Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice přišla blíž... a blíž... a blíž. Kdo jen to byl? Proč mu byla tak povědomá? Tak blízká? Proč k ní cítil něco, co bylo prakticky zhola nemožné? Jeho zmatení se zvýšilo, když na jeho otázku odpověděla negativně. "Škoda," řekl ale jako by zcela nedotčeně. Jen se u toho malilinko pousmál. Tak, že to bylo v jeho tváři jen sotva znatelné.
"Ksadir," odpověděl vlčici překvapivě mile na její otázku. Hleděl na ní, jako by měl její jméno snad již na jazyku. Jako by zkrátka věděl, kdo to je, kým je. Jako by v jeho mysli i srdci měla odjakživa místo. Nemohl se proto zeptat na jméno. Jen se pomalu postavil na své zraněné tlapy a pomalu se k vlčici přiblížil. Jako by snad chtěl její pach nasát z úplné blízkosti. Jen se u ní zastavil, až byl jeho čenich skoro vedle jejího ucha a pomalu se nadechl, načež zase vydechl. Jeho oči v tu chvíli patřily do dáli, jako by ho snad opustila duše.

Jako nějakým zázrakem, přes své mizerné rozpoložení i rozbodané tlapky, náhle se cítil nesmírně dobře a lehce. Jako by z něj někdo sejmul všechny jeho bolesti i nenaplněné touhy, které způsobovaly jeho neštěstí. Najednou se necítil ani tak mizerně kvůli svému zraku.
A pak pocítil něčí přítomnost, tenhle podivný les ukázal cestu šedé vlčici právě k němu. Řítila se jeho směrem a ještě, než dorazila, zaslechl, jak na něj volá nějaké jméno. Počkal, až se přiblížila, aby si byl jistý, že to skutečně volala na něj. "Nikdo... tu není. Jen já. A ty," řekl vlčici, která nejspíš někoho hledala. A hledala ho tu marně. Co ale rozhodně marné nebylo, byla sama vlčice. Nějakým způsobem ho dokázala zaujmout a Ksadir si zase stoupl na své bolavé nohy, aby mohl zaostřit na její šedou srst a její tvary. Cítil jakési neviditelné pouto mezi nimi. Jako by jí snad už někdy v životě potkal. "My... neznáme se?" zeptal se opatrně, protože si skutečně nebyl jistý.

//Jezero Smrti přes Kvetoucí louku

Jeho zranění přestala krvácet až po dlouhých minutách. Ještě stále však mohl docela dobře chodit, snad díky mrazu a sněhu, který jeho ranky na nohou takřka umrtvoval. Čerstvá rána také bolela vždy méně, než ta, co již přichází k sobě. Až když se ocitl na louce, po které již šel, avšak nepoznal ji, začal rány v tlapách od Rivenethiných rostlin pociťovat silněji. Začal kulhat a na chvíli se dokonce zastavil, aby si z ran slízal krev a snad tím bolest trochu zmírnil. Každý krok začal být bolestivý a vlk nakonec svou cestu ukončil ve skrytu hustého, fialového lesa. Bylo to zvláštní místo, díky kterému věděl přesně, kde je. V lese by se sice snadno ztratil, ale právě ta zrádnost a podivnost tohohle místa ho ujistila a on se na mapě moisgriských ostrovů opět bezpečně našel. Posadil se u jednoho ze stromů a nechával svá zranění, aby si odpočinula.

Zdálo se to jako nekonečnost. Jako by hleděl v tvář nebi, nekonečnu, světlu, které vidí umírající dřív, než naposledy vydechne. Když už si konečně trochu zvykl na zář ohně, ustoupil. Skoro v to ani nedoufal, nebýt pachu, snad by ani nevěděl, zda tu ti dva ještě stojí. Když se plameny snížily a uhasly, Ksadir přistoupil k vlčici blíž a pohlédl níž, do její tváře. Tak takhle vypadala? Noc ustoupila a den odkryl jejich barvy. Jako by snad viděl úplně přesně, přestože viděl spíš jen fleky a náznaky, propichoval jí očima. Jeho čenich se ocitl tak blízko jejímu, že ji stačilo jen tak rafnout a přišel by o něj, a to i přesto, že už v tu chvíli stál v jejích bodlinatých porostech. Tlapy měl sice rozpíchané, ale evidentně mu to nevadilo. Aspoň ne teď, když s nima nemusel chodit po ostrovech. Jen tak na vlčici zblízka začuměl a pak se prostě jen otočil, a ve skryté snaze našlapovat na bodláčí jen zlehka a minimálně, zmizel. Za ním zůstaly jen krvavé stopy ve sněhu.

//přes Kvetoucí louku Začarovaný les

A tak se stalo, že na sebe ti dva koukali jako na obraz. Ona nasupeně, on lhostejně, jako by byl uvnitř skutečně zcela prázdný. Ksadir totiž ani neměl příliš možnost Riveneth skutečně spatřit, skrze zářivé plameny totiž viděl leda houbové. Jeho otázku nakonec ignorovala - zcela nečekaně. Odpovědi se nedoprošoval... vlastně mu to bylo jedno. Kdoví, zda tu otázku položil proto, zda byl zvědavý, jaká bude její reakce, nebo jí chtěl naštvat ještě víc. Z prázdného ticha akorát čekal, zda ho plameny pohltí, nebo ho ta čaromůra propustí a nechá odejít. Dozvěděl se, co chtěl. Bylo na čase se posunout. Nakonec přestal hledět kamsi za plameny a namísto toho se díval na plameny. Před očima měl téměř bílo.
"Neumíš se sama rozhodnout, že se ptáš, nebo jen mluvíš sama se sebou?" řekl posměvačně na její slova o tom, co s ním udělá. Tvářila se přece strašně nepřemožitelně, tak proč taková slova vůbec vznášela? Nevěděl, zda jde o jakousi bohyni či polobohyni, protože její povýšenecké chování tomu odpovídalo. Věděl ale, že na to, jak mocná se jistě cítí být, skrývá svou nezdolnou slabost ve vzteku a nenávisti. A tou ho teď téměř utápěla.
To čekání už ho docela přestávalo bavit. Celé tyhle prokleté ostrovy ho přestávaly bavit. Co tu k čertu vůbec měl dělat? Třeba když jí ještě trochu přisolí a ona nakonec své nervy neovládne, konečně ten oheň rozšíří a on bude mít po problému. Tenhle stav ale nemohl bavit ani samotnou Riv. Tak co?

Jeho ani její poznámky k jeho osobě se ho nedotkli ani v nejmenším. Byli mu ukradení stejně jako byl ukradený on sám sobě. Tmavá vlčice se nakonec ale stejně přemluvila a na otázku ohledně smečky jim odpověděla, což ho docela uspokojilo. Zdálo se, že ti tupci z Chaosu byli podobní tupcům jeho staré smečky.
"A ty?" zeptal se docela neurčitě a možná chaoticky, když mu vlčice sdělila, že má divný ksicht. A tak vyvstala otázka, zda se vlk ptal na to, jestli má i ona divný ksicht, nebo jestli by i ona měla vhodnej xicht proto, být u těch tupců z Chaosu. Nebo se snad ptal na to, jestli by ona byla adeptem proto, být v pouštní smečce i nějakého aroganta, o kterém neměl ani ponětí, že existuje? Riveneth si mohla vybrat, ačkoliv by snad každý pochyboval o tom, zda zrovna ona má zájem o to, vybírat si z něčeho takového. Pak se pustila pro změnu do nazrzlého vlka, kterého označila za ustrašeného. Skutečně jím byl? Ksadirovi se totiž nezdál. A k čemu pak byla odvaha v Chaosu důležitá, jestliže byla plná bezmozků? Z takových nemusel mít strach nikdo, kdo je jen trochu chytřejší, no ne? Nebo to Riveneth myslela tak, že je moc hloupý na to, aby se do Chaosu přidal? Byl zvědavý na vlkovu odpověď.

Světlý vlk, který byl pravděpodobně s hnědými nebo ryšavými fleky, byl pravděpodobně jako učeň k ničemu, a proto jako by pro Ksadira ani neexistoval. Drobná vlčice na tom však byla o něco lépe a také se neostýchala dát to o sobě najevo. Nechala kolem něj rozrůst ohnivý kruh, což tak nanejvýš přimělo Ksadira na moment uhnout pohledem, protože ostrý nárůst světla ve tmě mu způsobil nejen oslepení, ale téměř fyzickou bolest. Na to, jaká však byla realita, však vypadal vcelku netknutě. Lhostejně pak vrátil oči směrem, kde byla vlčice, ačkoliv ji přes žář ohně už neviděl. Jeho pohled byl náhle nepřítomný, odrážející plameny ohně, které ho snad měly zastrašit, nebo co. Vlastně i kdyby v nich měl uhořet, bylo by mu to jedno. Hledal řešení pro svou ztrátu a bolest, i upálení by tak bylo pravděpodobně dobré řešení.
Vlčice ho začala o ovládání magie poučovat, což s překvapivou trpělivostí přecházel. Copak ona ho mohla poučovat o tom, jak se zlepšovat v magiích? Jeho, Ksadira? Kdyby radši vybalila, jak k nim na těchto ostrovech vůbec přijít. Na konci jejích slov se jen pobaveně usmál. Byla to ironie, život se mu zkrátka vysmíval do tváře. Její slova ho vůbec neurazila, vlastně jako by její posměvačná poznámka shořela v ohnivé bariéře mezi nimi dřív, než k němu vůbec došla. "Záleží na tom - kdo je banda tupců z Chaosu," vyslovil svou otázku-neotázku a dál jen znovu mlčel, přestože se ho vlčice ptala i na to, kým je a jak dlouho je poslouchá.

Ksadir si už dlouho koledoval o konflikt, ovšem nějakým zázrakem se mu stále dařilo vyhýbat. Těžko říct, zda si svou provokaci uvědomoval, i když by sotva kdo řekl, že to tenhle vlk nedělá záměrně. Zkrátka i teď seděl a čuměl na dvojici vlků jako by si snad myslel, že je neviditelný. Ksadir si to ale skutečně nemyslel. Jeho chování se přestalo řídit nějakými etickými či morálními kodexy. Byl slabý, cítil se slabý. Byl nic. Jediné, co ho zajímalo, bylo, jak získat nazpět svůj zrak. Svou sílu. Svou moc. Stalo se to jeho posedlostí.
Pochopitelně netrvalo dlouho a dvojice si ho všimla. Ksadir však zůstával dočista klidný, a to i přesto, že si na něj začala brousit drápy ta drobná vlčice. Podle rohů i očí si domyslel, že na rozdíl od něj nějaké té magii vládnout bude. Vlka v pozadí si tolik nevšímal, z rozhovoru totiž poznal, že informace se linou od vlčice, ne od něj. "Víš něco o magii," oznámil, jako by její slova snad ani neslyšel. "Od toho vlka, co je prodává?" dodal vzápětí, jako by se chtěl ujistit, že jsou jeho informace správné. Mohl tu zjistit vůbec ještě něco víc? Nebo prostě měl začít sbírat ty šílené kameny, aby si něco koupil? Nebylo to absurdní?

//Most přes Temný les

Byla noc. Ksadir s ní alespoň trochu ožíval, přestože cestou skoro zapadl sněhem. Nastávala pěkná sněhová bouře, vánice se opírala do jeho boku a vlk cítil, jak ho opět zebe a bodá na plicích. Nebyl však čas na sebelítost a nemoce. Pokračoval dál. Místo bylo stejně ponuré a temné jako noc a Ksadirovi se to vlastně líbilo. Přiblížil se k jezeru, které vyzařovalo svou záhadností. Vlk si nebyl jist, zda kolem této vody již procházel s Bryce, či ne. Z myšlenek ho vytrhla až vzdálená slova kohosi, kdo se na území zdržoval. Pro splnění svého cíle - získat zpět svou moc prostřednictvím poznání tohoto světa, se k dvojici vlků vydal. Třeba by mohli něco vědět. A čím blíže byl, tím spíš si byl jistý, že tihle mu k něčemu budou. Bavili se podle všeho o magii, a to jediné on potřeboval. Posadil se opodál, že ho ti dva cizinci nejen museli cítit, ale i velice dobře vidět (jeho světlou srst i navzdory tmě). I když on je zrovna tak dobře neviděl, čumák mu přesně prozrazoval jejich polohu. Jen seděl a poslouchal. A vůbec se neobával toho, že by mu mohli i ublížit - v jeho případě by to bylo obzvlášť snadné, byl oslabený a nemocný. Ale copak jemu záleželo na tom, co s ním bude?

//přes Les u mostu z džungle

A byl tu zas. Most se nechal unášet vzrůstajícím větrem, který bičoval bok Ksadira. I přesto našel odvahu proto, aby most přešel. Vlastně vlk, který nepociťoval přílišný vztah ani sám k sobě, neměl problém učinit takový krok. Snad si ani neuvědomoval, že by tak jeho život mohl skončit, prostě se téměř v leže a po břiše, s drápama zarytýma do měkkého dřeva, posouval po mostě dál na druhou stranu. Zdálo se mu to jako nekonečnost, jako věčnost, při které snad i usínal. Když byl vítr opravdu silný, zůstal totiž nehnutě ležet a jen se tlapama všude možně háčkoval a zarýval do dřeva, aby nespadl dolů. A co by se vlastně stalo, kdyby tam zahučel? Alespoň by měl po všech svých tužbách, které ho tak ničily. Na moment ho i napadlo, že by snad dolů skočil sám a dobrovolně, nakonec ale našel vůli dál žít a svůj temný pohled upřel zpátky k druhému konci mostu. A pomalu se k jeho konci dostal.

//přes Temný les Jezero Smrti

Na chvíli si zde odpočinul. Les byl sice nebezpečný, ale Ksadira zdejší vlhký vzduch těšil a uspával. Dobře se mu v něm dýchalo. Jeho plíce potřebovaly odpočinek. Vlk se přiblížil k okraji lesa podle jejich starých stop - pach byl čerstvý, bez něj by však cestu ven hledal mnohem, mnohem déle. Pak se schoulil poblíž vzrostlého stromu a usnul. Měl jediné štěstí - že ho ve spánku nenašla nějaká šelma. To by pro něj asi nedopadlo nejlépe. Asi po dvou hodinách se vzbudil a byl odhodlán pokračovat zpátky tam, odkud přišel. Jeho bádání nad tímto světem a nad tím, jak získat zpátky svou moc, bylo teprve na začátku. Posbíral své zkřehlé já a opatrnými kroky, které vedl nejasný zrak, se vymotal z lesa pryč. Vracel se k tomu podivnému mostu, který nepůsobil příliš stabilně, aby se dostal zpět na druhý ostrov.

//přes Les u mostu k Mostu

//Les u Mostu

Vlčici zkrátka ignoroval. Následoval její cestu, i když se u toho tvářil strašně neochotně a naštvaně. Vlastně - uměl se on tvářit také jinak?
Prostředí kolem nich houstlo v býlí a stromoví. Houstl dokonce i vzduch. Přestože na něco takového zvyklý vůbec nebyl, paradoxně to dělalo dobře jeho nemocným plicím. Tenhle vzduch se dýchal mnohem lépe, než ten ostrý, horský. Bylo tu také příjemné teplo. No, spíše vedro. Postupovali stále hlouběji a Ksadirovi došlo, že přece nehledá Svatyni s tou vlčicí. Její polohu již zhruba zjistil, a tak nechal hnědou vlčici zaplout mezi rostliny tak, že se vzájemně ztratili z dohledu. Pak se otočil a mířil zase pryč. Terén byl náročný a vlk tak kvůli svému stavu postupoval jen pomalu. Bryce mu stejně jako vše byla ukradená, ať už se ztratila, umřela, nebo cokoliv, Ksadira to nechávalo nechutně chladným. Jen ji sprostě využil pro své vlastní potřeby a nechal ji uprostřed džungle. Vlastně by ho ani nenapadlo mít strach, zda to cizinka zvládne sama. Navíc - co by jí byl on platný? Cítil se slabý. Byl slabý.

//Most

Most přecházel opatrně a se vší soustředěností. Přesto jeho výkon značně omezoval jeho zdravotní stav, dýchal přerývaně a polévalo ho horko. V půlce mostu měl pak za vlčicí pocit, že tam zůstane navěky, ale aby neukázal svou slabost, zkrátka pokračoval dál.
"Možná by stačilo příště říct rovnou, musím to prvně najít," řekl nevrle vlčici, která se jeho slovům bránila. Ještě tak, aby ho snad na takovou túru nutila, to by si jen mohla zkusit! Tiše zavrčel. Neměl náladu se s ní dohadovat ještě o tom, jak blbě formulovala svou výzvu k návštěvě svatyně. Nejradši by teď se svým kašlíkem, prázdným žaludkem a zamžlenýma očima odkráčel pryč, ale odmítal se vzdát něčeho, co by mu mohlo pomoci v budoucnu. Chtěl být zase silnějším. A to byla dostatečně velká motivace proto, aby se ještě chvíli ve společnosti vlčice zdržoval. O smečkách pochopitelně nic nevěděl - a nejspíš, i kdyby věděl, jeho uražené ego by se teď už možná o informace ani nepodělilo, protože měl pocit, že ho Bryce tahala za nos. A on tu přece nebyl od toho, aby něco dával. On chtěl jen brát.

//Mlžná Džungle

//Temný les

Ze sevření potemnělého lesa se nakonec vymanili a jejich cesta pokračovala přes podivný, dřevěný most. Tahle věc tu určitě nestála jen tak od přírody, musel ji někdo vyrobit. Ale jak? Ksadir si most prohlížel a nemohl se zbavit pocitu, jako by mu ta věc byla někde hodně hluboko v paměti povědomá. Neměl ale ani zdání o tom, jak se tu mohla objevit. Jedině, čím si byl jistý, byla jeho vratkost a křehkost. Při pohledu na něj měl pocit, že se každou chvíli utrhne a nechá se odnést větrem.
"Tos mohla říct rovnou," řekl nevrle vlčici, která mu teprve teď, po několika hodinách, řekla, že vlastně ani neví, kde přesně svatyně je. No nic. Když už došel až sem, nehodlal se vzdát toho, spatřit to místo, které by ho mohlo udělat silnějším. Na další protesty ani neměl moc prostoru, protože jeho veškerá pozornost směřovala právě k bezpečnému přejití přes most.

//Les u Mostu

//Prokleté jezero

Podivně vypadající jezero sice zůstalo za jejich zády, ale vlci zůstali v obklopení snad ještě podivnějšího a ponurého lesa. Ksadir měl pocit, jako by tudy už šel. Možná na svém začátku své moisgriské cesty? Nebo mu les jen tolik připomínal jeho předešlý domov? Tmavý les se držel alespoň trochu bez sněhu, díky stromům na zemi nebyla taková vrstva. Chladný vzduch byl však i zde a na Ksadirovu nemoc nepůsobilo zrovna dobře. Dýchalo se mu opravdu špatně, šel čím dál pomaleji.
Jeden by čekal, že bude vědět, kde je svatyně, když jí chtěla navštívit. Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo. "Takže ji budeš teprv hledat?" podivil se, protože pokud ano, vcelku mu to hatilo plány. Pouze chtěl zjistit její polohu, ne se tu několik hodin plahočit a teprve zjišťovat, kde a zda vůbec svatyně je. Ještě chvíli však stopy vlčice následoval, když už ušel takovou dálku. Velice ale záleželo na tom, nakolik ho uspokojí její odpověď.

//Most