Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Němé údolí (přes Severní hory)

Cesta do hor a cesta z hor mu činila stále menší problémy. Možná to bylo tím, že si musel zvyknout na fyzickou zátěž, kterou do nedávna ani neznal? Však prospal skoro celé své mládí! Ale nikdy nebylo pozdě na to se učit nové věci. Jenže od koho, když byl svým průvodcem jen on sám. A tak tahle cesta do neznáma byla prakticky cestou stylem pokus - omyl. Dalo by se říct. Z hor došel až do údolíčka, kde byla zajímavá věc, kterou doteď taky neznal. Došel pomalu blíž, až se mu písek začínal vlévat mezi prsty, a tak pomalu zastavil, aby prozkoumal, co to je a k čemu je to dobré. K jídlu rozhodně ne, jak hned zjistil, když do toho zabořil svůj čumák. Bylo to hnusné, suché a křoupalo to v tlamě, jako miliony malých tvrdých semínek, která vůbec nejsou k jídlu. A co víc.. Ten pocit, kdy to lechtalo v čumáku byl ještě horší. Vydal ze sebe hlasité pšíknutí, kterému se nedalo vzdorovat a ucouvnul zase zpátky na travnatou plochu, kde se snažil setřít z pacek i čumáku zbytek písečných zrníček. Tohle mohlo být možná dost nebezpečné.. Pohybovat se v písku, na to jeden musel mít určitě tréning! Každopádně, když se konečně vzpamatoval a rozhlédl, všiml si něčeho vážně zvláštního! Pomalu, aby zase nenaletěl nějakému písku, se vydal k jedné z skalistek, kde bylo cosi vyryto. Zadíval se na desku a hltal pomalu jednotlivá písmena na desce, jenže ani jedno jméno mu nebylo povědomé. Pokud to tedy všechno byla jména. Ale zdálo se, že tu byla vyryta skoro jako na počest těch vlků. A mladý vlček na chvíli zatoužil, aby tu bylo taky jeho jméno vyryto. Jenže byl skoro čas se vydat dál.. Slunce začínalo pořádně žhnout a nejspíš by bylo nevhodnější najít nějaký stín.

→ Dračí průsmyk

← Furijské hory

Pomalu z hor sestoupal zase někam na nějakou louku.. Vypadalo to jako údolí a bylo to tu zvláštní. A co víc.. Cítil pach své sestry, někde tady teda musela být nebo byla. Rozhlédl se kolem, kdy si všiml malého jezírka, ale nešel k němu hned. Spíš se rozhodl prozkoumat okolí, a rozhodnout se, jestli není příliš nebezpečné se z toho jezera napít. Navíc tu byly další pachy, další vlci, kteří se zde pohybovali v posledních dnech nebo tu stále byli. A tak obcházel jezírko dokola, zatímco sledoval vodní hladinu, která nevypadala, že by skrývala nějakou nestvůru nebo něco, co by jej mohlo sežrat. Zastavil se nakonec a sklonil se k hladině, aby k ní prve přičichl. Voda nevypadala zkažená, a tak se hltavě napil. V hlavě jen doufal, že mu po tom nebude špatně, stejně jako mu nebude špatně po té chcíplé horské koze. Trochu si pro sebe zabručel, a když zvedl pohled.. viděl jí na druhé straně. Svou sestru. A ještě nějakou vlčici. Zastřihal ušima a zamával ocasem. To je strašné, jak všichni vyrostli! Jak dlouho se neviděli! "Jo-" zasekl se, když viděl, že sestra s někým mluví. Pro sebe se pousmál, a jakoby k ní vysílal myšlenku, že se potkají doma, se nakonec rozhodl jí nerušit. I když ho hlava nenechávala úplně být. Mohla být v nebezpečí, a nebo se jen prostě přátelila s tou neznámou. Sám pro sebe si vydechl, než se otočil od jezera a pohlédl na další hory před sebou. Tyhle už znal, ty byly vysoké a už jednou je překonal. Ale pořád ještě neznal příliš mnoho z místa, kde se narodil. Ohlédl se ještě po Joseline, než se vydal k horám.

→ Irisin ráj (přes Severní hory)

← Ostříží zrak

Kdo ví, proč se hnědý vlk rozhodl jít do svahu, až se nakonec ocitl v horách. Nebyly tak vysoké, jako ty, v kterých už předtím byl. Ale i tak kopce vypadaly strmé, a přesto kráčel po cestičce, teda ono to vypadalo jako cestička a vypadalo to docela bezpečně. Navíc cítil vyprchávající pach své sestry Joseline. Přivřel oči, čumák položil k zemi a na chvíli zastavil. Nebyl to jen pach, který znal. Cítil ještě další pach, který nebyl až tak vábný, ale hned se mu začaly sbíhat sliny. Nějaká zvěř se musela smrtelně zranit na svahu. Měl to ale štěstí! Jenže nemohl vědět, jak stará ta mršina byla a jestli si jí už neukořistil nějaký jiný predátor. Je na čase to zjistit vydal se pomalu po pachu a opravdu se snažil kráčet opatrně a tiše, aby nevzbuzoval pozornost. Cítil zem pod nohama a měl zvláštně smíšené pocity z toho, jak moc jí cítil. Měl se hodně co učit! Tak málo věděl o všem, co život mohl přinést a co uměl.. Sám pro sebe vypustil cosi jako hluboký povzdech, když se konečně zastavil. Kousek od něj pod cestou se opravdu válela docela zachovalá mršina nějaké kozy nebo, co to bylo. Jen se z ní přiletěli nažrat nějací dravci. Přivřel oči, tohle by přeci mohl zmáknout! A tak se přikrčil, zavrčel a očima zkoumal terén, který potřeboval seběhnout, aby se k masu dostal. A pak vyrazil. Prve to vypadalo jako elegantní sprint, ale brzy se to proměnilo v hotový atletický kousek, kdy se mu tlapky začaly motat pod sebe a stačil nerovný povrch na to, aby se už jen skutálel zbylých pár metrů k mršině. Nejspíš to ale dravce vyděsilo natolik, že svou kořist opustili. A tak se mohl Lycan po delší době pořádně nažrat, i když čerstvá potrava by byla mnohem lepší. A pak bylo na čase jít dál. Z téhle výšky viděl něco málo. Přirozená zvědavost mu nedovolila nechat to být. Musel to jít prozkoumat. Měl by přeci znát krajinu kolem svého domova.

→ Němé údolí

Netušil, co bylo v očích toho vlka, když mluvil o té vlčici. Ale vypadalo to jako něco hlubokého. Připadalo mu to hezké, když vlci mezi sebou měli nějakou vazbu, a to i přesto, že jich zatím moc neznal. Prohodili spolu pár slov, a pak se rozloučili. Měl hlad, potřeboval si sehnat něco k jídlu. A i když nebyl moc trénovaný, přeci jen se mu nakonec podařilo ulovit si pár myšek, které slupnul jako malinu. Byly to spíš takové jednohubky, ale na rychlé zasycení to stačilo. Uvažoval, že si později zkusí ulovit něco normálního, co ho zasytí na trochu déle. Sám se ale pro teď uložil do stínu, kde brzy usnul hlubokým a dlouhým spánkem.
Spal nerušeně dlouhou dobu. Ani netušil, kolik času uteklo. Když mu sluneční paprsky vnikly pod zavřená víčka, pomalu nabral plného vědomí, jak se postupně probouzel. Zívnul, rozlepil unavené oči a rozhlédl se kolem. Bylo tu zvláštní ticho, až to mohlo být děsivé. Nasál do čenichu všechny pachy, které se nesly vzduchem a cítil, že tu v poslední době moc vlků neprošlo. Až po chvilce se pomalu zvedl, aby protáhl své tělo. Nějak si nemohl zvyknout, jak byl velký a co bylo nejsmutnější.. že si svou rodinu skoro nepamatoval. Možná by se měl vrátit domů, třeba tam na něj někdo čeká, ale prve.. Vstříc dobrodružství! A taky lovu. Protože měl pořádný hlad, když spal tak dlouho.

→ Furijské hory

Opravdu neměl tušení, že vlci mohou mít i takové barvy, proto jej to překvapilo. Nebyl na světě tak dlouho, aby věděl vše. A vlastně nejspíš i kdyby existoval nějaký stoletý vlk, nevěděl by vše o světě. Nejspíš by se stále našlo něco, co by ho překvapilo. Zavrtěl ocasem a usmál se na vlka po tom vysvětlení. "To jsem netušil" přiznal mu klidně a naklonil trochu hlavu, jak zpracovával nové informace. Určitě se někdy budou hodit. Třeba ten obchodník neumí měnit jen barvy kožíšku, ale má nějaké další zboží. Bylo by moc zajímavé to zjistit. "Bylo to nezdvořilé takhle vyjeveně mluvit o tvé kamarádce" přiznal po chvilce trochu smutně a sklopil mírně uši. "Ale musí být určitě krásná!" vyjelo z něj po chvilce rozhodně a uši se vztyčily, načež ocas se zamrskal v radostném gestu. Jenže po chvilce opět posmutněl. Měl pravdu. Bylo tady nejspíš mnoho hnědých vlků a on netušil, jak Ivory specifikovat. Barva jejího kožíšku nebyla moc výrazná, ale i tak byla pěkná. "Měla zelené oči myslím. Takové mentolové barvy" zamyslel se a snažil se v hlavě vlčici vybavit. Moc mu to ale nešlo, příliš si jí totiž neprohlížel. "To jsi jí nejspíš nepotkal" usoudil dle jeho slov a pousmál se. Nevadilo. Snad se Ivory má dobře a znovu potká Lapise. "Měl bych se představit.. Jsem Lycan. A ty?" upřel na něj oči a prohlížel si vlka opatrně, ale ne moc okatě, dokud mu nezakručelo v prázdném žaludku. To jen uhnul pohledem a začal se rozhlížet kolem, jestli neuvidí něco k snědku.

Nějakou dobu si jen tak chodil kolem dokola a sledoval vlky v dálce. Vypadalo to, že mají dobrou náladu a panovala mezi nimi příjemná atmosféra. Ale než se stačil rozhodnout, jestli k nim půjde nebo ne, tak si všiml hnědého vlka v dálce, který mířil jeho směrem. Šel k němu? Nebo jen kolem něj? Zaujatě ho sledoval a prohlížel si jeho hnědý kožíšek, zatímco u něj vlk zastavil. Až pak k němu zvedl pohled a fascinovaně sledoval jeho modréí oči. "Ahoj" usmál se na pozdrav a zavrtěl ocasem ze strany na stranu, ale jeho další slova ho překvapila. "Modrými znaky? Cože?" vypadlo z něj zkoumavě a vlka si prohlížel, jestli si náhodou neporanil hlavu při sestupu z té hory. Taky by se někdy rád dostal přes ní a věděl, co je dál. Ale zpět k součastnosti. "To jsem nevěděl, že vlci mohou mít modré znaky" vypadlo z něj nechápavě, zatímco střihnul ušima do stran a naklonil hlavu lehce, jakoby se snažil přijít té záhadě na kloub. Ale asi na to nepřijde. Nejspíš to prostě vezme jako hotovou věc a novou informaci, ze které si může něco vzít. Pak si ale uvědomil, že vlku neodpověděl. "Promiň, promiň. Ne, neviděl jsem jí. A ty.. neviděl jsi takovou hnědou vlčici?" musel se na to zeptat, protože se zdálo, že vlk tu vlčici hledal. A on by rád také Ivory zase našel. Doufal, že se jí na ostrovech nestane nic zlého! Vyčítal by si, že jí nechal někde daleko za sebou.

← Severní hory

A vážně se nemýlil, když si říkal, že cesta dolů z hor bude ještě horší než výšlap nahoru. Sice výšlap byl náročnější, ale cesta dolů, kam ho táhla navíc gravitace, byla ještě víc o tlamu, než lézt nahoru. Musel našlapovat opravdu pomalu a.. být opatrný, aby se.. Jen co na to pomyslel, podjela mu tlapka a skutálel se dolů! Celý svět se točil, ale naštěstí nebyl už ve výškách, takže pád netrval dlouho a přistání naštěstí nebylo tvrdé! Přistál v trávě, měkkém pelíšku, kde svým žuchnutím vyděsil pár hlodavců, kteří se rozutekli. A co víc! Vyděsil tím i velké ptáky, kteří ti hlodavce chtěli lovit. Sledoval, jak ta velká stvoření vzlétla do nebes s hlasitými skřeky. Točil se mu celý svět a pro sebe si tiše zaskuhral. Ale zdálo se, že.. "Jedna tlapa. Druhá tlapa.. Třetí tlapa a čtvrtá. Jsem celý.. Uši, ocas.." povídal si sám pro sebe zatímco zvedal do vzduchu všechny své tlapy. A nakonec zavrtěl ocasem. Byl celý. A vypadalo to, že měl štěstí, když se na zemi rozplácl, protože se mu ani nic nestalo. Nebo o tom zatím nevěděl! Možná štěstí mladého vlka a jeho mladého houževnatého těla! Nejspíš mladí měli odolnější kosti, než dospělí. Překulil se na břicho a pomalu se zvedl na nohy, aby se ujistil, že může chodit. Párkrát si poposkočil a zbystřil, když zahlédl nějaké vlky v dálce.

← Luka

Terén pod jeho tlapkama se pomalu měnil, a musel opravdu hodně zpomalit, pokud se chtěl do hor dostat. Ale řekl si, že to zvládne! Vyleze nahoru, a pak.. Podívá se jestli někde někoho neuvidí z té výšky. Minimálně tak si to vysnil. Rozhodně se nechtěl vzdát hned potom, co se prakticky na začátku téměř rozplácl, když mu poprvé uklouzla tlapa. Musel se vzchopit a začít se snažit a zlepšovat. Pokud neměl vzor, věděl, že si na vše musí přijít nějak sám. A rozhodně na něj potom budou ostatní pyšní! Chtěl, aby na něj hleděli jako na snaživého vlka, který to může dotáhnout daleko. Ale můžu? Kam daleko? projelo mu hlavinkou a jen jí potřásl. "Ticho, ticho ticho! Teď se soustřeď na to, co máš pod nohama!" napomenul se dostatečně nahlas malým štěknutím a vykračoval vzhůru. Po svahu, který nebyl úplně příjemný, ale nakonec to nebylo až tak hrozné. Krom toho, že se několikrát skoro sklouzl zpátky dolů a párkrát se napůl rozplácl. Nakonec se ale dostal na vrchol a našel schůdnější cestičku po horách. Zdálo se, že nebyl až tak vysoko, a přesto měl pocit, jakoby se dostal až do nebes! A taky byl pořádně utahaný, takže na jednom zeleném paloučku sebou chvíli plácnul do trávy. A pozoroval, jak tu příroda žije, tráva se zelená a přesto, když pohlédl vzhůru.. viděl, jak na vrcholcích je stále ještě sníh. Trochu se otřásl a na chvíli si zavřel oči, aby nabral síly na sestup. Pokud si to myslel správně.. Cesta dolů bude možná ještě víc nebezpečná než vylézt sem nahoru. Ale on to zvládne! Po nějaké době odpočinku se opět vyškrábal na nohy a vydal se horami dál.

→ Ostříží zrak

← Křišťálové jezero

Zpod korun stromů se vynořil kdesi na louce. Ať se snažil, jak chtěl, Ivory neviděl a vlastně.. když přiložil čumáček k zemi, ani jí necítil. Upřímně řečeno jej to mrzelo, ale třeba se někde potkají. Ivory nebyla vůbec špatná společnost. Ale vstříc dalšímu dobrodružství. Mladý vlček se vydal přes louku, kde bylo pár pachů, které byly při nejmenším dost čersvé. Ale zdálo se, že aktuálně už všichni utíkali dál a nezůstali tady. I tak tu na téhle louce bylo nádherně! Rozeběhl se co mu dlouhé nohy stačily a cítil pod nohama příjemně měkkou trávu, která mu dávala pocit skoro jako kdyby tančil po obláčku! Možná takové bylo se vznášet? Létat? Párkrát si vyskočil a dopadl měkce do travnatých polštářů. Občas vystrašil nějakého broučka nebo včelku, kteří se vznesly do vzduchu z květin, které předtím opylovali. Bylo to jako krásné divadlo. Ale čím déle tu mladý vlček dováděl, tím více se přibližoval k horám, před kterými se nakonec zastavil. Několikrát se ohlédl. Byl tu sám a stejně tak si i uvědomil, že ztratil směr, kterým chtěl jít. I když vlastně.. On žádné plány přeci neměl, ne? Mohl jít, kam chtěl. Mohl zkoumat okolí a krajinu, kterou měl už dávno znát! Střihnul ušima a vydal se vzhůru do hor. Potřeboval přeci vyrůst a zesílit a tohle znělo jako dobrý tréning, i když se musel snažit sám. Neměl tu žádný vzor.

→ Severní hory

← Nerovy vodopády

Nejspíš byl tak natěšený na další průzkum, že si brzy uvědomil, jak osaměl. Upřímně řečeno netušil, kde se mu Ivory ztratila, ale muselo to být u těch vodopádů! Třeba se zadívala na tu nádheru a nebo si potřebovala odpočinout. Každopádně tu byl sám. A sám došel k tomuhle jezeru, které bylo.. no prostě úchvatné! "Páni, tohle je nádhera. Škoda, že to Ivory nevidí. Ale určitě sem taky dojde!" ujistil sám sebe a zavrtěl ocasem. Rozhlížel se kolem a připadalo mu to tu opravdu pěkné, a co víc.. Vypadalo to, že tohle místo prostě neměl každý objevit. Už jen protože bylo skryté mezi stromy a kdyby na něj nenarazil přímo, nejspíš by prostě prošel kolem a ani si ho nevšiml. A to by byla opravdu velká škoda. Mohl se totiž kochat tímhle krásným místem. Co víc.. Ještě když pronikaly první sluneční paprsky mezi korunami stromů a odrážely se od vodní hladiny. Vypadalo to jako kouzlo! Škoda jen, že neměl tohle místo momentálně komu ukázat, ale rozhodl se, že si ho zapamatuje a až narazí na nějakého vlka, který bude chtít.. Ukáže mu ho! Vesele zastřihal ušima a rozhlédl se kolem, protože ať se snažil jak chtěl, opravdu nikoho neviděl a bylo to smutné a zároveň.. Kouzelné. To ticho, když mohl jediný být na tomhle tajemném a přenádherném místě. Ale konec snění! Třeba ještě Ivory někde chytí.

→ Luka

← Katakomby

Netroufal si ani hádat, co muselo být v těch katakombách pohřbeno, že to tak smrdělo. A nebo to byla prostě jen vlhkost smísená s hlínou? Netušil, ale přemýšlet nad tím nehodlal. Ivory mu byla v patách, takže alespoň nebyl sám v těhle chodbách a kdyby se tu ztratili, tak přeci víc hlav víc ví? Nebo ne..? Možná by se jim podařilo najít nějaké řešení a vymotat se odtud, ale možná taky ne. Vyplázl jazyk a rozeběhl se za světlem, které bylo blíž a blíž.. A pak vyběhl ven z těch zatuchlých chodeb, aby ho sejmula sprška vody z vodopádu, která smyla z jeho tělíčka alespoň ten nechutný smrad. Otřepal se a otočil se za sebe, jestli už uvidí Ivory, která byla za ním. "To bylo.. divné" pronesl zamyšleně a střihnul ušima, než si na chvíli sednul a nasával do čumáku čerstvý vzduch. Bylo to příjemné, stejně jako tolik světla a prostoru kolem. Navíc tohle místo s emu docela líbilo. "Tady to vypadá hezky.. Tyyy Ivory? Byly v tvé domovině nějaké vodopády?" zeptal se jí zamyšleně a hleděl nahoru na tu padající vodu. Připadalo mu to fascinující, ale brzy odtrhl pohled a zadíval se kolem. "Doufám, že dál jsou hezčí místa.. Do těch chodeb už nikdy nejdu" rozhodl se a jak se Ivory vzpamatovala, rozešel se dál.

→ Křišťálové jezero

← Rokle

Asi by se divil, že mají s vlčicí společného něco v rodině, ale on neuměl číst myšlenky. Možná to byla škoda, ale kdo ví, co by se dozvěděl, kdyby číst myšlenky uměl. Ale líbilo se mu, s jakou pozitivitou vlčice smýšlela o ostatních. To se tak hezky poslouchalo, že jeho ocásek začal sám vlát ve vzduchu a mával jím spokojeně, zatímco vlčici poslouchal. Přál jí to, aby poznala i jeho sestry a doufal s ní, že budou tak milé jako zmiňovaný Lapis.
Ale když přišlo na otázku ohledě místa, na němž byli, v Lycanově hlavičce se to začínalo všechno motat. A nejspíš nebyl jediný, kdo se do toho zamotal, protože když viděl vlčici, jak si na chvíli lehla, usoudil, že je vlastně jedno, kde jsou. Dokud mohou žít a zkoumat prostředí! A dokud si mohli povídat a seznamovat se s okolím. Usmál se na ní a střihnul ušima. "Ať jsme kde jsme.. Nejspíš na tom tolik nezáleží" usmál se na vlčici. Záhada kolem veverek byla vyřešena a Lycan vlčici věřil, že pokud jsou veverky vážně takové, nejspíš opravdu něco plánují. Ale sám se s žádnou veverkou zatím nesetkal. A navíc ho teď spíš lákal průzkum než hledání veverek. Možná bude bezpečnější se od veverek držet dál. A tak vyrazil, aby následně vkročil do takové divné chodby. Už hned jak vkročil, cítil, jak mu do čumáku vletěl ten hnusný zápach. Bylo to divné. Kdo ví, jestli za to mohla vlhkost a nebo tu byly nějaké mrtvoly, protože přesně tak to tu smrdělo! Nakrčil čumák a zpomalil, aby se mohl ohlédnout po Ivory, která běžela za ním. "Fuj fuj.. No ale.. Když už tu jsme, zjistíme, co je na druhé straně?" řekl nadšeně a vyrazil kupředu. Ocasem občas pohodil a snažil se jít přímo za nosem, i když měl občas pocit, že uvízne v podmáčené zemi. Mžoural do tmy a snažil se vydržet ten hnusný zápach, který snad sílil každou chvilkou, co byl mladičký vlk v tunelu. Ale jedno bylo jisté, někam to vedlo, protože velmi brzy viděl před sebou světlo.

→ Nerovy vodopády

Všiml si toho výrazu a toho, jak ocas vlčice přestal vrtět. Nejspíš nebylo slušné jí přerušovat? Ale malý vlček netušil téměř nic o interakci s ostatními a dospělými vlky. Však ani nikoho neznal? Nejsmutnější mu na tom připadalo, že by nejspíš nepoznal ani otce a nebo matku, ale rychle zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky zahnal. Teď na tom nezáleželo. Byla tu tahle milá vlčice, která se rozpovídala o tom Lapisovi a on jí jen zaujatě poslouchal. Tentokrát bez přerušení, ale předtím mu přišlo prostě vhodné to zmínit hned, aby potom nebyly nějaké neshody.
"Doufám, že se shledá se svou rodinou a najde si nějaké přátele. Třeba na sebe jednou také narazíme" zavrtěl ocáskem a usmál se. Pozoroval vlčici, která seděla před ním a dala se brzy do povídání o své smečce a o tom, odkud přišla. To Lycanovi připadalo zvláštní, protože.. Nenarodili se všichni vlci tady? Přeci jen on ano, bral to jako samozřejmost. Naklonil hlavičku na stranu a vyslechl si jí až do konce. "Tyyy Ivory?" zvedl se na tlapky a udělal několik koleček na místě, než se zase posadil. Bylo znát, že v hlavě mu to šrotovalo na 150 %. "Chceš říct, že jsou tu vlci, kteří nepochází odtud, ale dostali se sem díky nějaké.. nevím magii?" zeptal se zaujatě a pohlédl na ní upřeně. "A co je tak zvláštního na veverkách?" žádnou asi ještě nepotkal, nebo jí nevěnoval pozornost, ale proč jí připadaly tak děsivé? Najednou toužil se dozvědět více. Trochu si poskočil a protáhl postupně všechny čtyři tlapky, než mu pohled upoutal nějaký.. otvor? "Věřím, že tu najdeš přátele. Můžu být tvůj kamarád?" vrátil pohled k Ivory a široce se na ní usmál, než pohled otočil k tomu otvoru ve stěně. Nebo co to bylo. A pak pohled rychle vrátil k Ivory. "Pojďme zkoumat" přikývl s úsměvem a ukázal směrem k otvoru. Sice cestu neznal, ale to by potom nebyla zábava a zkoumání. "Zajímá mě, co je tam vevnitř" a tak prostě párkrát poposkočil, aby Ivory popohnal a vydal se k té díře.

→ Katakomby

Zadíval se na vlčici před sebou, kterou se rozhodl oslovit a pozoroval jí, různě si jí prohlížel. Bylo poměrně zvláštní mluvit s dospělým. I když nebyl on náhodou už taky dospělý? Proto trochu pustil vzduch do tváří a nafoukl je, vypadal jako divný druh žáby. "Já už nejsem vlče!" přerušil vlčici ihned a zatvářil se rádoby uraženě, ale brzy vyfoukl vzduch a pousmál se. Po jejím vzoru též zavrtěl ocasem a naklonil hlavu na stranu, když se rozpovídala. Tohle vypadalo poměrně jako zábava. Konečně nemusel být sám, mohl někomu udělat radost! Mohl.. Být pro někoho dobrý a užitečný. Střihnul uchem do strany. "Lapis, Lapis.." opakoval si a přemýšlel, ale vlastně nic nevymyslel, protože se s moc vlky nesetkal. Prakticky celé štěněčí období prospal v úkrytu! No nebyla to škoda? Byla, veliká. Musel si to teď trochu nahnat. Zavrtěl tedy po chvilce hlavou. "To mi nic neříká. Určitě ho neznám" odpověděl jí s jistotou v hlase, co jeho hlavička vydedukovala. Vážně ho neznal, neměl proč jí lhát. Ale pak ho zasypala otázkama a jemu by se z toho mohla jen točit hlava, kolik jich bylo. Pomalu si sedl a kmital ocáskem ze strany na stranu. Musel si srovnat myšlenky a přemýšlet nad tím, na co jí odpovědět jako první. A nakonec se rozhodl, že začne od začátku.. "Já se tu narodil.. Jsem Lycan" řekl k ní a zároveň se představil. "Ale moc to tu neznám, prošel jsem jen z území smečky lesem, a dostal se sem přes takovou velkou planinu.. Zkoušel jsem vylézt támhle na tu horu, ale asi mám špatnou techniku" zamyslel se a pohlédl na vlčici se zájmem v očích. "Nevím, kde je moje rodina, nejspíš běhá někde po ostrově" sklopil trošku uši. Bylo smutní, že je prakticky neznal, ale na to třeba jednou přijde. Kde byla máma? Táta? Nehodlal ale smutnit! Nechtěl! Tak prostě nebude. Hluboce se nadechl a zvedl vzpřímeně hlavu. "Jak se jmenuješ? Mohli bychom to tu prozkoumat" navrhl se širokým úsměvem a upřel na vlčici očka. Neznal jí, ale jeho hlavinka jí brala jako milou vlčici od pohledu. To mladý vlček netušil o ostatních vůbec nic. Měl hodně co poznávat a hodně se co učit, ale to zvládne! Jen potřeboval nějaký vzor! A vlčicice působila mile.

← Nejvyšší hora

Když se terén začínal konečně rovnat, mladého vlka to nakoplo, že byl konečně zase na rovině a rozběhl se co mu nožky stačily. Za tu chvíli a svůj chabý pokus vylézt na tu vysokou horu, se tu objevilo nějak moc pachů. Kudy asi ti vlci šli? Přeci jen to vypadalo, že jediná cesta vede přes horu. Že by znali přes ní cestu? Třeba jo. A třeba mu někdo poradí, jak na to. Na rovině se mu tlapky zamotaly a on se jen zakymácel asi tak do všech světových stran, než padl přímo na čumák. "Au" kňournul si pro sebe tiše. Když se ale vzpamatoval, začmuchal čumákem a cítil blízko dost čerstvý pach. A pak pomalu zvedl oči od země. Před ním seděla vlčice (Ivory), která vypadala, že odpočívá nebo přemýšlí, co dál. A hleděla směrem, kterým předtím do téhle rokle přišel. Třeba by jí mohl pomoci! Naskládal nohy pod sebe, aby se zvedl a oklepal se. Cupital k ní a obešel jí, aby se zastavil přímo před ní. "Ahoj!" pozdravil jí a prohlédl si jí. Nikdy jí neviděl, ale kolik vlků zde žilo, které nikdy neviděl? Určitě mnoho. Střihnul ušima. "Ztratila ses nebo jen odpočíváš?" zeptal se jí se zájmem v hlase.