Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše přikývl. Ahvaryan mu představil vlastní smečku, nabídl mu pomoc. Bylo zvláštní, že by mu někdo chtěl sám od sebe pomáhat. Obzvlášť, když měl Ksadir tu krásnou vlastnost ostatní jen sobecky využívat a zneužívat pro vlastní prospěch a cíle. Mohli mu pomoci naleznout magii? Pak se již otočil na západ, aby spatřil žlutý flek v dáli. "Mm-hmm," vydal ze sebe souhlasně, přičemž si jen představoval, že je to les a ne třeba louka.
"Čím bych mohl přispět?" zeptal se zcela napřímo. Ne, že by se do té pomoci tak hrnul, spíše ho prostě jen zajímala vlkova odpověď. Ještě, kdyby tak červený vlk věděl, že tak špatně vidí... Jistě by si nabídku členství rozmyslel. Bílý vlk byl zkrátka jen přítěž, nemohl nic nabídnout. Dokázal své okolí vysát do mrtva a odejít jinam, dokud nenajde to, co potřebuje a co hledá.

S Ksadirem nebylo jednoduché pořízení. Vlk se choval jako arogantní ignorant, přestože byl sám sobě tím posledním, co by ho v životě zajímalo. Jediné, co miloval, byla moc, magie, která ho činila výjimečným. Teď to byl jen bídák bez čehokoliv, co by mu dávalo záminku žít. Jediné, co snad ještě trochu uklidňovalo jeho mysl, byla ta vlčice v lese, kterou potkal. Zdálo se to už jako věčnost, i tak mu ale v hlavě sem tam probleskla vzpomínka na to zvláštní setkání.
Ahvaryanova odpověď byla zvláštní. Ksadir mnoho smyslu pro humor neměl, obzvlášť v poslední době ne. I když hloupý nebyl, nedávalo mu moc smysl, co je jeho cílem. Proč by se měl bát, že by mu vlk něco přičaroval? Vždyť mu šlo jen o to, zda si u něj koupí svou magii zpět. A za kolik. Tiše se zamračil.
"To místo, o kterém jsi mluvil, je co?" vrátil se zpět k jeho otázce, evidentně nad ní tedy ještě stále přemýšlel. A nebo se tak prostě snažil přejít hlodavé poznámky Ahvy.

Najde si ho? Jako ten vlk, co prodává ty své podivnosti? Celé mu to přišlo tak absurdní, že by sotva uvěřil, že někdo takový se po ostrovech pohybuje. Než se nadál, Ahvaryan se zmínil právě i o tom, že ten kupec sbírá kameny. Řeklo mu to už tolik náhodných vlků, že by ty informace mohl sotva nějak vyvrátit. K čemu mu to ale proboha bylo? Co ten podivný vlk plánoval?
"Hm," vyrazil ze sebe jen proto, aby vlka ujistil, že ho poslouchá. Nabídka, která následovala po chvíli, ho však překvapila, ne-li až vyděsila. Trochu zmateně se na něj ohlédl. Čím si zasloužil, aby ho zval někam na bezpečné místo? Měla to být nějaká lest? Ksadir, vlk, ze kterého nevyzařovalo pranic příjemného, měl dostat pomocnou packu? "Koupils u něj něco?" zeptal se namísto odpovědi na jeho otázku, na kterou evidentně nedokázal odpovědět. Když už se nadechl pro slova, rozmyslel se a dál mlčel. Sháněl takové místo? Našel by zde to, co hledá?

Jeho vtip vyzněl - kupodivu - naprázdno. Ksadir si prohlížel podivně zbarvené jezero, které bylo v podstatě zarostlé zlatými řasami. Zdálky vypadalo prostě zlatě, ale takhle zblízka mohl jasně sledovat pohyby rostliny pod hladinou. Jak hluboká ta voda asi tak mohla být? Žilo tam něco? Byla v něm zase nějaká magie?
Odpověď vlka nezklamala, ba naopak, jen ho utvrdila v tom, co si už docela dávno myslel. Na ostrovech nebyl dlouho, ale nějaký ten pátek k poznání divnosti tohoto světa stačil. "Hm," zareagoval nejprve, jako by jen potvrdil, že Ahvaryana slyšel. "A magie? Prý se dají koupit u potulného vlka. Víš, jak to funguje?" měl pocit, že tuhle otázku opakuje už posté, jako by snad doufal, že někdy zazní uspokojující odpověď. A hned si brousil jazyk na další otázku.

Vlk vypadal poměrně zádumčivě, tajemně... možná zkroušeně. Ksadir ale jeho emocím příliš pozornosti nevěnoval, jeho hlavou ta myšlenka jen prosvištěla. Daleko spíš ho zaujaly jeho ozdoby v srsti. Byl zvláštní. Všichni tady byli zvláštní. Kde k těm brkům přišel netušil, ale čuchal, že za tím bude zase něco magického, specifického pro tyhle ostrovy. Nicméně, získat brka za ucho nebylo zrovna jeho cílem, a tak se pozdržel nevhodných dotazů. Alespoň prozatím.
"Vlk, řekl bych," řekl sarkasticky bez sebemenšího náznaku pousmání nebo projevu veselé či hravé nálady. Jeho tvář byla zcela nečitelná, zatímco jeho oči bloudily po šňůrkách s peřím, na které se marně snažil zaostřit. "Ksadir," opáčil, když se načervenalý vlk představil. "Víš teda, jak se dostat z ostrovů pryč. Nebo ne?" využil hned jeho slov, když oznámil, že už tu nějaký pátek je.

Vlkova pozitivní energie skoro zabloudila i ke Ksadirově duši, jen kdyby byl jen trochu otevřený svému okolí. Třeba by se po jeho boku nechal zpracovat a nakonec by byl ještě milá a štěstím zářící duše.
Rozhlédl se po okolí, které tvořilo ponurá, zimou zdevastovaná příroda. Ksadir poprvé vnímal přechody ročních období a netušil, co přijde teď po sněhu a mrazech. Jak vůbec na tomto světě vypadala roční období, když Ksadir zažil jen tmavé, mrtvé pláně a lesy bez života nehledě na to, zda byla zrovna zima nebo léto.
“Bylo by to špatně?” zeptal se tónem, který zněl až děsivě vzdáleně, jako by otázka směřovala k něčemu konkrétnímu, jako by snad věděl, že něco špatně je, a že přesně ví, co. A přitom nevěděl nic a celé mu to bylo ukradené. Změna počasí nebo snad i klimatu vlka absolutně vůbec nezasáhla. Prakticky to stejné by se dalo říct o té hromadě chcíplin, kterou tu za ten krátký čas potkával náhodně na územích. Jeho otázka ho nakonec přece jen trochu zaujala. Mohl se třeba snad něco dozvědět. “Ne,” odpověděl prostě, přičemž vyčkával, zda se vlk rozmluví na téma ostrovů sám, nebo se bude muset ptát.

Tak to jdu taky zkusit :) Ráda bych 5. slot na vlče...
Od ledna se moje aktivita pravda trošku snížila, ale stále tu je! Také jsem se zúčastnila snad až na jednu-dvě akce všech od posledního konkurzu...

5. charakter:
• aspoň 2 roky na MG
• na prvním charakteru cca 250 postů (286)
• na druhém cca 150 postů (185)
• na třetím alespoň cca 50 postů (89)
• na čtvrtém alespoň cca 30 postů (73)

Mladší charakter
1. Aktivně hrát, jak v akcích, tak ve hře - jak jsem psala, zúčastnila jsem se téměř všech akcí, herně aktivní jsem, i když poslední týdny méně.
2. Být tu minimálně rok - to jsem
3. Mít na hlavním charakteru alespoň 200 příspěvků (na dalších mít taky samozřejmě něco odehráno - hledíme individuálně) - to mám

Děkuji za zvážení...! :)

Schváleno. Gratulujeme!

Neznámý vlk vypadal klidně. Skoro by jeden řekl, že ho Ksadir vyrušil při nějaké meditaci - nebo co. Koukal do dáli a svůj zasněný pohled odvrátil teprve tehdy, kdy zaregistroval příchod bílého vlka. Ksadir koukal stejně tak lhostejně, možná až skoro ztraceně, jako by do něj skrze tmavý zrak vstupovala jen temnota a prázdnota.
“Hm…” zamručel nazpět poeticky naladěnému vlkovi. “A jak to teda vypadá?” zeptal se po chvíli nazpět, jako by snad chtěl vést nějaké filozofické debaty. Jenže Ksadir neměl jediný osobní důvod proto, proč se ptal. Vlastně by ani nedokázal říct, proč sem přišel. Snad proto, že chtěl získat další informace o tomhle světě. Nebo proto, že chtěl z toho vlka vysát všechny jeho magie jen proto, aby byl méně prázdný a k ničemu? Vydrat mu oči, protože sám se cítil slepý? Nebo si chtěl jen popovídat, protože i on snad potřeboval nějakou psychickou podporu, útěchu nebo jen vlídné slovo? Kdoví. Prostě jen seděl a vyzařoval svou nesnesitelnou prázdnotou a ztraceností.

//Zubří pláň přes Baštu

Ta událost s Mirach byla prazvláštní. Vlčice mu dozajista uvázla navždy v paměti jako zajímavá, krásná a magická, ale proč se choval jako blázen postřelený amorem, to netušil. Styděl se. Čím dále byl od místa, kde se jejich setkání odehrálo, tím spíše se obával, že ji někde znovu uvidí a pak se propadne do země hanbou.
Měl po cestě také čas na to, urovnat si své pocity a vstřebat nové zážitky. Přesto se nezdálo, že by to byla dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se se vším smířil. Ne, že by kdy spatřoval ve své existenci něco víc, ale teď si připadal skutečně prázdný, zbytečný... k ničemu! Vždyť ani nedokázal dobře rozeznat něčí tvář. Byl to snad nějaký trest? Splnil již své poslání a proto byl teď odsouzený k takovému životu?
Ani si nevšiml, že se blíží ke Zlatému lesu, který nabízel domov smečce vlků. Nejspíš ho to ani nezajímalo. Byl schopný nakráčet do středu jejich území a nechat se roztrhat zaživa - alespoň k něčemu by byl dobrý. Za tu dobu, co přišel o své schopnosti a co se musel sžít se svým novým zrakem, se naučil i lépe využívat svůj čich. Věděl, že se blíží k nějakému vlkovi. Neohroženě pokračoval ve své cestě, jako by věděl přesně, co dělá. Jenže jeho momentální rozpoložení bylo takové, že mu bylo úplně jedno, co dělá. Vlka brzy objevil sedícího u vody a aniž by promluvil, posadil se snad jen tři metry vedle něj a patřil s ním do dálky tak, jako by se znali již spousty let.

//Začarovaný les přes Mlžné pláně

Po cestě narazil na zdechlého zajíce, který zůstal jakž takž uchovaný díky chladnému počasí. Mrtvola byla sice již ohlodaná někým cizím, ale vlk rozhodně neopovrhoval jakýmkoliv jídlem "zdarma". Kdoví, zda by sám živé zvíře ve svém stavu vůbec ulovil. Zatímco žvýkal omrzlé a tuhé maso, stále přemýšlel nad Mirach. Jak roztomilá a úžasná ta vlčice byla. Nikdy dřív se mu nestalo, že by mu někdo cizí byl tak blízký. Bylo to příliš zvláštní... ale půvabné. A hlavně... neuvěřitelné.
Z mrtvoly nenechal snad ani kost, nemohl si dovolit mrhat potravou. Pak se odebral k řece, aby se napil, než bude pokračovat v cestě, která pro něj byla neznámá. Neměl cíl, a tak neměl ani cestu. Zkrátka šel tam, kam ho jeho rozbolavělé nohy vedly.

//přes Baštu Zlaťák

Její přítomnost mu přišla omamná. Měl pocit, že jeho plíce nejsou dostatečně objemné na to, aby se dosyta nadýchal jejího pachu. Už nikdy nechtěl strávit chvíli bez ní. A přitom o ní zhola nic nevěděl...
Kývnul, že chápe, když řekla, že neměla pocit, že by do smečky patřila. Rozuměl jí. Nebylo k tomu třeba dalších slov. Sám snad ani nikdy neměl pocit, že by někam doopravdy patřil. Vždy jen tak nějak přežíval. Žádné hlubší vztahy k ničemu nechoval. Snad až do této chvíle, kdy v jeho očích žhnula vášeň a touha poznat Mirach. Kdyby tak jen uměl číst myšlenky a číst v ní jako v knize. Její další otázku promlčel, dokud se nezeptala, proč je mu tak nepovědomá. "Kdybych věděl proč, nejsi mi povědomá, ale známá," ušklíbl se a pohodlně se v její blízkosti usadil. "Třeba jsme se potkali... někdy... v minulých životech," prohlásil pak. Díky tomu sladkému valentýnskému prášku by z něj byl snad i básník! Pak jen tiše přikývl a chvíli se opájel pohledem na ní, přičemž se pomalu schylovalo k tomu, že ho jeho nadšení a zamilování přecházelo. Najednou ho zase začaly děsně štípat jeho bolavé nohy a vlk si trochu začal uvědomovat realitu. Mirach mu stále připadala omamná, sladká a svůdná, nicméně začal být trochu zděšený nad svým chováním. Co to do něj sakra vjelo? Trochu se od vlčice odtáhl. "Možná... bychom toho společného času měli šetřit, aby byl pořád tak vzácný..." zauvažoval a ďábelsky se při tom ušklíbl. "Rád jsem tě poznal Mirach. Budu doufat, že tě tu někdy zase potkám. Tady... za noci," řekl tichým hlasem, jako by tím dodával na jistotě, že tu na ní bude opravdu čekat. "Teď už musím jít," řekl posmutněle a nakonec se prostě zdejchl. V tu chvíli měl opravdu v úmyslu tu vlčici zase čekat, ale kdoví, jak na tom bude, až z něj magický prášek vyprchá zcela. Naposledy se za ní ohlédl a kulhavými kroky se počal oddalovat. Přitom si dával sakra pozor, aby někde nezakopl a neznemožnil se. Jeho oči totiž ledacos přehlédly.

//Mlžná pláň -> Zubří

× Prodělejte úspěšně nemoc - Niyari, Setekh'oe, Ksadir
× Zkontrolujte své nemocné - Niyari - péče o Neith
× Poučte se či poučte o léčivé rostlině - Niyari, Setekh'oe
× Předejte si informace o nákaze - Niyari

Byla sama. Ale proč? Co její rodina provedla? Nebo se jen rozhodla, že odejde? Sama od sebe? Proč najednou toužil znát odpovědi na takové otázky? "...A... proč?" zeptal se nejistě, jako by tím chtěl dát prostor vlčici k tomu, aby pochopila, že odpovídat nemusí. Její osud jí připadal smutný. Proč by vlčice jako ona měla zůstat sama? Vzplála v něm snad ta skrývaná empatie? Najednou mu připadaly jeho problémy nic vedle jejího života.
"Nezůstaneš sama," dodal pevným hlasem, kterým doufal, že dodá vlčici trochu té jistoty. Potřebovala jí ale vůbec? Vlastně ji ani neznal - všechno bylo tak zvláštní. Pak jen tiše zakroutil hlavou. "Ne," řekl prvně tka, jako by to byla jeho definitivní odpověď na vše, ale nakonec se mu to v hlavě ještě rozleželo. Přece by jí nedobyl tak ošklivě... "Já... nemám minulost. Jako by nikdy neexistovala. Nevím, kým jsem byl, kde jsem se narodil, zkrátka jsem se jednou probudil a vše bylo... nové," řekl nečekaně upřímně. Takových slov by se nikdo na zemi nedočkal, kdyby v jeho krvi nekoloval ten podivný prášek. Ach, jak ten se bude nenávidět, až z toho kouzla procitne!

Na tomhle světě potkal již mnoho podivností, ale žádná ho nepřekvapila tak, jako právě přítomnost Mirach. Její vůně k němu promlouvala známým hlasem, který ho vábil blíž blíž do svého objetí. Přivřel oči a na chvíli se snažil zapomenout na svůj tíživý problém spojený se ztrátou magie. Nebyl ničím. Mohl vůbec být ještě pro někoho atraktivní? Potřebný?
Její slova ho překvapila. Zapomněla snad, jaká byla její minulost? Byla na tom stejně jako on? Tomu by sotva mohl věřit, že by se jen tak probudila v nějakém těle a netušila, jak se do něj dostala, neznala nic okolo, ani sebe sama. Nebo snad...?
"Minulost je někdy záludná," dodal neutrálně, snad jako by se ji snažil vyzvat k tomu, aby svou myšlenku rozvedla. Upřímně ho to teď zajímalo snad nejvíce ze všeho. Toužil tolik po spřízněné duši, po někom, kdo by rozuměl jeho životu, aniž by ho politoval nebo zavrhoval. Toužil po někom, jako byla Mirach. Nechtěl nic jiného, než ji. Potřeboval o ní vědět všechno. "Koho... jsi to hledala?" zeptal se pak po chvíli opatrně, jako by se bál odpovědi.

Její šedá barva splývala s jeho vzpomínkami na minulost. Byly stejně šedé a stejné nečitelné, jako ona. Tak odkud jí jen mohl znát? Cítil se tak hrozně zvláštně! Jako by se navrátil jeho život do jeho těla. Najednou mu nevadilo, že hůře vidí. Zase měl důvod, proč být šťastný.
Její vůně byla omamná! Byť mu její jméno nic nepřipomnělo, stále si byl jistý, že jí zná... proč by se jinak cítil... takhle? "Teď už ano," špitl do jejího ucha, zatímco se na jeho tváři odehrávalo něco neuvěřitelného - Ksadir se pousmál... no... možná i usmál! Její přítomnost ho naplňovala tak, jak již dlouho nic v jeho životě. Cítil se vůbec někdy takhle... skvěle? "Vidíš... a já bych právě řekl, že mi voníš hrozně povědomě," opáčil a konečně svou tvář odtáhl z její blízkosti, snad proto, aby se jí podíval do očí, které v přítmí stromů stejně jen stěží hledal v její šedé srsti. V tu chvíli si opět trochu uvědomil svou prázdnotu, svou zlobu, kterou způsobovala ztráta jeho magie. Naštěstí byl ale kouzelný valentýnský prášek silnější a vlka to chvíli na to opět vůbec netrápilo. Jak krásné to byly chvíle!