Příspěvky uživatele

Vlčice se možná zdála ze začátku vyděšená, ale postupně její strach odpadal a zdála se být více důvěřivá. Byl jsem za to rád, neměla se proč bát. Neubližoval jsem nikomu bez důvodu.
Vlčice koktavě pozdravila, usoudil jsem, že stále je nejistá a tak jsem se snažil působit více klidně a neagresivně. ,,Tma? Ah..ano, pořád," pronesl jsem a sám pro sebe se lehce pousmál. Vlčice stála na místě, nejspíše mě sledovala a prohlížela si mě, což já udělat nemohl. Překvapilo mne, že se pohnula o pár kroků blíž a došla ke mě, přičemž mi tlamou přejela přes srst nad očima. Lehce jsem sebou trhnul, vyvedlo mě to trošku z míry. Poté jsem se ale uklidnil a zaujal svůj normální postoj.
,,Ah jistě, ty oči... Jsem slepý. Už od dětství jsem měl problémy se zrakem. O jedno jsem pak úplně přišel v boji, a nakonec jsem postupně oslepl i na to druhé," řeknu klidně a zastříhám ušima. ,,Mohu znát tvé jméno?" Vyřknu své přání směrem k vlčici.

Nevím, jak dlouho jsem kráčel, ale zdálo se mi, jako bych bloudil v kruzích. V kruzích, z nichž se ne a ne vymotat. Les byl nejspíše opravdu velký a já ho vůbec neznal. Sem tam jsem ucítil pach spálených dřívek, asi pro to, že byla zasažena velká část lesa a bylo to znát. Počasí se měnilo, jednou pršelo, pak déšť ustával a dočkal jsem se i slunce, jenž mi vysušilo promoklý kožich. No a pak se zase ochladilo, z čehož jsem usoudil, že nastala noc. Bylo ale poměrně teplo, ačkoliv bylo dosti větrno.
V dáli jsem ucítil dva neznámé pachy a poté ještě jeden, blíže mě. Pomalu jsem se za tím pachem vydal, přeci jen, mohl to být někdo, kdo věděl, co je tohle za místo. Z pachu jsem cítil, že je to vlčice. A taky, že má trochu strach. Byl jsem už asi pár metrů od ní, na dohled. Tedy, ne že bych jí viděl, ale ona mne zjevně ano. Podíval jsem se jejím směrem, ačkoliv jsem si ji nemohl prohlédnout. Jemně jsem se usmál, což v noci nejspíše nešlo příliš vidět. ,,Zdravím," pronesl jsem směrem k vlčici a přišel trochu blíže.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Prostě jsem ležel na zemi. Pach ohořelých stromů a všeho najednou zmizel. A hlasy Rain i Dail byly taky fuč. Cítil jsem, že zde jsou, v mé blízkosti, ale nezdálo se, že by nějak reagovaly na okolí. Byl jsem lehce zmatený. Najednou jsem zase uslyšel úder blesku a teprve až teď jsem si uvědomil, že prší a není zrovna příjemné počasí. Zase byla bouře, která mne vylekala. Srdce mi zase začalo bít jako zvon, ale po chvíli jsem se uklidnil. Rozhodl jsem se jít pryč, zde mě již nic nedrželo. Bylo mi líto zničené přírody, ale já s tím nic udělat nemohl. Vstal jsem z promočené země a oklepal se. Nevím, kam mě nohy nesly, pouze jsem se soustředil, abych nenarazil do nějakýho stromu a nezkolaboval. Bláto mi čvachtalo pod nohama a já cítil zimu na svých tlapách.

// Pardon že píšu tak pozdě, měla jsem moc učení a tak, tak jsem nestíhala a neměla jsem chuť :(

Začalo se vyjasňovat. Nebo spíše, přestalo pršet. Kapky na mém kožichu se dostaly pryč a na slunci, které začalo být až nepříjemně horké, můj mokrý kožich zase uschnul. Byl jsem rád, že už je normální počasí a zase tu není ten nepříjemný déšť. Počasí si s námi hrálo a mě to občas celkem štvalo. Mávl jsem ocasem a otočil hlavu směrem k Rain, která začala mluvit.
Mluvila něco o pomoci přírodě. Já jí pomoct nemohl, ovládal jsem jen vzduch. Navíc, jen slabě a ne zrovna nejlépe. Element jsem moc nevyužíval, maximálně tak kvůli slepotě, jinak ne. Byl pro mě celkem zbytečný. Z výchozí konverzace jsem usoudil, že Rain ovládá zemi a že by mohla nechat vyrůst nějaké stromky, nebo nějak obnovit již zničenou přírodu. Sice jsem tu katastrofu neviděl, ale dokázal jsem si ji představit. Pach ohořelého dřeva mi drásal nos a tak jsem kýchnul. Nezapojoval jsem se do konverzace, jen jsem poslouchal. Ostatně, tak tomu většinou bylo.

Ta první vlčice, s tím jemným hlasem, se představila jako Rain. Jak příhodné, pro tuto situaci prolítlo mi hlavou a podíval jsem se směrem k nebi. Představil jsem si zamračenou oblohu, kterou křižují blesky. Vskutku, ačkoliv jsem ji neviděl, počasí se zdálo podobné, jako v mých představách. Cítil jsem, jak stoupá vítr, který vodu v mé srsti odnášel pryč.
Druhá vlčice se jmenovala Dail. Podle jejich podobného pachu jsem soudil, že jsou to sestry, nebo alespoň příbuzné. Kapky v mém kožichu se dostávaly na kůži a mě to začínalo přivádět k šílenství. Cítil jsem zimu a chlad. Sice byl můj kožich teplý, ale přesto kapky dělaly velkou paseku.
Deštivá smršť přidávala čím dál víc na síle a kapky kolem bubnovaly. Slyšel jsem je, ale snažil jsem se to nevnímat. Navíc, silný nápor větru dělal zmatek v mojí hlavě, moc jsem se nedokázal soustředit na polohy daných věcí, protože se vítr pořád měnil a já nevěděl, co při takové bouři dělat. Nikdy jsem tak silnou bouři nezažil. Kapky deště smývaly pachy a ničily mé smysly. Byl jsem tak nehorázně zmatený. Cítil jsem se jako narozené vlče, co nedokáže udělat ani krok.
Vlčice se rozhodly utéct a já se rozhodl je následovat. Oheň se blížil, cítil jsem to v kostech. Kouř se mi dostával do nosních dírek a já se cítil špatně. Bylo mi malátno, navíc jsem měl zmatené smysly. Cítil jsem kolem žár, byl jsem někde blízko ohně. Běžel jsem. Prchal jsem. Dál od žáru a ohně. Tak tak jsem se dokázal soustředit, abych nenarazil do stromu. Pachy vlčic byly pryč a já znova pocítil tu samotu a prázdnotu. Nevěděl jsem, kde jsem. A vlčice jsem necítil, kvůli pachu kouře za mnou, který mi drásal nosní dírky a taky kvůli deště, který jej úplně ničil. Byl jsem bezmocný.
Najednou jsem v dálce uslyšel rázný hlas Dail a tak jsem se rozešel k němu. Proud kapek byl větší a silnější. Kouř pomalu mizel. Zdálo se, že je po požáru. Vlčice jsem konečně ucítil v dálce, pohybovaly se. Šly směrem ke mě, k místu, ze kterého jsem utíkal, jelikož jej pohlcovaly ohnivé plameny. Šel jsem za vlčicemi a po chvíli je dohonil. Na zemi už jsem necítil mechovitou trávu, spíše zbytky popela a kolem bylo teplo, žár.
Smršť kapek zastavila požár, stále však bylo cítit teplo z ohořelých stromů a kouř, lnoucí ze spáleného dřeva. Oklepal jsem se a představil si tu katastrofu před sebou. Vítr se zase zvedal a v dálce jsem uslyšel řachot. Jako by to bylo zemětřesení. Vír... Tornádo? Ale nebylo u nás, spíše v dálce, ale na dohled. Tedy, neviděl jsem ho, ale díky elementu jsem cítil značný nápor vzduchu. Jen tak tak nás minulo a já byl rád, že do lesíku nepřišla další katastrofa.

V kožichu jsem ucítil kapky deště. Najednou se z poměrně přijatelného, ačkoliv studeného počasí, udělala smrtelná kapková spoušť. Nijak mi to nevadilo, měl jsem déšť rád, ale nevěděl jsem, jak budou reagovat dvě dámy přede mnou. Oklepal jsem se, jelikož jsem byl celkem promoklý a kapky mne studily na kůži pod srstí. Olízl jsem si i promoklý nos. Ocas jsem měl svěšený dolů, jako v normální poloze. Počasí bylo opravdu nešťastné.
Jedna vlčice, blíže mě, promluví. Okamžitě se mi do paměti vryje její tón hlasu. To se mi stávalo pořád, díky tomu jsem si ale zapamatoval dané vlky, bez toho, aniž bych je viděl. Byla to fajn věc. Vlčice s příjemným hlasem se zeptala, jestli jsem zde nový. Protáhl jsem se a znovu oklepal. Déšť mě pomalu začal štvát, ale nedal jsem to nijak moc znát. Najednou se ozvala i druhá vlčice, jejíž hlas se mi také okamžitě uložil do paměti. Měla jemnější hlas než vlčice před ní, takový, medový a pěkně melodický. Usmál jsem se a pohledem přejížděl od jedné vlčice ke druhé, ačkoliv jsem je vlastně neviděl, ale cítil jsem, kde stojí, díky elementu.
,,Jsem tu poměrně krátce, zabloudil jsem zde odněkud. Jen jsem se toulal. Jinak, mé jméno je Blind. Mohu se zeptat na ty vaše?" Pronesl jsem a nahodil jsem zase něco jako lehký úsměv. Zastříhal jsem ušima, do kterých se mi dostalo pár kapek vody a tak jsem se instinktivně znovu otřepal, už asi po třetí.
Kapky deště bubnovaly na zem, slyšel jsem je a cítil se nepříjemně. Hrozně mě to otravovalo, ale nedával jsem to na sobě znát. Jen jsem tam stál a sem tam udělal nějaký instinktivní pohyb.
Najednou jsem uslyšel ránu. Uskočil jsem, jelikož jsem se lekl. Skoro jsem spadl na zem, ale nějak se mi to podařilo ustát. Srdce mi bušilo jako zvon, ale pomalu jsem se uklidnil. Blesk. Byl to jen blesk, pomyslel jsem si. Najednou jsem ucítil zápach kouře. ,,Hoří," pronesu znepokojeně směrem k vlčicím. Měli by jsme utéct...

Podíval jsem se kolem, neboli, spíše jsem natočil hlavu, jako bych se snad mohl porozhlídnout po okolí. Stále mě však obklopovala temnota, nic překvapujícího. Lehce jsem olízl svůj čenich - pamatuji si, že měl černou barvu - a rozešel jsem se dál, po stopách dvou vlčic. Nyní, bylo zřejmé, že jsou to vlčice, podle pachu.
Sklonil jsem se k zemi a nadechl se. Mohl jsem být mistrem stopařem, jelikož slepost mi zvyšovala jiné smysly. Možná jsem za to byl rád. Možná bych ale radši viděl, než - li bych se potácel v temnotě, sám. Nasál jsem pachy vlčic a rozešel se za nimi. Nevěděl jsem, proč tak toužím konečně po dlouhé době někoho potkat. Byl jsem společenský typ a cesty plné samoty mi připadaly nudné. Dlouho jsem si nepovídal s žádným vlkem a upřímně, už jsem z toho šílel. Potřeboval jsem slyšet něčí hlas, který by mě ujistil, že na světě nejsem sám, jen se stromy a ptáky, kteří stejně nerozumí mé řeči.
V dálce jsem uslyšel tichý, příjemný smích. Na tváři se mi objevil lehounký náznak úsměvu. Rozešel jsem se směrem, odkud smích přicházel. Pachy byly čím dál blíž. Smysly mi napovídaly, že vlčice již budou v mém zorném poli - kdybych nějaké měl. Tedy, ony mě již vidět mohly, já je však nikoliv, přirozeně.
,,Z...Zdravím," pronesl jsem ze začátku trochu tišeji, poté slovo nabralo zřetel. Bylo vidět, že už jsem si dlouho s nikým nepovídal. A trocha společnosti by mi prospělo.

// Příchod

Tma, tma, všude jen ta známá, ničivá tma. Tu černou barvu před sebou jsem viděl už několik let. Nyní se mi zdála ale mnohem černější, tmavější. Jako bych se propadal do hlubin temtot, ze kterých není uniku.
Mé přemýšlení a částečný pochod vyrušilo rupnutí větvičky, na kterou jsem stoupl. Podíval jsem se pod sebe, jako bych snad tu zlomenou větvičku mohl vidět a tiše jsem si povzdechl. Jakou že měly větve barvu? Takovou, jakou má hlína, stromy a seschlé listy. Ano, byla to hnědá. Jak to, že si ještě pamatuju dané barvy? Neměl bych již zapomenout, když jsem slepý již pár let? Moje otázky byly zajímavé, možná až divné. Přemítal jsem o hloupostech a nesmyslnostech.
Procházel jsem po měkké trávě, jenž jsem cítil svými polštářky. Nebyla nijak vysoká, byla jemná až spíše mechová. Užíval jsem si jemného větříku, jenž si pohrával s mou srstí, kterou jsem neviděl už dlouho. Zapoměl jsem, jak vypadám. Jakou barvu má můj kožich. Vím ale, že byl zajímavý. Prý až moc odlišný, od mých sourozenců. Možná jen barvy jsou stejné. Ale nevím, je zbytečné si pamatovat něco, co již nikdy neuvidím.
Tedy, skoro všechno. Pamatoval jsem si Tessu. Její krásnou načechranou srst a její milý úsměv. Vždy měla pěkný hnědý kožíšek, který jí záviděl kdejaký vlk. Byl trochu namíchaný s bílou. Co bylo bílé? No... mraky! Mraky byly bílé! A taky jsem si pamatoval Aetase. Ten měl podobný kožíšek. možná méně různorodý, ale podobný. A já? Já měl... asi také hnědý. Kdo ví.
Povzdechl jsem si a olízl svou tlamu. Dál jsem procházel trávou a představoval si její barvu, barvu okolí. představoval jsem si, jak jdu barevným lesem, všude kolem jsou krásné, zelené stromy a ... BUM! Z mých představ mě vytrhl právě jeden strom, do kterého jsem narazil.
,,Sakra!" zavrčel jsem zuřivě. Poté jsem se zklidnil a svůj vztek jsem koncentroval nádechem a klidným výdechem. Jako by se s ním odpařilo veškeré naštvání. Stejně to byla moje chyba, měl jsem se soustředit na element, zvlášť když jsem byl v lese. Tedy, alespoň myslím, že je to les. Cítím kolem stromy... Takže to musí být les. Nejspíše listnatý.
Za tu dlouhou dobu, co jsem slepcem, jsem se naučil spoustu vychytávek. Třeba zjišťovat polohy věcí díky elementu. Což je super, když nevidíte ani na krok - doslova. Pomalým krokem jsem se potácel dál, přičemž jsem se začal konečně soustředit. Najednou jsem ucítil dva neznámé pachy - přirozeně, když jsem byl v místě, na kterém jsem nikdy nebyl. Rozhodl jsem se přiblížit k nim. Možná po dlouhé době zase uslyším něčí hlas a ne jen ten svůj - v hlavě.