Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyčkala na Erena do chvíle, než se k nim přidala i jejich sestra a očividně sklízela opravdu velký úspěch. Vypadala opravdu šťastně; a Josie přirozeně chtěla mít všechno, co měli i její sourozenci. S radostným vrtěním ocásku se podívala i po Lycanovi, kterému se určitě také tak muselo dařit - ten se ale tvářil být jako z jiné planety, a tak se radši rychle zase otočila zpět ku světluškám. Jak asi otcovy tlapky musí chutnat? Až mu oschnout od slin jejího brášky, třeba je taky ochutná!
V tu ránu si ale vzpomněla na moment, co se jí do vlastního těla zaryl náznak zoubků a rychle se oklepala. Nechtěla, aby si tím procházel i tatínek! ... Teď si ale bude muset pomoci sám (nebo chvíli počkat), protože ona měla vyšší cíle - ty modravé světlušky jí nesměly uletět. Musela rodičům ukázat, že co zvládnou ostatní, ona taky!
„Lov, ulov,“ opakovala si po-pod čumák slovíčka, které jí dávaly z úst Elveán mnohem větší smysl a chvíli oba své sourozence ještě pozorovala, než se sama odhodlala k tomu se po nějaké vrhnout. Kdesi v dálce bylo slyšet vytí. Jelikož viděla nepříliš milý pád sestry (co se z toho naštěstí oklepala!), zkusila na to jít opravdu obezřetně; to mělo ale za následek její pomalost. Tak takhle teda ne! Co se po nich vrhnout a brzdit? „Lušky,“ zopakovala si, jakoby je k sobě chtěla přivolat, „lov sfetlušky.“ To dávalo nějaký smysl, no ne? A tak svá slova teorie přenesla do praxe a po pár z nich se vrhla - a tentokrát s úspěchem!
Rychle světlušku nabrala do tlamy, aby jí neutekla a už-už se rozhlížela, kde je Lissandra. Jak moc jí to chtěla ukázat! Kam se ale maminka vydala?! Nervózně vyštěkla, doufaje, že tím vlčici snad nějak přinutí přijít nazpátek; jakmile se ale nic nestalo, celá ustaraná nechala světlušky jít a už s jakousi jistotou si to zamířila právě k Niyari. Třeba zrovna jí mohla ukázat svůj úlovek... Kdyby ho nenechala jít! Díky bohu, že její sestra byla ve sněhu opravdu nepřehlédnutelná, jako zbytek její rodiny. Těžko z hlavy lopotila, jak oslovit zmizlou vlčici, než si vzpomněla na slovíčko své velké sestry: „Mami?“

Nešťastně zaskuhrala nad Elvean, která očividně došla stejného osudu, jako snad všichni její sourozenci. Protentokrát se rozhodla jí to však nikterak neoplatit - z plna hrdla se totiž musela chechtat nad stejným osudem všech ostatních, ku kterým led také nebyl pranic milý. Zmetek jeden studený! Jeden by si řekl, že to na něm nebude tak těžké, když to maminka brala s takovým klidem. Něco na tom ale opravdu muselo být; co si tak prohlížela Erena, který se z jejich kupky odhodlal znovu postavit, šlo mu to dost obstojně. S křenícím se výrazem hozeným po sestře se podívala po jejích tlapkách a tak jako její černavý sourozenec už-už zkoušela, jaké to je bez prudkých pohybů.
Chtěla k němu přijít a ukázat mu, že ona už to umí díky němu taky - nemile ji v tom ale vyrušila Lissandra, co mu něco očividně ukazovala. To ale vůbec není fér! Náhlý radostný elán se rozplynul a Jo hned trucovně chtěla mířit nazpátek, nebýt faktu, že jí to opět uklouzlo. Auvajs! Tak tudy cesta rozhodně nepovede! Při předešlé zkušenosti jí přemoc netrvalo se postavit nazpátek; tentokrát si u toho ale dovolila olíznout zamrzlou plochu a povšimla si přitom, že po těch prazvláštních bobulkách všechno chutnalo tak nějak kyseleji. Tfujtajbl!
S takovou informací ukotvenou v mysli pomalu (jakoby měla nohy po třech panácích a dobře si to uvědomovala) konečně přišla za svým bratrem, „hmmm, 'fetky? Sfet-ač-ky?“ a už-už natahovala krk, jak vlastně takové vypadají. Jak je pochytat? „Een,“ ozvala se naléhavě po svém bráškovi, „sveť?“ a tlamou významně kývla po těch modrých potvorách. Ukáže jí to? Prosím, prosím?!

Téměř rozzuřeně se hned otáčela po obou sourozencích, co byli po jejím boku, a už-už se v jejich triádě zoubky oháněla po obou; nejvíc je žel stihl Eren, který jí byl dobře po ráně. Kdyby jí byl býval proudil v žilách oheň, mělo by to své vysvětlení. Vysmívali se jí, její skupina, její život? Bez Josie by určitě ani nevěděli, co z těch pitomých částí mohou vzít do huby! Vidět tak jejich kyselé výrazy... Skoro by svého tmavého bratra oškubala jako husu při draní, než se nad nimi objevil výrazný hlas matky. Neochotně od něj udělala krok; tenhle boj mohl vyhrát jenom díky pomoci, a kdyby se nad nimi maminka nezjevila-!
„Hmpf,“ zahuhlala trucovně, co očima nedůvěřivě projela černavé bobulky. Ačkoliv jí z tlamy skoro odkapávalo, nesla v sobě určitý, palčivý pocit a doporučený plod ochutnala až tehdy, co se na ní Lissandra nedívala. Těžko říct, jestli se potom cítila dobře - na jednu stranu by jí těšilo, kdyby viděla, že udělala něco správně, ale na tu druhou... Huh, cože to říkala? Joseline, Jo... Slušivé, ne-li přímo líbivé!
Všechno ale bylo tu-tam, co maminka opět promluvila - a tentokrát přímo k nim. „Ja?“ zadumala nahlas a zkusila se přitom napodobit dospělou vlčici, sic jí to ne moc dobře šlo, „jez.“ Vrcholný výkon! Při pravidelných intervalech chrup, chrup se vlče vedle svých sourozenců brodilo pokrývkou sněhu (fuj, zas a znovu brr!), oči vytřeštěné nadšením. Kam asi teď půjdou? Sníh, tu zimu všude kolem, tmavou pochutinu... Kdyby si před chvílí nesmlsla na té dobrotě, nepochybně by se přes ní líně projela ospalost. Zraky bystře bloudila všude, kam Lissandra ukázala a skoro už následovala pokusného králíka, tatínka, než škobrtla na vlastních tlapkách. Ugh! Ocásek se jí začal houpat se strany na stranu, když se Vino vrátil a o to víc, když se pak maminka vydala kupředu. Určitě tu musí být něco nového!
No jo... jenže co? Směr led jen těžko mohla něco cítit - co její tlapky ale přišly do kontaktu s ještě studivějším ledem, Josie samým překvapením nadskočila až tak, že spadla, a na cestě si stihla bolestně přejet o jazyk. Auuu!

Co byla dostatečně spokojená se svým úspěchem, úsměvně se podívala po Elvean a už-už pokukovala po tom, kde se ztratili jejich sourozenci. Třeba se spolu vrhli na svrhnutí tatínka, co byl v jejich okolí? Zadumaně se podívala po Erenovi, který působil jako pán světa - ne, ten u Vina rozhodně (nebo naštěstí?) nebyl. Proč jim ale teda, krysa jedna, nepomohl s tím, aby to Lissandře náramně oplatili?! To jo, na to on bude dobrý; dívat se, jak za něj ostatní hrabou! Tche! V hrudi se jí cosi nepříjemně hnulo a ona byla znova v ráně, připravena mu jít ukázat, jak se to dělá. Možná, že to nepochopil a potřeboval názornou ukázku.
Dřív, než se však Josie stihla zvednout a dobrovolně mu poradit tím, že by mu čumák strčila přímo pod sníh, zjevil se v jejich blízkosti jakýsi... no, cosi. Zamračeně se podívala po Elvean, jestli to teda taky vidí a případně neví, o co jde. Je to třeba to, o čem se maminka s červenkavou tak vehementně bavili? A vůbec, co bylo předmětem jejich tlachání, že se neuměly zastavit? Těžko říct, co to v ní vzbuzovalo; zvuky a kroucením jazyku se však takovou konverzaci snažila napodobit, co se důležitě dívala po sestře. Určitě jí bude rozumět!
V tu ránu se po jednom z hlasitějších projevů bez ostychu vydala přímo k tomu hezky voňavému keříku, který lákal její smysly. V tom všem bílu byl jako trn v oku. Usoudila, že ten pěkný pach pocházel ze zelených listů, které vypadaly mnohem jedleji a tak už-už natahovala krček, že si jeden odtrhne; porost se prvé zhoupl dozadu, než zamířil Jo přímo po obličeji a- ŠVIH. Z drhla se jí vydalo bolestné zakvičení. No tak tohle teda-! Posmutněle si projela čumáček tlapkou a zkusila hodit psí očka po tatínkovi. Co s tím? Co teď? Ani ten list se jí nepodařilo získat!

<< Úkryt

Kdyby neměla tolik energie, určitě by radši chvíli poseděla - to byla teda něco! V hlavě měla ze svého okolí pořádný guláš a nevěděla, na co by se první podívala, nebo vzala do tlamy. A co teprv v tu chvíli, co se její tlapky dotkly té odporné, chladné, bílé, špinavé- Zamračeně se podívala po Lycanovi, aby snad načichla kus jeho vlastního názoru a nezapomněla zraky také mrknout po černavém, i té červené. Líbilo se jim to? Vyhovovalo jim to? Pokud jo, tak jí rozhodně taky!
Ačkoliv matce sotva něco rozuměla, čumákem se už-už natahovala, aby se stihla dotknout té přisunuté patlanině a možná i ochutnat, kdyby ji nechali. Taková věc není jen tak, to se musí pořádně prošmejdit! Naslouchání jí šlo, to nebylo pochyb; kdyby tak jen věděla, co říkala, jaký význam, jakou váhu-!
Krásný, to bylo teda zvláštní přirovnání! Málem by se ho i byla dotkla, než ji bříško nepříjemně zašimralo a Josie stihla jen vykulit oči a podívat se na tlapky ve vzduchu, tlama už-už připravena ječet, když v tu ránu- AU! Hned sebou začala jako divá házet do všech stran. Fuj, fuj, fuj! Tělo vlče štípalo, jako by se na něj svrhla armáda mravenců. Stihla si však povšimnout, že svými nijak ladnými pohyby sníh docela ochotně rozhazuje okolo sebe; a že se nesmírně nádherně třpytí!
Okouzleně pozorovala tu scenérii, než se zas a znovu snažila vytočit hlavu za maminkou. Ležela - byla snad unavená? Její smích by tomu teda neodpovídal! Možná ten sníh nebyl tak špatný, jak si prvé usmyslela. Radostně se i proto snažila dostat nazpět za ní, aby jí s tím vyštěkala díru do hlavy. Určitě taky chce být hozena do sněhu!

Běda, běda! Její pozornost byla s určitým zamračením přesunuta nazpět na maminku, která jí tak nepěkně sebrala Erena. Určitě by si spolu užili víc, než kdyby je- proboha, ona je nabrala do vzduchu! S očima dokořán sledovala, jak si vlčice počíná. Vypadalo to dost zajímavě - tak, a teď si by si takový servis prosila ona! Zvědavě sledovala své tlapky, až se samy začnou zvedat (nebo to snad měla zvládnout sama? Jak, proboha?!), ba i na ty zadní dávala pozor! A ono... ono vůbec nic.
Ouška ale brzy špicovala za Lissandrou, která s ní zjevně měla jiné plány. Ale- ale mamá hotel! Zkusila se ještě podívat po Vinovi, nebo té Niyari, ale samým neštěstím se zdálo, že to zbyde jen a pouze na ni. Třeba by ji vzala ta šedá? Nebo ten šedý? Stačil jí pokyn hlavy na to, aby pochopila, že nic takového se bohužel dít nebude. Jaká to škoda! Protivně by vyplázla jazyk na Lycana, který se taky nenesl dvakrát královsky; brzo ale po vlastních pospíchala, aby nezůstala pozadu. Tch.
Co se jí však podařilo sejít ty prapodivné schody bez sebevětší újmy, v hrudi se jí vzedmul příjemně hřejivý pocit. Zvládla, zvládla! Jako velká vlčice! A ten krok, ó bóže, vždyť šla stejně rychle, jako maminka! Tohle si bude pamatovat do konce života - a rozhodně se to nikdác nebude ostýchat zmínit sourozencům.

>> Daén

Pře s bratrem byla ta nejlepší aktivita, jakou za celičký svůj život mohla začít a byla do ní až tak zažraná, že Lycanův zjevný pokles pozornosti vyústil v její vzteklé zahučení. Krysa, zrádce jeden blešivý! Pokud by pohled mohl metat blesky, vlče by bylo bohužel už nějakou tu chvíli po smrti. Protože se ale nezdálo, že by to mělo jakýkoliv dopad na změnu atmosféry v doupěti, Jo nakonec ustala a už-už pokukovala po nejtmavším ze sourozenců, co se konečně!, konečně zvedl a přišel k nim.
Ocásek se samou radostí ujal akce a ona se brzičko nato ocitla v Erenově těsné blízkosti tak, aby mohla i mu prohlédnout ouška a případně je napravit. Taková věc nebyla jen tak! Skoro by už ho měla v tlamě, kdyby se nestalo, že se objevila další vlčice - Joseline po ní hned vytočila hlavu, aby měla přehled a očima následně zmateně těkla po svých bratrech. A vy víte, kdo to je? A co tu dělá? A proč se tak tváří? Ale coby! Určitě nemohli být o moc chytřejší, než ona, a červená se nezdála být velkým oponentem těch, kteří tu byli. Sebevíc byla zvědavá, vrátila se ke své původní misi; zmrzačit Erena pro "vyšší dobro".

Vkládala do oné potyčky s bratrem snad všechen elán, co v sobě za tu chvíli nashromáždila a byla přesvědčená o tom, že... "vyhraje". Aby se popravdě přiznala, vlastně vůbec nevěděla, co tu teď dělali - vlk jejího věku ale taky nemusel pranic vědět na nějakou tu drobnou akci, nebo pocuchání srsti (a nervů)! Tvář se jí mezitím kysele, až nepříjemně kroutila a z tlamy se jí občas dostalo zvláštní napodobenina zavrčení, nebo syčení. Zvuky jí tak jako Lycanovi nebyly neznámé; rozhodně ale nebyla siréna, jako on! Do koutu s tebou! Předhodit tě dravým opeřencům!
S vítězoslavným výrazem pevně stiskla ocas svého bratra mezi zoubky a pořádně si do něj kousla, než se tomu zmetkovi povedlo dostat z její tlamy. Hlasitě zapištěla, jenže bratr jí obratně zaklapl tlamu a jí už-už kanuly z očí obrovské slzy. Auuuuu! Zjevně tak přivolávala všechny Polednice, Ježibaby a jejich pomocníky, aby si ty nezbedné a uječené děti odnesly za hory-doly; alespoň by tu dospělí měli klid! V tu ránu se chtěla ohlédnout po mamince i tatínkovi, zda vidí její velkolepý výkon a šup!, už se nad ní pnul její bratr. Rudnula by vzteky, kdyby mohla! Ta prašivá krysa, ten opovážlivý-! Nabodne ho na ježčí bodliny, jen ať si počká. Ty ještě uvidíš!
Změna prostora byla nadmíru nevítaná, neb Jo hned pocítila tlačící se zeminu po jejích zádech. Tohle nebylo tak pohodlné, jako kožíšky! Na tomhle ona být nechtěla! Vztekle pozvedla přední tlapky, aby měly nějakého účinku - na zemi se však zdála být krátká a hned neměla tolik energie a síly ku konkurenci. Uhni a nečum!

Kňučet a naříkal si Lycan žel mohl, jak chtěl. Nehodlala se ho pustit - to leda před její mrtvolku! A i v tom případě by se museli pořádně snažit. Bylo to velké neštěstí, když se vlčátku podařilo dostat z jejích spárů; dlouho nad tím ale nesmutnila, protože mu rázem nato na zlomek momentu dominovala a celá pyšná se rozvalovala po jeho hrudi. Nezapomněla se přitom podívat po všech velkých vlcích, kteří tu byli. Dívali se vůbec? Museli! Tohle pro ni byl opravdu velký moment a bože chraň, kdyby o něj všichni do jednoho přišli! Ještě by si z nich udělala druhou svačinku. První byl však na řadě chudák v není absolutní blízkosti.
Nehodlala jejich drobnou válku prohrát. I proto se vší silou snažila mít navrch a zvesela se oháněla po bratrových tvářích, jakoby na ucho a pomoc s ním dozajista zapomněla - sama ale nebyla neomylná a jeho hrdinskému útoku na její tlapku (bohužel) neutekla. Byla by i zavřískala, kdyby zrovna neměla ve vlastní tlamě jeho čumák! Místo toho však zahučela a oči hned štípaly a pálily. Auu! Au!
Zlostně ho pustila a už-už čumákem hledala další místo, za které by ho mohla zatahat. A co by se jí nenabídlo jako lepší věc, než jeho ocásek? Usilovně se sama překroutila na záda a chvíli jako želva máchala tlapkami ve vzduchu, aby se jí taky podařilo zbavit Lycana. Byla to s jejím zaobleným bříškem pořádná fuška, fakt že jo!

Protože se jí ničeho nedostalo (o co vůbec žádala? Těžko říct, co v její tváři Lissandra a Meduňka mohly objevit) a ona potřebovala nějakou tu akci v tlapkách, nespokojeně se zavrtěla a jistějším krokem se už podívala zpátky za svými sourozenci. Veš líná! Ona si chtěla hrát, chtěla se tvářit tak, jako dospělí v jejím okolí - proto si významně každého z nich zvědavě přejela pohledem. Její sestra i bratři oddychovali moc spokojeně na to, aby jim Joseline nic neudělala. To ale bylo to! Co by se jí tak mohlo zadařit?
Neb na vlastních nabývala určité jistoty, rozhodla se neohrabaně namířit svou averzi právě vůči upištěnému bratrovi. Sama na něj spustila jakési hrrr a numm zvuky, které neměly žádného překladu a už-už se ho pokusila zatahat za ouško, které mu tak smutně leželo u tváře. Všichni dospělí (a ona určitě tady) ho měli vzhůru, tak by se měl činit! Musí mu teď pomoct, jinak se může stát, že nikdy neuslyší. A to by si teprve vzala jako urážku adresovanou čiře na její účet.
Tlapkou ho dokonce bácla po obličeji, aby se o něj mohla trochu zapřít a zatahat o cosi víc. Ucho se jí samou mizérií avšak stihlo utéct na své původní místo a Josie ze sebe tak vydala nešťastně vzteklé vyjeknutí. Bratře, neboj se! Neboj! Ona tě zahrání a hned bude dobře, jenom budeš muset chvíli počkat na místě a zůstat úplně v klidu. Nerada by ti přece utrhla ucho.

Následovala pohled své maminky po tom, co řekla to zvláštní slovíčko a hned potom se zvědavě dostala až k bratrovi, kterému až hleděla do duše. Lycan? Tohle slovo se trochu lišilo od těch, které měla tu šanci pomalu rozpoznávat a dávat dohromady - bylo to snad nějaké speciální označení, kterým teď bude její bratr poznáván? Jí by se moc líbilo, kdyby mu říkali... No, vlastně jí nenapadala žádná slova, kterými by to mohla vyjádřit. I proto ze sebe opět cosi vydala, aby její sourozenec poznal, na koho se snaží po vzoru maminky mluvit a v tu ránu si umanula, že zkusí být jako Meduňka a tatínek, co se zdáli být na vlastních tlapkách. No jo, jenže jak to udělat?
Očima bedlivě pozorovala přesné polohy obou a s pořádně zvláštní motorikou se pozvedla na vlastní tlapky. Sebevíc byly zkroucené divným směrem a jedna ze zadních stále trošku lenivěla, Jo to brala jako pořádný úspěch. S nově nabytým sebevědomím a pořádným odhodláním se vydala kupředu - jen aby jí vlastní tělo neuposlechlo a ona se tak samým neštěstím doťapkala do strany, kde se vykodrcala k tlapkám Lissandry. Ah!
Nešikovně se rozhlédla, načež pozvedla svou hlavu právě k ní, jakoby snad něco očekávala. Nebo se znovu jen kochala? Rozhodně se neodvažovala kráčet mimo kožešinky, ale protože to zatím viděla dělat jenom velké vlky, přišlo jí, že se teď mezi ně může zařadit. To přirozeně přišlo s chabými pokusy o řeč - snažila se ale marně, protože nikdo z nich se nezdál rozuměl pazvukům vlčátek. Jaká to škoda! Právě jim totiž povídala o tom, jak velkou cestu pro ně učinila a kolik námahy ji to stálo.

Jméno: Joseline
Počet příspěvků: 5
Postavení: Kappa
Aktivita pro smečku: Narodila se, aby se ostatní vlci bez alfy mohli na území trochu poválet a brzy nato se stala obrovským fanouškem hlasu svého táty. A všem ukázala své neodolatelné oči!
Krátké shrnutí: Narodila se a mimo líné převalování a popíjení jako násoska se jí podařilo jako jedné z prvních ukázat Lissandře a Meduňce své oči, aby se mohly pokochat. V tu ránu se objevil Zinek, jehož výraz ji nepříliš potěšil a Vino, do jehož hlasu se absolutně zamilovala. Jen aby skřivánek prozpěvoval víc!

Jakoby vlci okolo ní snad nechápali, co je to svatý klid, Joseline se brzy začala znovu neklidně převalovat. Možná, že už by si taky mohla trochu protáhnout tlapky a poprvé v životě je vyzkoušet, ale jí bylo mezi sourozenci až moc dobře na to, aby projevila jakoukoliv snahu. Kdo si počká, ten se dočká! Platilo to však na vše, co bude muset ještě zvládnout? Času, bohužel, měla jako ostatní vlci omezeně - ačkoliv do vínku nepochybně mohla dostat půlrok nebo rok navíc (anebo taky půl života!), než jiní z její generace, některé věci nebylo dobré odsunovat a čekat, až se jednou náhodou stanou.
Než jí napadl onen úžasný nápad, co by mohla uvést do praxe, zjevili se tu další vlci a - k jejímu překvapení - opět mluvící. Jak mohli tak dobře ovládat svou tlamičku? Jediné, co byla schopna vydat z té své, byly prazvláštní pokusy o slova, které... No, na holé pokusy to určitě nebylo tak špatné!
Očima tak opět nenápadně začala bloudit po nových vlcích, tentokrát stavbou jiných, než dvě vlčice v její blízkosti. Byli to... Určitě to musel být druh jejího druhu! Namísto převeliké pozornosti této části už-už ohromeně otevřela tlamičku, co matně skrz ještě neplně sloužící ouška zaslechla hlas Vina. Byl opravdový? S vykulenýma očima po něm zírala - co tu vlastně dělal? Byl někdo, koho měla považovat za blízkého? Se Zinkovým zmizením očima přejížděla z Meduňky na své rodiče a následně sourozence.
Nebylo pochyb. Tihle tři vlci museli tvořit její rodinu.

Co tak očima pátrala po nějaké kloudné nápovědě k tomu, co s tím zrakem má teda právě teď dělat, povedlo se jí zahledět se do zelenkavých očí její maminky - a taky se nad tím pořádně vyděsit! Z jejího pohledu se zdála být její tvář mnohonásobně větší, než jakou kdy viděla. Taky byla avšak to... to nejhezčí! Chtěla by se připlazit blíž, přelézt její břicho a zavěsit se jí na ucho tak, aby se mohla kochat lépe, jenže v tuhle chvíli jí zbývalo jen udělat si mezi sourozenci větší pohodlí a pozorovat ji.
Žádné ze slov, které vlčice říkaly, si nedokázala spojit v něco rozumného. Co už ale tak trochu pochytila bylo právě to, že blízkost fuňavého čumáku Meduňky, nebo mírně smradlavý vzdoušek z její tlamy nebyly něco po chuti Josie - a taky se patřičně ozvala! Ťafla by po obličeji, kdyby mohla!
Teď se však spoléhala jen a pouze na svůj hlas, a tak nahlas zakňučela a celá rozzlobená se zavrtala zpátky k matce. Tak, a máš po srandě! A že měla to, nebo ono jméno? Jak to mělo vůbec vlče poznat mezi všemi těmi ostatními slovy? Klidně by si mohla říkat "Šikovná", nebo možná "Možná". To přece vlčice říkaly nejvíc, nu ni?

Každou druhou chvíli polehávala mezi svými sourozenci a ohřívala si mezi všemi vlastní ocas - bože chraň, aby se zrovinka ona ocitla přímo na kraji jejich doposud naprosto ideálního útvaru! Byla by řvala, hlasivky klidně vypnula až do poslední síly a domáhala se nápravy té hloupé podlosti, co se na ní snesla! ...Naštěstí k takové věci doposud nedošlo a vlče se tak s naprostým klidem na hrudi mohla dále unášet a oddávat vlnkám vlastních černavých dnů, které byly stejné a... nu, stejné.
Co by taky kdokoliv čekal od vlčete, co nemělo rozlepené ani jedno oko? Kdyby jí v tom tak někdo pomohl, určitě by to bylo pro všechny lepší.
S dalším kuňknutím se jako už snad poněkolikáté ono prazvláštně zasněžené ráno probudila. Její obvyklé protažení probíhalo naprosto klasicky - tu vrazila do Erena, tam zase pořádně tlapkou dloubka do matčina břicha. Co se tak ale zhostila zdlouhavého zívnutí, k vlastnímu překvapení se přímým pohledem setkala s prazvláštně holým... výstupkem. Bylo to tak zvláštně růžové - a čím výše zvedala hlavičku, tím hnědších barev to nabíralo.
S naprostým úžasem vylepeným po celé tváři se téměř celá vytočila na místo, odkud ještě před chvílí uslyšela ty různorodé hlasy, a její modré oči se tak poprvé v životě (a rozhodně ne naposled!) podívaly po tváři Lissandry a zároveň dočista oněměla. Páni, páni!