Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No jo no, nejspíš je vyrušila od nějaké konverzace, i když ne, že by jí to sebevíc zajímalo. Přišla prostě jen oxidovat, co jinýho? Věděla, že Sierra dostala automaticky strach o svá vlčata. Cítila ten strach. A to Táňu nadmíru těšilo. „Pročpak ta otázka? Copak se nemůžu stavit za svou sestřičkou, když cítím čerstvý pach?“ odpověděla provokativně otázkou na otázku. Otázka zněla, jestli aspoň jedna z nich o tohle setkání stála. Samozřejmě, že ne, o tom se nemuselo víc přemýšlet. Jen byla zábava trápit ostatní vlky a svou rodinu obzvlášť. „Takže si do toho skočila naplno. Haha, to chce tady snad každý,“ odfrkla si. Za chvíli tady bude víc dětí, než dospělých. Na druhou stranu se děti daly aspoň přetvořit. U dospělých to bylo kolikrát složitější... „Ále, na odchodu, jo? Se nedělej, bojíš se hrozně, co?“ zachechtala se. No jo, už se určitě chystala schovat se do bezpečí smečky. Cítila z ní tu, která na ně útočila při zabíjení Urana. „Ale ta tvoje podě*aná smečka se nebála, když si na nás bezdůvodně zaútočila,“ zavrčela mírně. To byl iritující den. Snad ta vlčice, s kterou bojovala, vážně skapala. „A myslíš si snad, že jsem nějaká čarodějnice, co žere malé děti? Ne, děti si můžeš utvořit ke svému obrazu. To spíš mnoho dospělých bych zakousla,“ ušklíbla se. Jaká to krutá slova před dětmi, že? Jestli se nebála ta vlčata doteď, teď se možná budou k mamince tisknout jak nešťastné kuličky chlupů, haha.

<< mokřady (přes tajgu)

Z tajgy se dostala až do ledových oblastí. Tady to ráda neměla. Ne proto, že to tu bylo snad hnusné, avšak Tania měla přirozeně řidší srst a tak jí v takových místech byla vždy po chvilce zima. Chtělo by to nějaký další kožich do takových míst, haha. Avšak jaký problém by byl někoho zabít a stáhnout z něj kožešinu? Pro ni očividně žádný. Bylo jasný, že dokázala zabíjet. Jen jí přišlo zvláštní, že si nikdy nevzala... trofej. Hmm... No z jejího rozjímání ji vyrušily hlasy a čerstvé pachy vlků. A ten jeden jí nepřipadal nějaký cizí... Vydala se za tím. „Ále, koho to tu máme?“ upozornila na sebe sestru. No jo, byla to ona... Poznala ji, to se nedalo zmýlit. „Chladíš se, Sierro?“ trochu se přiblížila, s mirným spikleneckým úšklebkem. „Ach, jasný, tyhle jsou tvoje, co? Nebo ses stala snad chůvou na plný úvazek?“ promluvila znovu, když si všimla dvou vlčat poblíž jejích nohou. Každý tu byl takový rodinný typ... Každý měl holt ty tendence rozšířit své geny, no. Ani její by neměly zaniknout...

<< tajga

No dobře, asi zašla až moc hluboko. Vypadalo to tu jako dobře schované rašeliny, zelené promočené louky, kam se propadaly tlapky, avšak ne takovým způsobem jako by se to dělo třeba v bažinách. No asi se nemusela bát, že by jí to vcuclo a už nikdy nevycuclo, přičemž by zemřela snad nejblbějším způsobem, jakým mohla. Taky si mohla všimnout, že tady rostly mezi těmi všemi jehličnatými stromy listnaté. Hmm, no na tomhle místě taky ještě nebyla. Taky taková vhodná schovka uprostřed hustého lesa. Ovšem že by se zrádce dlouhodobě uchýlil tady? By tu zdechl žízní a hladem, maximálně kdyby lovit a pít chodil jinam... ona ta chvíle, kdy se někdo napije nebo naloví byla celkem nepatrná a nikdo si ho všimnout nutně nemusel. No nic, prošla tyhle mokřady a zamířila pryč. Když už jsme mluvili o tom jídle, asi by se měla zase nažrat...

>> ledové pláně (přes tajgu)

<< průliv (přes začarovaný les)

Jo, jak mluvila o tom barevném lese, tak byla zde. Tady měly stromy aspoň různé barvy a ne samou růžovou, haha. Ale celkově šlo z tohoto místa cítit víc magie, než z toho růžového na třetím ostrově. A přímo to tu nabízelo k tomu se ztratit. A to ne kvůli málo záchytných bodů. Málo záchytných bodů bylo v každém lese, hlavně pokud neměl vlk tolik všímavosti. Tenhle les jako kdyby k sobě přímo lákal a cítil to i vlk jako ona. Radši šla pryč, než by snad nedokázala odolat. Byť to přiznávala nerada, proti magii bojovat nedokázala. Avšak utěšovalo ji, že takový vlk, který by dokázal, ani neexistoval. Proti síle magie se nedalo bojovat. Kdo by porazil ty potopy? Taková místa? Tohle mělo tendence spíš porazit vlky! Zašla teda do vedlejšího lesa, ve kterém rostly pouze obyčejné, jehličnaté stromy a kde magii už tolik necítila. Zašla trochu hlouběji...

>> mokřady

<< zrcadlové jezero (přes písčiny)

Na tomto ostrově nenašla zhola nic. Jen pár úplně zbytečných míst, které sice mohly plno vlkům přijít krásné, ovšem to neplatilo pro Taniu, která v nich neviděla nic úctyhodného. No pro ni celkově bylo krásné jen to, čemu se ostatní vyhýbali. A to bylo pak to nejkrásnější. Aspoň měla pak klid od blbců. Vrátila se prvně zpět do písčin a následně vlezla do průlivu, aby se dostala zpět na hlavní stanoviště. Neměla důvod už tu přebývat, tak si radši najde někoho, koho skutečně mohla trochu (víc) potrápit, haha! A hlavně někoho, kdo neměl pořád (ne)chytré řeči. Fujky, měla z toho teď hlavu k bouchnutí. Asi se jí tedy nelíbilo, když někdo moc krafal, no. Na druhou stranu taky muselo záležet, co se krafalo. Slovy se vážně zabít nenechá.

>> tajga (přes začarovaný les)

<< kočičí luka

Voda působila čistě a klidně. Až moc klidně. Jezero se ani nepohlo, jakoby se tady zastavil čas. Bylo to až moc divné, že se voda už delší dobu ani mírně nerozpýřila. Avšak Tania tu byla od toho, aby se napila, ne aby zkoumala přírodní divy. A necítila žádné jedy ani neviděla žádný bordel a tak prostě uhasila žízeň. No, žádná pachuť, jen obyčejná voda bez chuti. Pf, kdo si myslel, že ji odradí? Voda samotná? No jo no, voda vlastně měla velkou moc. Bez ní by nic nežilo. Mít tak takovou moc, že by na ni závisel život nebo smrt... to by bylo dokonalé. A proč by ne? Cílů se mělo dosahovat, byť si mírně neuvědomovala, že tohle bylo nemožné, pokud by se nestala bohyní. Ovšem, proč by se nemohla stát bohyní? Mohl jí někdo snad zabránit? I když nakonec to byla stejně blbost. Vlk musel plnit své cíle činy, ne náboženskými kecmi. Žádní bozi neexistovali...

>> průliv (přes písčiny)

<< sakura (přes malé hory)

Vypadla z toho růžového lesa a v horách našla hnědého, který tam snad něco zkoumal nebo co. „Našel si snad něco zajímavého, že ses tu zasekl?“ ušklíbla se. „Spíš ne, co?“ dodala a protáhla se jako kočka. Vlci, co jen kecali a nic nedělali, obvykle nic nenašli. Aspoň to si myslela. „No nic. Já jdu dál po svých. Jinými slovy, ano, posílám tě do zadele, pokud nechceš skončit rozpláclej pod skálou, což by byla vlastně fajn představa,“ řekla jakoby nic, trochu se mu vysmála do ksichtu. „Ale pokud tě tvůj úsměv teda nezabije, na srazu si můžeme zamávat,“ odfrkla si posměšně a bez dalších slov vypadla pryč. Anebo pokud nezradí... Takový tu nebyl jeden. No aspoň by měla důvod si do něj kousnout. Už jí konec konců nezajímalo, do koho si kousne. Teď však sestoupila hory, aby se vydala k tomu jezeru, co viděla z dálky a napila se. Zdálo se, že to tu bylo vymetený jak po zametení prachu a tak to nenajde nikoho, natož zrádce. Byť měl tento ostrov vážně potenciál na schovku, nikdo ji nevyužil. Možná nebyl ostrov zas tak neznámý a bylo by to nadmíru jasný? Měla by se pak někoho oprávněného zeptat. Asi ano, teď se však vydala nějakou obyčejnou loukou k tomu jezeru. Cítila tu plno pachů koček, ale to jí nějak netrápilo. S blbou kočkou si poradí. Snad spíš bude aspoň ta voda pitná. Víme přece, co tahle ostrovní magie dokázala s čímkoli udělat.

>> zrcadlové jezero

<< malé hory

To, že i na tomhle málem pidi ostrůvku našla hory, už asi neřešila. Mois Gris, to byla hora za horou. Prvně ty hory u jejího temného lesa, kde žila taky ta šílená smečka, pak ty, kde se nacházel portál, pak ty dvě dvojčata na jihu, plus nějaký nevlastní sourozenec opodál... mohla by připočítat i tu osamělou skálu poblíž druhé strany portálu... Tak proč by se vůbec měla divit, že i tady ze země rašily horší, byť ne moc rozhlehlé? Avšak co bylo divnější, než ty hory, byl nakonec stejně tenhle růžový les. Co tohle mělo být? Jo, jasně, určitě zase magie. Však takové růžové naposled viděla... vlastně nikdy. V tom zvláštním lese poblíž právě tohoto ostrova by našla asi i růžové stromy, ovšem tohle byla jen a pouze sytě růžová a jí z toho bolely oči. Tady by se ani zrádce neschoval... a očividně se sem nechtělo ani Ezrovi, protože se zasekl někde v těch horách. Pf, však budiž. Jeho přítomnost jí stejně už lezla na nervy. Bude se muset přes něj však vrátit a tak ho kopne do zadele. Tentokrát teda jen slovně. To jediný, co on uměl bravurně. Kecat jako největší chytrolín. Přitom to bylo jen trapný. Co to poslední dobou do toho Chaosu chodilo? Byť třeba nemusel být úplně marnej, štval ji.

>> kočičí louka (přes malé hory)

<< písčiny

„Tak si to užij?“ odpověděla mu na to pouze. Co mu na to měla říct? Proč se choval jako Ahooj, jsem Ezra a jsem lepší, než Tania!? Ten si vážně myslel, že byl lepší, až jí to ani tolik neštvalo, než že by se mu spíš vysmála do ksichtu. Prostě, jak už zmínila, nesnášela vlky, co moc kecali a doopravdy nic neudělali. On jí prostě připadal jako jeden z nich a to bylo iritující už dost. Následně to, co vypouštěl, bylo právě dost směšný. Co už. Tak projdou tenhle pidiostrůvek a dál půjde po svých. V tom jí nikdo nezabrání. „Ach, Namareyská? Ta pořád existuje? Dokonce se snad vzpamatovala?“ ušklíbla se. Vždycky si myslela, že s e rozpadne. Avšak očividně... i když to vypadalo, že se už dlouhodobě držela o pár členech. Jak, to však bylo záhadou. „Nedělej se, Ezro. Však členové se o zrádcích informují. A i kdyby ne, instink napoví,“ zazubila se. Kdyby fakt narazili na nějakého zrádce, věděli by, o tom neměla pochyb. I když popravdě, momentálně ten seznam zrádců nebyl nějak aktuální. No tušila, že na sraz se nedostavili všichni a to automaticky znamenalo podezření na případnou zradu. Když už se někdo přidal do smečky, ať aspoň chodil na setkání, ne? To uměla i Tania, haha.

>> sakura

<< průliv

„Jsi blbej? Slyšel jsi v mých slovech snad něco o katastrofě? Nebo že tě ten tvůj přiblblej úsměv zabije? I když ne, že bych se tomu kdyžtak divila,“ ušklíbla se. Nejspíš ho tu za to zakousne sama, chaos nechaos. A celkově tenhle hodně mluvil a málo konal. Už to viděla při nahánění Urana, kdy se tam museli pořád dohadovat s tím druhým blbcem. Prostě proč? Připadalo jí to chvíli jako sraz magorů, než hon na zrádce. Ale nezdálo se, že by si to jakýmkoli způsobem uvědomoval nebo se s tím snažil cokoli dělat. Prostě pro Táňu měly větší váhu činy, než nějaké blábolení. Jako Společenstvo celé. Ezra si ale jel pořád své a jí to dohánělo k šílenství. Ach to mužské ego... A to ona měla mít nízkou inteligenci a velké sebevědomí jo? „A to, že si už plánuješ smrt, mě zrovna moc nezajímá,“ dodala ještě a převrátila očima. To měl ten život tak nudný, že tu mluvil o smrti? I když... dobře, podle toho, co zatím viděla, tak musel jeho život být extrémně nudnej. Ew. „Ověříme si, co zabíjí dříve?“ vyhrkla na něj a pomalu se naježila. Může jít s tím úsměvem do pr*ele?! pomyslela už si fakt dost podrážděně. Ještě jednou to slovo uslyší a asi se už vážně neudrží. Jo, ten úsměv ho vážně jednou zabije. Možná kdyby o tom tolik nemluvil, bylo by to jiný. Ovšem pokud to tak přeceňoval, stane se mu to jednoho dne osudným. Uctívejme úsměv, úsměv nás všechny spasí...! Fakt jak kdyby se praštil do hlavy a úplně zblbl. „Hmpf, přes ty silné proudy by se slabá smečka nedostala, protože slabá smečka se rovná slabí vlci,“ podotkla prvně, logicky. Hlavně, že o tom prvně mluvil a pak zmínil slabou smečku... avšak to bylo vedlejší. „Ale co vím, Společenstvo by mělo mít zrádců víc a nevím o tom, že bychom je chytli jako Urana. Tak třeba si tu pochutnáme na někom dalším,“ zazubila se nad tou představou a vyrazila bez dalších slov dál. Určitě by dostala velký plus, kdyby chytla dalšího!

>> malé hory

„Jednou zemřeš ty a nepomůže ti ani tvůj přiblblej úsměv. Jednou tady zde*ne každej po*ělanej vlk a nepomůže mu nic,“ odfrkla si nad jeho slovy. Ano, jak mu oplácela úder. Když už nebyla obdařena inteligencí, aspoň bude navazovat, haha! Avšak na jednu stranu, nebyla to pravda? Ať už stáří, nemoc nebo překvapivě silnější protivník, smrti se vyhnout nedalo. Když si měla přijít, přišla si a nikdo jí nemohl zastavit. Nebo jestli si ten blbec myslel, že mu usmívání zajistí nesmrtelnost, byl možná ještě blbější než vlci smýšleli o ní. „Grr, nechci tvoje rady ani nějaký kecy. Mám své způsoby a kvůli komukoli je měnit nebudu,“ zavrčela a mírně se naježila. Jak se jí vůbec opovažoval poučovat! Nesnášela to, bytostně to nesnášela. A on tu přitom házel nevyžádané rady jako kameny. Ne, nezajímalo jí to, ani minimálně. Kdyby nepatřil do Chaosu a nebyl na té štvanici, už by měla tendence ho tady v té slané vodě topit. A vlastně nejen tendence. Nikdy neměla jen tendence. Chtěla to udělat? Udělala to... jednoduché. „Poperu se s tím tak, že jestli ještě řekneš něco totálně pitomýho, jednu ti lísknu,“ odpověděla mu bez zabrán. Nebo možná dvě, z každé strany. „Jo? A co tam čekáš? Gigantické hlodavce a příšery z nočních můr?“ zachechtala se, no vzhledem k tomu, že na ten ostrov jít plánovala, vydala se tam taky. Bylo by kek, kdyby Ezra věřil na povídačky. Aspoň by se měla čemu smát.

>> písčiny

Jméno vlka: Lapis
Počet příspěvků: březen 1, duben 6, květen 1
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: pořád chci být průzkumník, ahaha
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry); tráví čas s Večerníčkem na luce

Tania - 0 1 2 18 19
Podběl - 3 4 15 16 17
Lapis - 5 6 12 13 14
Linnea - 7 8 9 10 11
Samael - 1 3 5 7 14
Nicolas - 2 4 12 13 18
Noemi - 0 5 14 15 19

Takže Tanie poprosím 5% do vytrvalosti, Podbělovi tlapku do iluze, Samaelovi tlapku do vody a Noemi 3% do obratnosti a 2% třeba vytrvalost. Díky!

Eh, tyhle hluboké řeči jí ani za mák nezajímaly. A k tomu mlel dost samozřejmé zbytečnosti. „Mně je jasný, že tady narazím na vlky,“ ušklíbla se nad tou větou, která jí připadala až moc blbá. A různé... jo, to taky. Někteří byli více pi*omí a někteří méně. Že by tu však byl někdo, kdo nebyl pi*omej vůbec... no dobře, s pár vlky by i spolupracovala. „No aspoň projednou ses trefil, haha,“ olízla si pysky. Jo, to měl pravdu. Žádný přiblblý úsměv vážně nepřivítá. „Ale kde jsi jako vzal, že je podle mě svět špatnej? Blbí jsou spíš ti, co v něm žijou,“ odfrkla si. Jo, znělo to teď, jakoby házela všechny do jednoho pytle, avšak jak bylo zmíněno předtím, nemohlo to tak být. No to Ezra nemohl vědět. Jak to ale pobere, na tom jí vůbec nezáleželo. „Jsem ve Společenstvu a dělám mu dobré jméno proto, že jsem ukázala a ukazuju své schopnosti, ne že se usmívám jak sluníčko,“ podzvedla obočí. Nějaký úsměv ať si strčí někam, lol. To jí nepomůže vyhrát boj a přežít.