Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jejich řev se nepochybně nesl přes celé území - to ale Josie bylo nadmíru jedno, protože právě teď byla lovena obrovským medvědem, co by ji i Lycana slupl jako ty ostružiny, na kterých si před nedávnem pochutnali. Až je chytí, určitě mu budou žít v žaludku! Budou tam sami, ve tmě, a už nikdy víc neuvidí jak své sourozence, ba i ty starší, tak matku s otcem. Budou trpět hlady, budou se na sebe muset tlačit, budou muset-!
Celá zježená jako divoká kočka po boji hlavou mrskla po bratrovi, který ji očividně nenásledoval. V návalu adrenalinu bylo překvapivé, že si toho vůbec všimla: jakmile tak ale učinila, měla co dělat, aby neuhořela. Doteď bublající nervozita se změnila v obrovský, nepřekonatelný stud a ona měla co dělat, aby se nerozběhla přímo do úkrytu právě proto.
To byl nápad - do úkrytu! „N-no jo, vždyť vím! Chci ti něco ukázat!!“ snad to získá pozornost rezavého vlka - a i kdyby ne, Jo by se tak alespoň mohla vypořádat se svým žalostně nešťastným strachem z toho, že se třeba Eren umí měnit v medvěda. „Pojď za mnou!“ PROBOHA, CO MU UKÁŽU? Co když se vždycky bude bát medvědů? Určitě to chytila od Lycana, to on za to může! „Oni nás najdou pozdějc!“ A pelášila přímo za nosem - tak, jak si to byla alespoň schopna zapamatovat. Jestli ji vlk následoval, to už opravdu netušila.

>> Úkryt

Měla co dělat, aby mu při jeho nepěkném bouchnutí tu tlapku rovnou neurvala. Má ještě štěstí, že je teď oslabena bolestní, nebo by po něm dozajista už teď vystartovala! Už-už ale pozornost snažila přemístit k naslouchání, zda-li se v jejich okolí opravdu takový medvěd neukáže. Co by dělali, kdyby se tu opravdu zjevil? Zahnali by ho pryč spolu a pak třeba dostali nějaké povolání za odměnu? Nebo třeba zase ty ostružiny?! Ty byly moc dobré! „Snad,“ zahučela, „asi medvěd bojí nás?“ Jako dvojka museli nahánět strach celým druhým ostrovům, na tom bylo pravdy hodně!
„Jdeme zkoumat!“ zopakovala rozhodně po bratrovi, co se jí bolest rozležela a postupně ubývala na své intenzitě. „Určitě tam je. A bojí, prŘed námi! Nějaký...“ někdo, chtěla říct, ale sotva věděla, jak to vyjádřit. Kudy by se tak teď ale mohli vydat? Předtím je vedl Lycan, a to nikam nevedlo. Potom ona, a to skončili u stromu. Takže teď... „Kde půjdeme zkoumat? Ale spolu!“ upozornila svého bratra. Nerada by se zase někam vrhla bezhlavě po hlavě!
V tom už se ale zježila, až vypadala jako uschlá řasokoule, a očima valila po svém vrstevníku, zatímco se zmateně rozhlížela. „Kamarád? Tady?! Kde?“ ani se nemusela ptát - v tu ránu se jí od hlavy odrazil žalud, který následně přeskočil i na Lycana a trefil ho do čumáku. To si Josie vzala jako útok - a kdo jiný by po nich útočil, než...? „MEDVĚD!“ zaječela vystrašeně, už-už se vidíce v jeho chřtánu, a hned chňapla vlka za ucho, aby ho zatahala: „PRYYČ!“

Byl to medvěd? Ne, takhle medvěd teda rozhodně nevypadal. Ačkoliv byl tak hnědý a velký a Joseline si vlastně vůbec nemohla být jistá tím, co vidí - po tom nárazu měla pořádně zatěžko vůbec něco jednotně vidět! Snad i proto uvítala Lycanovu blízkost a hlava-nehlava si ho k sobě s táhlým popotáhnutím přitáhla, aby mu tlapky mohla zaháknout o krk a dramaticky zakňučet. „Dvě hlavy,“ poukázala na tupou bolest, co jakoby rozpůlila celý její mozek, „bolí.“ Určitě mu to bude stačit!
Jako hromádka neštěstí tam tak s bratrem jako plyšovým medvídkem vysedávala, než se přece jen cítila o něco lépe. Tak dobrý, dneska (zatím) ještě neumře! „Je medvěd blízko, myslíš?“ poskládala tak nějak na sebe, co se jej pustila a polštářky promnula své oči. Bylo možné, že ho bratr cítil? „Josie cítila tady,“ zkusila s ním začít vykomunikovat to, že to, co ona sama pociťovala, musilo dozajista vyjít z jejího nitra - končetinou totižto poukázala na svou hruď, „les, ne zajíc- myslím. Něco blízko. Cítíš taky?“ Žeby se po území nacházelo něco kouzelného, co ji k sobě přivolávalo?!

Ukázali?! Jakože naživo? Srst se jí nad tou nepříjemnou myšlenkou až ježila, protože si vybavila iluzi, kterou pro ně vykouzlila Lissandra. Byl obrovský, jeho obličej byl pořádně nepřátelský a tlapy měl všecky čtyři větší, než jejich hlavy dohromady! Co se tak však dívala na Lycana, pozorovala na něm určité nadšení - a protože nechtěla, aby snad vůči bratrovi vypadala vystrašeně, hned mu přitakala. „Jo! Zajíce ukázali, medvěda třŘeba potom. Ale...“ jak to jen popsat? Neznala dost takových slov, kterými by to mohla vyjádřit. „až my oni. Maminka a taťka, a...“ no, prostě dospělí! „Velcí. Až my velcí!“
Strach, který ji při té představě zprvu ochromil, konečně pookřával. Určitě jim ho ukážou, protože už teď přece ví, jak lovit!
Poplašeně nad jeho zoubky vyjekla a otočila se na něj; přímo ve chvíli, kdy se před ní objevil strom a ona do něj tak bolestivě vrazila. „Auuu! Lycane!“ vyštěkla nešťastně, co si tlapkou přejela po hlavě a už-už s ní bouchla do kmenu, „zlý les! Bolí, moc bolí.“ A tak se tam téměř rozbrečela - pach, anebo snad pocit, ale právě kvůli tomu plně zmizel. „Já- já nevim,“ fňukla nešťastně, co se po svém bratrovi podívala. „Smrděl zajícem, zajíc. Jako od tatínka! Víš?“

I takového medvěda? Maminka přece povídala, že by se měli lovit ve velkých skupinách - ba ne, vyhánět! V tom určitě musel být rozdíl, protože ty slovíčka jí při vybavení se zněly úplně jinak. A tak Lycanovi hned rázně zavrtěla hlavou, aby věděl, že tudy cesta rozhodně nesmí jít! Ještě by se jim něco stalo (ne-li smečce a sourozencům- a nedejbože také rodičům!), a oni by dozajista dostali nevídaných trestů. „Ne!“ zahlásila s tvrdou rozhodností, „medvěd ne, toho smečka. My jsme dva. Zajíc!“ Nebyl on snad traumatizovaný tím, jak na něj ta iluze ještě před pár chvílemi zařvala?! „Lovíme zajíce.“
Snad jí poslechne. Anebo mu má pohrozit zoubky? Pokousat ho?
„Jsou dobré,“ protestovala téměř ihned, co se její bratr znovu ozval a už-už ho pronásledovala. Jak se ona nepěkně zamračila! Tak. A už je rozhodnuto - zasluhuje, aby na něj rodičům požalovala! No jo, uvažovala, teď je ale čas na něco úplně jiného... Otevřela tlamu a sama mu chtěla dát nějakou přednášku, když v tom-!
„Cítíš to?“ S hlubokým nádechem se snažila, aby porozuměla co nejvíce pachům, ale jen marně v nich hledala to samé, co cítila snad až zevnitř svého těla. Měnila se na medvěda? Ne, v tom bylo něco jiného - jakoby ji něco táhlo kupředu! „Pojď se mnou!“ přikázala tedy bratrovi a aniž by čekala, zda-li je jí za ocáskem, pelášila vpřed. „Je blízko!“

Vášnivě pozorovala svého bratra, který se ihned vrhl do akce - jako on se však rychle prvé podívala po rodičích. Nechtěla před vrstevníkem vypadat, že by se snad bála vyjít bez jejich svolení, a tak využila jeho čmuchací akce a už-už se hlasitěji ozvala: „Zkusíme!“ s přímým pohledem jak na Vina, tak na Lissandru. Určitě se jim nevzdálí na moc dlouho, a už vůbec ne daleko.
Ještě by jí zase šlehl nějaký hnusný ostružiník a nebyl by nikdo, kdo by jí politoval! (Ne, že by se ještě předtím vlastně někdo našel. Ale nechme ji dál snít!)
A pak už šup pelášit po stopě Lycana, kterému absolutně věřila že ví, co dělá. Už přece jen něco málo povyrostli a za chvíli jim bude půlrok; to by dozajista zvládli nějakou pořádnou akci! Sebevědomí, kterým překypovala, by přímo mohla rozdávat. „Čekej!“ vyštěkla po něm a měla opravdu co dělat, aby ho dohnala. Šust, škráb, au - takhle nějak se snažila protáhnout tama, co její bratr. Musím být první, hlavně první!
„Tudy? Kudy tudy?“ hned do něj radostně dloubla čumáčkem, jen co k tomu měla tu příležitost. „Zajíc blízko? Nebo.... nebo medvěd?!“ tím, jak se tehdy zajíc přeměnil na medvěda, náhle nabyla pochyb. Když jednoho ale proháněl Vino, tak se nezdálo, že by se v něco měnil - asi za tím bylo něco... Nu, něco. „Poznáš?“

Pak tedy musili všichni nějak začít stopováním - otočila se teda právě na Lycana, co hned napoprvé tak rychle pelášil pryč, jakoby uviděl svou velmi oblíbenou pochoutku. Bylo možné, že našel nějaké stopy? Anebo třeba cítil toho zajíce, který se tu před chvílí zničehonic objevil?
Ona bude mozek, a Lycan bude síla!
Zatímco se jí v hlavě rodil tento velkolepý plán, bedlivě pozorovala Vina a špicovala uši co nejvíc, snad aby jí žádné slovíčko neuteklo. Když se Lissandra zmínila o tom, že musela mít rozumu i za své sourozence, určitě na tom něco bylo - a ona byla plně připravena tohle všecko vzít na sebe, jen aby byla o píď lepší, než její vrstevníci. Když ve všem bude první, určitě se jí dostane víc pochval. To bylo ono: jsou to pochvaly! ...Akorát trochu... No, pochvala jako pochvala!
Z funkcí moc rozumu neměla („Ale já bych určitě zvládla fsecko!“), a tak si s tím jako zjevně její bratr nelámala hlavu - tomu to totiž ač šrotovalo, bylo to úplně jiným směrem a jak příhodné, že právě tím jejím! Tak-tak, uzurpne si ho pro sebe, protože přece Lissandru i Vina ze všech stejně poslouchala nejvíc! I proto se ihned natiskla na svého bratra a naslouchala, co jim chce povědět.
„To si piš!“ vypískla nadšeně, než se musela celá rozjívená zastavit a rychle věnovat pohled rodičům. Nesměla je prozradit! „Lycan už zajíce hledal. Tak ho teď najít líp a znovu, jo? A já se na něj pak jako tatínek vrhnu!“ demonstrativně rozpřáhla přední tlapky, nuž brzy je vrátila do své původní polohy: jak by přece jinak mohla sedět! „Ale rozdělíme se, ať si to zkusíme fseci, ne? Já a Lycanem a vy dva spolu! Sestra a bratr nastřídačku,“ zubila se. Óch, tohle byl skvělý plán, přímo velkolepý!

Ukázalo se, že všichni její sourozenci se nechali strhnout Lycanem a nebýt maminky, Jo by zanedlouho následovala jejich stopu. Nebylo možné, aby se všichni tři zvedli - bez ní! - a jen tak si odtrajdali! Teď už jí ale nezbývalo nic jiného, než poslouchat a letmo pokyvovat na znak toho, že rozumí a popřitom se zubila. Rozuměla? No, když už měla ten '"rozum", jak se Lissandra zmínila, tak by i měla! Některé slovíčka jí samozřejmě ještě unikaly, no z kontextu celé věty nebylo pranic těžké si vyvodit, co by zhruba mohly znamenat.
„Predáti,“ zahuhlala si pod čumák a už-už se snažila sladit svůj krok s tím jejím v malé naději, že by snad mohla právě tímto způsobem také povyrůst. „Takže je dozjeneme jako predátořři... kořist,“ zamyslela se nahlas, aby ucelila významy nových pojmů a zkusila si, jak takové slovíčka jdou přes její vlastní jazyk.
Nakonec to ani nebude tak těžké, jak se zprvu zdálo!
Celá natěšená se usadila vedle svých sourozenců a náhle narazila na další problém - udržet pozornost mezi krásnými iluzemi zvířat a tím, co maminka povídala, bylo opravdu těžké. Zajíc byl tedy rychlý, opravdu rychlý: Jo však musila zkontrolovat vlastní zadní nohy a zkusila jimi kopnout pro ujištění, že by ho kdyžtak mohla nakopnout nazpátek. Jsou lovy obtížné? Co když vlkovi zkřiví tlamu? Kdo by se takové věci ale obával, když před nimi Lissandra vyčarovala obrovitánského medvěda a tvářila se přitom, jakoby to vůbec nebylo nic velkolepého. Brrr! „Je vééélký!“ konstatovala zhrozeně a se zatajeným dechem naslouchala; v tu ránu se jí ale zježila srst na zátylku a ona zmrzla na místě. Vlci by měli být ve skupině, a to byli - tak proč se jich medvěd nebál?! S hrůzou vepsanou ve tváři se podívala po mamince, co se ale zdála být perfektně v klidu a to Joseline přinutilo taky hodit zpátečku. Asi v tom byla nějaká... „Je opra-dový?“ A co ten zajíc? Mohli se zčistajasna objevovat?
Oči jí však hned zářily, co hleděla do rozvětveného paroží jelena. Spolu jsme neporazitelní. Byl právě jelen znakem jejich smečky, jejich jednoty? „Budu nejsíla-nější!“ přitakala matce rozhodně, co se v ní cosi hnulo a ona se už-už hrdě stavěla, odhodlána porazit se svou smečkou celý svět, „jo!“

Jméno vlka » Joseline
Počet příspěvků » 1 :(
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » ... Travič- teda, léčitel
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Vyptávala se tatínka na to, co je zajíc, oslavila návrat Lissandry a je připravena na lov!
Minihra » ...

Radostně vrtěla ocáskem a poslouchala všechny ty slovíčka, co jí přelétaly nad hlavou. Mnoho rozumu z nich ještě neměla - nejméně ne tak, jako její zjevně schopnější sourozenci. Jak to vůbec tak rychle dokázali, kolikrát si to asi sami pro sebe museli zopakovat? A museli si to vůbec opakovat? Dlouho se nad tím naštěstí nepozastavovala, jinak by zjevně všech pět skončilo bez jazyků (jak jinak by se to měla naučit, než si to vyzkoušet přímo na těch jejich, že?).
Po vzoru tatínka se opatrně dostala z ledu a naposledy se nadějně rozhlédla, že by třeba našla nějakou světlušku; namísto toho však radostně vypískla, co si povšimla Lissandry. Byla pryč celou věčnost, myslila si, jak jen to vlče dokáže a cítila novou energii, co se s jejím příchodem probouzela. Kde asi tak byla? Jen minimálně pochopila, že byla s dosud neznámými vlky, co nemohli patřit k její rodině. Bedlivě si v hlavě přehrávala popis, který se jim dostal - jenže co nad tím tak přemýšlela, nedokázala z toho dostat kloudný obrázek. Vypadal jako oni, ale jen s takovými změnami? Ale to slovo kořist, to jí tam moc nedávalo smysl. „Zajíc je... my... vypadá? My jsme ko-rrrist?“ optala se pro jistotu, jestli je jim teda ta kořist podobná stavbou těla a skoro odsuzovačně sledovala Lycana, který to musel pochopit líp, než ona. Že se nestydí, ani na ně nepočkat!

Jméno: Joseline
Počet příspěvků: 15
Postavení: Kappa
Aktivita pro smečku: Učí se všemu, na co dosáhne!
Krátké shrnutí: Protože život plynul a oni rostli, Jo a její sourozenci se brzo podívali ven na sníh, kde začala jedna z těch neúžasnějších ér, které kdy zažije. Stihla se totiž utopit ve sněhu (obrazně), mít hlavu otevřenou vejpůl ostružiníkem (obrazně) a brzo nato si odřela bradu nechutným pádem na ledu (obrazně). Tam mimo jiné začala svou snahu o slovíčka (jmenovitě: Fetky, svit, lov, mami) a brzo poté zvládla srozumitelně Niyari vysvětlit, že sníh studí. A teď hop-hop na zajíce!!

Co to ale bylo - dělo se snad něco jiného, než lov světlušek? Zvědavě si projela Niyari, zmatená, proč tak nakračuje, ale už brzy se zase usmívala od ucha k uchu. Aha! Takže ta si taky na ledu nebyla úplně jistá! Znamenalo to teda, že s Josie byl vlastně něco jako... "profesionální chodič po ledu"? No, i kdyby ne; pro ni to mělo v tuhletu chvíli velkou váhu! Pýchou se ale dlouho bohužel nedmula, neboť se zdálo, že její dva momentální navigátoři životem jaksi mění kurz.
„Zaja?“ optala se zvědavě a neurčitě přitom nakrčila celý obličej. Tak takové slovíčko opravdu ještě neslyšela, a že toho Lissandra stihla hodně napovídat! S tím prazvláštním pozvednutím, co v hlase většinou indikovalo otázku, se však očividně musela rozhodnout. Ano, nebo ne? Co by to pro ni vůbec znamenalo? Ráda by ještě zkusila nalovit nějaké světlušky, aby vyloudila z jednoho rodičů nějakou tu pochvalu, jenže se stejně zdálo, že už pomalu mizí. Mělo to co dočinění s tím, že zmizela maminka? Ne, to určitě ne - všechny je ulovili ti dva! Drobná frustrace se mísila s hrdostí nad tím, co Elvean a Eren dokázali. Ale jenom maličká, aby se zas necítili jako mistři světa!
„Jo!“ zahlásila nakonec rozhodně. Když oni ulovili všechny světlušky, tak ona uloví všechny zajíce, co po světě jsou! Jak vůbec vypadají? Jako světlušky? Jsou taky modří?

Jeden by ani nepotřeboval slova, aby se s velkou sestrou domluvil! Ach, škoda, že tu nebyla ještě dřív, co se maminka bavila s tou šedavou vlčicí - určitě by jí pomohla v přemáhání Lycana, nebo Erena, kterému ještě dluží vytahat uši za jeho tehdejší výsměch na její adresu. No co, že jí dalo nakládačku borůvčí?! Ve svém mládí musel být každý alespoň jeden plesknutý něčím podobným! A vůbec, až se mu jednou stane něco podobného, užije si to dvakrát tak a ještě dlouho mu to bude předhazovat. Hlavou jí tak létalo mnoho různých, bezvýznamných věcí, ačkoliv by nejeden řekl, že to byly malichernosti. Jenže jeden mohl tak dobře zrelaxovat, co nad ním bděla Niyari- KDE JE NIYARI? Šokovaně nadskočila, co zaslechla její hlas a zmateně se otáčela všude možně po místě, kde ještě před chvílí seděla. Přemístila se sama, aniž by si toho Jo všimla?! Uměla levitovat tak, jako maminka? Určitě to muselo kolovat v rodině! Až jednou bude velká tak, jako ony, snad ji to naučí.
Zvesela si to roztrajdala přímo k sestře, jen aby dávala pořádný pozor na prvotní krůčky na led. Už se naučila, že na to nesmí hrr, i když jeden chtěl spěchat - pád, který by následoval, vůbec totiž nestál za to. Až paranoidní bedlivostí se to však také nedalo nazvat, jelikož se Josie především nemohla dočkat toho, až si Niyari taky jednu světlušku uloví. Určitě z nich bude mít radost!
S úsměvem přes celý obličej a rozdováděným ocáskem se jala téměř okamžitě jednu vzít útokem, co se k nim přiblížily. Šlo to líp, ale očividně zapomněla, že led neztrácí své vlastnosti ani při lovu. Musely být místní, přirození druh; proč se ale tak rozplývaly? Kam mizely? Moc jich tu už tu nenašla (všechny je museli vylovit Elvean a Eren, lakomci lakomí!), a tak s veselým „lov, Nia, lov!“ pobídla sestru k tomu, aby si jednu chytila, než bude pozdě. Opravdu jí zajímalo, jak na to půjde - a tak se namísto vlastního lovu upřeně dívala.

Tvář se jí celá nejistě kroutila nad těmi záludnými slůvky. Až jednou vyroste, bude je také tak dobře znát? A bude jich znát dost na to, aby s nimi mohla ostatní otravovat? V tuto chvíli se radovala nad tou drobnou, náhodnou hrstkou, kterou jakoby tahala z nějakého magického klobouku. Co tak pochopila, slova mezi sebou musí mít nějakou spojitost, protože těmi složitějšími si říkali vlci navzájem a zbytek se určitě musel pojit k tomu, co bylo všemu naokolo přirozené. Třeba světlušky a sníh a led! Světlušky byly modré, žily na ledu a když byl led, tak byl taky sníh, co padal z nebe. To mimoděk neslo podobné barvy.
Já jsem Niyari. „Nia,“ vyzkoušela to jméno bez převeliké myšlenky na jazyku, co většinu své pozornosti cpala právě do sněhu, „NiyaRRi.“ Niyari, Eren... A že zrovna to r jí tak dobře nešlo! Kdyby se jmenovala třeba máma nebo táta, ulehčila by jí to. To přece jen byly jejich jména, ne? A kdo byl vlastně Tebeth? Nebo Meduňka, tu taky od maminky slyšela! „Ne Té-bet,“ vzhlédla k vlčici, protože si nevěděla rady s tím, jestli to přece jen nebylo její jméno a ona se nespletla (proč by to maminka tolikrát v její přítomnosti zmínila, hm?!), „jo Niyarri,“ řekla a čumáčkem na ni kývla.
Dřív, než se však stihla dopátrat, co znamenalo mít rád (nebo snad protestovat!), sestra jí nedobrovolně nesla zpátky, blízko k sourozencům. ...Možná, že jí byla z moře sněhu taková zima, že radostí nevydala hlásku. Ale jenom možná! Hned, co však byla položena na zem, se snažila zaklonit hlavu a podívat se Niyari do očí. „Sníh je... brr, zima,“ Co znamenalo umrznout? Znělo to podobně jako zima, jenom o cosi míň mile. To, že se z ní nestala kostka ledu a že neumrzla ale patřičně slavila - samým veselím se totiž otřela o jednu z tlapek své sestry a byla by přísahala, že už se jí nepustí. „Já,“ zkusila po chvíli zamyšleně, „um- Nia,“ vysvětlila a hned na to se k ní demonstrativně ještě o cosi víc přitulila. Bylo u ní mnohem tepleji, než všude naokolo - a to se jí líbilo!
Na moment se podívala zpátky na sourozence, mezi kterými panoval hluk a v tu ránu si vzpomněla, že chtěla mamince něco ukázat. „Oh! Světlu!“ brblala si dál a tlapkou poukázala k Erenovi a Elvean, „lov světlek!“ Věděla sestra o světluškách? Až se tu trochu zahřeje, musí jí je ukázat! Jak se jim dařilo? Ulovili nějaké? Určitě by se vlčici líbily!

Pohled, se kterým se po ní červenkavá vlčice podívala, přišel vlčeti poměrně... mocný. Zprvu se rozhlédla, aby se ujistila, že byl doopravdy míněn jí - sama by totiž řekla, že s takovou by se sama dívala spíš na Erena. Kdyby s ním odjakživa nebyla, určitě by si usmyslela, že s ním bylo něco v nepořádku, ačkoliv byla pravda, že na tatínka se holt jeden z nich podobat musel. Ale vůbec, její druhý bráška měl taky proužky! Něco na tom bude, že to měli jenom ti kluci!
„Ode?“ pokusila se zopakovat s drobným překvapením, co se dívala směrem, kterým sestra. Kam si to tak mohla v tuhle chvíli odejít, když si tak hezky hráli se světluškami? Nudila se? Nebo snad...?! Rychle očima projela okolí a z hrdla se jí vydralo zmatené kuňknutí, protože Lycan se (zatím) zdál mít ještě všechny končetiny. „Jo, jo!“ pronesla vítězně - jak se ale asi jmenovala ona? Snažila se si vzpomenout: „Tebet?“ to z úst maminky přece jen znělo za tu chvíli nejvíc, nu ni? „Ty Tebet.“
Úsměv jí sic napověděl, že to asi nebude nic velkého, nutkání Jo čímsi provokovaly vykročit na vlastní cestu - směrem k mámě, a její pozornost byla tak rozházená na všechny strany, že se prostě zvedla a šla. Už při prvních krůčcích se z ní už-už dralo nešťastné skučení nad tím, jak chladno jí náhle bylo. Brrr! Při hře si toho převelice nevšimla! Jak to?! „Sníh!“ vyjekla, přehodnocující své plány. Mohla by zkusit... skákat! Anebo letět, jako její sourozenci! Nepochybně by přišla ještě na mnoho skvělých, neproveditelných nápadů; teď se ale hrnula ke své velké sestře, které zima, zdá se, nebyla. Určitě musí mít teplejší sníh! „Tebe!!“