Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ovocný lesík

Téma mistra mě celkem zajímalo. Bylo to opravdu obohacující a pokud jsem se tady rozhodla žít, bude důležitou částí hned několika kapitol. Teď mi dal opravdu zabrat, ještě teď se mi třásly tlapky a já nedokázala snad jít ani rovně. Byla jsem vyčerpaná, ale cítila jsem někde hluboko uvnitř mě, že bych zvládla daleko větší výzvu. "Sílu a vytrvalost? Proč myslíš, že zrovna tohle si pro mě vybral?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná jsem měla málo věcí na výměnu, proto mi nedal víc. Zeiran byl nejspíš mnohem bohatší, než já. Ale nedivila jsem se, taky už tady odjakživa žil. Kde co objevil a našel. Tudíž jeho šperkovnice musela praskat ve švech.
Další aktivity, které se s mistrem provádí jsou různé. Každá je úplně jiná. "Ale u všech aktivit je mistr přítomen?" Musela jsem se zeptat. Kdyby tam nebyl, bylo by to asi divné. Co mi však neuniklo byl fakt, že s mistrem ještě nikdy nikdo neprohrál. Aspoň co se nějakého závodu týkalo. Zamračila jsem se. "Těžké uvěřit, vždyť... už vypadal že má také roky." Nechtěla jsem ho podceňovat, ale věk je věk. A na prdel dostávají zdejší vlci celkem často. To vypovídá jen o dvou věcech. Buď je neuvěřitelně silný a věk je jen číslo, nebo jsou vlci prostě i přes jeho trénink slaboučcí. Zastříhala jsem nenápadně ušima. Mé konspirační teorie mohly být různého názoru, ale kde je jejich skutečná pravda? To těžko říct. "Tak aspoň na chvíli máme odmakáno?" Zavrtěla jsem ocasem.

// Jezero

Přikývla jsem. Ach, jak já bych si nejraději lehla a spala. Ale Zeiran už měl geniální plán, kudy a kam se vydáme. Musela jsem poslouchat, teď nebyl prostor na lenošení. Zároveň jsem nechtěla Khana nechávat dlouho vydechnout. Aneb... kdo jiný by ho měl na poušti terorizovat, než já? "Vodopády? To zní celkem dobře." Sice bych to ocenila spíše v létě, ale roční období už jsem si fakt nemohla vybírat. I v zimě můžou být vodopády určitě skvělé. A snad to bude i dobrý zdroj vody, absolutně jsem neměla náladu chlastat slanou vodu. Nějaká normální už by se také mohla konečně naskytnout. Podle slov samce nebyly vodopády vůbec daleko, jen kousek. Tak tam si třeba chvíli odpočineme. Vlkovi jsem ovšem do hlavy bohužel neviděla. Kdo ví, jaké nechuťárny tam ještě ukrýval a jak hluboko vlastně jsou.
Byl zvědavý na můj trénink. Musela jsem mu to všechno nějak zběhle říct. Zeiran toho měl údajně víc. To by vysvětlovalo fakt, že se tam zdržel i o něco déle, než já. "Co kromě toho, co jsem zažila já se ještě s mistrem dá dělat?" Vyzvídala jsem, co mě ještě v životě čeká. Jasně že se za ním ještě někdy vydám. Přece si nenechám ujít takové zlepšovácké příležitosti? Přece nechci zakrnět, aby se ze mě stala nějaká bába, co nic neví a neumí? To bych nemohla dopustit ani v tom nejkrutějším snu. To samé s panem Wu, i ten mi bude určitě k užitku.
Vybídla jsem ho, ať se konečně někudy vydáme. Neochotně jsem se nakonec zvedla a zaujala místo po jeho boku, abychom mohly zase něco málo procestovat. Protáhla jsem si nohy a psychicky se připravovala na další fyzický a dlouhý výkon.

// Lúka

Musela jsem dát Zeiranovi za pravdu. I já bych se nejraději momentálně rozplácla po zemi a odpočívala. Ach, co bych za to dala. S radostí bych pro trochu spánku zabíjela. Ale Zeiran měl jiné plány, chtěl putovat dále. Jestli nepřeceňuješ mé síly. Projelo mi hlavou. Byla jsem na nohách už nespočet dní i nocí. Málokdy jsme se někde zastavili. Co se týkalo květiny, měl k tomu spoustu vysvětlení. Sice mi to šlo jedním uchem tam a druhým zase rychle ven, ale nadšeně jsem ho sledovala. I přes to že jsem v hlavě měla úplně jiné ptákoviny. Akutně jsem si chtěla odpočinout. Ale vlk mluvil a mluvil. "To zní opravdu zajímavě." Řekla jsem k Zeiranovi a přikývla - jako bych to naprosto žrala.
I jemu dal výcvik víc než zabrat. Ale přesto chtěl trénovat ještě víc, aby byl mnohem silnější. "I spánek se musí trénovat. Až najdeme nějaké pěkné místo, na chvíli si dáchnem, co říkáš?" Zkoušela jsem to na něj. Kdyby záleželo na mě, prospím i několik následujících dní. Ale věděla jsem, že nás čeká ještě opravdu dlouhá cesta. "V první chvíli jsem lezla po nějaké brutální skále nahoru. Útočili na mě ptáci!" Řekla jsem zamyšleně. Při té vzpomínce mě ještě ledasco bolelo. A rozhodně tlapy, dostaly neuvěřitelně zabrat. "A pak z ničeho nic to všechno zmizelo... a já se objevila v ringu. A ten starý mistr chtěl, ať na něj útočím. Dostala jsem ale spíš na prdel..." Můj pohled se lehce sklonil dolů. Každopádně jsem si už teď dala předsevzetí, že až ho příště uvidím, budu na tom mnohem lépe! Musím na sobě začít pořádně makat, jinak to ovoce nikdy nepřinese. "Tak kudy teda dál?" Vybídla jsem Zeirana a čekala, až se zvedne. Nebylo na co čekat. Odpočívat - nebo spát? Rozhodně spát.

Konec hledání stop, bylo jich tady tolik. Našla jsem i pár neznámých, což mě opravdu překvapilo. Málokdy se stávalo, že bych se někde zasekla. Ale ve zdejším světě to bude asi denní chleba. I tak mi Zeiran ukázal už tolik nového a já nevím, jestli bych mu to někdy mohla oplatit. Olízla jsem si čumák a dívala se na zasněženou krajinu. Bylo tu krásně. Mohla jsem děkovat bohu, že mě sem dostal. A kdo ví? Jak jsem se sem vůbec dostala! To mi bylo záhadou. Nepamatovala jsem si, že bych někde spadla do vody, nebo něco podobného, ach jak zvláštní. Povzdychla jsem si. V tom jsem uslyšela pohyb. Za chvíli jsem uviděla Zeirana s něčím zajímavým v tlamě. Radostně jsem zavrtěla ocasem, neboť mě potěšilo, že ho vidím zdravého. Byl mladý a já tak nějak cítila vůči němu zodpovědnost. Zvedla jsem svůj zadek ze sněhu a začala si ho hned prohlížet. "Jsi v pořádku? Jak ti je?" Zeptala jsem se okamžitě. Byla jsem zvědavá, očividně šel také za mistrem, ale nevypadal tak zničeně, jako já. Já byla utahaná jako kdybych běžela celou noc maraton.
V jeho tlamě však byla zajímavost. Květina, po té vysvětlil k čemu je dobrá. Její květ byl jedovatý, ovšem kořen léčivý. "Je moc hezká." Pochválila jsem mu ji a usmála se. "To se určitě bude někdy hodit." Řekla jsem. Nechtěla jsem však zranění nijak vyvolávat. Má pošlapaná tlapka se zdála být v cajku, asi jsem to rozchodila. Hodně udělal i chlad a sníh, po kterém jsme šlapali, tudíž byla neustále v chladícím režimu. "Cítíš se nějak... jinak?" Zeptala jsem se ho. Pro něj to byla už několikátá návštěva, proto to na sobě mohl poznat. Lehla jsem si do sněhu a při tom pozorovala tu květinu. Ten květ byl opravdu moc hezký a dokázal i ublížit. Trochu mi to připomínalo mě.

// Svatyně, přes džungli

Zhluboka jsem se nadechla, když jsem vycházela ze Svatyně. Celá zbídačená, zničená, bolel mě každý sval i kost v těle. Tohle bylo to nejdrsnější, co jsem prozatím tady zažila. Nikdy bych si nedokázala představit sama sebe tady. Jak tady na sobě makám a snažím se zlepšovat ve všem, co se dá. Tohle by nenapadlo ani nějakého extra přemýšlejícího fantasy vlka. Projelo mi hlavou. Procházela jsem džunglí a snažila se najít Zeirana. Jeho pach byl čerstvý, ale nebyl tu. Nejspíš zamířil také do Svatyně.
A tak jsem využila chvíle k tomu, abych si to tady prohlédla. Snažila jsem se všude zanechávat můj pach, aby mě pak lehce našel. Teda pokud mě bude chtít najít. Taky to mohla být kamufláž, zavedl mě sem a doufal, že už nikdy nevylezu. Že mě Mistr sedře z kůže a budu jeho nová předkožka ala rohožka. Nestalo se tak. Vyšla jsem ze Svatyně jako vítěz.
Ve vzduchu jsem cítila spoustu pachů. Nejvíce však zvěře. To nasvědčovalo i stopám ve sněhu. Líbilo se mi to a teď by se dalo nějaké zvíře perfektně stopovat. Jestli se objeví Zeiran! Můžeme po nějaké stopě jít. Napadlo mě a začala jsem hledat tu nejlepší stopu. Viděla jsem pár srnek, i divočáků. Ale já chtěla něco extra... nějakou stopu, která by zaujala i mě. Zatím jsem na to měla smůlu, spíše jsem pochodovala sem a tam. V tom sněhu to byl pro mě další tělocvik.

10 mincí = 80%

Síla 50%
Vytrvalost 30%

Nejistě jsem pokračovala při své cestě dál. Po očku jsem sledovala svého parťáka Havrana, ovšem ten se mi v džungli během krátké chvíle ztratil. Chtěla jsem se vydat ho najít, ale možná si jen někde lehl. Navíc právě tady někde byla ta Svatyně, o které mi hovořil. Kde to asi může být? Byla jsem tady ztracená a chtěla se vrátit. Ale na druhou stranu jsem nebyla rozhodně žádný srab. Hrdě jsem se tudíž postavila, vypnula hruď a sebejistě šla dál. Najednou jsem uviděla nějaký divoký oheň, zaskočilo mě to, tudíž jsem se zastavila. Nedůvěřivě se dívala na plápolající pochodeň, vypadalo to jako místo pro šampiony. Hrdelně jsem si pro sebe zavrčela, měla to být past? Nebyla. Dávala jsem pomalu jednu nohu před druhou a zjevovaly se mi nové a nové obrazy k náhledu. Viděla jsem vchod, do kterého jsem ochotně vešla. Temnota mě pohltila, ovšem ne na dlouho. Díky plápolajícímu ohni jsem měla možnost něco málo vidět. Plno zajímavostí, které byly proseté zdejšími zdmi. Připomíná to trochu úkryt v Poušti. Uvědomila jsem si, ale.. tohle bylo něco jiného. Tolik zajímavých relikviích. Tady se někomu líbí hapmatilka na zdech.
Postupovala jsem pomalu dále. Stále se rozhlížejíc po okolí. Byla tu strašná spousta věcí ke zkoumání, hledání sama sebe. Dokázala bych tady prožít i několik dní a přemýšlet jen o sobě. O svém životě a svému pohledu na svět. Dělalo to tady podivnou atmosférou. Přešla jsem z jedné místnosti do druhé. Ta druhá byla více než zajímavá. Byla vybavena mnohým. S úžasem na tváři jsem se rozhlížela, když v tom jsem v jednom koutě uviděla velikého, přesto staršího vlka. Střelila jsem po něm pohledem a prohlédla si ho od paty až k uším. Chvíli jsem jen rozjímala a pak si uvědomila, že nějaká úcta by se přece jen šikla. Omluvně jsem sklonila hlavu a chvíli jí nechala těsně nad zemí. Až po malé chvíle jsem svůj úklon zase zvedla. "Předpokládám, že jsem ve tvém obydlí." Nikdo jiný tady nebyl. Z vlkova výrazu se dalo číst, ovšem nemluvil. V tuhle chvíli mě to lehce zaskočilo, ale nechtěla jsem se nechat vyvést z míry až příliš. Každopádně vlk stál, prohlížejíc si mou maličkost. Sebejistě jsem se postavila, jako pitbull, který čekal na svůj signál. "Jsem tady, neboť jsem slyšela z vyprávění, že bys mi mohl pomoci." Vysvětlila jsem pro začátek. Můj hlas se odrážel od stěn. "Pocházím z daleka, ovšem čas strávený zde mi hodně ubral na síle a vytrvalosti. Ráda bych tě požádala o pomoc." A určitě to nebude naposledy, co jsem tady. Měla jsem opravdu hodně, co zlepšovat. A tak jsem chtěla využít vše k tomu, abych nabrala co nejvíce nových zkušeností.
Vlk přede mnou přikývl a ihned mě bral bokem. Udělala jsem jeden krok a najednou jsem se objevila jinde. Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Stála jsem v dřevěném ringu, přede mnou byl jen ten starý vlk, který se stal mým mistrem. Stála jsem tam jako zařezaná, jako bych ani netušila, co po mě ten vlk chce. Zvědavě našpiclované uši dopředu. Přece nechce, abych s ním bojovala? Nechtěla jsem ho podceňovat, ale s tak starým vlkem jsem se nechtěla přít o sílu. I přes to, že vypadal mnohem lépe než já, co se fyzické zdatnosti zdálo. Každopádně vlk se proti mě rozběhl. Chvíli jsem vytřeštila oči a uskočila do strany, nebyla jsem na to připravená, že to bude probíhat takhle. Vypadal tak sebejistě a tak jsem nechtěla být pozadu. Dala jsem hlavu mírně dolů, pořádně se zapřela o přední tlapy. Srst na zádech se mi lehce nadzvedla a malé tiché zavrčení z mé strany znamenalo - jsem připravena. Vlk se usmíval, vypadalo to, že ho to se mnou bavilo. Rozběhl se proti mě a během chvíle mi secvakl svou čelistí hned vedle ucha. Znamenalo to, že jsem ho měla nechráněné. Skočila jsem na zadní a chtěla ho chytnou, ale on cukl. Najednou byl za mnou. Měl úplně jiné bojové metody, než já. Byla jsem z toho celá paf. Chytl mě za nohou a zatáhl, spadla jsem. Oklepala jsem hlavu a znova se postavila. Otočila jsem se k němu a rozběhla se. V poslední chvíli jsem vyskočila, on však dal svou sílu také na zadní, chytl mě předníma nohama v trupu a shodil zpátky na ringovou podlahu. Vyražený den. Jak je to... možné? Nic tady nepomáhalo. Ukázal mi spousty nových metod jak se bránit, jak bojovat. Ochotně jsem mu naslouchala, ač za celou dobu neřekl ani slovo. Byla jsem nadšená z jeho trpělivosti. Ukázal jak stát, kde nechat váhu, i na kterém prstě na tlapě. Bylo to magické a neuvěřitelné. Dal mi neuvěřitelné množství nových rad.
Jakmile jsme skončily, mrkla jsem a objevila se jinde. Přede mnou byl strmý sráz skal. Mistr seděl a díval se nahoru. Jeho pohled byl jasný - musím se dostat nahoru. Suše jsem polkla své suché sliny. Teď byla zkouška mé odolnosti a vytrvalosti. Na ni jsem nečekala, i když jsem byla z boje potlučená, rozhodla jsem se jeho zkoušku splnit - doufám na výbornou. Pořádně jsem se zapřela o ostré skály a lezla nahoru. Bylo to sotva pár metrů a já se cítila, jako bych lezla už několik hodin. Lil ze mě pot. Toužila jsem se napít, ale nebyla tu žádná voda. Sotva v půlce jsem se cítila, že to nemohu nikdy zvládnout. Z nouze jsem se podívala dolů a to byla chyba. V tu chvíli mi podklouzla přední tlapka a já spadla na čumák. Svezla jsem se asi metr níž, než jsem se zachytila o malý schůdek na skále. Vzchop se! Máš na to! Tvrdila jsem. V tuhle chvíli mě bolela i čelist, která dostala jedno cvaknutí. Na to jsem byla ale zvyklá, v poslední době jsem na hubu padala pořád. Pokračovala jsem dál. Stále jsem na sobě cítila pohled Mistra, jak mě na mé cestě podporuje. Už jsem viděla konečně vrchol! Zadýchaně jsem se radovala, ovšem předčasně. Něco se mi zarylo do zad. Pták, který mě sledoval už to očividně nevydržel a rozhodl se mě potrápit. Vyrval mi pár chlupů a letěl zase pryč. Byl to signál toho, jak moc pomalá jsem byla? Asi. Zavrčela jsem. Teď ovšem stačil jen jeden špatný pohyb a já bych byla na zemi a to jsem si nemohla dovolit. Nechala jsem ptáka ptákem a udělala ty poslední kroky, které mě dělily od vrcholu...
Celý zničená jsem se chtěla rozhlédnout po tom výhledu, který se z ničeho nic změnil. Byla jsem zpátky v chrámu. Mistr stál přede mnou, plný hrdosti. Pochopila jsem, že měl ze mě radost. "Děkuji ti Mistře, brzy se zase uvidíme." Plná bolesti... jsem odcházela se spokojeným výrazem na tváři.

// Ovocný lesík

Schváleno!

// Ostrovy

Malé protažení v ultramega rychlosti muselo být. Mé ztuhlé záda mi dávala zabrat. Trochu jsem přidala do kroku, do pomalého klusu. Ocas mi kmital ze strany na stranu. Spokojeně jsem si vyšlapovala po boku Zeirana. Těšila jsem se, až konečně uvidím tu Svatyni, o které tak mluvil. A ve které se můžu tolik naučit a zlepšit! Uvědomila jsem si. Věděla jsem to už dlouho, že chci žít zde, zlepšovat se v dovednostech, ale naopak i v magiích. Já zatím žádnou magii neměla, ale to určitě napraví nějaký ten pan Wu, o kterém Zeiran tak básnil. Pohlédla jsem na mladého vlčka. Byl opravdu jako čistý list. Snad tě nikdo v životě nezkazí k obrazu svému. Možná na tom Khanovi bylo něco fajn. Nebyl úplně tvrďák a nebyla ani pravá alfa... ale dalo se s ním manipulovat, pucovat ho a dobírat si ho do álelujah. To by možná mohl dostat bod k dobru.
Zastříhala jsem ušima. "Dobře budu ti věřit." Povzbudivě jsem se na něj usmála. Našlapovala jsem co nejtiššeji, abych náhodou měla tu čest vidět nějaké to zajímavé zvíře. Zatím nikde nic. A tak jsem se musela spokojit s tím, co mi zbývalo. Nakonec jsem uviděla ten vchod, po kterém mé srdce tak neskutečně prahlo. Zeiran mě vybídl ať jdu první. Suše jsem polkla. Nebála jsem se, ale nervózní jsem byla. "Dobře. Za chvíli jsem zpátky." Řekla jsem rozhodně a vděčně jsem se na něj usmála. Dělal mi báječného průvodce ve zdejším světě. Divila jsem se i sama sobě, jak se můj charakter pomalu a jistě měnil. Možná to bylo tím, že jsem jen trávila čas s dobrým vlkem. Nebo vlčetem? Hmm... a při tom jsem pomalu prošla vchodem.

// Svatyně

// Les u mostu

Ta krajina byla kouzelná a šlo se mi v ní jedna báseň. Úplně jsem zapomněla i na své trable se smečkou. Na Khana, který mě ještě před pár dnami tak neskutečně vytočil. Všechno šlo stranou a za vše jsem mohla děkovat Zeiranovi, že mě doprovází na tomhle výletě. Parádně se mi u toho přemýšlí a přicházím na takovou spoustu užitečných věcí. "Záhadné místo? Je to daleko?" Zeptala jsem se možná trochu zmateně. Kde to asi může být? To záhadné místo? A bude tam těch záhad více? I přes to, že už jsem se řadila mezi dospělé a osudem ošlehané jedince... měla jsem stále takovou vůli mláděte, když se jednalo o záhadu. Ráda jsem něco takového řešila. Problémy, nerozumné vysvětlení. Proč co a jak funguje.
Pokračovala jsem dál. Zvědavě jsem naštelovala ouška, když mi Zeiran ukazoval, kudy a kam půjdeme. Pojmenoval to džunglí a lehoučce se tam dá ztratit. "Tak mě tedy veď." Vybídla jsem ho. Z toho jsem byla celkem nervózní. Z toho setkání s tím mistrem. Zavrtěla jsem ocasem a nedočkavě vzhlížela kupředu. To bude zábava. "Určitě v té džungli bude i spousta zajímavých zvířat!" Nadhodila jsem. Kdo ví, jestli tam teda bude něco teď v téhle zasněžené krajině. Ale třeba budeme mít štěstí a uvidíme nějakou kuriozitu mezi zvířaty. Taková ztracená džungle musela být toho plná, nebo ne?

// Džungle

// Most

Šla jsem dál a byla ráda, že ten prokletý most jsem měla za sebou. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. To jak se kýval ze strany na stranu, kdykoliv do něj udeřil vítr. Oklepala jsem se, abych ten zlý pocit ze sebe mohla dostat. Podívala jsem se na Zeirana, který byl zvědavý ohledně mé květiny. Zamyslela jsem se. Nevěděla jsem o ní prakticky nic, kromě toho, že jednou za rok někde vyroste. "Roste většinou někde na louce blízko skal. Ale... více po mě nechtěj." Řekla jsem možná trochu provinile. Netušila jsem nic víc, kde roste, jak... A zrovna dvakrát mi to nechybí. Pokud osud chce, zase se ke mě ta květina někdy dostane. Radostně jsem na ni myslela. Byla jiná než všechny ostatní, taková pevnější a zároveň i větší.
Zeiran měl o rostlinách více informací. Dokonce ví o některých, které dokáží léčit, či nechat na tváři vodu. "Zajímavé." Přiklonila jsem se k tomuhle názoru. Zastříhala při tom ušima a rozhlížela se po lese. Znova se mé tlapky zabořily do sněhu, který byl tak neskutečně příjemný. Oklepala jsem se, abych ze zad dostala sněhové vločky, které se mi zatím do srsti vpily.
Zeiran navrhoval přečkat tu do jara, to ale naruší naše plány na cestování. "Nějak to budeme muset zvládnout. Pokud chceme prozkoumat všechnu zdejší krajinu." Zastříhala jsem ušima a usmála se. Nic jiného nezbývalo, než spolknout vlastní hrdost. "Máš nějaké vzpomínky, když jsi se narodil?" Zeptala jsem se neutrálně. Třeba na sourozence, jestli nějaké má, nebo si je pamatuje. Či místo, jeskyni, brloh, louku... kde strávil první dny života? Než se na něj zbytek rodiny vykašlal?

// Tajné ostrovy

// Temný les

Zastříhala jsem ušima. Vzpomínala jsem na květinu, která se mi kdysi moc líbila. Pamatovala jsem si ji, jako bych jí viděla teprve před hodinou. Květina se spoustou lístečků. "Říká se ji Dahlie, ale někdo jí může nazývat jinak. Je to květina, co má spoustu lístků v květu. Lístky jsou však zbarvené z rudé do růžové. Ale můžu mít i jiné odstíny. Je taková zvláštní a málo kde roste." Řekla jsem a zamyslela se. Vzhledem k tomu, že teď byla zima jsem po takové květina nemohla ani pátrat. Ale díky tomu se mi třeba podaří jednou najít toho Wua a o takovou magii ho požádat. Abych si případně udělala radost. Mohla jsem plácnout klidně i jinou kytku - jako třeba ta co neuvěřitelně píchá. Ale ta se nedala ani chytnout, aniž bych si popíchala tlapu, či tlapku. Tahle byla neškodná a krásně voněla. "Jo? A jaké? Kromě toho že vyrostou a zase uschnou?" Zeptala jsem se zvědavě svého parťáka, který si šlapal stále dál a dál.
Těšila jsem se, až se mi konečně ukáže ten obávaný most. Dal mi cenné rady, jak ho přejít. Most vypadal, že se dřív nebo později zhroutí. Za prvé to bude možná rychlejší varianta. Hýbal se ve větru, občas jedno břevno chybělo. Suše jsem polkla a dívala se, jak se mladý vlk vrhá přes most. Jiná cesta na druhý ostrov bohužel nevedla. To je masakr. Šlápla jsem na první břevno. Ucítila jsem malinké zapraskání. Chtělo to perfektní koordinaci pohybu, jinak se nemám šanci dostat na druhou stranu.
Bylo to obtížné, ale povedlo se. Jakmile jsem se dotkla zase pevné země, vzdychla jsem slastí. "Páni, tudy budeme pak muset zpátky? Nebo je těch ostrovů ještě víc, oddělující takový most?" Zeptala jsem se možná trochu nejistě. A zařadila se zase vedle boku mého společníka.

// Les u mostu

Lehce jsem se zamračila. Co může být zajímavého na rostlinách? Zeiran měl očividně jiné předpoklady pro život. "Líbí se mi jedna květina, ale to je asi vše. Rostliny nemají moc mocí, nebo jak je využít." Pokrčila jsem rameny. Nebo já se v tom aspoň nevyznala. Ale Zeiran měl v tomhle možná více informací. Kdysi jsem slyšela, že se z nich dá něco i léčit, ale... na to jsem nebyla dostatečně trpělivá, abych naslouchala. Ale je fakt, že má bývalá smečka byla spíše přes maso.
Co se týkalo zvířat, viděl jen ty normální, co jsou na ostrovech. "Třeba ve skalách najdeme šakaly, nebo pumy. To je taky dobrý lov pro kondičku. Navíc tam musíš být už i ostražitý ty, takové zvíře jen tak neutíká, to už se i brání." Řekla jsem s úsměvem. Ten adrenalin byl zase někde úplně jinde. A já i když jsem o tom jen mluvila, tak mi proudila v žilách krev nedočkavosti.
Jakmile jsem připomněla starce ve svatyni, Zeiran jako by ho pleštila nějaká muza. Zasmála jsem se, byl opravdu jako drbna, která se snažila komunikovat. "Tak šup šup!" Popohnala jsem ho, neboť jsme se v tomhle lese nějak zasekli, nedopatřením. Tu srst měl od toho podivného Wua. Zaposlouchala jsem se do vyprávění a zaujalo mě to. "Páni, to musí být super!" Ihned se mi ten nápad o Wuovi líbil. A toužila získat taky nějaké zajímavé odznaky. Jenomže nebyla jsem moc kreativní duše, takže bych nic originálního asi nevymyslela. Možná až uvidím pár dalších vlků, tak mě popadne nějaká medůza. "Jiná cesta snad na druhý ostrov nevede?" Neměla jsem zatím tuhle mapu zcela projitou. Takže jsem mohla jen hádat, jak ostrovy vypadají. Ale jelikož se Zeiran obával cesty, co to mohlo být? Určitě jen přehání. A nechala jsem se jím vést k místu, kde nás táhla také hromadá vlčích pachů. Bylo to tady víc než frekventované.

// Most

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak bych chtěla umřít já. Zatím jsem si chtěla život užívat plným douškem. Nikoli se zabývat vědou a tím, co bude. Každopádně Zeiran mě vytáhl z mé malé nevědomosti a mohla jsem si tak osvěžit i tuto variantu. Měl na to podobný názor jako já. Což mě svým způsobem těšilo, neboť... se mi možná trochu podobal. Nebo se jen snažil vžít do mé kůže a potěšit mě? Však on jednou projeví vlastní názory. Projelo mi hlavou. "Tak tak." Přitakala jsem neutrálně a lehce se usmála. Každopádně tím jsem chtěla tuto konverzaci ukončit. "Bylo by cool, kdyby nějaký vlk uměl chodit do světa živých i mrtvých." Zamyslela jsem se. Copak by to ve světě magie snad nešlo? He? To by byla pecka. Každopádně tím by se ten vlk stal také nesmrtelným pocestným, mezi peklem a zemí. Kdo ví, jestli by se našel někdo, kdo by si na takovou magii troufl. Každopádně já bych to rozhodně chtěla vyzkoušet. Jít a stát se někým, kdo může někomu darovat smrt? Jaká nádhera.
"Rostliny mě zase až tak neberou. Ale ty zvířata ve zdejší krajině chci také prozkoumat!" Řekla jsem a zaměřila se na okolní les. Každopádně tuhle zimu to tady bylo mrtvé. Sem tam nějaká srnka, či zajíc. Opeřenci jsou nejspíš někde v teplých krajích, kdo ví kde je jim konec. "Co ulovíme příště?" Nadhodila jsem s úsměvem. A nechala svou hlavu nad tím přemýšlet. Srnku jsme zvládli, to byla paráda. Ale co dál? Vlk si nesmí vydechnout, stále musí makat. Pobídla jsem se v duchu. "A jsem zvědavá na toho vlka, co nemluví, ale pomůže mi zlepšit se. Nedokážu si to vůbec představit." Nebyla jsem z toho nervózní, to jsem neměla v povaze. Jen jsem se těšila a netušila jsem, kdy tam dojdem. Pak jsem se ale otočila na Zeirana. "Zeirane, poslyš. Ty modré chlupy na tobě, to máš odjakživa?" Zeptala jsem se a při tom na ně koukala. Rozhodně nebyly přirozené, modří vlci neexistují.

Nejspíš jsem se trefila, mohla jsem se v tuhle chvíli poplácat po rameni. Přesto měl Zeiran stále mnoho otázek, nad kterými jsem se musela fest zamyslet. "Narodila jsem se v zimě. Co vím, pamatuji si tak dvě. Tudíž jo, tohle je má třetí zima, takže asi tři roky mám." Řekla jsem neutrálně. Nedokázala jsem si moc vzpomenout na to, co bylo v mém mládí. Lehce se mi to mlžilo. Aneb vzpomínek za tu dobu bylo až až. Pohlédla jsem zpátky na Zeirana. Byl tak mladý a rostl jako dříví v lese. Byl zrovna s tím, kdo mu přišel pod tlapu. Na jednu stranu mi to přišlo dost smutné. Poznámka o mnoho zimách mě potěšila. "To sice jo, ale nikdy se nechci dožít stáří." Řekla jsem pobaveně. Bylo to tak daleko, aspoň mi to tak přišlo. Jeho další poznámka byla víc jak kdyby udeřilo kladívko na hlavu hřebíku. "Jsou takoví." Pokrčila jsem rameny. Ale to už nebyl můj problém. Nikdy jsem se nechtěla dožít toho, že se tady budu potácet, jako tělo bez duše a čekat, až si pro mě smrt přijde. Na to jsem byla až moc hrdá. Každý jsme byli nějací a já byla srdcem válečníka. Pokud umřít tak v nejlepších letech a nejlépe v boji s vlkem, který bude oprávněně silnější než já. Pak umřu s úsměvem na tváři a šibalským očkem. "Všechno bude." Prozradila jsem mu pravdivě. Bylo u něj skvělé, jak vše vnímal a snažil se zapojovat do všeho, co mohl. Líbil se mi jeho elán a jak se snaží žít. Málo takových vlčat, ve kterých stále žije dobrý duch. Rozhlédla jsem se po Temném lese. Byl okouzlující. "Proč tě tak fascinuje smrt?" Zeptala jsem se ho. Nevím, jestli bych tohle téma sama zvolila, ale on ho tak šikovně naťukl, že jsem nemohla jinak.

Miniaturní výplata! :-D

Počet postů (29-31.12.) : trapné 2
Smečková aktivita: Snažila se utužit vztah s Khanem pomocí lovu. No... rozbil se ještě víc. :D Snažila se svou novou alfu poznat, ale chce to více času. A víc chladnější hlavu!
Jak trávila čas: Lia se dostala krátce před koncem roku na Mois Gris. Voda jí zatáhla až do pouště, kde jí našel Khan. Ukázal jí svou smečku, území, úkryt. Pak se vydali na lov, který bohužel nevyšel. Naštvaná frnda Lia odešla se Zeiranem prozkoumávat ostrovy. :-)

// Spáleniště

Byla jsem lehce ponížena, díky tomu jak mě Zeiran nazval. Nemusela jsem ani zazdívat, jak moc se mě to dotklo. Jen lehoučce, ale přece. Každopádně měl otázku, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Barnabáš byl starý už v době, kdy si mě bral. A já se ho nikdy nezeptala, kolik by tak mohl mít let. "Ehm..." Odkašlala jsem si a při tom se rozhlédla. V tu chvíli jsme totiž vkročili to temného lesa. Líbil se mi. "Těžko říct, jak kdo." Pohlédla jsem zpátky na Zeirana. "Ale třeba deset, patnáct zim? I když tady je svět magie, kdo ví třeba jsou tu nesmrtelní." Řekla jsem a byla v úzkých. Vlastně jsem od té doby žádného starého vlka nepotkala. Což mi na jednu stranu přišlo lehoučce líto.
Tenhle les měl své kouzlo. Tady se mi tak moc líbilo. Nikde žádná poušť, nikde žádný Khan. Fakt nefakt... trochu jsem na něj myslela. "Nejhloupější smrt?" Zamyslela jsem se. Za svůj život jsem viděla spíše krváky. Vždy mi přišlo důstojné umřít v boji, než klasickou smrtí stáří. "Přijde mi hloupé umřít třeba tím, že se vlk v něčem nebo někým zklame. Dejme tomu... že si nějaký vlk najde vlčici, ale ta mu dá košem kvůli jinému. Tím život nekončí, jen tě posouvá dál hledat mnohem lepší cíl. Každopádně jsou mezi námi i tak hloupí, že kvůli něčemu takovému můžou přijít o život." Mlaskla jsem. Byl fakt, že teď jsem si to z místa vymyslela. Absolutně jsem netušila, co mám vlastně říct. "Hloupá smrt je zkrátka smrt, kterou se vzdáváš svého života. Už nemáš cíl, za kterým jít. Zůstaneš ležet uprostřed pouště a čekat, než tě sežere horko. Nebo naopak lehneš na nejsevernějším místě a zmrzneš. Tohle je.. hloupá smrt." Dodala jsem nakonec a zavrtěla hlavou. Nic lepšího mě v tuhle chvíli nenapadlo.
Pohlédla jsem na Zeirana. On byl mlaďoch a i tak vypadal. "Každý jedinec by se měl brát vážně, bez ohledu na věk. Rosteš každým dnem. Jednou se ten růst zastaví a nikdo ani nepozná, jak moc mladý jsi. Už teď by někteří měli mít problémy." Řekla jsem směrem k němu. Vždyť už měl výšku dospělého vlka. Tak nač by nemohl projevit vlastní názor? Přišlo mi to scestné. "Já nejsem moc vůdčí typ. Ale líbí se mi být vůdci poblíž." Opravila jsem ho s úsměvem. Netoužila jsem stát se velitelkou. Ale spíše pomocnou sílou.