, pištěla, ječela, křičela a vše možné. "Ale no, Jo. Přece se tady nebudeš vztekat," zahlásil jsem s trošku vážnějším tónem, "však to je jen sranda, ne?" zeptal jsem se. Už jsem ale viděl, že pro ni to sranda rozhodně není, a tak jsem se rozhodl ustoupit. Chvíli jsem na ni hleděl (trošku překvapeně po tom, co předváděla), a potom jsem ji pustil. Hned na to jsem se posadil vedle ní a čekal, co bude dál. Tohle přece nemohlo bolet. Co jen to ta holka vyvádí? Nevěděl jsem, jestli někdy v životě budu schopen porozumět ženským. "A aby bylo jasno... já nepodváděl!" tohle jsem si nemohl odpustit, "nemůžu za to, že jsem prostě větší a silnější. No a aby ne? Vždyť jsi vlčice. No koukni na sebe! Koukni!... Taková drobounká. Vždyť by bylo divné, kdybys byla větší, než já," rozkecal jsem se ve snaze ji uklidnit. A navíc... vždyť já ani nevím, jak ta magie funguje. To bych ji asi těžko spustil! Nebo jedině, že bych o tom nevěděl a ono se to nějak tento... samo?

Reakce a móresy Joseline mi přišly vždycky zajímavé a zábavné. Héérečka, pomyslel jsem si, ale vskutku mě to bavilo. No jo. Nudil bych se tady, to popírat nebudu! Ach, ale proč jsem ji to polichotil... to zas bude! "Abys z toho nebyla ještě namyšlená! Příště bych se bál ti něco říct, protože budeš chodit s nosánkem nahoru!" usměvavě jsem zkonstatoval. "A za hranice bych nešel. Co jsem, blázen? Moc dobře vím, že je to nebezpečné," protočil jsem očima a pokračoval jsem, "nechodím si tady hledat imaginární ptáky, jako někdo!" a drze jsem na ni vypláznul jazyk. Jak ta mě dokáže někdy rozohnit k vzteku! Ale já se nedám! Snažil jsem se být stále nad věcí. Sotva řekla jednu pitomou připomínku a už následovala další. "Jestli by se někdo trefil, tak bych to byl právě já!" obhajoval jsem se, "no a že to říkáš zrovna ty, co ses dneska nechala tak krásně ulovit. Lehčí kořistí si být ani nemohla! Tebe by chytla i Elvean, která se lovem ani nezabývá," - očividně, pouštěl jsem se do ní, tentokrát už s úšklebkem.
Sotva jsem se vypovídal, už mi dávala šanci předvést, co je ve mně! Nestihl jsem ani odpovědět a rychlostí blesku jsem si to pelášil za utíkající Joseline. Nezabýval jsem se tím, co může nebo nemůže být kolem nás - soustředil jsem se jen na to, abych ji chytil. Trvalo to sice pár sekund, ale jelikož jsem větší a silnější, povedlo se mi ji dohnat! "Co, že jsi to říkala?" zeptal jsem se, jakmile jsem ji zase zalehl svou váhou. Kolikrát ji musím ještě dokazovat, že jsem lepší? "To měl být jako úprk?" naparoval jsem se, abych ji to vrátil.

Byl jsem rád, že jsme se s Joseline konečně dali do řeči. Od malička mi byla něčím podobná, a já to vždycky cítil. Když jsme byli úplné mrňata, tak nás to rozdělovalo. Nevydrželi jsme spolu dlouho, ale teď? Společně jsme mohli vymyslet nějakou pořádnou levárnu! Jakmile se začala po chvilce smát, tak jsem se v tom jen ujistil. Ještě, že to není nějaká urážlivka. Šibalsky jsem se na ni usmál. "Jo, jo. Víš, ale, jak to chodí. Musíme být připravení na vše. A útok zezadu není výmluva!" poznamenal jsem. Byla to pravda. Na poznámku, že by zranila ona mě, jsem ani neodpovídal a znovu jsem se pousmál. To určitě!
Hned ale mou pozornost zaujalo, když odpověděla, že má něco důůůležitého na práci. Škubnul jsem sebou. "Fákt?" zeptal jsem se, abych se ujistil. "S Elvean jsme měli lovit, ale nějak se na to vykašlala. Tak ještě, že jsem narazil na tebe. To by jinak byla tááková nuda," vysvětloval jsem. Teď ale zpátky k tématu - obrovský pták? Něco ukradl? Však to mohlo být nebezpečné. Uvažoval jsem racionálně. Po chvilce mi došlo, že to musí být nějaký výmysl. "Jo? Aby tak náhodou ten pták neukradl tebe!" odpověděl jsem, "to bych na něj musel opravdu skočit, abych tě zachránil," zasmál jsem se.

Docela mě překvapilo, že se mi povedlo tu svou sestřičku takhle vyděsit. Povedený fór! Třeba mi ten lov nakonec přece jen půjde. Fandil jsem si v duchu, zatímco jsem nemohl zastavit ten záchvat smíchu, který se mě zmocnil. Na její štěknutí jsem zareagoval úplně stejným tónem: "JO!... Abych neroztrhal na cucky já tebe! Skoro se mi to povedlo," podíval jsem se na ní namyšleně, "měla bys na sebe dávat větší pozor. Nebýt to já... už jsi mohla být zraněná!" A s chichotem jsem z ní slezl, aby se mohla z toho leknutí oklepat a vydýchat. Posadil jsem se vedle ní a čekal, co z ní dál vypadne. Sice jsme si mohli vyhrožovat, jak jsme chtěli, ale oba jsme věděli, že bychom si neublížili. Ba naopak. Ochránili bychom se. Lepšího? Na práci? Zastřihal jsem ušima, když mi zazněla v hlavě její otázka. "A ty snad něco na práci máš?" zeptal jsem se vážně, "co jsi tady vlastně dělala? Sama? A vůbec... kde všichni zmizeli?"

Náš "lov" nebyl příliš úspěšný, Elvean se moc nezapojovala, a tak se mi přestalo chtít taky. Uraženě jsem si sednul a šťoural jsem přední tlapkou v zemi. Pche, abych to ještě dělal sám! To teda ne. Já se na to můžu taky vybodnout. Po pár minutách jsem zvednul svůj zadek ze země a se vztyčenou hlavou jsem odcházel od místa, na kterém jsem si vysedával. Ale co. Přece si nenechám zkazit náladu. Takovou blbostí... Zamyslel jsem se. Uběhla už nějaká doba od našeho narození a jazyk jsem uměl ovládat až moc dobře. Do slovní zásoby mi přibylo tolik nových slůvek, až by se jeden divil. V tom mě udivil známý pach - Joseline! Začal jsem přemýšlet, jak tu moji otravnou sestřičku překvapit. Sledoval jsem její pachovou stopu... co to dělá? Přikrčil jsem obočí, když jsem zahlédl Jo, která měla nejspíš něco důležitého na práci. Hledá něco? No, v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než zaútočit zezadu. Tiše jsem se přiblížil, a potom jsem na ní vyskočil! Shodil jsem ji svou váhou k zemi a začal jsem se nezastavitelně a upřímně smát. "Hahaha! To jsi nečekala, že?"

Usmál jsem se na svou sestřičku. Byla taková... roztomilá? To nadšení k lovu a jak ji jiskřilo v očích! No, bylo to prostě nakažlivé. "Máš pravdu. Stejně bych teď nevěděl, jak začít," zamračil jsem se. Nerad jsem to přiznával, ale co by vlčata, jako jsme my, vlastně měli teď dělat? Chtělo to nějaké vedení starších a moudřejších. Nebo alespoň nějaké popostrčení! Máma nám to nedělala o moc lehčí. To čekala, že už budeme mít v tlamě každý jednoho zajíce? Uraženě jsem se zašklebil. Ale přeci jen... bylo to místem. To bylo to vedení, které jsem potřeboval. Jakmile Lissandra zmínila Jo a její křik, musel jsem se v duchu usmát. Pfe... myslí si, že je nejlepší. Přitom se teprve učí. Stejně, jako my. Najednou, když jsme se přemístili, jsem ucítil zvláštní zápach. Zajíci! "Vyplaším? Neměli bychom se spíš potichu připlížit?" otočil jsem se na Elvean, která začala vymýšlet plán, jak jich dostat. V hlavě jsem si promítal, co nás naučil Vino. Jsme dost rychlí na to, aby se nám povedlo je dohnat? Nebo zkusíme zariskovat... já je vyplaším a Elvean chytne. "Ne, máš pravdu. Nechytli bychom je. Půjdu je vyplašit... naženu je k tobě a ty nějakého chytneš!"" A začalo to. Přikrčil jsem se do křoví a chystal se zjistit správný směr, kterým vyběhnout na zajíce.

Jakmile nás vyrušila máma a Jo, tak jsem poslechl a posadil se. Byl jsem zvědavý, s čím Lissandra přichází a co nám tak důležitého chce povědět. No nestačil jsem se divit! Nejen, že vyčarovala toho zajíce, ale říkala i dost zajímavé věci. "Zajíc!" vrtěl jsem ocáskem, když se zjevil. Věděl jsem, že má pravdu v tom, co říká. "To je vlastně pravda," ohodnotil jsem stručně situaci. Kdyby mě kopl do hlavy, au! To by bolelo... už se nemůžu dočkat, až budu velký, jako máma! To mě nikdo nepřemůže! Jakmile se objevil medvěd, musel jsem sebou cuknout dozadu, jak jsem se polekal. To bylo zvíře! Mnohem větší, než máma, než kterýkoliv vlk, co jsem za svůj život viděl. Mé oranžové oči jen zářily a poslušně jsem poslouchal přednášku. Když se medvěd rozběhl na Lycana, to byla teprve podívaná! Věděl jsem, že je to jen iluze, ale asi bych se taky na chvíli bál. "Rozumím," postavil jsem se zpátky na všechny čtyři. Cítil jsem se mnohem moudřejší.
Potom se všeho ujal tmavý vlk, kterého jméno mi nějak vypadlo. Povídal o méně zajímavých věcech, ale taky byly užitečné. Jakmile nám donesl zajíce, tak jsem hned pochopil, že musím dávat pozor a soustředit se. Kýval jsem hlavou na Lycana s tím, že se nám určitě povede zajíce ulovit. "Jsme smečka. Musíme si pomáhat!" Než jsem se stačil vydat na lov, Jo už to všechno vymyslela. Hádám, že jsme si teda spolu zbyli s Elvean. Nevadilo mi to. Přišel jsem k ní a společně jsme se dívali na Lycana a Jo. "To fakt nevím, ale zvládnem to líp," odpověděl jsem sestřičce sebevědomě. Byl jsem soutěživý, to jo!

Nuntis
× Prodělejte úspěšně nemoc
× Předejte si informace o nákaze

Doubravka
× Prodělejte úspěšně nemoc

Zamračil jsem se na Elvean, která mi odporovala, že přeci není jedno, co je zajíc. Rázem a s úplným nadšením jsem se otočil na černého s hnědými chlupy, který se rozhodl nám to vysvětlit. Byl hrozně zajímavý a zábavný. Hltal jsem každičké jedno slovo o zajících a nemohl jsem se dočkat, až nějakého konečně potkám! Skáče... já taky umím skákat! Pomyslel jsem si. Otočil jsem se na Lycana, který okamžitě reagoval s tím, že najde zajíce první. Střihl jsem ušima, když jsem to slyšel, přiběhl jsem k němu a vykřikl: "Ne! Já najdu první!" Myslel jsem to totiž smrtelně vážně a chtěl jsem vyhrát! Pořád jsem se cítil, jako vítěz, protože výzvu na ledu jsem jednoznačně vyhrál. Alespoň takhle jsem to viděl. A zajíc? To už bude hračka. Fandil jsem si v duchu. Všiml jsem si, že přišla máma, a tak jsem se pozastavil a radostně jsem zavrtěl ocáskem. Chvíli jsem se rozhodoval, jestli za ní poběžím, ale... měl jsem na práci něco důležitějšího! Přece je nenechám vyhrát! Pádil jsem si to tedy za sourozencema.