Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ledové pláně

Sindri nasával vše, co jim Einar zrovna říkal. Cítil, jak mu trochu narostla ramena, když zmínil, že oheň je nejlepší, no vůbec se mu nelíbilo, že v téhle situaci měla výhodu voda. Ale... Možná se táta jen snažil dát pomocnou berličku těm s méně štěstím? Pak by dávalo smysl, proč by vybral zrovna tuleně. Je to skvělý vůdce, pomyslel si zrzek pyšně a několikrát si přikývl, jak kdyby si to potvrzoval.
Se zájmem naklonil hlavu do strany, když zmínil, že se mají vybrat vůdci. „Tak to by se měli přihlásit ti, co mají zájem o pozici lovce,“ zhodnotil prakticky hned. Zároveň to bral i jako důvod, proč by se o pozici neměl hlásit. Přeci jen neměl zájem o to být pouhým lovcem, vůbec! Chtěl být učněm svého otce a stát se stejně skvělým vůdcem jako on! Uznat, kdy nechat zářit někoho jiného, bylo určitě součástí, ne?

// Alatey

Sindri svou rodinu mlčky následoval. Když se pak od nich táta na chvilku odpojil, držel se zbytku svých sourozenců, aby mu nebylo náhodou vynadáno za to, že se šel toulat sám. Jenže jeho sourozenci... S otázkou v očích sledoval konflikt a přál by, aby ho pohltila země. Kdyby mohl, nejspíš by už dávno utekl tam, kam se vypařil táta. Tohle se mi vůbec nelíbí, pomyslel si a odvrátil od skupinky zrak na své starší sestry, hlavně Taiclaru. Udělají něco? Byly na světě déle než on, určitě si s tím uměly poradit lépe. A pak se to od nich mohl naučit! Jenže ani jedna k tomu neměla žádná slova, a tak i Sindri zůstal jen postávat opodál.
Naštěstí se včas vrátil jejich táta a oddělil je od sebe. Byla to jen rodičovská role? Nebo tohle chování bylo očekávané i od něj? Velmi rychle se mu dostalo odpovědi, když jeho směrem táta zacvakal zuby. „Příště už se to nestane,“ odpověděl s přikývnutím hlavy, aby mu dal najevo, že chápal, co měl na mysli. Řekl právě, že budoucí alfou budu já nebo Arne? Einarova slova si vyložil totálně špatně, ale měl v sobě stále kus vlčecí naivity...
Skupina pak narazila na Wua. Sindri už ho znal, takže tátovo vysvětlení nepotřeboval. „Rád tě zase vidím,“ prohodil k Wuovi, no tentokrát si nehodlal nic koupit. Minule mu to stačilo!

// Rozbitý sever

// X dní zpátky, když ještě s rodinou odcházel

Sindri se tak zamyslel nad jizvou, kterou jeho táta měl, a tím neskutečným monstrem, které ji muselo způsobit, až se úplně zapomněl ptát na jakékoliv otázky! Takže zatímco se ostatní ptali na všechno možné, zrzek jen seděl a dumal nad tím, kdo tahle alfa Chaosu může být. Když tátovi příště pomůžeme, tak určitě žádnou další ránu nedostane, ukončil nakonec své dlouhé dumání s menším přikývnutím.
Vzpamatoval se nějak přesně na to, aby zjistil, že táta hodlal pozici vůdce smečky předat právě jednomu z nich. Cosi v něm zaplálo. Zasloužil si to právě on, ne? Když se vydal ven, ještě nebyla potopa! Když začala, poslušně se vrátil zpátky. To bylo totálně inteligentní rozhodnutí, ne? Chtěl se s tím tátovi pochlubit, ale rychle si uvědomil, že by tam mohl najít něco horšího, a tak radši zůstal zticha. Když věděl, že se někdo vydal pryč během potop, beztak určitě věděli to, že on se tehdy rychle vrátil.

// Ledové pláně

Sindri seděl stranou a vypadal důležitě. A čekal, zda za ním někdo náhodou nepřijde. Jenže nikdo nešel a naděje mladého vlčka s každou další dlouhou chvílí postupně umírala. Možná tady nikoho nezajímal? Možná by se měl víc snažit, aby si s ním ostatní chtěli povídat... Být lepší, oslnit je, třeba i komunikativnější a oslovit je první?
Jak se tak ubral do svých myšlenek, vůbec si neuvědomil, že se k němu řítil jeho bratr. Kdyby si toho byl vědom, zajisté by mu uhnul! Jenže takhle byli oba zabraní do jejich vlastní aktivity, takže skončili na zemi. „Au,“ zakňučel tiše. Hodil na bratra uražený pohled, ale ten se mu rychle omluvil. „V pohodě,“ povzdechnul si a pomaličku se sebral na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, zda náhodou neuvidí důvod, proč ho Arne smetl na zem, ale nic neviděl. „Co jsi dělal?“ zeptal se tedy zvědavě.
To už si ale všimnul zrzavého vlka, velmi podobného jemu samému, jak se vynořil. „Táta!“ písknul nadšeně a rychle do bratra šťouchl, aby se taky podíval. Netrvalo dlouho a v okolí se objevila i máma. Jejich sourozenci se postupně začali shromažďovat kolem nich. „Pojď, měli bychom se tam taky přidat,“ šťouchnul ještě jednou do Arneho a spolu se pak přesunuli k zbytku rodiny.
Matně zaslechl otázku mířenou na tátu. Něco se mu stalo? Nechápavě si ho prohlédl. Ah. Chudák táta, pomyslel si při pohledu na jizvu, ale nahlas nic neřekl. Určitě to měl z něčeho důležitého. Ale kdo nebo co bylo tak silné, že tohle zvládlo tátovi udělat?

// Alatey

Sindri se konečně ocitl v úkrytu. A teď co? Neměl žádný plán, ani sestra mu neřekla, co by měl dělat. Jen aby se dostal do úkrytu - a to udělal. Rozhlédl se po okolí, zda náhodou neuvidí tátu, ale nespatřil ho. Na sekundu svěsil uši. Chtěl se mu pochlubit, že se s Taiclarou vydal lovit myšky, aby mohl dostat pochvalu! Rychle to ze sebe ovšem setřásl, aby si náhodou nějaký z jeho sourozenců nerýpnul. Ti tu totiž byli.
Vešel hlouběji do úkrytu, aby zbytečně nepostával ve vchodu a nepřekážel ostatním členům, kteří by potenciálně chtěli odejít nebo přijít. Nepřišel si ovšem sednout k nikomu z těch, kteří se zde nacházeli. Posadil se hezky sám kamsi stranou a nahodil hrozně důležitý výraz. Pojďte si se mnou někdo povídat, pomyslel si a sjel všechny pohledem, aby zjistil, zda se někdo nedívá jeho směrem. Nechtěl je sám od sebe otravovat, ale kdyby někdo přišel za ním a prokázal tak, že má zájem o to s ním komunikovat... To by byla jiná! Ale našel se tu někdo takový?

// Hraniční pohoří

Sestra ho na hranicích smečky poslala směrem k úkrytu a sama se vydala někam jinam. Ani se nestihl zeptat, kam měla namířeno. Sindri se poprvé ocitl na smečkovém území sám. Trochu nervózně se rozhlédl kolem sebe, jak kdyby čekal, že ho někdo přijde vyzvednout, no nic takového se nedělo. No tak jo, s předstíraným sebevědomím se rozešel kupředu, no brzy si uvědomil, že netuší, kudy má jít.
Zrzek naštěstí nebyl úplně blbý. Dával si pozor kam šlapal a jaké bylo jeho okolí. Po cestě narazil na jakousi jeskyňku, ve které přečkal nepříjemný déšť. Ani netušil, jaké měl štěstí, že se k němu nedostal žádný predátor. A jakmile déšť zase ustal, zkrátka vylezl ven a pokračoval. Snad nevyčerpal všechno štěstí, které v životě měl, neboť se mu nějakým způsobem podařilo domotat se zpátky ke stromu z pohřbu. A odtud už cestu domů znal. Nadšeně zamával ocasem a vydal se k úkrytu. Ha! Nikdo ze sourozenců určitě ještě neprocházel území zcela sám!

// Úkryt

// Kvílivec

Při zmínce pochvaly od táty se mu hned rozzářily oči. Nic na to sice neřekl, ale i slepý mohl poznat, že ho to nadchlo. Všechno se naučím a pak mě táta bude chválit a bude mě mít nejradši, he he he, pomyslel si a nevědomky se začal culit jak sluníčko na hnoji. Taiclara ho ale rychle navrátila do reality. „Proč nemají rádi pravdu?“ zeptal se nechápavě, no nehodlal to rozkecat a zkoušet, jestli to tak fakt bylo, Ještě by ho pak ostatní neměli rádi. „Ty mi teda říkáš tajností. To si fakt cením, nikomu to neřeknu, slibuju,“ usmál se na sestru, když po něm chtěla, aby ani o Enigmově sestře nemluvil. Taiclara byla fajn.
Nadšeně švihnul ocasem. I jemu to půjde? „To máme určitě po tátovi,“ odsouhlasil a snažil se u toho vypadat hrozně chytře. Protože kdyby to měli po mámě, pak by to, že jsou sourozenci, nehrálo roli. A Taiclara jasně řekla, že mu to půjde, protože je její bratr! Jenže když začal hledat myši, začala ho sestra brzdit. „Co? Ale já ještě žádnou myš nenašel,“ prohlásil smutně, když navrhla, že se mají vrátit. Příliš ale nenamítal, ani se nerozčiloval. Sestra přeci jen použila kartu "táta by nechtěl..." a hned tak získala Sindriho poslušnost. Jen ho to mrzelo.

// Alatey

// Hraniční pohoří

Mladý vlček nespokojeně švihl ocasem. Byl malý, ale musela to říkat tímhle způsobem? Znělo to, jak kdyby byl kvůli tomu něco méně než ostatní. „To se teda naučím,“ odsouhlasil s kývnutím. Měl v plánu se učit co nejvíce věcem už od začátku, ale teď ho k tomu sestra ještě víc motivovala. „Takže ten Enigma je... Blbej?“ Sindri poslední slovo zašeptal, jak kdyby to bylo něco, co vlastně nesměl říkat nahlas. Upřímně si nedokázal moc zařadit, proč bylo následování ocasu sestry blbé, ale když to Taiclara říkala, určitě to musela být pravda! Ale nedělal teď to samé? Ne, tohle bylo určitě jiné.
Zrzek jen vyjukaně zíral na velkou vodu, která se před ním zjevila. Byl celkem ostražitý a tak Taiclaru následoval celkem pomalu. Vypadalo to celkem strašidelně a úplně nevěděl, co si o tom myslet. A pak sestra zahučela do vody. Na chvilku zamrznul a než se vzpamatoval, už se drápala na břeh. „Jsi v pohodě?“ zeptal se a na její varování kývnul. Upřímně netušil, zda se o sestru měl strachovat, nebo snad radši předstírat, že nic neviděl.
Taiclara ovšem měla jasno - hlodavci. Sindri si vyslechl její rychlé shrnutí a pak se jal sledovat, jak na to. Jenže realita byla trochu jiná než předchozí popis. Vůbec totiž nemusela čekat, ani být nějak extra rychlá, vlastně myš prakticky sebrala ze země. Ale co on věděl o tom, zda to bylo normální? „Tobě ten lov fakt jde, co?“ zeptal se očarovaně. Jenže pak přehodila hledání myší na něj a Sindri se toho rychle ujal. No ve vodě asi nebudou, pomyslel si a trochu se od jezera vzdálil. Jenže jeho kroky vedly čím dál tím dál...

// Hraniční pohoří

// Alatey

Sindri na sestru zmateně zamrkal. Jak jako nemohl si vybrat? Chtěla snad říct, že měl prostě štěstí? Ne, to tak určitě nebylo. Musel si to vybrat, jen si to nepamatoval. No nehodlal se s Taiclarou hádat, protože tušil, že to by se nejspíš nelíbilo ani jí, ani rodičům - a mladý vlček se chtěl líbit všem. „Aha,“ pípnul tedy, ale stále žil ve své iluzi. Pak se na sestru zamračil. „Tak hele, já nejsem žádný tupec!“ ohradil se a nespokojeně mrsknul ocasem. Stále neměl úplně kapacitu udržovat víc témat v hlavě, takže mu nějaké řešení rodičovství zcela vypadlo, když se začal soustředit na urážku jeho osoby. Pche! On se tu snažil být civilní a nevyvolávat hádky a ona ho začala označovat za tupce! Sama byla tupec! „No právě nevím,“ odpověděl nechápavě. Samozřejmě to vzal doslovně. Však uznala, že tu Ada nějak nikde nebyla, jak by mohl vědět, že byla super? Taiclaro, přemýšlej trochu.
Zazubení opětoval, no už teď věděl, že pokud strýček něco chtěl učit, pak by to měl učit jeho. Ne jeho sourozence. „Těším se,“ nadšeně se zavrtěl, ale pak dvojice spatřila cizince a Sindri se jen tázavě ohlédl po Taiclaře. Upřímně netušil, zda patřil k nim, a tak se radši příliš nevyjadřoval. Jenže brzy se zjistilo, že to byl ten vlk, o kterém jim maminka říkala. Ten, u kterého se mohli zlepšit v magii! „Ano,“ odpověděl dychtivě, když se ho Taiclara zeptala, zda by něco chtěl taky. Sám se pak jal vysvětlit, co by vlastně chtěl, než se přesunuli zase dál.

// Kvílivec

// Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

NÁKUP
Aktuální stav účtu: 40 kšm, 6 rubínů, 3 mince

Směnárna:
6 rubínů -> 60 kšm
2 mince -> 80 kšm

Mezistav účtu: 180 kšm, 0 rubínů, 1 mince

Co kupuji:
2., 3., 4. level elementu Oheň - 50, 60, 70 kšm
Celková cena: 180 kšm

Stav účtu po nákupu: 0 kšm, 0 rubínů, 1 mince

Schváleno

Mladý vlček se překvapeně nadechl, až mu skoro zaskočilo. Takhle ho sestra osočila z opičení se! „Nene! To je něco jiného! Já jsem jen, uh,“ na chvilku se odmlčel, jak urputně přemýšlel, „veden správnou cestou.“ Sindri znale pokýval hlavou. Jo, vrozenou magii si jeden určitě mohl vybrat. Totálně. Jenže pak mu Taiclara vysvětlila, že má jinou mámu a pak nějaká další sestra, Ada, taky. „Aha,“ vypadlo z něj nejprve. Nějak mu to nešlo do hlavy. „A proč máš jinou mámu? Ta naše ti nebyla dost dobrá?“ zamračil se na ni. To teda ne, takhle urazit jeho maminku. Byla skvělá! Každý by mohl snít o tom takovou mámu mít! Tohle rozhořčení o potenciálním uražení jeho rodiny velmi jednoduše utlačilo myšlenky o magiích. Teď měl naopak otázky o rodině. „Kde je ta Ada?“ dodal pak, když si uvědomil, že nikoho s takovým jménem ještě neviděl. Nezbednice jedna, táta by určitě nebyl rád, že se mu ještě nepředstavila!
Taiclara měla zkrátka více znalostí než Sindri, který momentálně hltal každé slovo, co vypustila z tlamy. „Nic s tím neuděláme,“ zopakoval po ní jak papoušek. Měl se toho ještě hodně co učit, aby jednou mohl takhle určit, zda je nebe má rádo nebo ne. I když, teď už věděl, že mu jsou vlci ukradení. Tak možná už to nemusel určovat? „Ano, prosím!“ z myšlenek ho vytrhla Taiclařina nabídka, kterou rychle přijal. Kdyby se naučil lovit hlodavce, třeba by mu to pomohlo, až po nich táta zase bude chtít ulovit králíky.

// Hraniční pohoří

Sindri svou starší sestru propaloval typickým pohledem vlčete. Ten, co vám připadá, že jedinec hledí až do samého nitra vaší duše. Místo odpovědi se mu dostalo otázky. Vymyslet odpověď mu netrvalo vůbec dlouho, skoro mohlo působit, jak kdyby to měl předem připravené. „Protože ji má i tatínek a maminka a je zkrátka nejlepší!“ prohlásil hrdě a lehce u toho zavrtěl ocasem. Vidíš, Taiclaro? Byl lepší než ty, nevyhýbal se otázkám!
Mladý vlček zůstal stát na místě - a to i v momentě, kdy na něj Taiclara oklepala svůj kožich. Trochu se sebou cuknul a zavřel oči, ale nic víc. „To nevadí,“ řekl pak, když se mu omluvila. Samozřejmě, že mu to vadilo. Ale nechtěl si sestru znepřátelit. „A to není normální, že takhle prší?“ optal se a chtěl vzhlédnout k obloze, ale déšť ho z toho velmi rychle vyvedl, když mu kápnul do oka. Přeci jen toho ještě příliš nezažil, aby dokázal zhodnotit, jestli tohle byla nebo nebyla norma. „Proč vlastně tolik prší?“ Sindri měl spoustu otázek. Chudák Taiclara.

// Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Sindri se snažil vypadat stejně smutně jako ostatní. A sice tak nějak chápal proč, no sám vlčici neznal, a tak se v něm žádný reálný smutek nehromadil. Přesto se mu smutný výraz dařil udržet - tedy až do chvíle, kdy se země uzavřela a na jejím místě začal růst strom. Nemohl si pomoci a okouzleně sledoval, jak se postupně rozvíjel a vykvétal. Bylo to krásné. Magické. Něco, co by chtěl umět i on. Ale to je magie země. Ta je ohni podřadná, připomenul si rychle a zavrtěl hlavou. Nemohl chtít magii země, když měl oheň!
Zdálo se, že oficiální část pohřbu skončila. Pohledem nespokojeně následoval otce, který se o něj vůbec nezajímal a místo toho si došel pro nějaké jiné mladé vlčice. A pak zmizel úplně. Povzdechl si. Chtěl s ním trávit čas, ukázat mu, jak umí zajiskřit, jak je šikovný... Ale táta byl velký šéf a neměl teď na takové věci čas. S bílou vlčicí, Vločkou, příliš času trávit nechtěl, moc ho nezaujala. Jenže za kým jiným by měl jít? Na chvilku se zahleděl na mámu, zda náhodou neodejde taky. Za ní? Ale s ní byl doposud, chtěl poznat i někoho nového. Po očku sledoval sourozence, když v tom dostal zcela úžasný nápad. Však měl i dalšího sourozence!
Sebevědomě si to nakráčel k Taiclaře. „Ahoj, proč máš magii země?“ zeptal se přímo. Zatím nějak netušil, jak správně začínat konverzace a nevyznít u toho neslušně. Pozdrav byl to jediné, co bylo třeba, ne?

// Úkryt

Při zastavení u vchodu skoro naboural do Vločky zadku, ale naštěstí se včas vzpamatoval a vybrzdil to. Zvědavě se natáhl, aby pokukoval, proč se zastavili. Kupředu se vydali nějací vlci, ale Sindri upřímně netušil proč. Dokonce mu to nedošlo ani když vyšli z úkrytu. Teprve v momentě, kdy došli na plac, si uvědomil, že kolem nich pršelo, ale na ně žádná kapka vody nepřistála. Jak zvláštní? Bylo tohle něco, co dokázali vlci s vodou? Okouzlující. Ale oheň je furt lepší, připomenul si a zavrtěl hlavou, aby z hlavy vyhnal myšlenky o magii vody.
Atmosféra na placu nebyla nejveselejší. To dokázal poznat i Sindri. Postavil se tedy někam nedaleko jejich pečovatelky a zůstal ticho. Tak, jak po nich táta chtěl. Dokonce se snažil dávat pozor, aby si zapamatoval, co se během pohřbu běžně dělo. Párkrát se rozhlédl po přítomných vlcích, aby zjistil, jak se na to tváří oni. Vypadali smutně. Pak bych i já měl být smutný, rozhodl se zrzek.

Vlčata skupina
Nakonec všichni ze sourozenců chtěli jít ven, tedy až na Espena. Tiara ho zajímala víc, než nějaký pohřeb. A přitom tu Tiara bude i pak - pohřeb je to, co mu uteče! Možná kvůli tomu se Sindri rozhodl, že chce taky jít ven, i když dospěláci chtěli zůstat uvnitř. Peer pressure, neznělo to povědomě? „Tak já taky půjdu,“ obeznámil tím ještě tři vlčice. Bylo přeci tuze důležité, co za rozhodnutí udělal právě on, takže to musely taky vědět. Totiž kdyby nešel, zbytečně by ho užíralo, že jeho sourozenci zažili něco, co on ne. To si nemohl dovolit, nechat si něco takového utéct! Nezdálo se totiž, že by pohřby byly časté.
A tak, přestože neměl tak vznešené důvody jako někteří z jeho sourozenců (rozhodně nepřemýšlel o žádném rozloučení s členkou, to bylo nad jeho momentální mozkovou kapacitu), sebral své saky paky a vydal se směrem k východu z úkrytu. Držel se během toho poblíž Vločky, která jako jediná z jim přiřazených dospělých šla ven.

// Území

Vlčata skupina
Konverzace tak nějak samovolně proudila a po Sindrim už nikdo nic nechtěl, tak se vrátil zpátky k soustředění na magii. Párkrát se mu dokonce podařilo trochu zajiskřit, no nic přeludného to nebylo. Potřebuju víc trénovat! Abych mohl vyrazit s mámou na ten výlet, byl vlastně hlavní důvod, proč to vůbec dělal. A taky to, že se potřeboval nějak zabavit, aby se zbavil toho ošklivého pocitu, který z momentální situace měl. Všichni vypadali vystresovaně. Třeba když jim ukáže, jak se zlepšil s magií, tak je to trochu rozveselí?
To už se ale vrátil táta a Sindri k němu s očima plnýma očekávání vzhlédl. Dostali na výběr. To se vlčeti moc nelíbilo, neb nevěděl, která z možností byla ta správná. Otočil se tedy k dospělým vlčicím. „Co uděláte vy?“ zeptal se jich - nejprve kouknul na Tiaru, pak na Vločku a nakonec i na Sierru. Ony přece budou vědět, co je správné, ne? Jenže Vločka mu otázku oplatila a zeptala se jich, kdo bude dělat co. Nespokojeně se na ní zamračil. Třeba Tiara a Sierra budou mít lepší odpovědi? Upřímně se tak nějak hodlal řídit většinou...