Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ostříží zrak přes Rokli

Třebaže poutník věru nezkušený (očividné na jejím poněkud zbrklém a následně udýchaném kroku - ale ona už tu rovnováhu jednou určitě nalezne!), tedy také bez pořádně vysokého cíle, aby na něj viděla, Joseline se zatím dařilo obstojně zdolávat kdejaké území. Nedalo by se říct, že je přímo vymetala a kde se objevila, tam hned byla doma (ačkoliv by se tomu tak dalo říci, né snad? Vzešla jsem z přírody. Kde je příroda, tam tepe vedle jejího srdéčka v řekách také to mé! Míza jí koluje kmeny stejně, jako jsem já plná krve), ale určitě také nešlo prohlásit, že neměla alespoň jakýsi orientační smysl. Všechno by to možná dávalo trochu větší smysl, kdyby měla právě již zmíněnou kotvu - místo, ku kterému by se chtěla vrátit, kam by jí tlapky zavedly samy od sebe. Cipher, nebo Ořešák, zobrazilo se jí před očima, samozřejmě, jenomže právě tyhle dva vlky v celém širém světě vůbec nevěděla, kde zastihnout.
Kam se jí jenom ztratili?
Ale teď na tom nezáleží - teď mám doma alespoň bráchu a ségru, a s těmi určitě také zažije ještě mnohého dobrodružství! Jenom byla škoda, že nakonec jednoho z nich na jednu z takových toulek nevytáhla - ať už proto, aby jim připomněla jejich někdejší domovinu a provětrala jim kožichy, nebo proto, že její poněkud skákavá pozornost vlčici neustále podněcovala pobíhat tu-a-tam a vesměs vlastně nepřicházet na žádné revoluční myšlenky, nebo objevy, jimiž by mohla změnit svět.

>> Sněžné tesáky přes portál na Červené louce

Joseline dělala všechno, co Joseline bylo odnepaměti naprosto přirozené - po celičkou jarní dobu zvesela brázdila každou loukou, vymetala kdejaké pěkné korýtko řeky a užívala si malované přírody, která před jejími vlastními zraky pučela tak, jako snad nikdy předtím. Určitě se mi snaží chlubit - to je naprosto očekávané! Ale o né, neměla bych se také nějak vyzdobit, abych se jí líbila? Co kdybych ji omylem urazila tím, že nebudu dost hezká pro její vlastní oko? S takovými a podobnými myšlenkami se hnědavá vlčice jala dostat z kožíšku co nejvíc zimní srsti to šlo za pomocí různých šišek, pořádně se umývala za oušky a jestli se občas vyválela v mátě, aby hezky voněla, to už věděly jenom její polámané stonky.
S takovým přístupem se Josie cítila být připravena pokořit celý svět - a vydat se najít zbytek své rodiny, a Ořešáka, aby každý z nich věděl, že se jí vrátili sourozenci. Samozřejmě, Elvean jí nevyznívala jako někdo, kdo by si užil vlastní oslavu oslavující její návrat, ale čertila by se moc, kdyby ji vyhostila právě její drahá sestra?
Následována svým nejmilejším Netopýrkem, hnědavá vlčice udělala něco nemyslitelného: vydala se sama cestovat.

>> Nejvyšší hora přes Rokli

<< Les Alf

Vlčice si ve svém posmutnělém kruhu nebyla schopna užívat vší té krásy, která kolem ní pučela. Když vstoupila na zelenkavé planiny s čerstvou trávou, srdéčko jí neposkočilo radostí tak, jako by tomu jindy bývalo - neposkočilo jí ani tehdy, kdy se do takové travičky opřel jemný jarní vánek a roztřpytil celou tu přenádhernou louku. Ořešák, vrátí se mi, nebo bude úplně stejný, jako mí sourozenci? To by přece bylo tak absurdní, aby se mi to stalo už podruhé v životě! Hlavně si to teď nesmím přivolat, jinak si udělám ten ošklivý den ještě horší. Ošklivý? Cožpak neslyšela to pěkné hučení dravců, kteří se nad ní vznášeli? Cožpak se jí nelíbilo, jak jí slunéčko hladilo po tvářích a vysušovalo srst pod očima, které vlhly při pomyšlení na další ztráty?
A pročpak vůbec plakala, cácorka jedna? Má domov, o jakém by se ani nesnilo některým tuláckým dětem. Rodinu, která sice neumí být vždycky na místě, ale někdy se na něj přece jen podívá, a najde si ji tam. Kdybych si tak založila vlastní, nenechala bych je jít, nikoho z nich. A moje dcerky by se jmenovaly po hezkých květinách, a synové zase po stromech. Jako Oříšek, protože by byly jeho, a v tom se jí stáhlo hrdlo a ona se úplně zastavila na své cestě, jakoby se kolem ní rozhostilo naprosté ticho, naprostá tma. Vytřeštila oči, tlapkou se dotkla srdéčka. Bylo tam ještě? Neuteklo ze svého hrudního koše? Tohle byla ta nejtrapnější myšlenka, kterou kdy měla!

<< Úkryt Daénské smečky

Nebyla to nakonec její chyba, že všichni odešli? Samozřejmě, že byla jako každé druhé vlče, co si tak aspoň pamatovala - dokud tu sourozence měla, ráda s nimi ve hře bojovala, přetahovala se a kousala je do všech možných částí těla. Nevzali právě tohle vážněji, než jenom nějakou hloupou, dětinskou hru? Ale to by si dozajista řekli, ne? Nebo se po mě sami ohnali trochu tvrději, než by se na takovou hru slušelo. Óch, prokletá hlava, že ji takhle trápila!
Joseline se zjemna kousla do pysků, jakoby tím mohla zalátat trhliny v přehradě, a bezmyšlenkovitě kráčela napříč územím. Nevšimla si ani maminky, ani staršího bratra - popravdě si nevšimla ani netopýrka, který se jí zavěsil na spodek ocasu a jehož přítomnost by jindy uvítala s pořádnou radostí. Třeba mě teď oba dva nesnáší, ale jenom mi to neumí říct do očí. Zbabělci! První utečou, a teď by ke mně ani nechtěli být upřímní! Mohli se na mně domluvit a Eren mi pak jenom trochu zalhal, že se zrovna ocitl na pláži - možná, že se jenom snažil zakrýt pach Elvean. Možná. Ale možná také ne, ne? Nemohla přece takhle hrubě své sourozence osočovat z věcí, které vůbec nemusely být pravdivé. Nemusely, ale mohly.
Jenomže byli pryč tak hrozně dlouho a všechno se změnilo. Ořešáku, kde tě mám? Ty určitě zůstaneš stejný, až se mi vrátíš. Josie si ve svém bludném kruhu ani nevšimla, že pár metrů od ní postává Tebeth.

>> Ostříží zrak

<< Daénská smečka

Kéž by tak tušila, co se její sestře honilo hlavou. Zalekla se snad úkrytu, když ucítila, kolik pachů tam bylo? Nebo po svém návratu zjistila, že své sourozence vlastně nepotřebuje tak moc, jak si při něm prvé usmyslila? Její odchod v ústech Joseline zanechal hořkou, přehořkou pachuť, která s polknutím každého slůvka pomalu sklouzávala až do jejího krku a plnila její útroby. Nu ne! Proč by ses teď čertila, když se ti vrátila? Jistojistě se potřebuje jenom nadýchat čerstvého vzduchu. Šla lovit, třeba pro smečku! Vidíš, jak se stará, jak se zajímá? Mohla, o smečku. O svou sestru ale očividně méně a hnědavé vlčici se z toho udělalo smutno.
„Výletnice,“ konstatovala nakonec s úsměvem směrem k bratrovi, co jí tu zůstal, „domov jí musel chybět. Určitě se šla jenom projít a zase se podívat, kde vyrůstala,“ řka. Jenomže koho se tím snažila přesvědčit? Kdy jí Eren naznačil, že by snad smýšlel podobně, jako ona? Nikdy. Tohle bylo z její hlavy. „Snad se brzičko vrátí. Ještě by promeškala rodiče,“ zadumala podruhé nahlas, třebaže to černavého vlka nemuselo dvakrát tak zajímat. Nebo je promeškat chce? Možná, že potřebuje pomoc, ale neumí si o ni říct. Ta naše Sachi vypadala úplně stejně ostýchavě, když ji Zinek vyzval k tomu, aby se nechala prohlédnout! Ano, tak to určitě je! ...Snad.
Nebyla si jistá, kolik si toho vlk ze svého dětství pamatuje, a tak mu pro osobní pocit jistoty udělala rychlý kurz úkrytem. (Jenomže kolik z toho bylo jenom představení? Němé vyřknutí tady jsem sama žila, když vy jste byli pryč?) Když si byla jistá, že si někam zalezl a opravdu odpočívá, potichounku se vykradla pryč.

>> Les Alf přes Daénskou smečku

Ocásek se jí zvesela zhoupnul, nedbaje prazvláštních fleků, které aura její sestry znenadání nesla, „no jistě.“ Musí akutně vyhledat svého mentora, aby se spolu o těch květinách a léčitelství zase trochu pobavili! Nebo třeba zajít za tatínkem, který jich zná tolik, kolik je na nebesích hvězd? „Bude o ně špičkově postaráno. Můj kamarád, Hvozdík, mi u toho určitě bude moc pomáhat,“ Hvozďa, kde je tomu konec? Zůstal se svým tátou a svou rodinou, nebo se sám vydal do smečky? Určitě by ho cítila, kdyby tu už byl!
Pokývla hlavou. Neudělali jste to naschvál, ale přesto jste to udělali, oba dva. Není v tom trochu spiknutí, nemá to prazvláštní podobnost, třebaže vaše příběhy nejsou stejné? Vždyť jste si odjakživa dobře rozuměli, šimralo na jazyku, ale namísto toho se usmála, a už raději neříkala vůbec nic. Byla tak neskutečně ráda, že je tu všechny má a že s přicházejícím jarem třeba dostihnou všechen ten čas, který spolu nemohli strávit - druhá půlka jejího srdéčka ale hořkla a bouřila se proti tomu, aby je vítala s tak otevřenou náručí, jako doposud. Nechali mě tu. Nejen ji, ale i tatínka a maminku! Byla by řekla i Lycana, ale ten jim byl vlastně podobný.
Kdyby tu tak byl Oříšek, abych si o tom s ním mohla popovídat, ale ten se snad také vrátí, když to udělali jiní před ním! „No,“ přerušila tok svých myšlenek, cítíce se ve vlastní hlavě trochu vratce, „nebudeme tu přece tak postávat. Nepotřebujete se vyspat? Měli bychom zajít do úkrytu, určitě tam bude máma,“ a s takovou vyrazila, šídlo jedno, kupředu.

>> Úkryt Daénu

Výplaty za Únor
Jméno vlka: Joseline
Počet příspěvků: 2
Postavení: Kappa
Povýšení: ///
Funkce Léčitelka junior
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí: Docestovala do Daénu, kde potkala Elvean!
Questy: ///

Výplaty za Prosinec, Leden
Jméno vlka: Joseline
Počet příspěvků:
- 11 leden
- 0 prosinec :(
Postavení: Kappa
Povýšení: ///
Funkce Léčitelka junior
Aktivita pro smečku: Přivedla zpátky Erena!
Krátké shrnutí: Po potopách, kde se od Zinka něco málo naučila, zamířila domů - jenomže se samozřejmě se svou pozorností tak trochu rozplácla po celém ostrově. U pláží našla Erena, kterého ihned dovedla domů, a tam se zase potkala s Elvean - má na ně teďka v zimě fakt štěstí!
Questy: ///

Srdéčko zvonilo a bilo tak silně, s takovou hrdostí, jako ještě nikdy předtím. Tady jsou, kulišáci jedni - oba dva a hned vedle mě, všude kolem mě. Jak je to pěkné, že jsme se setkali zrovna za zimy! Tolik jsme povyrostli, tolik příběhů na povídání. Kdybych tak mohla zůstat v tomhle momentě navěky věků!! Pozorovala jejich tváře a všímala si drobounkých změn v každé z nich - a ta její vlastní překypovala láskou, čirým citem, který gesty i slůvky vyjadřovala téměř každou druhou chvíli, kdy si urvala slovo. „Byli jsme tu nedaleko, pláže, vlastně jsem tam po letech náhodou potkala Erena!“ zamávala ocáskem, „a předtím jsem byla na léčitelské výpravě. Je ze mě totiž lékařka v zácviku, víš?“ chlubila se. Nemyslila to však zle - bylo na ní vidět splnění snu, který v ní dřímal zjevně odjakživa.
Joseline si nemohla pomoci, a hlasitě vzdechla: „Všichni jste byli ztracení, a teď jste zase doma,“ vydechla, div ji v očích nezašimralo pár slziček, jen co to lkavě dostala přes vlastní pysky. Kolika pavučinkami smutku bylo její srdéčko ověnčeno, jakou starost v něm takovou dobu nesla - a teď to konečně mohla nechat všecičko jít, když byli doma! Ještě Oříšek, kamarád jeden neposedná, a pak může přijít jaro, pak bude ve vzduchu tolika radosti, takových jiskřiček! Ó, a jak ráda ona bude mezi všema a všemi tančit, v jakých barvách aur náhle bude zářit celičký jejich les! „Ještě jednou mi utečete do světa a nic neřeknete, a vytahám vás za ocasy,“ nasadila výhružnou tvář i hlas, ale její poněkud dětské, slzami zalité oči říkaly pravý opak, „a budete za ně viset tak dlouho, než mi slíbíte, že už to nikdy neuděláte.“ Možná, opravdu jen možná, že na ni samota bez sourozenců měla jakýsi negativní vliv. Těžko se teď bude moci odpoutat od jejich boků, nerada je bude sledovat vycházet z lesů, kterým každý z nich právem říká srdce mého světa, můj domov, mé vše.

Zbrklost, jakou Joseline oplývala i jako malé vlčátko, výrazně vykvetla v každičké přítomné akci hnědavé vlčice. Což to jde, mít takové štěstí téměř ve stejný den? Jakoupak zásluhou jsem se zavděčila bohům, že se oba vrátili? Vrhla se ke své sestře tak, jako hvězdy padají na zemský povrch - nepovalila ji, ale protože nebyla tak slabá, žďuchnutí muselo trochu zabolet. „Elví!“ vyjekla, div tím nevyrušila poklidné sběračení kdejakých sýkorek a jiných ptáčků, kteří obývali les s vůní domova, „no ne, vždyť jsme se o tobě s Erenem ještě před chvilkou bavily! Jak dlouho už jsi doma? Viděla jsi už maminku? A víš co, vlastně nemusíš říkat vůbec nic,“ mlela, až se jí jazýček zamotával do sebe samého a plna radosti, nabitá příjemně hřejivou energií, zrzavou vlčici ňuchala, kde se dalo - tak, jako před nedávnem Erena. Kdo by nás poznal jako sestry, kdybychom nevoněly jedna od druhé?! Tu jí láskyplně olízla na líčku, tam zase čumákem prohrábla srst na jejím krku.
S pachem však také pomyslila na jednoho velmi milého vlka, a už-už se nenápadně nadechla, zda neucítí i ho. Nebylo to však trochu sobecké, když tu teď měla rodinu, se kterou se celičké ty roky neviděla? A není snad už také rodina? „Erene, ty se nějak loudáš!“ vyštěkla s úsměvem po bratrovi (a pokud měla v očích nějakou tu blyštivou jiskřičku, snad si toho nikdo nevšiml!), už trochu vzdálenější od vlčice, nechtěje jí prasknout sluch, „neříkej, že na sebe chceš Elvean - dámu, jéminkote! - nechat čekat!“ Jen co je pravda - její sestra vyrostla do krásy. Teď, co Josie klidnila srdéčko kypící radostí a pořádně si svou drahou prohlížela, oněměla.

Možná v tom bylo nějaké sourozenecké kouzlo, že Joseline mohla v Erenovi vidět kdejaký sebemenší emoční záchvěv, vlnku, která se pomalu motala kolem jeho tlapek a stoupala výše k hlavě, jakoby mu tam chtěla kralovat, ale neměla úplný přístup, čistou svobodu: možná to ale spočívalo jen v magii, kterou ovládala. Vlčice s drobounkým, asi trochu přiblblým výrazem pozorovala rozličné barvy jeho duše (co jiného by to bylo, než projev našich nejniternějších myšlenek! Vždyť v něm mohu číst, jak se mi zlíbí: pronikám do něj, aniž bych udělala sebemenší krok.) a mlčela tak dlouho, jak to sama svedla. „Časem ti to přijde naprosto přirozené,“ povzbudila ho a už do něj přátelsky drcla, aby si nemyslel, že za svého odchodu se z ní stala netýkavka - jak ráda by si ho poňuchala ještě víc, než dosud-!, „vždyť teď nebudeš cestovat daleko, nu? Časem ti území a jeho pach začnou lézt krkem, a to teprve bude zábavné pozorovat!“ Porovnávat Erena-nováčka a Erena-veterána, óch, jak se na to těšila!
V tom se její čumáček zvedl od jeho ramena. Josie zpozorněla ne proto, že by snad v dálce viděla někoho povědomého jenom jí, cizince, co tu nepatří - ne, to nikoliv! Pomyslila si totiž, ba dokonce nahlas uznala, že pach nesouc se ve vzduchu patří duchu dávné minulosti: „Zdá se mi to, nebo je to Elvean?“ A to už se jí ocásek samovolně rozkmital, to neposedná pozornost - snad v tom bude nějaká choroba mysli, ne dětský rys, ze kterého ne a ne vyrůst - a o to víc hravé tlapky vyrazily střemhlav kupředu.

<< Furijské hory

„Aithné? Moc ráda bych ji poznala,“ a poděkovala jí, jak se patří a sluší! Což by mohla ujít naší rodiny bez toho, aby se jí nedostalo nějaké odměny za to, jak se o Rena starala? Kéž se někdy na ostrovy podívá, postaráno by o ni bylo!
Joseline - a každý, kdo ji znal, musil cítit překvapení - průchodem pod známými větvemi ztichla. Pozorovala portály a klenby, které stromy švihané větrem a nepřízní vlhkého počasí vytvořily, klesající k jejich tvářím v jakémsi přivítání. Nebo se jim třeba klaněly? Ále, co na tom, když se někdo narodí alfám - vždyť to, na čem záleží nejvíc, je srdéčko. Cipher dcerou bety je, nu jistě. Ale! Post bety té Hance určitě nedal do vínku dobré chování, to už nesla v sobě, a pak ho jen předala Pher. Teď, když tu byl její bratr, vlčice cítila i viděla jasnou změnu ve všudypřítomné auře, na kterou už si od tohoto lesa zvykla a ihned si povšimla doteď napnutých svalů (byla nervózní?), co pomalu povolovaly a odhalovaly ztěžklé, bolavé uzly. Konečně doma. „Jak se cítíš?“ zastřihala zvědavě ušima. Nebylo toho na něj pro začátek moc?

<< Němé údolí

Jejich cesta domů se nesla v přátelské, hřejivé auře, která ve vlčici lehko posvítila do kdejakého šedavého koutku a vynesla z něj v zubech všechny chmury. Tolika tepla, tolika světla - ach to sourozenectví, vlákénko, které nepřetrhne ani ta nejsilnější fujavice! Kdyby tak už nikdy nevandroval! Nu, takové ošklivé pravidlo bych nepřála ani nepřátelům, ale to nemohu byť trošku snít? Sobeckost, vždyť ta není vždycky jenom ve zlém úmyslu-! „Však se budeš divit, až přijdeme domů,“ div se mu nezasmála, zvesela mávaje ocáskem tak, až za sebou nechávala ve sněhu vtipnou stopu, „už nikdy se ti nezachce vandrování a toulek!“ Představím ho Oříškovi; stanou se nejlepšími kamarády; a hurá!, ani jeden Daén neopustí a já je budu mít oba, co hrdlo ráčí! Ale tolik mušek a detailů k dořešení!
„Jako ten náš les. Jen s tím rozdílem, že je magický,“ zahmkla se zasněným úsměvem. Nebyla doma celý podzim - jak se těšila domů! Ale kam zamíří prvé? Jednoznačně pro svou deku z Noramu (kam jsem ji vůbec položila? Úplně jsem na ni zapomněla!) Nebo by měla jít do úkrytu zkontrolovat Netopýrka? Ách, málem by zapomněla, jak přirozené jí bylo být v přítomnosti černavého samce! Ze všeho nejdřív najde mámu s tátou a přijde jim ukázat Erena, aby na ně chudák nebyl sám - to udělá! „Všechny ty portály, to mi však zní jako jakási léčka. Nedělali to třeba naschvál, aby zaplnili své řady? Ale k tomu by určitě museli mít nějaký důvod,“ dumala nahlas. Samozřejmě, ve světě nemohlo existovat zlo, které nemělo nějaký důvod - takový už svět Josie jednou byl, a vždycky zjevně bude. „Jen je škoda, že ta vlčice nepřišla s tebou. Určitě by se jí v Daénu líbilo! Kdo to vlastně byl?“ doplnila se. Eren nebude mít moc kamarádů, protože ho ve smečce teď těžko někdo pozná jako rodáka - na rozdíl od Joseline, jež si za ta léta našla v okolí kdejakých milých tváří, tolika vřelých náručí. Koho bych mu tak mohla představit? Určitě Ořešáka, to je jasná věc! Ale co takový Hvozdík? Ó, definitivně Cyrušku, a-!! No, někdo už se určitě najde!
Pysky se jí roztáhly do veselého úsměvu, jak do bratra přátelsky dloubla čumákem: „Ještě uvidíš, na všechno je čas! Já jsem se moc magie také nenaučila, a co na tom? Dokud to neřekneme mamince-!“ zavtipkovala, „nakonec, Ořešák ovládá oheň, ten už ti určitě pomůže. A navrch máš kamaráda raz-dva!“ Nevymýšlela mu to přímo krásně?!

>> Daénská smečka

<< Irisin ráj přes Severní hory

Josie své povinnosti brala smrtelně vážně (tak, jak by měla každá správná kappa, no ne!) a už-už si představovala, že na ni doma určitě musí čekat její dobrý kamarád, Ořešák - kéž bychom se tak mohli teleportovat domů! Ale to by si pak Eren nemohl vyzkoušet najít cestu zpátky, a to by mu jednou určitě zachybělo. Co kdyby se na svých dalších toulkách ztratil? Jednou mu to muselo stačit: podruhé by to její srdéčko těžko zvládalo.
Souhlasně mu pokývla hlavou. Na Niyari si vzpomínala moc dobře - že by ale viděla svého velkého bráchu, tak to sotva! A to se každou zimou tak těšila jeho příchodu a doufala v přání jí k narozeninám. Alespoň jedno jediné, Tebethe, jéjdamane! Z toho by ti, filuto, ocásek neupadl, a všichni bychom tě přivítali otevřeně. Zasněná, stavící vzdušné zámky: „Třeba se jednou všichni potkáme,“ usmála se, protože to bylo to jediné, co mohla. Její sourozenci byli všelijací, v srdéčkách cestovatelé - kéž by byl alespoň jeden, co by s ní a s maminkou v Daénu trávil čas! Poočku u takové úvahy mrkla po Erenovi. Ten teď určitě bude unavený až tak, že se mu dlouho nebude chtít, no ne?
„Ve smečce s námi není, takže ji potkáš leda na cestách. A těm se, zapřísahám tě, teď zase chvíli budeš vyhýbat, jinak mamince zlomíš srdéčko!“ zavtipkovala, ač mu pohledem, jímž po něm švihla, očividně chtěla trochu pohrozit. Lissandra se nad takovými věcmi nikdy netrápila (alespoň ne tak, aby to viděla?), samozřejmě - ale jako její dcera měla povinnost se starat o její spokojenost! A co jenom mámě? Mně snad ne?! „Myslím, že si táta a teta stejně moc nerozumí, tak je to možná lepší,“ dodala.
Přestože ze všech svých sourozenců cestovala nejmíň, nabývala dojmu, že toho viděla za život až-až. S odstupem jí z mnoha věcí bylo smutno - když tu teď ale měla Erena a Lycana, věci se určitě obrátí k dobrému. Kéž by.
Střihla ušima. Vlkům nebylo neznámé, že Joseline se svou prchavou pozorností málokdy dělala dobrého posluchače - protože tohle však nebyl ledajaký vypravěč, zarytě se snažila soustředit pouze na vlkův hlas. Občas u jeho promluvy vydala nějaký překvapený zvuk ("huh?" "cože?!" "nevěřím!"), až si nakonec nemohla pomoct: „To zní jako Ořešákův strom,“ vyhrkla, jen co jí o sekvojích pověděl. No moment, vždyť o něm nemůže vědět! Je tu teprve chvíli, a už se cítím, jakoby nikdy neodešel. Ách! Nebylo to krásné? „Teda, můj nejlepší kamarád, co tu nedávno přicestoval z ciziny. Doma měli také jakýsi svatý strom, co nebyl jako žádný jiný!“ zasvětila bratra. Rozhodně se nejednalo o ten stejný, co si tak na detaily od světlého vlka pamatovala - ale mohlo jít o něco podobného, no ne?
Zadumaně máchla ocáskem. „Bez magie. To z tebe museli být úplně odvaření, když jsi jim o ní povídal! Nebo jsi tu svou ztratil?“ Ojéje, to by maminka nebyla moc ráda!

>> Furijské hory

Co všechno mu ještě neřekla, a říct mohla? Ze všeho nejvíc ji na jazýčku svrbělo Ořešákovo jméno, při kterém se každému musela na moment trochu zamotat hlava - ale bylo to tak relevantní pro smečku, že bez jeho znalosti nemohl vstoupit na území? Je to nový člen a on by ho měl poznat! Jenomže to byli také Astra a Hvozdík, a prvé si chtěla Erena nechat jenom pro sebe. No jéje, Hvozďa! „Maminka zavelela, aby jsme všichni vyrazili pro naše dobro do hor. Já a mí léčitelští kolegové jsme to přečkali v jeskyni,“ zazubila se a vrhla po něm takový pohled, že to určitě nemohl přeslechnout - a kdyby přece jen, určitě by si povšiml jejího pohledu! V tu ránu však div nevystřelila rovnou do Daénu, v samém překvapené zakrývaje ústa tlapkou: „Jéminkote, já vlastně měla být vlastně už dávno doma! Co když se někomu něco stalo? Zinek říkal, že mě dožene až později,“ ó né! Snad se nikomu nestalo nic tak závažného, aby je musela na místě sama křísit.
Ale cožpak na tom záleží, že jsi byl pryč? Teď tu jsi - a dlouho ještě budeš. Trápit se nad tím, jak se kdysi trápila, to by bylo nadělení jako hrom! „Doma nám chybí už jen Niyari, Elvean a Tebeth,“ pokývla mu s drobným úsměvem, smířená s tím, jak se věci měly. Po tom všem putování s tatínkem se už ani divit nemůžu, no ne? Vždyť je v srdéčku sám zarytý cestovatel: snad to o sobě ani neví Proč by byly jeho děti jiné? Tedy, až na mě. Někdo mámě zbýt musí! „Moment,“ vyhrkla, jak si na putování s Vinem vzpomněla, „vlastně se k nám ještě někdo přidal! Jmenuje se Vex, a je to tátova ségra. Je taková... zmatená, asi.“ Sama sebou, situací jejího bratra? Kdoví. Josie se na moment stáhly pysky a očividně se odhodlávala pokračovat - jenomže nakonec jenom zavrtěla hlavou, a nechala to být. Nač kazit tak hezkou chvíli?
Ocásek se jí zhoupnul a Joseline k Erenovi ve své kratochvíli vzhlédla tak, jako by na nebesa pověsil celý vesmír. Tak dlouho se neviděli, tak šíleně dlouho-! „No to si piš, že mi o tom povíš,“ řka, aby prolomila své hloubavé ticho, zvesela do něj drcla, a po jeho boku vykročila zase domů. Pokud chudák zaváhá, ráda mu pomůže!

>> Němé údolí přes Severní hory