Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrčela jsem, nikdy jsem nad ním nezlomila hůl. Ale on? Vracel mi to mnohem silněji, než jsem si mohla myslet. Fiasko. Žila jsem s kdekým, s plenitely, i zabijáky. Ale v něm jsem se snažila vidět něco dobrého ze svého života. Ale byla to jen pouhá mýlka. Spletla jsem se v něm a možná to mě tak neuvěřitelně ranilo. "Nikdy jsem k tobě nebyla zlá." Sykla jsem, vždyť to byl jako skoro můj syn. Tak nač mě házel do jednoho pytle? Chovala jsem se k němu hezky, mnohem líp než k jiným zdejším vlkům.
Začala jsem mu to vyčítat a nikdo mi nic říct nemohl. Byl ostudou i svého otce, o kterém mi tak úctyhodně vyprávěl. I na něj jsem nezapomněla a musela jsem mu to vpálit přímo do xichtu. Mladému Zeiranovi se to ale nelíbilo. "Aspoň na někoho máš dobré slovo." Řekla jsem směrem k otci a protočila oči. Pak se začali dít věci. Kolem nás se objevil oheň, zem se třásla a vítr na mě útočil. Věděla jsem, že Zeiran je mocný, vždyť jsem ho v tom i podporovala ať se s magií naučí. Díky mě zjistil i to něco málo co ovládá. Viděla jsem, že se velký vlk chystá ke skoku. Nebylo kam uhnout a ustát to? Nemožné, byl až příliš velký na to, abych se mu ubránila. Padla jsem na záda a vrčela. Držel mě tlapou na hrudi. "Jsem tvá kamarádka!" Sykla jsem. "Ale ty jsi ztracen." Kdyby to byl boj napřímo, možná bych měla šanci, ale vzhledem k tomu že se tu jednalo o magickou sílu... Nemožné. Vrčela jsem a snažila se tlapu ze sebe střepat a zakousnout se do ní. Chtěla jsem, aby se probral, ale strach v mých očích rozhodně nemohl hledat. Na to jsem byla až moc egoistická a silná. Můj pohled byl přímý, přísný a smířený. Chaos z něj udělal monstrum, nebo za to mohly opravdu ty vlčice?

Nakrčila jsem svůj nos, jeho dech byl zrychlený, tělo naježené. Takhle se ke mě před tím vůbec nechoval. Trápilo mě, co se mu stalo... co ho popohánělo. Všechno zazlíval vlčicím, to byl ten pravý problém? O to mu šlo? Aby vlčicím co nejvíce uškodil? Já nebyla žádná mladá fuchtle, která si s ním hrála. Dělala jsem vše napřímo. Dělala jsem to tak, jak jsem myslela, že to bude správné. Ale mu se to očividně nelíbilo. "Tak aspoň buď chlap a řekni to napřímo, ne?" Vyštěkla jsem směrem k němu. Jeho hlava se mírně sklonila a to byl zase blesk, který šil do mě. Měla jsem ráda přímé chování a to jsem požadovala i v okolí. Přidupla jsem si a udělala tak krok dopředu, ještě k němu blíž. Teď jsem od jeho čenichu měla možná jen pár drobných centimetrů.
Nemohla jsem se tady nechat jen tak obviňovat. "Můj alfák ti může být u zadku." Vyštěkla jsem, stejně tak tam byl i u mě. Neviděla jsem ho už tolik dní a kdo ví co dělal. Vlastně mě to ani nezajímalo, každý jsme měly svůj život. "Podívej se na sebe... Co se z tebe stalo." Zavrčela jsem. "Klesl jsi Zeirane, já v tobě viděla to dobré. Já jsem tvá kamarádka! Ale ty? Chováš se jak nevychovaný spratek a proč? Kvůli něčemu co ti zase někdo něco nabulíkoval? Co bys mi na to řekl? Co by na to řekl tvůj otec?" Vyštěkla jsem naštvaně. I já teď byla. Otvíral si tady na mě hubu jako bych byla nikdo. Já nebyla nikdo. Byla jsem jeho kamarádka, jediná co v něm viděla dobro. Zaryla jsem drápy do země. "Beznadějný." Hlava mi lehce poklesla k zemi. Můj pohled už nebyl tak přímý, byl pro mě odepsaný.

Zamračila jsem se a také se napřímila, stejně jako on. "Hej, na koho si tady otvíráš hubu, Zeirane?" Zavrčela jsem také. Jeho postoj vůči mě se mi nelíbil. Kdo s ním strávil několik dní? Kdo s ním cestoval? Kdo se s ním klouzal na ledu? Kdo se mu snažil ukázat nový pohled na svět? Já a bylo mi to k ničemu. Znova jsem se mohla ujistit v tom, že vlci jsou na prd. Očividně měl problém s vlčicemi, ovšem já přece nezapadala to té samé skupiny, co myslel on, nebo ano? Čím jsem si to sakra zasloužila? Už mi jednou zkřížil cestu a já myslela, že je to osud na dobré cestě.
Mé oči doslova vypukly ven. "Všechny vlčice jsou stejné? Bože Zeirane..." Teď mi to bylo jasné. Přitáhla jsem si tlapu k hlavě a začala si s ní ťukat o čelo. Kdo tě zase tahal za nos? Bylo mi ho svým způsobem líto. On byl tak jednoduchý, ale zároveň se nechal tak rychle strhnout stranou. Už jsem to věděla, vyprávěl mi jak si s ním ostatní hrajou. Ale já jsem k němu byla přece vždy přímá, nebo ne? Bádala jsem tak v paměti o všem, co jsem mu říkala. Nikdy jsem v tom nehledala nic sobeckého.
Snažil se mě od sebe odehnat, ale já se nenechala. Skočila jsem mu do cesty a stále přímo proti němu. Dívala se do jeho chladně modrých očích. "Už jednou jsem ti říkala, že se máš vykašlat na ostatní a řídit se sám sebou." Zavrčela jsem a při tom se na něj dívala, jako bych ho chtěla pověsit za koule do průvanu.

Oslovila jsem Zeirana, ale on reagoval poněkud přehnaně. Zamračila jsem se, vypadalo to, jako by to byl snad kohout na bojišti. "Ty." Frkla jsem úzkoprse a při tom mi kousek ucukl k úsměvu. Byl zvědavý, co tu dělám, co tu chci. "Přišla jsem za tebou, Zeirane, neboť jsem tě ucítila na území." Frkla jsem. Bylo zvláštní ho vidět, co tady předvádí. Neuniklo mi nic a musela jsem zastříhat ušima. Stála jsem nohama na zemi, tak pevně jak jen to šlo.
Sledovala jsem tmavého vlka, jak se jeho srst ježí. "Na co si tu hraješ, mladý?" Zeptala jsem se ho celkem zmateně. "Děláš jako bys mě neznal." Oponovala jsem. Až moc slov najednou, na to jsem ani já nebyla zvyklá. Ale nechtěla jsem nic prodlužovat, netušila jsem, proč byl na mě takový. Dala jsem se do pohybu, to bylo pro mě přirozené. Začala jsem kolem mladého vlka kroužit. Dráždit, nebo ho snažit vyprovokovat? Věděla jsem, že je mocný, ale naivně jsem si myslela, že mi nic neudělá. Kdo ví? Byl vůbec něčeho takového schopný. To se hned zjistí. Lstivost mi přejížděla po jazyku, jako bych to měla na denním pořádku. Sem tam jsem zavrtěla ocasem sem a tam. "Hej, Zeirane." Houkla jsem na něj, jako by se v něm démoni praly. Možná bych toho měla nechat. Byl opravdu mladý a já sama věděla, co mladá krev dokáže. Byla horoucí, nevypočitatelná. Ale... když já tak chtěla zkoušet.

Zhluboka jsem zívla, měla jsem poměrně dlouhou chvíli a potřebovala jsem se nějak zabavit. Sar odešel, ani jsem se mu nedivila. Žít se mnou v jedné společnosti nebylo úplně ideální. Navíc, když jsem přestala komunikovat. Můj zkrat byl poněkud... nechtěný, ale nucený. A tak jsem se dala spíše zase do pohybu. Našlapovala lehce, elegantně, tak jak jsem to měla snad vždy ve zvyku. Taková už jsem byla.
Najednou jsem však ucítila pach, který mi byl známý. Zeiran. Napadlo mě a při tom mi koutek ucukl. Ten vlk, co mě opustil, neboť někam strašně pospíchal. Ale i tak jsem ho měla ráda. A tak jsem se otočila a pomalu, šouravým krokem se k němu vydala. Za chvíli už se mi objevil černomodrý kožich. Šel jako hromádka neštěstí. Zamračila jsem se. On je tak lehce manipulativní. Připomínal mi trochu takového emo chlapce, který se neustále hledal. A každá věc ho dokázala rozhodit.
Vydala jsem se za ním, poklusem. "Hej trubko." Zvolala jsem v dáli. "Vypadá to, jako by ti uletěly včely." Naklonila jsem hlavu na stranu. Doklusala jsem k jeho boku a čenichem do něj ťukla. Měla jsem k němu přece velmi přátelský vztah, prožili jsme spolu několik dní. Ukázal mi Svatyni a pomohl mi zlepšit se v dovednostech. Byla jsem mu svým způsobem zavázaná a brala jsem ho možná trochu i jako syna.

Můj trochu lstivý úsměv mi z tváře nemizel. Tenhle vlk se mi opravdu moc líbil a ač jsem z něj byla celá paf, nehodlala jsem se toho pocitu jen tak zbavit. Představil se mi jako Sar, tohle jméno bude fajn si na delší dobu zapamatovat. "V tom případě mě moc těší, drahý Sar." Nechala jsem jeho jméno pěkně sklouznout po jazyku. Ach, jak krásně to znělo. Dokázala jsem si to představit, mít tohohle vlka někde poblíž. A pokaždé když bude chuť s ním něco provést. Ani on nevypadal, že by nebyl úplně proti. Proto mi jen koutek stále lehce cukal sem a tam. Se zábavou souhlasil a mě tak zbývalo něco vymyslet. Jo, něco v hlavě se mi honilo, ovšem tohle by bylo až moc jednoduché. Proč taky nějakého toho samce trochu nenapínat? Jak dlouho asi vydrží odolávat? Tohle mi šlo a já se tím víc než bavila.
Vlk se dal do pohybu, stačila jsem jen naklonit hlavu na stranu a už jsem byla na zemi. Měl ohromnou sílu, takže poddat se jí bylo naprosto přirozené. "Tohle bylo zákeřné ze zálohy!" Zasmála jsem se a při tom zůstala ležet. "Vlčice nemusí být pokaždé dole!" Řekla jsem hravě a snažila se rychle postavit na packy, což se mi i povedlo. Chtěla jsem ho taky povalit, ale spíš to bude hra... s už jasným vítězem. Skočila jsem na vlka a opřela si o něj své přední tlapky. Snažila jsem zatlačit, ale docílila jsem možná toho mu poňuchňat srst. "Hmmm...." Zabručela jsem. Seskočila jsem dolů, udělala pár kroků dozadu, rozběhla se a skočila na něj celá. Zůstala jsem ovšem na něm viset nohama ve vzduchu. "Tohle je taky špatně." Zamumlala jsem a sápala se zase rychle dolů. Elegantně se mi povedlo udělat jeden kotrmelec a hodit tak záda na tvrdou zem. Oklepala jsem se a zůstala ležet na zádech, tlapkama vzhůru. Koukala tak na Sara zespod. "Tohle možná není tak špatné." Vyplázla jsem na něj pobaveně jazyk.

Cítila jsem, jak to ve mě vřelo vzrušením a zároveň touhou vlka poznat. Byl vysoký, urostlý, nejeden vlk by řekl, že se bude jednat o alfu. Já na postavení ovšem nikdy nebyla, pokud se mi někdo líbil, zkrátka jsem do toho šla. Měla jsem možná trochu jiné morální zásady. Každopádně má věrnost neznala meze, pokud jsem si našla vhodný objekt. Tenhle vlk měl štěstí, nejenže se mi opravdu líbil, táhlo mě to k němu i díky Amorově kouzlu. Mé panenky se kýčovitě změnily do srdíčka a mé pravé srdce tlouklo jako o život. Jako mladá nadrženost, která akutně chtěla ven. Ale nemohla jsem na něj hned skočit, ač by to byla zábava.
Rozhodla jsem se víceméně si trochu pohrát. Vlk nemusel nic předstírat a já ihned poznala, že s ním to bude fajn. Cítila jsem, že i já na něj udělala určitý dojem a tak se před mými hrátky neotočí a rychle neuteče. Olízla jsem si svůj čumák a znova se dala do chodu. Musela jsem to rozchodit, jinak bych se tady rozpustila štěstím. "V tom případě jsme sestřelili dvě sexy mouchy jednou ranou." Řekla jsem a zastavila se vedle něho, bok po boku. Snažila se zvednout hlavu, ale sotva jsem mohla dosahovat té jeho. Jako bych si snad chtěla měřit velikost. Aneb, nebyl tady jediný, kdo měl koule - jsem tady i já! "Jsem Laelia." Představila jsem se a nespouštěla z něj své oči. "A myslím, že právě teď si můžeme užít spoustu zábavy." Řekla jsem a lehce do něj ťukla svým zadkem. Mé choutky neznaly meze a s chutí bych na něj skočila okamžitě, ale... to by bylo dost divný. Zavrtěla jsem proto ocasem a znova se dala do pohybu a dala si velmi záležet. Abych dala každou nohu tak, jak má. Abych na sebe upoutala pozornost. Chtěla jsem, ať má elegance a ladnost jde vidět hned na první pohled. Pěkně jít jedním bokem tam, druhým zase sem. Tohle mi šlo. Provokování jsem měla v krvi odjakživa a že jsem se ho naučila velmi dobře. Sbíhaly se mi sliny, při každém mém kroku. "Je něco, co jsi chtěl vždy udělat, ale nikdy jsi na to neměl odvahu?" To se mě netýkalo. Byla to spíše taková zkouška, jestli je něco, co vlk nikdy neokusil, nebo se bál. Byl obrovský, mohl mít vše, na co pomyslel. Ale bylo to opravdu tak jednoduché. Zůstala jsem stát před ním, naklonila jsem hlavu na stranu a očima ho při tom pobízela k první nemravnosti, která ho v hlavě napadne. Já jich tam měla, no jéje...

Rozhlížela jsem se po horách a užívala si toho zimního vánku, který se mi dopřával. Mé tělo i má duše byla celkově spokojená, i když se to dalo ještě nějak vylepšit. Což se i tak stalo. Naskytl se mi pohled na vlka, který to měl namířeno přímo za mnou. Se zájmem v oku jsem sledovala vlnícího se vlka směrem ke mě. No vážně, už jste někdy viděli víc namakaného vlka? Každý jeho sval byl pevný jako skála. Nebyl to žádný puding na nohách, který by se rozhodl mi otrávit život. Tohle bylo něco úplně jiného, než na to na co jsem byla zvyklá. Okamžitě mi to zvedlo náladu. Můj postoj ovšem zůstával stále stejný, s mírně pokrčeným nosánkem nahoru. "Buď zdráv cizinče." Pozdravila jsem ho a nemohla z něj spustit oči.
Co čert nechtěl, amorův šíp se mi trefil přímo do zadku. Byl to záměr? Možná. Každopádně se můj pohled změnil možná na více vášnivý. Hnědého vlka s přívěškem na krku jsem jen svlíkala pohledem, kdyby to tak šlo. Ne, že bych ho chtěla vidět bez chlupů, to by možná ani tak sexy pohled nebyl. Ale... Raději to nerozváděl, Lio. Napomenul mě můj vnitřní hlas. Zavrtěla jsem hlavou a musela spolknout slinu, která se mi velice rychle hrnula z tlamy ven.
Pach vlka mi nic neříkal, možná byl členem nějaké smečky, vypadal na výše postaveného. Což se nedalo říct o mě. Já tu byla zatím jen nicka, která tu začínala. Ale spustit oči jsem z něj nemohla. "Kam má takový sexy samec namířeno?" Nemohla jsem si odpustit klišé, které mi z tlamy doslova řvalo. Mé laciné flirtácké triky se mi v hlavě hrnuly, jako bych to měla na denním pořádku. Jasně, uměla jsem to sama líp, ale teď jsem měla v hlavě takový zmatek, že jsem se v tom ani nedokázala vyznat. Dala jsem se do kroku, musela jsem si toho neznámého vlka prohlédnout, neboť jeho výraz mi tak nějak napovídal, že by mu to nemuselo vadit. Udělala jsem kolem něj kolečko, dala si na svém rentgenovém pohledu záležet. A sledovat jeho vyrýsované tělo, včetně té zadní části. Nakonec jsem se postavila před vlka a vyčkávala jak se situace vyvrbí. Zda-li si užiju trochu srandy s flirtováním.

// Nerovy vodopády

Ťapkala jsem sotva chvíli, než jsem si uvědomila, kde jsem. Popravdě neuvědomila. Byla jsem tady poprvé v životě. Zeiran mě tu nechal, jako osinu v zadku, ovšem... nebo spíš já jeho nechala jako osinu v zadku. Rozkoukala jsem se po okolí, blížila jsem se k horám. Ty byly mému srdci blíže. Tady se mi bude líbit. Uvědomila jsem si a lehce se ušklíbla. Co mi však chybělo byla společnost. Nemohla jsem si nikoho dobírat, nikoho nutit a manipulovat. Zeiran byl v tomhle moc dobrý, mladý a naivní. Kdo ví, co z něj nakonec vyroste. Záleželo jen na tom, koho vlastně potká.
Zamrkala jsem a protáhla si záda. Elegantně a při tom ladně jsem se šinula kupředu. Hlavu jsem měla vysoko ve vzduchu, i přes mou malou výšku. Sebejistota o mně dávala jasně najevo, že se nejedná jen tak o někoho, ale jedná se o NĚKOHO. Hehe.. Zazubila jsem si. Praskání sněhu pod mýma tlapkama se mi líbilo. Připomínalo mi to lámání kostí zvěře. A ten zvuk se mi víc než líbil. Byl tak osobitý, tak perfektní.
V horách jsem se zastavila. Nadechla se vzduchu, který byl čerstvý a neskutečně mě přitahoval k sobě. Nebyl tak špinavý a sypký, jako byl na té nepříjemné poušti. Ale rozhodla jsem se tomu dát ještě šanci. Nemůžu své šance zahazovat jen tak na počkání.

Zeiran něco povídal, ale já tomu rozespale ještě nevěnovala moc pozornosti. Spíše jsem ho jen trochu sklesle sledovala a přemýšlela nad tím, jak to bude teď. Zeiran se ihned vydal dál, po své cestě. "Já se asi trochu zdržím, Zeirane, potřebuji trochu... zvolnit." Bylo to tím, že jsem byla asi starší a neměla jsem takové nutkání zdrhat zase dál. Tady se mi moc líbilo a tak jsem si to chtěla trochu více užít, než bývalo zvykem.
Zeiran to pochopil a tak si nadále pochodoval po svém. Vyprovodila jsem ho s úsměvem pryč a mohla si tak oddechnout, že ten školní pochoďák mám za sebou. Tak teď si můžu chvíli užít sama sebe. Uvědomila jsem si. Posadila jsem se a ještě chvíli sledovala jak voda padá z útesu dolů. Bylo to kouzelné. Neměla jsem ale v úmyslu zůstávat příliš dlouho. Spíše jsem jen počkala, až se Zeiran ztratí z dohledu a jeho pach se ztratí v prach. Možná už bych mohla vyrazit. Netušila jsem, kde vlastně jsem. Ani kudy je má poušť, ale důležité bylo, že jsem si ještě mohla užít poslední střípky zimy. A tak jsem zavrtěla ocasem a pomalu se rozešla pryč odsud.

// Severní hory

Počet příspěvků: 53
Smečková aktivita: Lia poznávala okolí své nové smečky a snažila se jít s Khanem na lov, který se moc... nevyvedl.
Jak trávila měsíc: Jakmile poznala okolí, zjistila že lov s Khanem nebude to pravé ořechové se Lia rozhodla pro trochu cestování. Zjistit kde vlastně žije, znát choutky a zákoutí zdejšího světa. Proto se se Zeiranem z Chaosu vydala poznávat svět. Momentálně je na druhém ostrově, ale její cesty pomalu končí a brzy se vrátí zpátky domů. Khanovi určitě totiž chybí.

Dlouhý spánek, který přišel v naprosto vhodnou dobu. S chutí jsem si zamlaskala, když jsem pomalu přicházela k sobě. Pode mnou zůstala jen malá kaluž slin, který zničila o trochu sněhu, na kterém jsem spala. Zastříhat ušima, pak se pomalu začít probírat. Oklepala jsem se a mžouravým pohledem sledovala okolí. Cítila jsem, že Zeiran už vedle mě není. Tudíž jsem si musela zvyknout na to ostré světlo, než se mi naskytl pohled na mladého vlka. Ten seděl nedaleko a pozoroval padající vodu.
Dala jsem si trochu na čas. Vstávání nebyla moje silná stránka, měla jsem jich plno, ale tohle mezi ně rozhodně nepatřilo. Pomalu jsem se stavěla na tlapky, které byly od zimy ztuhlé. Protáhla jsem se a cítila, jak se všechno napíná a bolí. Prospala bych i celou zimu. Za to může ta tůra. Uvědomila jsem si a olízla si při tom čumák.
Jakmile jsem přišla konečně úplně k sobě. Zamířila jsem k Zeiranovi a posadila se vedle něj. Ještě jednou si mlaskla, neboť bych si sama sebe dokázala ještě představit na nějakém obláčku plném spacího nadání. "Dobré ráno." Řekla jsem, neboť asi nic jiného se říct v tuhle chvíli nedalo. "Vyspáno? Připraven na cestu?" Zeiran to tady očividně znal. Tudíž to pro něj nebylo žádné velké dobrodružství. To se ovšem nedalo říct o mně. Pro mě to tady bylo všechno nové. Musela jsem si zvykat na spoustu nových věcí. Zapamatovat si každý kout, určitě se mi to v budoucnu bude hodit.

// Katakomby

Z katakomb jsme se dostali celkem rychle. Stále jsem byla ovšem toho názoru, že ty v Poušti byli o něco hezčí. Ukrývaly i spoustu písmen, u kterých nikdo neznal odkud jsou. Vlastně se mi zastesklo po Khanovi, co asi dělá? Chybím mu? A u tohohle by se perfektně hodil ten ďábelský úsměv. Aneb neměl ho asi kdo prudit a mě to dobírání alfy - nealfy, celkově chybělo. Ale to už jsem se zajímala o Zeiranův řetěz kolem tlapky. Sklonila jsem k němu hlavu, když o něm zrovna Zeiran začal mluvit. Podle všeho se jednalo o magický předmět, který měl i nějakou funkci. Měl to od pana Wu, tudíž mě to celkově zajímalo. "Páni... tak to doufám, že ho potkám a taky si u něj třeba něco vyberu." Kromě magií měl i předměty a zvířata. Zvířata mě moc nebrala, pokud je tedy nemůžu časem sníst. Což tyhle od něj očividně ne. Tudíž jsem se zaměřila víceméně na takové předměty. "Potkal jsi už nějaké vlky, co měly od něj i něco jiného?" Zeptala jsem se. Nedalo mi to. Nedokázala jsem si představit, co všechno by ve svém repertoáru měl.
Za chvíli už jsem slyšela hluk z vodopádu. Naskytl se mi velmi příjemný pohled. Zeiran vypadal unaveně a nabídl tedy slíbený odpočinek. "Hurá!" Vzdychla jsem radostí a přihnala se k proudu vody. Sklonila jsem hlavu, abych se mohla pořádně napít. Žízeň mě prohnala na docela vysoké úrovni. Pohlédla jsem pak na Zeirana, který už se choulel na zemi a chystal se ke spánku. Měla jsem v plánu udělat to samé. Zamířila jsem za vlkem a lehla vedle něj, abychom se dotýkaly zády. Dávalo mi to tak nějak pocit, že tu stále je. Pěkně jsem se stočila do klubíčka a během pár minut jsem vytuhla.

// Jezero

Měla jsem konspirační teorii o tom mistrovi. Moc mi to nedávalo smysl. Nemluvil, ale zároveň na něj nikdy nikdo nesáhl. Mohla jsem mít pravdu, byl to jen nějaký... něco... něco iluze? Hmm... kdo ví? Zeiran nad tím také přemýšlel, ale vlastně věděl velký prd jako já. "Nechme to být, buďme rádi, že je tady a pomáhá, ať je to třeba převlečený ďábel." No když pomáhá ďábel to asi nebude, to je fakt. Ale nějaká lež nad tím přece jen visela. A já si byla jistá, že na to třeba i někdy přijdu. Třeba mi to řekne ten Wu, ovšem i ten toho nemusí zrovna moc nakecat. Což mě utvrzovalo v tom, že bohové možná ani nejsou. Kde teda visela ta pravda? O které tady kde kdo mluvil?
Zeiran už mě vedl směrem do katakomb, vypadalo to tady mnohem nebezpečněji, než na poušti. To mě na jednu stranu do sebe rychle vtahovalo. "Vypadá to tady vkusně." Řekla jsem a zazubila se. Dokázala bych se tady vyřádit, trochu rozproudit krev v žilách. Ale Zeiran byl jiného názoru, raději se hodně rychle odsud klidil. "Zeirane." Oslovila jsem mladého vlčka a při tom na něj koukla. Trochu více přidala do kroku, abych ho mohla i dohnat. "Co ten řetízek, co máš na tlapě?" Zeptala jsem se ho a při tom čumákem k němu pokynula. Takovou cetku jsem na vlku viděla poprvé, mělo to význam? "Od koho ji máš?" A jak sis to připl na tlapu? Možná jsem jen polemizovala nad něčím, co nemělo ani význam, ale zaujalo mě to.

// Vodopády

// Lúka

Mladému vlku jsem položila otázku, na kterou bohužel neznal odpověď. Ale snažil se o to a za to jsem mu mohla být jen vděčná. Přejela jsem ho pohledem, snažila se zapamatovat si ho, tak jak je teď. Cestovali jsme spolu už celkem dlouho a mě ani jednou nepřišlo nic nepříjemné. Možná to bylo tím, jak byl mladý a chtěl stále jen zkoumat a zkoumat. "Možná máš pravdu, jen mi chtěl usnadnit cestování." Přiklonila jsem se k tomuhle názoru. Kdo ví, co nás ještě čeká. Za tu dobu jsme se zatím větším nebezpečím vyhnuli, naštěstí. Žádné velké zranění, spíše jen namožené svaly se nám rozhodně prozatím nevyhly. Nakonec jsem se dozvěděla další užitečnou věc. Ten starý vlk používal na svůj trénink pouhé iluze. "Takže chceš říct, že to jak furt vyhrává... to může být také iluze? Je fakt, že v souboji jsem se ho také ani jednou nedotkla... Nikdy jsem se ho nedotkla. Co když on je samotná ta iluze?" Docvaklo mi to až teď, co to teprve Zeiran naťuknul. Jak by to jinak mohl provést?
Co následovalo? Jednoduchost. "Jo, nemluvil, to mě strašně deptalo." Řekla jsem celkem zamyšleně. Sice se mu z tváře dalo docela dobře číst, byl ochotný, ale přece jen nějaké slovo či pozdrav... to vytrousit mohl. Ale nemohla jsem po vlkovi chtít zázraky, hned při prvním setkání. Třeba tam budu muset jít několikrát, aby si mě vůbec všiml. Musíme ten vztah budovat a utužovat, třeba se mu pak jazyk rozváže. Otázka zněla, jestli nějaký ten jazyk vůbec měl. Zeiran mezi tím už mířil do katakomb. "To jsem zvědavá, v Poušti jsou také katakomby, třeba budou tyhle o něco lepší a méně prašnější." Doufala jsem, že to bude samá pravda.

// Katakomby