Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědavá vlčice nakonec měla víc kamarádů, než jen Cipher, třebaže právě s tou se na všech jejich toulkách a kdejakých eskapádách cítila nejlépe. Jednoho (čtěme: Joseline) jakoby to přímo pobízelo k tomu zamyslet se nad slovy netopýřího vlka, co už byl dávno za humny: "Jednou přijde někdo, kdo bude víc, než ostatní." Ale jak to poznám? Dá se taková věc vůbec poznat? Láska byla téhle vlčici tak nová, tak mladá a svěží - a nedosažitelná, jako pěkná pohádka, kterou oplývají jenom dospělí. Ale vždyť mně touhle zimou budou už tři roky, to už je také dospělost ...! „Gratuluju k přijetí!“ zamávala zvesela ocáskem. Jaká Alatey vlastně byla? Od tuláků se občas nesl houf různorodých drbů, samozřejmě, ale takhle smečka jí vždycky přišla jakoby obalena ve zvláštním tajemství - ani Cipher jí moc neřekla. „Paní Hanka vypadala docela přísně, když mi ji ukazovala,“ na druhou stranu byla takový až roztomilý drobeček (až se Joseline bála toho, jak vysoký je tatínek Cipher, protože představit si takové výškové rozdíly při- no, při-!), že kouskem srdéčka pochybovala, že umí být zlá, „myslela jsem si, že má tvrdou tlapku.“ Ale řekla by jí cokoliv z toho Althyra, i kdyby nebyla nová a věděla o tom? Kéž bych toho o rodině Cípy mohla vědět víc. Co o rodině, o ní vůbec!
„Můj táta je taky lovec,“ zaradovala se, „a brácha taky. Já jsem zkoušela lovit jen párkrát - jednou v zimě mi ten stejný zajíc dvakrát utekl, než se mi podařilo ho chytit!“ Až jí z toho bylo hloupě - jako dcera Vina mu teda nebyla dvakrát tak podobná. Ale třeba to přijde s věkem? Nebo ob-generačně? Zatímco se bavily, hnědavá vlčice tu a tam odkousla ždibec zbylé ryby a vděčně se u toho usmívala, ráda za to, že potkala tak vstřícnou duši. Ten svět je opravdu hezčí, než jsem si myslela. „Ó, to ne, já jsem léčitelka! Teda, jednou budu,“ zazubila se, „jsem teprve juniorka, ale už toho umím docela dost. Třeba tohle!“ a už-už vytáhla svůj triumf, své vítězství, které chudák Netopýrek až do této chvíle musel držet u sebe: „Tohle je Hlucina snotvárná. Vlk je po ní prý jako v sedmém nebi a ...“ a zkusila si rovzpomenout na to, co jí Aldo říkal, načež to předala dál. Třeba se jednou Althyře bude hodit jako každé místní vlčici, když háže očima po Keijim.
Ocásek jí zvesela zabubnoval, jak si už-už sedala, malující si před sebou dlouhou a milou konverzaci. Byla upřímně šťastná - aura vlčice malovala tak pěkné obrázky a měla tolika pěkných barev, že jí z toho šla až hlava kolem. „Říkám mu Netopýrek,“ zaculila se, ačkoliv to bylo poprvé trochu s ostudou. Neměla bych mu dát pořádné jméno? „Jednou jsem byla u místního prodavače a ten mi ho jen tak strčil - že prý se mi jednou bude hodit,“ pousmála se, co zvíře zaslechlo na své jméno a přelezlo jí z hrudi k zátylku. Althyry si nevšímalo - mnohem zajímavější mu totiž znenadání byly zvuky hmyzu všude kolem. „Je to vlastně vtipné. Ještě před chvílí jsem potkala vlka, co měl netopýří křídla - ale tehdy se mi ještě nehodil; Možná čeká na něco specifického? -, no ale ten vlk se jmenoval Aldo. Ještě nikdy jsem neviděla vlka s křídly a bylo to epické; Ty jo?“ štěbetala zvesela dál.

Příjemný, dosavadní vánek večera se pomalu vyplížil zpátky do své skrýše, odkudkoliv vlastně pokaždé přišel, a vše-okolní teplost i Josie dostala na jazýček prazvláštní chuť. Léto, nefalšované léto - určitě to nejlepší, jaké v životě můžu zažít, a mí kamarádi v trapu! Nebo Cipher mihla právě ve chvíli, kdy vlčice mířila k ní samé do Daénu, jenom po cestě zacítila její pach? Ještě, než se nadchla, chvíli nad takovým nápadem rozjímala - z nějakého důvodu si totiž vzpomněla na Erena. Nebyl její nápad moc naivní? Nebyla na takové doufání už trochu velká? Možná to byl první závan dospělosti, co jí jako poslední větřík tohoto vlahého večera jemně pročísl srst, snad políbil na čelo, a tichounce přitakal. „To je velká škoda,“ odvětila vlčici s drobounkým úsměvem, třebaže její radost polevila jen po málu, „už nějakou dobu ji hledám; Nejen ji. Slíbila mi, že mě přijde navštívit. Ale nevadí, však my už se najdeme!“ zamávala zvesela ocáskem. V tu ránu si vzpomněla na něco jiného, dívaje se vlčici po pěkných, tmavých znacích od očí k ústům a po pyscích se jí svévolně prohnal trochu potulený, snad hravě škodolibý křen: „Nevíte, jestli nedostala od své mámy - teda, myslím se jmenovala paní Hanka - zaracha?“ To by totiž celou situaci vysvětlilo do puntíku! No jistě, to by byla celá Cípa, aby se nechala zatáhnout do nějakého dobrodrůža a pak z toho měla doma problém! Tsk, jakoby to Joseline sama neznala!
Ouška se jí našpicovala, jen co se jí Althyra představila. „A já jsem Joseline,“ usmála se, načež s vyhrknutím dodala: „Z Daénské smečky - nevím, jestli jste o ní slyšela?“ Žít uprostřed hustých, magických lesů přece jen mělo v ohledu soukromí něco do sebe. Ó, jak ona se nemohla dočkat, až se jimi zase probrázdí s Cyrou!
Rybu? Jak jsem si ji vysloužila? Po všem tom učení květin jí vyhládlo, až jí zničehonic nabylo stydno z toho, jak hlasitě jí zakručelo v břiše. „Budu moc ráda,“ zahuhňala trochu se studem, třebaže stále tak vřelá, jako na začátku, „vy jste - ty jsi? - rybolovkyně?“ Och ano, to prazvláštní tykání, které jí už nějakou dobu všichni dospělí nabízeli! To už vypadala jako jednou z nich?

Vlk s netopýřími křidélky se jí zdal jako panečku úžasná společnost - pysky se jí samovolně roztahovaly a kroutily, a třebaže občas v jeho auře zřela jakýsi zvláštní osten, jakousi vyčuhující nit, neměla sebemenší důvod mu nevěřit. Byl k ní tak milý, tak pozorný, že ho bude muset zmínit doma před svými rodiči - co rodiči, před Zinkem samotným!
Čumáčkem zavířila ve vzduchu, neboť se v něm mihlo cosi povědomé - cosi důvěrně povědomé. Joseline se zastavila veprostřed nakročení, mumlajíc si pod čumák a vytáčející hlavu směrem, kterým pach zacítila, protože nemohl být daleko a nebylo by přímo magické, kdyby ho - kdyby ji - viděla, a neměla bludy? Ale- ale né-! Přesně tak, musela si umět říci ne: Čekala ji totiž cesta zpátky do jejího kouzelného lesa, do Daénské smečky, kde by měla vyhledat Hvozďu a předat mu všechny nové kytičky, kterým se dnes naučila.
... Jenomže ten pach! Může to být Cipher, ze všech vlků na světě? Že bych měla to štěstí a opravdu ji potkala? Zaúpěla sama nad sebou, potichounku a jemně, a už-už se cítila otáčet. Že si pach Cipher spletla s pachem Enigmy, který procházel, bylo nešťastné (ale kdo jiný by to mohl být, než právě ona?); Že pach její smečky cítila na Althyře o to víc.
Třebaže zacítila kdesi v srdéčku ohromné zklamání, když si povšimla bělavé vlčice, ocásek se jí tak či onak rozevlál a ona se usmála, jak se slušelo. „Dobrý den!“ zapěla zvesela, ale brzičko přešla k hlavnímu: „Nebudete vy náhodou z Alatey? Ještě před chvílí jsem tu zacítila pach své nejlepší kamarádky, Cipher - jako od vás- jako- ze smečky od vás,“ vyhrkla zbrkle, kdyby se snad Cipher od noramských eskapád nedostala domů, ale to určitě ne! Takové nebojse se nemůže stát nic špatného! „nebyla tu s vámi?“

<< Zubří pláň

Zamrkala po Aldovi, nejistá si v tom, jestli žertoval, nebo to myslel vážně. To abychom se tam s Cipher utíkaly podívat! No nebylo by to to pravé ořechové dobrodrůžo? „Tak tu musím najít!“
Zajímavé, jak se Aldo zajímal - byla to nicméně velmi vítaná pozornost, protože se o jejím léčitelství s nikým ještě takhle do hloubky nebavila. „Je to suprový učitel,“ zamávala oháňkou a už-už přemýšlela, co všechno by mu o Zinkovi mohla říci. Jak byl pozorný, když jí ukazoval mastičky; Jeho preciznost; Jemnost v gestech? Nebo by se měla zmínit o jeho prazvláštním zacházení s Daénskými pacienty? Óch ano, právě u těch by se měl trochu zlepšit, aby mu neutíkali zpod tlapek. Ale ... Potkala ho v období, kdy jeho rodina truchlila nad ztraceným synem - bylo samozřejmé, že není tak přívětivý, jak by jeden očekával. Kdybych o synečka přišla já, srdéčko by mi žalem dozajista puklo! Držel se tak statečně - on i Hvozďa! Kdyby Joseline jenom tak tušila, kolik tragédií na ni v role maminky čeká, možná by nad tím, jestli děti opravdu chce, zaváhala. Možná. „Hodně se snaží, protože jsme s Hvozďou - to je další můj kamarád, úplně empesní vlk! - jeho první učedníci, teda myslím,“ dodala po krátké odmlce a mrkla po Aldovi, kolem nějž se znenadání objevily nitky nových, sytějších barev. Změnila se jeho nálada? A byla to nálada? Huh? Až zase potká obchodníka, musí se ho na ty aury pořádně poptat! „No,“ zavrtěla rychle hlavou, „jde mu to dobře. Už toho spoustu umím!“ Ale kdyby přišlo na hotovou věc, jak by se asi tvářila?
Zvědavá jako veverka zvesela doskočila k vlkovi s křídly a už-už nakukovala na to, co jí ukazoval. Chvíli se jen zvláštně zatvářila, než jí došlo, že se nejedná o ledajakou violku - ale pravdu říct, možná, že až ji bude potřebovat, zaváhala by. „Zajímavá rostlina,“ hvízdla si pod čumákem obdivně. V tom se však po Aldovi usmála: „Děkuju mockrát, hrozně mi to pomohlo! Můžu na oplátku něco udělat pro tebe?“ Tohle asi bude znamenat loučení, huh!

<< Vlčí jezero přes Mlžné pláně

Vlčice automaticky o krůček odstoupila, když se k ní vlk se zvláštními křídly nahnul. Po svém noramském dobrodružství smýšlela, že bylo lepší být trochu víc prozíravý, třebaže jí v tuhle chvíli nedocházelo, jak moc si protiřečila. Kdy naposledy se zajímala o to, jací vlci vlastně jsou, a jestli by jí mohli ublížit? Předtím, než se s Aldou začala bavit, to rozhodně nebylo. „Viď,“ zazubila se po vratkém zaváhání, celá usměvavá, „říkám mu Netopýrek a potkali jsme se jednou v takové roklině,“ pokračovala, jakoby se na to vlk ptal a rázem vyhrkla: „No a tam jsem vlastně také potkala Ořešáka! Už jsem ho dlouho neviděla, tak se tam možná zase podívám.“ Ale nebyl by lepší nějaký hluboký les s obrovskými stromy? To se jí zdálo jako pravděpodobnější místo výskytu takového vlka, jakým hnědavý společník byl. Tak to abych se zrovna podívala do začarovaného lesa, jestli ho tam nenajdu! „Byl jsi tam někdy? Myslím si, že by tam mohla žít nějaká praštěná sekta,“ švitořila při jejich procházce zvesela dál. Znát tak nějakou, chtěla by si ji vyzkoušet - už tak se zajímala o různá náboženství cizích, ale mít nějaké své znělo epičtěji.
„Jé, ty můj učitel také používá,“ zamávala radostně ocáskem, že něco poznala - a možná by mu řekla i o vývaru, který si kdysi vařili z trychtýřku, ale o tom se tak moc sama nedozvěděla. Ale takovou vše-dobrou mast, tu jsme asi se Zinkem ještě nikdy nedělali, né? Moc si na to nepamatovala - všechny vzpomínky na její lekce byly jakoby lepkavé od smutku, který se nesl od Hvozdíka. Doteď nevěděla, co si o tom všem pořádně myslit. „Nepotřebuji,“ odvětila zlehka, „doma je ten od Zinka.“ Ani si neuvědomila, že ho Aldo nemusí znát - přišlo jí totiž, jakoby se jednalo o obyčejného člena její smečky, se kterým si vyšli na obchůzku okolí.

>> Bašta

Začarovaný les? V takovém dost možná ještě nebyla, ale určitě nemohl být víc začarovaný, než právě ten její, doma. Mockrát přemýšlela, jestli to bylo tím, že v něm žije právě Daénská smečka (ta nejlepší smečka na ostrovech) a především její maminka (na nejmocnější čarodějka na ostrovech). Třeba se už teď s Erenem baví, jak to jeho cestování bylo možné! Nebo si stihly promluvit s Elvean a už se také pobavit právě o mně? To by tak k její nazrzlé sestře patřilo, fíha, začít se míchat do věcí, když byla tak dlouho pryč. Co ona věděla o tom, jaká Josie teď je, když si ji určitě sotva pamatovala jako vlče?
Vlčice si nemohla odpustit pomyslit na propast, kterou vědomě mezi sebou a svou sestrou tvořila - ani nevěděla, proč kolem toho věci cítila tak silně. Vždyť tento rok už je prakticky dospělá a měla by být taky trochu shovívavější, když byla tak dlouho pryč! Jenomže to je právě to - nebyla tu se mnou. Nebyl tu nikdo, až na tátu a mámu. Byla tahle hořkost oprávněná? No byla?
S úžasem pohlédla na lehkost, s jakou Aldo houbu vyvolal - jeden by z té rychlosti až dostal halušky, aniž by ještě cokoliv okusil. „Já- díky mockrát!“ vyhrkla v překvapení a už-už houbu podstrkovala právě Netopýrkovi, který si ji teď, chudák, musel zmateně nést ve svém zaháknutém křidélku. Však já už mu tučně zaplatím.
Nebylo třeba diskutovat: pelášila za ním, div se neprášilo. „Ale jak to mají léčitelé teda dělat v zimě, když nikde nic neroste? Nedaly by se ty bylinky a všechno zasadit v nějakém teplém úkrytě a udržovat je vodou a ohněm?“ Aby půda nezmrzla - ne proto, že by je snad chtěla začít vykuřovat, probůh!

>> Zubří pláň (přes Mlžné pláně)

Jednou, ale kdy? Na takovéto věci bylo tak náročné čekat, když je vlk chtěl hned a neustále je nedočkavě takřka na špičkách vyhlížel, nebo si tu dlouho chvíli krátil tím, že pobíhal všude možně. Ale nevězel právě v tom ten problém? Joseline se od své pomyslné dospělosti ještě pořádně nezastavila, třebaže se zdálo, že trávila čas s prakticky těmi stejnými vlky - od Noramu jí všechno přišlo... Všechno je tak jiné, tak rychlé. Jakoby proti mě bojoval samotný čas, a nejen ten! Jak se vůbec zastavuje čas? Určitě na to musí existovat nějaká magie - ta je přece na všecičko. A pokud by byla nějaká časová... existuje také magie lásky?
S veselým zašvitořením vyhrkla: „To já bych být chtěla, ani nevíš, Aldo!“ Achich, proč i ona neměla štěstí na takové veselé houby, které dovedly s vlkem ledasco? Nebyla dvakrát tak ráda, že tak rychle odbíhal od tématu - ano, učila se sice rychle, ale některé opravdu zajímavé věci bylo potřeba prozkoumat trochu hlouběji! „No, ale počkej! Jaké lesy? Březové? Nebo bych je třeba mohla najít i v takových trochu víc magických?“ a určitě tím nenarážela na ten, ve kterém bydlela. Vždyť jak by to taky okřídlený vlk mohl vědět, že?
Netopýrek, nespokojený s pohupkováním ocasu Josie, chtě-nechtě vylezl až mezi její přední nohy tak, aby i nadále setrvával ve stínku, ale byl blíž místům, kde se příliš nepohybovala. „Tak o té jsem v životě neslyšela,“ zahmkala, co se její prchavá pozornost konečně odlepila od halucinogenů a chuti si pořádně puberťácky zaexperimentovat, „ale budu si to pamatovat! A ty máš na tohle všechno nějakou skrýš? Víš, dává mi smysl, že by si je vlk na místě vyvolal magií, ale asi to nepůjde se všemi, že?“ I o takových praktičtějších věcech bylo třeba se učit.

Tak krásný měl ten dramatický příběh konec!, až nad tím spokojeně mlaskla a zvesela máchla ocáskem. Romantik v srdéčku, za jejích pravidel by tak měly končit úplně všechny - ačkoliv je nutné pohlížet také na velké ztráty, které Aldo za život musel kvůli lásce zažít, je příkladem toho, že se to nakonec vždycky nějak udělá a urovná, a ve výsledku je to až nádherné.
S takovým ale také přišlo vlkovo vyptávání, nad nímž vlčice hrábla tlapkou v pampelišce před sebou, „a proč by měl?“ Cožpak na tom záleželo, když ho měla ráda? „I Cipher je moje moc dobrá kamarádka, ale já si myslím, že je mám ráda úplně stejně.“ Kdybys tak věděla, Josie, kdybys tak-!
Křídla ji možná nenadchla tak, jak si Aldo, chudák, představoval. Když má jeden za kamaráda netopýra, už si na právě ty blanité zvykne! „Ale není to trochu nebezpečné, ty experimenty?“ to už by se dozajista poradila se svým milovaným mentorem, aby se náhodou nestalo, že udělá nějakou hloupou chybu! „Tys už nějaký zkoušel?“ Objevit něco velkolepého znělo přímo kouzelně a mladá vlčice, hnutá snad jarem, snad mládím, ve svých myšlenkách právě pro tenhle nápad zahořela. Jenomže to nebylo jediné - v hlavě jí ihned nato zaburácel důrazný hlas sestry, která by s takovými pohádkami určitě nesouhlasila.
„Ztráta zábran a halucinace?!“ vyrhkla překvapeně - víc než znepokojena se ale Josie zdála být nadchnutá takovým nápadem. Jéminkote, vždyť právě tuhle houbu musím ukázat Cipher! To bude žůžo! Určitě by si spolu takovou věc užily, až ji najde (a tím se samozřejmě dalo chápat jak svou oblíbenou kamarádku, tak právě houbu samotnou). Kdoví, co by z takového hezkého výletu do říše fantasmagorie vzešlo? Třeba děti, jak to měli místní obyvatelé ve zvyku? „Ty už s ní máš nějakou zkušenost?“ zvídala nenápadně, „víš co, myslím, že - že mám jednoho kamaráda, kterému by takové houby asi chutnaly,“ samozřejmě, že tím kamarádem nebyla ona sama! Kdo znal Joseline, ten by mohl být krapet překvapen - možná víc, než jen krapet.

S upřímným zájmem špicovala uši a zajímala se o to, jaký sežehl vlka osud. Kdyby měla takové jizvy ona samotná (což by ale ve vší upřímnosti pravděpodobně nepřežila, protože taková věc se jí nezdála být příliš vhodná na léčitele, a navrch ještě pro takhle slušnou slečnu, za jakou se přirozeně měla!), nemohla by se dočkat na chvíli, kdy se ji na ně někdo zeptá - a ještě s tak šlechetným důvodem! Jéjdamane, taková pikantnost, a on by si ji nechal pro sebe!! Dřív, než ale vyhrkla nějakou hloupost, promyslela svá slůvka. Byl to ten nejkrutější osud, jaký si jako mladá romantička mohla představit - sama by určitě nechtěla být dále dotazována na tak hrůzostrašnou situaci. „To je mi hrozně líto,“ posmutněla trochu, „to kdyby pro mě někdo takovou věc udělal, já bych si ho hned na místě vzala! Ani by mi takhle nemusel nic dokazovat, vždyť kdybych ho měla ráda, nechtěla bych, aby si takhle ubližoval.“ Jak mohla někomu tak silnému a ochotnému skoro položit vlastní život ta dívka říct ne?! Ale kdoví, jestli ona sama už dávno nenesla v srdéčku někoho jí milejšího? To by ji totiž naprosto omlouvalo.
Láska byla pro Josie nesmírně komplikovaná věc, třebaže se pozornějšímu oku mohlo zdát, že o ni má zájem takřka každý, kdo dýchal. (Ale nebyl to nakonec o to tragičtější osud? Jakýkoliv krok jednou udělá, vždycky tím někomu ublíží, aniž by chtěla). Přála si, aby jednou měla stejně šťastný vztah a tolik - ne, ještě mnohem víc! - dětí, jako právě její rodiče, ale zatím se jí zdálo, že na nic z toho neměla štěstí. Kdyby tak jen otevřela oči a trochu se rozhlédla, že? „Však taky moc líbí, když je to můj kamarád!“ zamávala zvesela ocáskem, jak jí jeho narážka přeletěla přes čumák. Představovat si s někým děti (co už, mimochodem, udělala také s Cipher!), to přece k přátelstvím neodmyslitelně patřilo a dělal to tak každičký vlk. Určitě.
„Je taky hodně lepivé,“ dodala zamyšleně k mlíčí, „myslíš, že by se z toho daly dělat nějaké nálepy? Listy by s tím určitě líp držely na srsti, i když by se mohly trochu hůř omývat.“ Ale kdo potřeboval čistou srst, když mu jeden zachrání celou tlapu, že? Se zjištěním o jedovatosti na chvíli zvídavě mrkla po Aldovi. Nebylo to tak, že znejistěla - snad se jí v očích jen hnul upřímný respekt léčitele z povolání. Rozhodovat mezi životem a smrtí k tomuto povolání také jistě občas musí patřit; vykonat soud nad tím, kdo je příliš trápen svým osudem, a být jeho posledním zpovědníkem... „Znáte vy Křečku? Ta je prý také nesmírně jedovatá.“

S tichounkým povzdechem zavrtěla hlavou. Taková lapálie, jako bych byla nějaká muška, kterou může lapit do své pavučinky a už nikdy nepustit! Matně pamatovala na příběhy své maminky, které se motaly hlavně kolem jejich smečky, nebo života po ostrovech obecně - onehdá jí všechno bylo řečeno v detailech, a tak nebylo divu, že teď byla trochu zklamaná z jejich absence. „Takhle začneš a ani nedokončíš, to je až hříšné!“ zažertovala s hravým úsměvem. „Napadl tě opravdový medvěd?“ pídila se dál. Jak byl starý, když se mu to stalo? Nemohly být čerstvé, toho by si hnědavá vlčice už dávno povšimla (nebo si alespoň věřila dost na to, aby tomu tak skutečně bylo), ale - a to byl opravdu přemrštěný tip, protože s křídly vlk působil jako statný, přesto však né stařičký samec - podle barvy už to také byl jakýsi ten pátek.
„Alda,“ zaculila se, jak si to jméno zkusila převalit po jazýčku. Kdyby to bylo nějaké vlče, tak to je možná pochopitelné, ale jmenovat se takhle zdrobněle- no, ale já mám co povídat, když své děti chci pojmenovávat po stromech a kdovíčem, že! Achich, je třeba nějaké té sebereflexe, než se začne vlk druhému smát! „Máš zajímavé jméno,“ dodala mimoděk i proto nakonec, „a to myslím v dobrém, je takové místní! Jeden můj kamarád se jmenuje Ořešák, jako ten strom. Dost zajímavé, že? Není totiž odtud,“ štěbetala si dál, jak už měla odnepaměti ve zvyku, a ocásek se jí u toho tu a tam zhoupnul. Ještě, že se z Joseline nestal špeh pro Daénské.
Zvědavě našpicovala uši a rázem se narovnala do celé své úctyhodné výšky, čímž trochu vzburcovala Netopýrka, který jí mezitím vylezl po zadní noze směrem k břiše - měl tam dost stínu, ale také jakýsi výhled na Alďu. Měla pravdu - když šlo o léčitelství, dokázala se až překvapivě rychle zafixovat na to, co bylo důležité. „V listech. Jedna je má špičaté, a druhá tupé,“ okomentovala a už-už se ke květinám sklonila pod záminkou je očichat, třebaže si všimla něčeho trochu jiného: „Tahle navíc nemá u květu takovou hezkou korunku, jako ta se špičatými listy,“ pampeliška, bylo jí jasné, ale jelikož nechtěla před cizím udělat hloupou chybu, přímo ji nepojmenovala.

„Zrovna jsem naštěstí nikoho neléčila, pane,“ usmála se, jak jí srdéčko radilo. Koutkem duše si však tuhle poznámku zapsala natřikrát za uši - nebylo to totiž vůbec poprvé, co jí taková věc byla naznačována. Ale neměl občas takový problém úplně každý? To kdyby se znal s Elvírou, určitě by si hned měli o čem popovídat! Ne, o tom šlo pochybovat - kdoví, kam se poděla ta aktivní, společenská vlčice, kterou kdysi znala. Ostrovy si sestru před léty vzaly, a pak ji vrátily celou... polámanou, jinou. A právě proto jsem se dala na léčitelství, nu ni? Měnit vlky! Když se toho dost naučím, určitě vedle toho také získám zkušenosti s tím, jak nakládat s ostatními, a to bude teprve panečku skvělé! To by se pak s Ořešákem mohli bavit o jeho víře a ona by věděla, jak mu odpovídat bez zbytečných motanic - nebo by třeba věděla, co říct, až jednou potká maminku Cipher, Hanku!
Zvědavě pozorovala, jak si počínal a občas u toho zvesela kývla hlavou. Z Alduina vyzařovala mimo jiné jakási otcovská, pečovatelská nátura, což s věčně mladou Josie rezonovalo: „Ale byla by dost hustá,“ navrhla jako typický puberťák, co se radoval ze značení bujarého života, „to bych pak byla za úplného rebela!“ No jasně, jenomže co kdyby si mě pak někdo spletl s Chaosem samotným? To bych přišla o všechny svoje kamarády! Tak to radši zůstane o své neposkvrněné srsti! „Ty vaše taky vypadají děsně drsňácky. To jste bojoval s medvědem?“ zub na jeho krku by tomu odpovídal.
„No, tak to si zrovinka můžeme potykat, co vy na to, pane?“ navrhla se zavrtěním ocásku, celá nadšená z toho, že si ji vlk (ať už metaforicky, či nikoliv) na těch pár chvil vezme pod svá křídla. „Mně říkají Joseline,“ dodala, a brzičko nato mu poreferovala o každé jednotlivé bylince či květině typické jenom pro jejich ostrovy (ale jak by to mohla vědět, když se tu narodila, že?), kterou už znala. Nebylo jich moc - ale bylo očividné, že je na své znalosti v určitém slova smyslu pyšná.

Po pyscích jí přejelo zazubení, co svým téměř dětským nádechem mohlo v nejednom vlku vzbudit kdejakou potřebu se postarat. Ojéje, a teď abych před ním nebyla za úplného hlupáka! „Víte, pane, já mám občas problém s pozorností,“ usmála se, jak k ní vlk pomalu vykročil - ani na moment ji nenapadlo, že by jí mohl ublížit. Proč by to taky dělal, když ten velikánský svět nebyl jenom černobílý, že? „Říkala jsem si, jak mi je to tu povědomé a dívala jsem se po svém společníkovi a - prásk! Už jsem ležela ve škarpě.“ Tak-tak, nebylo nic horšího, než mít pozornost na třech místech najednou, a do toho si pod vousky trylkovat píseň mládí. Ale co jeden nadělá, když je to jaro tak pěkné a voňavé? I v takových místech, jako jsou zasněžené tesáky, se sluníčko umí krásně parádit a třpytit jako tisíce malých démantů, co lahodily jejím očím uzpůsobeným hezkým věcem.
Ze srdéčka jí spadl pořádný kámen, když k ní přistoupil - takhle z blízka, byť s obstojnými křidélky, nevypadala jeho aura pranic zlomyslně, třebaže měla divné odstíny! „Snad to nebude chtít amputaci,“ zavtipkovala s úsměvem (ale co by se pak s tou tlapkou dělo? Nenašel by si ji nějaký vlkožravec? Ne, to bych mu nedovolila - já bych ji chtěla pohřbít se vším všudy!) a už-už pozorovala menší magický zázrak, díky kterému snad ani tu bolest nevnímala. Tohle že uměla obyčejná bublinka? A co víc?! Já chci taky! „Ó, tu už bych uměla!“ zakmitala ocáskem, když v tom: „No- No to ale taky určitě musíte být nějaký léčitel, že?“ vyhrkla s čitelným nadšením. „Víte, pane, já se teprve učím, ale učím se rychle!“ A tím, jak jinak, snažila Alduinovi podsunout, jestli by jí náhodou nechtěl něco ukázat. Nezávazně, samozřejmě.

Velice pozitivně si mohl Alduin hned strčit za klobouk, protože se Josie v životě blíž nesetkala s tuláky, a navíc byla mladá a pohledná holka, co cestovala úplně sama, aniž by o tom komukoliv řekla. Nevyznívalo to trochu jako začátek nějaké kriminálky? Nebyla zas tak naivní, aby jako první nepomyslila na to, že ji tu takhle, v tomhle opuštěném území, může velmi jednoduše napadnout. Ale podívej se, jaký je to trpaslík, pomyslila si úsměvně, ještě, že jsou mí rodiče tak vysocí, to by teď jinak vypadalo trochu špatně pro mě! Ale určitě je fajn.
O ladnost se opravdu nestaral, nad čímž hnědavá vlčice jen ztěžka držela jazyk za zuby, aby z ní znenadání nevyjel upřímný smích. „To by se od tebe mohl ještě učit, Netopýrku,“ zachichotala se tichounce směrem k černavému stvoření, které, znaveno letem, leželo trochu rozvalené u vody a hltavě pilo. Naštěstí se po krátké chvíli omezila na úsměv, který se dal trochu skrýt tím, jak skloněná byla k vodě. Cizinec navrch nebyl zas tak blízko, takže ji určitě nemohl slyšet! ...Ale to byl problém sám o sobě, protože pak musela být Josie věru výrazná v tom, když na něj promluvila: „Achich, pane! Nemohl byste mi prosím pomoct?“ zvolala, utrápená tím, že byl kamínek poblíž jejího ramena takřka zakleštěný v její kůži a především zapletený v srsti, co byla lepkavá po krvi. „Nebojte, nic vám u toho neodpadne. Já jenom jako správná léčitelka vím, že bych to měla co nejdřív dostat ven - jenomže ono to nejde!“

<< Sněžné tesáky

Možná to bylo štěstí, nebo v tom byla jakási prchavá intuice, že se hnědavé vlčici podařilo hned po svém zdolání nezkrotné hory narazit právě na jezírko. Nejenže jí pořádně vyschlo hrdlo (což bylo překvapivé, protože tentokrát promlouvala ke všemu živému jenom střídmě - nehubovala a nestěžovala si, protože stále živila radost z toho, že měla svou rodinu zase pospolitou), ale navrch si musela omýt malou odřeninku, ve které ještě teď cítila zaseknutý nějaký ten kamínek. To by měl tatínek radost, kdyby mě takhle viděl. Ale kdyby mě zase viděla Elvíra, tak bych jí alespoň mohla ukázat, co už jsem se z léčitelství naučila! Proč na ni sestra onehdá hleděla jako na vyoranou myš doteď nechápala. Nelíbilo se jí povolání, kterým se rozhodla vydat? Ovšemže mohla jít po stopách svých rodičů a stát se váženou paní učitelkou (vždyť vlčátka mám ráda, jen co je pravda!), nebo alespoň průzkumníkem, jenomže - co takhle být sama sebou, že?
S takovou přicupitala k jezeru a napila se z něj, než do něj ponořila svou tlapku a druhou po ní jemně přejížděla, aby se zbavila zaseklého kamínku. Bylo to místo krapet zapeklité, protože by na něj sotva dosáhla jazykem - a kamínku se nechtělo ven! Jenomže to by se mohl zanítit, a- a já tu navíc nemám žádné bylinky, co bych- ale když já vlastně ani nevím, co bych na to dala! Nesmysl, určitě by to z hlavy vydolovala - vždyť jí to mentor Zinek určitě musel říkat. Chtělo to jenom myslet, myslet, myslet!

<< Nejvyšší hora přes portál na Červené louce

Během cestování se k ní připletl její nejvěrnější společník, netopýrek Netopýrek, kterého mladá vlčice přivítala s kmitáním ocásku a za radostného výsknutí. To bylo najednou radosti, že nebyla až tak sama na své pouti neznámým krajem! Ale byl jí vlastně až tak neznámý? Co přešla zlatavým portálem, jehož kmitání připomínalo pohupování se obilnic koncem léta, zjišťovala, že tu nebyla tak úplně cizí. Musela jsem tudy jít s tatínkem, když jsem byla menší. Nebo snad ne?
I kdyby ano, pohled z hor byl i nadále trošku děsivým. Ale: „Je čas, je čas!“ zanotovala si s pořádným úsměvem, jak se spolu se svým netopýrem mladistvě svěžím krokem odvážila vcelku zbrkle z hor. Její cesta byla až tak rychlá, že se jí podařilo nešikovně škobrtnout a sjet půli cestu po zadku - nebyla by to ale Josie, kdyby se z toho hned neoklepala a zvesela nepokračovala dál. Trápit se jedním pádem, to bych ještě dopadla! Co bylo hrstky odřenin, co čas políbí a zahojí? „Půjdeme to omýt k vodě a hned bude líp, Netopýrku, však už se neboj.“ Navrch, pokud díky nim bude blíže ke svým blízkým, v budoucnosti se z toho může stát milá připomínka toho, jak na druhé myslela.

>> Vlčí jezero