Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohled odvrátil do prostoru před sebou a ani když se vlčice posadila poblíž, nehnul se na něm ani chlup. Neměl pocit, že by vlci přicházeli s dobrými úmysly a pokud byly špatné, nechal je, nechť se projeví. Jako třeba Černý vlk se svou černou vránou. Alespoň se po dlouhé době mohl usmát nad něčí hloupostí. Z toho vlka totiž přímo čišela. Nechal vlčici, aby se vypovídala a přitom naslouchal jejímu podivnému slovníku. Co to všichni měli s tím podivným oslovováním?
"A kdo je bůh?" zeptal se, jako by jí snad ani neposlouchal. Jeho totiž z toho všeho zaujalo zdaleka nejvíce, že by tu bylo něco božím úmyslem. Mohl by mu bůh vrátit jeho schopnosti? Skrze zapadající slunce si i troufl vzhlédnout k nebi, jako by očekával, že z něj teď ten bůh sestoupí. "Ksadir," odpověděl pak na její otázku prázdným hlasem a pohledem upřeným k nebi. Čert vem mrtvá zvířata i zkázu, která se na ně chystala. Jakoby oslepla snad i Ksadirova duše...

Ksadir dál nerušeně ležel na místě. Neválel se ale u toho jako prase v kaluži, spíš vypadal jako sfinga co tu leží už několik století. Zdálky ani nebylo poznat, zda má otevřené oči, či zavřené a spí. Když k němu cizinka přišla blíž, určitě už je ale otevřené měl a vlk ji nehybně pozoroval. Zase další kontakt? Bylo toho socializování se na něj v poslední době moc.
"Děsivý?" zopakoval zamyšleně, aniž by se obtěžoval reagovat na její otázku. Tak či onak bylo asi evidentní, že nikoho nehledal, jen od něj bylo neslušné, že její otázku tak cíleně zazdil. Nebylo totiž pochyb, že jí slyšel. Na dnešku neshledával nic děsivého, vlastně i kdyby ano, bylo by mu to úplně jedno. Snad až na ty kytky se v poslední době neudálo nic, co by si alespoň částečně zasloužilo jeho pozornost. Jo, Ksadir byl zkrátka super společník a vlk do nepohody! Vlastně... byla tu jedna záležitost, která ho nenechávala klidným a snad i v koutku duše přiznával, že děsivá byla - a to byla ta bytost v lese. Bylo ale zbytečné ji vzpomínat a zaobírat se jí, když už tu alespoň v tuhle chvíli nebyla. Neměl čas na řešení nějakých lesních bubáků. Potřeboval se dostat zpět ke své moci.

//Kvetoucí louka

Stěží se vyšplhal po kamenech, přičemž pravidelně po několika minutách dělal pauzy na to, aby popadl dech. Kvůli naraženým žebrům totiž nemohl dýchat příliš zhluboka, což při výstupu do pohoří obzvlášť postrádal. Nakonec, když naznal, že dál už opravdu nemůže, se zastavil na jednom z výklenků a svým špatným zrakem šátral ve slunném výhledu. Srst mu přitom pročesával protivný horský vítr. V tu chvíli, kdy před sebou uviděl velkou část ostrovu, zalitoval, že procházel portálem. Příchodem sem přišel o vše, co měl. Nikdy dřív si neuvědomoval, nakolik si toho, co má, váží. Teprve teď poznal, jaké to je, nemít nic. Vůbec nic. Rozhodně se tam nahoře v horách nelitoval, spíše zpytoval svědomí a opět zcela bezostyšně toužil po své moci, kterou ztratil. Co jen mohl dělat víc proto, aby ke svým schopnostem znovu našel cestu? Musel se vypořádat s novým životem tady na ostrovech, s příkořím, které si s sebou portálem přinesl. A nic pro Ksadira snad nebylo horší, než to, jakou potupu kvůli svému zraku zažíval. Byl slabý. Cítil se tak. Tížilo ho to. O to spíš, čím více si to uvědomoval.

//Začarovaný les

Neměl tušení, jak se mu to povedlo, ale byl venku. Konečně. Měl pocit, jako by v tom lese strávil nekonečné hodiny. Ksadir, který byl jinak docela klidný vlk, který, jak se zdálo, snad ani nemá emoce, už začínal být dokonce mimořádně nervózní. Zdálo se totiž, že se z toho lesa nikdy nedostane - alespoň ne živý.
Dostal se na příjemnou, životadárnou louku. Mnoho pohledů však její kráse nevěnoval, neměl o to jednak zájem a jednak ani čas. Čas však vlk neměl z neznámých důvodů, protože postrádal cíl i smysl svého bytí. Na chvíli se na louce zastavil jen proto, aby nabral chybějící síly ztracené při bloudění ve fialovém lese, napil se ze zdejší tůně a nakonec, po troše odhodlávání se, se vydal zpět k horám, kde přišel ke svému drobnému úrazu. Napadlo ho, že když se třeba vrátí tam, kde se prvně objevil, naskytne se mu i cesty zase nazpátek a on tak nalezne zase svou magii. Ostatně co jiného mohl dělat, když už byl zase tady, v této části ostrovů.

//Hraniční pohoří

V lese se velice nerad zdržel déle, než by kdy plánoval. On se z něj vlastně spíše nemohl dostat. Ať se vydal kterýmkoliv směrem, měl pocit, že na tom stejném místě, na jakém byl teď, stál před několika minutami. Čím déle to celé trvalo, tím spíš si byl jistý. Měl to být nějaký výsměch jeho zraku? Vlk přistoupil blíže k jednomu ze stromů a skenoval ho svýma očima, jako by čekal, že se ten strom pohne přímo před ním. Ve svém zoufalství dokonce chvíli věřil, že by ten strom i promluvil. Jenže nic! Vůbec nic! Ten strom vypadal jako každý jiný, snad až na barvu listů. Ksadir ztěžka vydechl a posadil se, aby si odpočinul. Skrze zranění se cestovalo špatně, obzvlášť, když se jeden zamotal v kouzelném lese. Zatímco si prohlížel zdejší zvláštní flóru, jeden ze stromů opět záhadně zašustil, aniž by se zvedl poryv větru, nebo jeho větve rozpohybovalo nějaké zvíře. Tady totiž žádné nebylo! Ksadir se zamračil, zvedl se a nervózním poklusem se znovu pokusil vymanit se ze sevření lesa. Byl si jistý, že nic neviděl, ale díky stínu, který spatřil předtím, začínal být paranoidní. Nevěděl, zda to nebyl pouze jakýsi přelud způsobený jeho ne zrovna ostrým zrakem, za normálních okolností by si to totiž myslel. Jenže to divné šustění a zdánlivé pohyby stromů tomu příliš nepřidávaly. Pak uslyšel cosi jako kroky. A znovu tu byl ten pocit, ze kterého se mu ježila srst. Otočil se a v tu chvíli si byl docela jistý tím, že to není žádná jeho vidina. Několik metrů za ním stálo cosi obrovského, nejasných tvarů. Chvíli to vypadalo jako vlk, jenže pak... se snad rozběhl, či rozplynul mezi stromy. Ksadir se na moment pokusil mezi stromy to zjevení znovu spatřit, ovšem marně. Následovat ho se však neodvážil a zkrátka pokračoval ve své cestě.

//Kvetoucí louka

//Mlžná pláň

Mlha se začala postupně rozplývat, avšak slunečnímu svitu se "netěšil" dlouho, protože se zanedlouho ukryl ve fialovém stromoví. Bez zájmu procházel územím, nevnímal těla mrtvých zvířat, která se v lese sem tam objevovala a nevnímal ani vlky, kteří někde v lese byli. Šel tak dlouho, až skoro ztratil povědomí o čase. Teprve po několika nekonečných desítkách minut vlkovi došlo, že se prostředí kolem něj snad vůbec nemění. V tu chvíli se rozhlédl kolem sebe. snad aby si lépe prohlédl nejbližší objekty, podle kterých se zorientovat. Pak pokračoval v cestě. Své stopy ani svůj pach nezaznamenal, ovšem stromy, které se na každém kroku tvářily jako ty stejné, které před chvílí překročil, ho opravdu zmátly. Co to sakra mělo znamenat? Když udělal několik dalších kroků, přísahal by, že se jeden z těch stromů právě pohnul. To byl vtip? Co to mělo být za místo? Svým periferním viděním pak pohyb zaznamenal podruhé, než se stihl otočit, zahlédl jen mizející stín za stromem. Sice to byl ignorant, co se tvářil, že má vše "na párku", ale tohle už v něm vyvolávalo pocity, ze kterých se mu ježila srst na lopatkách.

//Zubří pláň

Okolní svět se mu opět pomalu nořil do mlhy. Ani nevnímal, zda je to mlha doopravdy, nebo se tak mlží pouze jeho zrak v obraně před sluncem. Až když ho mlha pohltila zcela, věděl, že to jeho očima není. Místo mu překvapivě vneslo klid do duše a ač se to zdálo nepravděpodobné, Ksadir měl pocit, že v té bílé tmě vidí lépe, než bez ní. Najednou, když se jeho zrak neměl čeho chytit, čich a sluch fungoval o to lépe. Ještě tak, kdyby očima viděl magické síly a bytí ostatních tak, jak nikdo jiný ne, připadal by si tak, jako před přenesením sem na ostrovy. Po několika minutách prodírání se mlhou ucítil stopu zvířete, avšak kvůli naraženým žebrům si vlk stále nevěřil na rychlejší pohyb, natož na lov. Bylo tak těžké najít zdechlinu? Věřil, že v těchto mlhách něco k snědku najde. Přece sem muselo zabloudit nějaké zvíře... a třeba se unavilo, padlo, nebo se tu jen zraněné ztratilo...?
Mlžnou pláň prošel téměř celou, než na jejím okraji, kde se mlhy opět rozestupovaly, našel čerstvou mrtvolu, avšak podle všeho již staré slepice bažanta. Opeřence sice neměl rád, ale hlad si nevybíral, a tak se vlk dal do vytrhávání peří. Jakmile se dostal na kůži, slepici hladově vykuchal a sežral všechno, co šlo. Alespoň na chvíli tak utišil svůj žaludek. A mířil bez cíle dál, do fialového lesa, který se před ním rýsoval.

//Začarovaný les

//Bašta

Než se dobelhal dostatečně daleko od té sešlosti nad duhovými rostlinami, začalo se najednou vyjasňovat a když Ksadir došel na rozlehlou pláň plné potenciální kořisti, bylo nebe jasnější než kdy dřív. Vlk zamžoural v (pro něj) ostrém světle a snažil si přivyknout té záři. Měl pocit, že si na tenhle svůj nový zrak nikdy nezvykne. Snad by býval byl raději neviděl vůbec nic, než být stále takto omezován. Nevěřil, že se časem jeho zrak zlepší, či že si slunečními svitu přivykne alespoň natolik, že mu bude jen nepříjemný. Pláň byla tak rozlehlá, že neměl tušení o dalších vlčích duších, které se po území různě trousily. Jeho zajímaly pouze stopy zvěře, které se snažil najít bez víry v to, že by snad jedno z nich mohl doopravdy skolit. Štěstí, že narazí zrovna na nějaké raněné zvíře, by bylo opravdu výjimečné, a na mláďata bylo už pozdě. Odmítal se však sžít s tím, že už navždy bude o hladu nebo snad závislý na pomoci druhých. Při té myšlence byl čím dál více rozčílený. Mířil dál na sever, ačkoliv netušil kam.

//Mlžné pláně

A černý vlk se strakou mlčel. Ksadir proto neměl důvod u vlka dále setrvávat, protože na urážky pochopitelně neměl náladu. Chvíle samoty by asi po tom všem, co si Ksadir v posledních dnech zažil, ocenil každý. Obzvlášť pak někdo s Ksadirovou náturou. Zatímco se šoulal se svým drobným zraněním pryč, ještě se několikrát otočil, zda ho ten modročerný vlk následuje, nebo ne. K jeho štěstí a klidu tomu tak nebylo a Ksadir byl konečně sám se sebou. Zda ho ale Černý opravdu nesleduje vědět s určitostí nemohl, protože zkrátka tak dobře neviděl.
Netušil, kam míří, a při svém úhybném manévru před černým vlkem se vydal směrem, kterým původně vůbec jít neplánoval. Nicméně bez cíle se těžko určovala cesta, a tak se bílý vlk nebránil ani této variantě. Procházel kolem hor, kterým se vyhýbal jako čert kříži, protože ho pád z onoho posledního horského výšlapu bolel pekelně ještě teď. Začínal mít také hlad a měl-li vůbec nějakou šanci něco ulovit, v horách to tedy určitě nebylo.

//Zubří pláň

Při pohledu na jeho černý obličej se musel ironicky pousmát. Evidentně mu vlkova rádoby rýpavá poznámka podtrhující jeho "inteligenci" nestála za jakoukoliv jinou reakci.
"S černým xichtem?" zeptal se pro upřesnění teprve, až když ho vlk vyzval k reakci svou otázkou. Přitom si neohroženě vyhledal pohledem vlkovy oči. Teda - doufejme, že zrovna tyhle modré fleky v jeho obličeji byly oči. "Ten tvůj docela problém je - no, ale to se nedá nic dělat," dodal lhostejně, aniž by vlka nechal odpovědět na vlastní otázku. Přitom střihl uchem, když se mu straka pokusila klovnout do jeho špičky. Vlk si evidentně přišel honit ego, čímž v Ksadirově škatulce "namachrovaný hňup" zůstal. A protože byl Ksadir ignorant, vlkovy svaly, jeho kouzelný pták a ani supr modré čáry v srsti, nezanechaly v jeho pomyšlení o cizinci hlubší stopy. Tu modrou přisuzoval nějaké magii, ačkoliv to nemohl tušit, protože byl bez svého mocného zraku, kterým by dozajista hned rozlišil, zda o magii jde a případně o jakou. Nezbývalo, než zůstat u odhadů. A i když Ksadir zvážil, že by mohl vlk magie ovládat, bylo mu to stále úplně jedno. Jediné, co ho zajímalo, byla jeho vlastní moc, kterou aktuálně tolik postrádal. Pokud se vlk již zdržel svých uštěpačných komentářů, Ksadir pokračoval ve své vratké cestě pryč.

Zdálo se, že nebyl jediný, koho tady rostliny zaujaly. Zničehonic se tady totiž ze všech stran vyrojilo tolik vlků, že by Ksadir stěží pomyslel vůbec na to, že jich tu tolik může být. Každý vypadal úplně jinak. Černý vlk, který tu s ním od začátku byl, měl po sobě modré zářivé chlupy, další vlk, co přišel, byl plný tmavých ornamentů a na krku jakousi ozdobu, nebo co. Jiný vlk na sobě měl dokonce červenou. Šlo snad o nějakou smečku a tohle byly jejich znaky? Ksadir se nestačil divit. Když rostliny přestaly růst a vlků bylo na území více než dost, již se zvedal k odchodu. V tom ho začala otravovat ta straka, která se zdržovala u černého. Ksadir se ohnal pouze jednou z uleknutí, ale po chvíli mu byl pták srdečně ukradený. Snad i oči by si nechal vyklovat, stejně mu byly k ničemu. Lhostejně se otočil na modře lemovaného vlka, který si ho prohlížel soudícíma očima. "Potřebuješ něco?" zeptal se pohrdavě a na vlka se zadíval prázdným zrakem. V jeho tváři viděl opět modrou, ovšem ničeho víc nerozeznal. Asi bylo dobře, že tu byli všichni tak hezky označení ornamenty. Aspoň se v tápavém zraku Ksadira nepletli.

//Zubří pláň

Zkoušel spočítat, kolikátý den na této zemi je. Marně. Kulhavým, přestože již svižnějším pohybem pomalu opouštěl rozlehlou Zubří pláň. Tak pomalu šel hlavně pro bolest v hrudi, který způsobovala rána na boku, jak se zhroutil ze skalisek. Pohled pravidelně vracel k přilehlému pohoří a odhodlával se k tomu, vyšplhat až mezi vrcholy a hledat ten zatracený portál. Cestu tentokrát odložil zase proto, že si nebyl jistý výsledkem. Nevěděl, zda by vůbec mělo cenu portál hledat. Kdyby fungoval a vzal ho nazpět, co když už se nedostane zase sem? Co kdyby tam své schopnosti nenašel a zůstal slepý nebo s takto oslabeným zrakem? Byl by odsouzený k tomu, pomalu zemřít hlady. Volba byla alespoň prozatím jasná.

Skoro by skrze svou zaslepenost zakopl o zrovna vzrůstající kytku. Ksadir nebyl žádný bylinkář, ale takhle rychle rostoucí býlí ho teda pěkně překvapilo. Možná spíše vyděsilo. Ve spojitosti s jeho špatným zrakem viděl nejprve jen pohybující se věc, kterou považoval nejprve za myš, hada, nebo cokoliv, co by mohl běžně potkat na louce a co se hýbe. Rostlinu proto rozhodně, ale rozhodně nečekal. Udělal krok nazpět a snažil se onu podivnost zaostřit. Počasí bylo ponuré, a tak bylo hledění na svět pro Ksadira alespoň o trochu více pozitivní. Paradox, že? Při pohledu na kymácející se podivně zbarvené listy lezoucí ze země, se mu vehnaly slzy do očí. A tentokrát věděl, že to není kvůli jeho zraku a žmourání. Musela to dělat ta rostlina, i když žádnou dráždivou vůni necítil.
Květina se drala ze země jako divá, až vlk na chvíli uvěřil, že je živá - opravdu živá jako on třeba ten cizinec, co postával u další z rostlinek. Že tuhle raritu pozoruje i černý vlk opodál, to si Ksadir nechal alespoň prozatím ujít. Když se rostlina vytáhla, náhle se objevil zárodek poupěte, které se následovně otevřelo bez ohledu na světlo. Ještě dřív, než se naplno ukázalo tmavé zbarvení květu, mu jeho vůně natolik připomněla chuť toho nejlepšího jídla, co by si snad mohl jen vysnít, až vyvolala u vlka slinění. Ksadir se sotva stihl oblizovat, aby své sliny spolykal.
Vlk sice neviděl nejlépe, ale tu podivnou barvu rostliny viděl jasně. Zamračil se na tu věc, kterou pomalu a jistě odmítal zvát rostlinou. Byl to snad živočišný druh této planety? Vyklube se z toho nějaký pták? Co mohlo být takhle divně barevné? Jak tak pozoroval barevné proměny listů ve spojení s černým květem, naznal, že musí jít o brouka. Ksadir byl zkrátka skvělý botanik. Snad nikdy nevěnoval tolik pozornosti jakémukoliv druhu rostliny, jako teď téhle broučí, zběsile rostoucí mimozemšťance. Když už se chtěl dát na odchod, rostlina náhle začala povadat, uvadat, až nakonec zvadla úplně. Ksadir se teprve teď rozhlédl po okolí ve svém zmatení, neboť se mu právě myslí prohnala teorie, že mu čas začal plynout jinak, než ostatním. V tu chvíli uviděl vlka opodál, který rostlinu také sledoval. Býval by se možná déle soustředil na to, zda jsou jeho pohyby normální, nebo také zrychlené, jenže to v tu chvíli strhla pozornost nazpět zase ta rostlina, která se z cibulky začala drát nanovo a vlk znovu ucítil štípání v očích. Zatímco rozmrkával slzy, sledoval těch několik dalších rostlin v okolí, jak mění svůj život v prach a prach zase v život. Byl jako smyslů zbavený. Znovu se otočil k černému, co u sebe měl černého ptáka. Normálně by to Ksadirovi asi přišlo podivné, že se dva takové zvířecí druhy snesou u sebe nablízku, ale vedle těchto rostlin připomínající barvou broučí krovky, si té podivnosti snad ani nevšiml. Pak bez zájmu o cizince opět sledoval ty roztodivné uvadající květy a nadále se rozmýšlel nad tím, co jsou zač.
Když se jeho mysl trochu uklidnila, vlk začal zvažovat další vysvětlení existence tohoto druhu, Možná se namáhal zbytečně, možná tyhle rostliny byly běžnou součástí zdejší flóry, ale vlka bezesporu fascinovaly. Nebyl tu dlouho, aby byl schopen říct, co na tento svět patří a co ne. Věděl ale určitě, že do jeho starého světa tahle věc určitě nepatřila. Když zavrhl šílené teorie o tom, že jde o křížence zvířete a rostliny, začínal si pohrávat s myšlenkou, že jde o nějaké rostliny, co pozřely magii. Zatímco sledoval zběsilý životní cyklus květiny, po očku kontroloval černého vlka, aby se ujistil, že on je ve správní časové dimenzi.
Vlk bědoval znovu nad svým osudem, protože věděl, že pokud by byly rostliny opájeny magií, on by to býval viděl, kdyby měl své schopnosti. Jeho zkušenost a instinkt mu však napovídal, že tady někde musí být nějaké magické zřídlo, a že ty rostliny jsou jeho ukazatelem. Ano! To bylo určitě ono. Vytahovaly ze země magickou sílu toho zřídla a co víc! Možná, že se sem tak dostávaly z jiného světa. Pokud zde bylo magické zřídlo, o čemž byl stále více přesvědčený, mohly tu existovat trhliny v časoprostoru. Vždyť i takto se on dostal sem, no ne? Ksadir se najednou prodchnul nadějí, že by se snad mohl dostat zpátky ke svým schopnostem, kdyby tady objevil nějaké síly, které by mohl vstřebat. Na moment ho napadlo ty kytky i požírat, v domnění, že by snad mohl získat jejich magickou energii. Díky sladké a tak omamné vůni nebylo vůbec těžké si s takovou myšlenkou pohrávat. Ale zatím s tímto plánem vyčkával.
Možná měl jen příliš velkou fantazii, možná se jen probouzela jeho mysl, která ještě před nedávnem opravdu patřila k těm bystřejším. Čím déle pozoroval pohyby okolí a pohyby rostlin, jejich vývoj, tím spíše se utvrzoval v tom, že ty rostliny se řídí časem jiné planety. Jenže... v tu chvíli se rostliny začaly zastavovat v růstu a náhle, kdy měly už dávno květy povadat, zůstaly otevřené a v celé své broučí kráse se daly na odiv světu. Ksadir zastřihal ušima a tvářil se, jako by mu uletěly včely. Skončilo teď to propojení s druhým světem? Co se stalo? Kdyby měl svůj zrak, věděl by to! Broukovky časoměnné, jak je Ksadir ve své mysli zběžně nazýval, přestaly být časoměnné. Nebo právě proto byly časoměnné? Posadil se na zadek, protože mu bylo jasné, že odsud jen tak neodejde. Už ho ani nezajímaly tolik broukovky jako to, že by mohly mít co dočinění s přenosy na jiný svět nebo s magickou energií. Netrpělivě přešlápl a čekal, kdy se ty rostliny začnou zase konečně věšet a odkvétat a znovu vzrůstat z cibulky. Jenže ony nic. Kromě zbarvení květu teď vypadaly docela normálně a vlk najednou začal pochybovat o tom, že viděl to, co viděl. Opět se tedy dopracoval k závěru, že zkontroluje svého černého souseda, jako by si nebyl jistý sám sebou. Celou tu atmosféru jen umocňovala plíživá mlha, která se protahovala mezi duhovými rostlinami a v Ksadirově očích tato scenérie vytvářela až mysteriózní krajinu. Nepřenesl se teď třeba náhodou na tu jejich pomyslnou planetu? To by snad dávalo smysl, protože se rostliny přestaly hýbat. Čemu teď Ksadir mohl věřit, když byla jeho mysl pohnutá ještě předtím, než tyhle unikátní rostliny objevil.

Zdál se mu sen. Ležel opět v černé zemi, obklopen tmou a jen jemně osvícený měsíčním svitem. Vše viděl shora, pozoroval sám sebe. Ležel nehybně, jako mrtvý. Pohled se mu stále více rozostřoval, rozmazával, jako by se najednou vše kolem začalo hýbat. Jenže nehýbalo se nic. Pouze jeho vidění se měnilo. Vše se mazalo tak dlouho, až neviděl nic. A pak sen pokračoval v naprosté tmě a vlk jen slyšel něčí hlasy. Probudil se po několika hodinách, když už byla úplná tma. Zatímco ležel a nechal své svaly a kosti odpočívat, tělo odvyklo pohybu a bolest jeho zranění teď bolela o to spíš. Měl pocit, že jeho život je tu od chvíle, co se tu probudil, ve smyčkách. Chůze, bolest, spánek, chůze, bolest... spánek. A tak stále dokola. Byl tohle teď jeho jediný život? Jeho jediné naplnění?
Pomalu se přesouval z území dál. Než se dostal z území, noc se měla na ústupu a blížilo se ráno.

//Bašta

//Tichá zátoka

Pomalu se vzdaloval písčité pláži. Dostal se na pláň, rozlehlou pláň, která mu zdánlivě připomínala jeho starý "domov". Těžko říct, jak by viděl svůj starý domov svým novým zrakem. Tahle pláň byla zelená, čerstvá. Ve vzduchu se nesla spousta zvířecích pachů všelijakých druhů. Vlk mířil za zvukem zurčící vody. Plání protékala řeka a Ksadir u jejího břehu sklonil hlavu, aby se napil. Jeho čich k němu však nesl pach čehosi zkaženého. Poblíž musela být nějaká mrtvola. Neměl příliš chuť po ní pátrat, přestože chtě nechtě díky svému čenichu dokázal určit, kde se nachází. Když se po chvíli vydal dál na cestu, za kamenem spatřil pošlého zajíce, který byl již v rozkladu. Zajímavé bylo, že byl ale dravcem netknutý - mladý zajíc. Jaká škoda!
Rozhlédl se opět po okolí a zamhouřil očima na vzdálené horské vrcholy. Byl tam snad portál? Chtěl to jít prozkoumat - samozřejmě, ale necítil se na to. Snad se mu vracely první náznaky vědomí, které mu nedovolilo zmrzačit se víc, než byl. Ostatně i pro své zranění se rozhodl na pláni chvíli pobýt. Schoulil se pod jedním ze stromů ve vysoké, podzimem sesychající trávě a na chvíli usnul.

Snažil se zaměřit její zlaté oči, přičemž marně vzpomínal, jaký pohled by to byl, kdyby měl nazpět svůj zrak. Mluvila o nějakém portále v horách. V horách? Že by to byly ty, kterými procházel? Zbytek toho, co mu sdělila, pro něj nebyl tak podstatný. Ona se sem dostala s bouří, ale z toho si nemohl vzít nic. Nebo snad měl čekat na bouřku a doufat, že ho vezme zase zpátky? A kdyby ano, bude zpátky i se svými schopnostmi... nebo?
Jeho přemýšlení utla znovu vlčice, která se představila jako Neith. Na to se jen otočil jejím směrem. Asi se měl představit, ale on jen civěl a sotva ze sebe vydal "hm" na znak toho, že poslouchá. Dostal to, co chtěl. Nebo aspoň něco z toho, co chtěl. Pak se vlčice dala na odchod a on se ohlédl za svá záda, směrem, kam patřila vlčice před chvílí. Namísto té pouště v dáli viděl jen flek. Seděl tam tak ještě několik dlouhých minut, přičemž se snažil rozdýchat svůj drobný úraz, když se předtím sesypal ze svahu, a pak vstal a šoulavým krokem se vydal dál.

//Zubří pláň