Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Asshiřin labyrint, přes les

Povedlo se mi vysvětlit to slovo ukázkově. Zeiran byl však neuvěřitelně vnímavý vlk, tudíž mi hned vpálil fakt, že je to můj příklad. Koutky mi okamžitě ucukly k úsměvu. "V tomto případě, máš pravdu." Povzdychla jsem si. Ovšem když jsem se nad tím zamyslela. Nikdy jsem nikoho neposlouchala. Dělala jsem si, jak jsem potřebovala já, případně jsem šikovně obrátila přízeň ke mě. A pak už to šlo celkově samo. Ale takové triky nemusel Zeiran opravdu znát. Mohla bych mu pomoci trochu vyrůst.
Jakmile jsme se začali bavit o věku, vyskočila jsem do vzduchu. Zděšeně jsem se na něj podívala. "Cože?!" Vyjekla jsem. "Tak hele! Nejsem tak stará!" Frkla jsem na něj a zamračila se. "Mám za sebou jednu, možná dvě zimy navíc před tebou. Chceš říct, že za chvíli budeš taky starej?" Trochu matematiky. Povzdychla jsem si. Nemyslela jsem si, že rok či dva udělají tak moc. Očividně byl Zeiran jiného názoru. Taky nebudeš navždy mladý. Jednou tě budou bolet nohy, záda, budou ti křupat kosti, kdykoliv uděláš pohyb. Zadýcháš se sotva vylezeš nějakej průměrnej kopec. Jen počkej. Já budu čekat, abych ti to mohla říct. Frkla jsem v duchu. Dotklo se mě to. Přece jsem nebyla o moc starší než on. Jen jsem toho více zažila. "Ale ano, tak nějak funguje tenhle svět." Přiklonila jsem se nakonec k jeho názoru.
Šla jsem dál, využila jsem chvíli k tomu, abych si to tady prohlédla. Vypadalo to tady pustě, jako by tenhle kraj někdo dokonale zničil. "Vlci tě budou lákat a snažit se tě přinutit na různé strany. Ale nikdy bys neměl zapomínat na to, že bys měl mít i vlastní názory." Řekla jsem neurčitě a olízla si při tom čumák. Já byla pro každou špatnost, ovšem stále by to mělo mít nějaké své osobní hranice.

// Temný les

// Prokleté jezero

Kráčela jsem dál. Pomalu, sněhovou krajinou. Využila jsem chvíli k takovém ležérnímu tempu, u kterého jsem si skvěle dokázala odpočinout. Dodalo mi to do tlap trochu více energie, což jsem už potřebovala. Mezi tím jsem přemýšlela o magiích. Zdejší země mě fascinovala a já jí chtěla jakoukoli příležitost popadnout za pačesy. Těšila jsem se, až budu moct zažít další dobrodružství. "Jestli se mi poštěstí, tak se ho zeptám." Řekla jsem. Nebyla jsem přesvědčena, že ho v brzké době dokážu najít. Zatím jsem ani nevěděla, kde ho hledat. Jak cestuje? A poznám ho? Co když přijdu k cizímu vlkovi a začnu po něm něco chtít? I když když ho uvidím... asi ho poznám.
Zeiran se pozastavil nad jedním mým slovem. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Autorita?" Ujišťovala jsem se, že je to to slovo, nad kterým se mladý vlk pozastavil. "To je vlk ve smečce - alfa, případně výše postavený jedinec, než jsi ty. Někdo kdo by ti měl právo rozkazovat." Zamyslela jsem se, jak nejlépe mu to vysvětlit. Nebo tvoje partnerka. Ale nechtěla jsem zase z něj dělat podpapučáka. To si mladý vlk opravdu nezasloužil. Chtěla jsem jeho charakter nadále rozvíjet pokud možno tím nejlepším směrem. "Myslím si to, protože na mě zatím tak působíš. Zatím jsi nerozhodný a nemáš stanovené normy. Ale to se časem vybarví." Byla jsem o tom přesvědčena, ale možná jsem se mýlila. Možná to navždy bude jen nějaký bembelín.
Pak jsem chvíli poslouchala historku o Azzip. Cestování s nimi bylo na dlouho a on chtěl zkoumat. Měl větší chuť do života, než kde kdo, to jsem mu musela nechat. "Pomsta?" Zavrtěla jsem hlavou. "To si budeš muset vyřešit sám v sobě." Nechtěla jsem do toho příliš zasahovat. Já na pomsty moc nebyla. "Já třeba mám nastavený život tak, že dávám jen jednu šanci. Pokud mě někdo zradí, či nějak ublíží, nikdy mu nedám šanci to napravit. Navždy upadne do zapomnění a já už toho vlka neřeším." Teda pokud si opravdu něco nezaslouží. Ale nebyla jsem zase až tak pomstychtivá.

// Spáleniště, přes les

// Duny

Procházka se mi prozatím zamlouvala. Viděla jsem už tolik užitečných věcí, které budu určitě dřív nebo později potřebovat. Znalost vlastní země bylo pro mě opravdu důležité. Vědět, kde co je a kde co hledat. "Průměr mi asi nestačí." Řekla jsem s úsměvem. Měla jsem vysoké cíle. Ač jsem nebyla zdaleka nejsilnější, nejvíce namachrovaná na světě. Chtěla jsem dosahovat aspoň nadprůměru. Být užitečná a být při ruce někomu, kdo má té síly mnohem víc než já. Zeiran o mých tužbách neměl prozatím ani ponětí. A kdo ví, jestli mu svou pravou stránku vůbec někdy ukážu. Byl zatím opravdu mladý a získával zkušenosti, což bylo pro jeho věk naprosto přirozené. "Je možné nějak zjistit, jaké magie vůbec existují?" Když se zmiňoval, že budu určitě někdy ovládat víc. Pochybovala jsem o tom. Ale jako představa to byla hezká. Že bych si vypomáhala s magií... usnadnilo by mi to mnohonásobně život. Ale jak požadovat něco, po čem nemá zdejší vlk ani ponětí? Co žádat, aby nežádal mnohé, ale zároveň ani málo.
Jeho smečka byla zkrátka ideální volba pro mě. On ale ještě nikdy nikoho neposlouchal. Zatím si žil tak, jak uznal on sám za vhodné. "Myslíš, že budeš mít problém s autoritou?" Prozatím bych v tom problém neviděla. Dělal tak, jak uznal za vhodné, aby nikomu neškodil. Vždyť mu bylo líto i květiny v zimě. Tak nač by měl mít problém s alfou? Každý nemůže být jako já. I tahle poznámka mi v rychlosti proletěla hlavou. "Za mě osobně... jsi dobrý vlk, zatím ti nevadí poslouchat. Ovšem pokud v budoucnosti po tobě bude alfa chtít něco, co ty sám chtít nebudeš. Myslím, že to bude problém." Zamumlala jsem trochu zamyšleně. Sice mi to moc nedávalo smysl a nedokázala jsem ani odhadnout, jestli za pár let bude Zeiran stejný jako teď, nebo z toho vyroste. Kdo ví? Kdo mi na tohle odpoví? V tuhle chvíli nejspíš nikdo. "Nuže dobrá... a ta Azzip, nebo Zaineb, či jak... proč jsi nezůstal s nimi? Podle vyprávění se o tebe dobře starali. Tak proč jsi se vydal dál na vlastní pěst?" Zeptala jsem se ho zamyšleně. "Tvá nálada při našem setkání taky nebyla zrovna ideální." Naťukla jsem ho, jestli se mi teď rozpovídá.

// Asshirin labyrint

// Palmová pláž

Ať chtěl nebo ne, nutil mě o tom všem přemýšlet. Stále jsem byla otevřená všem možnostem. Jedno jsem ale věděla určitě, poušť pro mě zkrátka není. Netušila jsem, proč jsem se prvně nevydala na tuhle obchůzku. Prvně poznat ostrovy, vlky a různé vlčí skupiny a smečky. Teď jsem to viděla mnohem jasněji. "Jasně, proč ne. Každopádně mám na to spoustu času. První se chci trochu zlepšit v dovednostech. A kdo ví, třeba v sobě taky probudím magii." Zazubila jsem se na něj. "Tak či tak chci otočit list, ale vstoupit jako lepší článek. Nechci být přítěží někomu." Nadhodila jsem a to jsem myslela fakt. Co bych to byla za vlka, který by se nechtěl zlepšovat? Chtěla jsem být nápomocná hlavně pro sebe. Nebýt zadýchaná hned co vyběhnu. Spravit si fyzičku a dělat pokud možno i nějakou parádu. Zeiran však varoval, že mezi nimi jsou i magoři. "Věř nebo ně, někdy je lepší pár magorů, než jeden alfa na poušti." Řekla jsem škodolibě a při tom do něj lehce strčila čumákem do boku.
Mluvil o modrém stromě, na kterém jsou také plody. Ten mě zaujal pokud možno trochu více. Všechno bude lepší, než tohle místo plné písku a tak jsem na to přikývla. A sama byla zvědavá, jaké plody na něm jsou. "Půjdou shodit?" Zeptala jsem se. Ráda jsem zkoušela nové věci, sice maso bylo maso... ale občas bylo důležité vyzkoušet i jiné, nové a moderní věci. Prozradil, že teď budeme muset do temné části ostrova, a pak hurá na druhý. "Zní to lákavě."

//preklaté jezero

// Pichl

Celé tělo mě teď bolelo ještě víc. Nejenže jsem byla unavená a zničená z lovu. Ale díky těm podivným zeleným rostlinám jsem byla propíchaná skrz na skrz. Zeiran ale vypadal, že je na tom dost podobně. Zhluboka jsem se nadechla, ale moc to nešlo. Stále mi do plic šlo více prachu a nedělalo mi to dobře. Spíše jsem se zajíkala. Ale snažila jsem se zároveň poslouchat vyprávění tmavého vlka. Přišlo mi to opravdu zajímavé. "Myslím... že tvá smečka je mnohem lepší volba pro mě." Řekla jsem mu pravdivě. byla jsem zamyšlená. Nehodlala jsem ničeho litovat. Ta šance v poušti byla. Měla jsem jí a chytla jí za pačesy. Ale něco ve mě mi říkalo... vrať se zpátky k tomu, co jsi dělala dřív. A tahle smečka se mi k tomu víc než podobala. "Myslím, že až skončíme náš výlet, budu muset najít Khana. A něco si s ním vyjasnit." Řekla jsem. Byla jsem tak trochu do větru. Zeiran mi přišel jako mnohem lepší společník. A tušila jsem, že v jeho smečce budou i mnohem více silnější vlci. A to je pro mě něco jako magnet. Nechtěla jsem se zahrabat na poušti s pár vlky. Toužila jsem se rozvíjet, drancovat a stát po boku těch, kteří ví co chtějí. A když jsem se podívala na Zeirana, cítila jsem vůči němu už i malou zodpovědnost. Za ten čas co s ním trávím... Mi nějak přirůstal k srdci a já ho chtěla mít pod dohledem. "Není alfa, není alfa pro mě." Vysvětlila jsem nakonec. I jsem mu to říkala, na svém postu bude muset zapracovat mnohem víc, než jen mlít pantem.
Ještě jednou jsem se ohlédla na ty kytky a střepala se toho divného pocitu. Zeiran mi však ukazoval na další podivnost v tomto světě. "Počkej, to vypadá zajímavě." Řekla jsem směrem k němu a rozklusala se k tomu divnému stromu. Vyskočila jsem na zadní a začala s ním třást. Ovšem plody na něm držely dost pevně, tudíž se mi to nepodařilo. Potichu jsem si zakňučela, ovšem v dálce jsem uviděla onen hnědý plod v písku. Ha! Poskočila jsem si a rozběhla se k němu. Vyhrabala jsem ho z písku, ovšem tento plod už byl zničený. Byla to jen půlka a vnitřek byl obalený pískem. Začenichala jsem, bylo to zvláštní, vevnitř bílé. Ale nechtěla jsem to zkoušet, když to bylo tak oválené. "Hmm..." Zabručela jsem. Zeiran si to však štrádoval dál a tak jsem nechala plody plodmi a rozešla se za ním. On už vyprávěl o tom zajímavém vlku, který mi pomůže s dovednostmi. "Zní to skvěle! Je daleko?" Okamžitě jsem se toho chtěla. Cítila jsem, jak se chci zlepšovat. Vlelo mi to novou krev do žil.

// Duny

// Jezero Smrti

Bylo mu to nepříjemné, když jsem ho oslovila oběma jménama. Usmála jsem se. Konečně jsem měla něco, čím bych si ho mohla dobírat. Proto jsem si od teď zafixovala mu říkat oběma jmény najednou. Ďábelský plán byl na světě a já se nemohla dočkat, až ho tak začnu s tou největší radostí oslovovat. Pak začal přemýšlet nad přezdívkama, u nich ve smečce to bylo na denním chlebu. Naklonila jsem hlavu mírně na stranu. Já na ty přezdívky moc nebyla. Co jsem chtěla jsem vždy řekla narovinu, ale zkracovat si jméno něčím co by mě mělo symbolizovat? Hmm.. Těžko říct. "To je zajímavá tradice." Řekla jsem. Řekl že alfy i bety mají přezdívky, u toho jsem se ale zastavila. "Počkat, kolik alf a bet ta smečka vlastně má?" Možná to někomu přišlo fádní, ale z těch slov jsem pochopila, že má smečku celkem dobře zajetou. Tak proč se o vlče nepostarali? Jasně, každý si tam jel své tempo, ale pokud jsou tam i výše postavení, proč v tom někdo viděl ten problém, aby pomohl vlčeti? Tedy doufám, že Zeiran je jen jeden. A nemá těch nebohých sourozenců víc. "Takové vlky mám ráda. Když se jim něco nelíbí, jdou hned na věc. Aspoň se vyhnou nějakým hádkám. Možná takhle jsem měla také řešit konflikt s Khanem. Měla jsem ho prostě kousnout." Měla jsem být trochu víc jako Azzip. Jak jí Zeiran popisoval, nemusela být nejhorší.
Začalo mě to tu píchat. Divné stromy, nebo rostliny. Proplétala jsem se mezi nimi a kdykoliv jsem udělala další krok, měla jsem další bodec v zadku. "Netuším co to je." Připustila jsem. Na poušti jsem byla suma sumárum dohromady asi hodinu ve svém životě. A jestli tahle rostlina k tomu patřila, byla pěkně hloupá. Zeiran pak něco zkoušel a s jeho pomocí jsme se tak propletli dál. Bolestivě jsem se dostala ze spáru pekelných. "To je hrozná kytka." Kdyby to šlo, šla bych k ní a kopla do ní. Ale to se bohužel moc nehodilo, vzhledem k tomu, že bodce měla úplně všude. Těšila jsem se však na osobu, se kterou mě Zeiran chtěl seznámit. "To mi pomůže vrátit mou fyzičku tam, kde byla?" Zeptala jsem se. Nechtěla jsem totiž věřit, že tady jeden, či dva roky udělají tak moc. Zeiran nebyl o moc mladší, ale byl na tom mnohem lépe, než já.

// Palmová pláž

// Oáza

Ještě jsem se naposledy napila a pak už jsem se vydala dál. Měla jsem toho spoustu na srdci, co se týkalo Havrana. Z něj lezlo něco jako z chlupaté deky. Ale nechtěla jsem mu do jeho proslovu jakkoli zasahovat, proto jsem trpělivě mlčela. "Takže Zeiran." Řekla jsem nakonec neurčitě a dívala se před sebe. Nemohla jsem mu zazlívat, že mi řekl jiné jméno. On to jméno nosil pod srdcem od té doby, co se narodil. Až pak ho někdo přejmenoval. Takže měl možná dvě jména. Havran a Zeiran a slyšel pokud možno na obě. "V tom případě mě těší, Havrane - Zeirane." Řekla jsem. Vlastně mi možná chvíli potrvá, než si na to zvyknu. Byla to novinka. Pojmenovala ho nějaká vlčice podle sebe, ale i podle něj. Bylo to hezké. "Vidíš? Aspoň nejsi pro všechny lhostejným." Řekla jsem s úsměvem. To že měl rodiče na prd, to už byl detail. Na tomhle světě přece jen chodili i vlci, kterým jeho osud jen tak ukradený nebyl.
Představovala jsem si své údolí, které jsem si vysnila. Celkem se to podobalo i Zeiranové představě. Možná jsme si byli v něčem podobní, ale Zeiran měl ještě stále na čem pracovat. Zatímco já se zastavila na jednom mrtvém bodě. Ale nevadí. "Tak to jsem zvědavá, vždy jsem chtěla žít na nějakém takovém místě." Slastí jsem si povzdychla. Jaké by to asi bylo? Určitě skvělé. Věděla jsem však, že smečku většinou netvoří prostředí, ale samotní členové. A Namarey měl do správné smečky daleko. Jak prostředím, tak i členy. Sama jsem byla zvědavá, až mě to opět zavede do poušti, jak to tam bude vypadat. Jestli Khan ošálil ještě někoho dalšího, nebo jsem byla nachytána jenom já.
Jezero před námi podivně smrdělo. Nechtěla jsem se k němu ani přiblížit. Ale okoupat bych se asi nebála. Čím víc smradlavé to bylo, tím víc mě to nutilo zjistit, z čeho. Zeiran se tu ale zdržovat nechtěl. A určitě bude mnohem více voňavějších míst. "Jasně že chtěla. Ono to jde i nějak... jinak? Než takhle běhat ve sněhu?" Zeptala jsem se ho celkem zamyšleně. Nevěděla jsem, kam tím míří.

// Pichl

// Poušť

Viděla jsem se na nebesích, jak se tam proháním a sleduji život tady dole. Vidět ty neuvěřitelné výhledy a krásy. Vidět i to, co má být pro některé vlky skryto. Kéž by se mi to aspoň jednou v životě splnilo. Doufala jsem, že nebude všem dnům jen tak konec. Havran na tom byl podobně, také by to strašně rád zažil. "Třeba jo, tobě k tomu nahrává i jméno." Řekla jsem s úsměvem. Jméno Havran nemohl nosit jen tak někdo. Byl to veliký černý pták, který měl přece jen svou úctu. A také křídla. Ale to nebylo jediné, co hrálo v jeho prospěch. I jeho otec měl křídla, což mě celkem zarazilo. "Takže je to opravdu možné? Může vlk získat křídla?" Nevěřila jsem svým očím. Ale jestli je zdědil, nebo získal, to už se bohužel nedozvíme. "Ať to bylo tak či onak, my dva na to určitě příjdem, když ne my tak nikdo." Řekla jsem rázným hlasem. Nic jiného jsem na tom vidět nemohla. Havran měl rozhodně k tomu nakročeno mnohem víc, než já. Mě se tento sen asi nikdy nesplní. Ale nikdy jsem neříkala nikdy. Tenhle svět byl přece celý magický! Určitě se mi poštěstí se aspoň jednou podívat mezi mraky. A užít si tu svobodu.
Byla jsem zvědavá, jakým místem se tento vlk nechává inspirovat. Kde by chtěl jednou žít. Vše co řekl jsem si dokázala představit, bylo to lákavé. "Moc hezké." Pochválila jsem mu jeho pohled a přála mu, ať se mu to jednou splní. Kdo by to taky vlčeti - mladému vlku nepřál? Otázka se mi však obrátila. "Nezapomínej, že já můžu žít všude." Varovala jsem ho a zastříhala ušima. K poušti jsem neměla žádný vztah a momentálně vše nasvědčovalo tomu, že až potkám Khana, nejspíš se naše cesty dřív nebo později rozejdou. Ale nechtěla jsem předbíhat situaci. "Mám ráda údolí. Údolí obalené skálama, na jejichž vršku je ještě sníh. Je tam chlad, ale ani ne zima. A v údolí i drobný les a jezero. Možná mám ale přehnané nároky." Měla jsem to vysněné. Nepotřebovala jsem sníh, ale stačilo mi jen vhodné podnebí. Sníh přece přijde každý rok a každý rok se z něj můžu radovat.

// Jezero smrti

// Kvílivec

Byla jsem zvědavá, ráda jsem zkoušela, co všechno je možné. A když se teď jednalo jen o slovní vzpomínky, i těch jsem se moc ráda chytla. Havran zmínil jméno vlka, které bylo spojené s nějakou krádeží cizích vlků. "Zajímavé!" Vyhrkla jsem nadšeně. Muselo to být skvělé se takhle s cizími vlky prát o něco, co je vlastně tvoje. Možná jsem někomu mohla přijít jako trochu mentál, ale já v tom viděla i něco dobrého. Vybít si energii na někom, koho už nikdy neuvidíš, ach jaká slast. Mlaskla jsem nadšeně. Pak byl ale Havran celkem ukecaný, hned začal vyzvídat o mých tužbách. "Vlastně... vlastně nevím. Je to všechno takové nové, každopádně chci určitě toho zažít co nejvíc! Pak máš aspoň na co vzpomínat." Řekla jsem. I když se spousta vzpomínek pojila s nehezkými věcmi, nikdy jsem nechtěla ztrácet hlavu. "Ale vždy jsem chtěla vědět, jaké to je létat." Zamyslela jsem se. Kdo by nechtěl? Jo, vlci byli sice pozemní zvířata, které se většinou drží nohama na zemi. Ale já když jsem viděla letícího ptáka, představovala jsem si tu svobodu, ten pohled. Vyskočila jsem na kopeček písku. Nadšeně zvedla ocas a vrtěla s ním ze strany na stranu. "Jak ti srst čechrá vítr." Nadechla jsem se, ale do čumáku už mi vletěl spíše prach a horký vzduch. Fuj. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Oklepala jsem se a zase se zařadila vedle tmavého vlčka.
"Vypadá to tak, teď budeme asi chvíli trpět, než jí společně projedeme." I když bych se na to nejradši vybodla. To jsme nemohli zůstat na tom severu? Očividně ne. Havran tu rozhodně žít nechtěl, špatně se tu chodilo. Musela jsem to uznat, bylo to něco podobného, jako chození ve sněhu. Ale bylo to nejspíš jen o zvyku. "Kde by jsi chtěl nejraději žít ty?" Zeptala jsem se, přece jen každý měl o domově jiné představy. I já měla jiné představy než momentální poušť.

// Oáza

// Nižina hojnosti, přes pohoří

Zatla jsem zuby a šla. Tlapa mě bolela, ale nechtěla jsem být pozadu. Určitě to časem rozchodím, navíc jsem chtěla přijít i na jiné myšlenky. Proto jsem raději přešla na jinou tému. Ta mi snad pomůže s tím a na to nadále nemyslet. Kdykoliv jsem však na sobě ucítila Havranův pohled, raději jsem dělala, že mě něco děsně zajímá na úplně druhé straně, než byl on. "A znáš ještě nějaké, kromě těch o ze záhrobí?" Říkal, že přece jen něco zaslechl. Ale sám zažil jen tu podivnou aféru, co se týkalo duší a jeho rodiny. Přišlo mi, že najednou posmutněl. Otočila jsem se na něj a chvíli ho jen sledovalo. Pralo se to v něm. Neuměl ještě pořádně skrývat emoce a tak se z něj dalo tak lehce číst. Až mi ho celkově bylo líto. "Jednou třeba budeš mít vlastní rodinu a nikdy nedovolíš, aby trpěli, tak jako ty když jsi byl malý." Snažila jsem se mu trochu zvednout náladu, i když to bylo... no trochu morbidní. Každopádně byla to pravda. Třeba z něj vyroste rozumný vlk, který bude chtít svou rodinu chránit, nikoliv využívat. Od toho jsem tady byla já, abych ho tak trochu nasměrovala tím správným směrem. I když stačil jen kousek a mohl se vydat úplně jinou cestou. Byl prozatím lehce manipulativní.
Uviděla jsem vodu, to mi rozzářilo den. Okamžitě jsem přidala do klusu a vklouzla do vody. Nechala jsem si tam bolavou tlapu namočenou. Příjemně to chladilo. Také jsem se napila. Voda byla chladná a já věděla, že jakmile vylezu, nejspíš zmrznu. Havran ale hovořil o poušti. "Jo, bude tam teplo." Uvědomila jsem si, jak mi Khan vyhrožoval, že mě nechá na poušti ať tam chcípnu. Ale on by na to koule neměl. A já bych tam taky jen tak na zadku nečekala, dokud si pro mě nepřijde smrtka. Dopřála jsem si ještě pár sekund a vylezla ven. Okamžitě jsem cítila chlad, ale poušť byla kousek, tak se mi to snad nějak vyrovná.

// Poušť

Teď se i toho v hlavě honilo jen hodně málo. Proč bych se také měla namáhat a přemýšlet, když jsem měla přímo před sebou tak skvělou srnu? Nemohla jsem se jí nabažit. To maso bylo po tak dlouhé době naprosto famózní. A já se mohla jen s úsměvem olizovat. Masa na srně ještě zůstalo, ale já i Havran vypadal, že jsme dostatečně nasycení. "O mě si nedělej starosti, zvládnu to." Tvrdila jsem. Přece jen jsem měla tvrdou výchovu. Teď jsem se nemohla zabývat něčím, jako bolestí mé tlapy. Chtěla jsem jít dál a tak prostě půjdu. Kdybych si to dovolila kdysi - nechali by mě tam, umřít. A tak mě to neustále popohánělo dál. Stále jsem nic jiného nezažila. Něžnější zacházení. Proto jsem se stále považovala za tu tvrďačku, za kterou jsem se měla. Nemohla jsem si dovolit ukázat jakoukoli slabost.
Havran to tu znal, aspoň trochu. Znal i místo, kde se můžeme v klidu umýt od srdce. Sic jsem byla spokojená tak jak jsem byla a možná bych se umyla i díky sněhu, kterým se budeme potácet. Ale napít se... to mi sníh rozhodně nevynahradí. "Tak super." Zajásala jsem a mrskla ocasem ze strany na stranu. Ustoupila jsem od mrtvé srny, kterou jsem tady jen nerada nechávala. Možná jsme si mohli ještě chvíli dáchnout a pak jí úplně dojíst, ale... čas nás tlačil.
A tak jsem se zařadila vedle Havrana. "Havrane, stalo se ti tady někdy něco divného? Když je tady svět v magické moci... musí se tady dít divné věci, nebo ne?" Oslovila jsem ho s touto otázkou. Celkem mě zajímala. Kdo ví, co se tady může ještě stát.

// Kvílivec

I Havranovi to dalo zabrat. Tím víc mě to hřálo u srdce, že i on se zapotil. A já nebyla jediná, kdo tady měl opravdu velké problémy. Každopádně jsem se mohla pořádně poplácat po rameni, za dobře odvedenou práci. "Je, ale trénink dělá závodníka." A já očividně vyšla ze cviku. Zdálo se, jako bych na tom moři strávila celý rok. Celý rok mi tam chátralo tělo a teď jsem na to doplácela. Nejraději bych se někde vyplácla pod strom a zůstala ležet. Ale má povaha mi tohle bohužel nedovolovala. Já musela makat a stále hledat to, po čem mi srdce prahlo. Havran mi mezi tím připomněl ten pád a nepříjemné šlápnutí na mou nohu. V ten moment jsem se podívala na svou nohu, na které byl otisk malého kopýtka. "Myslím, že mi neupadne. Takže jo, jsem." Řekla jsem jednoduše. Sice teď když jsem se na to zaměřila mě to štípalo, ale byla jsem si jistá, že to bude dobré. Zastříhala jsem ušima a nohu si olízla v domnění, že by mi to snad mohlo i pomoci. "Nene, půjdeme dál. Jsem zvědavá na zdejší krajinu. Mám ráda, když svou zemi ve které žiji znám." Nadhodila jsem. Musela jsem jí znát, neměla jsem ráda, když mi bylo něco skryto. Chtěla jsem znát každý kout, každé místo, abych se mohla orientovat. Jednodušeji se pak manipulovalo s okolím.
Zvedla jsem se a udělala zase krok k srně. Havran už do sebe cpal maso a tak jsem nechtěla být pozadu. Byla jsem ráda, že se nám lov povedl a srna nám nezdrhla. To bych byla více než zklamaná, kór teď tady venku v zimě. To se loví tak na prd. Když jsem se dotkla poprvé masa, projel mnou pocit útěchy. Bylo tak dobré. Žaludek jsem měla skoro prázdný, proto mi to teď přišlo tak neuvěřitelně vhod. Čerstvé a ještě teplé maso. "Ty už jsi to tady nějak detailně procházel?" Zeptala jsem se na otázku ohledně této země. Vypadalo to, že toho věděl víc než já. Taky aby ne, když se tady narodil. A ukousla jsem si dalšího sousta.

Podařil se mi ukázkový kousek. Srnu jsem dostala přesně tam, kam jsem chtěla. Ale nečekala jsem, že mi to vezme tak moc energie. Mohl za to ten sníh? Nebo snad tahle země? To pekla. Tohle jsem nemohla dopustit. Polykala jsem své sliny, pálelo mě hrdlo. Dýchala jsem tak moc, až jsem se zajíkala. Při pohledu jak se srna zase zvedá a rozhoduje se, že se rozběhne se mi dělalo zle. Ta srna opravdu dost bojovala o život. Musela být mladá, když byla tak plná energie. O to víc chutnější maso bude mít.
V tom okamžiku kolem mě proletěl Havran, pár skoky srnu dohnal a skočil jí na záda. To mě donutilo ještě bojovat a nevzdávat se. On měl naději, chtěl srnu opravdu ulovit. A tak jsem musela také bojovat, stejně jako on. Rozběhla jsem se za nimi. Díky Havranovi srna spadla do sněhu. Kopala do všech směrů, ale Havran jí držel. V tu chvíli jsem se na scénu zase dostala já. Zahryzla jsem se jí znova do plece a snažila se jí udržet co nejvíc v klidu na zemi. Nechtěla jsem, aby se znova zvedla. Byla už plná krve, včetně i sněhu kolem nás. Havran se nakonec postaral o poslední ránu. Srna pomalu přestávala kopat, až se to změnilo jen na její přirozené reflexy. Svůj stisk jsem pomalu povolila. Udělala jsem krok dozadu a kecla si na zadek. Břicho se mi nafukovalo během sekundy. Sem a tam. Byla jsem hotová. "Dobrá práce." Myslím, že tenhle lov nám dal zabrat oboum. A Havranovi to pokud možno dalo hodně nových zkušeností do budoucna. "Spokojený?" Zeptala jsem se ho zvědavě. Krev ze srny se pomalu dostávala na sníh. Vypadalo to tak krásně, až jsem se musela olíznout. Zbarvený sníh do rudých tónu bylo něco, co mi přivádělo pocit klidu a pohody. Vyrovnanosti a radosti.

Hnala jsem srnu před sebou. Hledala jsem pohledem Havrana, kdy vyskočí ze svého úkrytu. Stalo se. Měl výborné načasování a tak jsme mohly po srně skočit oba najednou. Skočila jsem po plecí a zaryla se zubama na horší část krku. Škubla jsem, ale bylo to málo. Havran se pustil včas, ale já si to špatné vypočítala. Mé tělo se ocitlo pod srnou a má čelist se rozevřela. Srna mi šlápla na přední tlapku, do žeber a břicha. Prošla si po mě jako baletka. Adrenalin ve mě dřímal a já si ani nevšimla, jak moc to mohlo bolet. Nikoli na těle, ovšem ta tlapka dostala víc než zabrat. A určitě se po konci lovu ještě ozve. Teď ale nebyl čas na to, abychom se zabývaly malými bolístkami.
Oklepala jsem se a znova se rozběhla. Určitě by bylo lepší cvičit lov v létě, ovšem... aspoň máme těžké začátky a pak už to bude hračka. Havran mě předběhl a běžel za srnou znova. Mě to chvíli trvalo, než jsem ty dva dohnala. Dýchala jsem jako lokomotiva, dávalo mi to dost zabrat. Potila jsem se jako prase před porážkou. Havranovi se znova podařilo skočit na srnu, čímž jí zpomalil tak moc, abych se jim dostala vedle boku.
Teď jsem hledala výhodu v terénu. Bylo mi jasné, že i kdybych chtěla, srnu bych svou váhou nepovalila na bok. Musela se buď povalit sama, nebo někam spadnout. A pár metrů před námi jsem viděla propadnutou sněhovou peřinu. Zajiskřilo mi v očích. To bylo to místo, kde srnu můžu zpomalit a Havran nás hravě dohnat. A to mohl být i celý konec lovu! Nabrala jsem co nejrychlejší rychlost. Nemohla jsem nechat srnu dlouho odpočívat, jinak by mi mohla utéct. Pak jsem zamířila na její bok a vší silou do ní narazila. Při té příležitost jsem se jí zahryzla do zadní nohy a stiskla tak silně, jak jen to šlo. Ucítila jsem čerstvou krev. To by jí mohlo zpomalit ještě víc, kdyby se náhodou rozhodla pro další olympijský běh. Pustila jsem se a srna zapadla do kupy sněhu - do malé díry v terénu, které bylo pro lajdácké oko skryto. Viděla jsem jen kopyta nahoru, jak sebou hází. Byla zatraceně rychlá a vmžiku byla zpátky na nohách.

Vypadalo to, že Havran můj plán pochopil a vše nasvědčovalo tomu, že to může začít. Přikývla jsem tedy, nuže dobrá. Chvíli jsem se dívala, jak se Havran šourá k místním skaliskám, aby se v nich skvěle ukryl. Jeho srst nebyla úplně ideální do zimy, ovšem to ani ta má. Každopádně byl dobře schovaný a v tom shonu ho srny snad neuvidí.
Vzala jsem to trochu větší oklikou. Zároveň jsem musela zpomalit na opravdu pomalé tempo. Jakýkoli pohyb, kterákoli má tlapa dopadla na zem, ozvalo se malinké zakřupání sněhu. Nechtěla jsem se prozradit tak banálním způsobem. Přikrčila jsem se a šla dál. Po mém oblouku jsem konečně došla k místu, které bylo ideální. Schovala jsem se za kupu sněhu. Nejspíš to byl v jarním období keř, v dnešní den to byla perfektní zábrana, za kterou jsem se mohla skrýt.
Vystrčila jsem hlavu, abych mohla zhodnotit situaci. Viděla jsem všechny čtyři. Všichni jedinci vypadali dospěle, ovšem já měla v mérku jen tu menší srnu. Ucítila jsem záchvěv větru. Sakra! Okamžitě jsem věděla, že je něco špatně. Jeden ze srnců zvedl hlavu a čenichal. Ví o mně! Nebylo na co čekat, vyskočila jsem ze svého úkrytu. Mé tlapy dopadly na sníh a ozvalo se znova zakřupání sněhu. V tuhle chvíli se otočil i zbytek. Srnec naštěstí nestačil na mě upozornit, tak jsem měla tu chvíli překvapení jen a jen pro mě. Jeden srnec se rozběhl jiným směrem, zbytek šel naproti k Havranovi. To vypadá dobře. Běhání v té pláni sněhu mi stěžovalo snad úplně všechno, ale nenechala jsem se zahnat. Tu naši srnu jsem měla přímo přede mnou, také měla malé problémy v tom běžet. Vrčela jsem na ni. Vypadalo to, že zbylí dva chtějí také utéct do ústraní, ale znemožnila jsem to. Dostala jsem se tam, kam jsem chtěla. Mezi naši srnu a ty dva nechtěné kusy. Tak teď nebo nikdy. Modlila jsem se, ať mě Havran nenechá ve štychu. Ztratit druhou srnu v rozmezí několika dní by mě opravdu moc mrzelo. Hlídala jsem si srnu a při první příležitosti jsem si byla jistá, že budu moct zaútočit na plec.