Příspěvky uživatele

Její průzkum byl vskutku obohacující, ale strávila na něm zkrátka moc času. Hlavně si ani nevšimla, že se na něj tak nějak vydala sama a její společníci se zpoza jejích zad vytratili, ani nevěděla kam. Orientační smysl stále nebyl její silnou stránkou a tak jí trvalo nějakou dobu než se dokázala vrátit zpět na původní místo v jeskyni.
Co dělat teď? Toť otázka, na kterou nedokázala najít odpověď. Usadila se poblíž stěny a s přimhouřenýma očima si prohlédla okolí. Nevypadalo to, že by se zde dělo něco zajímavého. Možná by měla pokračovat v průzkumu? Ten nápad se jí líbil, ale vzápětí ji do svých spárů chytila únava. A tak si mlčky lehla, byť se jí vůbec nechtělo. Po několika minutách už mohl vlk pozorovat, jak se mladé vlčici rytmicky zvedal hrudník nahoru a dolu. Zasloužený spánek.
Probuzení se neslo v nespokojeném duchu. Vyšlo z ní malé zabručení a chvilku trvalo, než se jí v hlavě všechno ujasnilo. Další den, další možnost něco zažít! Hbitě otevřela oči a zvedla se. Rychlý pohyb ji trochu zatočil hlavou a téměř spadla, ale udržela se na všech čtyřech. Ha, pomyslela si vítězoslavně. Opět nastala otázka toho, co dělat teď. Spánek už nebyl možností.

Párkrát nadšeně přikývla. Sice moc netušila, jak mělo takové obvyklé jméno znít, ale mít neobvyklé jméno beztak znělo jako větší kompliment. Mají moc hezká jména! pochlubila se. Se zazubením mu pak vyjmenovala jména všech sourozenců. Za svůj krátký život je musela oslovovat celkem často, takže to bylo vpáleno do její mysli a uměla je bezproblémově vyslovit. Párkrát se musela ujistit, že na žádného nezapomněla, ale snad ne. Vůbec mladou vlčici nenapadlo, že by mohlo být nebezpečné sdílet takové informace s neznámým. Ostatně tím nevědomky zodpověděla i na nevyřčenou otázku ohledně přesného množství sourozenců. Smečka, do které patříme? zopakovala po něm a na chvilku se zamyslela, co by to asi mohlo znamenat. Zbytek jeho povídání o alfě a členech už vnímala jen pasivně, protože byla ponořená do vlastních myšlenek. Když si vše v hlavě urovnala, došla k jedné velmi důležité otázce, na kterou se chtěla zeptat. Ale my jsme tu poprvé. Jak sem můžeme patřit? optala se zvídavě a naklonila hlavu do strany. Ano! křikla a nadšeně si poskočila. Rozhodně chtěla prozkoumávat okolí! Arryn se vydal do jedné z chodeb a Šalvěj následovala. Ale něco se jí na tom nezdálo. Ovšem! Vést by měla ona! Proto rozkmitala své nožky a předběhla Arryna, aby šla před ním. Pak se na něj přes rameno zazubila. Průzkum vpřed! zavelela.

Když hnědý vyřkl pochvalu, souhlasně přikývla. Také si myslela, že měla hezké jméno. A asi bylo i neobvyklé, tam si úplně nebyla jistá, jestli pochopila, jak to myslel. Nikdo z jejích sourozenců ani její maminka se nejmenovali Šalvěj, takže asi bylo, ne? Ano, projevila svůj souhlas s jeho názorem i slovně, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Když začal mluvit o sobě, zaujatě našpicovala uši. To je velmi pěkné jméno. A neobvyklé, odpapouškovala, když se jí Arryn představil. Pak se nadšeně zazubila. Opět se naučila něco nového. Zbytek jeho představení se už moc nechápala. Netušila totiž, co byla taková sigma a zároveň nevěděla, co byla nějaká Alateyská smečka. V jejích vzpomínkách se nic takového nevyskytovalo. Jsme kde? zeptala se trochu nemotorně a rozhlédla se kolem sebe. Věděla, co je úkryt, to ano, ale netušila, proč byli v úkrytu někoho cizího. Tenhle vlk, Alateyská smečka, ale musel být fakt super, že měl takový obrovský úkryt a nechal v něm ostatní spát. Mám jich--, vlčeti se při zmínce sourozenců rozzářila očka. Zároveň se přes ní přehnala jakási vlna stresu, že nesmí odpovědět špatně, což vedlo k tomu, že se jí nějak nedařilo přesně spočítat, kolik jich bylo. Hodně, prohlásila po chvilce tichého soustředění. To Arrynovi muselo stačit. Neviděla! zavrtěla hlavou a nadšeně poskočila. Chtěl se přidat k jejímu dobrodružnému zkoumání?

Euforie z vítězství neměla dlouhého trvání. Ta velká kopa hnědých chlupů se totiž pohnula. Z toho by si Šalvěj možná nic nedělala, ale ona začala i mluvit! Na chvilku zůstala zmražená na místě. Koukala na vlka s vytřeštěnýma očima a jakmile si uvědomila, že je to živý tvor, naježila se. To ho muselo přeci zastrašit! Byla velká a silná! Ocas jí byl mezitím neslušně vytrhnut z tlamy, a tak konečně měla možnost odpovědět. Ahoj, pozdravila - byla slušně vychovaná. Pěkně si neznámého prohlédla od čenichu až po špičku ocasu. Hnědý se nezdál nebezpečný, vlastně si s ní jenom začal povídat. A vzhledem k tomu, že se Šalvěj ještě nedostala do styku s opravdovým nebezpečím, přebývala v ní naivita malého vlčete. Naježená srst pomalu začala klesat do své původní polohy. Vlk si mrmlal něco svého, ale pak se jí zeptal na otázku, kterou hned pochopila. Mám! odpověděla hrdě. Samozřejmě, že měla jméno! Jsem Šalvěj, představila se a přesunula svou pozornost zpět na ocas, který jí utekl. Opět se přitiskla k zemi a udělala pár plíživých kroků blíž k němu. Tentokrát se však netrefila a skočila příliš daleko - nebo hnědý vlk ocasem pohnul? Netušila. Při dopadu se jí podvrkla noha a tak se šedé klubko sesunulo k zemi a na sekundu se kutálelo. Skončila rozpláclá na bříšku a trochu se jí motala hlava. Když se vzpamatovala, rychle vyskočila na všechny čtyři a předstírala, že se nic nestalo. A ty? zeptala se, aby odsunula pozornost od svého nevydařeného pokusu někam jinam.

//Noram

Něco bylo jinak. Šalvěj prudce otevřela oči a vyskočila na všechny čtyři, čímž dost pravděpodobně vzbudila některé sourozence, ke kterým se ve spánku tiskla. Rozhlédla se po okolí jeskyně. Poté pohled vrátila zpět na matku a sourozence, které rychle překontrolovala, aby se ujistila, že žádný z nich nechyběl. Přeci jen jich bylo poměrně dost. Jsme všichni, oddychla si a usadila se. Stále cítila ten podivný pocit neznáma. Proto se opět opatrně zvedla a udělala několik kroků z hnízda. Ohlédla se, kdyby náhodou měla dostat vyhubováno. To samozřejmě nechtěla, ale nemohla si pomoci! Chtěla to tady prozkoumat! Připadalo jí to nové! Vzdálila se tedy ještě o kus dál.
Jakmile byla dostatečně daleko, aby mohla začít pořádné dobrodružné prozkoumávání, přilepila čenich k zemi a začala nasávat. Dva pachy jí zaujaly. Rozhodla se, že si zahraje na lovce. Jako jí to kdysi někdo někde ukazoval, začala se plížit po jeskyni a následovala neznámý pach. Došla k nějaké velké hnědé kupě chlupů. Šibalsky se usmála. Kdyby se nad tím pozastavila, určitě by jí došlo, že před ní ležel vlk. Ale Šalvěj měla jasný cíl. V zorničkách se jí leskl odraz ocasu. Chvilku se připravovala, pak statečně vyskočila vpřed a zakousla se do hnědých chlupů. Haha! pomyslela si vítězoslavně. Úspěšný lov! Její vlastní ocas kmital ze strany na stranu.