Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice mluvila podivně. Snad ještě nikdy nikoho takhle mluvit neslyšel. Asi nějakej místní přízvuk? Ne. Právě mu sdělila, že je na ostrovech první zimu. Ksadir trochu zpozorněl. Zajímalo ho, jak se sem dostala. "Prošla jsi portálem?" zeptal se vzápětí, co dohovořila. Tentokrát si snad uvědomil, jak nevhodně se ptá, protože se rozhodl svou otázku upřesnit. "Myslím tím, když říkáš, že tu si první zimu. Jak ses sem dostala?" vysvětlil tak prázdným hlasem, jako by k vlčici snad promlouvala mrtvola. Přestože na ní díky ubývajícímu světlu hleděl se zdánlivou přesností, nedokázal ani tak rozeznat její přesnou podobu. Měla tmavou masku ve tváři, která se přelívala do světlé srsti. Bylo zvláštní najednou vidět vlky rozmanitých barev. Nikdy dřív si toho nevšímal. Ne snad proto, že žil ve smečce černých vlků, ale proto, že barvy obecně nebyly v jeho očích nikdy důležité. Jeden by řekl, že právě objevil alespoň něco pozitivního na tom, že přišel o své schopnosti, ale opak byl pravdou. Ani v nejmenším nestál o to, vidět barvy, realitu, zkrátka cokoliv, co souviselo se ztrátou jeho magie.

Vlka neodradilo ani to, že ho neznámá při jeho čumění přistihla. Prostě dál bez ostychu čuměl dál. Po chvíli zjistil, že není jen béžovohnědá a začal rozeznávat skvrny v jejím obličeji a na končetinách. Když se zahleděl na pomalu vycházející měsíc, Vlčice vstala a vydala se blíž k němu. On nijak nereagoval, naopak se teď na ní už ani neohlédl. Až když promluvila, otočil se jejím směrem a lhostejně zastříhal ušima. "Hm," vydal ze sebe zprvu a oči zase vrátil potemnělému nebi. "Ani ne," zamručel znovu chvíli na to. Nebyl zrovna ideální společník, i přesto, že zfetovaný nebyl. Ksadir dokázal být divný a protivný i bez toho.
Nejeden by asi při pozorování těch dvou řekl, že jsou nejspíš z jedné rodiny podle jejich barevné palety, ovšem pravda tomu byla více než vzdálená.
"Jak dlouho tu seš?" zeptal se po chvíli na to jako by vlastně zcela bez zájmu. Navíc jeho otázka byla navzdory situaci zavádějící. On se ptal na to, jak dlouho byla na ostrovech Mois Gris, protože předpokládal, že i ona sem byla zavlčena z jiného světa.

Slunce se pomalu začalo posouvat níž, blížil se večer. Slábnoucí vítr ještě chvíli pročesával jeho mokrou srst, ze které vyklepával poslední zrnka písku, když se blížila další neznámá vlčice. Díky ustupujícímu slunci už nebyl tak podrážděný a pohled na svět byl zase o trošku krásnější, přestože nebyla vteřina, která by mu nepřipomněla, že je úplně bez svých schopností. Stále nějak doufal a možná věřil, že se mu jeho magie vrátí za čas.
Neznámá nevypadala, že by s ním chtěla jakkoli interagovat a proto Ksadir jen zůstal sedět a směrem k vlčici jen mhouřil očima, jak se jí snažil zaostřit. Posadila se opodál a sledovala západ slunce. Viděl, že je pískové barvy, ovšem nic víc mu dopřáno nebylo. Zatímco ona sledovala západ, on k němu byl otočený zády a pozoroval blížící se noc, která k němu promlouvala skrze černavě modré, postupně tmavnoucí nebe. A tak tam seděli jako den a noc a každý sledoval svého "pána".

//Kvetoucí louka

V dáli viděl jakýsi fialový les. Nebo pole. Nebyl sice schopný přesně identifikovat co, ovšem barvu viděl jasně. Asi by někoho normálně smýšlejícího napadlo říct si - páni! Co to je? Ale Ksadir tento fakt přešel naprosto bez zájmu a potřeby jít to fialové cosi prozkoumat. Daleko více ho zaujala vodní vůně. Blížil se k Tiché zátoce. Okamžitě zbloudil k vodní hladině, kterou nejprve okusil, a když zjistil, že je nepitná, alespoň se rozhodl se v ní omýt. Díky soli to byla dobrá volba, alespoň se mu tak mohla vyčistit rána na boku. Ve vodě se zastavil teprve, když v ní byl po krk a nad hladinou byla jen hlava a pruh hřbetu. Sice to nebylo zrovna nejteplejší koupání, ale o to Ksadirovi nešlo. Navíc se zdál docela otužilý. Několikrát se otřepal a zase se do vody vrátil, načež se vyválel v písku, čímž svou koupel završil. Pak se jen natáhl jako egyptská sfinga na pláži a rozjímal nad životem před tím, než se opět vydá na svou slepou cestu vedoucí od nikudy nikam. No neměl to zajímavý životní plán?

//Tajga

S každým nádechem pociťoval bodání v hrudi. Snažil se tomu nevěnovat pozornosti, avšak po několika desítkách minut chůze se musel vždy zastavit a snažit se rozdýchat. Zdálo se totiž, že se to stupňuje nepravidelnými a mělkými nádechy, kterými se bolesti chtěl paradoxně vyhnout. To pak převládlo v křeč a vlk se musel zastavit, aby mohl pokračovat. Také měl hlad. Copak ale měl vůbec pomyšlení na to, lovit? Copak měl myšlenky na to, aby se dokázal koncentrovat? Copak dokázal zaostřit a chytit zajíce? Nevěřil si na to. Kdyby býval byl schopný projevit nějaké hlubší emoce, asi by se teď ve svém zoufalství rozplakal. Místo toho jen stěží dýchal, chrčel a skrze své šílenství se rozhlížel. Neodvažoval se jít lovit hlavně proto, že se bál, že zklame. Nedokázal by se teď přenést přes to, že už nedokáže ulovit ani hloupého zajíce.
Pomalým krokem pokračoval ve své cestě do neznáma.

//Tichá zátoka

Šedou vlčici za chvíli vypustil úplně z hlavy. Zůstal sám ve své "slepotě". Nechal své oči odpočinout, když je zavřel, načež nakonec ve víru svých zběsilých myšlenek na chvíli usnul. Zdálo se mu o tom, jak je se svou starou smečkou, a jak s nimi žije v Černé zemi. Alespoň ve spánku se mohl vrátit do chvíle, kdy bylo ještě všechno normální. Tak moc toužil po své moci! Nic nechtěl víc. Vlastně on nechtěl NIC víc.

Po pár hodinách se vzbudil. Stále byl sám. Stále unavený a stále "slepý". Začal se opět škrábat zpět na nohy, přičemž těžce vydechl bolestí, která svírala jako namožené svaly a potlučené kosti. Chvíli se pajdal jako opravdový mrzák, než tělo zvyklo pohybu, až se nakonec dostal do svižnějšího a vcelku plynulého tempa. Mířil neznámo kam, s neznámými úmysly a s neznámým plánem. Jediné, co měl a věděl, bylo vlastní jméno. Ksadir.

//Kvetoucí louka

Posadil se na chladnou, štěrkovitou zem a pozoroval chování vlčice. Nemohl sice vidět její špínu v kožichu, ale věřil, že měla pilno, aby se očistila. Vždyť on neměl poslední hodiny na starosti nic jiného, než válení se v nepořádku, prachu a bahně. A ona se teď tohoto znečištěného těla dotkla. Neuvěřitelné! Nechutné!
Její slova by ho bývala byla rozesmála, kdyby to tak vlk jen dokázal. Místo toho jen tupě zíral a jeden by skoro řekl, že jejím slovům snad i uvěřil. Samotnému mu ale celá tahle situace připadala více než komická. "Dobře," odsouhlasil prostě, ačkoliv moc dobře věděl, co se stalo, jak se to stalo a komu se to stalo. To především. Ačkoliv byla vlčice namyšlená a téměř nesnesitelná, Ksadirovo prázdné a tiché srdce si v její ráznosti našlo jakýsi zvláštní druh zalíbení. Ani nehlesl, když se vlčice chtěla dát znovu v odchod a mlčky sledoval její ocas mizející opodál. Měla vážně tak strašný život? Nebo touto představou jen trpěla? Ksadir zanedlouho viděl jen šedý flek rozlévající se v rozpuštěné krajině a on zůstal sám. Chvíli měl touhu ji následovat, protože mu mnoho než to nezbývalo, ale kvůli svému vyčerpání se nakonec rozhodl zůstat. Po chvíli se sesunul k zemi a rozhodl se pro odpočinek, ačkoliv jeho hlava šrotovala mnohem víc, než kdy dřív. Oči měl zavřené, protože pohled na svět mu způsoboval bolest.

Její reakce ho taktéž překvapila. Čekal výbuch vzteku, další nadávky, cokoliv! Jenže vlčice zůstala zaraženě civět - jen civět a nic víc než to. Ksadir po chvíli toho zírání naklonil hlavu na stranu, jako by tím snad pokládal otázku, jestli je v pořádku. Kdyby byl býval věděl, že má takové tlačítko na vypnutí, už dávno ho zmáčkl a poklidně by odešel. Ale teď ho to zajímalo. Neuvědomoval si to, ale díky setkání s ní alespoň částečně nemusel myslet jen na to, že je bezmocný. Navíc byl fakt, že byl opravdu unavený. Zlomený. Nejen duševně, dost možná byl zlomený i fyzicky po onom páde ze stráně.
Bylo chladno a slunečno. Ksadirovi trvalo několik hodin, než si na slunce aspoň trochu zvykl. Viděl na něm ale snad ještě hůř, než když byl dočista slepý. Vidět ho teď občas i bolelo! Na svůj nový zrak si bude muset zvykat hodně dlouho. Přes jeho zmlžený pohled na svět téměř dokonale viděl, jak se šedá vlčice skutálela na zem. On by to vlastně ani vůbec vidět nemusel, stačilo jí slyšet. K jeho překvapení však vlčice jeho nabídky přijala a při vstávání se o něj opřela. O něj - o jeho špinavou srst! A opravdu, že špinavá byla pořádně! "No ano, jaký?" doplnil její stěžování si otázkou na to, jaký osud to tedy má? Věděl, že si jen tak zbůhdarma stěžuje na to, jak má hrozný život, jen proto, že upadla, ale jeho doopravdy zajímalo, jak hrozný osud doopravdy má. Skoro se jí lekl, když od něj tak znenadání odskočila. Prudké pohyby ho teď docela děsily. Přestože se neprojevila nijak agresivně, vlkovi se hned zlehka naježila srst na hřbetě a nahrbil se, jako by byl připraven na útok. Byla to však asi vteřina, než se z uleknutí vzpamatoval.

Nevadilo mu, že ho uráží, ba dokonce ani na to, že je prý slepý už ani nedutal. Jen se pousmál a ještě párkrát olízl svůj bok, který byl zbarvený do hněda od zaschlé krve. Její slova ho však nudila, když si jeden zvykl na ty neustálé posměšky a urážky, zjistil, že se pořád jen opakuje.
“A taky trochu hloupá,” poznamenal k její údajné dokonalosti. Nebyl zrovna někým, kdo by měl potřebu někoho urážet, ovšem tohle byla zcela výjimečná příležitost k tomu, aby jí dal alespoň částečně najevo, že není jen kus hadru - i když si tak teď bez svých schopností rozhodně připadal. Hlavně ho také zajímala její reakce, nečekal totiž, že by vlčice byla na něco podobného připravena.
Jeho sezení a lhostejné koukání evidentně nemohla snést dlouho a během chvíle se dala na odchod s tím, že se mu snad zkusila vyhrožovat tím, jaké drby o něm bude roznášet. Ksadir na to nereagoval nijak jinak, než právě lhostejným pohledem. A stále se neměl k tomu, aby se zase zvedl a pokračoval ve své cestě bez cíle.
Vlčice daleko nedošla, neboť se hned po svém proslovu svalila na zem jako přezrálá hruška. Ksadir ji přitom moc dobře sledoval a je snad jasné, že tohle její divadýlko ho pobavilo. Teprve v tuhle chvíli se zvedl a odpajdal se k ní. “Chceš pomoct? Ačkoliv předpokládám, že to tvá dokonalost udělala schválně,” řekl s upřímným potěšením z jejího pádu a znemožněním se.

Po chvíli se opět zastavil, sklonil hlavu a tlapou si snažil slzy z očí vyhnat tlapkou. Nevypadalo to sice, že brečí, ovšem Vé to stačilo k tomu, aby se toho chytla. Ani to Ksadirovi nijak neublížilo, ovšem to, že použila slovo "slepej", to bylo jako píchnout do vosího hnízda. Vlk opět zavrčel a otočil se jejím směrem. "Nejsem slepej," upozornil vlčici, načež toho ihned litoval, protože věděl, že jí podpořil v jejích dětinských poznámkách. Ona přece věděla, že není slepej. Jenže on si tím tak jistý a svou neurvalostí to dal nejspíše najevo. Znovu zavrčel, tentokrát vzteky k sobě samému. Když už se otočil, že půjde zas o kus dál, vlčice se zeptala na jeho jméno. Chvíli přemýšlel, co v tom zase bude za háček a s tichým bručením si jí opět změřil svým rozostřeným pohledem. "Určitě si poradíš i bez něj. Inteligentní jsi na to dost," poznamenal nakonec s posměšným úsměvem a provokativně se posadil čelem k vlčici. Čekal, zda bude nějak reagovat, napadne ho, nebo prostě odejde pryč... Nebo na sebe budou takhle kousavě koukat až na věky věků?

Její frkání a rozhořčenost nad tím, že nechal její slova, aby ho zcela míjela, ho bavila. Kdoví, zda ji chtěl jen naštvat, nebo ji měl plné zuby, nebo mu to bylo doopravdy jedno... Rozhodně ho však výsledek těšil. Co však určitě neplánoval, bylo klopýtnutí, které nasměroval přímo k osobě šedé, krátkoocasé princezny. Ta okamžitě vyletěla, jako by se na ni snad místo vlka řítil při nejlepším odpad z koše. Evidentně však neměl potřebu se omlouvat, a to opět snad ne schválně, ale čistě proto, že to byl Ksadir. Zřejmě si neměli co vyčítat, co se týkalo bezohlednosti. Bílý Vlk dokonce neměl touhu se omluvit ani po té, co vlčice vyváděla podruhé - tentokrát kvůli kapce krve. Lhostejně se otočil jejím směrem, shlédl na její drobnou, elegantní nožku, pak se jí drze podíval do očí a ušklíbl se, jako by netušil, o co jde. Přitom jí tento pohled nevěnoval pro svou kapku krve, ale pro její poznámku, zda je slepý. I když slepý nebyl, on si tak připadal, a i když sám pro sebe už nic neznamenal, tohle ho opravdu zasáhlo. Nedal to nijak jinak znát, emoce totiž nebyly jeho parketa. Jeho oči však už v tu chvíli začínaly být zalité slzami, jak moc mu vadilo slunce, které začínalo vylézat zpoza mračen. Ani se je později nesnažil příliš rozmrkávat, neboť jeho zrak tak či onak byl celkem k ničemu. Za co by byl slepý rád, by on vyměnil za slepotu. Každý jeden pohled mu připomínal, o co přišel. A nejhorší bylo, že vůbec nevěděl, jak ke své moci znovu přijít. Nedokázal už vidět ani magické zdroje, zkrátka nic, co bylo doposud jeho jediným smyslem života.
"To nevím. Kam jdu?" bez toho, aby se znovu ohlížel, udělal několik dalších bolestivých kroků kupředu. Viděl sice, i když matně, kam jde. Ale doopravdy nevěděl, kam vůbec míří, kam chce dojít... A co je jeho cílem. Neptal se však proto, že by od vlčice čekal nějakou odpověď.

Vlčice byla ukecaná a mimo to i pěkně protivná. Ksadir na ní vrhl nevraživý pohled´ když spustila přednášku o vlčicích. Nadechl se, aby snad řekl něco o tom, zda si připadá méněcenná, že má takové hloupé řeči o vlčicích, ale když prohlásila, že je princezna, pochopil, že to nemá smysl. Rád by se jí podíval do očí, do duše, byl nesvůj z toho, že o ní bez své ztracené magie neví vůbec nic. Dokonce ani do těch očí se jí doopravdy podívat nemohl, protože by do jejich hloubky nedohlédl ani tak, jako vlk s normálním zrakem. Namísto toho dělal, jako by ji neslyšel. Vypadal, že mu je její názor úplně ukradený, a co hůř, i to, že se pasovala na princeznu.
Nenechal se ani rozhodit tím, že ho nazvala špinavkou. Vzhledem k tomu, co sám pro sebe znamenal, se ho její slova vůbec nedotkla. Až v poslední větě z ní padlo rozumné slovo, a aniž by se na ní Ksadir otočil, rozhodl se jít dál. Kulhal a hýbal se jen stěží, a tak svou neomalenou “chůzí” málem padl směrem na Vé. Během toho z jeho chlupů na boku skápla kapka jeho krve na její zrovna omytou tlapku. “Není? To jsem rád,” poznamenal suše a pokračoval v cestě tempem umírajícího slimáka, stále více oslepen svítajícím sluncem.

Stál, mírně rozkročený a s hlavou svěšenou. Podobně, jako kůň před tím, než se definitivně ve své únavě zhroutí k zemi. Když se k němu blížila Šedá, vypadal sice už o něco lépe, ale pořád dost mizerně. Její pach sice cítil, avšak za svítajícího slunce nedokázal rozeznat její přesnou podobu. Lhostejně si upravoval svůj zkrvavený bok a její přítomnosti nevěnoval ani tu špetku své zbylé příčetnosti. Evidentně ho vůbec netrápilo, že by ho ta cizinka mohla klidně dorazit a zabít. Naneštěstí vlčice takové úmysly neměla a namísto toho spustila salvu sarkastických slov. Z bílého vlka se ozvalo zavrčení. Teprve, když domluvila, ji věnoval svůj pohled. Nebylo vůbec znát, že ji nevidí zdaleka tak dobře, jako ona vidí jeho. "Jsi bystrá," vrátil ji její dávku ironie a olízl si přední zuby, které na ní během těch slov vytasil. "Kde jsem?" zeptal se pak, nenaléhavě, skoro až podivně chladně, jako by na ní ještě před chvílí vůbec nevrčel. Všiml si jejích modrých očí, všiml si, že je šedá, a už jen proto věděl, že od svého domova musí být velmi vzdálený. Po chvíli zamrkal, jako by snad doufal, že pak vlčici uvidí ostřeji, ale nefungovalo to. Dohánělo ho to k šílenství. Raději než to by snad neviděl vůbec nic.

//Hraniční pohoří

Začala mu docházet síla. Jeho nohy slábly každým dalším krokem a jeho klouby a odřeniny bolely čím dál víc. A čím méně sil měl, tím méně dokázal ovládat své pohyby. Ve spojení s jeho "slepotou" tedy nebylo divu, že se v takovém terénu nakonec svezl po kameni tak, že měl notnou chvíli co dělat, než se posbíral zpět na nohy. Možná, že si tam dole i chvíli poležel, než přišel zpátky k vědomí...
Vyšplhat se zpátky na zesláblé končetiny byl skutečně náročný úkol. Navíc ho teď ještě pekelně bolel bok, který si o kameny natrhl. Nebylo to nic vážného, avšak jeho už tak bídnému stavu to rozhodně příliš neprospělo. To vše ještě doplňovala bolest hlavy a Ksadir si připadal tak mizerně, jak už dlouho ne. Cítil se vůbec někdy tak bezmocný a slabý, jako teď? Opět jen stál, zhluboka dýchal a sbíral zbylé síly k tomu, dostat se dál. Jenže dostat se dál bez cíle bylo opravdu těžké - nebo snad bylo jeho cílem jít tak dlouho, dokud prostě nepadne únavou?

//Nížina hojnosti

Šel již dlouhé hodiny. Poklus změnil v klidný krok, když se i jeho mysl ustálila a začala konečně vnímat to, co se stalo. Zmatení vystřídal vztek. Zlobil se sám na sebe, že procházel portálem. Věřil, že kdyby zůstal v Černé zemi, zrak by ho neopustil. Ze zlosti ho vyvedlo první silnější zakopnutí o kámen, který značil blížící se pohoří. To byl na tmavém nebi ještě schopný rozeznat, avšak při troše nepozornosti se mu kdejaká překážka vloudila pod nohy. S tichým, neovladatelným kvíknutím klopýtl a naražený kotník si oblízl. Pak jen pár minut postával a posedával, velice zhluboka dýchal a vydechoval. Jeho oči byly prázdné a nicneříkající. Stejně prázdně se totiž Ksadir i cítil. Nevěděl, kým je.
Až po chvíli se odhodlal jít dál. Snad sám sebe musel podrobit zkoušce, když si to namířil přímo proti horskému svahu, po kterém začal stoupat.
Terén to pro něj byl nesmírně obtížný a dost ho zpomalil. Každý krok vyměřoval, avšak ani tak se nevyhnul několika uklouznutí a zakopnutí.

//Tajga