Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Slané Jezero

Nejistě jsem se ještě ohlédla směrem ke Slanému jezeru. Při pohledu na něj se mi vracely vzpomínky, když sem se sem dostala. Stále jsem si nedokázala však vzpomenout, jak jsem se dostala do vody, která mě donesla až sem. Ač jsem se snažila bádat, byla to jako ukrytá pandořina skříňka. Havran byl celkem fajn, to jsem musela uznat, i přes jeho ranný věk. Opravdu nebyl ten vlk, kterého bych dříve ve své společnosti chtěla. Tyhle ostrovy na mě měly podivuhodný vliv.
Z mých zamyšlených myšlenek mě vytrhl až samotný Havran, který upozornil na vysokou zvěř před námi. Zastavila jsem se a hned přikrčila, aby mě zvěř neviděla. Vítr hrál v náš prospěch, tudíž naše pachy se k nim nemůžou v tenhle moment dostat. Cítila jsem, jak se mi adrenalin vlévá do žil. "Hm..." Konstatovala jsem situaci a nechala si ještě chvíli na rozmyšlenou. Využila jsem tuhle krátkou chvíli k tomu, abych si mohla promyslet kroky, které právě teď budou postupně následovat. Byly tu srnci, ale srny vypadaly jako mnohem lepší volba. Byly menší a nebudou mít tolik sil, jako my. "Výhoda je, že jakmile zaútočíme, oni na nás útočit nebudou, ale budou utíkat." To jsem považovala za bod ku prospěchu. "Ač je to zvláštní, jsi mnohem rychlejší a silnější než já. Asi jsem vyšla ze cviku." Polemizovala jsem a při tom na něj mrkla. "Navrhuji tedy, že počkáš tady. Já je zkusím potichu obejít a nahnat je tvým směrem." Navrhla jsem. "Ty budeš schovaný buď ve křoví, nebo za skálou, nemají možnost tě ucítit, takže pro ně budeš překvapením." Hlesla jsem a cítila malinkou žárlivost, ach jak já bych tuhle roli s chutí brala. "Vyhlídla bych si tu nejmenší srnu, támhle." A pokynula jsem čumákem směrem dopředu. "Jakmile ti bude nejblíž, rozběhneš se za ní a jakmile uvidíš možnost zaútočíš." Řekla jsem a nechala to víceméně na něm. "Jakou taktiku zvolíš, nechám na tobě. Jestli se jí pokusíš převrátit vlastní vahou, nebo půjdeš ihned po krku, či nohách, uvidíme v situaci. Já je zkusím pohnat a když se mi podaří, půjdu po noze. Tím jí omezím rychlost." Navrhla jsem. Čekala jsem, jestli Havran bude s mou taktikou souhlasit, nebo přijde s něčím lepším. Samozřejmě by bylo mnohem lepší, kdyby hnal on, vzhledem k jeho výkonům. Ale chtěla jsem, ať si zkusí tuhle roli, bude pro něj určitě v životě důležitější. A navíc se určitě ještě naběhá až až, stejně jako já. "A když to půjde dobře, možná se mi podaří jí oddělit od stáda." Vše však záleželo, jestli stádo zachytí můj pach dřív, než stihnu vystartovat.

// Hraniční Pohoří

Havran vypadal, že je z mého života naprosto odvařený. Že někdo jako já si troufl na medvěda. Stačilo se na mě jen podívat, výšky jsem moc nepobrala, za to mohutnost mi nechyběla. Oproti jiným vlčicím jsem měla celkem macané tlapy, včetně zadku. Takže mi to mohlo ubírat kdejakou vlastnost, ale opak byl pravdou. Mátla jsem tělem, ovšem na druhou stranu jsem dokázala všechno hravě převrátit ve svůj prospěch. "Jsem. Ale je to aktivita vážně jen pro gurmány, co si chtějí zahrávat se životem. Lepší je zůstat při zemi, hrozí méně zranění a bolestivých ran." Řekla jsem mu a chtěla ho od mých vzpomínek trochu odradit. Nechtěla jsem, aby se tak mladý vlk rozhodl jednou pro vždy zmrzačit, až uvidíme prvního medvěda ve zdejších lesích. Nepotřebovala jsem ho některým vracet v krabičce od zápalek.
Na jeho slova o krvi jsem jen přikývla. Možná si jen dokazoval to, co jsem říkala, aby si to zapamatoval. Vlk byl stvořen k tomu lovit, zabíjet. Měl to v sobě ať chtěl nebo ne. Mohlo mu to být líto, ale věřila jsem, že časem pochopí, že není na výběr. Aby přežil, musí proto něco udělat. "Uvidíme. Každopádně i kdyby nastala nějaká chyba, je dobré se z nich pro příště poučit." Olízla jsem si čumák a rozhlížela se. Jezero už na míle daleko smrdělo solí. Ani jsem se k němu nepřibližovala, i přes to že mi Havran říkal, ať z něj raději nepij. Polkla jsem suché sliny, které mi už dráždily krk. Chtěla jsem se něčeho napít, ale prozatím nebylo čeho. "Můžeš na čumák spadnout klidně tisíckrát, ale zapamatuj si, že vždy se musíš zvednout a bojovat dál. Ať jde o cokoliv." I já jsem se tímhle držela. Když mi něco nešlo, nevzdávala jsem se, zkrátka jsem makala tak moc, abych toho časem dosáhla.

// Nižina hojnosti

// Mrazivá jeskyně, přes Tundru

Jeskyni se mu opouštělo velmi těžko. Ještě jsem se za ní ohlédla, abych si pořádně zapamatovala, jde jí příště hledat. Tahle severní část světa se mi víc než líbila. Když jsem se ale podívala směrem k Havranovi, ten už měl namířeno na jih. Nejspíš měl v plánu projít celý tento svět. Ale vlastně proč ne. Já osobně nebyla žádný lenoch, tak jsem takovou delší procházku i uvítala. Mezi tím jsem vyprávěla o lovu. Byla jsem vděčná za to, že jsem měla tak dobrého posluchače. Kupodivu se vždy na něco zeptal. “Lovila.” Řekla jsem s hrdostí na jazyku. “Ale jsou to zbytečně velká a nebezpečná zvířata. Je spousta jiné zvěře, která se dá lovit. Medvědy loví jen blázni, co si chtějí něco dokázat.” Bude lepší, když se jich Havran bude vyhýbat. Určitě si takové zvíře můžeme vynahradit spousty jinýma.
“Lov máme v krvi, ale je to o zvyku a pak už se jen zdokonaluješ. Ale někdy ti to prostě nemusí vyjít.” Řekla jsem a narážela při tom i na naše první setkání, kdy mi srna vybočila z dráhy. “Proto je důležité mít kolem sebe vlky, kteří ví co je pro lov důležité udělat.” Dle mého Khan jednoduše pohořel na plné čáře. Ale možná jsem se měla spoléhat sama na sebe a ulovit třeba jen toho zajíce. Havran se zajímal, kdo tam má jaký úkol. “Ve větší skupině se určí, kdo bude nahánět, kdo bude na stranách, kdo v záloze a nejčastěji jsou vlci i na druhé straně třeba stáda, na lepší hon..” Zamyslela jsem se. “Ale záleží kolik je vlků na lovu, pak už se role rozdělují podle zkušeností a fyzické zdatnosti.” Při pohledu na Havrana, ten bude v budoucnu určitě vhodnější do přední línie. Aspoň tam jsem ho osobně viděla. “Jelikož jsme dva, budeme to mít trochu náročné, ale ne nemožné.” Zasmála se má maličkost. Těšila jsem se na to, až si vyhlídneme nějaký objekt. “Ale bude to zábava, těším se.” Musela jsem to uznat.

// Slané jezero

To oteplení bylo příjemné, v téhle zimě takové nezvyklé. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, že magie je opravdu důležitá a dokáže život zdejším vlkům opravdu zpříjemnit. Aspoň z mého pohledu to tak bylo. Snažila jsem se dostat z ledu, ale nešlo mi to. Snažila jsem se jít po drápkách, jenomže to byla chyba. Právě na nich jsem se dostávala do problémů, až po několika pokusech jsem zjistila, jak na to. Musela jsem hezky po polštářcích, jako baletka. Párkrát mi to uklouzlo, ale konečně jsem se dostala na sníh. Ach, to bych měla. Povzdychla jsem si a mohla si tak oddychnout. "To zní jako plán." Hlady jsem už i šilhala a toužila se do něčeho dobrého zakousnout. Když nám ta srna s Khanem zdrhla, chtěla jsem nějakou adekvátní náhradu. Havran se sice tvářil, že všechno ví, všechno zná a je nejlepším lovcem na světě, to však byla pouhá lež. Zástěrka, za kterou se schovával. Ale nebála jsem se toho. I když byl Havran jako čistý list, určitě to bude slušná zábava jít s ním na lov. "Liší se v tom, že ve skupinovém lově máš svou vlastní roli. Zároveň je to i více adrenalinu. Nelovíš sám zajíce, ale když je nás víc, troufneme si i na větší zvířata. Třeba velkého daňka, obřího jelena, kteří jsou většinou sami ve stádě." Řekla jsem a při tom to trochu prožívala. Při tomto povídání mi jiskřilo v očích, jako malému vlčeti, které se poprvé těšilo na svůj velký lov. "Musíš se mít na pozoru, aby tě nenapadlo náhodou jiné zvíře, nebo nezadupalo. Zároveň se musí vědět, po jakém kusu se jde." Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nebo lov medvěda, to je teprve adrenalin." Zazubila jsem se. Při té představě se mi chvěly tlapky. Tolik krve, tolik zoufalství, ale ta výhra byla neodolatelná. "Každopádně ve skupině záleží hodně na vlcích okolo, musíš vědět, že se na ně můžeš spolehnout. Každopádně vždy se může něco vymknout a někdo se zraní. V ten moment se improvizuje a ty musíš zachovat chladnou hlavu." Vysvětlovala jsem, bylo toho však příliš. A přece jsem nemusela všechno vyzvonit zrovna dneska. Pomalu jsem se otáčela směrem k východu, kam zamířil i Havran. "Ale na to všechno, drahý Havrane, společně přijdeme. A na všechny možné situace najdeme řešení." Podotkla jsem. Oo.. to bude zábava. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohla ujmout mladého vlka. Sice jsem nebyla o moc starší než on, ale i tak. Většinou jsem se zabývala vlkama staršíma, mocnějšíma. Jejichž hrdlo prahlo jen po jedno, ale tady to bylo jiné. Možná jsem opravdu otočila list a započala svou novou kapitolu. "Já toho zase tolik nevím." Zasmála jsem se. "Žiju tak, abych přežila a měla se dobře. A byla vlastně spokojená. O to jde, ne? Aby naše nitro ukojilo všechny příjemné pocity." Sic jsem si dokázala představit ještě pár drobných úprav a detailů, ale nezdála jsem se být nešťastná. Vlastně mě Havran svým způsobem šťastnou dělal, teď a tady.

// Hraničné pohoří, přes Tundru

Jeden dlouhý nádech, pak výdech. Havran netušil, jaké magie je možné ovládat, na to jsem byla ještě malý pán. Přišlo mi logické, že tam budou asi nějaké základní věci - země, voda, vzduch a kdo ví co. Ale dál? Bylo toho určitě mnohem více. "Na to snad časem přijdeme." Stále jsem měla nějakou naději, že všechno dobře dopadne. Jak se mnou, tak i s tímhle Havraním mládětem. No, pořád lepší havran, než aby mu říkali straka, nebo který ten pták klade vejce do cizích hnízd. Moc jsem se v tom nevyznala. Očividně jsem byla taková Alenka i ve zdejším světě.
Chtěla jsem, ať si dá nějaké jednoduché cíle, které nejsou nemožné. Třeba že proletí všechny mraky na světě, to byla kravina. Logický mi tak přišel lov, určitě ještě nelovil všechny zvířata, které tady žijí. Ale lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Lehce jsem se zamračila, když už jsem věděla, kam tím vším míří. "Óó.." Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "No, dobře. Myslím, že i tohle můžeme zvládnout." Řekla jsem jednoduše. Každopádně Havran se při našem lovu choval jako naprostý mazák a já mu to sežrala i s navijákem. Z tebe ještě někdy něco bude. Nemohla jsem mu samozřejmě říct, jak moc vážně jsem ho vzala, nechtěla jsem mu lechtat ego hned na začátku. "Teď už na to nejsi sám." Řekla jsem hrdě. A ani já nebudu sama.
Mé cirkusové číslo bylo jak vystřižené z humoresky. Ucítila jsem bolest, když se mi secvakly zuby. Kontrolovala jsem jazykem ihned, jestli je mám stále všechny. Vypadalo to že ano a žádný se naštěstí nekýval. "Jojo.." I když se mi mozek otřásl v základech. Oklepala jsem se a zůstala raději stát na místě. Po delším zkoumání jsem zjistila, že jsem uprostřed ledovky a dostat se zpátky na sníh bude ještě záhul. Uff.. Ale nenechávala jsem nejistotu na sobě jakkoli znát. Při té příležitosti jsem ihned ucítila teplejší vzduch. Havran se soustředil a opravdu to zvládnul. "Paráda! Dokázal si to, je to v tobě." Pochválila jsem ho a měla i z něj radost. Ještě světu ukáže.

Co se týkalo cílů, dobře se o tom mluvilo, ale těžce se na tom stavělo. Musela jsem se na malinkou chvíli odmlčet a urovnat si všechno v hlavě. "Jsou cíle celoživotní a pak cíle, které ti pomůžou do začátku. Podíváme se na ty druhé, chce to stanovit něco jednoduchého. Je něco, po čem toužíš? Ohledně magií, co bys chtěl umět? Případně třeba něco ulovit, něco na co si sám netroufneš. Tak si dáš za cíl - trénovat tak tvrdě, abys to zvíře pak někdy ulovil." Tyhle monology nebyly nic pro mě. Ale fungovala jsem tady jako morální podpora, aspoň pro začátek. Až tenhle vlk zjistí, co všechno umí, asi si budu muset dávat pozor na svůj zadek, aby mi ho náhodou někdo nespálil.
Pak mi však Havran udeřil otázkou, která mě víceméně zaskočila. Do teď jsem tady kladla otázky já, ale teď se to z ničeho nic obrátilo. Pohlédla jsem na něj. "Mé? Najít si domov, abych v něm byla spokojená. Nechci žít sama. To jsou mé celoživotní sny. A teď když jsem tady... dozvídám se spoustu věcí, tak možná bych v té bližší době zkusila něco s tou magií." Nadhodila jsem a usmála se. Ano, potřebovala jsem nějakou rodinu - smečku, za kterou můžu stát. Můžu se za ni podle potřeb i rvát. Byla jsem užitečným členem, pokud mi ta smečka za to opravdu stála. A já chtěla stát za ní.
Havran stále nechápal, proč by mohl někdo lhát jemu. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Jsi dobrý vlk, ale jsou mezi námi i manipulátoři, kteří rádi zneužívají jiné pro své potřeby." Řekla jsem. Nechtěla jsem ho nazvat úplně naivním idiotem. Ale on z toho vyroste. Naivita v něm ale tkvěla opravdu dosti. "Musíš být jen opatrný na to, s kým se bavíš a komu věříš. Musíš si být jistý, že pokud někomu věříš, on věří i tobě. Jestli jsi ochotný udělat pro jiné to, co oni pro tebe." Snažila jsem se mu to nějak rozumně vysvětlit. Nechtěla jsem, aby se stal podobnou zbraní, jako jsem se stala já. Tohle si nezasloužil. Byl tak nevinný.
Dala jsem mu příklad ohledně rostlin, ale mu bylo těch rostlin líto. Nevěděla jsem v tuhle chvíli, jestli se mám začít smát, nebo brečet nad tím, že mu je líto květin. Za co? Rozhodně nesdílel podobnou potřebu zabíjet, jako já. A on se bál zabíjet i věci, které se nijak zvlášť nechovali. "Dobře, dobře." Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem se začít smát, když jsem totiž pohlédla do jeho očí, viděla jsem, jak moc to myslí vážně. "Tak zkusíme něco jiného, musíme zjistit, co ještě umíš." Vyskočila jsem zpátky na své tlapky a rozešla se k Havranovi. Bohužel jsem stoupla na led, který mi mé neomalené vkročení rozhodně dal sežrat. Přední tlapa mi sklouzla a já si narazila spodní čelist. Bylo slyšet jen jednoduché - cvak. "Au." Zavrtěla jsem se a vyškrábala se zpátky na tlapy. Chvíli jsem bruslila, než jsem zůstala důstojně stát na místě. "Jsme v jeskyni, kde je zima, dýcháš studený vzduch. Zkus se soustředit na vzduch, který zažíváš v létě. Teplý vzduch, zkus okolo sebe změnit teplotu vzduchu." Nadhodila jsem. Možná by mu to mohlo jít. Chtělo to se určitě pořádně soustředit. Já raději zůstala stát, abych nehodila další držku a jen napjatě čekala, jestli se mu to podaří.

// Tundra

Vypadalo to, že má logika na to šla dost dobře. Neboť takové slova, co jsem řekla, už někdy slyšel. Zaposlouchala jsem se do jeho dalšího vyprávění. Také už něco málo prožil a vypadalo to, že to nebylo tak hrozné a nedůstojné. "Výborně, tak budeme vycházet z toho, co už víš." I když toho víš sakra málo. Ale... žádný učeň z nebe nespadl. A já věděla, že to dokáže. Už se mu magii kdysi podařilo samovolně nastartovat, ale je to hodně těžké na psychiku. "Myslím, že to půjde." Řekla jsem a při tom se rozhlížela po jeskyni, kterou jsme zrovna vcházeli. Byl tu chlad a mě se příjemně dýchalo, konečně po dlouhé době. Tlapky mě bolely tak jsem byla i ráda, že Havran vybral tohle místo. Aspoň dám chvíli odpočinku nohám. "Hlavně si musíš začít trochu věřit." To byl základ. Zatím mi stále přišel spíše jako vlče, co nevědělo, co chce. "Řekla bych, že si musíš dát nějaké cíle, čeho chceš dosáhnout. Pak by to mohlo být trochu jednodušší." Zamyslela jsem se. Netušila jsem, v čem ta magie spočívala, takže jsem se snažila víceméně improvizovat. Ale na to mi snad nepřijde.
On si myslel, že se zatím viděl jen se spoustou dobrých vlků. Včetně nějakého, co žral jiného. "Ehm..." Odkašlala jsem si. "Mohla to být přetvářka, ale zároveň nemusela. Časem se naučíš rozpoznávat, jestli ti vlk lže a klame. Ale chce to taky dobře znát druhou stranu. Nejlépe vlka poznáš, když je v úzkých, nebo nebezpečí. Pak se chová přirozeně a nemá čas přemýšlet." Řekla jsem. Byly různé druhy, když jde vlkovi o život, většinou se pozná jak moc. Pokud jde přes mrtvoly ostatních, aby se zachránil, smrdělo to špatnými úsudky.
Havran už tady byl, ale ne fyzicky. Vlastně jsem se nechtěla ani tvářit, že nevím o čem mluví. Tohle místo bylo plné tajemství, takže jsem jen přikývla a nadále se k tomu moc nevyjadřovala. Lehla jsem si na chvíli, abych si mohla odpočinout. A jen spokojeně prohlížela jeskyni, která vypadala moc hezky. "Tak co? Máš už nějaký jednoduchý magický cíl? Třeba..." Poškrábala jsem se zadní nohou za uchem. "Jestli ovládáš třeba zemi, zem je život sám o sobě, zeleň. Měl bys umět aspoň vyvolat trávu, kytku, či?" Zamyslela jsem se, mohlo to být ono?

// Ledové pláně

Co se týkalo magií, byla jsem nováčkem. Sama jsem netušila, co umím a jestli vůbec. Tahle země byla podle všeho magií posedlá, takže se časem třeba někdy uhnízdí i u mě. Osobně jsem si ale nedokázala představit, jak takovou věc ovládat. Kupodivu ani Havran to nevěděl. "Hmm... ten štít jsi udělal, když jsi se cítil možná v ohrožení? Magie se pravděpodobně spustila sama, aby tě ochránila." Začala jsem trochu přemýšlet. Nebyla jsem úplně hloupá vlčice. Dokázala jsem si dát dvě a dvě dohromady. Ale toho Wu chci stejně co nejdřív poznat. I kdyby to mělo být jen na minutu, byla jsem ochotná ho zkrátka najít. On na něj měl očividně štěstí. "Tak musíme najít způsob, jak ji vyvolat i z tvé vlastní vůle." Kdyby tady místo mě stál nějaký mazácký vlk, nejspíš by se chvástal tím, jak je to jednoduché. Ale dokázala jsem pochopit, že to může být náročné. "Začátky jsou vždy těžké. Ale podívej se už teď na sebe! Jsi v dovednostech mnohem lepší, než kdejaký vlk. Určitě si najdeš cestu i k magiím." Ani nevím, kde se to ve mě bralo. Takové moudra a podpora. Sama jsem sebe neznala možná až tak moc dobře.
"No... je to na druhou stranu trochu těžké." Řekla jsem a zastříhala při tom ušima. "Vlci jsou různí a mají různé chutě. Každé vlče je nevinné, otázka je, kdo si to vlče chce udělat podle obrazu svého." Olízla jsem si čumák a snažila se trochu nadechnout. "Jsou tu vlci, kteří rádi ubližují i jiným. Většinou to je tím, že oni sami něco zlého zažili a tím násilím se to snaží jen potlačit. Nebo jsou tak zvrácení, že jim dělá radost dívat se na něco, co trpí." To poslední mi bylo trochu blízké. Milovala jsem pohled na zvíře, které se trápí. Aspoň co se týkalo třeba lovu, měla jsem ho neskutečně ráda. A jídlo také. Jinak bych to přece nedělala.
Havran mě oslovil, zvedla jsem hlavu. Ukázal mi otvor, do kterého měl namířeno jít. Pohlédla jsem tam a zpátky na něj, ani neotálel a hned se do jeskyně vydal. "Znáš to tady?" Zeptala jsem se zvědavě a ochotně jsem šla za ním.

// Mrazivá jeskyně

// Rozbitý sever

Cesta se mi líbila. Tahle severní část ostrova mi říkala, že se mi tu opravdu líbí. Po očku jsem si ale stále hlídala Havrana. I když jsem z něj necítila strach, ale spíše zvědavost. Co kdyby se náhodou cesta změnila? Musela jsem být na pozoru. A nebylo to nic neobvyklého, byla jsem vždy v pozoru. Nebyla jsem zvyklá moc odpočívat, nebo svůj život dávat do rukou jiným. "Jo, pocit štěstí bys měl mít. Pokud tě magie dělají šťastnými a cítíš se tak líp, pak se zlepšuj, pro svůj dobrý pocit." Není to nic špatného. Být mocným vlkem je občas důležité. A když se mu to líbilo... já absolutně netušila, jak se taková magie ovládá. Takže jsem mu s tím moc nevěděla, jak pomoci. "Můžem klidně něco vyzkoušet, jestli se na to cítíš." Vybídla jsem ho a chtěla dělat něco jako morální podporu. Třeba se tím trochu uvolní a nebude tak roztěkaný. Nevěděla jsem, jestli je tak nervózní ze mě? To vypadám tak hrozně? Prohlížela jsem se, už jsem nebyla tak moc od bahna, jako před chvílí. "Tvá chyba?" Vykulila jsem oči na něj. "Ty jsi byl malý, nikdo neměl potřebu ti třeba říct, že někam patříš?" Byla jsem z toho teď trochu v rozpacích. "Nepovažovala bych to za tvou chybu." Mávla jsem však nad tím tlapou, minulost se nezmění, na to už jsem byla zvyklá. "Ale jo, proč ne... klidně ti ty alfy pomůžu najít, jestli chceš." Sice jsem prozatím byla pomoc celkem na prd. Ale toužila jsem se zlepšovat a to můžu klidně i cestou bo jeho boku. Byl ve všem lepší než já, tak proč se ho nedržet? Je sice mladý a trochu víc naivní. Ale aspoň mi může ukázat, jak tu žít.
Položila jsem mu trochu záludnou otázku. Kupodivu jsem mu tou hlavou hýbala víc, než bylo obvyklé. Ale aspoň jsem ho nenechala psychicky vydechnout a musel stále nad něčím dumat. "To je..." Natáhla jsem trochu svou odpověď a pak naklonila hlavu jeho směrem. "Celkem dobrá odpověď." Zamyšleně jsem se vrátila zpět do své dráhy. "Takže bys chtěl být taky takový?" Neodolala jsem se nezeptat.

// Tundra

// Dvojčata

Bylo to smutné, celá situace byla smutná. "Vadí." Nebylo co víc k tomu dodat. Rozhlédla jsem se po plánině, která byla zničená, ovšem zmrzlá. "Ocitla jsem se z ničeho nic na poušti, kde mě našel Khan. Kývla jsem mu na smečku a ještě se nestačila ani vzpamatovat. Nemám k ní zatím žádný vztah." Olízla jsem si čumák. "Tudíž si dávám teď prostor na přemýšlení." Na tom nebylo nic špatného. Neznala jsem Khana, ani jeho smečku. A proč bych nemohla opustit něco, co ještě ani pomalu neexistuje? To mi nemohl nikdo zatrhnout. Já milovala být po boku vlků, kteří mají moc. Khan měl prozatím jen hubu keců a tím to haslo. Otázka zněla, jestli mu dát ještě šanci, nebo si to rozmyslet a odejít. Když jsem se podívala na Havrana, vše bylo v budoucnosti. On nevěděl co chce, ani kam jít, co dělat. Zhluboka jsem se nadechla a pak si dopřála dlouhý chladný výdech. "Pak je třeba to zjistit. Co ti dělá radost, co tě dělá šťastným, naopak co ti vadí. Aby jsi si sám udělal obrázek o světě a kam se chceš zařadit ty sám. Co budeš podporovat ve snaze zlepšit." Kdo ví, jestli měl tak vysoké cíle. Možná jsem v tom viděla malou možnost mu v tomhle pomoci. Bylo to rozhodně více zábavné, než sedět na zadku na poušti a čumět do blba. Potit se jako prase v tom mém kožichu. "V tom případě máš v něčem jasno, chceš zůstat ve smečce, která má... podobné pravidla, jako měla kdysi ta má." Možná jsem ucítila malé píchnutí směrem, že po ní toužím taky. Být tam, kam vlastně patřím celý život. Jeho otec se o smečku staral, ale co mělo za význam teď? "Bratři a sestry jsou si rovni, ale ty znáš málokoho." Zastříhala jsem zvědavě ušima. "Nezní to moc jako rodinné semknutí - či smečka. Očividně se tam každý stará jen o svůj zadek. Což je škoda, když v tobě dříme nový bojovný život." Osobně bych se asi o smečku starala trochu víc. Když už... se tu rodili tak silná mláďata. "Hmmm.." Tak nějak jsem se trochu ztrácela. Otce neznal, ale podle slov nebyl zlý a na horké nudli ho utáhla nějaká fůrie. Naivní blbec. Dokončila jsem svůj rentgenový projev. "Jak poznáš dobrého vlka od toho zlého?" Zeptala jsem se ho. V čem tkvělo to tajemství?
Story o rybáři mohla být zábavná. Vlčice kterou zmínil údajně viděla jeho mrtvého otce. To si taky mohla vymyslet, aby dostala vlče na svou stranu. Okamžitě mi projelo hlavou. "Kdo ví, jak to bylo." Nechtěla jsem mu brát tu naději, že ho jeho otec měl rád a nechtěl ho opustit. "Minulost už nezměníš, ale budoucnost ano." Usmála jsem se na něj a přidala trochu více do kroku.

// Ledové pláně

// Ledovcové jezero

Měla jsem na vlka otázku, odpověděl mi neutrálně. Jeho pocity se v něm nejspíš stále bili a on nevěděl, kam vlastně patří. Na jednu stranu bych vůči němu někdy mohla pociťovat lítost. Ale na to bylo mé nitro ještě opravdu hodně hluboko schováno. "Jednou na to přijdeš." Řekla jsem. Byl mladý, měl toho ještě spoustu před sebou a já mu to nechtěla brát. Každopádně rozhodně by se měl začít chovat tak, jak chce on sám. Dělat si vlastní názory, plány. Zatím mi přišel jako takový bembelín, který dělá co se mu řekne. Ale nejspíš se to dalo přirovnat k jeho malému věku, zatím se bál. "Nikoho?" Otočila jsem se na něj. "Já taky nemám nikoho." Pokrčila jsem rameny - ne že by mi to zrovna dvakrát vadilo. Teď jsem měla Havrana a mohla aspoň s někým mluvit. Jeho životopis byl stručný. Našel ho vlk, který ho společně s nějakou vlčicí vychoval a naučil vše potřebné k životu. Nejspíš ho i ti dva nakonec opustili. "Tví rodiče jsou tady proslulí, nejspíš." Konečně jsem si mohla umýt tlapy ve sněhu, ach jaký pocit to byl, když jsem si smývala bahno z tlap. "Každopádně oni nejsou důležitý, důležitý jsi ty." Naklonila jsem k němu hlavu.
Havran mi naznačil, že jsem se přidala do špatné smečky. "Nehodlám litovat svých rozhodnutí, nikdy. Vždy najdu východisko, navíc kdo říkal, že v té smečce musím zůstat navždy?" Usmála jsem se na něj. Teď se mi teda rozhodně více líbilo takhle na svobodě. A hledat to, po čem mé srdce prahne. Pak měl ale vlk otázku, nad kterou jsem se musela zamyslet. "Drahý Havrane." Mile jsem se na něj usmála, div že jsem to ještě uměla. "Vychovali mě k obrazu svému, neměla jsem moc na výběr. Ukazovali mi, že je to tak správné, nač bych se tedy pozastavovala nad tím, že je to špatné? Začala jsem to vidět, až už bylo pozdě. Všichni se smáli, bavili se nad tím... přišla mi to jako zábava." Povzdychla jsem si. "Až teď když se otočím zpátky vidím, že to nebylo zrovna šťastné pro ty, kteří se stali naší objetí." Vysvětlila jsem nakonec. Ale byla jsem s tím smířená, jak jsem řekla, nikdy jsem nechtěla ničeho litovat. Teď jsem se zaměřovala hlavně na sebe.
Havran byl mladý, dalo se s ním pracovat a měl toho určitě mnoho před sebou. Každý koho potkal mu předhazoval jeho otce. "Chceš být navždy stín tvého otce? Jak ti to předhazují? Nebo raději započneš svou vlastní kapitolu? Žít tak jak chceš ty, dělat věci, aby tebe dělali šťastnými." Možná to bylo k zamyšlení, sama jsem se divila, že se mi to tak skvěle povedlo.

// Rozbitý sever

// Mokřady

Za tak krátkou dobu co jsem na světě jsem opravdu měla tu čest toho hodně zažít. A také pochopit, ale přece jen jsem měla neuvěřitelně dlouhou cestu také před sebou. "Ne." Řekla jsem suše a pak se na něj podívala. "Jako malou si mě pod křídla vzala alfa... dá se říct něco jako smečky." Řekla jsem zamyšleně. Vlastně to možná byly nejlepší roky mého života. Nebyl to takový nudný smečkový život typu - tohle nesmíš, tohle nemůžeš. Mohla jsem všechno, vždy a všude. To že jsem se stala otloukánkem byl už jeden malý detail. To všechno ze mě udělalo to, co jsem teď. Ohledně svých rodičů jsem toho věděla hodně málo, spíše nic. "Mstít se? Za co? Že si mě nenechali? Své rodiče jsem nepoznala, nevím kdo to je a i kdybych je někdy potkala, považovala bych je za cizí vlky. Nemám k nim absolutně žádnou vazbu, nevidím důvod se k nim jakkoli správat. A pomsta? Co bych tím vyřešila? Nechci žít v minulosti, stále se otáčet co by kdyby. Žiji přítomností." A ta mi přišla mnohem víc důležitější. Minulost vlk jen tak nezmění, spíše nemá šanci jí jakkoli změnit. Očividně i Havran měl se svou minulostí lehké trable. Tmavý vlk se rozmluvil o tom, co se mu stalo. Chvíli jsem ho poslouchala, ač jsem o to ani nežádala. Ale nevadilo mi to, příběh jako příběh. "A co cítíš teď? Vůči nim? Chceš se mstít? Nebo naopak vysvětlení? Nač se zahazovat tím, co bylo?" Zeptala jsem se ho napřímo, co má vlastně v plánu. Pokud plánoval pomstu, bůh s ním. Pokud byla jeho matka taková mrcha, bude pěkně proradná. Osobně bych jí potkat možná ani nechtěla. Ale neviděla jsem do toho.
Zajímala jsem se nad jménem, které Havran zmínil. Vlk Wu byl starý vlk, který dokáže vlkům ve zdejším světě hodně vypomoct. "Asi se mi taky bude časem tady hodit." Řekla jsem jednoduše. Každopádně já sama jsem se za mocného vlka moc nepovažovala. Spíše jsem chtěla být s těmi mocnými. Ale nač by si mezi sebe někdo vzal takovou nulu, jako jsem byla já? Aspoň trochu mi pomoct může. Určitě bych se nezlobila, kdybych na něj náhodou narazila. Důležité však bylo sehnat si kameny, kterýma bych mu mohla zaplatit.
Havran pocházel odsud. Jeho otec byl mrtvý a máma podle všeho běhna. Zajímavý začátek života. "A jak jsi tedy do teď přežíval?" Zeptala jsem se, nedalo mi to. Vypadal celkem... dobře. Jo, určitě by možná potřeboval trochu více přibrat. Život takhle na svobodě u tak mladého vlka nejspíš nebylo úplně ideální. Ale rozhodně nestrádal. Možná se podíváme po něčem na zub. Havran mi však chtěl něco ukázat, něco co se mému kožichu bude moc líbit. Také byl všímavý. "Já? Žila jsem mimo ostrovy, na obrovských pláních. Mám za sebou dvě? Možná tři zimy života, kdo ví. Nepočítám to. Pamatuji si, že jako vlče jsem byla celou dobu na sněhu. Pak jsme se přesouvali z místa na místo, za potravou... za ničením cizích životů. Drancování, vykrádání cizích úkrytů a znepříjemňování života ostatním. Byla to zábava." Zamyslela jsem se možná trochu víc. "Každopádně ten vlk, co jsem ti říkala, jak se mě ujal... umřel." Vynechala jsem ten fakt, že jsem mu k tomu lehce dopomohla. "A já věděla, že zůstat se zbytkem těch ničemů nemá význam, bez pořádného vůdce. Proto jsem se nějak dostala asi sem." A při tom jsem se rozhlédla. Zledovatělá plocha byla vidět ze všech stran. "A teď mám na výběr, dělat to co mi vždy šlo, ale vím že to bylo špatné. Nebo otočit list a zkusit najít nový smysl života." Pokrčila jsem rameny. Stále jsem váhala, jakým směrem se chci vlastně vydat. Barnabáš mě učil jen jednomu - bít se za svůj život, bez boje se ničeho jiného nedosáhne. Má oprsklá povaha tím byla celkem dobře svědkem. Ale teď? Možná je na čase pro nový začátek. Třeba jsem ještě nebyla tak zkažená. Ovšem dostat pod ruku něčí noru, v níž bude mít někdo cennosti, nebo jídlo... věděla bych, jak s tím naložit. A mlsně jsem se při tom olízla. "Každopádně nic není zamazané medem. Moje bývalá smečka byla trochu rázná, pro všechno se tam musel vlk mezi ostatními být. Vzhledem k tomu, že jsem tam jako jediná vyrůstala jsem měla celkem omezené možnosti." Zázrak, že jsem přežila, wau. Olízla jsem si čumák. Ucítila jsem, že zdejší krajina je chladná a teplota oproti ostatním místům klesá. Párá z huby mi šla jedna radost. Plné zimní pláně se mi neuvěřitelně moc líbili.

// Dvojčata

Pohlédla jsem na Havrana, který byl trochu zkleslý z toho, že on sám své alfy nezná. V první řadě mě zarazil fakt, že smečka má mít místo, kam se vracet. A on jako vlče nějaké takové místo mít musel. Ale já jsem taky nežila na jednom území, smečka se pohybovala za potravou. Uvažovala jsem celkem chytře. “Není Alfa jako alfa.” Hlesla jsem. Každá alfa měla nějaké mínus, ovšem stačilo si jen urovnat priority. “Za mě má mít alfa respekt hned od prvního pohledu. Umět vést svou smečku a nebát se porvat se za autoritu. Nemůže to dělat kdejaký lojza. Pak vidíš, jak to dopadá.” Narážela jsem tím tak trochu na Khana. “Co ty víš, třeba to v sobě někdy najdeš.” Geny byly vzácné v tomto případě. Havran byl potomkem alf a bet, ale geny nejsou všechno. “Každopádně rodina není vše. Ani já svou matku, či otce nikdy nepoznala. Netuším co byly zač.” Pokrčila jsem nad tím rameny. Kdyby mě tehdy Barnabáš nenašel, byla bych už dávno mrtvá. Kdo ví, proč si vybral tehdy mě a ne mého bratra. “Ale nemáš ke svým rodičům úctu. Ale dali ti život, předpokládám, že je to to jediné, co ti předali, či?” Pohlédla jsem mu do modrých očí. Měl se ještě hodně co učit. Takhle by se správný potomek tak vysoko postavených možná ani nikdy nechoval, kdo ví?
Tahle krajina byla zvláštní. Ani jsem si neuvědomila, že po boku Havrana vlastně společně cestujeme. Líbilo se mi, že jsem neměla potřebu ani rýpat, aspoň ne hodn. Tím, jak byl vlk mladý jsem možná cítila malou potřebu mu pomoci. I když v realitě by to bylo asi naopak. Vypadal mnohem silněji, než jsem byla já. “Wu?” To jméno mi nic neříkalo, ale pokud tady chci žít, setkání s ním se nevyhnu. “Zajímavé, ale časem na to přijdeš. Jsem zvědavá, co ještě umíš. Možná v budoucnu tento svět o něco obohatíš.” Řekla jsem suše. Mohlo to být bráno v dobru i zlu. Byl jako čistý list, otázka je, kdo si ho vezme pod křídla a udělá si ho podle obrazu svého.
Pochodovala jsem dál. Najednou jsem jen viděla, jak se černomodré tělo dostává výš a já níž. Och to ne. Tlapy mi podjely a já skončila v bahně. “Zatraceně!” Zavrčela jsem naštvaně. Propadla jsem se asi o metr níž, kdo by to byl čekal, že to bude takhle hluboké. Začala jsem sebou cukat a dostávat se ven. Nakonec po pár sekundách jsem se dostala ven. Rozklusala jsem se za Havranem. Musím se dostat na čistý sníh. Vypadala jsem odporně. “Takže si se tu narodil?” prohodila jsem, když jsem ho doklusala, zablácené břicho a tlapy nemohly chybět.

// Ledovcové jezero

Sledovala jsem mladého jedince, jak sám se sebou bojuje. Chvíli skloněný zrak dolů, pak zavrčení a vzpřímil se. Jen jsem zabručela. Nikdy bys na sobě neměl dát znát strach. Ale nač bych mu měla radit? Neměla jsem k němu absolutně žádný vztah. Ani jsem ho neznala. Tudíž jsem svou poznámku jen spolkla a hleděla si víceméně svého. Vlk se představil jako Havran. Jeho matka má asi ráda ptáky, velké a černé. Sice ho to symbolizovalo, ale rozhodně mi to nepřišlo adekvátní jméno pro vlka. Ale nechala jsem to být.
Havran se zdál, že je překvapený, že někdo žije na poušti. "Je to hnus. Ani nevím, kde mi hlava stála, když jsem mu na to přikývla. Ale je to víceméně jen chvástal, co nikdy v životě nic nedokáže." Řekla jsem. Jediné co mě na tom místě zaujalo bylo podzemí a jeho úkryt. Katakomby, který jen tak nějaký vlk neviděl. A já teď věděla, kde vlastní sídlí. Hehe.. dalo by se to tak krásně vykrást. Jak jsem to měla ve zvyku z mého starého života. S bývalou smečkou, kdy jsme jen vykrádaly, a vyháněly vlky ze svých domovů. Ach, jak lákavé to teď bylo. "Myslím, že sám neví, co chce. Asi se jednoduše rozhodl tam žít. Každopádně nevím, jestli se k němu vrátím. Nemám na toho slabocha žádný slov. Respekt žádný, to nemám ráda." Byla jsem spíše zamyšlená. V mé povaze bylo, že pokud někdo ztratí můj respekt, či důvěru, už k němu nikdy cestu nenajdu. Momentálně to hrálo jedno procento pro Khana a zbytek pro celý svět. Stačilo tak málo, abych ho odsoudila už navždy. "Nemám ráda vlky, kteří si jen hrají na silného, ale skutek utek." Pohlédla jsem zpátky na mladého vlka. Byl opravdu hodně mladý, ale za to jeho barva, i schopnosti odpovídali někomu úplně jinému. "Khan není žádná alfa, alfou se vlk rodí, málokdo se jí stane." Zastříhala jsem nerušeně ušima a chtěla konverzaci o srně tak nějak uzavřít.
Proplétala jsem se mezi stromy. Vypadalo to, že se Havran stane něco jako mým doprovodem na cestě zoufalství. "Co byl zač ten štít? Jak jsi se ochránil před nárazem srny?" Donutilo se mě to zeptat. Do dnes jsem nevěděla ani v jakém světě teď žiji. A to že tady vlci uměli něco nadvlčího byla pro mě úplná novinka. Byla jsem zvyklá žít stylem - rvačka, spánek. Kdo chce žít, musí se o svůj život pořádně poprat. Aby měl v budoucnu své pohodlí. Jak mě ti vlci chyběli, nejvíc Barnabáš, vlk který se mě ujal. A já mu pomohla skončit to trápení s jeho životem. Na opravdu malý moment se mé myšlenky dostaly do minulosti. Ale tam už nežiješ. Znova jsem zvedla hlavu vzpříma a hrdě si vykračovala dál.

// Mokřady

// Kvetoucí louka

Co může být horší, než zkažený lov? Byla jsem naštvaná, div mi nepraskla cévka na čele. To je vážně vrchol. Khan neměl ani tu malou potřebu mi při lově pomoci. I když viděl, jakým směrem srna běžela, jednoduše jí nechal pláchnout na toho druhého vlka. Stále jsem si tu scénku přehrávala a přemýšlela, jak k tomu vlastně došlo. Já sama na srnu zkrátka nestačím. Povzdychla jsem si. Kdyby se tak šlo vylepšit, z minuty na minutu. Přepnout na nějaký lepší motor, pohon, nebo jak to lépe nazvat.
Za sebou jsem však uslyšela slova. Že by se Khan přišel omluvit? Těžko. Ten hlas byl jiný, naklonila jsem hlavu na stranu, abych se mohla podívat. Byl to ten vlk, kterého málem sestřelila má srna. "Jsem sakra Laelia." S chutí jsem použila to jeho oslovení sakra znova. Pohodila jsem při tom ocasem, ale pohledem nehla ani brvou. Sledovala jsem vlka jako by to byl terč. Své namodralé očiska zabořila do jeho modrých. Z těch mých byla jasná jen jedna věc - sebejistota. Necukla jsem, nedívala jsem se bokem, dívala jsem se zkrátka přímo. "A ty?" Měla jsem určitě právo se na to také zeptat. Teď tady ta nálada nebude zrovna nejideálnější. Byla jsem celkem hladová a fakt, že díky Khanovi se nenajím mě ponižovala na opravdu nízkou úroveň. "Jo, nebo alespoň se tak považuje. A já mu skočila do náruče a přidala se. Víš v čem je fór? Nejenže je jeho smečka na poušti, ale jsem tam asi jediný člen. Ach, kdybych věděla, jaký je to nemehlo." Zvedla jsem svou packu a dala si jí před oči. Tohle bude moje životní zklamání. Nedávala jsem tomu moc šancí. Toulat se můžu určitě dlouho... třeba mě už ani nenajde. Uvědomila jsem si a zastříhala při tom ušima.
Pokračovala jsem dál. V dálce jsem uviděla stromy, což mě vskutku potěšilo. Bylo to mnohem příjemnější než poušť. Má srst jasně naznačovala, jak huňatá jsem a jak miluji zimu. Našlapování po sněhu a to příjemné křupání mě uklidňovalo. "Omluvit se? Za co? Aspoň tě ta srna vytrhla z tvých podivných myšlenek, nebo ne?" Pohlédla jsem na něj už o něco klidněji. Možná i on potřeboval přijít na jiné myšlenky, stejně jako já.