Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skoro až praskala ve švech hrdostí nad pochvalou, které se jí dostalo. Neskutečně jí to zahřálo u srdíčka, až by to kdekoho zaskočilo. A zrovinka to mohli využít k tomu, že se Joseline politicky trochu naučí, kde, jak a co - no nebylo to skvělé? Teď si to jen naplánovat tak, aby byly všechny alfy hezky na svých místech a nikam jim neutekly. Nebo alespoň bety! Ty měla každá smečka. Heč, to by Eren koukal, kdyby tu byl!
Ihned mu na to přitakala: „To dá rozum!“ To by taky bylo hloupé, jen tak se zmínit o tom, kde je její domov někomu, kdo do něj nepatří! No jo, jenže co kdyby se chtěl nějaký vlk přidat do smečky? Kdyby ho nechala na místě, aby skočila pro mamku nebo taťku, mohli ji pronásledovat. Existovalo něco, co by tomu zabránilo? Možná, že by přišla v hod taková magie větru, co by její pach jistě zvládla rozmetat do všech světových stran. Když však zmínil cizí jména, cítila se poněkud ztraceně. Zvědavě se po Vinovi proto podívala a znovu u toho natočila hlavičku. Dlouho přemýšlela, než se konečně usnesla na té nejlepší formě své otázky: „A ten Zinek... To je nějaký významný člen? Já vlastně mimo nás všechny ani nikoho jiného neznám.“ Hups. Možná, že bylo načase taky poznat ze smečky někoho jiného, než jenom svou rodinku!
„Netopýr,“ huh! Jaký to podivný tvor, skrytý hlavou dolů. Takhle z dálky vypadali docela děsivě, ale kdoví, jací jsou uvnitř? Pokud se živili ovocem a hmyzem a vůbec vším, než masem, tak to asi museli být věru mírumilovní tvorové! Vlastně jí zněli jako moc roztomilé zvířata. To si tak nějakého donést domů a strašit tím Lycana, ohó! „Myslíš, že by se dali ochočit? Jako ten červený pták, kterého má mamka!“ bóže, toho jí nikdo nepřipomínejte! Párkrát ji ten malý zmetek vytahal výchovně za ouška a vůbec to byl prapodivný, ne-li magický pták. To kdyby měla nějakého svého netopýrka, hned by ho naučila lepším způsobům. Mohla by si na něm vůbec procvičovat, jak by se zachovala k té alfě v poušti...
Ale to všecko bylo ještě pořádně daleko. Teď vlastně docela mrzla! „Aby už bylo jaro,“ postěžovala si pod čumáček ještě, než se jala přistoupit blíž k Vinovi a trošku se mu zachumlat do srsti.

// Jednoduché - Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

To byla vlastně pravda! Pokud ale šlo o dobro celé smečky, neměl by se nějaký takový jedinec obětovat, aby tím ostatním pomohl? Ale vůbec, do takových hrozivých situacích, kde někomu půjde o život, se jistě nedostanou - vždyť to bylo bizardní a nepravděpodobné, když byli všichni v Daénu jakoby chráněni samotným lesem! Co si tak snažila vzpomenout, ani moc členů nikdy nepotkala. Pokud teda vůbec nějakého. Na chvíli pocítila lítost z toho, že si doma asi vlci nebyli tak blízcí, jak se jí zprvu zdálo: brzičko se nicméně potěšila z toho, že taková věc padne třeba na ni. Jak by se dal zpevnit kolektiv vlků, co se možná ani neznají? No, první se musíme všichni samo-sebou poznat, jinak to nepůjde! Podívat se, kdo kde je... Kéž bychom všem mohli do myšlenek poslat zprávu o tom, aby se shromáždili na jednom místě.
To už však lapala po dechu, celá nervózní z toho, že to vůbec vypustil z úst: „Tatínku!“ Když to tak slyšela od jednoho ze svých rodičů, cítila se trapně. To už jsou holt takové ty témata, o kterých bude těžko, byť rádo, mluveno.
„Možná, že bychom se tam někdy spolu mohli podívat!“ navrhla, mávaje natěšeně ocáskem, „nebo do jejich okolí. Aby to mamce nevadilo, že jí jako diplomaté kráčíme tam, kde třeba nemáme.“ Proč by ale Lissandře mělo vadit? Pokud by se chovali slušně (což oba umí dozajista mistrně!), alespoň by tím mohli zjistit, v jakém stavu se nachází ostatní smečky - teda, smečka - a možná také navázali nějakou krátkodobou výpomoc. Co třeba léčitelé, nepotřebovali něco? ...A měli vůbec nějakého? Hups. Horlivě Vinovi však přikývla na zmínku o Chaosu. „Tak na ty si musíme dát pěkný pozor. Co kdyby nás chtěli po zimě okrást? Nebo zničit náš les!“ Ajéje, někdo ji zastavte dřív, než si tu ten chaos sama přivolá. Kdo by jí to však měl za zlé? Idealismus mládí, vymýšlení nereálných situací - s Jo a jejím věkem to všecko tvořilo skupinku přímo k popukání.
S mírným zamračením mrkla po tmavém vlkovi, jehož srst se v neosvětlené jeskyni zdála dobře splývat. „Ty divné ptáky, co visí ze stropu. Mají takové... Hm, blanky místo křídel? Ty je snad nevidíš?!“ optala se polekaně ze strachu, že by snad mrazem blouznila. Co když se před chvílí propadla do ledového jezera a teď jenom snila?!

<< Vlčí jezero

Tak přece to všechno bylo komplikovanější, než se na první pohled zdálo. No jéje. „První smečka, pak já. Mám to!“ Že by z ní ještě rostl nadějný diplomat? Božínku, jednomu by se z toho světa až zamotala hlava - musela to asi brát všechno hezky popořadě, aby se nestalo, že se jí z toho udělá zle jako z portálu. Nechtěla to zažít znovu. S upřímným zájmem poslouchala, co jí Vino vysvětloval a tu a tam u toho pokývla hlavou, chtěje vypadat, že opravdu poslouchá. „Tak to jsem moc ráda, že my žijeme v lese,“ a ne ledajakém, nýbrž magickém!
S chvilkovým zmatením se podívala po svém tatínkovi, načež pokrčila rameny. Dostal... na ostrovy... Doplaval? „To zní jako dobrodružství!“ hmkla jen, nechtěje ho příliš vyrušovat od jeho vyprávění. Osobně se těšila, až se trochu zahřeje - a právě u takového vyprávění to dozajista půjde o to lépe. Dávala si veliký pozor, aby u svého zarytého poslouchání náhodou nešikovně neuklouzla (Vino by jí určitě nesoudil, ale ona sama? Nikdy by si to neodpustila!), zatímco se jí v hlavě vířilo hned na sta tisíc myšlenek. A až budu v jejich věku, bude to pro mě stejné? A co když zůstanu sama? A co kdyby se nikdy nedali dohromady? Byla bych, ale měla bych jiného tatínka? Tak to by bylo pěkně nepříjemné - já si toho svého chci nechat! „Takže to byla taková láska na první pohled,“ hlesla brzičko na to zasněně, jak už to holt některé slečny jejího věku asi mají. Hlavně si všechno růžově idealizovat, když přišlo na lásku. Kéž by jí potkal stejný osud! ...Teda, hlavně mimo tu válku. Představovat si, jak mamka proti někomu bojuje... To jí neznělo dvakrát tak skutečné. „Snad taky někdy něco takového zažiju.“
Na pyscích jí nicméně přistál drobounký úsměv, co ne a ne dolů. Tohle byla teprve správná romantika! „No, co to tak slyším, tu na ostrovech asi nebudou ty nejlepší smečky, že? Teda, náš domov je samozřejmě nejlepší a nikdo se mu nikdy nevyrovná, ale ten zbytek...“ Díkybohu, že si taťka tehdy vybral za svůj domov zrovinka Daén! Lissandra musela zprvu odvést opravdu velký kus práce, a to Joseline přirozeně uchvátilo. A teď, když už to všechno bylo klidnější, ještě měla svého společníka - a jednou se takovým stane snad i ona. A to už nikdy nebude žádná válka, žádný chaos či Chaos, nebo jakákoliv jiná nepohoda! „Kdyby tu tak byla nějaká smečka, co je nám podobná. No, měla by být o kus horší, aby k nám šlo víc členů, ale-!“ Ale!
To už nicméně svůj čumáček mínila strčit do každého rohu, co v této jeskyni byl. Zprvu se však musela přenést přes něco, co už nebylo tak hezké, jako láska: „Co to...“ Plna obav kroutila hlavu zprvu na jednu, pak na druhou stranu, jakoby jí to mohlo pomoct v identifikování netopýrů.

Skoro se jí až tajil dech z toho, jak si představovala svého tatínka v akci. Jako beta musel být úžasným diplomatem, a jako hlavní lovec nesmírně silný - pod tou vší srstí musel skrývat teda pořádný pekáč buchet! Óch, tak to se vůbec Lissandře nedivila, že se rozhodla být právě jeho partnerkou. Kam přišel, tam se po něm každá určitě musela otočit, a to hlavně v Daénu! „Páni!“ sotva ze sebe dostala, „tak toho musíš zvládat opravdu hodně! Není ti to někdy na obtíž, mít tolik povinností?“ tak-tak. Chudák, musel potřebovat pořádnou dovolenou a vlčata mu to asi nijak neulehčovala. Hrdina Daénské smečky! A zrovinka Joseline měla tu čest ho mít za otce! To si ho musí ale začít vážit mnohem víc. A začne hned teď: „Já jsem tak ráda, že tě doma máme, tatínku. A mamka taky určitě musí mít radost z toho, že má tak schopného partnera!“ Tak snad si to vezme blízko k srdéčku.
„To já bych mu hned ukázala, jak se vlci mají k druhým chovat,“ řka, přebíraje si Vinovo vyprávění po svém. „Doufám, že se tam vlci rozhodli tu alfu změnit. Ale... Ale jak vůbec vlci přežijí v poušti?“ Taková hloupost. To asi nikdo z těch vlků nebyl mentálně úplně v pořádku, či?
Jen co jí bylo přikázáno, aby se nehnula z místa, přimrzla a znervózněla. Nestane se jim něco špatného, takhle otevřeně na ledě? To by bylo nadělení - odešla posbírat taťku a teď s ním ještě umře. Takovou ostudu nám přece nemůžu dovolit, to by nás mamka ještě vyčarovala ze světa mrtvých a dala nám nějakou přednášku. „Snad se na něm nikomu nic nestane,“ i když by to asi byla zábava pozorovat, pokývla vlkovi hlavou a sama pomalu zamířila ke břehu. Zjevně nebylo bezpečné hrát si na každém druhém ledu, co potkají - jaká to škoda! Úplně jí to teď zhatilo plány, jak Vina potěšit.
Brzičko se však naskytl jiný stimul, kterému mohla věnovat svou pozornost. „To by bylo skvělé!“ ajéje, snad nedostane rozmluvu o včeličkách a kytičkách? Krátký čas, co se svým otcem strávila, nicméně brala za svatý a už teď se nemohla dočkat, co z něj dostane. Vždyť se u nich tehdy sotva ohřál, když byli malí! Nějak to všechno museli dohnat, a to co nejdřív. „Víš, já jsem se tě vždycky chtěla zeptat na to, jak jste se s mamkou potkali. To jste spolu Daén založili vy?“ au, tak ta asi ťala přímo do živého. Kdo by ale netoužil po tom vědět, jaký byl osudový příběh jejich rodičů?

>> Krápníková jeskyně
// Jednoduché - Splň smečkový miniquest //

Cestovat po celičkém světě a vzdalovat se své rodině víc a víc, duší i tělem - no... To Joselině moc atraktivně neznělo. Svět ale přece nemohla omezovat na to malé, žalostně nicotné území, kterým si teprve dnes prošla! A co teprve sníh? Zapomněla snad na to, že na jaře všechno může vypadat naprosto jinak? Až se vrátí s otcem domů, bude si holt muset počkat na to, až se příroda zase uráčí oteplit. Už aby to bylo. Bílá byla tak depresivní barva a ani se jí nehodila ke kožíšku! „A co vlastně děláš ty? Já si myslím, že by se mi víc líbilo doma. Alespoň bych tak mohla vědět, kdo kdy kam odešel, a to bychom se pak nemuseli hledat po celém světě,“ nadchla se hned, co tu myšlenku rozvinula. To by teprve bylo super, kdyby věděla o všem, co se kde pohlo, a navíc kterým směrem! Určitě to nicméně znamenalo nést na bedrech velkou zodpovědnost a to ji zas tak moc netěšilo. Neznamenalo by to udržovat o to lepší výraz? Postoj? Chovat se vybraněji, sebejistěji? Mohla by pak stále škádlit své sourozence tak, jako dosud? „Myslela jsem si, že o tom stejně rozhoduje mamka. Jako alfa přece nejlíp ví, kdo je v čem dobrý, ne?“ Že by alfy a hlavně matky nebyly vševědoucí?! O tom pochybovala! „Ale poznat jiné smečky, nebo udržovat komunikaci mezi všemi členy...! To dělají poslové, viď? To by taky mohlo být moc fajn. A navíc bych třeba věděla o tajných románcích, nebo tajemstvích vůbec,“ zazubila se. Strkat do všeho čumáček, ó, to by teprve bylo to pravé ořechové, jako na míru dělané pro ni.
Její velkolepý pád byl samozřejmě doprovázen bolestným mručením - jakmile si ale povšimla, že se její tatínek dostal do naprosto stejné situace, nijak se nestyděla se mu zplna hrdla smát, až to s ní házelo. Jéje, to ale oba dopadli! Skoro by u toho zapomněla na to, jak nepříjemné to na ledu bylo. Navěky věků tu ležet ale přece nemohla! Dostat se zpátky na vlastní nožky jí šlo mnohem lépe, než vlkovi (ať už věkem, nebo obratností), nicméně se do toho zabrala tak moc, že na záhadné zmizení Vina chvíli nereagovala. Jakmile stála na vlastních nožkách, konečně se rozhlédla a celá zmatená se podívala směrem, kterým její otec... Odjel. Co to tam tak zkoumá? Asi to bylo úmyslně. „Co to tam máš?“ optala se tedy zvědavě a s čistým zájmem se vydala jeho směrem, všímaje si změny v jeho tváři. Proč byl tak zmatený? Rozbil si snad hlavu? No to snad ne! Tělem jí na chviličku projel strach, že se do hlavy bouchl až příliš silně, a tak k němu kráčela o to rychleji: „Všechno v pohodě?“ To už však i ona zaznamenala, že led tímto směrem působí... jinak. Ajéje! „Asi bychom měli vyrazit, než to tu rozbijeme.“

// Jednoduché - Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu //

„A jak!“ zaúpěla, taková hloupá otázka! Alespoň už věděla, co to je ten záhadný portál. Věru vymakaná věcička, nu ni? A jak moc to pomáhalo cestovatelům, co někam zrovinka pospíchali? ...No, to ale určitě přicházeli o úžasné momenty, co se jednomu stanou jen zoufalstvím z cest, kdy vlk skoro až blouzní namožeností vlastních tlapek.
Já si ale chci pamatovat důležitější věci! Proč si vůbec zvykat, když mohla mít některé věci nahned? Vlci by si určitě zvládli ulehčit život, kdyby se tu a tam nad něčím zamysleli déle, než na pár minut. „Kéž by existoval nějaký obrázek, na kterém by to všechno bylo zakreslené,“ povzdechla si, „to bych se na svět mohla dívat každičký den a klidně doma být furt.“ Světoběžník z ní asi žel nebude, a tak třeba rodiče potěší svým domácím gaučingem - dnešní zkušenost jí totiž dozajista vystačí až do příští zimy. Když nad tím tak přemýšlela, doma vůbec bylo nejlíp. Ten pocit sounáležitosti, to fyzické pouto k místu, které odjakživa vídávala! A navíc jistota, že tam vždycky budou jen ti, které už moc dobře zná. Aah, už abych byla zpátky! „A povinnosti jsou navíc pro dospěláky, a tím já už skoro jsem, no ne?“ Au, tak to zabolelo dokonce i ji. „Vsadím se, že nějaké mít je hrozná zábava. Proto si to vždycky vy starší necháte jenom pro sebe. Neradi se dělíte, já to vím!“
Nevěřil jí? Joseline, ze všech vlků na světě?! Nesmysl! Aby mu svou pravdomluvnost dokázala, nasadila pořádně koncentrovaný výraz a rozhodla se, že si zkusí povyskočit (za pomoci všech čtyř tlapek, nebuďme šílení!). Jak jen ale na to? Asi to prostě musí udělat, a moc nad tím nepřemýšlet. Tak-tak.Raz... dva... A TŘI! ...Alelujah! „Vidíš?!“ Zasmála se. Tak, jak vyskočila, i dopadla - neztratila u toho ani jednu nožku, jak parádně jí to šlo. S potuleným úsměvem ihned nato snobsky pozvedla hlavu, jako by se ještě před chvílí nervózně neošívala: „Ó, tatínku, já mám vždycky pravdu!“ Ještě, aby ne! Přece si nemohla dovolit něco nevědět - to by ji totiž mohl předběhnout nejen vždycky pomalejší Lycan, ale i Eren. (To bych radši pošla!)
Celá spokojená svým výkonem se rozhodla, že si to zkusí ještě jednou, ať už s tím Vino souhlasil, či nikoliv - hezky se nachystala, odpočítala a-! AU! ...Komicky sklouzla téměř pod jeho tlapky. „Jauvajs!“

//Střední - Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (1/2) //

Jak by se jeden vůbec z téhle zapeklité situace mohl dostat ven? Lehce - její tatínek byl totiž ten nejšikovnější otec pod sluncem, co uměl alespoň částečně napravit věru vše. Ať už to bylo její vrozenou náladovostí, nebo radostí z nového tématu, Josie se hned hrdě zubila: „Vůbec! A hned napoprvé, co jsem pryč, jsem tě našla. A víš jak?“ Pro efekt se na chvíli odmlčela, jak už to ráda dělala, „tady nahoře na horách byla taková třpytivá mlha. To byla magie, že? Ale co za tím je, že jsem se z louky dostala na hory?“ Nedejbože to byl další z časových uzlů?! Jak dlouho byla pryč?! Na chvíli ji ochromil strach z toho, že tohle všechno byl pouhopouhý výplod její fantazie, ale ...Ále, vždyť byla hluboká noc právě jako tehdy, co se na své cesty rozhodla vůbec jít. O portálech žel dosud neslyšela.
To už však vehementně pokyvovala - však ona mu ještě ukáže, co se naučila! I přes radost nicméně na moment před vstupem na led znejistěla. Co když není dostatečně tlustý? To by domů dojít nemusela už vůbec a Lycan by se na jejím hrobečku ještě smál, že je velký hlupák. No jo, jenže Lycan by na tom ledě sám nevydržel, žejo! „Tak velké doma ale nebyly,“ podotkla, co tlapkou (projistotu) zkusila našlápnout na kluzký povrch, „a vůbec, ten svět je mnohem větší, než náš domov. Já bych dokonce řekla, že až moc, tati! Jak se v něm má pak vlk zorientovat?!“ Ajéje, to do něj měla vyrazit teda mnohem dřív! Teď tu akorát bude dělat ostudu, že o něm vlastně ví jenom z teorie.
Pomalu (a nejistě) konečně celá stanula na masivním kluzišti a za velké koncentrace se šoupala upředu, hezky jedna noha za druhou. Od pevné země se ale překvapivě nechtěla vzdalovat - snad se bála, že by o Vina zase mohla přijít. A to vlastně... „Nepřidáš se? Přísahám, že se to pod námi oběma nepropadne. Fakt!“

No to snad ne! skoro zaúpěla nahlas, ale ještě se stihla zastavit. To pro tatínka nemá žádných dobrých zpráv, co by mu po tváři rozlily úsměv? Proč mu musela předávat samé špatnosti, co ho tak akorát vystresují? Pevně doufala, že měli ve smečce nějakého léčitele, za kterým by Vina mohla po tomhle všem dovléct. Potřeboval rekonvalesenci jako sůl! „No, ona asi někde bude. Není to dlouho! Asi jen... jedno... dvě roční období,“ zamumlala si s jakousi ostudou v hlase, nechtěje, aby ji taťka považoval za neschopnou. Tlapkou si přitom hloubila ďůlek do sněhu, protože se potřebovala zaměstnat, „vždyť víš, jak ráda pobíhá okolo smečky a hranic a... A asi se prostě jen u něčeho sekla. Nějaká diplomacie, řekla bych,“ vymáčkla ze sebe. Kéž by měla něco, čím by mu udělala radost! A jak se tací otcové vůbec rozveselují? Co si tak vybavovala, vždycky to byla ona, kdo byl někým uklidňován, a to jí teda moc do karet nehrálo.
„Určitě nebyla daleko. Řekla jsem Lycanovi, ať ostatním vyřídí, že se bez vás nevrátím, a tak už třeba čeká na nás oba!“ jó, to by teprv byla výhra v loterii! Chtělo by to zajistit nějaký komunikační drát, přes který by na sebe vlci slyšeli. Anebo alespoň tak dobrou magii, že by se vlci skrz rodinu uměli najít hned na první dobrou.

Jméno vlka » Joseline
Počet příspěvků » 1 (duben), 6 (květen), 2 (červenec)
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Ráda by dělala léčitele, či hraničáře! :D Sama to teda ještě neví, no
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » V rámci těch nejvřelejších, nejúžasnějších a nejlepších vztahů mezi souzrozenci Joseline za uplynulé měsíce střídavě šikanovala Lycana a Erena a držela se popřitom výhradně na území smečky, protože v tu dobu byla ještě vlče bez práv na útěky z domova.
Minihra » ...

Podezření, že s ním bylo něco v nepořádku, každou tichou chvílí sílila. Stalo se mu po cestě snad něco, co by mohlo ovlivnit jeho paměť? Na pohled Josie přišel v naprostém pořádku, možná jen trochu pochroumaný zimou - tak teď ale dozajista vypadal každý vlk, včetně jí. Mohlo tedy jít o něco... hloupějšího? Chronického? Nu dobrá, pomyslila si, třeba se mu na jeho diplomatické cestě něco nevydařilo, a teď se to jen stydí říct. To já se mu ale vůbec nedivím! Matka by určitě nebyla ráda, kdyby se vrátil jenom se špatnými zprávami. No, té to teď vlastně možná taky bylo jedno.
Když však konečně začal mluvit (a že neměla daleko od toho, aby tu tlamu otevřela ona sama!), tělem se jí prohnal teprve zvláštní pocit. Dostal pozvánku? Jakou? Důležitou? - ne, to byla hloupá otázka. Samozřejmě, že byla důležitá, vždyť je opustil v takovém spěchu! Ale že byla plná magie, toho už si musela všimnout i mamka. Nechala ho odejít a věděla, že za tím bude něco... Nekalého? Krutého? Věznit vlky v jakési časové kapsuli, ze které není úniku...! V hlavě se jí všechny ty nové informace pořádně zamotaly jedna přímo do druhé, tvoříce chaotický chuchvalec, co už jen stěží dokáže rozdělit. „Takže tys...“ řka, nevědíc, jak by vůbec měla pokračovat. Ve své podstatě to bylo úplně jednoduché: byl pryč kvůli nějaké divné pozvánce, co ho hodila kamsi do magického koktejlu. Toť vše.
„No,“ polkla a snažila se u toho dívat všude, jen ne na Vina, „teď asi nevím, co bych na to měla říct, tati. Ale- ale domů se vrátíš, viď? Když jsem tam teď mamku chvíli neviděla, tak by bylo zlé, kdyby vlci neměli, koho následovat, a- a Lycan by to teda určitě nezvládl!“ tak-tak, radši to pohřbí řečí o smečce. A sourozenci? Ti se určitě někde objeví. Když nejsou s otcem, tak budou dozajista s matkou. Radost, co jí ještě před chvílí tak živě projížděla tělem, si chtěla uschovat - to, co jí právě řekl, zpracuje později. Někdy jindy.

Čím blíž Vinovi byla, tím rychleji zpomalovala. Ale tatínek to je... že? Očekávala, že bude mít až takovou radost, že by skákal k nebesům - to, co se na jeho tváři nicméně objevilo, ji nahánělo pořádnou hrůzu. Jakoby ji chvíli ani nepoznal! No, jakýsi ten čas uběhl, ale... Ale tak moc zase ne, to byl nesmysl!
„Doma?“ optala se ho s překvapením v hlase, zmatená z toho, proč se černavý vlk tak zvláštně vyptával. Vždyť... vždyť se tam občas musil stavit, když zrovna sama někde poletovala, no ne? Jenom se prostě nikdy nestihli, nic víc!... Že? Mlčky se po něm podívala, než pomalu pokrčila rameny a pokusila se vzpomenout si, jestli se stalo něco smrtelně důležitého. Určitě by o takových věcech měl vědět jako první. Lissandra byla asi někde vyřizovat diplomacii, moc smečkových vlků nepotkala, a sourozenci... Oh! „Lycan!“ vyštěkla celá pobouřená, chvíli mlčeje pro dramatickou pauzu, „Lycan byl tak hrozně neupravený. Po měsících se objeví a ještě jako vagabund. Tch!“ A co, že to nebylo pranic důležitého! Ona holt měla jako dospívající dívka priority trošku jinde. A otcův stres? Takový on byl přec i tehdá, co se vybavoval s matkou. Asi už takový bude pořád. „Musela jsem mu dát pořádnou přednášku, aby nedělal ostudu. No, a doma teď nejsem, protože jsem se rozhodla jít hledat Erena a Elvean!“ zazubila se na něj, stále ještě v patrném nevědomí o tom, jak zle na tom jejich rodina vlastně může být, „a ti se asi vydali hledat tebe. Nejsou s tebou?“ To by bylo úžasné!

<< Sněžné tesáky

V půli cesty si začala pořádně uvědomovat své okolí, a tak si nejeden dokáže představit, jakým šokem si při sestupu z hor prošla. Kéž by se objevila na lepším místě, než v horách, no jéje! Takhle byla celá promáčená, byla jí zima a myšlenka, že se přece jen vrátí domů, byla mnohem lákavější. Jenže kudy kam, že? Před chvílí jí orientací byla ještě ta obrovská hora, přes kterou nešlo vidět - teď tu ale hor bylo víc, sněhu také, a ona... Ona se asi opravdu ztratila. Hlavně klid, hlavně zachovat vnitřní klid! Jsem Někde v hezoučkém lese, třeba s tou magií, a cítím, jak mi předává svou energii... No, tak tohle zrovna tady nefungovalo.
Ušima jí naposledy prosvištěl ten škodivý vítr. Josie se konečně dostala na pevnou půdu - i když si tím skrz pokrývku sněhu nebyla ani tak jistá (v zimě jeden nemohl ničemu věřit!), bylo to citelně lepší, než nějaké stupidní hory. Blegh! Ještě, že oni žili v lese, jinak by dozajista pošla!
...No, nakonec to ale stálo za tu obrovskou námahu. Celá udýchaná se teď totiž mohla kochat pohledem na krásné jezero, co se s čerstvou pokrývkou sněhu náramně pěkně třpytilo. Připomínalo ji to, co viděla onehdá doma - též byla zima a led. Byl tam dokonce tatínek, jako tady!
No tak to zpomal. Jak jako tady?! Kdo jiný by ten vlk v dáli byl? Tmavý kožíšek, kouzelná lahvička - přímo, jak si ho pamatovala! Tělem se jí prohnal pocit, který ještě dosud neuměla pojmenovat. Nedočkavě se k němu rozeběhla. „Tati!“ zvolala, přímo hořící radostí, „tatínku!“ Byl to on? Musel, protože to tak chtěla!

<< Červená louka

Voilà, nadělení bylo na světě! Žaludek se jí z turbulence portálu čtyřikrát skroutil a srovnal, a tak se Josie rozhodla chvíli strávit zabořená až po uši ve sněhu. Odkud se ho tolik probůh vzalo? Byla jsem snad ztracena v čase? Spala jsem? Když byla na oné zvláštní, prázdné louce, byla by přísahala, že ho tolik nebylo! Anebo to bylo tím, že teď ležela? Ah, no ovšem! Asi jsem jenom nečekala, že to bude... Až moc magie najednou. Snad to neudělalo nic s tou její vlastní?! Moc o ní nevěděla, ale ráda by si ji prozkoušela - projistotu, ať nemusí jít k nějakým těm doktorům, co by ji štípali klacíkem.
Netrvalo ale vůbec dlouho, než jí začala být zimečka a mokro. Sníh nebyl ideální na spánek, ale alespoň utlumil první z těch hrozivých symptomů, co přesun portálem doprovázely. S těžkostí se postavila na vlastní tlapky, stále ještě příliš přejetá na to si uvědomit změnu prostředí, a už-už lezla jakýmsi směrem kupředu, dolů.
Dolů?!

>> Vlčí jezero

<< Nejvyšší hora

Ajéje, tak teď domů už tím tuplem netrefí. Hora, kterou se pokusila co nejlépe obejít, okatě zavazela v rozhledu - teď už se Joseline nemohla každou druhou chvíli otáčet pro ujištění, že tam někde v dálce je její domov. Pocit, že je na všechno sama, na její ramena padl jako obrovský balvan. Co když přece jen netrefí domů, co pak? Co když nenajde nikoho ze své rodiny a zklame tím, že se sama v tom obrovském světě ztratí? Má vůbec nějakého konce, a chce ho ona vůbec vidět? ...No, možná bylo načase to otočit a jít zase hezky k Lycanovi, co už se určitě strachuje o její-
...Co se to tam v dálce tak hezky třpytí? Že by nějaké esteticky pěkné kouzla? Nebo se to jenom odrážel měsíční svit? Vlčice se zastavila ve své zdánlivě nekonečné spirále přímo do hlubin vlastní dušičky, aby si dvakrát rozmyslela, zda se k oné třpytivce vydat blíž. Slyšela o tom už někdy? Nevyprávěli mi o tom kdysi rodiče? Ne? Fíha, teď si sama nebyla úplně jistá!
Z takové dálky ale taky pramálo viděla, a tak k ní po chvilkovém váhání přistoupila blíž. Obavy, že jí to něco udělá, byly menší oproti sebevědomí mladého učence - to ale zcela jasně ne vždy bylo dobré, protože jakmile k portálu Josie strčila čumák, už-už byla vtáhnuta magií na absolutně jiné místo. To bylo teprve dobrodružství, co!

>> Sněžné tesáky

<< Rokle

Už ji z toho všeho cestování začaly pořádně zebat a bolet tlapky, no jauvajs! Neexistoval nějaký rychlejší způsob, jak se dostat do toho... no, světa? Představovala si ho teda trochu akčnější, hlasitější - teď slyšela leda křupání sněhu, co se v něm brodila, nebo nějaký míň přívětivější zvuk. Sova? Ne, těm by se teď špatně létalo a lovilo. Tak třeba... nějaký jiný vlk? Možná někdo milý, nebo ze smečky tak, jako ona? Nebo...
Joseline pomaličku dostávala strach - zas a znovu to ale bylo něco, co by jen velmi nerada dala ostatním na obdiv. Co kdyby ji třeba opravdu následoval pták Ohnivák? Nebo nedejbože Lycan, který měl zbytku předat zprávu o jejím průzkumu?! Vždyť je to moje poprvé, tak nesmím udělat ostudu! Až o tomhle budu povídat ostatním, trošku si to přibarvím, aby se neřeklo. Takovouhle nudu... Co by na to byli řekli! Ještě by ji pokárali, že se nemá osamotě po nocích courat a hned by z ní udělali tu špatnou. Tak-tak, ona to musí zaonačit na způsom, kde na takové řeči nebude prostor.

>> Červená louka