Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem se tvářila víceméně stejně. Lehký úsměv, který měl spíše provokovat, než připomínat mou dobrou náladu. Ale občas mi tiché, hrdelní zavrčení přece jen uniklo. Mladý vlk neměl tu nejlepší náladu a já se toho chtěla možná trochu chytnout. Při pohledu na Khana se mi však vztek vracel zpátky do hrdla. "Nechtěj mě pobavit, děláš jako bys všechno znal a uměl. A při tom se tu potácíš sklesle, jako tělo bez duše." Zhodnotila jsem tuto situaci směrem k vlkovi, který měl kožich takový, že mu ho může nejeden závidět.
Pohlédla jsem taky na zrzavého Khana, který dělal, že s tím vším nemá absolutně nic společného. Změřila jsem si ho pohledem, který jsem nakonec chladně zabodla do rudých očí. "A ty si o sobě myslíš co?" Odsekla jsem naštvaně. "Měl si po té srně skočit, nebo myslíš že mám v prdeli vrtuli, která mě na tu srnu hodí?!" Zavrčela jsem. "Raději se vrať zpátky na poušť a sedni si na ten alfovskej zadek, mimochodem raději nic nedělej. Zatím jsi ukázal jen to, že alfa má jen xicht ale hlavu prázdnou." Dokončila jsem svůj ženský - feministický proslov. Přidupla jsem si tlapou, byla jsem teď naštvaná. Nikoli na tmavého vlka, který mi doslova zkazil lov. Ale na Khana, který mi odmítl pomoci. I když situace byla možná až moc vyhrocená. Z mého pohledu jsem se mohla i mýlit a Khan by na srnu chtě nechtě nedošáhl. Ale... on chtěl taky jíst, tak proč jí nechal pláchnout?
Nakonec jsem se zadívala na oba vlky. "A dost." Frkla jsem, otočila se a jednoduše šla pryč. Musím se vydýchat, uklidnit. S nosem nahoru jsem zamířila směrem, který byl dostatečně daleko od pouště, ale i od Khana. "To je vrchol, to je svět v tlapách největších idiotů na této planetě! Taková urážka! A ostuda!" Mrmlala jsem si pod nosem, to už však vlci slyšet nemohli, neboť jsem už od nich byla víceméně dál. Ale nemohla jsem si takové breptání nechat jen tak pro sebe.

// S nosem nahoru se boky vlní směrem - Tajga

Srna mi změnila směr na poslední chvíli. Co bych taky mohla čekat, když můj spolupachatel se potácel kdo ví kde. Ale aspoň jsem věděla, že na samce zkrátka není spoleh, nebo aspoň na ty egoistický. Ale moc dlouho jsem si hlavu nelámala. Srna běžela přímo za vlkem, kolem kterého se objevilo nějaké pole, do kterého srna narazila. Na sněhu jsem brzdila pěkně zhurta, nechtěla jsem do štítu narazit a tak jsem na poslední chvíli uskočila. Dopadla jsem do hromady sněhu nohama nahoru. Přišlo mi to směšné a tak jsem se jen potichu v té kupce chechtala, než jsem se z ní dostala ven.
Postavila jsem se na tlapy a zachvěla se, abych ze sebe střepala přebytečný sníh. Khan už tady také byl. Vlk očividně neměl dobrou náladu, kdežto se okamžitě ohradil ostrým jazykem. "No,no." Mlaskla jsem slastí a při tom se znova oklepala. "Ale copak? Srna očividně nabrala směr k beznadějnému případu široko daleko." Zastříhala jsem ušima. "Tak si z toho nic nedělej. Na každého občas padne tenhle mrak." Naklonila jsem hlavu na stranu.
Cítila jsem z něj menší autoritu, ale nenechala jsem se zmást. Krom toho to bylo také mladé maso, kterému se nejspíš jen něco nelíbilo. A to bych nebyla já, kdybych se takové kombinace nechytla. Vrčení ze strany obou vlků znamenalo malé napětí. Kdybych chtěla být vážná, nejspíš bych si teď dala tlapku před čumák a řekla jen - Óóó... Ale nechtěla jsem z toho dělat ještě větší drama. Spíš jsem se s nenápadným úšklebkem rozhodovala, co teď. Kecla jsem si na zadek a jen se dívala směrem, kterým srna zdrhla. Díky tobě mi uteklo jídlo.

// Poušť

Khan zmlkl a tak jsem udělala totéž. Sice jsem ještě pár monologů si nemohla odpustit, ale i tak. Možná jsem lehkým způsobem dosáhla svého a já teď mohla být spokojená jako želva. Zavrtěla jsem ocasem. Elegantně se nesla dál. Když jsem v dálce uviděla trávu, ulevilo se mi. Bylo to pro mě mnohem víc příjemnější, než chodit po písku.
"Říkal si, že i tady je smečkové území?" Zeptala jsem se a nenápadně se rozhlédla. Cítila jsem ve vzduchu čerstvé pachy a nebylo jich zrovna málo. Hned jsem byla ostražitá, ale na tváři jsem měla stále svou starou známou sebejistotu. Protáhla jsem se a nerušeně se zadívala na Khana, který se konečně měl k nějakým pár slovům. Ptal se na to, jak budeme lovit srnku. "Nebojíš se, že budeme... přerušeni někým.. hmm třeba tamtím?" Zeptala jsem se ho a s úsměvem pokývala hlavou směrem k černému vlku s modrým nádechem. Který se plahočil krajinou, jako tělo bez duše. Mrtvola bez hlavy. To možná přeháním.
"Jak bych to provedla? Následovně - improvizuj, tak se nejlépe poznává tvůj spolupachatel. Plány jsou k ničemu." Hlesla jsem směrem k němu a na nic nečekala. Zkrátka jsem se odrazila od země a rozběhla se. Hledala jsem nějakou srnu, ve vzduchu jich bylo cítit celkem dost, takže jsem na jednu narazila během chvíle. Běžela jsem tiše, to jsem uměla. Srnu jsem zbystřila a zavrčela. Obešla jsem jí a hnala směrem ke Khanovi. Ovšem... v poslední zatáčce mi srna svůj směr odklonila a řítila se na černého vlka s modrým nádechem. Tak to je v pejči. Ujelo mi v hlavě a běžela jsem dál, zavřela i oči abych ten střet tak nějak neviděla.

// Písečné ruiny (přes Namarey)

To je ale podivín. Projelo mi hlavou. Kdo by chtěl něco, co nikdo nechce? To mi nešlo absolutně do hlavy. Očividně to byl sběratel jen odpadků a toho, co všichni ostatní nakonec odkopli.
"Bla, bla bla... udělal bych si, chtěl bych, skutek utek." Kdyby to šlo, zvedla bych tlapy a udělala bych zobák, který by ho v tuhle chvíli skvěle vystihoval. Vlastně ten potencionální člen měl celkem i štěstí, že se členem nakonec nestal. Možná se ve mě objevil jeden lítostivý červík, který mi jasně říkal, že jsem přestřelila začátek.
Protáhla jsem se, potřebovala jsem se i trochu uvolnit. Odreagovat a kdo ví co všechno. Bylo toho na mě v tuhle chvíli nějak moc. Pohlédla jsem na zrzavého. "Já nejsem ta, kdo koho potřebuje. Takže to, že ty mi dáš šanci, je mi úplně, ale úplně ukradené." Řekla jsem narovinu a usmála se. Já jsem ho nic moc nepotřebovala. Dokázala jsem perfektně přežít bez smečky celý rok. Jen mi chyběla společnost, proto jsem dala přednost té, co byla v tuhle chvíli v poušti. A i jemu. Zatím to vypadá, že to bude dělat více škody, než užitku. Povzdychla jsem si. Byla jsem na něj možná zlá, ale také jsem byla zatraceně pravdomluvná.
Pohlédla jsem na něj celkem otráveně. "Moc vlky podceňuješ, s tím budeš mít v budoucnu možná problém." Řekla jsem směrem k jeho monologu o poušti a štírech. Každý nebyl možná takový idiot, aby se jen tak z pouště sám nedostal. Já sice měla nevýhodu černého kožichu, ale rozhodně jsem to nepovažovala za nemožné. Sic jsem toho zažila ještě poměrně málo, ale přežila jsem mnohem víc, než kdokoli jiný.
"Já sluhu opravdu nepotřebuji, ale smečka bez členů? Aby jsi nakonec neskončil jako zapšklá alfa sedící na svém usezeném zadku plném puchýřů." Prskla jsem a při tom se zazubila. Ta představa mě možná místy i bavila. Teď jsem si nad ním opravdu smlsla celkem dost, byla jsem zvědavá, jak se k tomu všemu postaví. Jen jsem zastříhala ušima a dávala si na něj pozor. Byla jsem kousek od něj, abych měla dostatečný čas k útěku. Aspoň bude zábava. Ale nechala jsem to na něj. Zda-li mě za to všechno vyžene, překousne, pohrozí? Vyhnal by jediného člena, který tady tomuhle místu dal šanci? Každopádně jsem zvedala stále nohy dál, mířící k louce. Kde se měl odehrát údajný lov.

// Louka

Mávla jsem nad tím tlapou. "Než poklady už raději dám přednost žrádlu. Aspoň se nemusíš bát, že ti ty šutry budu krást." Pobaveně jsem se usmála a při tom do jednoho kamene kopla. Byl normální, klasický pískový. Jen se po něm zapřášilo o několik metrů dál. Ještě jsem na něj chvíli koukala, na ten prach v čumáku si budu muset zvyknout. To že za několik následujících dní budu mít asi plíce plné bordela.
Protočila jsem oči. "Mé žvatlání se ti očividně líbí hodně, když po mě tak toužíš ve své smečce. Nehledě na to, že jsi ještě stále tady se mnou." Mlaskla jsem a při tom se na něj provokativně usmála. Rozhodně se mi nedostane jen tak pod kůži, na to si bude muset chlapec mnohem víc posvítit. A víc se také snažit. Při sledování všech těch válců a stropu. Nic pro klaustrofobika, naštěstí já na to netrpěla. Líbilo se mi, že tyhle chodby mají i své tmavé schránky, kterých určitě časem využiji. Ráda se schovávám a mé zkoumání prostředí začne určitě prvními kroky právě zde.
"Drahý Khane, pro mě jsi zatím jen pouhý žvanil a chvástal. Nedal jsi mi zatím jediný důvod vidět tě ve světle síly. Ale co není může být." Mrkla jsem na něj. Já si rozhodně dávat na jazyk pozor nehodlám. S tím jazykem jsem se narodila a tak ho budu i používat. K čemu by jinak byl? Nebyla jsem žádná puťka, která by se bála toho se na něco zeptat, nebo projevit vlastní názor. Ale to už Khan mohl přece poznat.
Zastříhala jsem ušima a pomalu se zase rozešla. Měla jsem dlouhou chvíli, kterou jsem chtěla využít k tomu se i protáhnout. Rozhodně jsem si nad tím dala záležet. Pěkně ladně a pomalu. "Očividně tobě se Raashiho zadek líbí až moc. Myslím, že ráda poznám sama, co je Raashi zač." Usmála jsem se. Pokud budu riskovat, že dostanu přes čumák, tím líp. Už dlouho jsem přes něj nedostala a tak jsem si troufala možná víc než je libo. Ovšem... čím víc dostanu, tím víc to také vracím.
Khan už dělal dohody. Pohlédla jsem na něj pěkně vzpříma. "Mou věrnost si musíš zasloužit, ale dobrý pokus." Řekla jsem nakonec. To, jestli tu zůstanu je ve hvězdách. Vše se mohlo změnit z minuty na minutu. Z poznávání nových vlků, zda-li mě vítr zavede nakonec jinam, kdo ví? Khan mě tu měl teď, bude se muset otáčet pekelně, abych tu zůstala po jeho boku, jako člen.
"Veď mě, drahý Khane." Vybídla jsem ho s úsměvem. "Volila bych srnu? Zajíc je i pro jednoho málo. A srna je přece jen více adrenalinu." Zazubila jsem se na něj a při tom si olízla čumák. Už teď jsem se těšila jak ji mlasknu s chutí. Šla jsem za zrzavým vlkem v těsném závěsu, nechtěla jsem se ztratit.

// Poušť, přes Namarey

Začínalo to jít, jako po másle. Khan bude určitě potřebovat ještě pár velice dobrých rad o tom, jak se správně chovat. To se však vyřeší určitě časem. Stále jsem byla ještě unešená nad podivností tohoto úkrytu. Ač zde bylo hodně prašno, čumák si snad časem zvykne. Každopádně rozhodně mi to tady časem zanese možná i plíce. Ale pro dobro všech se to dá zkousnout. Mé nitro věřilo, že se tady snad časem objeví více vlků. "Poklady to možná jsou, ale k čemu to je? Je to na oko hezký, ale musíme zjistit, jestli to i něco umí." Přece jen já viděla poklady v něčem úplně jiném. Třeba v nějakých věcech, co se dají i jednoduše využít. Tady to na mě dávalo prozatím dojem, že je to dobré spíše jako lampa, abych někam nespadla. Dodávalo to tomuto temnému místu aspoň trochu světla.
Přiblížila jsem se k vlkovi a usadila se nedaleko něj. Khan to bral možná osobně. "Tolik si nefandi, jen nechci aby to tady našim přeřváváním náhodou nespadlo." Pokrčila jsem rameny a při tom se na něj jen usmála. I když takový padající chrám a my dva jak běžíme vstříc tomu, aby nás to úplně nesejmulo nevypadalo.. tak špatně. Vlastně bych si dokázala představit, že bych mu možná ještě podkopla nohy. "Ještě si povíme, kdo komu nakope prdel." Oponovala jsem a při tom mi ocas kmital sem a tam. Prah to vířilo do všech stran.
Zajímali mě členové a tak tahle otázka jednou pro vždy musela padnout. Khan se vytáhl s monologem, nad kterým jsem se musela zastavit. Zvedla jsem jedno obočí a podezíravě na něj koukala. "Ti nejlepší?" Zeptala jsem se ho znova, jestli to myslí vážně. "Mám za to, že ti nejlepší o sobě nemusí rozhlašovat, že jsou nejlepší. Tohle slovo je pro tebe očividně oblíbené. Ale ten kdo se jen naparuje a mluví o tom nejlepším... je většinou jen jedno velký lejno, který ve skutečnosti neumí nic, než se jen chvástat." Doufala jsem, že mu to třeba aspoň trochu otevře oči a nahradí tohle slovo něčím jiným. Třeba výjimečným. Na slovo nejlepší jsem byla možná trochu alergická. Neměla jsem to ráda. Nemusela jsem být značně ta nejlepší, chtěla jsem být jen v určité části užitečná. "Jsi jak z minulého století. Budeš mi zakazovat kamarádičkovat se se členy?" Protočila jsem oči v sloup. "Jestli mi budeš diktovat jak se chovat, nejsem si jistá, jestli nám to bude klapat." Mlaskla jsem plně slastí. Já byla svá, chtěla jsem se chovat tak, jak se mi zrovna zamanulo. To jestli se budu pouštět z huby sladká slova Khanovi, nebo tomu druhému individuu už bylo jen a jen na mě. Přece vše nemusí šlapat jako hodinky.
"Zatím to zkusím, ovšem neslibuji, že tu zůstanu. Pokud mě můj Alfa přesvědčí o tom, že to není jen vyhoněný egoista, ale prokáže že i něco umí. Přispěju svým dokonalým já této... vytříbené společnosti také." Vyplázla jsem na něj škodolibě jazyk. A třeba se časem tady ukáže někdo i více schopnější. Doufala jsem v to, že tu nezůstanu jen já a Khan. A samec, kterého očividně tento svět ještě ani neviděl, kdo ví. Nebo má určitě něco děsně důležitého na práci.
Chtěla jsem se prát, ale slova o lovu mě dostala na jinou vlnu myšlenek. "Ten lov zní celkem dobře, aspoň tě uvidím v akci. A ty mě." A budeme hned vědět, na čem jsme. A řekněme si upřímně, každý si rád vždy něčeho dobrého zobne. "Co nabízíš za zvíře k lovu?" Netušila jsem, zda-li půjdeme lovit něco většího, menšího. Nechala jsem to na něm, zároveň jestli se bude jednat o lov na poušti, nebo půjdeme někam dál. Sama jsem byla zvědavá, kam mě vytáhne a čím překvapí.

"Až ten den nastane, přijdeš za mnou ještě s prosíkem." Zazubila jsem se na něj pobaveně. Bavil mě. Možná to tady nebude až tak bezvýznamné, jak se při prvním setkání zdálo. Každopádně i přes to, že jsem tu byla jen sotva pár dnů. Neorientovala jsem se ještě úplně správně. Rozhodně jsem chtěla na tomto víc než zapracovat. Neměla jsem ráda, když jsem neznala terén a možné jeho nástrahy.
Téma o zadku by se dalo rozvést ještě na několik následujících hodin. "Tlustý zadky jsou sexy, navíc přiznají to jen praví sebestřední vlci, co mají vysoké ego." No přece nějaký takový kus pořádnýho zadku bylo něco lepšího, než nějaký obalený kosti. Já jsem jeden takový zadek měla a rozhodně jsem se za něj nestyděla. Nebyla jsem největší, ale za to má mohutnost přesahovala hranice. Nohy jsem neměla jako hůlečky, zadek jsem měla plný masa. Zkrátka vlčice, která je krev a mléko. To je teprve nádhera.
Váhala jsem, netušila jsem, jestli se mi chce do nějaké díry s vlkem, který se považoval za alfu. Byla to vůbec pravda? Nekecal mi. Nebála jsem se, jen mi nějaký pocit říkal, že by možná za to co bude následovat chtěl nakopat zadek. "Pokud mě chceš vystrašit, vytáhni lepší trumfy." Houkla jsem na něj zezadu, nečekala jsem na nic a vrhla se do úzkého otvoru, který mě vedl hubenou chodbou.
Byla jsem zasažena šípem údivu. Byla to nádhera, která se jen tak někdy nevidí. Ta hlavní místnost, ve které svítily lávové kameny byla neuvěřitelná. Khan mohl být hrdý na to, co našel, jak sám popsal. Na hledání propadlin jsi celkem dobrý. "Usuzuji, že povrch nic moc, ale tohle je bomba." Ten chládek mi přišel skvělý. Konečně jsem si mohla trochu více oddychnout. Měla jsem zároveň ještě stále mokrou srst, takže mě to příjemně chladilo ze všech možných stran.
Seskočila jsem z římsy, na kterou jsem se pracně dostala a zamířila za Khanem. Chtěla jsem být zase v jeho blízkosti. Ovšem dala jsem mu ten určitý osobní prostor, jak se říká. Posadila jsem se nedaleko od něj, ať na sebe nemusíme hulákat z jednoho konce místnosti na druhý. I přes to, že se vše rozléhalo a naše hlasy putovaly ještě do vzdálenějších míst. "Tak hele ty jeden zrzavej vlku, koho ještě ve smečce máš?" Udeřil hřebíček na hlavičku? Ale je to víceméně asi jedno, kdo tu ve výsledku je. Já jsem dala hned za několik vlků. A každý naivní král potřebuje někoho, kdo mu bude zezadu krýt záda, nebo mu nenápadně píchat do zadku bodliny, aby se tu sám nenudil. "Och, mám si brát osobně, že se ti líbím? Ještě se začnu červenat." Zasmála jsem se a vrtěla při tom ocasem. "Ale vlastně proč ne, možná nebudeš špatná alfa." Na konci jsem si s chutí mlaskla. Olízla si čumák.
Co se týkalo toho podivného písma, ani Khan to prozatím nevěděl. Ale od toho byla tajemství, aby se časem prolomila. "Namareyská smečka bude plná tajemství. Je stejně tak tajemný i pan alfa? Jestli se mám připravit na dobývání tvého já, abych svého alfu mohla poznat." Zeptala jsem se jednoduše, možná trochu v hádance. Jak si to přebere je na něm. "A mimochodem i tvou sílu si budu chtít proklepnout. Aspoň cvičně, ať neztuhnou svaly." Nadhodila jsem ještě a podezíravě se na něj podívala. Ne že bych po něm chtěla zrovna teď hned skočit. Každopádně až nebudu mít do čeho píchnout, určitě bude fajn zjistit nějaké nové taktiky. A věřila jsem, že v našem případě se u toho určitě i moc dobře pobavíme.

// Oáza (přes území Namareyské smečky)

Naklonila jsem hlavu směrem ke Khanovi. "To víš, nejsem žádný Béčko." Pokrčila jsem nad tím rameny. Nikdy jsem se nepovažovala za něco víc. Dokázala jsem ovšem někoho udělat něco víc. Právě díky mě. Ale na to časem přijde určitě každý. Olízla jsem si čumák. Líbilo se mi, jak mu to v hlavě všechno šrotovalo. Jak se mu adrenalin vléval do žil během sekundy. Byl opravdu startovací, ale nakonec se dokázal udržet. Možná za to mohlo jen mé osobité kouzlo.
Ač mi to horko ztěžovalo určité podmínky, můj nos nikdy nezklamal. "Myslím, že tě časem překvapím více věcma, než jen dobrým čichem, drahý Khane." Pohlédla jsem znova na vlka, ale pak si víceméně hleděla svého. Nechtěla jsem, aby si myslel, že na něm můžu své oči nechat. "Proč myslíš, že je fešné? Protože jsi..." Zastavila jsem se, posadila se na zadek a přední tlapy zvedla do vzduchu, co nejvýš to šlo. "Nejlepší?" Nemohla jsem si odpustit tuto kýčovitou scénu. Protože se tak neuvěřitelně nabízela. Úsměv mi však nechyběl, svým způsobem mě tenhle vlk bavil. A kdykoliv budu mít příležitost ho usadit na zadek, co se jeho veličenstva týče, určitě se toho zhostím s plnou parádou.
Pochodoval sem a tam, jako by něco hledal. Nebo mě chtěl jen zmátnout. Když se nedíval, jen jsem protočila oči a zakroutila hlavou ve smyslu - to je ale blbec. Jenomže když jsem se na něj chtěla po chvíli podívat, nebyl vidět. Zvedlo to můj zadek od písku a já ho začala hledat. Napřímila jsem se. Snažila jsem se být "větší", ač to má výška trochu zrazovala. Srst na zádech se mi lehce zvedla a naježila. Začala jsem vrčet. Kouzla? To bylo první co mě v tuhle chvíli napadlo. Ale ne. Uslyšela jsem Khanův hlas a pak jsem ho i spatřila. Vybídl mě, ať jdu za ním. Chtěl mě zmátnout. Rozešla jsem se za ním.
Za malou chvíli jsem objevila otvor, ve kterém vlk zmizel. Byl dokonale schovaný, ledajaký vlk by ho rozhodně jen tak nenašel. "Jestli mě táhneš někam do kouta, tak znásilnit se dá i na světle." Houkla jsem nedůvěřivě. Lehce jsem se přikrčila a čenichala dovnitř otvoru. Byla tam tma, ale Khan v té chodbě byl. Váhala jsem. Těkala jsem pohledem sem a tam. Nejsi srab. Uvědomila jsem si a tak jsem vklouzla za ním dovnitř.
Byla tu tma, dělalo mi to trochu problém, neboť jsem neviděla, kam vůbec stoupám. Mohla jsem se kdykoliv a kamkoliv propadnout. Když jsem dýchala, slyšela jsem jen, jak se můj dech táhne dál a do různých chodeb. Bylo to tady obrovské, ale zároveň to připomínalo bludiště. Nevěděla jsem, jestli jdu správně. Šla jsem hlavně po sluchu. Khan šel pár metrů přede mnou a já se zaměřovala na zvuk, kdy se jeho tlapy dotkly země. Co jsem musela uznat, byl tu chládek. S tím co bylo na povrchu se to rozhodně nedalo srovnat. Konečně jsem v téhle poušti viděla něco, co se mi lehce zamlouvalo. Hlavní místnost. Mezi tím, co mě Khan vítal ve svém doupěti jsem se rozhlédla. Plno sloupů, ale také lávových kamenů, které dodávaly místnosti světlo. "Páni." Vzdychla jsem a prošla kolem Khana a šla dál. Došla jsem až k jedné ze stěn, ve kterých bylo usazeno hned několik těchhle svítících kamenů. Tlapou jsem si na jeden šáhla, dokonale to bylo usazené ve zdi. "Jak jsi to tady našel? Je to obrovské." Byla jsem fascinovaná, po opravdu ale opravdu dlouhé době. Tohle území mělo opravdu tajemství a tohle bylo jedno z nejluxusnějších, co jsem zatím spatřila. "Našem?" Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě se podívala. Mám to brát tak, že do toho patřím už i já? Nebo jen rád mluvil v množném čísle. V této místnosti byli různé pachy, ale v tuhle chvíli si nedokážu představit, co to za pachy je. Vlčí? Možná. Kdysi tady mohlo žít něco úplně jiného. Podivné klikyháky na zdech mě také zaujaly. Vyskočila jsem na jeden ze skalních kamenů. Má barva sem moc nepasuje. "Co to znamená?" A ukázala jsem tlapou na jednu ze zdí, na kterých byly podivné zářící věci.

"To sotva." Mlaskla jsem nedotčeně. Pohlédla jsem na něj a jen se na malou chvíli zamyslela. "Myslím, že k dokonalosti chybí mnoho. Ale se mnou jsi na lepší cestě." Napřímila jsem se. A při tom pohodila hlavou, abych si načechrala srst na krku. Měl to být pokus o nějakou sexy scénu, ale nechtěla jsem se nechat úplně unést. Ať to zase nevypadá lacině, pfe. Zase tak moc na něj plýtvat svou energií nebudu. Určitě tu budou stát jiní vlci za větší hřích. V to jsem věřila. Zatím tu byl jen on a písek... a nebyla jsem si jistá, co bude lepší společnost.
Hádal, ale byl úplně mimo, chudáček. "Mé tužby nesouvisí s místem." Nadhodila jsem a při tom na něj mrkla. Souviselo to s vlky. Pokud jsem měla společnost, která za to stára, čert to vem, ať jsme třeba v pekle. Hlavně ať je tam trocha zábavy a něco, do čeho můžu šťourat. To zní lehce divně. Projelo mi hlavou.
Narušila jsem jeho osobní prostor. Zavrčel, ale já nebyla pozadu. Tiché hrdelní zavrčení, které by se dalo možná spojovat i s příjemným vrněním kočky. Líbilo se mi, jak z ničeho nic začal panikařit. Vidět ho, jak nevěděl, co přesně čekat. Vadilo mu to, že jsem byla tak blízko, v ten moment jako by do mě blesk udeřil. Mě se to zatraceně líbilo. Nehnula jsem ani brvou. Ještě chvíli jsem nechala své chlupy laškovat o ty jeho. Věděla jsem, že tím riskuji mnoho. Měl můj krk tak neuvěřitelně blízko, že by stačilo jedno cvaknutí a bylo by po mě. Od toho jsem milovala osud. A osud miloval mě. "Řekněme že z celého mého monologu si se zastavil pouze u jedné věci." Zastříhala jsem ušima.
Nakonec jsem ustoupila, nic jiného mi nezbývalo. Nechtěla jsem ho týrat moc dlouho. Stačil by jeden skok a zalehl by mě. Nebo provedl něco horšího. Hlavou se mi toho honilo mnoho. Stála jsem tu s alfou, já. Bezbranná dušička. Hehe. "Nos mi říká, že buď je tvá smečka mrtvá, nebo na území ještě nestojíme." Naklonila jsem hlavu na stranu. "Neměj mě za idiota, ale dokážu si dát dvě a dvě dohromady." Nechtěla jsem aby mě podceňoval. Nejspíš nevěděl, s kým má tu čest. Ale já mu ještě upravím tuhle jeho fasádičku!
Vlk se pak rozešel dál. Nejspíš jsem na něj udělala dojem. Pobídl mě, ať ho následuji a pozorně sleduji veškeré okolí. "Ne, že by se mi nechtělo se dívat na tvůj zadek, ale nebylo by to lepší naopak? Teda... když dovolíš, půjdu aspoň kousek od tvého boku." Nerada bych, aby mi zastínil pohled jen jeho chlupatý konec těla. Každopádně jsem přidala do kroku, aby mi nic neuniklo. Choval se opravdu nadřazeně, egoista každým coulem.

// Úkryt, přes smečkové území

Dotkla jsem se vosího hnízda? Možná. Každopádně jsem si s tím hlavu víceméně moc nelámala. Byl to můj záměr a libůstka se takhle perfektně strefovat. "Ty taky zatím nejsi nejlepší." Frkla jsem podezíravě. "Ale možná by z nás mohl být dobrý tým." Naklonila jsem hlavu na stranu. Zastříhala jsem ušima a nechala si chvíli myšlenky stranou. Takové zdravé škádlení mě bavilo. Sice se zrzavý vlk nezdál, jako nějaký velký rváč, či hrdlořez, ale měl své vlastní osobité kouzlo. "Nejsem tady zase až tak dlouho, abych zjistila, jaké smečky tu jsou, či jak to tu vlastně chodí." Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. Doufala jsem, že tahle poznámka ho donutí k tomu mi to tady lehoučce představit.
Šla jsem na to zhurta, to je fakt. Měla jsem ráda přímé věci. Nikoli nějaké zdlouhavé vysvětlování, či hašteření. Buď něco šlo, nebo ne. Zrzavý vlk chtěl nejspíš jen natahovat situaci. "Trpělivosti mám dost, o to bych se nebála." Spíše bych se přiklonila k tomu, že zkrátka bylo strašně moc nových věcí kolem mě. A já se v tom zrovna dvakrát ideálně neorientovala. Jakmile ustane pár dní a já si budu jistá tím, co a jak, určitě se můj chtíč trochu zlepší.
"Ty mi chceš představit mé touhy, máš mě snad přečtenou, tak schválně. Po čem myslíš, že prahnu?" Zeptala jsem se s úsměvem. Tentokrát ovšem vřelým. Protáhla jsem se a cítila, jak mi lupou obratle. Byl to příjemný zvuk a mě to dodávalo neskutečně uklidňující pocit.
Vypadalo to, že zrzavý vlk spolkl vše, co jsem řekla. Pomalu jsem se vkradla do jeho osobního prostoru. Pěkně pomalu, zároveň jsem šla přímo, abych nevypadala jako hrozba. Zůstala jsem stát přímo před ním, ještě malý krůček. Natáhla jsem čumák k jeho tváři, směřujíc k jeho uchu. Chloupky mé tváře se dotýkaly zrzavých chlupů. "Vrah nebo nevrah, byla to všechno pravda? Nebo lež?" Šeptla jsem mu do ucha. "Neměl bys jako alfa věřit všemu, co kdo řekne." Houkla jsem nenápadně a pak udělala krok dozadu, avšak zůstávala stále blízko. Nebyla jsem zlá, nýbrž milá. A líbila se mi tahle provokativní hra. Ač se v ní točila spousta pravdy, vlk nemusel věřit všemu. A já ho v tom chtěla nechat, nemusel znát vše, co jsem dělala.
Zrzavý se představil jako Khan. "Dobře, Khane." Nechala jsem jeho jméno melodicky přejet po jazyku. "Chci odkrýt kus tebe." Mlaskla jsem a rozhlédla se po okolí. Byli jsme tady sami. Chvíli jsem ho nechala, jen pár sekund přemýšlet. Nechat zabořený pohled do mých namodralých očí. "Ukaž mi Namareyské území." Vybídla jsem ho. Každopádně pokud mi chtěl ukázat jinou svou chloubu, jen sem s tím.

Právě teď nastal ten správný čas na naproste sebejistý smích. Zpražila jsem zrzavého pohledem a musela ještě několik sekund počkat, než popadnu dech. "Bohužel z mých očích alfě zatím nesaháš ani po kotníky." Oblízla jsem si samolibě čumák. "Ale líbíš se mi, dám ti šanci." Broukla jsem nerušeně. Je fakt, že já celé roky žila v úplně jiných podmínkách. V podmínkách, o kterých by se ani jednomu vlku snad ani nesnilo. Utlačovaná, věčně zbita. O jídlo jsme se mezi sebou rvaly, o kus žvance jen abych se mohla najíst. Alfa, který mě měl mít pod ochranou si mě bral pod svá křídla. Kdykoliv se mu to ovšem hodilo, shodil mě, zmrzačil. Když jsem nad tím teď tak přemýšlela, možná tenhle režim měl něco do sebe. Musela jsem být neustále ostražitá, očekávat útok, být vždy připravena. Tohle jsem u sebe považovala za opravdu dobrou vlastnost. Tuhle něco úplně jiného. Projelo mi hlavou, nejspíš sval od smíchu. Ale už jsem si ho nechtěla dále dobírat, ač by to ještě krásně šlo.
Nebyla jsem žádná puťka, která si něco nechá líbit. Když se mi něco líbilo, či nelíbilo, hned jsem měla na jazyku jedovatou poznámku. Nebála jsem se bolesti, ani důsledků. Kdo ví co se zrzavému právě teď honilo v hlavě. Ráda bych se mu do té hlavy podívala, ač to nebylo možné. Přečíst si tě zkrátka nejde.
Na otázku ohledně zkoušky jsem jen zvedla hlavu. Zvědavě zabořila pohled do rudých očí. Rozmluvil se a já bedlivě naslouchala jeho slovům. Lehla jsem si do vody, naštěstí nebyla tak hluboká na okraji, takže jsem si příjemně chladila i břicho. "Jiní?" Zastavila jsem se nad jeho vyprávěním o ostrovech. Byla jsem tu krátce, tudíž jsem neznala zdejších smečky, ani kultury. Vlastně jsem považovala za štěstí, že jsem narazila rovnou na alfu. Rodinu? Na plodění vlčat se ještě necítím. Vím, že to takhle nemyslel, ale v prvním obrazu mi to vyjelo jako továrna na vlčata, chtě nechtě jsem se usmála.
Protáhla jsem se. Využila jsem chvíli k menšímu lebedění a odpočinku. Nohy mě brněly po celém dni na této plánině. Můj kožich mi dával jasně najevo, že to tady pro mě není vhodné. Ale já tomu chtěla dát přece jen šanci. Tajemství se skrývalo v pokladech? Něco na ten způsob. "V čem tkví tvé poklady? Hrabat se v binci a skrývat předměty, na které se lepí jen prach. Nic pro mě." Řekla jsem narovinu. Jestli tady chtěl kopat a hledat zlato, na to mě zrovna dvakrát neužije. Já měla trochu jiné záměry, lehce drastičtější.
"O mých touhách nic nevíš." Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. Každý si střežil svá nejtemnější tajemství, tenhle zrzavý vlk na tom bude stejně. Líbil se mi. Byl svým způsobem plný tajemství, které jsem chtěla zjistit. Zjistit slabiny, ale i silné stránky. Prozradil mi jméno smečky, zajímavé. "Jsem Laelia, Lia ovšem stačí." Řekla jsem pro začátek. "Jak bych se popsala... hmm... neměl bys mi věřit. Jsem vypočítavá, občas ulhaná ve svůj prospěch. Nebojím se špinavé práce, miluji zabíjet, mrzačit a způsobovat bolest. Jsem dobrá v lovu a číhání, krom toho ráda školím jiné vlky. Nebojím se boje, nasazuji vlastní krk pro víru, kterou věřím. Zabijím pro to, co věřím. Žila jsem roky ve smečce plné vyhnanců, kdy jsme útočili a kradli zásoby. Nezaleknu se kde koho, nejdu daleko pro uspokojení mých tužeb. Nesnáším vlky, kteří si myslí, že milují celý svět. Nemám ráda alfy, kteří se snaží mermoci vše vyřešit dobrou domluvou. Raději konám, než čekám. Chci cítit sílu, ne slabost. Slabý vlci rovná se lehká kořist. Ale jinak jsem fajn." Pohlédla jsem do rudých očí s naprostou sebejistotou. "Teď si klaď otázku, je to o mně pravda? Uvěříš mi? Nebo jsem přidala něco, co pravda není?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Vesměs jsem se popsala velmi dobře. Většina z toho byla pravda. Milovala jsem někoho týrat, ať fyzicky, či psychicky. Dokázala jsem někoho rozebrat do morku kostí. Každopádně jsem to nechala na zrzavém, jak se ke mě postaví. Nebyla jsem čestná, nebyla jsem ani svatá. "Ovšem pokud mi ukážeš, jak silný vůdce dokážeš být. Jak tvrdý umíš být, věř že má loajalita bude ukázková." Dokončila jsem svůj monolog nakonec. Převalila jsem se na bok a na chvíli se schovala pod hladinu vody. Bože to je úleva. Převalila jsem jeden sud a přehoupla se zpátky na tlapky. Zvedla se. Můj kožich byl dokonale nasáklý vodou a já se tak mohla vydat zpátky na souš, kde jsem se oklepala. Pohlédla směrem ke slunci. Další spalující den.

// Poušť

Usmála jsem se. "Správný alfa by měl už při prvním střetnutí sršet respektem a v nováčcích vyvolat strach, či?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná to byl jen můj dojem, má pouhá představa o tom, jak chci aby vůdce vypadal. Těch přátelských, správných alf je plnej bleší zadek. Na tohle jsem já opravdu nebyla. Barnabáš, tedy vlk, který mě unesl i vychoval mi přece jen do života něco dal. A to byl dar vidění, jak chci doopravdy žít. Nehodlala jsem žít po boku slabých, ustrašených vlků. Ohledně štíra jsem to nechala plavat. Určitě ještě budu mít příležitost to zvíře vidět.
Měl pravdu, musela jsem mu uznat malé neviditelné plus. "Na místě svým způsobem nezáleží, záleží mi převážně na přístupu vlků." Uznala jsem nakonec. Možná bych i uvažovala o tom zůstat na ohnivé pláni. I to horko bych možná oželila. Projelo mi nerušeně hlavou. Vše mělo plusy a mínusy. Tajemství mě lákala a zrzavý mi je snad časem i prozradí. Svým způsobem i on byl jedno velké tajemno.
Přidala jsem do kroku, byla jsem zvědavá, co mi chce vlk ukázat. Na co mě zde nalákat. "Možná." Houkla jsem a mírně k němu pokynula hlavou. "Jaké máš vlastně záměr se svou smečkou? Proč by smečka jako ta tvá chtěla někoho, jako já?" Mluvení v hádance, možná. Každý jsme byli nějací, ale já bych sama sobě rozhodně nevěřila. To však zrzavý nemohl vědět. Z ničeho nic se však vlk rozhodl mluvit o noční obloze. Hm? Možná mi to nedávalo smysl, možná měl jen rychlé myšlenkové pochody. "Noc je příjemná, déšť příjemnější, noční bouřka fascinující." Řekla jsem bez jakýchkoli emocí. Čím temnější, tím lepší. Čím strašidelnější, tím mě to přitahovalo mnohem víc. Nebála jsem se a věřila jsem si, že až nastane můj čas, nebudu se bát smrti.
Zrzavý vlk mě konečně zavedl na místo, o kterém mluvil. Napřímila jsem se, viděla jsem vodu. Div to nebyla fatamorgána, ovšem voda zde opravdu byla. Nedůvěřivě jsem k ní přistoupila a přičichla k ní. Nesmrdí po soli. Uvědomila jsem si. Nečekala jsem a okamžitě do vody vkročila, chtěla jsem si i trochu očistit kožich. Byl tvrdý a slepený, při té příležitosti jsem se napila, žízeň byla veliká. Zrzavý stále mluvil a já poslouchala, měla jsem k němu naštelované ucho. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že nás něco sleduje. Rozhlížela jsem se kolem srandovních stromů, ale i zelenkavých keřů, které rostly kolem vody. Co to je? Bylo to zvíře, stálo na zadních. Vypadalo trochu jako lasička, ovšem... mělo to pár vad. Stálo tam a naparovalo se. "Prozraď další tajemství." Vybídla jsem ho a zabořila tak pohled do rudých očí. Byla jsem zvědavá, jaký záměr vlastně tenhle vlk na téhle plánině má. "Co nabízíš členům, kdybych se jím stala i já?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Mají vůbec nějaký úkryt před sluncem, kromě stromů? Projelo mi hlavou. Většinou měli vlci jeskyně, či nory... ale tady? Na ohňovité pláni? "Co se naopak očekává ode mě?" Měla jsem celou kupu zkušeností, bohužel pro něj spíše ty nečisté. Zůstala jsem stát ve vodě, bylo to neskutečně příjemné. Má srst se mi odvděčila, měla jsem jí ještě celkem hustou. Ta voda je tady skvělá. Sama bych jí hledala asi dlouho, zrzavý měl můj malý vděk. To však nic neznamenalo, přece jen se může vmžiku zase ztratit.

Jeho řeč byla přímá, to se mi víc než líbilo. Měla jsem ráda upřímné vlky, kteří se nebály říct co mají na srdci. Z rázných slov mi bylo jasné, že on bude možná něčím podobným také. "Jaká škoda, že musíš volat, aby se na tebe vlčice otočily." Pokrčila jsem rameny. Ne, že by tenhle vlk nebyl pohledný, o tom své. V něčích očích možná pohledný byl, já na vzhled ovšem jen tak nekoukala. Co víc mě zajímalo, jak shnilé nitro má tam uvnitř. A vzhled bych řešila možná později, pro mě to byl jen klasický vlk. Možná trochu zvláštní, možná jen trochu divný.
Jen tak se zastrašit opravdu nenechám. I přes nápor následujících slov, které vlk vypustil ze své tlamy. Nebylo jich zrovna málo. "Och, jestli se snažíš vyprovázet slovně za pomoci štírů v zadku, divím se, že těch pouličních vlků tu není víc. Není to moc... jak to říct, přesvědčivé." Mlaskla jsem nerušeně. Takže to žluté je písek. A co je zatraceně štír? Očkem jsem sklouzla k zemi, abych se mohla rozhlédnout. Zrovna teď se kolem mě nic neochomýtalo, tudíž můj zadek byl pro tuto chvíli v bezpečí. Nechtěla jsem, abych na sobě dala cokoliv znát, tudíž jsem vše dělala tak, aby to vypadalo zcela přirozeně.
Chtěla jsem, ať mi dá záminku k tomu zůstat. Měla jsem specifika, po kterých jsem toužila, po kterých mé srdce samotné prahlo. Hledala jsem to už dlouho. Možná celý dlouhý rok. Najít smečku se správným vůdcem, který se mě ujme. A já mu tím mohu dát zase hromadu zkušeností v jiných odvětvích. "I tak je to zvláštní, smečka na poušti a louce, nevídané." Vyplenila jsem spousty smeček, vyžrala nespočet spižíren, ale že by někdo žil na otevřené pláni? Novinka. Každopádně už to, jak neuvěřitelné to bylo mě to lákalo. Každopádně vlk se toho chytl, rozhodl se mi ukázat něco, co mi bude víc než milejší a oslní mě to. "Řekla bych, že jsi mě oslnil už dost, ale... nechci lhát." To bylo škaredé. "Ale dám tomu šanci." Můj jazyk byl ostrý a já byla sama zvědavá, jak se s tím onen vlk popere. Přece jen se považoval nejspíš za alfu, dle jeho vystupování. Jak se chce alfa vypořádat s někým, jako jsem byla já? Osobně jsem hranice respektu dělané neměla. Buď ho vlk měl, nebo ne. A já byla zmatená, jak se chovat k němu. "Černobílá dáma může být nebezpečnější, než se zdá." Houkla jsem nenápadně a při tom se zařadila vedle jeho boku. Samozřejmě jsem si dala asi metrový rozestup, měla jsem ještě nějakou tu úroveň bezpečnosti. "Řekni mi něco o té smečce, proč by do ní měl někdo lézt?" Nadhodila jsem a při tom k němu nasměrovala ucho, aby mi případně nic neuniklo. Měl určitě plnou tlamu dalších hezkých slov.

// Oáza

Pohlédla jsem doleva, nic. Můj pohled se zaměřil na pravou stranu, tam to bylo podobné. Zamračila jsem se. Naštěstí už jsem si na to světlo plně zvykla. Na co jsem si však nezvykla byl nepříjemný pocit zaražených zrnek mezi jednotlivými prsty na tlapách. Občas jsem jen jednu z tlap zvedla a zatřepala s ní, abych se zbavila přebytku, který se mi tam usazoval. Je to podobné jako sníh, akorát... teplé. A nemizí to. Možná jsem se chovala jako blázen, ale pouštní písek jsem viděla opravdu poprvé v životě. Nebyla ještě příležitost na ni kdekoliv narazit. Proto mi tahle země přišla v tomhle ohledu velice zvláštní.
Celý kožich mě svědil, toužila jsem se někde uložit do vody, opláchnout se a užít si čistou vodu. Ta voda, co jsem nechala za sebou nebyla ani trochu dobrá. Sršela z ní sůl. A ta je nepříjemná. Srst byla po ní tvrdá, další poznatek. Najednou jsem uslyšela hlas. Okamžitě jsem se napřímila, uši naštelovala tím směrem. Očka si musela plně zvyknout, abych se mohla zaměřit na obrys vlka. Obrys vlka mi lehce splýval s okolím, ale možná to bylo ještě mou dezorientací po několika hodinové plavbě na vodě. "Hej? Nejsem žádný hej, ani počkej." Věnovala jsem mu lehkou podrážděnou poznámku. Byla jsem na jednu stranu hladová a unavená, na druhou stranu jsem chtěla akutně zkoumat nové prostředí. Každopádně co si dát dvě a dvě dohromady? Vlčice a hlad... to zkrátka není ideální kombinace. Zavrtěla jsem hlavou a lehce také odhalila špičáky.
Vlk se zastavil asi zhruba metr, možná dva ode mě. Natočila jsem se směrem k němu, určitě budil respekt, to jsem musela uznat. Ale bohužel pro něj, já měla také svou hrdost. Napřímila jsem se, přesto byla neustále ostražitá. Já se bohužel jen tak někoho nezaleknu a mé vystupování je víc než sebejisté. Pozoruhodný vlk, který na první pohled ve mě přece jen něco zanechal, představil tuhle pustinu jako smečkové území. Naklonila jsem hlavu na stranu, schovala špičáky a hodila po něm spokojený úsměv. "Ale, ale, ale..." Řekla jsem sladkým hlasem. "Když nepůjdu dobrovolně, jakou taktiku zvolíš?" Udělala jsem krok stranou a přidala k tomu ještě jeden, abych se dostala vlkovi vedle boku. Chtěla jsem si ho prohlédnout, nebo provokovat? Pomaličku jsem pokračovala dál. Měla jsem v plánu vlka obejít - udělat si kolem něj kolečko. Můj krok byl ladný, přesto na něm nebylo vidět jakékoli zaváhání. Byla jsem si vědoma všeho, co jsem v tuhle chvíli dělala. Jako bych dávala sama najevo, že tady procházím já - tohle je má země. Ale byla to jen šaráda mého ega. Jakmile jsem ho pomalu obešla, zastavila jsem se zase před ním. "Každopádně, pokud tomuhle říkáš - smečkové území, zajímá mě co v této pustině, nazýváš domovem." Nechala jsem svou větu pěkně sklouznout po jazyku. "Viděla jsem už mnohé, ale smečka tady?" Dodala jsem nakonec a zvedla přední tlapku a zatřásla s ní ve vzduchu, abych oklepala další kus písku. "Oslň mě." Mlaskla jsem a opět zabořila svůj chladně přívětivý pohled do tmavě rudých očí mohutného vlka. Ale pokud to chceš udělat zajímavější, pojď si to rozdat. Mluvil můj vnitřní hlas také. Byla jsem připravená na jakoukoli situaci. I přes to že jsem byla unavená, zničená, hladová, žíznivá - a právě před chvílí jsem se vzbudila. Nikdy jsem se před bojem neodvrátila, nikdy jsem z boje neutekla. Vždy jsem se postavila problému čelem, tak to bude i v tomto případě.
Provokativně jsem si vlka změřila pohledem, od prstů na tlapkách až po samotné špičky uší. Jakmile jsem skončila, pohlédla jsem mu přímo do očí a jednoduše si olízla chutně nos. Chichichi.

// Cizí svět

V mé hlavě panoval zmatek. Nevěděla jsem, kde je nahoře, kde je dole. A kde jsem vůbec já? Voda mě nadnášela a já se nechávala jen proudem unášet. Jak jsem se do vody dostala? To bylo to poslední, jaká myšlenka mě v tuhle chvíli popadla. Pak jsem se dostala do fáze, kdy má duše upadla do spánku. Mé tělo jako by se od duše odloudila. Byl to snad hřích, za který jsem teď musela pykat? Za ty věci, které jsem udělala? Za to že jsem někoho zavraždila? Na tlapách máš krev. Mluvil hlas v mé hlavě. A ta krev tam zůstane už navždy. Viděla jsem černo, jen černo, černotu stejnou jako měla má duše.
Po několika hodinách jsem přicházela k sobě. Cítila jsem na svém těle horko, teplo. Nebylo to zvykem, že bych něco takového cítila. Cítila jsem slanost ve vzduchu. Oči jsem měla stále zavřené, spíše jsem zkoušela své reflexy. Nejdříve jsem pohnula nohou, pak uchem. Otevřená tlama, ze které mi vypadl jazyk, který olizoval něco, co jsem neznala. Drobný písek se mi lepil na můj jazyk. To mě donutilo začít mžourat. Co to... Nebyla jsem schopna velkých věcí. Cítila jsem za chvíli nesnesitelné horko na mém kožichu.
Ostré slunce mi zabraňovalo v tom si to tady plně prohlédnout. Musela jsem si zvyknout, možná jsem tam ležela několik minut, než jsem je mohla plně otevřít. Lehoučce nafialovělé očka mžourala. Viděla jsem podivnost, která v mém životě ještě nebyla. Ostré slunce ozařovalo oranžovou pláň. V tlamě jsem měla písek, který jsem se snažila dostat ven. Pálí to... Uvědomila jsem si, když jsem měla polštářky dlouho položené na písku. Zvedla jsem se a cítila, jak se mi sůl zažírá do kožichu, svědilo to. Ušklíbla jsem se nad pohledem k vodě, která mě sem donesla. Jak jsem se sem dostala? Tuhle otázku si zde bude klást určitě nemalá spousta vlků. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala do vody. Co jsem si však pamatovala, byla ta veškerá špatnost, kterou jsem za život zažila.
Oklepala jsem se. Můj černobílý kožíšek trpěl. Trpěl svědivostí ze soli, ale naopak i tím, že měl na sobě perfektní černou barvu. Musím najít normální vodu. V hrdle jsem měla sucho. Pořádně jsem zabořila všechny své nohy do písku. Sotva jsem výškově dosahovala průměru, ale za to mohutnost mi v mnoha směrech nechyběla. S líbezným pohledem jsem se rozhlédla. Tsse... Odfrkla jsem si v duchu. Chvíle dezorientace se ztratila. Na mé tváři se znova objevil úšklebek naprostého samolibého floutka. Hrdě jsem pozvedla svou hlavu, jiskra v oku mi rozhodně nechyběla. V očích mi plápolal plamínek, plamínek škodolibého leprikóna. Zavrtěla jsem se a bořila své tlapky do zvláštní půdy. To je tak divné. Zhodnotila jsem tuto situaci a nadále pokračovala dál, procházejíc se po poušti a zkoumáním, co to vlastně je. Poušť jsem v životě neviděla, fascinovala mě. V dálce se to mlží.. žijí zde malé stvoření, och jak ubohé. Přišli mi zde srandovní i stromy a květiny. Kdo ví, co tu ještě najdu.