Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nížina hojnosti

Tichý společník kroky vlčice ochotně následoval. No... ochotně... sem tam měl co dělat, aby zastavil návaly kašle, a aby tak neupozornil na svou potenciální slabost. Bylo u toho ovšem těžké ještě dávat pozor na cestu, a tak se mu nejednou stalo, že se svým nepříliš dobrým zrakem občasně za zády Bryce klopýtl. Všudypřítomný sníh a led tomu také nebyl příliš nápomocný.
Všiml si ale, že krajina pomalu měnila svou tvář v poněkud chmurnější podobu. Nevěnoval tomu mnoho pozornosti, zkrátka tu asi bylo tak nějak hnusněji. Nebo šlo zase o nějakou magii? Rozhlédl se po jezeře se zamrzající vodou, jejíž led vypadal jako odraz noční oblohy. Až tak tu temné bylo vše v okolí. Zamračil se, když Bryce ještě pronesla svou poznámku. Jo. Přívětivě určitě nevypadalo. Pak pokračovali v cestě.
"Kde až je ta svatyně?" zeptal se zastřeným hlasem, když pro svou otázku našel dostatek dechu.

//Temný les

Jasně, že se mu zhojí. Nasupeně zaměřil pohled kamsi před sebe. Ukázal jí to přece jen proto, že se ptala. Ne proto, že chtěl lízat bolístky. Své uražené ego však překonal zvědavostí, která ho táhla ke svatyni. Vzhledem k jeho majetku zřejmě zcela zbytečně, ale bylo dobré, aby věděl, kde takové místo najde. Kdyby třeba náhodou ten majetek tady získal. No ne? Obzvlášť teď se mu hodilo zesílit, když přišel o svůj báječný zrak a hlavně by byl trochu zdatnější... Nemusel by být třeba pořád tak naštvaný, že si sám pomalu neuloví ani zraněného, na nohou klečícího muflona. Měl to ale otřesný život, co? A neměla třeba Bryce pár těch kamínků navíc? Nebo za co vlastně chtěla koupit své dovednosti? Záhadně se na ní podíval, ale nic neříkal. Pak znovu následoval její šlépěje a přitom se snažil potlačoval kašel, který se mu dral do hrdla.

//Prokleté jezero

Měl pocit, že se mu rána na boku zhoršovala. Nemohl tušit, že jde o něco... jiného. Tlačilo ho v hrudi a jeho chůze se proto zpomalila. Ostatní projevy dokázal ale víceméně dobře skrývat. I tak si toho ale Bryce všimla a zastavila se, aby si vlka prohlédla. Ksadir lhostejně prošel, zastavila ho až její otázka. Chvíli váhal, zda se přiznat, že spadl ze skal, ale nakonec se rozhodl jen ukázat ránu na své hrudi. Otočil se k ní poraněným bokem, na kterém se skrývala rána, sice již se strupy a s výrazně staženou kůží ve svém okolí. Vlk si dost možná zlomil při pádu i žebro, ale nebylo to už tak nedávno, aby se to nestihlo... "spravit". Podle všeho však rána stále v pořádku nebyla, když mu působila takové neduhy. Ne? Díky krátké srsti byla rána docela dobře vidět, její původ ale odmítal vysvětlit. "Nic... to není," rozhodl nakonec. Nečekaně měl i pravdu, protože důvod jeho medvědem sežvýkaného zjevu byla nemoc. Malé pozastavení mu dělalo ale dobře, mohl znovu chytit dech.

Toužil po tom zjistit, co prodával ten obchodník. Jaké magie nabízel. Nejen, že se mu vrátila naděje na to, získat zpátky svou starou magii. Svou jedinou magii, která byla jeho celým životem a její ztrátu teď prožíval s o to větší bolestí. Mohl teď mít další magie, o kterých se mu ani nesnilo? Co by jen tak mohl nabízet? Poklusem následoval matný flek před sebou, přičemž občas klopýtl, když přehlídl nějaký ten kámen.
Vlčice se zastavila u jezera a Ksadir zpomalil. Zastavil se u ní, načež vlčice prohlásila, že jezero nemrzne, protože je slané. Lhostejně se otočil k slané vodě a snažil se v jejích slovech nalézt hlubší význam, což se mu příliš nedařilo. Zamračil se a nakonec poznámku, jak jinak, přešel mlčením. Byla ta svatyně ještě daleko? Každým krokem měl pocit, že jeho nohy jsou těžší a těžší. Bylo mu horko, přestože musela být určitě zima, nejen podle kouře, který oběma vlkům proudil z tlamy při každém výdechu. Necítil se dobře. Že by se nachladil? Bok ho stále bolel po pádu ze skal, ani nepoznal, že ho bol íi na plicích, ve kterých se začala rozlévat nákaza Moi Grisu.

//Nížina hojnosti

Také nevěděla, z jakého důvodu vyměňuje něco tak cenného za kameny. To nemohlo být jen tak, dokonce toho obchodníka Ksadir trochu podezříval za onen potenciální magický kolaps, který způsobil, že příchodem sem o svou vzácnou magii přišel. Přece to nemohlo zůstat bez odezvy, jen tak tu rozdávat magie za kameny. Mohl tedy ten obchodník za to, že Ksadir byl bez svého zraku?
Bryce se na ostrovech také nenarodila, ovšem narozdíl od něj se sem asi dostala bez vlastního přičinění. Mnoho konkrétních informací, které by vedly k objektivnímu závěru, nedostal, avšak i z toho mála, co poznal, mohl usoudit, že tyhle ostrovy jsou něčím opravdu zvláštní. Kam se jen podíval, visel velký otazník, bylo tu mnoho otázek, na které se odpovědi jen těžko hledaly, nebo k nalezení vůbec nebyly. Zatímco Bryce komentovala mlhu, Ksadir byl myšlenkami kdesi ve vesmíru.
Vlčici se chvíli na to zvedla se slovy, že jde k té svatyni. Ksadir po chvíli mlčení prostě jen vstal, a zatímco vlčice už byla určitě na odchodu, začal ji následovat. Byl divný. Neřekl jediné slovo a zkrátka se jal sledování jejích stop. Nebyl daleko, jen pár metrů. Nešlo mu o to, aby sledoval vlčici, ale aby uviděl zdejší důležitá místa, kdyby se mu v budoucnu hodily. Teď by si totiž ve svatyni jinak koupil nanejvýš pár vypadaných chlupů vlků, co v džungli cvičili své schopnosti.

//Slané jezero

Kde se vzal, tu se vzal kámen, který mu Bryce ukazovala jako vzorek toho, co si žádá onen obchodník za své magie. Takže chce šutr? Zmateně se z kamene zadíval na vlčici a alespoň se v duchu pokusil o to, uvěřit. Kdo by byl tak hloupý, že by kousek nerostu vyměnil za magii? To přece nemohla být pravda. Nebo skrývaly ty kameny něco víc? Něco zvláštního? Třeba ten obchodník věděl moc dobře, proč upřednostňuje kamení před megiemi. "Zvláštní," podotkl nakonec, když přednesla svou teorii o tom, že s nimi otevírá portály.
"Nevěděl. A kdyby ano, nedělal bych to," odpověděl vlčici. Snad by raději postupně zemřel hlady v té pusté zemi, ze které sem přišel, než aby umřel hlady tady, slabý a bez své magie. Byla pro něj vším, co v životě měl. Pak se rozmluvila o své slabosti. Její slova se mu líbila, ale neměl příliš na vybranou. "Nemám prakticky nic, co náleží tomuto světu," on vlastně neměl vůbec nic, ale tohle znělo elegantněji. Za co by si asi tu sílu koupil, když neměl ani ten směšný šutr? "Jinak bych nehodlal zůstat slabým ani jednu jedinou další vteřinu," dodal vzápětí.

Stalo se mu to stejné? Znělo to logicky. I Bryce zmínila toho podivného obchodníka, ale také o něm nevěděla nic víc. Vlk se trochu zamračil. "Víš, co ten obchodník chce?" zkusil se zeptat i této vlčice. Byl jako malé vlče, které zajímá jen to, kdy si konečně bude moct zase hrát. Byl urputný, neodbytný a chladný. Nezajímalo ho nic a nikdo, dokud mu nesdělil to, co chtěl. Měl ale obrovské štěstí na vlky zde, zatím mu totiž skoro všichni ochotně pomáhali, aniž by za to něco chtěli. Ani trochu neměl pocit, že by i on mohl být alespoň na oplátku trochu milý.
Byla pravda, že i fyzicky si připadal slabý. Zatím tomu nevěnoval mnoho pozornosti přes svůj ztracený zrak. "Portálem," odpověděl na její otázku stručně. "Vytvořil jsem portál, kterým jsem se dostal sem. Zpátky už nemůžu, protože nemám své schopnosti," vyzradil vlčici nečekaně upřímně. Možná, když teď ví, co je jeho cílem, mu sdělí ještě něco trochu zajímavého o fungování věcí na tomto světě.
Docela ho potěšilo, že věděl, kde jsou mlžné pláně. Aspoň si to teda podle té nepropustné mlhy myslel. Docela rychle se tu začal orientovat. Že by se pak zašel bohů poptat na to, kde jsou jako jeho schopnosti? Docela by ho zajímalo, co by mu na to řekli. Na její potenciální vybídky k cestování nereagoval, koneckonců to byl pořád jen ignorant, který z toho nečuchal nic, co by mu mohlo pomoci.

Konečně! Jeho oči, které sice v narůstající tmě přestávaly být vidět, zazářily nadějí. Skoro si ani nevšiml, že Ellie odešla, ačkoliv to byla milá vlčice. Její laskavá slova holt nepadaly zrovna na úrodnou půdu.
"Klesly?" zeptal se netrpělivě, přičemž se konečně pohnul ze svého takřka nehybného lehu a posadil se. Jeho veškerá pozornost najednou patřila jen jí, jako by byl had v košíku, co se oddaně vlní pod tóny flétny. "A našla jsi způsob, jak své magie znovu posílit?" zeptal se hbitě. "A je cesta z ostrovů pryč? Jak se dostanu na ten Noram?" zeptal se v domnění, že tam by třeba své magii zase znovu mohl panovat. Od svého příchodu se tím byl naprosto posedlý, nebyla snad minuta, kterou by nestrávil přemýšlením nad tím, jak se stát znovu mocným. Jak mít zpět svou magii. Mohla být tou cestou ta duhová květina? "A kdo jsou zdejší bohové?" znovu se zeptal, jako by nikdy neměl dost. Teď už mu bohové nejspíš byli k ničemu, když už věděl, že ani oni evidentně neví, co si počít s magií zde. Pak nesjpíš nemohli pomoct ani jemu.

Po všem zmařených nadějích zde opravdu ani v nejmenším nedoufal v tak obsáhlou a přínosnou odpověď. Takže magie, jo? Vlka vůbec neznepokojovalo, co říkala. Bylo mu jedno, odkud byla ta, co donesla semena, zajímalo ho jen to, že by mu třeba ty rostliny mohly pomoci v tom, aby byl znovu i on "magický". Se zaujetím poslouchal do detailu vše, co říkala. "Co je špatně se zdejšími magiemi?" zeptal se narovinu, protože to mohlo přeci souviset s tím, proč on svou magii najednou postrádá. "Kde je Noram? Dají se ty kytky nějak využít?" chrlil jednu otázku za druhou. Pomohlo by, kdyby tu kytku sežral? Jeho teorie s magickým zřídlem byla kupodivu docela blízko pravdě, přece jen ty kytky měly něco v sobě. Že by se ta jeho magie neztratila úplně a on stále, byť jen intuitivně tušil a cítil propojení s magickými silami? A proč ty semena dostala zrovna tahle vlčice? Vždyť Ksadirovi by se hodily mnohem víc! Třeba se ty kytky rozmnoží a Ksadir pak bude mít schopností, kolik jen bude chtít. Zdálo se, že se mu život vlil alespoň zčásti zpět do těla.

A konečně se měla k odchodu. Bylo k obdivu, jaké nervy s Ksadirem měla. Její trpělivost však nebyla nekonečná, a nakonec se i Ellie zvedla a mířila pryč. Vypadala, že hnědou vlčici snad ani neslyšela, a tak jí neznámá oslovila podruhé. Ksadir se pomalu otočil směrem k Ellie. Tak co, byl to její bratr, partner? No, aspoň nějaké informace, ne? Pak pohled vrátil hnědé vlčici, kterou se stále neobtěžoval ani pozdravit. No... na druhou stranu, ona také ne.
Měl pocit, že už jí viděl tam na louce u kytek. Zlatej čumák neměl jen tak někdo, a přesto, že na louce bylo onehdá více takto divně zbarvených, pamatoval se. Věděla, co to bylo za kytky? Mohlo by mu to být užitečné?
"Víš, co to bylo za rostliny?" zeptal se okamžitě vlčice. Evidentně si k výslechu našel jinou oběť. Uvidíme, zda bude také tak ochotná, a zda bude konečně odpovídat jasně a ne tak záhadně, jako Ellie.

A zase nic! Když už si vydobyla jeho pozornost tím, že přece ví co chce, okamžitě to zas zazdila nejasnými slovy o tom, že je to zkrátka divné. No a co? Tak to bylo divné! Vlk se na nebohou vlčici nevraživě podíval. Užuž chtěl říct něco ve stylu, zda je takový problém prostě odpovědět, ale v tu chvíli k němu vítr donesl nějaký cizí pach. Ksadirovi unikalo, jak svým chováním křivdí a ubližuje Ellie. Nebo tu byla ještě horší varianta, že to moc dobře věděl, ale bylo mu to úplně jedno. Nechal jí utápět se ve svých pocitech s její hvězdnou oblohou, která jindy měla vlky uklidňovat a přičarovávat jim pohodlí a příjemné pocity. Ksadir ovšem byl trochu háček. Klidný již byl, pohoda mu také nechyběla, až na to, že postrádal onu magii a jakékoliv euforické a hlubší pocity snad ani nikdy nepoznal. Její magie na něj působila skoro tak, jako by měl schopnost tyto energie odrážet. Možná... kdyby tu ta obloha nebyla, už by ale dávno bouchl díky jejím bloudivým odpovědím. Takhle naštěstí jen mlčel, ačkoliv mohl konverzaci dál rozvíjet, už ho jaksi omrzelo neustále se ptát a zcela bez výsledků.
Cizí pach, který k nim dovál, brzy ukázal svého majitele. Hnědá vlčice, jejíž hlas slyšel dřív, než se celá zjevila, evidentně znala toho Luciana od Ellie. No dobře, aspoň někdo z nich se dozvěděl něco, co chtěl. A vlk opět jen mlčel a s lhostejným pohledem sledoval přicházející cizinku.

"Takže nevíš, co chce?" zeptal se náruživě, když odpověděla nejednoznačně. Neměl rád, když se mu nedostávalo jasných odpovědí, přestože se sám dost často ani jasně neptal. Kromě nabídky věcí, o kterých vlk stál, nebylo moc cesty ho rozmluvit, obzvláště v náladě, kterou poslední hodiny měl. Asi procházel nějakým procesem smiřování se s nastalými skutečnostmi, proto byl asi ještě více tichý a uzavřený, než jindy. Také se již začal vzdávat nadějí, že tu vůbec někdo něco pořádného ví.
Mluvila dál o onom vlkovi. Byl to její kamarád? Bratr? Partner? Na chvíli mu ty otázky proletěly v myšlenkách, ale protože z toho nečišelo opět nic prospěšného pro něj, neměl dostatečný důvod na to, zeptat se nahlas. Přijmul to zkrátka tak, jak to sdělila a reagoval jak jinak než mlčením. Vlci se tu však evidentně ztráceli docela často, tak nebylo divu, že tu hledala i ona nějakého toho Luciana.
Stále nechápal, jak naznala, že je noc lepší než západ. Že byla lepší než východ, to bylo jasné zcela, protože sám východ nesnášel od chvíle, co se objevil a Mois Gris se svými problémy. Západ i noc považoval za přijatelné. Pak narazila na jeho oči, což vlka mírně rozhodilo, ačkoliv na sobě nedal nic znát. Nevěděl totiž ani, jak jeho oči vypadají. Vypadaly stejně jako dřív? A jestli ano, stejně by je teď viděl úplně jinak, než kdysi. I kdyby na to chtěl něco říct, nevěděl co. Jen stříhl ušima a dál koukal k nebi. Nedozvěděl se prakticky nic. Jen, že má tmavé oči. Chtěla po něm snad vysvětlení, když řekla, že tak tmavé neviděla? Ksadir ještě neměl zdání o tom, že se barva očí na Mois Gris dědí podle vrozeného elementu a dále podle magií. V jeho světě oči mohly mít souvislost s magií, ale nebyly tak specifikovány, jako zde.
No, byla s ním zábava, fakt, že jo!

Takže tu byl starý potulný vlk, co rozdával magie? Ta představa mu přišla úplně absurdní. Vlastně si ani nedokázal představit, jak ten vlk mohl magie někomu dát. Nebo prodat? Proč by to u všech bohů vůbec jen dělal?
"Co za to chce?" zeptal se bez ostychu přímo. Zkrátka nevěřil tomu, že by tu někdo jen tak dával magie. Jestli to ovšem vůbec byla pravda. Sám příliš nerozuměl tomu, proč se s ním vlčice baví, ale dokud mu byla ochotná zodpovídat otázky, příliš ho její přítomnost netrápila.
"Nic," řekl opět s pohledem upřeným na její obličej a dost možná se u toho i slabě, avšak rozhodně dost podivně pousmál. Nad její další otázkou se lehce zamračil. On by tentokrát snad i pomohl, kdyby věděl, ale vlka podle popisu nepoznával. "Neviděl, " odpověděl na její otázku a pak pohled odvrátil. Před ním se rozevřela noční obloha a zahltil ho pohled na hvězdy. Jeho zrak tmu sice snášel o dost lépe, než světlo, ale ani tak mu pohled na tu, podle Ellie, nadheru, nepřinesl nadšení nebo radost. Kdoví, zda ji on vůbec dokázal cítit. S jejími slovy souhlasil jen částečně. "Proč? " zeptal se místo odporu na její tvrzení, zatímco usilovně přemýšlel, jak se ji tu oblohu povedlo vytvořit. To byl jediný efekt, který na Kladira její snažení mělo.

Možná by mu prospělo trochu se otevřít světu. Nechat někoho vstoupit do svého nitra, nechat ho, aby v něm konečně někdo vzbudil vášeň. Jenže… byl toho vůbec někdo schopen? Nebo byl jeho osud zpečetěn a vlk stále jen čekal… čekal a doufal, že jednoho dne a třeba v jiné formě života… se vrátí… ona?
Teď jen prázdně hleděl na širou krajinu, která měla být jeho novým domovem. A poslouchal přitom vlčici, která mu trpělivě zodpovídala jeho otázky. “Jakého staříka?” zeptal se opět hladově po svých informacích, aniž by se u toho Ellie alespoň obtěžoval věnovat pohled. Byl to opravdový komunikační hulvát, který si ani v nejmenším nezasloužil, aby mu Ellie věnovala byť jen špetku své další pozornosti. Otočil se na ní až na její otázku a chvíli očima těkal po jejím obličeji, jako by si jí prohlížel. V narůstajícím šeru kupodivu viděl její obličej jasněji, než za bílého dne. Měla modré oči, stejně jako ten černý vlk. Jen ty modré značky neměla. “Nejsem tajemný. Zamlklý možná,” odvětil vlčici, aniž by z ní teď spouštěl svůj zrak, čímž ji mohl uvést jen do dalších rozpaků.

Takže opět další vlk, který nevěděl nic, co potřeboval. Ksadir dělal nejspíše ukvapené závěry, protože kýžené odpovědi se mu nedostalo “Hm-h,” vydal ze sebe cosi mezi povzdychnutím a potvrzením příjmu informací, které pro něj nebyly jakkoliv objevné. Mlčel i po jejích laskavých slovech, na která by se při nejmenším slušelo říci aspoň “mně též”, ale Ellie zůstala opět v onom přátelském gestu osamocená.
“Ne,” odpověděl stroze, až to muselo být už komické. “Je tu nějaký zdroj magie?” zeptal se vzápětí opět nezávisle na tom, na co se ptala ona. Ellie evidentně vychytala jeho nejlepší možné naladění, že tu chuděra schytávala jen jeho zahleděnost v sebe sama. Přitom, ačkoliv to byl protivec a ignorant, byl i čas od času přeci jen trochu vlídnější. Vlčice mu pak nabídla v dobré víře svou pomoc, což vlka spíše ranilo, protože si sám připadal k ničemu kvůli svému špatnému zraku a odmítal se smířit s faktem, že b potřeboval pomoc. “Ukaž mi magii,” vznesl své podivné přání nakonec, které mohlo vyznít opravdu všelijak.