Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Rokle

Mladý vlk se energicky rozběhl k hoře, do jejíhož kopce vyrazil. Co ale netušila jeho mladá nezkušená hlava bylo, že musí našlapovat opatrně a taky, že mu brzy dojdou síly na takové stoupání, takže mu někde v půlce cesty podklouzla tlapka a mládě se rozpláclo na zemi. Zaskuhral. Byla tu zima snad víc než dole! A hlavně tu nikdo nebyl. Pomalu se vyškrábal na tlapy a odhodlaně se oklepal, že zkusí tu horu vylézt, ale neúspěšně. Zase sebou plácnul a sjel o kousek níž. Rozhlédl se po lepší cestě, jenže asi žádná lepší cesta nebyla. Ale určitě se sem jednou vrátí, až bude větší a silnější a tu horu překoná! Zatím mu to tedy nevyšlo, a tak se pomalu vydal zpátky dolů. Našlapoval opatrně, občas se popovezl po zadku, ale nakonec zdárně skončil pod horou opět v té rokli. Dalo by se říct, že se tím poučil. Věděl ale, že potřebuje někoho, kdo by mu předal zkušenosti. Chtěl se učit nové! A ne se jen tak sám plácat bezcílně krajinou.

→ Rokle

← Ostříží zrak

Tak nějak neočekával, že se krajina tak rychle změní, a tak po prvních kamínkách uklouzl a svezl se prakticky po zadku do propasti. Vzpamatoval se až po chvíli a střihnul ušima. Nenapadlo ho ani začít vřeštět, však taky nebyl žádná baba! Naopak to tu bylo zajímavé a když se rozhlédl kolem, zjistil, že je v nějaké rokli nebo co. Pomalu se zvedl na všechny čtyři tlapky a rozešel se korytem kupředu, ale dával si pozor, kam šlape. Cítil, že musí být opatrný, i když tu bylo všechno tak zajímavé. Ale suché.. projelo mu hlavou. Tady asi nikdy nic nerostlo, krom pár suchých keřů, které cestou zahlédl. Možná tu v létě musela lýzt pěkná havěť, brouci a hadi, a tak. Ale teď v zimě tu byl docela klid. Až na pár zdechlin krys nebo myší nebo co bylo. Naštěstí svůj žaludek ale zaplácl zdechlinou zajíce předtím, takže se po nich vážně neměl chuť vrhnout. Ble.. No a kam zmizela ta hora? zvedl hlavu jak nejvíc dokázal a rozhlédl se, jestli neuvidí alespoň kousek té hory, kterou viděl předtím. A opravdu jí viděl, takže se najednou zase rozběhl plnou parou vpřed! Určitě nahoře bude skvělý výhled! Uvidí celou krajinu a co víc! Třeba uvidí z té výšky nějakého toho vlka!

→ Nejvyšší hora

← Les alf

Chvíli přemýšlel, že by se měl vrátit a najít ty vlky, které předtím v lese cítil, ale už se mu vracet nechtělo, když se z lesa ocitl na veliké pláni. Na chvíli se zastavil, aby nabral dech a rozhlédl se kolem. Zima byla v plném proudu, vážně se tou myšlenkou předtím nepletl. Takže se asi nedalo očekávat, že by tu byla nějaká zvěř, ale kdo ví! Všiml si najednou černých velkých ptáků, kteří kroužili na jednom místě. Ha? Co tam mají? napadlo jej hned a vyrazil tím směrem. Čím blíže byl, tím víc mu docházelo, že cítí maso a krev. Takže tam muselo být nějaké zvíře. Ani ho v ten moment nenapadlo, že by měl udělat kolem dravých ptáků okliku, protože se jeho žaludek ozval naplno. V tlamě se mu chtě nechtěl tvořily sliny a on věděl, že pokud tam zbyl alespoň kousek masa, nažere se. A taky, že jo! Měl štěstí, že mršina nebyla ještě tak úplně vyžraná a něco tam na něj zbylo. A teď co? Musel odehnta ty ptáky, takže se otevřel tlamu a začal řvát, aby je vyplašil. Znělo to sice podobně jako kvílení větru, ale kupodiuvu to fungovalo a Lycan o chvíli později zabořil tlamu do masa. Sice bylo už oschlé, ale furt to svůj účel splnilo a trochu tím zaplácl žaludek.
Nehodlal se ale zdržet dlouho, protože co kdyby se objevil nějaký predátor? Netušil, jak by s tím naložil, a tak se rychle najedl všeho, co mohl ukousnout a vydal se zase dál. Docela jej zajímalo, co se skrývá za tou horou v dálce, takže zamířil tím směrem.

→ Rokle

← Daénská smečka (území)

Pelášil, co mu nohy stačily a upřímně řečeno jej hlad vůbec nezastavil. Naopak ho poháněl dál, protože přeci musel někde narazit na něco k jídlu. Nějakou kořist nebo podobné. A tak prostě pokračoval lesem, zatímco se rozhlížel kolem, jestli nezahlédne nějakou snadnou kořist, kterou by mohl ulovit. Krajina ale vypadala, že spíše spí, jelikož všude byl sníh a nikde nikdo. Zahlédl nějaké stopy a vydal se po nich, ačkoliv brzy stopu ztratil a než si uvědomil, že následuje stopu jinou, byl už zase daleko na to, aby chytil stopu vlků zpátky. Začínal z toho být lehce smutný, protože toužil po tom se s někým setkat a něco se naučit. Začínal mít pocit, že nic neumí a je k ničemu, ale! Dost dost dost! Ani na to nemysli! napomenul mladičký vlk sám sebe a vystřelil kupředu, co mu jen nohy stačily. Musel se soustředit na to, aby našel nějakou potravu, případně někoho, kdo by ho zaučil. Chtěl získávat nové informace a bvzdělávat se! Aby na něj byli všichni hrdí!

→ Ostříží zrak

Přepadovku od Joseline rozhodně nečekal a navíc to bylo opravdu nečekané setkání. Mladý vlček si musel srovnat v hlavě, kdo to vlastně je a co po něm chce, ale než to stihl, válel se na zemi pod ní. A vlčice mu následně česala srst. Netušil, jak dlouho tu strávili, ale pouštěl její slova svým způsobem jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Pomalu mu to dotékalo do hlavičky, že to byla prostě jeho sestra Joseline. A ta se očividně jen tak nezmění. Alespoň se ve světě neztratí. Ale co já? střihnul si ušima a pohlédl na ní, zatímco si plaval ve svých myšlenkách, o tom kam zmizel čas. Kam rodiče a kam se rozutekli ostatní sourozenci, až ho nakonec probrala Jo, která se rozhodla zvednout a přestat se tu jen tak válet. Nestačil nic nemítnout a byla pryč. Škoda, že nestihl říct, že půjde s ní. Ale bylo na čase poznat zdejší krajinu a taky .. zahnat hlad, který pomalu začínal být nesnesitelnější a nesnesitelnější. Vydechl čumákem, takže to znělo jako nějaké odfrknutí a přivřel oči. Vyškrábal se na dlouhé nohy a oklepal se, aby se vydal kamsi do lesa. Prostě přímo za nosem.

→ Les alf

← Úkryt

Rozběhl se a vyletěl ven jako blesk. Ihned se zase ale prudce zastavil, když mu do očí vniklo světlo. Kdyby jen to.. Vyloženě se mu do očí vloudily paprsky zimního slunce, které pronikly skrze koruny stromů. Vypadalo to hezky, ale pocitově žádné teplo nebylo, jako spíš naopak. "Brr pořádná zima" zabručel si pro sebe a otřásl se. Ohlédl se na díru za sebou, měl chuť se vrátit zpátky do tepla, ale nakonec se rozhodl, že ne! Půjde prozkoumat svět. Připadalo mu to zvláštní, moc si toho nevybavoval. Spíš jako kdyby mu někdo dal po hlavě a on prostě usnul a teď se probudil. Co už.. Nebylo třeba nad tím přemýšlet, měl pocit, že prostě jen potřeboval někoho potkat a s někým se dát do řeči, a tak se ze svého záseku probudil a rozešel se do lesa. Ohlížel se na všechny strany a uši byly v pozoru, kdyby někde něco zaslechl, aby mohl zase couvnout zpátky nebo se někam ukrýt, i když netušil kam, když to tu moc neznal. Ale zima byla pořádná, možná by měl kráčet trochu rychleji, než se takhle pomalu a opatrně ploužit. A co víc.. začínal cítit, jak se i jeho žaludek probírá k životu, za chvilku jeho kručení uslyší snad každý v tomhle lese.

Mladý vlk prospal opravdu dlouhou dobu. Až se po probuzení cítil opravdu naprosto rozleželý, že měl pocit, že ani na ty své nohy se nezvedne. První reakcí bylo každopádně malé zakňučení, ale co už.. To i vlci mají zimní spánek? O tom mu nikdo nic neřekl a přeci.. Kdo ví, co teď bylo za měsíc nebo den nebo vůbec rok.. Ale když se sbíral na nožky, už nebyly tak maličké, jak si snad pamatoval! To bylo zvláštní. "Je tu někdo?" zavolal do ticha, ale nikoho tu ani moc necítil, a tak se pořádně protáhl.. Jedna noha, druhá.. třetí a čtvrtá, přední polovina těla, a pak ta zadní. Pořádně krk, ocas a oklepat, aby si srovnal svůj přeleželý kožich. A pak udělal první vratký krůček do prostoru. Šlo to hůře, protože mu zatuhly svaly, ale po pár krocích už chodil zase jako profík a pomalu si i poposkočil, aby se rozehřál. Nepřemýšlel dlouho a vydal se ven. Zajímalo jej, co je tam venku a jak to tam vypadá. Jestli je světlo nebo tma. Třeba někoho potká, ale to netušil.

→ Daénská smečka

Daén >
Na to, že Lycan bol ešte stále šteňaťom, nebol pre neho problém povedať, že Joseline nie je v nebezpečí. Keď nič iné, aspoň by počul jej vrešťanie, ktoré by prezrádzalo, že ju niečo alebo niekto trhá na kusy. A keďže sa nič podobné nedialo, razom sa vlk upokojil. A s tým prišla aj vyčerpanosť, ktorú doteraz zaháňal adrenalín. Lycana už z toho všetkého pobehovania boleli packy a netrvalo dlho kým sa mu už ani len nechcelo pohnúť. Únava na jeho prišla rýchlo a pomerne silno. Našťastie však sa mu vôbec predstava žeby spal na tvrdých kameňoch nepáčila - nútil sa teda posúvať stále ďalej na miesto, ktoré si spomínal, že je snáď príjemnejšie ako obláčiky a oblohe. Objaviť kožušiny na ktorých často spávali nebol problém - a Lycan si ani poriadne nestihol uvedomiť ich príjemný pocit na jeho srsti predtým ako si to hlavou zarazil priamo na ne. Ticho prázdnej nory narúšal len jeho hlboký pravidelný dych.

Ich stretnutie s bratom nebolo také jednoduché ako sa mohlo zdať. Obaja dvaja súrodenci boli vyplašený z celého toho adrenalínu, ktorý na nich vyslali ich predstavy - a že ich predstavivosť dokázala byť na veľmi vysokom leveli. Kdesi medzi kríkmi už mladý vlk dokázal počuť, že sa k nim blíži i ich matka. Ticho zacvakal ušami a pohľadom sledoval ako sa sestra stráca kdesi smerom k úkrytu. Labky sa mu pohli z miesta avšak telo zostávalo na mieste. Hlava mu rýchlo poklipkala zo strany na stranu. Zostať a počúvať matku alebo utekať za sestrou, ktorá mu chcela niečo veľmi úzkostlivo ukázať? Sestra alebo matka, matka alebo sestra? ,,Ale Jose už odišla!" zaprotestoval, aj keď počúval slová hnedej vlčice len na pol ucha. Pozornosť sa mu stále stáčala ku sestre, ktorá od nich zdrhla a možno už bojovala s medveďom. To mali robiť spolu! Nakoniec, po pomerne dlhom prehováraní sa, Lycan sa rozbehol za chvostom Joseline.
> Úkryt

Lycanove uši sa mu tiskli k hlave zatiaľ čo srsť mu stávala dupkom vždy keď mu vánok do nosa priniesol vôňu lesa. Ako malé vĺča, dobre už vedel ako má voňať les, no aj napriek tomu mu známa vôňa neprinášala do tela komfort. Ticho sa teda tiskol ku sestre a nervózne hľadel naokolo seba, počúval jej tiché slová a snažil sa upokojiť svoje tlčúce srdiečko. To všetko však až do okamihu kedy Joselina nezrevala snáď priamo do jeho ucha slovo, ktorého sa obaja obávali. zatiaľ čo sa sestra mohla zmôcť na plnohodnotné slovo, Lycan jednoducho vypustil z huby prvé čo mu tam prišlo. ,,BAAHHAAh!!" zrevalo šteňa pri prvom zakývaní kríkov naokolo nich, vôbec neriešiac, že medveď by určite urobil omnoho viac hluku ako len niekoľko polámaných vetvičiek. Sestra mu rýchlym pohybom poťahala za ucho, ako sa obaja doteraz krčili medzi koreňmi stromov, mu vrazila hlavu priamo do kmeňa stromu.
Trvalo mu niekoľko dlhotrvajúcich sekúnd kým sa mu pred očami znovu otvoril les a on mohol vidieť kto pred nimi vlastne stál. ,,JOSEE!!" zakňučal, no už sa za ňou nehrnul.,,Jose stoj, však to je len Eren! Žiadny medveď!"

Sestra si ho pritiahla k telu a jemu teda veľmi rýchlo vypršal čas, ktorý mohol venovať preskúmavaniu stromu. Síce už na neho pekne zaštekal - a že to bolo niečo! Možno by mu dokonca zo strachu opadalo aj všetko ihličie ak by to Lycan urobil znovu! Zatiaľ čo ho sestra objímala, on on svoje laby presunul na jej chrbát, no zelené oči mu skôr miesto sestry behali po lese naokolo nich. ,,Len jedna Josie," upozornil ju nespokojne Lycan a labou jej ešte k jej bolesti capol po hlave aby ju na túto skutočnosť poriadne upozornil. ,,Počkáme chvíľu, možno príde sám," popohnal ju aby sa nehýbala a bol rád, že ho v tomto momente aj počúvala. Či to bolo skutočne kvôli jeho slovám alebo bolesti hlavy bolo niečo iné a nad tým sa mladý vlk skutočne nechcel zamýšľať.
Akonáhle ho upozornila na pach jemne sa odtiahol a hlavu vyvrátil do vzduchu aby poriadne nasal vlhkú vôňu lesa. Cítil teda najmä Jose, ktorej srsť mu doteraz šteklila nos a strom do ktorého vrazila.. alebo tam bolo ešte niečo ďalšie. Srsť sa mu naježila a rýchlo sa pritiahol späť ku sestre. ,,Ideme skúmať? Alebo zostaneme?" spýtal sa. Zvedavosť ho síce ťahala hlbšie do lesa, no on sám si nebol príliš istý či skutočne chcel. Avšak niečo neznáme rovno neznamenalo aj nebezpečné nie? ,,Možno nový kamarát?" jemne naklonil hlavu na stranu, len aby kútikom očka zachytil pohyb ryšavého chvosta a takmer sa prekvapením hodil o strom do ktorého len pred pár minútami narazila jeho sestra. Líška alebo veverička?

Joseline sa jeho nápad vôbec nepáčil, čo ho popravde celkom prekvapilo. Avšak hneď ako svoje nenadšenie vylovila nahlas, Lycanovi bolo jasné, že má pravdu. A prečo by aj nie? V tichom ospravedlní stiahol uši k hlave a ďalej už do sestry na danú tému nešil - pravda bola taká, že mali pred sebou omnoho realistickejší cieľ a k jeho dokončeniu sa chceli dostať. Aj keď sa mladému vlkovi stále predstava medveďa celkom páčila, až do okamihu kým nedostane povolenie od sestry, znovu ho pripomínať nebude. Možno by sa ešte aj ospravedlnil, ak by sa ich rozbehanosť nepresunula rovno inam. A rovno do stromu. Lycan ani poriadne nestihol zabrzdiť počas toho ako si uvedomil, že sestra už nebeží po jeho boku a vlastne zostala nalepená na kmeni stromu čo sa im dostal do cesty. ,,Joce?" vypískol a so sklonenou hlavou sa pobral smerom za ňou. ,,Chytil ťa ten medveď?" zamával hlavou keď mu zelené oči padli na vlčicu krčiacu sa pod stromom. Ticho začal ňuchať naokolo. Však viete, keby náhodou. ,,Si- si okay?" šťuchol do nej labkou a ticho sa k nej pritiahol. Nechcel aby bolo Joce zle! A už vôbec nie aby ju niečo bolelo! Nespokojne teda ohrnul nosom a svojim ešte-stále-šteňacím hlasom nechal strom vedieť, že to čo urobil sa jednoducho nerobí!

Lycan sa už takmer odlepil od zeme, pripravený vyraziť ktorýmkoľvek smerom sa v tom momente rozhodol. Uši sa mu ale zakmitali na hlave, keď sestra s jeho slovami nesúhlasila a on musel zostať stáť na mieste. Jednu z predných láb zodvihol do vzduchu v tichej otázke, no nemusel sa ani pýtať, kedže Joselin už svoje premýšľanie dávno vyslovila nahlas. ,Uh-um, okay," povedal smutne a nechal sestru aby sa teda chopila vedenia, ktoré asi napokon bolo aj lepšie rozhodnutie, ktoré mohol urobiť. ,,Ale aj tak by som chcel niekedy vidieť takého medveďa, myslíš, že by nám ho mamka alebo ocko ukázali?" štuchol do nej spokojne s ramenom a hlava sa mu vyvrátila do vzduchu akoby si predstavoval toho obrovského medveďa kdesi nad nimi. A6 na to, že v jeho predstave sa vôbec nejednalo o krvilačné zviera, ktoré by sa ich chcelo zbaviť - prvé naopak. Bálo sa ich až sa mu všetka srsť na tele zježila. A Lycan sa uškrnul.
Sestra ho ale vyrušila pri jeho úplne-reálnych predstavách a on sa musel vrátiť späť do reality. ,,Cítim hm.. niečo cítim!" odpovedal jej, no príliš sa nad svojimi slovami nezamýšľal. Tentoraz sa Joseline skutočne vrhla do vedenia a takmer mu zmizla z pohľadu. Nemal to byť práve on kto sa po hlave vrhal k nebezpečenstvu a ona mala na neho dávať poor? Nejako sa im to otočilo. ,,Počkaaaj ja to chcem vidieť prvý," cvakol jej zubami po chvoste v okamihu ako sa mu podarilo dobehnúť ju. ,,Ako vieš, čo si zacítila Joce? Povedz miii!"

Lycan sa šúchal po bruchu počas toho ako sa prednými labami snažil potiahnuť dopredu. Kdesi za svojim chrbtom počul ako sa na neho rúti Joseline, ak nie aj niekto ďalší - snažil sa preto veľmi rýchlo dostať na druhú stranu. Labky sa mu podarilo pretiahnuť hneď v okamihu ako sa za ním objavila hlava sestry. Takto aspoň nemala príležitosť zahryznúť sa mu do chvosta, to by v tomto momente rozhodne nebola záležitosť na ktorú by najradšej spomínal. Miesto toho mu vrazila v rýchlosti do ramena a on len pokrútil hlavou. Ani jeden z nich nemal žiadneho tušenia kadiaľ sa vybrať a bolo ľahké povedať, že ani jeden z nich sa nechcel priznať. Minimálne Lycan teda určite nie. (Fake it, till you make it.) ,,Myslíš, že by sme dokázali uloviť aj medveďa?" oči sa mu rozžiarili ihneď ako zazneli sestrine slová. Fakt, čo je medveď mu ešte trochu unikal, no nemohol to byť veľký rozdiel takého zajaca, nie? ,,Mamka by bol na nás taká hrdá! Aj ocko!" nadskočil a začal sa obzerať, očakávajúc, že sa nad nimi čoskoro objaví. ,,A potom by nám už nerobili prednášky!" dupol si a s ušami pevne stiahnutými k hlave sa začal presúvať okolo kríkov, ktoré nepríjemne praskali a posielali ho stále nižšie k zemi aby sa ukrýval.

Lycan pozorne čakal na to čo sa so súrodencami podarí dohodnúť. Keďže sa ale zdalo, že on spoločne s Joseline boli najviac nadšený ich situáciou (aj keď mal každý z nich úplne inú motiváciu, to nebolo podstatné!) obaja sa chopili vedenia. Alebo teda sa skôr vedenia chopila Joseline a on ju s nadšeným prikyvovaním nasledoval ako akýsi chvostík. ,,Áno, ja to zvládnem - pozeraj, pozeraj!" oznamoval bledšej sestre a pohľad zelených očí presunul na otca a potom aj na mamu. Povedali predsa, že majú uloviť zajaca nie? Nemusia si pýtať žiadne ďalšie dovolenie. Mladý vlk pritisol nos k zemi presne tak ako mu hovoril otec, no nemal najmenšieho tušenia čo presne musí hľadať. No nozdier sa mu hneď nahrnul rozbahnený pach zeme pod ich labami a jemu v tomto momente bolo úplne jedno, že nich nezachytil. ,,Tadeto!" oznámil sestre a vrhol sa k prvým kríkom, ktoré ich oddeľovali od rodičov a so svojim hrubým zadkom sa prepchal popod najspodnejšie konáre. Spoločne to zvládnu aj bez supervízie!