Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opravdu jsem se cítíla jak kdyby mi padl kámen ze srdce. Byla jsem prostě opět doma a Lissandra se mnou jednala mile. Bála jsem se toho a realita předčila mé očekávání. Pak jsme se postupně vyjádřili kdo co jak, něco o našich sourozencích, toho se ujala Ricca a tak jsem už to znovu jako papoušek neopakovala, neviděla jsem zbytek rodiny snad ještě dýl, než Ricca právě.
Pak teda přišel návrh, že bychom obě mohli dělat průzkumníka, říct Lissandře novinky o světě, protože věčně trčí na území. "Děkuji za nabídku. S radostí ji přijímám." Řekla jsem prve a lehce zamávala oháňkou. A tak jsem se opět stala členkou Daénské členky a na pozici průzkumníka, stále můžu cestovat, jen s tím že se mám vždy kde vrátit a o svých zážitcích mám komu co říct. "Naposledy jsem byla v poušti. Chvíli jsem přemýšlela, že bych se totiž přidala i tam, ale vlčice ze smečky tvrdila, že se jejich Alfa nějakou dobu na území už neukázal." Kývla jsem rameny. Nevím sice jak to bylo teď, byl to už nějaký pátek zpět, ale když jsem tam byla, rozhodně to vypadalo jako smečka bez Alfy. Pak jsem se podívala na Riccu, a pak zpět na Lissandru, "Možná můžeme zkusit něco zjistit, ale jinak bych tě nerada dlouho už zdržovala, jistě toho máš na práci hodně." Přešlápla jsem na místě, určitě vést smečku ji velmi zaměstnávalo!

Usmála jsem se, když Lissandra ta slova zmínila. Vždy to bude mým domovem, i Ricciným. Lítost, kterou projevila nad naší matkou a vřelé opětovné přijetí do smečky. Lehce jsem sklonila hlavu a úlevně si vydechla, byla jsem doposud z toho velmi nervózní, ale teď jsem cítila jakoby mi spadl kámen ze srdce. ''Děkuji.. Moc si toho vážím.'' Opět jsem se na ní podívala. Můj pohled těkl rychle kolem, byla jsem zase doma. Místo, kterému můžu říkat domov.
To už Liss přešla k otázce na Riccu a tak jsem ji také věnovala pohled. Zmínila to.. Co by chtěla dělat a pak jsem ucítila i její pohled na sobě. ''Žel mě osud neobdaroval příliš fyzickými zdatnostmi...'' Zauvažovala jsem nad realitou. Řešili jsme to pár minut zpět s Riccou, ale byla jsem si jistá, že nyní na to stejně bylo příliš brzy. ''Přemýšlela jsem že bych možná mohla být nápomocná učením, ale žel ještě se toho mám také hodně ještě co naučit, než to budu moct předávat dále.'' Věnovala jsem Liss trošku zklamaný pohled. Věděla jsem, že jsem fyzicky hodně slabá, ale zrovna nyní jsem si ani netroufala hrát si na něco lepšího, než ve skutečnosti jsem. Chyběla mi spousta znalostí. ''Možná.. Průzkumník?'' Chtěla jsem být aspoň trošku užitečnou ve svým mezích.

A bylo to tady. Jen na poslední chvíli jsem spatřila hnědou vlčici, která se k nám během naší sesterské debatě přidala. Podívala jsem se na ní. Červená šála, moc dobře jsem si ji vybavovala, ale dle jejich slov... ona mě moc ne. Na prázdno jsem polkla a chystala jsem se ujmout slov, jenže to už mě Ricca předběhla. Dívala jsem se na ní, vždyť přede umím mluvit.. Střihla jsem uchem. Pak jsem se podívala opět na Alfu Daénské smečky. "Zdravím." Kývla jsem na pozdrav a lehce sklopila zrak. "Kdysi jsme spolu mluvili o tom, že i když jsem se zde narodila, chci se víc poznat, protože nás naši rodiče nikdy nepořádně smečce nepředstavili a chtěla jsem především i o sobě samé něco zjistit." Dodala jsem pro připomenutí. "A nyní... bych se chtěla vrátit do místa, kde jsem se narodila a poznat i své rodiště. Pokud mohu." Lehce jsem se narovnala. Nechtěla jsem ukázat, že se vracím se staženým ocasem, ale jako dospělá, a pevně tímto rozhodnutá.
To už pak Ricca zmínila i naši matku... To jsem jen vyjádřila lítost stažením uší dozadu, já už k tomu své řekla předtím a nechtěla jsem to citlivé téma dále rozebírat. A Ricca hádám také ne, jen bylo její povinností to oznámit, že se už naše matka do smečky nikdy nevrátí..

<- Les Alf

A tak jsme tu konečně byly. Nyní se mi opravdu dost sevřel žaludek, ale i když jsem se snažila sebevíc tvářit se chladně, asi mi to moc nešlo, protože Ricca do mě drcla. Usmála jsem se na ní a musela jsem uznat, že se mi trochu ulevilo, ''Čas se podívat minulosti do očí, postavit se ji a začít novou budoucnost.'' Dodala jsem a hleděla na na stromy, které se před námi různě klikatili, po chvíli už jsem nechala vést Riccu, aby to vypadalo, že mě územím vedla ona a ne já ji. Zatím jsem stále ještě členem smečky nebyla.
Už jsme si tedy udělali i radost a tedy rády jsme se znovu poznávali, nová cesta k tomu obnovit rodinné vazby, ''Dobře, dobře. A co třeba lov? Já jsem třeba úplně neschopná na takovéhle věci.'' Že jsem rovna tohle musela po mámě zdědit, malé vychrtlé tělíčko, které nezvládalo příliš fyzické aktivity. Ale co jsem neměla v těle, měla jsem v hlavě- alespoň jsem v to doufala, že to tak bude.
A nakonec jsme došli na střed území a mě se zase stáhl žaludek, ale rozhodně jsem se cítila už o něco lépe, než když jsme prošli hranice, ''Tak jo.. Snad tu Lissandra někde je.'' Mohla být třeba někde na obchůzce nebo tak.

<- Ostříží zrak

Uznale jsem přikývla, ''Tak to je skvělý. Jak to vypadalo, že budeš věčně dřepět doma.. Opravdu ses změnila a jsem ráda, že můžu tvé nové já pořádně poznat.'' Usmála jsem se na sestru. Bylo to tak fajn.. Pomalu a jistě jsme překračovali z louky do lesa a mě se pomalu stahoval žaludek, takovou dobu jsem tu nebyla.. Chtěla jsem se přidat do pouštní smečky a nyní jsem kráčela do smečky rodné s tím, že jsem to chtěla znovu zkusit. Podívala jsem na Riccu, ''Jo, to zní opravdu skvěle, už se však každou chvíli dozvíme co na to poví Lissandra.'' Měla jsem trochu bobky teda jestli mě přijme zpět, ale navenek jsem samozřejmě nedávala nic znát.
Zastřihala jsem zaujatě ušima, plán vyhledat máminu kamarádku začal být celkem jasný. ''Najdeme ji a zjistíme vše... Možná by mi pomohla najít na mámu skvělou dobrou vzpomínku.'' Totiž jsem si ji vůbec už skoro nevybavovala.
Pak jsme překročili hranice smečky a mě se znovu stáhl žaludek.

-> Daénská smečka

<- Rokle

Přikývla jsem. Rozhodně by bylo fajn poznat ostrovy pořádně, umět se v nich orientovat. ''Kromě toho, že jsem se chtěla podívat domů jestli vás nenajdu, jsem se tady na dolní ostrov vrátila převážně, abych si jej celý prošla. Už od dětství se pohybuji převážně na tom velkém, ale chtěla jsem poznat i svou rodnou polovinu.'' Přiznala jsem se zastřihnutím ouška. Prozatím teda jsem myšlenky na bratra dala stranou. Zatím jsem se chtěla smířit tedy se sestrou, když mi tak spadla před tlapy.. doslova.
Přikývla jsem pak, ''Rozhodně by mě bavilo mít své následovníky a jestli dokážou časem říct, že vše co umí díky mě, byl by to jen bonus získat dobré jméno.'' Zasmála jsem se pobaveně a u toho mávla ocasem.
To jsme se pak dál bavili o jejich klucích. A ne, Nico nebo snad mámina kamarádka mi nic neříkalo, nikdy jsem se s nimi netkala. ''Neznám je... Ale ráda tu kamarádku někdy najdu. Kromě táty by byla možná jediná co by o mámě dokázala něco povyprávět.'' Podívala jsem se na nebe. ''Tak se už těším na seznámení.'' Zamávala jsem ocasem znovu a nevinně se zazubila.

-> Les Alf

<- Nejvyšší hora

Pro teď jsme si nejspíš se sestrou vše odpustili, i když si teoreticky spíš nebylo co odpouštět. Ale zdálo se vše že půjde dobrým směrem a my se nejspíše celkem rychle dokážeme spřátelit. Měli jsme koneckonců stejnou krev, ač jsme každý dětství strávili někde jinde a nějak jinak, ale rozhodně ne jako sourozenci. Ale teď jsme to měli alespoň my dvě šanci napravit.
K otci už jsem se nějak nevyjadřovala, lítost toho, jak se k Ricce zachoval jsem už vyjádřila. ''Uvidí se až se potkáte.'' Dodala jsem jen a podívala se před sebe. Z hory jsme sešli dolů. Do rokle. Tu jsem si skoro nevybavovala, ale to nevadí. I takhle je to fajn. Měla jsem pocit, že jsem poznávala nové místa, ale zároveň mi to bylo dost povědomé. ''I kdyby tam nebyl, věřím že ho dřív či později potkáme.. A když ne... nedá se nic dělat. Alespoň my dvě o sobě víme že jsme tedy živé a zdravé.'' Konstatovala jsem. Na jednu stranu jsem se chtěla tvářit prostě v tomto ohledu i chladně.. Neměla jsem prostě k nim vztah, i když jsem na ně často myslela..
Stejně měl ten okamžik pravdy přijít, protože na onu louku jsme se blížili. To mi už vyprávěla, že nic moc ve smečce nedělá, ale chtěla by být průzkumník, nebo tak něco. ''To je zajímavé. Třeba v tom bude tvoje síla.. Myslím v té rychlosti.'' Snažila jsem se ji v tomhle rozhodnutí alespoň trochu podpořit. Pak přišla otázka co bych asi chtěla dělat já. Mávla jsem oháňkou a zadívala se na hvězdy na obloze, ani jsem snad nepostřehla kdy zapadlo slunce, zavrtěla jsem hlavou, ''No moc silou neoplývám. Netuším.. Možná nějakou učitelku vlčat nebo tak, ale to se taky sama musím toho ještě dost doučit.'' Mihla jsem rameny. Věřím, že právě tohle by mi i Liss poradila pokud mě přijme, nebo mi možná dá nějaký čas na rozmyšlenou, kdo ví?
Pak přišla řeč na kluky a já se uculila, když se přiznala že se ji ten Eren líbí. ''Tak snad na tebe bude hodný. Jsem zvědavá jestli z toho něco bude.'' Zazubila jsem se pobaveně. Celkem zkrásněla od doby co jsem si ji pamatovala, takže šanci určitě měla. A ještě syn Alfy? Perfektní.. Hmm Jakoby mi nad hlavou blikla žárovka. Ale zavrtěla jsem hlavou.. o tom jindy. ''Doufám, že mě s ním seznámíš, abych posoudila jestli bude pro tebe dost dobrý.'' Ušklíbla jsem se a zamířila z rokle ven.

-> Ostříží zrak

<- Červená louka

Zavrtěla jsem hlavou na její omluvu. ''To asi tak mělo fungovat. Měli jsme mezi sebou soutěžit. No, ale zdravě. Teď už jen.. zbývá to zlepšit.'' Odpověděla jsem ji na to. Co se týkalo našich bratrů.. Na to řekla že Arrow snad někde pořád bloudí tam, kde se posledně s Riccou viděli. ''Chápu... Uvidíme. Třeba na něj cestou narazíme.'' Řekla jsem zamyšleně. Stejně jsme tím směrem šli do Daénu, pokud jsem si pamatovala dobře. ''Hm.. A neříkal něco?'' Zastřihla jsem ušima zvědavě. To jen tak prostě stál a nemluvil, neřekl jejím dětem kdo je? Zvláštní.
To pak zmínila, že táta nebyl při smyslech, když Ricciným tlapkám ublížil, natočila jsem lehce hlavu a podívala jsem se před sebe, ''A myslíš, že už je v pohodě?'' Zvedla jsem hlas v dotazu. ''Jako třeba jo, ale třeba se to taky nezlepšilo, kdo ví.'' Že mu něco bylo, jsem nevěděla, věděla jsem jen že byla máma celkem depresivní a to bylo vše, co jsem o svých rodičích věděla a taky to, jak se jmenují.
''Ale osud chtěl, abys žila a proto ti ty vlky poslal do cesty. A teď už se jen dáváš dokupy.'' Snažila jsem se pousmát. Tohle povzbuzování mě sice nebavilo, ale chápala jsem ji. Prostě jsme tedy kráčeli směrem k Daénu a bavili se o naší rodině.
Poté jsem jen odkašlala, ''A co ve smečce? Máš nějakou zvláštní funkci?'' Zeptala jsem se a přemýšlela jsem co bych tak asi mohla dělat já. Ve fyzických funkcích bych teda příliš nevynikala. ''Jo? A jak se jmenuje? Líbí se ti?'' Ušklíbla jsem se, když mi začala vyprávět, že Lissandřin syn je skvělý vlk.

-> Rokle

Měla to těžké v životě. Dost možná těžší než jsem doposud měla já. Semkla jsem tlapu do jedné linie tak jak to vlčí tělo dovolovalo a pak jsem se na Riccu podívala. To už se však otočila a objala mě. ''Tak.. teď už nebudeš sama sestřičko.'' Usmála jsem se a objetí jsem ji opětovala. Byla mnohem větší a mohutnější oproti mě. ''Bratry třeba taky dřív či později zase potkáme.'' Konstatovala jsem. Pro začátek mi však stačila teď jen sestra.
To že máma byla pryč.. To bylo těžké přijmutí reality, i když jsem to tušila. Ale modlila jsem se, aby moje tušení správné nebylo. Máma byla pryč a zůstali jsme tu jen my. ''I kdybys to tátovi neodpustila, asi by ti to stejně nemohl mít za zlé když ti ublížil.'' Netušila jsem přesně co se mezi nimi seběhlo, ale jestli se s ním nechtěla vídat, holt by to musel respektovat. ''To že jsi doteď přežila i bez podpory tak to dokazuje že jsi silná a skvělá. A že stojíš nohama na zemi, máš život pod svou kontrolou.'' Usmála jsem se a odtáhla konečně z jejího objetí.
Podívala jsem se okolo, ''Tak bychom se mohli vydat domů, co říkáš? uvidíme jestli mě Lissandra přijme zpět.'' Usmála jsem se. A tím jsem se jako první ujmula vedení a vyrazila po paměti domů.

-> Nejvyšší hora

A tak jsem si vyslechla její sálodlouhý příběh o tom, že mi vlastně záviděla. Co mi však záviděla? Její slova dávali tak málo smyslu, minimálně prostě mě. ''Nestrávila jsem ani s jedním rodičem dost času. Ani s otcem, ani s matkou.'' Opravila jsem ji tedy po chvíli, a snažila se dát postupně dohromady si všechno, co mi pověděla. ''Jak říkáš, byla jsem s kamarádkou... Ale ani nevím kde té je konec. Spoustu času jsem následně strávila sama a tady se vrátila jen jedinkrát.. Jen když jsem byla Lissandře sdělit, že již nadále nebudu součástí Daénu. A víš co? Rodiče se o nás nikdy ani nezmínili, dozvěděla se to Lissandra až ode mě předtím, než jsem odešla poznávat sama sebe.'' Posadila jsem se a ocas jsem obmotala okolo tlapek, ''Co se dělo mezi tebou a otcem mě hrozně mrzí Ricco... Ale pořád jsi se všemi strávila mnohem víc času.. A já se až nyní rozhodla, že bych se mohla vrátit, znovu vás všechny poznat, protože i přesto všechno mi na rodině pořád záleželo a to i přesto, že ji skoro neznám.'' Dodala jsem. Nebyla jsem tak dokonalou za kterou jsem se snažila neustále vydávat, byla jsem prostě... jen malé štěně co se naučilo sotva žít.
To pak zmínila tu věc... Máma byla mrtvá, zabila ji jakási nemoc. ''Och...'' Vydechla jsem a podívala se na oblohu, než jsem pohled vrátila na svou sestru, ''To... mi je líto.. I když jsem ji tolik neznala.. A teď už je pozdě chtít ji poznat...'' Zavrtěla jsem hlavou truchlivě. ''A... chtěla bys.. by ses víc poznat? Možná jsem připravená se znovu do Daénu vrátit, pokud mě Lissandra přijme zpět..'' Vysoukala jsem asi po minutě ze sebe. Ač se mi to přiznávalo těžko, nejspíš jsme si pro tuhle chvíli zbyly jedna pro druhou.. I když s tak málo známosti o sobě, pořád jsme byly sestry a nic nebylo tak špatné, abychom svůj vztah nedokázali nějak urovnat.

Spokojeně jsem se ušklíbla. Tohle mi lichotilo. ''Děkuji. Pečuji o sebe.'' Ale nebyla bych to já, kdybych si to samozřejmě nepřipsala do vlastní zásluhy tak jak to mělo být. Pak jsem si Riccu znovu prohlédla, ''Ale tedy nejsi k zahození. Mnohem lepší, než ta tlustá koule když jsme byly malé.'' Ten fakt, že jsem si ji pamatovala jako kouli to prostě potrhával. Byla postavově silnější než já i teď, já byla obecně poměrně drobounká a hubeňoučká po mámě.
''Panejo. To koukám.'' Uznale jsem kývla hlavou, když Ricca potvrdila že všichni z Daénu odešli a ona tam zůstala sama. Pak se však na mě podívala trochu jiným pohledem. Vím o mámě? Co bych měla vědět? Pozvedla jsem obočí a udělala nepatrný krok vpřed, blíž k sestře, abych se ji svými ohnivými očkami podívala do těch jejích modrých, ''Co bych měla vědět o mámě?'' Zamračila jsem se. Malé dětské já uvnitř mě, zavřené hluboko v kleci, křičelo nahlas, abych právě neslyšela to, co jsem si předtím myslela už při naši konverzaci s Electrou, že by se mi mé myšlenky nepotvrdili a vnitřně jsem strašně doufala v dobré zprávy.

Byla překvapená. Nedivila jsem se, já byla ostatně taky. Byly to už minimálně dvě zimy co jsme se viděli naposledy. Co jsem vůbec naposledy viděla někoho z rodiny. ''Bývala jsem. Ale už je to nějaký ten úplněk co jsem u Wua se rozhodla pro toto.'' Odpověděla jsem ledabyle s kývnutím ramen.
Když vítr lehce zavál její pach směrem ke mě, byla jsem překvapená. ''Koukám, že jsi zůstala v naší rodný smečce.'' To já se tehdy rozhodla odejít. Poznat svět, poznat sebe. A Ricca? Ta zůstala. Vůbec by mě nepřekvapilo kdyby skoro nic nezažila, ale.. taky jsem se mohla pěkně mýlit. ''A co ostatní? Taky sedí na zadku ve smečce?'' Pozvedla jsem zvědavě obočí. Netušíc, že vlastně ve smečce zůstala úplně jediná. Každý svým způsobem odešel.

Na její druhou omluvu jsem se jen ofrfnila, ale jinak jsem nad tím mávla tlapou. Nedopadla na mě, tak ji to vyjímečně odpustím a nebudu se s tím už dál babrat.
A taky na její slova jsem kývla. ''Jo.. Křídla mít by byly fajn. Ty možnosti svobody.'' Na moment jsem se zasnila, také jsem se přitom nezapomněla podívat na oblohu. To jsem pak však rychle zatřepala hlavou a na vlčici se znovu podívala.
Chvíli jsme na sebe jen civěli, dokud se po mých slovech nepředstavila. Vůbec jsem si neuvědomila to, že se mi samým šokem otevřela papule a já tedy na šedivou vlčici dobrou tichou půlminutu hleděla s otevřenou tlamou. Když jsem si tu ostudu uvědomila, tak jsem si olízla čumák a tlamu pořádně zaklapla. ''No.. To jsem nečekala..'' Uchechtla jsem se pobaveně.. ''Vyrostla jsi...'' Podívala jsem se ji do modrých očí, ''...sestro.'' Dodala jsem tajemně.. Sice jsem nad tím přemýšlela, ale opravdu jsem nečekala, že by mi sestra po takové době spadla, rovnou tzv. do klína. Veselé a hravé skotačení z radosti se prozatím z mé strany tedy nekonalo.

Seděla jsem na kraji louky a sledovala jsem moře, které se pod jasným sluncem jen třpytilo, vlnky naráželi do okraje. To jsem však zaslechla podivné zvuky a podívala se k obloze. Než jsem se však pořádně rozkoukala to už u mě z ničeho nic stála šedivá vlčice od které já naopak trochu odskočila. Necítila jsem ji, neslyšela jsem ji, dokud nebylo pozdě. Ona se hned dala do omluv. ''To bych prosila.. Takhle se z ničeho objevit.'' Zamračila jsem se a u toho střihla ouškem. Pak jsem si ji prohlédla, měla na sobě něco podobného motýlím křídlům, ale nakonec jsem to nechala být a šedivou jsem si prohlížela... Byla mi tak něčím povědomá.. a ten pach. ''Doufám, že se to naučíš používat, příště bys mohla skončit s takovou na někom přímo a ne takto těsně.'' Vzdychla jsem na moment, ale vlčici jsem si nepřestala prohlížet... Snažila jsem se ji zařadit, ale měla jsem to v mlze.. V tom mi totiž nedošla jedna důležitá věc.. Jak vlastně vypadá má rodina? Tak dlouho jsem je neviděla, že jsem si ani neuvědomila, ani v této chvíli, že jsem netušila jak kdo vypadá... ''Promiň, snažím se zařadit kdo jsi, ale ne a ne to z paměti vyhrabat.. A mám pocit že jsem tě už někde někdy viděla.. Ale třeba se taky mýlím.'' Pokývla jsem rameny lhostejně. Znám, neznám? Vždyť mi to bylo vlastně jedno.. ještě na pár vteřin..

<- Krapníková jeskyně (Přes Sněžné)

A pak jsme vyšli ven a já najednou svou společnici ztratila. ''Electro!'' Volala jsem v naději, že se ozve, ale ani po chvíli hledání nikdo nikde. Ještě pá minut jsem zůstala na místě v naději, že se ještě ukáže, ale ne.. A tak jsem nad tím mávla tlapkou. Věřila jsem, že se dřív či později zase ukáže a my se opět potkáme.
A tak jsem místo původních plánů pokračovat v prozkoumáváním jsem se rozhodla přejít k teleportu a po dlouhé době se ukázat na druhém ostrově.
Tam kde jsem se před třemi zimami narodila. Byla to už doba, kdy jsem se rozhodla odejít z Daénu abych poznala sama sebe, doba kdy jsem naposledy viděla rodiče či sourozence.. Možná.. možná bych je mohla zkusit navštívit. Zhluboka jsem zamyšleně vydechla a v tom jsem prošla portálem a objevila se na louce, která byla poseta rudými květy. Musela jsem se trochu usmát. Nebyla jsem tu takovou dobu... Chvíli jsem se rozhlížela a přemýšlela jsem nad tím, zda rodinu navštívit.