Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ostříží zrak

Čím dál byla od Daénské smečky, tím zvláštněji se cítila. Bylo to tak zvláštně... odlehčující? Jenže čím? Dohled dospělých nad sebou dozajista bude mít i teď, když byla mimo svůj domov - ačkoliv nebyla naivní, nepochybovala o tom, že se najdou nějací staří a ostřílení tuláci, kterým bude stačit jediný pohled na odhalení toho, že není tak úplně srovnaná se světem. Ale nepatřilo právě to k mládí, nevědět si se světem rady? Padl jí do klína jako takový prapodivný mazlíček, co se rád různě tu a tam zjevoval. Jako had. Nebo třeba ptáček!
Probůh, snad ji nepronásledovala ta červená kreatúra, co si Lissandra obmotala okolo své tlapky! "Pták ohnivák" na ně dával dobrý pozor, když byli ještě věru malí - čím starší ale jeden byl, tím míň dozoru nad sebou chtěl. Projistotu vzhlédla k nebesům, ale moc tam toho teda za takové tmy neviděla. Možná by bylo lepší, kdybych si počkala, až bude zase ráno... Ale... Ale tohle je mnohem větší vzrůšo! Kéž by nepotkala žádného úchyla, co by jí přesvědčil o naprostém opaku! Čas ukáže, zda v tom světě bude vůbec někdo, kdo bude hoden její společnosti.

>> Nejvyšší hora

<< Les Alf

Hlava by se jí skoro bývala zamotala z toho bludiště, kterým právě prošla. Bylo to báječné místo pro smečku, to se muselo uznat - vlk, co nedokáže číst v jeho kořenech a kmenech, se tam musí určitě ztrácet. Perfektní, nenápadná ochrana. Ale ten pach magie... Mohou za to vlci? Matka? Když nad tím teď tak dumala, tlapka míjeje tlapku, něco na tom určitě musilo být. Lissandru si pamatovala jako velmi mocnou vlčici, co dokázala se svými magiemi naprosto vše - ochránit tak rozměrný kus lesa pro ni musela být hračka. Nebo si třeba podmínila místní flóru, a ta to dělala za ni?
Co by dala za to, aby ji znovu viděla! A co teprve otec? Co nad tím tak dumala, usnesla, že se oba museli vydat na nějakou větší obhlídku... hranic? Světa? Na ostrovech musely existovat i jiné smečky, se kterými by se nejen kvůli zimě hodilo udržovat pozitivní vztahy. Komu v tom případě ale teď patřila smečka? Nedejbože nám?! Jéjdamane, tak to aby se vrátila, protože Lycan- no, ten by tam taky mohl nadělat pořádné paseky! Zastavila se a ohlédla se, jakoby nad tím opravdu přemýšlela: povšimla si u toho avšak dvojice, co vypadala pořádně dopečeně. Snad nejdou po ní!
...A nakonec, sama si řekla, že půjde objevovat svět ve jménu svých zmizelých příbuzných. Když se z domova nevydá, nebude je mít šanci ani najít - a vracet se domů s prázdnou, to by byla ostuda nejvyššího levlu!

>> Rokle

<< Daénská smečka

Vyjít za hranice domova, co doposud byl celičký její svět, bylo velmi zvláštní. Kdo by to byl řekl, že to bude takhle náročné? Jednou to ale muselo přijít, ať už by byla sama, nebo s nějakou dobrou společností - takový už svět holt asi byl! Teď si to alespoň mohla užít jako čistě dívčí jízdu, na níž jí nikdo nebude vyrušovat svou zbytečnou existencí. (A pokud by za nějakou byla ráda, nahlas to nikdy nepřizná. Má přece svou hrdost!).
Každičký nový pach byl mladé slečně jako záhada (magie? odkud se tu bere?), a každá nová barva (takové tu žádné nebyly, ale nějak si ten život musela romanticizovat!) byla kouzlem, kterému by se ráda naučila. Tohle je všechno tak ohromně vzrušující! Pomyslila si s tím správným zápalem mládí, a už-už šla přímo za čumákem. Kam jí asi zavede? Ze které díry vyleze? Les Alf byl hustý, možná až příliš, a Joseline se tu cítila... skoro zmateně. Když se ohlédla, už si nebyla tak úplně jistá, jak se dostat domů - když v takovém lese ale jeden žije celý svůj život, jen tak se přece neztratí!

>> Ostříží zrak

S bratrem ještě dlouho ležela kdesi nedaleko doupěte, ať se oba trochu zahřejí. Z milosti vlastního srdce se mu u toho rozhodla popisovat, jak by svou srst měl i přes žalostně chladivé období udržovat v tom nejlepším stavu - nemohla se přece kamarádit a už vůbec dělat sestru někomu, kdo v jejích kritických očkách vypadal jak přeležený vagabund, co se válel někde v prachu. „...No, a tak to všechno funguje!“ zakončila z vesela, už-už se stavěje na tlapky, co jí tou prazvláštní pózou začaly nepatrně bolet. Nakonec byla neskutečně ráda za to, že ho mohla znovu vidět. Ale kde byli ostatní sourozenci? Joseline docela chyběla postarší sestra, která by jí určitě mohla povědět něco o nějakých pěkných vlcích, co se v Daénské smečce nacházejí - nebo Elvean, se kterou by je všechny mohla prodrbat! Ačkoliv se nezdálo, že by si spolu měly v dětství co říct, věci se určitě změnily. Určitě. Cítila to v kostech!
Všechno jí to samozřejmě vnuklo nápad, který by jí měl někdo rychle vymluvit. Se zkoumavým očkem se podívala po Lycanovi, co se chudák ještě musel vzpamatovávat z jejího ródea, a hmkla: „Víš ty co, vem si všechny moje rady k srdíčku. Já zatím půjdu najít ostatní, ať tu nejsme jenom my dva,“ řka s úškrnem od ucha k uchu. Co by tu zůstávala, když tu teď nebyl nikdo, kdo by jí za to mohl dát do čumáčku?
Ačkoliv byla řádně vychovaná, trochu té rebélie se jí určitě odpustí. Podívat se do světa jednou muselo každé ptáče, a ona byla víc než připravena k svému prvnímu vzletu! „Jestli se po mně někdo bude shánět, řekni, že jsem šla zkontrolovat, jak je na tom okolí. Vrátím se brzičko, slibuju!“ a už byla na své cestě do neznáma, celá rozpálená z toho, co za vylomeninu si to dovedla uskutečnit. Snad jí za to rodiče nevytahají za uši!

>> Les Alf

Tak jako v každé pohádce se rok sešel s rokem a dřív, než si toho někdo všiml, už tu byl další. Kam se ty zdlouhavé dny poděly, kde byla rozkvetlá jara a zvuk opadaného listí pod tlapkami vlků?
Joseline už jakýsi ten den byla správnou Daénskou holkou, co po svém okolí mileráda rozsévala život. Tu a tam obešla hranice, jak to měla tu příležitost kdysi vidět a jako každý správný vlk občas něco dokázala (za zhola cirkusáckých, komických obratů) ulovit, sebevíc maličké to bylo. Dělalo ji to radost, a hlavně se u toho cítila hrozivně důležitě.
Zrovinka takhle z rána si to ťapkala po území, ocas napnutý směrem k nebesům. Kdyby ji někdo potkal, asi by z ní neměl převelikou radost: a proto bylo jenom dobře, že si Daén dával se svým probuzením načas. A teď to všechno patří jenom a jenom mně, vymýšlela si a stavěla vzdušné zámky, a nikdo tu není jenom proto, že ze mě mají takový velký respekt. Tak-tak, nějak se s tou samotou vypořádávat skoro-ještě-puberťácká hlava musela!
Všechna idylka však jednou končí - a tak se nemohla divit, když se jí do čumáčku po pár metrech dostal pach jejího-
„LYCANE!“ šíleně dramaticky zaječela, jak už to odmalička velmi ráda vůči svému bráškovi dělala, a už-už se odrazila od země tak, aby mu mohla skočit přímo okolo krku. „Lycane!“ Chudák nemohl tušit, že se nejedná o to vřelé, rodinné objetí, ve kterých prarodiče věčně dusí své vnuky a vnučky - takový styl na ni byl až moc milosrdenský a dětinský. Fuj, ještě mu tak ukázat, že ho mám ráda! To by se celičký svět musel zbláznit!
Ve svém přímo akrobatickém kousku zničehonic pootevřela tlamičku přímo u krku. Při dopadu skoro stiskla až moc - jenom skoro, nedělejme z toho hned hroty jak hory! -, brzičko nato ji však uvolnila, aby mu jako za vlčecích let mohla vymluvit díru do hlavy. Jak rád to dozajista měl! „No podívejme, kdo se uráčil konečně zvednout všecku svou lenost a donést ji až sem!“ štěkla po něm, v hlase radost i hravý vztek, „no, jen se na tebe podíváme. Všecky ouška i tlapky stále na těle, oči se zdají být v pohodě... Ale co ta srst! Ta srst, Lycane!“ a už neštěstím úpěla. Vlastně s ní nebylo vůbec nic v nepořádku - už to ale jednou byla Josie, vzhledový fanatik, a tak potřebovala, aby měl její bráška každičký chloupek na tom správném místě.

Bla, bla, bla! Kolik toho o té své úžasné síle, kterou nikdy nepřepere, ještě napovídá?! Copak tu svou chlebárnu její bratr neumí zavřít? Kdyby tomu tak bylo, mohl by dělat věru užitečnější věci - třeba poslouchat, jak by si zrovinka zamanula. Óch, to by se jí moc, moc líbilo!
V tom mu ihned přitakala. Pro jednou mu musela dát zapravdu, protože by to byla opravdu obrovská, ne-li kolosální škoda! Co by si bez magie počali? Nedejbože by se jim něco stalo! „To si piš,“ zahmkala, „ale viděl jsi někdy kouzlit tatínka? Co když jsme po něm, a magii se nikdy nenaučíme?“ ajéje - jen co na to pomyslela, už-už jí koutky mírně poklesly. Stala by se opravdu taková tragédie? Vlci si určitě nemohli celičký život ulehčit magií, ale když už ji jeden měl, proč ji sprostě nevyužívat? Co by proti nim mohla dělat? Vyprchat? Cha-chá! To sotva! „...Ten nám ji ale určitě jenom nechtěl ukázat. Vždyť furt někam spěchal, tak jak by taky mohl? Až se vrátí, musíme se ho na to zeptat. Třeba je tak silná, že-...!“ a snila si dál. Nedovedla si představit, že by si zrovna Lissandra vybrala za partnera někoho, kdo by se o ni v tomhle ohledu nepostaral. Tak svět prostě chodil - samec se měl starat!
Rychlostí blesku se na Erena zaculila a už-už přistoupila blíž, zatímco očima zkoumala každičký chloupek, „no já ti nevím. Ty nevypadáš dvakrát tak magicky. Asi bude jen dobře, že ty budeš jenom silný, a tvoji magii dostanu já, až přijde.“ Nemohla nepřijít - to neexistovalo!

Byla by se jízlivě usmívala přímo do Erenova obličeje, kdyby neměla víc rozumu (a že toho už jí s nabývajícím věku taky moc nezbývalo. Chudák malá, snad z toho vyroste!) a její otravná sebestřednost nebyla dostatečně ukojena. Náhlá změna bratra jí zaplesala se srdéčkem a Josie byla už-už připravená k tomu zaútočit právě ve chvíli, kdy to čekal nejméně - no a co, že její praktiky nebyly nikterak čisté! Vždyť mám, co chci. To je to, co je přednější!
V hlavě vlčice nyní bratrovo vítězství připadlo jí a pomyslná koruna, kterou si přitom nasadila, s ní příjemně zabrnkala. Takovýmhle chováním určitě dostane to, co chce - a to nejen s bratrem!
„Až se Lycan vzbudí, tak ho na tebe pošlu za sebe!“ i když... Lycana? Ten nevypadal dvakrát tak dělaný do takových akcí. Hm. To by chtělo dalšího bratra, a třeba zrovinka tak velkého, jako je Niyari! Óch, na toho by se hned pověsila a přetáhla na "svou" stranu! „A tak to bude férové. Anebo se třeba napumpuju nějakou magií, abych tě přeprat zvládla! ...Pokud něco takového existuje,“ cha-chá, to ještě bude ródeo, až se jí povede odemknout magii - Eren se nebude stíhat divit!
V tu ránu nad tím ale zahloubala víc, a nejistě dodala: „Myslíš, že to existuje? Něco, co by ti třeba pomohlo zrychlit, nebo nabrat svaly?“ A potřebovali k tomu vlci vůbec magii, když kolem sebe měli tolik příležitostí?

Popuzeně si ho projela od čumáku až po špičku ocasu a usoudila, že protiútok v podobě urážky vzhledu nepřipadaly v úvahu. Eren byl pohledný a téměř přesně takový, jako jejich tatínek - a kdo by proboha o svém otci tvrdil, že je jako ošklivé káčátko, na které po vylíhnutí někdo šlápl? Jelikož jí ale s takovým smýšlením došly dobré argumenty a s každým slovíčkem bratra se hněvala víc a víc, rozhodla se mu to alespoň natřít v hoňce. Nakonec se budu smát já, to ti slibuji! Tohle není naposled, co o mě slyšíš, ty huňko jedna! Bylo slovíčko "huňka" vůbec skutečné?
...Škoda, že se Joseline až moc přeceňovala - tohle pro ni od začátku nevypadalo nikterak zářně. Kdyby tak byla větší, určitě by mu mohla utéct - třeba jako jejich starší sestra, Niyari! Co ta udělala pro to, aby měla tak dlouhé tlapy? A co pro to mohla udělat ona? Klidně obětuju Erena!! „Nech mě!“ štěkla po něm, co se vší silou snažila vymanit z pod jeho těla. Takový hrubián, takový špinavý chomáč chlupů! „Určitě jsi PODVÁDĚL!“ zahlásila ihned, ač se její ego už-už svíjelo v nepředstavitelných bolestech, „pomohl sis magií! Viděla jsem to, hořel ti ocas, a to tě vymrštilo až na mě!“ osočila se na něj. Ironicky vzato se v lese cítila silnější právě ona: zlé to placebo! „Když ty furt jenom vyhráváš. Jak s tebou mám hrát férově, když už jsi mistrem celé smečky?!“ Hups! Já mu ještě nahrávám! Ale... ale co když se teď bude zase namyšleně chovat on? Bože, to by nepřežila, sebevíc k tomu má právo. „A ještě mě necháš se válet po zemi, a nepomůžeš. To není pranic sportovní chování,“ sykla. Třeba jí jen pomůže, když mu zabrnká na city! „Co by si o tom tatínek myslel, huh?!“

Ještě by po něm něco hravě prskla, ale rozhodla se hrát na malou vodu a ty břehy mu rozemlít až tehdy, co to bude nejméně očekávat. Protočení očí si však neodpustila. Neučil je přec i tohle otec v lovu? Kdo si počká, ten se dočká - a jako se jednou, při trpělivosti, její maličkosti podaří zakousnout zadek nějakého huňáče, naskytne se jí též možnost učinit tak také Erenovi. Co by byl dělal? Zakousl mě první? Ha, to sotva! Teď už jeho útoky bude očekávat!
Jeho slova jí nadmíru lichotila a Joseline tak, jako tomu snad bude navěky věků, náhle zjihla. „Nebýt mě, určitě bys zkameněl nudou!“ radostně mu přitakala, „co bys beze mě dělal? Vsaď se; zašel bys až za hranice, a tam by tě sežral medvěd!“ Ještě teď se otřásla, co na toho obrovského tvora jen pomyslila. Brr! (...Nebo spíš... Brum?) Až tam jednou půjde ona, vezme si do party Erena a Lycana. Ona bude mozek celé operace, Lycana použijí jako návnadu a Eren bude právě ten, co zarazí smrtelnou ránu. ...Ne, že by o smrti měla nějaké povědomí.
Ať už drží ten zobák! Jednou je milý, a pak zas provokuje! Já ti takovou uvalím do čumáku, že odletíš až do oblak!! Div se znovu nedurdila! „Určitě by ses netrefil,“ štěkla po něm. V tu ránu jí blesklo před očima a ona plna sebevědomí rozhodla: „Tak si to zkus na mě - jestli mě chytíš, haha!“ a už-už pelášila, co jí síly stačily bez toho, aby měla sebemenší respekt z lesa a jeho obyvatelů. Hups.

Podrážděně protočila očima - to už se ale i jí v hrdle rozbublal smích, co se brzo rozezněl po okolí. Eren byl tak... tak nakažlivý! Kdyby chtěl, určitě by ji mohl stáhnout do každé špatnosti, kterou by si zrovna usmyslil a ona by se mu ani moc nevzpouzela - jak to jen její brácha dělal? Určitě to bude v tom, že jsme sourozenci. To by přece dávalo smysl, no ne? Když už jsme spojeni krví, musíme toho hodně cítit dohromady! „Ale jenom skoro!“ vypadlo zní hned, co se její dech alespoň trošku zklidnil, „navíc si na mě naskočil zezadu! Jak jsem se jako měla bránit? Kdybych k tomu měla šanci, tak bych zranila já tebe!“ hlasitě zaprotestovala a už-už se před ním obhajovala, jak jen to šlo - očividně se koutkem duše stále trochu zlobila na to, co jí to natropil.
Aby tuhletu svou náladičku podtrhla, přidrzle na něj vyplázla jazyk a uhladila si s ním srst na místech, kde se zježila. Kéž by ho mohla vyválet v bahně - to by se určitě taky netvářil vesele, to by mu teprve spadl úsměv z tváře! V tom se před ní však objevila návnada: a ona po ní bez zaváhání skočila. Rychle mu přitakala, „no to si piš,“ a tajemně se po něm přitom podívala, jakoby to bylo něco veledůležitého. „Lycan myslím spí. A pokud tu není maminka, tak určitě Elvean něco ukazuje,“ zapřemýšlela nahlas. A tatínek byl přece na výpravě - a Nia taky. Šli snad spolu? Ne, na to si nepamatovala. „Já jsem právě teď hledala taaaak obrovského ptáka! Něco mi ukradl,“ a rozmáchla se tlapkou, skoro ho strefujíce do tváře, aby věděl, jaký titánský opeřenec to byl. A že si vymýšlela? Ále, na to jí určitě nepřijde! „Bylo to moc důležité, přímo z úkrytu! Přihopsal si tam, chňapl to do zobáku a rychle utek. Víš? Takže ti mi teď určitě pomůžeš ho najít. A třeba si skočíš na něj!“ no, Josie, teď už určitě věděl, že lžeš!

Jaká to smůla, že se jí vůbec nedařilo! Neměla sebemenší ponětí, kde se mohla její tak dobře nabalená kulička schovat a čím déle hledala, tím víc k uzoufání jí to přišlo. Přece se nemohla jen tak vypařit z povrchu zemského, opustit ji a nechat napospas tvrdé zemině! Anebo... Nebo ji opravdu unesl nějaký pták? A to se jako ani neráčí zeptat? Pochlubit? Ničema vypelichaný! Snad mu to brzo uhnije! Až se tatínek vrátí ze svých cest, určitě mu o tom řekne. Ten beze-všeho všem ptákům v jejich lese zatne tipec a Daénská smečka bude proslulá tím, že je dobrá v odhánění ptactva. Tak-tak! A kdo neuletí, toho sním zaživa! Jen si mě nepřejte, vy všichni-!
S naprostým terorem zavřískala na celý les a po celém jeho okolí, absolutně šokována náhlou tíhou, co ji stáhla k zemi. Tohle je její konec! KONEC, slyšíte?! S hrůzou v očích se podívala po svém útočníkovi - Eren?!. Poznala ho hned, výlomka jednoho nedopečeného: a tak zavřískla znovu, tentokrát vzteky. „ERENE!“ štěkla po něm celá nesvá, „zatřepu ti kožichem! Roztrhám tě na cucky, Erene, CUCKY!“ Vyhrožovat mu mohla, jak chtěla: stejně by mu ani chloupek nezkřivila! A to snad ani ne proto, že by se bála - její bratr se, holt, fyzicky vydařil líp. „To jako nemáš nic lepšího na práci? Jenom tady tak poskakovat?“ mračila se dále, no v její tváři cosi roztálo. Třeba... Lovil? Nebo hledal něco šíleně důležitého a náhodou se kolem ní nachomýtl?

<< Úkryt

Nesvá a taky popuzena vlastní zapomnětlivostí se Josie s horečnou vervou vrhla do hledání chumáče mechu a pírek, co tu někde určitě museli být. Kdo by si takovou ošklivou věc vzal - nějaký pták? Ale vždyť ti občas mají taky mnohem lepší vkus, než my vlci! Dělají si přesné hnízdečka, hlavně nenápadné, a starají se především o útulnost. A jak mile to vypadá! Kdybych byla pták, postavila bych si to nejhezčí. Vyzdobila bych si ho pírky ostatních, aby se mě každý bál, a tak bych zajistila, že mi tam nikdo nebude létat. Och, kéž by tak mohla být ptáčkem! Jejich život byl primitivní - byl lehký. Mohli žrát semínka a brouky, aniž by se tomu jejich žaludek bránil, a před nebezpečím mohli vzletět do nebes. Určitě si nezaslouží mít v životě tolik výhod: proto tu byli vlci, lovci, kteří jejich čísla koordinovali.
Tak, jako třeba tatínek. Po tom se vůbec teďka slehla zem! Určitě se mu v tom světě líbilo tak, jak o tom snila ona. Jednou se tam podívám! Půjdu tam a to se teprve ukáže, kdo na to má! Skoro znovu zapomněla na to, proč tu byla - teď už ale opravdu přitiskla čumák k zemi, jak jim to kdysi ukazoval Vino, a jako pes na letišti začala všemožně (a nemožně) čmuchat svou kouli mechu.

Čas se nemožně a všemožně táhl a než se Joseline nadála, už z ní byl pořádný vlk, co se konečně mohl zapojovat do nějaké té smečkové akce. ...Teda, určitě se ještě teď dospělým jen pletla pod nohy; s nabytou výškou si však připadala nesmírně důležitě, a tak si tuhle domněnku na každém kroku připomínala. Zrovinka se vracela z opravdu úžasného lovu na mech (který kdesi na cestě zapomněla, aby si mohla prohlédnout hezké kytky - ty voněly teda pěkně HNUSNĚ), aby si konečně taky udělala nějaký ten samostatný kousek v doupěti a třeba tak rodičům ukázala, že se jen tak nedá - že je připravena na něco víc. Vidět ten svět venku, za hranicemi (och, jak musel být obrovský!), aniž by po svém boku někoho potřebovala...
Zasněně vzdychla a už-už si to mířila právě ke svému koutku. Zvesela se po něm usmála, plna tužby a myšlenky na odpočinek nevědomky zrychlujíce. Když v tu ránu- „no to snad NE!“ zavřískla nešťastně, „já ho nechala venku! Tam je chudák samotný, mrzne, musí mu být zima, bojí se tmy-!“ naříkala dále. Já v tom lese jednom parchantském jednou nechám hlavu, a to už mne nikdo nikdy nenajde! Ven už se jí nechtělo, ale... Ale co jiného jí vůbec zbývalo? Rozhodně nebude jen tak ležet na zemi!
Se vší nevrlostí všech nevrláků v celém nevrlákově se zhoupla ze schůdků a s dávkou váhání a občasného, čistě líného kuňknutí, se vydala kupředu.

>> Území

<< Území smečky

Joseline byla tak uřícená, že její zrychlený dech se nepochybně hlasitě rozléhal po celém komplexu úkrytu. Jindy by to určitě nevadilo (být slyšet a vidět po celém 'světě', panečku, tak to by si nechala líbit!), ale v tuhle chvíli, kdy panika napadala každičký koutek jejího tělíčka a naplňovala ji přes veškeré okraje, si přišla, jak kdyby tohle všechno na okolo vlastně bylo mnohem menší, než ve skutečnosti. Kolik na tom bylo pravdy? Proč je to všechno tak smrštělé?! Nedejbože, že by ona byla tak maličká!
Dlouho se až motala v kruzích po celém úkrytu a hledala kdejaký kout, který by mohla prozkoumat - jenže nic ne a ne uklidnit splašené srdéčko, ba ani mysl, co se do toho všeho míchala v nepříjemných představách o tom, že za sebou toho medvěda dozajista bude mít. A pokud ne medvěda, tak zvědavého Lycana určitě! ...A my o vlku...
V moment, co ucítila přítomnost svého bratra, se dobře skryla. Jen nerada by teď hledala něco, co by mu mohla ukázat a už vůbec vlastně nechtěla, aby ji teď viděl. Určitě by se jí smál za to, že se bála nějakého žaludu, nebo- nebo co to vůbec bylo! Hrůzou se třásla ještě teď!
Dlouhé chvíle netrpělivě přečkávala na náznak toho, že spí, nebo se šel sám někam zahrabat a už-už si myslela, jaký opruz to všechno je, aniž by si byla uvědomila, že to z ní všechno opadlo. Teprve co ji začala nuda kousat do tlapek - no jéje!

Jméno vlka » Joseline
Počet příspěvků » 8
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » ...
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » S Lycanem se trochu odtrhli od svých sourozenců a "šli lovit medvěda", protože "je to přece jednoduché". "Oba" se ale k smrti vyděsili tak moc, že si to zamířili rovnou do úkrytu.
Minihra » ...