Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Luka (přes Les u Mostu)

Skoro jakoby tuhle otázku očekával se potichounku, ale hluboce nadechl a jemně zaťal kdejaký sval, třebaže nevědomky, který se mu k takovému úkonu nabídl. Jak by jeden odpověděl na tak náročnou otázku, kde by jenom začal? Večerníček už se dávno naučil nevkládat do svých slov nevyřčenou omluvu, přiskrčenost někoho, kdo byl vinen - přesto ... Přesto. „Stále ji mám, protože je-“ začal s jakousi nejistotou, „já-“ co mohu říci? Maingarská smečka nebyla jeho rodištěm a nacházeli se v ní vlci, kterým byl cizincem, s nimiž jej (zatím, připomněl si s nadějí, zatím) nic nepojilo. Byl bych v nebezpečí, kdybych mu popravdě odpověděl? Přijala by mne jeho sestra? Vždyť o své nemoci vím tak málo, až je to téměř nic. ... Sestry, sestry. Pysky se mu nakonec pochmurně stáhly a Večerníček pocítil náhlé prázdno, které vždycky zaplnila přísná Polednice. Jak to za mě říkává? „Je to komplikované,“ zopakoval slova své někdejší ochránkyně, „nerad o tom mluvím.“
Zatímco vlk zvesela švitořil dál (musel být opravdu výřečným vlkem - více výřečným, než za jakého jej původně měl -, hezky plnící jejich chladně černou stezku svým teplým hlasem), Leon se vžíval do každého pachu a pod polštářky pozorně zkoumal každou půdu. „Tuším, že jich se svým parožím mnoho poznáš,“ nakonec to byla magická věc, a každý pořádný kouzelník musil cítit potřebu zvídat, bádat. „Ale musím se přiznat,“ usmál se s jasnou ostudou v rysech, jakoby byl zlobivým vlčátkem, co chtělo svůj trest nésti spravedlivě vůči okolí: „Myslel jsem si, kiel mi povas diri tion al vi ĝentile, ach, že jej máš jako loveckou trofej,“ vyřkl, „ozdobu.“ Na pyscích jej zalechtala otázka, jak se jeho druh jmenuje, jak se živí a jestli není náročné žít ve vlčím uskupení, které je známo svými lovy na vysoké, parohaté zvířata; Už se ale styděl tak, že ústa raději držel zavřená. „Chtěl bych se omluvit - nerad bych urazil tvůj původ.“
Džungle správné vlky přijme - ale byl správným on?
„Sedí mi k tobě,“ přitakal mu s drobným úsměvem. Lapis se svým nezastavitelným jazykem jako průzkumník mimo místa pozná také mnoho vlčích srdéček, zlomených, které budou třeba potřebovat pomoc, jež by jim mohla nabídnout právě jeho smečka; Ale samozřejmě také těch zkažených. Večerníček, nerad si dělaje závěry, zapřemýšlel, jestli by to vlkovi po jeho boku mohlo ublížit až tak, že by ztratil svou jiskru - brzičko ale, raději, přemýšlet přestal.
Ticho, které se mezi nimi po zvolání vlka, nepříjemně zapraskalo v jeho uších. Byl tohle moment, kdy měl něco říci? Usmát se, zaradovat se tak hlasitě, až to uslyší celá džungle? Přes-přemýšlel? „... Voní hezky,“ usmál se, zase s ostudou na špičce jazyka.

Brzičko překonal úsudek, který nad rohatým ještě před chvílí usnesl. Mít tak ochotného učedníka bylo nesmírně milé, třebaže ne nepřekvapivé. Lapis mu přišel jako vlk, který se rád žene do akce a zajímá se snad o všechno, co se kde mihne - musel být velmi všímavým vlkem, ačkoliv mu pozornost občas utekla. „Pro zdravého vlka je nutno zdravého prostředí, jes,“ usmál se, trochu stydlivý, trochu pochmurný. Ale zdravé prostředí, to není vše - pokud vlk není zdravý sám v sobě ... To už byla jiná konverzace.
„Možná je to blízko, možná daleko,“ pokývl mu s jemným úsměvem, „kdoví, kde přesně se tohle místo v tom velkém světě nachází?“ vedou všechny cesty zpátky k ostrovům Mois Grisským, nebo by to byl špatný úsudek? Bylo třeba zvážit všechny okolnosti (takové, které neznal), a prozkoumat osudy jistě spousty vlků, o kterých se vlk zmiňoval (tedy téměř všechny).
Neurčitě se pousmál, nevědící, jak na takovou věc odpovědět. Dosud se nemusel setkávat s lítostí mnoha vlků, protože doma tvořili komunitu, kun proksima familio, která jej sice také odjakživa neznala jako slepého, ale byla na takovou eventualitu připravena. Začátky jsou nicméně vždycky nejtěžší, a tak se přes ně bude muset přenésti, i kdyby nechtěl. „Vlk se musí umět přizpůsobit všemu,“ konstatoval po zdlouhavé odmlce, ve které očividně váhal nad svými slovy, „jestli ovšem chce, inu-“ přežít. Proč by tím Lapise ale zatěžoval?
„Oh!“ Srdéčko se mu kdovíproč rozbušilo cosi rychleji a v tlapkách jej zašimrala to staré známé ouzko z věcí, jež mu byly předány hned, nikoliv s časem na hluboký nádech. Nevracel by se ale zpátky ke svým úsudkům o tom, že se jeden musí pro vlastní fungování přizpůsobit? „Tak- tak to jsem rád,“ pokusil se pousmát, aby nevypadal nezdvořile, a natočil hlavu tak, aby alespoň trochu prozkoumal směr, kterým se vydali. Bylo mu nadmíru jasné, že bude muset spoléhat hlavně na pachy a půdu pod tlapkami, nebo na Lapisův hlas - ale jednou, až se vydá za hranice pryč, bude na to sám. Bez sester, bez mých drahých hvězd ... Oněměle si povzdychl. „Jakou roli vlastně zastáváš ty, Lapisi? Myslím, že jsem se tě ještě neptal,“ zadumal, co víc než kdy jindy dbal na pozornost vůči svému okolí.

>> Maingarská smečka (přes Les u Mostu)

Cožpak nepatřila znalost bylinek na bolesti mezi základní učení každého správného vlka? Nepřijde jim to nezodpovědné? Každý měl být připraven poskytnout druhým první, byť nejzákladnější pomoc - ať už by se jednalo o něco magického, jako bylo třeba očištění ryze duševní, exorcismus, nebo právě praktického. „Mohu tě tomu naučit, ne estas malfacile.“ Vlk, který neuměl druhým třebaže jen zalepit malou ranku, nebyl dvakrát tak bezpečná společnost. Mi ne rajtas juĝi ilin. Nesměl zapomínat, že teď nebyl doma!
Usmál se jako vlče, které bylo lapeno při činu a ačkoliv se stydí a, ví, že neudělalo nic zlého. „Je to jazyk mé domoviny, miaj koro - mého srdce,“ vysvětlil svému společníkovi, cítíce, jak mu cuká v oušku. Uslyší jej ještě někdy, rozezvoní se mu v uších jako líbezný pěv, zavoní pachem vzdalující se minulosti? ...Ah. Nebyl v těchto věcech příliš velký optimista.
Z hrdla se mu vydralo cosi podobné tichounkému smíchu, ač jej Večerníček skryl za jemné odkašlání. Tohle z jeho strany vůbec nebylo na místě! „Dnes ano,“ pokývl mu hlavou, omylem v přeřeknutí. A jelikož už to poněkud šedavé téma nakousl (a protože se, jak se Lapis sám brzy dozví, chce ucházet o místo v jeho smečce a tak z nich brzičko (snad!) budou členi stejné smečky), vyřkl dál: „Onemocněl jsem ošklivou, neléčitelnou nemocí, která mi vzala téměř všechen zrak. Zato jsem se ale naučil vidět jiný svět,“ svět často nebezpečný, ale přátelský, kluzký jako déšť a dráždivě suchý, sypký pískem z dun. Nebylo jednoduché se vyznat ve druhých vlcích a León nemínil tvrdit, že to umí - pokud by však měl říci, v čem je dobrý, bylo by to paradoxně právě tohle. „Mé okénko do světa je velmi limitované, a proto tak točím hlavou,“ dovysvětlil ještě své někdejší nakroucání se. Co si o něm tehdy Lapis pomyslil? Že mluví s duševně chorým?
Bylo věru těžké se orientovat v promluvách, které Lapis vedl téměř sám se sebou (ale co by na tom bylo špatného, že? Leon za to byl koutkem duše moc rád, protože cítil, že nemusí vynakládat tolik energie k smýšlení nových podnětů), nu pomalu si na všechny ty nitky a klubíčka vlnek začal přivykat. „Věřím, že je Maingar smečka dobrých vlků - a snad proto bych se tě rád zeptal, jestli bys mne k sobě domů nezavedl -, ale je mnohé, co pro smečku nemohu vykonávat,“ řkouc. Co by tak mohl zastávat v té jeho? Kdyby se dobře naučil hranicím, snad hraničáře, ale to bude trvat ještě dlouho; Lovce vyloučil ihned; Léčení nerozuměl; A to už tedy mnohé nezbývalo, že?

Se zdvořilým pokyvováním poslouchal Lapisovu promluvu, který, zdálo se mu, místy mluvil především k sobě samému. Jak hezkou měl mysl, jak krásně rozvíjel své myšlenky! Večerníčkovi takový úkaz vůbec nepřekážel - ba naopak cítil, že se díky tomu o vlkovi naučí mnohem víc, než ze slůvek, co by mu nepředaly vlkovu ryzí osobnost, nýbrž holé informace. „Tre simple,“ pousmál se ostýchavě směrem, kterým tušil svého společníka, „použiješ k tomu bylinky na bolesti, které vysázíš právě na místě, z nějž cítíš nejvíc magie.“ Nedělo se to tak snad i na těchto místech? Pokud byly ostrovy nemocné, bylo třeba je vyléčit tak, jako se s drobným nachlazením léčil i obyčejný vlk - přirozenou, přírodní cestou. No jistě, šlo by zakreslit hrstku run, ale to by také znamenalo další magii. Ĉu ne?
Zastříhal ušima. Džungle, páni! O takových vlcích ještě neslyšel, a tak si přišel trochu kulturně zaostalý - celý koncept mu nicméně přišel úžasný. „Takže jste vlastně takoví mořští vlci - nebo spíš tropičtí, mi pensas, ke mi malĝuste diris,“ pokusil se zrekapitulovat sobě samému, neboť i přes jeho zjevný zájem Lapis byl poněkud zbrklý a Leon nebyl zvyklý na takové kvantum informací najednou. „Až najdu své sestry,“ a že je najde věděl kdesi hluboko v srdéčku, v sobě samém přesvědčený o této pravdě, „jistě jim o vašem domovu povím, Lapisi. Zní vskutku přenádherně a mohl by se jim líbit,“ vzdechl s nepatrným pousmátím.
S takovou ale bylo třeba si přiznat jednu věc - pokud by přišla zima a ony tu nebyly... Kdybych byl sám... „Jak tvá smečka přistupuje k... slepým vlkům?“ Bylo by šílené se přidat na základě jedné výpovědi?

S tím musil naprosto souhlasit - jako vlk zrakově indisponován a čarujíc z naprosto odlišném způsobu, než místním bylo zvykem, v čumáku neustále cítil její jemňounké polechtání. „Estas vere, cítím ji je vzduchu,“ pokývl s drobným úsměvem hlavou. Nebylo to ale špatné pro půdu, pro úrodnost a plodnost místní fauny? Dovedl si představit, jak magie vysává ze země pořádný kus energie - snad proto se tak zalekl zjištění, že je jí tu tolik. Možná bych měl místnímu světu trochu pomoci, estas mia devo. Nebo se tu o svou půdu starají svými způsoby? Skvělá otázka! „A dbáte na to, abyste své zemi od magie ulevovali?“ zadumal a naklonil u toho hlavu, „možná, že se vaše příroda zlobí právě kvůli tomu, že je až moc obtěžkána magií. Ĉu ne?“ Třebaže se museli nacházet na ostrovech, la maro-!, až tak extrémní výkyvy počasí jistě nemohly být přirozené.
Kdokoliv se tam mohl podívat, a už by znal jednoho člena! Večerníček s nepatrným pousmátím poděkoval za nabídku, rád, že si Lapis sám uznal jakýsi kritický bod svého vlastního plánu. Nepochyboval o tom, že by jeho sestra nechtěla vidět cizí na svém území, ačkoliv by časem mohlo jít o někoho, kdo by jej bral za domov - protože ale nebyl jasnovidcem, těžko říct. Maingarská smečka... Do nějaké se časem přidat bude muset, protože bez svých očí - svých sester - jen ztěžka zvládne navigovat místní svět. Ale nesmí se skákat po první rybě, která vyskočí z vody. Ale: „Jak ta vaše smečka vůbec funguje, Lapisi?“
„No problema!“ vyhrkl rychle, aby se vlk necítil špatně. Vždyť Leon na ostrovy sotva zavítal - jeho sestrám to nějaký čas zabere, ale jak sám říkal, jistojistě se s nimi zase jednou střetne. Jednou...

Jednorázovka? „Vlk míní, ale příroda má vlastní hlavu,“ zadumal nahlas, pohledem se snažíce dívat směrem, odkud tušil hlas Lapise - bohužel se avšak netrefil, a zíral svýma prázdnýma očima spíše po jeho levé straně. Kéž by to tak věděl! Napříč svým obavám z místa, kam poputoval, rozlil po pyscích drobounký, podpůrný úsměv, stejně jako se kdysi voda valila právě tímto místem. Vlk nezněl vůbec tak, jak si jej představoval, ba naopak - musil to být jistě dobrotivec!
„Smečka,“ vyhrkl, znovu překvapen, znovu překonán prazvláštně prázdným pocitem, který s hubou plnou chladu požíral jeho vnitřek. Nebyl od sester dlouho, pranic dlouho - a přesto se už dnes cítil tak opuštěný, tak hrozivě sám. Kolik bylo na světě vlků, a kolik z nich by zvládlo zaplnit všechno, co v sobě právě teď Večerníček cítil? Neniu plenigos tiun truon, jak bych mohl nechati tu poslední vzpomínku, třebaže prázdné místo, jíti? Schovat ji pod něco jiného, nenecese! To by byla hrubá urážka jeho sester, krve jeho krve. „Smečka tvořena rodinou je jedna z těch nejlepších, kterou vlk může v životě míti,“ pokýval mu pomalu hlavou.
V tu ránu se Večerníček ale nepatrně sklonil, zahmkal jako když do studánky spadne kapka deště a rozcinká celičké okolí. Kde jste, kde jen jste? „Mne a mé sestry žel stejný osud nepotkal,“ proč tu byl ponechán napospas samotě? Cestují snad někde spolu - hledají jej? „Mé sestry - neviděl jsi je, Lapisi? Jsou moje srdce - stejně rudé, jako jitřenky a zlatavý písek, mé oči,“ zvážněl.

Bylo v tomto kraji mnoho predátorů, kteří mohli být nebezpeční byť vlkům, kteří jako vysoká mohli vypadat? Přišlo mu nevkusné se neustále vyptávat, mi ne estas malsaĝulo, ale odkázán na jednu jedinou duši v širém kraji, nic jiného mu zjevně nezbývalo. Anebo bylo na konci tulenu světýlko, které by vlka mohlo oslepit a dovolit mu utéci, aby jej byl neobtěžoval příliš dlouho?
Ve Večerníčkovi hrklo. „Hm?“ Co co? Kroutíc bradu až kdesi k hrudi, aniž by mu to přišlo divné, pokusil se svým okénkem do světa zřít jeho temno a určit původ vlkova udivení. Jenomže nic. Opravdu nic? Nacházeli se na pomalu kvetoucí louce, toť už svými smysly dovedl určit - jak se jeho tlapky jemně bořily do měkoučké, čerstvé travičky, jak nad nimi dynamicky brázdili ptáci a rok za rokem, jako vždy nejpatrněji na jaře, provolávali svou vládu nad bdícím nebem. Co vidí?
Ostrov vlků... Jenom vlků? Vlků požírajících druhé? Ne tio! Zahmkal v nesouhlasu: „La maro? Nikoliv,“ zavrtěl zlehounka hlavou, ocásek se cukaje v nervozitě mu tak typické. Byl to jeho kabátek, obavy a všechno, co se s nimi neslo - jako mladý si jej zapomněl sundat, a teď s ním tvořil jedno tělo, jednu duši. Byli spjati v mezích, kterým těžko nepolíben mohl porozumět. Jenomže jak jeden druhého políbí tak, aby mu všechny své chmury osvětlil, aby mu vše bez slůvek do niternějšího smítka popsal? „Také jsem otevřel portál, také se svými sestrami.“ Sorto estas perversa, vždyť to jest krutost, to jest barbarství. „Tvé sestry - zmizely, když jste utvořili portál?“ dodal cosi tklivějším hlasem, jakoby byl nešťastně mlčenlivé kotě, co právě vytáhli z mokrého pytle od brambor. Naléhal dál: „Jsou tu s tebou?“ Protože kdyby se byl zeptal jej, odpověď mu visela v obličeji, zkroucen do truchlení - kde jsou ty mé?

Nerozumějíc, proč k němu vlk promlouvá s takovou vehementností právě nad tématem kopytníků, nasadil Večerníček na své pysky drobounký, nejistý úsměv. „I kdybyste se tak cítil, nebylo by na místě, abych vám to vyvracel.“ Co když totiž opravdu existoval nějaký kříženec mezi právě vlkem a parohatou vysokou? Rozsáhlý byl svět možností, v němž pulsovala magie: že se některá zvířata nedopatřením stanou obětí lásky k cizímu druhu, to by nepovažoval za tragické. Láska, to jest vysoký cit, cit nadevše ctěný - nebýt jej, není nikoho. Pudy byly samozřejmě vryty do každého, a potřeba rozšířit svou vlastní stopu tak v životě napadla snad každého. Ale k čemu by byl býval první hybatel, kdyby nebylo toho, s nímž se má hýbati!
Nezaregistroval, že k němu vlk přisunul vlastní tlapku, neboť jeho okénko vidělo jen pomalu putující ovečky po pastvě nebeské - jeho reakce byla žel nulová. Snad jen střihl ouškem, když zaslechl hnutí v trávě.
Prazvláštně milé, tohle tykání na potkání! Zjevně se není čeho bát, třebaže stále slyšel své srdéčko kutat kolem sebe, jakoby chtělo utéci ze svého domečku, možná. Kdyby tohle všechno byla jenom přetvářka, nepoznal by to. „Říkají mi Leon. Těší mne, Lapisi, plaĉas al mi ekkoni vin,“ vyřkl vlk po krátkém zaváhání. Hlas Lapise v něm vzbuzoval dojem prvního letního dne, kdy se z rána ozývá téměř oslavná garda pěvců a v jehož průběhu se svět probouzí do tepla, které prvé může působit až dusivě - ale takový stav není nekonečně trvající, každičká krise jednou musí skončit, všem se nám jednoho dne uleví. „Zníte - zníš velmi sebevědomě,“ zavrkal krátce nato, tlapkou hrabaje důlek mezi přenádherným jarním květenstvím, „jako byste se místního kraje příliš nebál, milý Lapisi. Velmi nerad bych obtěžoval, pardonu, avšak musím se zeptati. Víte vy, kde my jsme?“ Ó, kéž nevstoupil na cizí území!

Pach, který se na louce mezi ostatními mihl jako nejčerstvější, vlka kupodivu nevyděsil. Byl zvyklý na to, že se kolem něj pohybuje kdovíjaké číslo jiných, na které on vidět nemůže - vždyť taky žil v nemálo početném společenství, že! Ale že na něj některý z nich kdy promluvil, že se dnes bude museti bavit s kýmsi, koho nezná, bez čarokrásných-!!
Srdéčko se mu rozbušilo tak, jako ještě nikdy předtím (ale to by nakonec lhal, né snad? Kolikrát už se mu stalo, že znervózněl a přišel si, jakoby se už nikdy nemohl pořádně nadechnout - i když to nebyla pravda!) a Večerníček měl co dělat, aby ho udržel v hrudním koši. Kdyby mělo nožky, už by mi dávno uteklo, už bych ho nikdy v životě neviděl, a vlci bez srdcí - to byli ti nejhorší z nejhorších! „Dobrý den!“ štěkl, jakoby jím projel blesk a už-už prazvláštním, nepřirozeným způsobem vykroutil hlavu tak, aby mohl na vlka vidět tím jediným okénkem do světa, co mu ještě život nezatemnil. Ó, musil býti na lovu. Ale pročpak by si tak malé parůžky dával na hlavu? Jak mu tam drží, odkud přišly? Chce tím něco dokazovat? Pán chtivý po moci, po absolutní nadvládě? Mnoho toho avšak z vlka neviděl, a tak raději hlavu vytočil tak, jak bylo normální. „Vy- vy jste- já do vás nevrazil, viďte? Já se vám moc omlouvám, pokud ano, to bych velmi nerad!“ dodal už tišejc.

<< Ovocný lesík

S tichounkým povzdechem a čumákem sehnutým u země pokračoval dále neznámým krajem, nejist si na každém kroku. Který bude můj poslední? Co kdyby se tímhle směrem právě prohánělo stádo divokých koní, kteří by mne ušlapali? Tolika katastrofických, málo pravděpodobných scénářů, které se mohly stát předtím, než se znovu střetne se svými čarokrásnými sestrami. Nepochyboval o tom, že se mnoho z nich mohlo stát, že nebyly tak neskutečné, aby se alespoň jednomu vlkovi na celičkém světě staly. Nemohl. Museje předvídati každičkého krůčku, abych nezahučel, abych neutrpěl, zakroutil nad svými myšlenkami hlavou, jako bych už nezažil dosti. Ale kdo takovou věc soudil, jakým jménem oslovit kata, který nad ním stál! Říkal by mu Večerníček, Leon?
Znejistěl, jakmile na tmavé srsti pocítil prazvláštní, těžko čitelný pocit - rázem si ale uvědomil, že se muselo jednat o sluníčko. Vyšel z lesa a přežil, možná s menší modřinkou na čele z toho, jak poprvé vrazil do stromu, ale - přežil! Ocásek mu jemně zavlnil, třebaže byl vlk plně soustředěn na svou cestu. Jeho krok byl pomaloučký, takřka mravenčí - musil dávat pořádný pozor na cestu!

<< Jezerní portál mimo Mois Gris

A přece žiji, pomyslil si Večerníček s prazvláštním tónem, jak už to měl odnepaměti ve zvyku, když se poprvé nadýchl v novém prostředí. Ihned mu byly jisté dvě věci, méně i více vzbuzující krátkodobé radosti: zaprvé, nikde v okolí nebylo ani vidu (...), ani slechu po jeho jindy jistě výskajících sestrách. Zaváhaly na poslední chvíli? Nechají mne tu napospas vlastnímu bytí? O pravdě tohoto výroku samozřejmě hned nato zapochyboval, neboť nebyl skutečný - přesto jej zasáhl do srdéčka, a vlkovi se po tváři prohnal posmutnělý výraz. Zadruhé, půda, na kterou jeho vlhké tlapky dopadly, nepřipomínala kamení. Znamenalo to, že se neocitl zpátky u jezerního portálu, kde si ještě před chvílí hrál? Povedlo se jim otevřít bájné, časoprostorové dveře, co vlkům kdysi umožňovaly utíkat ze země? Nevídaný úspěch. Nebo jsem se snad utopil? Ach, jak bych se sobě samému nedivil - ale přec... S nervózním střihnutím ucha se rozhlédl, třebaže nic neviděl.
Právě to byl kámen jeho úrazu - nevidět. „Jitřenko?“ zaskřehotal hláskem, v němž se těsně prolínal strach s naivní nadějí dítěte, „Polednice?“ Jak po jedné, tak i po druhé se jakoby slehla zem. Och, miloučký osude, kéž se jim nic nestalo, kéž jsou mé čarokrásné v pořádku! Mohly se zpozdit? Mohly. S tichounkým, tklivým povzdechem nahmatal hned u vody, kterou považoval za jezero, vhodnou půdu, a nakreslil do ní sigil svého jména. Najdete mne tady, čarokrásné - spěchejte. Nechtěje riskovat návrat portálem, Večerníček ihned vykročil kupředu.

>> Luka