Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z popisu Noramu toho moc nepobrala. Vlastně měla ještě víc otázek než předtím. A co jsou ta města? A oblečení? A to na l, loutka? Loutna? zeptala se. Asi by se v téhle chvíli neměla cítit šťastně, ale byla hrozně ráda, že Ingrida potkala a mohla se učit novým věcem. Když zmínil klobouček, její pohled automaticky sjel k věci, kterou měl na hlavě. Předpokládala, že to byl on. Ten klobouček na tobě vypadá moc dobře. Ještě jsem ho na nikom neviděla, tak teď alespoň vím proč, usmála se na něj. Ale pokud sis ho přinesl z tohohle Noramu, proč se ozval až teď? Kdyby byl fakt tak nebezpečný, neudělal by něco už dávno? Možná jenom lže, prohlásila mladá vlčice zamyšleně. Kdyby někdo fakt chtěl ukrást zdejší magii, neudělal by to v tichosti a co nejrychleji? Nač čekat tak dlouho a pak říct své plány někomu, kdo ho dokáže zastavit? Takže my jsme taky všichni čarodějové, když máme magie? zeptala se pak. Snažila se z toho vyvodit nějaké smysluplné závěry, ale bylo těch nových informací hodně. Kdo je Gwyn? dodala pak, ale hned toho litovala, když viděla smutný výraz na jeho tváři. Nebo víš co, to je jedno, řekla rychle ve snaze svou chybu opravit. Když se k ní přišel přitulit, na chvilku ztuhla, nejistá tím, co by měla dělat. Rychle se však uklidnila a také se zabořila do jeho srsti. Měla z tohohle dobrý pocit a doufala, že i Ingridovi to zlepšilo náladu. Dobře, přikývla nadšeně, když se rozhodl, že by měli jít dělat něco jiného. A pak zmínil babu. Na to úplně zapomněla! Odmítala předchozí tulení považovat jako čestný herní tah, takže dál žila s tím, že babu měl on. Vyplázla na něj jazyk. Tak mě zkus chytit! zasmála se a rozběhla se. Cestou ji však pozornost ukradl vstup do úkrytu, ke kterému si to nasměrovala. Alespoň se na chvilku zbaví toho silného větru, který tady foukal - a možná tam bude odpočívat Renbli!

//Mrazivá jeskyně

Zvláštně se na něj zadívala. Nikoho? Tak proč se rozhlížel? Zavrtěla hlavou, aby se zbavila těchto myšlenek. Nechtěla si tím zbytečně lámat hlavu a kazit si svou dobrou náladu. A to je to nejdůležitější! Teď se s tím budu moct chlubit sourozencům, určitě budou—, přerušil ji Ingridův hlas. Zmateně a trochu vystrašeně na něj hleděla, ale zůstala zticha, jak po ní chtěl. Až když se ptal na další otázky jí došlo, že asi nemluví na ní. Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, ke komu mluvil, ale nikoho neviděla ani neslyšela. Jo… Kdo jsi a kde jsi? zopakovala po něm nejistě. Byla to další součást nějaké hry? Strach a zmatení, které z Ingrida přímo sálalo, ji však vedlo k přesvědčení, že to hra nebyla. A nebo byl sakra dobrým hercem. Když jí vysvětlil, co ho sužovalo, vyvalila překvapeně oči. A ty jsi udělal něco, čím bys ho dostal do hlavy? Spadnul tam spolu s tím sněhem? nebyla si jistá, jak mu pomoci co se týkalo emocí. Chtěla tedy zjistit co nejvíce informací a najít nějaké řešení. Nemůže ukrást všechnu magii! Já si ještě ani pořádně nevyzkoušela tu svou! zaúpěla nešťastně. A co je to čaroděj? dodala pak ještě.

Šalvěj hnědému úsměv opětovala. Protože jej tak bedlivě pozorovala - jeden by skoro řekl, že z něj nemohla spustit oči - samozřejmě si všimla zmateného rozhlédnutí se. I ona tedy nenápadně koukla po okolí, aby zjistila, co ho k tomu vedlo. Nic však neviděla. Co jsi hledal? Nebo koho? optala se zvědavě. Možná furt hledal Renbli? Sám začal tyhle hrátky, připomenula si, aby se náhodou necítila blbě, že se na jeho sestru vykašlali.
Děkuju! Bez tebe by mi to tak dobře nešlo! poděkovala a zároveň využila možnosti mu opět složit kompliment. Pak už se ale plně soustředila na jejich práci. Na díru nahoře už nedosáhla, takže nechala Ingrida, aby se o to postaral. Ale… Úkryt se na něj zřítil. Šalvěj si neuvědomila, že by to mohlo být potencionálně nebezpečné, jen se začala smát. To nám to moc nevyšlo!

Nadšeně vyskočila ze země. Podrobně sledovala každý jeho pohyb, aby jej dokázala replikovat. Tedy když nahrabal sníh na jednu hromadu, ona udělala totéž. Když do hromady udělal díru, ona taktéž vyhrabala díru. Takhle ho krok po kroku následovala. Jsi dobrý učitel! pochválila ho, když zbořila svůj úkryt na jedno použití. Přiblížila se k Ingridovi, což nebylo nejchytřejší rozhodnutí, neboť na ní přiletělo pár kousků sněhu, když se začal oklepávat. Schválně udělala to samé, aby mu to vrátila. Pak začal vysvětlovat složitější úkryt. Na ten už si moc netroufala, tak jen pozorovala a přikyvovala. Až když začal hrnout sníh na okraj, tak se rozhodla, že mu pomůže. Snažila se to dělat úplně stejně jako on, ale… Bylo to poprvé, co se o něco takového snažila. Sice to mohlo vypadat identicky jako Ingridovo tvorba, ale rozhodně to nedrželo moc dobře. To však zatím nešlo poznat. Týjo! Koukej jak mi to jde! chlubila se Šalvěj.

Souhlasně přikývla. Byla to opravdu náhoda! A nebo osud? Kousek jejího srdce chtěl věřit, že to byl osud - nejspíše v důsledku magie. Jinak by zcela věřila v náhody. V rychlosti mu ještě poděkovala za důvěru, že jednou bude taky důležitá.
Ten zatracený ocas! Vrtěl se jí přímo před obličejem a téměř se jí vysmíval, že jej nedokáže chytit. Pokaždé, co se k němu přiblížila, pokusila se ho cvaknout zuby. Neuvědomovala si, že by to mohlo Ingrida bolet. Samozřejmě se jí nikdy nepodařilo stisknout ani jeden chloupek hnědého ocasu, takže to zřejmě ani nezjistí. Když konečně uklouzl a zahučel do sněhu, Šalvěj ho následovala. Nečekala totiž, že se to stane a nestihla se zastavit, takže se o jeho tělo velmi elegantně vyflákla a skončila na zemi vedle něj. Ale dotkla se ho! Máš babu, pověděla mu bez dechu. Zdálo se však, že Ingrid skončil na zemi schválně. Pelech ze sněhu? To jde? zeptala se, z její tváře šlo velmi jednoduše vyčíst její nadšení z nového objevu. Ukážeš mi to? Prosííím, tady je sněhu fakt hodně,, pokusila se po něm hodit své nejlepší tzv. puppy eyes.

Když potvrdil, že se opravdu jednalo o jejího otce, hrdě vypjala hruď. Tak to byl můj táta! prozradila mu nadšeně a zazubila se. Pak jí přišlo trochu nefér, že on znal jejího rodiče, ale ona jeho ne, každopádně nedokázala kápnout na to, proč jí to tak přišlo. Proto nad tím jen pokrčila rameny. Wauu! Doufám, že jednoho dne budu stejně důležitá jako ty, odpověděla mu se zasněným pohledem. Mohla se toho od něj hodně naučit! Třeba se z něj mohl stát její tajný učitel nebo něco. Pak by jej mohla vídat častěji— Počkat, proč ho chtěla vídat častěji?
To je hezké jméno, pochválila a vydala se s Ingridem na cestu po tundře. Občas se přidala k volání onoho jména, ale nijak se jim to neoplatilo. Žádná Renbli se neobjevila. Najednou na ní byl vržen sníh. Chviličku zůstala překvapeně stát, ale když do ní strčil tlapou, vzpamatovala se. Zavrtěla hlavou, aby se zbavila sněhu na čenichu a rozběhla se za Ingridem. Jen počkej až tě chytím! výhružně na něj zakřičela a pak se začala smát. Ingrid byl starší a rychlejší, tudíž záleželo hlavně na něm, jestli se hodlal nechat chytit nebo ne.

Překvapeně na něj koukala. Nějak jí nešlo do hlavy, že by se někomu nelíbilo něco, co jí ano. Možná je jenom stydlivý a bojí se přiznat, že dobře voní, pomyslela si a pak si na to sama přikývla, jako kdyby chválila samu sebe, že tak rychle odhalila pravý důvod jeho odpovědi. To je zajímavé, pověděla tedy jen. Když zmínil šedého vlka, nadšeně se zazubila. Nejmenoval se Zinek? zeptala se hned. To byl jediný šedý vlk, který byl dostatečně důležitý na to, aby si jej zapamatovala. A určitě o Alatey věděl, když tam byl. Když mluvil o své mámě, fascinovaně na něj koukala, možná se jí i trochu pootevřela tlama. To zní hrozně důležitě. To určitě musíš být taky hrozně důležitý! ocasem párkrát mávla ze strany do strany, ale rychle se zase uklidnila. Neměla by vypadat moc nadšeně, co si pak bude myslet! Můžem začít tady! odpověděla mu, plná optimismu, že jí určitě dokážou najít. Jak se jmenuje? dodala pak, aby věděla, jaké jméno má případně volat. Ingrid se rozešel a Šalvěj byla hned za ním. Jdu, jdu, neboj! A hraní ve sněhu zní suprově, akorát jí ta myšlenka nadchla o něco víc než hledání jeho sestry, takže teď to chtěla co nejdříve ukončit, aby si mohli hrát. Ups.

Když se Ingrid očuchal, musela se tomu zasmát. Nezněl příliš přesvědčeně o jejím důvodu. Ty se necítíš? Je takový... No, nevím jak ho popsat, ale voní fakt dobře, ještě moc věcí neočuchala, aby ho dokázala k něčemu přirovnat. A upřímně ani kdyby očuchala všechny věci světa, zřejmě by ho nedokázala identifikovat, neboť to byla součást Nerovi magie. Překvapeně nastražila uši, když začal mluvit o její smečce. Tyjo, ty nás znáš? Já jsem upřímně moc toho území ještě neprozkoumala, i když tam žiju, takže lovu jsem se nezúčastnila. Táta nás teď vzal do jiné smečky, kde jsem se mohla dívat na lov, ale nějak jsem se ocitla tady, mladé vlčici vůbec nedocházelo, že tahle hromada informací hnědého vůbec nemusela zajímat. Zkrátka se s ním chtěla bavit, takže se z ní sypalo všechno, co jí zrovna napadlo. A tvoje máma je v Alatey? Jak se jmenuje? chtěla o něm zjistit něco víc, ale neměla moc informací, se kterými mohla pracovat. Soustředěně se zahleděla směrem, kterým ukázal a snažila se zapamatovat všechny instrukce, co se týče cesty. Třeba tě někdy přijdu navštívit! To už se Ingrid zvedal a přesouval se k ní. Sladký pach, který vlčici přilákal, ji nyní obklopil, až se jí trochu zatočila hlava. Cítila se trochu jinak než obvykle. Kdyby jen věděla, že se nad ní směje nějaký bůh. Ano, tvůj pach, potvrdila mu, když se jí zase rozběhl mozek. Nikoho bílého a flekatého jsem bohužel neviděla, zavrtěla hlavou. Teď ale chtěla vidět! Chtěla mu pomoci! Můžeme ji zkusit najít spolu, navrhla a koukla na něj, oči plné očekávání.

Zmateně na zděšeného vlka zamrkala a naklonila hlavu na stranu. Proč vypadal tak vystrašeně? Vždyť si ho jen prohlížela! Měl na hlavě zajímavou věc, kterou na nikom jiném ještě neviděla. Možná z toho šla ta sladká vůně? Zamyšleně svraštila obočí. Potřebuju něco? pípla překvapeně, když se vlk konečně uklidnil a promluvil. Měl dobrou otázku - proč sem vlastně šla? Ne, nepotřebuju. Ale hezky voníš, z pohledu normálního vlka celkem zvláštní odpověď, ale Šalvěj byla pravdomluvná, takže mu na rovinu řekla, že jí sem přivedl jeho pach. Alespoň tak to myslela, netušila, že by její slova mohl pochopit jinak. Těší mě, Ingride! Já jsem Šalvěj! Z Alateyské smečky, asi, stále úplně stoprocentně nepochopila, proč ona a její sourozenci žili na území Alateyské smečky, ale jejich táta žil v tom jeho Daénu. Hlavně když Alatey byla mnohem hezčí! Kde je Zlatá smečka? dodatečně se pak zeptala. Zajímalo jí, jestli je taky na druhé straně toho ošklivého mostu.

Šalvěj ještě jednou nasála zdejší pachy. Doufala, že se jí podle nich podaří najít nějaký úkryt. Ostatní vlci se taky museli někde schovat, ne? Místo toho ji však do čenichu praštila sladká vůně. Co to? překvapeně zamrkala a přiblížila se k místu, odkud ji cítila. Při pohledu na zem objevila otisky tlapek, které vypadaly skoro stejně jako ty její, což znamenalo, že sladká vůně musela patřit dalšímu vlkovi, ne kořisti. Fascinující. Aniž by si to uvědomila, vydala se za neznámým. Brzy se jí v zorném poli začala rýsovat silueta hnědého vlka. Nadšeně přidala do kroku. Musela se držet, aby za ním přímo neběžela. Z nějakého důvodu se s ním chtěla nesmírně seznámit! Zdravím, promluvila na něj, když se dostala do dostatečně blízké vzdálenosti. Pomalým krokem kolem něj udělala kolečko, aby si ho celého prohlédla, a pak ještě jednou, aby se ujistila, že nic nevynechala. Až poté se usadila.

//Nížina hojnosti

Mladá vlčice se konečně dostala do zasněžené části ostrovů. Uši měla nastražené, aby slyšela každé křupnutí sněhu a mohla se případně včas vydat na útěk. Žijí tady ti medvědi? pomyslela si zamyšleně a rozhlédla se kolem. Ovšem neviděla nic. Jen bílo. To je zvláštní, proč tu nic není? rozhodla se použít svůj čenich a nasála pachy. Určitě tady cítila nějaké vlky, dokonce jí přišlo, že je snad i někdy cítila. Že by se opravdu blížila ke smečce a cítila pachy ostatních členů? Určitě to bylo možné! Ha, já věděla, že se na svůj orientační smysl mohu spolehnout, hrdě napnula hruď. V tom momentě jí do obličeje zavál zdejší silný studený vítr a Šalvěj se nemotorně zakymácela. Vyhublé tělo mladé vlčice bylo dostatečně lehké na to, aby s ním vítr dokázal alespoň trochu manipulovat, takže nedobrovolně udělala několik kroků do strany. Nespokojeně se otřásla. Měla bych najít nějaký úkryt. Něco jako je ve smečce, v úkrytech je prostě nejlíp, zamrmlala si mrzutě a přikrčila se k zemi. Jenže kde tady měla najít nějaký úkryt?

//Most

Kde se stala chyba? Šalvěj si byla jistá, že se vracela po stopách své rodiny, ale vůbec si nevzpomínala, že by tehdy šla po tomhle území. Zatočila jsem někde v tom divném mrtvém lese špatně? Když ono to tam všechno vypadá stejně, zafňukala si a zastavila se. Možná to ale není na škodu. Alespoň se trochu podívám po okolí! Když nic nenaštvu, tak mi nic neublíží, vzpomněla si na moudrá slova svého otce a obezřetně se začala procházet po nížině. Obezřetnost se ale z jejích kroků brzy vytratila a byla nahrazena odvážnou zvědavostí, kterou mohl vlastnit jen někdo jejího věku. Už se těšila, až svým sourozencům bude moct povyprávět o tom, že mezitím co oni spali na území jiné smečky, ona prozkoumávala svět. Ti budou koukat! zazubila se. Netrvalo dlouho a její pohled se přesunul na nedalekou tundru. To už vypadá studeněji. Někde tam by mohla být cesta ke smečce? kdo ví, co vlčici popadlo, že zcela ignorovala hory, kde se opravdu nacházel její domov.

//Tundra

//Luka

Tuhle část cesty si pamatovala až moc dobře. Při pohledu na most musela hlasitě přehltnout. Když tu byla s tátou a sourozenci, rozhodně jí to nepřišlo tak děsivé jako teď. Když bych teď spadla, tak by to ani nikdo nevěděl! Kdo by jim dal vědět, že jsem se přidala k Heřmánkovi? uvědomila si vyjukaně. A v tu chvilku si vzpomněla na Heřmánka. Jako kdyby svého bratra viděla před sebou, jak sám pomalu přeskakuje chybějící prkna. To se ti to skáče, když nemáš schránku! pověděla mu ve svých myšlenkách a přimhouřila oči. Odmítala se však nechat porazit svým mrtvým bratrem, a tak se také vydala na druhou stranu. Přemýšlela během toho na Zinka a jeho ledový klid, se kterým se přes pochybnou cestu pohyboval a opět se ho snažila napodobit. Tak v půlce mostu se jí trochu zklidnilo srdce. Napodobování zřejmě fungovalo. Zbytek trasy zvládla v jednom kusu a brzy už se zase ocitla na pevné zemi. Ještě se ohlédla za sebe. Ha, vítězoslavně na most vystrčila jazyk a pokračovala dál.

//Nížina hojnosti

//Ostříží zrak

Jedna, dva, jedna, dva, počítala si v hlavě postupně dle svých kroků. Pomáhalo jí to udržet rytmus chození, aby náhodou neutíkala moc rychle, ale zároveň nešla moc pomalu. Jenže Šalvěj udělala jednu poměrně důležitou chybu - neotáčela se, aby zjistila, jestli už je dostatečně vysoko. Budu mít ten nejlepší výhled, pomyslela si hrdě. A tak se ocitala výš a výš, až najednou zase začala klesat. Až tehdy jí došlo, že něco asi úplně nesedí.
Zastavila se a podívala se za sebe. Hory. Nějakým způsobem se jí podařilo ztratit se. Aaaah, ale když se teď vrátím, tak bych určitě zmeškala lov a ještě k tomu by se mě ptali, kam jsem zmizela. Pak bych to musela vysvětlovat a bylo by to trapný..., chvilku panikařila, ale nakonec jí napadlo něco dalšího. Tak prostě budu pokračovat dál a dojdu až do Alatey. Řeknu, že jsem se prostě vydala domů, pokývala si hlavou a pokračovala v cestě vpřed. Na druhé planině už se trochu dokázala zorientovat. Pamatovala si, kudy šla s tátou.

//Most

//Daénská smečka

Šalvěj se vydala se skupinkou vlků z toho... Daénu? Tak to jejich táta nazýval? Těšila se, až je uvidí lovit! Jí samotné ještě lov úplně moc nešel, takže očekávala, že by se mohla něco přiučit, když už tam bude tolik lovců. Jednoho dne taky půjdu takhle lovit se svou smečkou, pomyslela si hrdě a několikrát si přikývla, jako kdyby sama sobě musela dokazovat, že její myšlenka byla pravdivá.
Jak tak seděla a poslouchala žíhaného vlka, který zrovna rozděloval vlky do skupin, napadlo ji něco geniálního. Z větší výšky uvidím jejich pohyby lépe! Stejně jako ti, támhleti ptáci, pomyslela si a vzhlédla k obloze. Jak by se ale do takové výšky mohla dostat? Určitě nemohla vylézt na strom jako někteří hlodavci, ale nemohla ani létat jako ptáci. Její pohled spočinul na horách, které se tyčily v dálce. To je ono! mladé vlčici bohužel nedošlo, že nemá tak skvělý zrak, aby je dokázala z takové dálky vidět, a tak se vydala do hor.

//Luka (přes Severní hory)